ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3093.2020.3
sp. zn. 23 Cdo 3093/2020-499
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce J. K., se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného Mgr. Petrem Muchou, advokátem, se sídlem v Praze, Štěpánská 540/7, PSČ 120 00, proti žalované E. p. , se sídlem XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Janem Svobodou, LL.M., advokátem, se sídlem v Teplicích, Kollárova 18, PSČ 415 01, o zaplacení částky 599 373,50 Kč příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 12 C 385/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 6. 2020, č. j. 25 Co 96/2020-436, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 6. 2020, č. j. 25 Co 96/2020-436, a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 12. 2. 2020, č. j. 12 C 385/2018-386, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Chebu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 12. 2. 2020, č. j. 12 C 385/2018-386, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované E. Ch., se sídlem XY, PSČ 352 02, IČO XY, zaplacení částky 599 373,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 599 373,50 Kč za dobu od 1. 11. 2018 do zaplacení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že jednateli společnosti E. Ch. (právní předchůdkyně žalované, dále jen „žalovaná“) byli v období od 8. 2. 1995 do 6. 9. 2018 Š. a H.; společnost ve všech věcech mohl zastupovat každý z jednatelů samostatně. Od 7. 9. 2018 do 2. 10. 2019 byl jediným jednatelem žalované H. Dne 16. 12. 2015 byl v obchodním rejstříku zapsán jako hmotněprávní opatrovník žalované E.
Dne 6. 9. 2013 byla uzavřena smlouva o poskytování právních služeb mezi J. Š. jako mandantem a advokátní kanceláří H. & Č. AK (dále jen „AK HC“) jako mandatářem. Š. zmocnil AK HC mimo jiné k zastupování v řízeních před soudy a poskytování dalších forem právní pomoci, za to se zavázal uhradit smluvní odměnu ve výši 3 % z plnění, které obdrží od žalované nebo od R. H. Žalobce působil jako samostatný advokát, v rozhodném období v roce 2013 intenzivně spolupracoval s AK HC, za práci na kauzách zadaných mu k vypracování AK HC si vyúčtovával touto advokátní kanceláří sjednanou hodinovou odměnu, která mu byla i touto advokátní kanceláří hrazena. Plnou mocí ze dne 26. 8. 2013 zmocnil J. Š. žalobce k zastupování žalované ve „všech právních úkonech a jednáních“. Dne 1. 10. 2013 proběhla schůzka žalobce s J. Š., na níž Š. přinesl výpisy z bankovního účtu, z nichž byly zřejmé převody finančních prostředků v období od 18. 9. 2013 do 30. 9. 2013. Žalobce Š. poučil, že lze podat žalobu jednak za společnost, jednak formou žaloby společníka. Š. dal žalobci pokyn k podání žaloby za společnost o vydání bezdůvodného obohacení proti H. Žalobce žalobu odůvodnil tím, že H. převedl z bankovního účtu žalované na svůj soukromý bankovní účet v období od 18. 9. 2013 do 30. 9. 2013 celkem 40 837 687 Kč. Žalobce na základě plné moci ze dne 30. 9. 2013 činil v řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. 45 Cm 216/2013 jménem žalované řadu úkonů včetně podání návrhu na vydání předběžného opatření, kterým se domáhal, aby bylo H. zakázáno disponovat s finančními prostředky na jeho bankovním účtu i s veškerým jeho majetkem nad rámec obvyklé správy majetku. Mezi žalobcem a Š. jakožto jednatelem žalované dále proběhlo několik porad. V řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 45 Cm 216/2013 bylo následně zjištěno, že J. Š. udělil plnou moc žalobci poté, co byl odvolán z funkce jednatele žalované; nebyl tedy oprávněn činit za žalovanou žádné právní úkony. M. E., hmotněprávní opatrovník společnosti, odmítl aprobovat žalobcem podanou žalobu; řízení bylo proto pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení zastaveno. Fakturou č. 23/2018 vystavenