ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3348.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 3348/2020-192
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobce M. N. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Petrem Běhanem, advokátem se sídlem v Praze 6, V Podbabě 2524/22, proti žalované Generali Česká pojišťovna a. s. , se sídlem v Praze 1, Nové Město, Spálená 75/16, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení částky 246 034 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 214/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2020, č. j. 12 Cmo 134/2019-169, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2020, č. j. 12 Cmo 134/2019-169, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. V posuzované věci se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 246 034 Kč se zákonným úrokem z prodlení jako doplatku pojistného plnění na základě pojistné smlouvy uzavřené se žalovanou, z pojistné události, k níž došlo dne 30. 11. 2012 vloupáním do jeho provozovny, při němž mu vznikla škoda ve výši 346 034 Kč, avšak pojistné plnění mu bylo vyplaceno pouze ve výši 99 000 Kč.
2. Žalovaná založila svou procesní obranu na námitce, že sjednané podmínky pro přiznání žalobcem požadovaného pojistného plnění nebyly splněny; naplněny byly toliko podmínky pro stupeň zabezpečení Z2 s nižším limitem pojistného plnění.
3. V záhlaví označeným rozhodnutím, v pořadí druhým v této věci, Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 29. 1. 2019, č. j. 52 Cm 214/2013-147, jímž Městský soud v Praze žalobu zamítl.
4. Odvolací soud vyšel především ze skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně následujícím způsobem.
5. Mezi účastníky byla dne 28. 11. 2012 uzavřena pojistná smlouva, jejímž předmětem bylo pojištění majetku a odpovědnosti za škodu a pojištění podnikatelských rizik a jejíž nedílnou součástí byly Všeobecné pojistné podmínky pro pojištění majetku podnikatelů VPPMP 2005 a Doplňkové pojistné podmínky pro pojištění movitých věcí k podnikání DPPMP 2 (dále též jen „DPPMP 2“). Ve smlouvě byl pro případ odcizení věcí krádeží sjednán limit pojistného plnění tohoto rizika částkou 990 000 Kč.
6. Nedílnou součástí DPPMP 2 byla tabulka č. 1, která stanoví stupně zabezpečení a limity plnění při odcizení věcí krádeží vloupáním, podle níž pojišťovna poskytne pojistné plnění v závislosti na způsobu a kvalitě konstrukčních prvků zabezpečení, které pachatel v době pojistné události překonal. Podle této tabulky je pro stupeň zabezpečení Z2 určeno, že mj. dolní část okna je umístěna níže než 2,5 m nad okolním terénem nebo nad přilehlými a snadno přístupnými konstrukcemi, pro stupeň zabezpečení Z8 je určeno, že dolní část okna je umístěna níže než 2,5 m nad okolním terénem nebo nad přilehlými a snadno přístupnými konstrukcemi a je opatřena funkční okenicí, roletou, mříží nebo bezpečnostním zasklením, a pro stupeň zabezpečení Z9 je určeno, že dolní část okna je umístěna výše než 2,5 m nad okolním terénem nebo nad přilehlými a snadno přístupnými konstrukcemi. Pojem funkční mříž je upraven v bodě 44 DPPMP 2, podle něhož se jí rozumí mříž, která splňuje požadavky příslušné normy minimálně v bezpečnostní třídě 2, nebo jde o takovou mříž, jejíž ocelové prvky jsou z plného materiálu o průměru min. 1 cm 2 při velikosti ok max. 250x150 mm, mříž musí být dostatečně tuhá a musí být z vnější strany pevně ukotvena nebo uzavřena bezpečnostními visacími zámky. Za funkční mříž se považuje též mříž vyrobená z jiného materiálu a jinou technologií, která však vykazuje minimálně stejnou mechanickou odolnost proti krádeži vloupáním a mříž lze z venkovní strany demontovat pouze hrubým násilím.
7. Podle zápisu o prohlídce provozovny žalobce, pořízeného před uzavřením pojistné smlouvy a podepsaného oběma účastníky, byla prodejna zajištěna ve výlohách přivařenými mřížemi, zabezpečena pohybovými čidly s alarmem a vstupními dveřmi s bezpečnostním zámkem. O okně ani jeho zabezpečení není v zápise nic uvedeno.
8. J. V., která byla od roku 1999 do roku 2015 výhradním pojišťovacím agentem žalované, jako svědkyně vypověděla, že si na danou situaci vzpomíná, neboť se jednalo o jednu z mála jí uzavřených pojistných smluv, které skončily pojistnou událostí, a událost si opakovaně připomněla i tím, že kolem provozovny následně několikrát projížděla. Svědkyně popsala obecně dodržované postupy při uzavírání pojistných smluv tak, že na internetových stránkách lze dohledat osoby, které je možno kontaktovat za účelem uzavření pojistné smlouvy, takto byla ona kontaktována žalobcem, poté se dohodne schůzka a jde-li o podnikatelské pojištění, smlouva se uzavírá vždy na místě, které se pojišťuje. Tam se projedná, co podnikatel chce a z jakého důvodu pojistit, na jakou částku, jedná se o možnostech pojistné smlouvy, co lze a nelze pojistit, vyptává se, jakým způsobem je místo zabezpečeno, a dělá se k tomu prohlídka. Vysvětluje klientovi pojistné podmínky, mimo jiné že v případě krádeže hraje významnou roli způsob zabezpečení místa, a nabádá ho, aby si přesně přečetl podmínky. Svědkyně uvedla, že je důležité, aby klienti byli řádně poučeni o podmínkách, a to především ohledně zabezpečení místa, protože při uzavírání smlouvy si je většinou nestačí přečíst. Poté, co jí byly předloženy fotografie z provozovny, si vybavila mříž v okně u druhé místnosti provozovny i to, že o ní při prohlídce se žalobcem hovořili. Uvedla, že dle podmínek bylo nejdůležitější zabezpečení v době pojistné události, nikoliv při uzavírání smlouvy, na to vždy klienty upozorňovala. K předložené tabulce č. 1 uvedla, že je součástí pojistných podmínek, takto byly klientům při podpisu smlouvy i předávány spolu s dalšími listinami. K dotazu soudu, jak vysvětlovala klientům úroveň zabezpečení Z8, uvedla po přečtení textu, že se přesně stanoví, jaké parametry musí předmětná mříž mít, a nemohlo se jednat o jakoukoliv mříž. Odkázala na výkladové ustanovení v čl. 9 podmínek, jejichž součástí je i tabulka č. 1, s tím, že se muselo jednat o funkční roletu, funkční mříž. Vypověděla, že klienti vždy měli možnost ji v případě nejasností kontaktovat a nechat si je vysvětlit i po uzavření smlouvy, a nevybavuje si, že by ji žalobce takto kontaktoval.
9. Podle protokolu o ohledání místa činu Policie ČR ze dne 30. 11. 2012 a úředního záznamu Policie ČR z téhož dne o výslechu žalobce bylo policejními orgány zjištěno, že okno v místnosti sloužící jako sklad zboží bylo vypáčené, na něm umístěná bezpečnostní železná mříž byla vytržena ze zdi a v dolním levém rohu byla ohnuta směrem nahoru. Podle zápisu likvidátora žalované ze dne 4. 2. 2013 a fotodokumentace se pod oknem nacházel parapet v šíři 0,58 m, okno nad ním bylo umístěno ve výšce nižší než 2,5 m, ukončení parapetu na jedné straně se nacházelo v bezprostřední blízkosti schodů s pochozí plošinou a nízkou zídkou s nízkým zábradlím. Následným místním šetřením téhož místa, provedeným soudem prvního stupně dne 10. 12. 2018, bylo zjištěno, že situace na místě samém je již částečně odlišná, v mezidobí byla na domě provedena nová fasáda, zřejmě i zateplení, nový
parapet – římsa je na původním místě, avšak z jiného materiálu a jinak široká (45 cm), na okně již nebyla umístěna mříž; římsa je snadno dostupná z přilehlého schodiště, je pochozí, byť je užší než původní, a je uložena pod oknem méně než 2,5 m. Z těchto zjištění měl soud prvního stupně za prokázané, že byla naplněna podmínka uvedená pro stupně zabezpečení Z2 a Z8, a to, že dolní část okna je umístěna níže než 2,5 m nad okolním terénem nebo nad přilehlými a snadno dostupnými konstrukcemi.
10. Žalobce uplatnil u žalované nárok na pojistné plnění ve výši vzniklé škody, ta mu však po odečtení sjednané spoluúčasti ve výši 1 000 Kč poskytla pojistné plnění korespondující limitu pro zabezpečení Z2 dle tabulky č. 1 DPPMP 2, tedy částku 99 000 Kč, a odmítla mu poskytnout další požadované pojistné plnění ve výši odpovídající stupni zabezpečení Z8 či Z9.
11. Odvolací soud zopakoval výslech svědkyně V., z jejíž výpovědi vzal za prokázané, že si konkrétní okolnosti, za nichž byla uzavřena předmětná pojistná smlouva, sice již nevybavuje, při jednáních s klienty předcházejících uzavření pojistných smluv vždy klienta upozorňovala na nutnost seznámení s pojistnými podmínkami, a pokud jde o zabezpečovací prvky, na jejich požadovanou kvalitu ve vazbě na aktuálně platné pojistné podmínky.
12. Poté, co zopakoval dokazování též Doplňkovými pojistnými podmínkami pro pojištění movitých věcí k podnikání DPPMP 2, odvolací soud dále doplnil skutková zjištění tak, že tabulka č. 1, která je nedílnou součástí DPPMP 2, v případě zabezpečení Z1 a Z5 u vstupních dveří jako konstrukčního prvku zabezpečení, který pachatel překonal, odkazuje na čl. 9 bod 29, případně u Z1 také na čl. 9 bod 40. Výkladová ustanovení v čl. 9 vymezují jednak pojmy použité v textu, jednak vymezují jednotlivé zabezpečovací prvky z hlediska požadovaných parametrů. Pokud jde o mříž, roletu a okenici, jsou ve výkladových ustanoveních pod body 44, 43 a 42 vymezeny uvedené prvky jen jako funkční mříž, funkční roleta a funkční okenice. Výkladová ustanovení nevymezují zabezpečovací prvek mříže jinak než jen v tomto ustanovení. V čl. 9 v bodě 29 DPPMP 2 je vymezen pojem plné dveře, v bodě 40 jiné prosklené části a v bodě 30 bezpečnostní dveře.
13. V rámci výkladu smluvního ujednání úrovně zabezpečení Z8 a v něm vymezených zabezpečovacích prvků v tabulce č. 1 DPPMP 2 odvolací soud předně zdůraznil, že pojistná smlouva, resp. pojistné podmínky jako její nedílná součást, jsou smlouvou, u níž obsah smluvních podmínek stanoví jedna smluvní strana a druhá má možnost je pouze přijmout nebo nepřijmout, a vyjádřil názor, že „v případě pojištění jsou takové jednotné pojistné podmínky platné pro určité období naprostým pravidlem. Nelze předpokládat odlišnou úpravu zásadních otázek, např. posuzování pojistné události, podmínek vzniku nároku na pojistné plnění individuálně a odlišně pro jednotlivé klienty ve formě modifikací ve smlouvě. Rozhodný pro posouzení sporné věci je proto obsah pojistné smlouvy, resp. výklad pojistných podmínek, a dále to, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli stran je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu“.
14. Odvolací soud dovodil, že jednotlivé prvky zabezpečení uvedené v tabulce č. 1, na niž DPPMP 2 výslovně odkazují v čl. 6 upravujícím limity plnění, je třeba vyložit ve spojitosti s celým obsahem pojistných podmínek, zejména s výkladovými ustanoveními v čl. 9, v nichž jsou vymezeny zabezpečovací konstrukční prvky a jejich stanovené technické parametry Tabulka č. 1 pak řadí tam vymezené zabezpečovací prvky přehledně podle jednotlivých stupňů zabezpečení a jim odpovídajících limitů plnění. Odvolací soud argumentoval, že měla-li by kromě funkční mříže ve smyslu bodu 44 a v něm stanovených parametrů pro takovou mříž být jako konstrukční prvek zabezpečení upravena ještě jiná mříž (s jinými parametry), byla by taková mříž včetně příslušných parametrů jako zabezpečovací prvek samostatně vymezena v čl. 9, jako je tomu v případě dveří jako konstrukčního prvku zabezpečení. V čl. 9 je vymezeno samostatně několik typů dveří, a proto tabulka č. 1 přímo odkazuje u zabezpečení Z1 a Z4 na body 29 a 40 článku 9, které konkrétní typ dveří upravují. V bodě 29 jsou vymezeny plné dveře, v bodě 30 bezpečnostní dveře a v bodě 40 prosklené vstupní dveře, jejichž parametry se podstatně liší, proto také bylo nezbytné v tabulce č. 1 u jednotlivých stupňů zabezpečení konkrétní typ dveří dále specifikovat přímým odkazem na některé z ustanovení v bodě 29, 30 nebo 40. Na rozdíl od dveří je v čl. 9 vymezen pouze jeden typ mříže, a to funkční mříž v bodě 44, odkaz na bod 44 ve stupni zabezpečení Z8 by tedy byl nadbytečný.
15. Takto provedeným výkladem dospěl odvolací soud k závěru, že pro stupeň zabezpečení Z8 bylo smlouvou stanoveno, že okno nebo jiná prosklená část musely být opatřeny funkční mříží, jak je vymezena v čl. 9 bodu 44, a uzavřel, že v posuzovaném případě podmínky DPPMP 2 pro výplatu pojistného plnění v limitu 1 000 000 Kč odpovídajícím stupni zabezpečení Z8 splněny nebyly, neboť mříž, kterou pachatel při vloupání do provozovny překonal, nesplňovala parametry funkční mříže dle čl. 9 bodu 44 pojistných podmínek, a žalovanou vyplacené pojistné plnění odpovídalo naplněnému zabezpečení ve stupni Z2 a jemu korespondujícímu finančnímu limitu 100 000 Kč. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že vyššímu limitu pojistného plnění nutně musí odpovídat i vyšší stupeň zabezpečení, který má v maximální míře zabránit krádeži vloupáním z uzamčeného místa pojištění.
16. Pro úplnost odvolací soud dodal, že se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nesplnění předpokladu pro určení limitu pojistného plnění dle stupně zabezpečení Z9, neboť výčet snadno přístupných konstrukcí je pouze demonstrativní a pod takové konstrukce lze zařadit i pochozí parapet, na který byl možný vstup z boční strany od schodiště.
II. Dovolání a vyjádření k němu
17. Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v obou jeho výrocích, podle obsahu však jen ve výroku o věci samé, napadl žalobce dovoláním, jež má za přípustné proto, že odvolací soud se odchýlil jednak od ustálené rozhodovací praxe týkající se výkladu právních úkonů, z níž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1770/2007, ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012, ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2404/2015, ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3751/2014, a ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011, a na nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 182/01, jednak od závazného právního názoru vysloveného v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaném v této věci.
18. Současně dovolatel argumentuje, že napadený rozsudek „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která má (může) být dovolacím soudem posouzena jinak“, přičemž předmětnou otázkou je „v rovině obecné otázka způsobu výkladu právních pojmů, když konkrétně pojmu »mříž« uvedenému v pojistných podmínkách (DPPMP 2) Vrchní soud v Praze opakovaně přisuzuje právní význam, který zdaleka nevyplývá z jazykového znění ustanovení, v němž je tento výraz použit, a nevyplývá dle názoru žalobce ani z kontextu příslušné pojistné smlouvy. Podle přesvědčení žalobce takový postup soudů a intepretace pojmů v rozporu s jejich jazykovým zněním přípustná není a žalobce je nucen opětovně žádat Nejvyšší soud, aby tuto právně-interpretační otázku posoudil a rozhodl“.
19. Dovolatel popírá správnost úvah odvolacího soudu při výkladu smlouvy a argumentuje ve prospěch názoru, že v posuzovaném případě je třeba vycházet ze stupně zabezpečení Z9, protože parapet není snadno přístupnou konstrukcí, a současně ze stupně zabezpečení Z8, neboť okno provozovny bylo opatřeno mříží. Vytýká odvolacímu soudu, že své závěry odůvodnil pouze „jakýmsi kontextovým výkladem“, ostatní interpretační metody, k jejichž užití jej nabádal Nejvyšší soud, odmítl použít, požadavky stanovené v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu splnil pouze formálně a veškeré pochybnosti o významu příslušných částí pojistných podmínek přičetl v rozporu s judikaturou výlučně k jeho tíži jako slabší smluvní strany, ačkoliv jejich autorem je žalovaná a on neměl možnost jakkoliv jejich podobu ovlivnit.
20. Dovolatel je přesvědčen, že DPPMP 2 jsou zcela jednoznačné, když u smluvního vymezení stupně zabezpečení Z8 o žádné funkční mříži nehovoří. Prosazuje názor, že slovo »funkční« se nevztahuje ke každému uvedenému zabezpečení, „protože to tam prostě není uvedeno“, a zdůrazňuje, že ve specifikaci jiných stupňů zabezpečení tabulka č. 1 výslovně odkazuje např. na „vstupní dveře ve smyslu článku 9 bodu 29 těchto doplňkových pojistných podmínek“, zatímco u zabezpečení stupně Z8 žádný takový odkaz uveden není, a contrario tedy platí, že pojem »mříž« nemá mít význam »funkční mříž« ve smyslu čl. 9 bodu 44 DPPMP 2. A rgument, že výkladová ustanovení DPPMP 2 jinou mříž než funkční nevymezují, podle jeho názoru odhlíží od skutečnosti, že funkční mříž je v DPPMP 2 definována „na úplně jiném místě“ a zcela odděleně od textu tabulky č. 1, pročež kontextový výklad nemůže připadat v úvahu (tabulka č. 1 nic o funkční mříži neuvádí, natož aby v ní byla obsažena reference či provazba na článek 44 DPPMP 2). Podle dovolatele jde o odůvodnění irelevantní a nelogické a pojem »mříž« byl vyložen k tíži strany, která je slabší a není autorem adhezní smlouvy.
21. Vedle toho dovolatel namítá, že ač bylo prokázáno, že uzavření pojistné smlouvy předcházela podrobná prohlídka jeho provozovny a jejího zabezpečení žalovanou, která o prohlídce vyhotovila zápis, přičemž z její strany nebyly shledány v zabezpečení provozovny žádné nedostatky, odvolací soud z toho neučinil žádný pro něho příznivý závěr. Poukazuje na to, že za situace, kdy pracovnice žalované v jeho provozovně neshledala žádné nedostatky v zabezpečení, mohl důvodně spoléhat na to, že je v daném ohledu vše v pořádku. Odvolací soud pochybil, jestliže nezohlednil, že žalovaná nejprve prostřednictvím V. doporučila jeho provozovnu k pojištění v rámci sjednané pojistné smlouvy, aby následně v rozporu s touto smlouvou odmítla poskytnout sjednané plnění.
22. Dovolatel rovněž vytýká soudům nižších stupňů, že nevěnovaly pozornost jeho námitkám, že není v daném oboru profesionálem a soudy by mu měly přiznat právní ochranu ve vztahu k nesrozumitelným pojistným podmínkám. Za klíčový v tomto ohledu považuje nález ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 182/01, v němž Ústavní soud dovodil, že jsou-li ve smlouvě použity formulace a pojmy, které lze vykládat rozdílným způsobem, měla by být aplikována zásada, že takové pojmy a ujednání je třeba vykládat v neprospěch toho, kdo je použil.
23. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobě vyhověl, nebo aby napadený rozsudek, případně i rozsudek soudu prvního stupně, v celém rozsahu zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení.
24. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
25. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a č. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
26. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) se dovolací soud zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti.
27. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
28. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
29. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dlouhodobě vysvětluje, že má-li být dovolání přípustné dle §237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. například již usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2733/2013, jež jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na jeho webových stránkách).
30. Otázku „hmotného nebo procesního práva“, která by byla otázkou ve smyslu §237 o. s. ř. (tj. otázkou s judikatorním přesahem, srov. k tomu například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1011/2010, ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, a ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014) a která má být dovolacím soudem posouzena jinak, dovolatel neoznačil a neuvedl ani dosavadní judikaturu, od níž by se měl dovolací soud odklonit. Podle obsahu dovolací argumentace měl zjevně na mysli, že by měl dovolací soud posoudit jinak otázku výkladu konkrétního právního úkonu, než jak ji posoudil soud odvolací. Jak Nejvyšší soud vysvětlil již ve svém předchozím rozhodnutí v této věci, takový předpoklad přípustnosti dovolání ustanovení §237 o. s. ř. nezná.
31. Domáhá-li se dovolatel touto cestou, aby dovolací soud provedl vlastní výklad smlouvy s tím závěrem, který má dovolatel za správný, pak je třeba zdůraznit, že samotný výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu, dovolacímu přezkumu nepodléhá; posuzovat lze jen postup, jímž odvolací soud k závěru o obsahu právního úkonu dospěl (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019).
32. K argumentaci, že odvolací soud měl postupovat v duchu zásady „contra proferentem“ , Nejvyšší soud odkazuje na své judikatorní závěry, podle nichž pravidlo obsažené v §266 odst. 4 obch. zák. (že projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící dvojí výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila) může nalézt uplatnění jen za splnění předpokladu, že jde o pojem skutečně nejednoznačný, tj. že projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1 ani podle odstavce 2, neboť kombinovat postupy podle §266 odst. 1 a §266 odst. 4 obch. zák. je z povahy věci vyloučeno (srov. již rozsudek ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 6/2011, a z pozdější doby např. usnesení ze dne 27. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1993/2021).
33. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným z toho důvodu, že odvolací soud se odchýlil od jeho rozhodovací praxe, neboť závazným právním názorem vysloveným v jeho předchozím rozhodnutí v této věci, v rozsudku ze dne 12. 6. 2018, č. j. 32 Cdo 2655/2016-113 (dále jen „kasační rozhodnutí“), se neřídil důsledně a současně nevyhověl v plné míře ani požadavkům formulovaným v tam citovaných i dalších předchozích rozhodnutích Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
34. Dovolání je zároveň důvodné, neboť Nejvyšší se nehodlá od své dosavadní rozhodovací praxe odklonit a napadené rozhodnutí tudíž spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
35. Podle §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“) je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
36. Podle §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“) projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věci (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4).
37. Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Ústavní soud pak vyložil, že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. např. nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
38. Pro právní úkony v oblasti obchodních závazkových vztahů (a o takový úkon ve zde souzené věci jde), pak platí, že při výkladu projevu vůle podle §266 obch. zák. je v první řadě určující úmysl jednající smluvní strany, a to za předpokladu, že její úmysl byl druhé straně znám anebo jí musel být znám (tj. podle tzv. subjektivního hlediska). Nebyl-li druhé smluvní straně úmysl jednajícího znám a ani jí nemohl být znám (tedy není-li možné skutečnou nebo předpokládanou znalost vůle jednajícího prokázat), vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla osoba v postavení adresáta přikládala, popř. podle toho, jaký význam se výrazům použitým v právních úkonech v obchodněprávním styku s ohledem na obchodní zvyklosti přikládá (tj. podle tzv. objektivního hlediska). Při výkladu projevu vůle podle subjektivního nebo objektivního hlediska současně platí, že musí být přihlédnuto jednak ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jednak k následnému chování stran, připouští-li to povaha věcí (srov. k tomu například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 860/2005, ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3477/2006, ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, či ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 268/2012).
39. V rozsudku ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5227/2009, Nejvyšší soud dodal, že též při výkladu smlouvy v režimu obchodního zákoníku uzavřené v písemné formě a obsahující ustanovení, že může být měněna pouze písemně (§272 odst. 2 obch. zák.), se vychází nejen z jazykového vyjádření zachyceného v listině, ale zejména též z vůle (úmyslu) smluvních stran, na niž lze usuzovat z dokazováním zjištěných okolností souvisejících s projevem vůle, včetně okolností, za nichž došlo k uzavření smlouvy, a následného chování stran (§35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák.). Ke skutečné (dokazováním zjištěné) vůli jednající osoby lze ovšem přihlédnout pouze v tom případě, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
40. V kasačním rozhodnutí pak Nejvyšší soud s odkazem na citovanou judikaturu zdůraznil, že mezi skutečnosti, z nichž lze usuzovat na skutečnou vůli stran, patří též jednání o uzavření smlouvy a okolnosti, za nichž byla smlouva uzavřena, nemůže tudíž obstát právní názor odvolacího soudu, podle něhož výslech V. jako svědkyně nemůže vést k zjištění právně významných skutečností. Její výpověď může být totiž významná pro posouzení vůle dovolatele, když může ozřejmit, na základě jakých předběžných informací pocházejících od žalované (jejího zástupce) pojistnou smlouvu v daném znění uzavíral.
41. Nejvyšší soud se neztotožňuje s názorem dovolatele, že odvolací soud pochybil při prvotním výkladu provedeném za užití výkladových prostředků gramatických (sémantických), logických a systematických. Odvolací soud postupoval při tomto výkladu korektně, své úvahy náležitě vysvětlil a jeho postupu v tomto ohledu nelze nic vytknout. V souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu však není, jestliže tím výklad odvolacího soudu fakticky skončil.
42. Důkaz výslechem V. v dalším řízení proveden byl, odvolací soud však, ač z tohoto důkazu učinil určitá skutková zjištění a ač v té souvislosti reprodukoval ustálené judikatorní závěry zdůrazňující význam skutečné vůle smluvních stran při výkladu smlouvy, se fakticky otázkou skutečné vůle stran (případně vztahem zjištěné skutečné vůle k jazykovému projevu) při výkladu předmětné pojistné smlouvy jakkoliv nezabýval. Vyjádřil názor, shora v bodě 13 doslovně reprodukovaný, který nelze chápat jinak, než že vzhledem k povaze pojistné smlouvy jako smlouvy adhezní a k povaze pojistných podmínek, které pojistitel stanoví pro určité období jednotně jako obecně platné a neměnné (srov. „jako naprosté“) pravidlo, nepřichází v úvahu při výkladu pojistné smlouvy přihlížet k individuálním okolnostem konkrétního případu, jejichž zohlednění by mohlo vést k různým výsledkům výkladu téhož znění pojistné smlouvy včetně pojistných podmínek v jednotlivých případech. V souladu s tím pak výklad smlouvy jím provedený spočíval toliko ve výkladu samotného textu pojistných podmínek.
43. Kdyby se prosadil takovýto názor, znamenalo by to, že v případě výkladu pojistných smluv by bylo z povahy věci a priori vyloučeno brát zřetel na okolnosti související s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy, okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, a následného chování stran, tj. výklad by se omezil na zkoumání samotného textu smlouvy, aniž by bylo relevantní, jaká byla skutečná vůle stran. Tyto okolnosti jsou totiž podle §226 odst. 3 obch. zák. významné jak při výkladu projevu vůle podle subjektivního hlediska (§226 odst. 1 obch. zák.), tak i podle hlediska objektivního (§266 odst. 2 obch. zák.). Ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. by se tedy při výkladu pojistných smluv obsahujících pojistné podmínky (tedy prakticky všech pojistných smluv) použila jen v podstatně omezeném (výrazně redukovaném) rozsahu.
44. Odvolací soud tak ve vztahu k výkladu pojistné smlouvy provedl poměrně zásadní teleologickou redukci ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. Teleologická redukce je sice obecně přípustná, ale jen za splnění určitých přísně vymezených podmínek. Platí totiž obecně, že soudce je vázán zákonem [§79 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích].
45. K pojmu teleologická redukce lze odkázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 318/06, uveřejněný pod číslem 221/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5685/2015. Jde o jednu z metod tzv. soudcovského dotváření práva, o nástroj umožňující řešit situaci, v níž je dikce právního předpisu z hlediska jazykového vyjádření jednoznačná, avšak jeho mechanická aplikace na určitý případ by byla v rozporu s jeho účelem a vedla by k důsledkům neslučitelným s hodnotami a principy, na nichž je založen právní řád v materiálním právním státě. Dikce právní úpravy je v takovém případě širší, než odpovídá právním principům, hodnotám a účelu, ze kterých tato právní úprava vychází, a právní předpis tudíž z pohledu své teleologie (svého smyslu a účelu) postrádá ustanovení, které by stanovilo výjimku z příliš rozsáhlé dikce (nedostatečně diferencuje, nerozlišuje skupiny případů, které by vzhledem ke svému smyslu a účelu rozlišovat měl). Jde o případ tzv. zakryté teleologické mezery v právu, nástrojem k jejímuž uzavření je právě teleologická redukce jakožto odepření aplikace daného ustanovení na případy, na které sice dopadá jeho dikce, nikoli však smysl a účel; jde o omezení věcného rozsahu právní normy jejím účelem.
46. Teleologická redukce jakožto nástroj dotváření práva musí být obhájena (její užití podepřeno) takovým způsobem, aby jednoznačně obstála při poměřování s principem právní jistoty (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 32 Cdo 646/2018). To se v napadeném rozhodnutí nestalo a pro zmíněnou teleologickou redukci ustanovení §35 odst. 2 a §266 obch. zák. tu ve skutečnosti dostatečný důvod není. Úvaha odvolací soudu totiž vychází z mylné představy o podstatě pojistných podmínek.
47. Podle §3 odst. 2 zákona č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účely tohoto zákona se dále rozumí … k) pojistnými podmínkami smluvní podmínky zpracované pojišťovnou pro uzavírání pojistných smluv pro jednotlivá pojistná odvětví, pro skupiny těchto odvětví nebo pro jednotlivé typy pojištění sjednávaných v rámci pojistného odvětví, zejména všeobecné pojistné podmínky, zvláštní nebo doplňkové pojistné podmínky,
48. Podle §4 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), ve znění účinném do 31. 12. 2012 (tj. rozhodném se zřetelem na datum uzavření smlouvy), součástí pojistné smlouvy jsou pojistné podmínky vydané pojistitelem, nejsou-li uvedeny přímo v pojistné smlouvě. Pojistník s nimi musí být před uzavřením pojistné smlouvy prokazatelně seznámen, s výjimkou §23 odst. 4 [tj. v případě smlouvy uzavřené formou obchodu na dálku], a bez jeho souhlasu nelze tyto pojistné podmínky měnit (odstavec 4). Pojistné podmínky obsahují zejména vymezení podmínek vzniku, trvání a zániku pojištění, vymezení pojistné události, stanovení podmínek, za kterých nevzniká pojistiteli povinnost poskytnout pojistné plnění (výluky z pojištění), způsob určení rozsahu pojistného plnění a jeho splatnost (odstavec 5).
49. Pojistné podmínky byly v minulosti přijímány ve formě právních předpisů (srov. vyhlášky č. 49/1964 Sb., o pojistných podmínkách pro pojištění osob, č. 11/1983 Sb., o pojistných podmínkách pro pojištění majetku, a č. 12/1983 Sb., o pojistných podmínkách pro pojištění odpovědnosti za škody, zrušené k 22. 4. 1993), v režimu zákona o pojistné smlouvě jsou však součástí pojistné smlouvy (jde o tzv. „lex contractus“), a jakkoliv mají, obdobně jako obchodní podmínky dle §273 odst. 1 obch. zák. (pojistné podmínky pro pojištění podnikatelů ostatně obchodními podmínkami jsou) či jako tzv. rámcové smlouvy, kvazinormativní charakter, právní normou nejsou; nejsou ničím víc, obdobně jako obchodní podmínky a rámcové smlouvy, než předem připravenou částí pojistné smlouvy, pouhou praktickou formou zjednodušení, racionalizace smluvního procesu. Z toho vyplývá, že dohodou lze jakékoliv ustanovení pojistných podmínek modifikovat či eliminovat jeho účinky. V tom se Nejvyšší soud plně ztotožňuje s názorem vysloveným v díle Bohman, L., Dryjová, L. a Vawerková, M. Zákon o pojistné smlouvě. Komentář. Praha: Linde Praha a. s. – Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2004, s. 41.
50. Na pojistnou smlouvu je třeba nahlížet jako na celek, jehož jsou pojistné podmínky součástí (zákon o pojistné smlouvě nakonec připouští, že budou součástí pojistné smlouvy i technicky), a pojistné podmínky se uplatní pouze tehdy a v tom rozsahu, není-li v konkrétní pojistné smlouvě ujednáno jinak. Ostatně též DPPMP 2 přímo v čl. 6 bodu 2 výslovně podmiňují uplatnění tam obsažené úpravy tím, že v pojistné smlouvě není ujednáno jinak.
51. Nejvyšší soud pak ve své rozhodovací praxi z plné aplikovatelnosti zákonem upravených interpretačních metod při výkladu pojistných smluv vychází (srov. např. rozsudky ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2069/2017, a ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 788/2021).
52. S výhradou, že úprava výkladu právního jednání v §556 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), oproti předchozí úpravě upřednostňuje skutečnou vůli jednajících i v situaci, kdy nebyla v souladu s jazykovým vyjádřením (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze podpůrně odkázat na komentářovou literaturu k úpravě pojistných podmínek v §2774 o. z. (viz R. Šimek in Melzer, F., Tégl, p. a kol. Občanský zákoník §2716 – 2893. Velký komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 465n), podle níž před vlastním významem slov uvedeným v pojistných podmínkách, obecným významem určitého pojmu nebo jeho legální definicí má přednost výklad, který odpovídá skutečné vůli stran v době právního jednání. Pokud smluvní strany určitému projevu vůle přikládaly konkrétní význam, má přednost jejich skutečná vůle před písemným textem pojistných podmínek. Skutečnou vůli lze přitom prokázat například svědeckými výpověďmi, předložením záznamu z jednání, ve kterém byl uvedený pojem pojistníkovi vysvětlen, popřípadě předsmluvní informací, na kterou byl v záznamu nebo v jiném potvrzení o seznámení se uveden odkaz.
53. Rovněž pojistnou smlouvu je tedy třeba vyložit důsledně podle pravidel upravených v §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. a blíže vyložených v rozhodovací praxi Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Jestliže tak odvolací soud neučinil, je právní posouzení, na němž spočívá jeho rozhodnutí, neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod stanovený v §241a odst. 1 o. s. ř. je naplněn.
54. Závěrem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jediným důvodem, proč napadené rozhodnutí ruší, je neúplně provedený výklad smlouvy, nikoliv samotný výsledek tohoto výkladu. Nikterak přitom nepředjímá a ani nenaznačuje, s jakým výsledkem by měl být řádný výklad proveden.
55. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dospěl k závěru, že odvolací soud takovou jinou vadou řízení zatížil. Skutková zjištění o okolnostech, za nichž byla smlouva uzavřena, založil výlučně na výpovědi svědkyně V. a pominul přitom listinný důkaz provedený k těmto okolnostem soudem prvního stupně - zápis o prohlídce ze dne 28. 11. 2012. Tím porušil povinnost stanovenou v §132 o. s. ř. hodnotit každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a přitom pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo.
56. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z výše uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.), a věc podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
57. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část první věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
58. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 1. 2022
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu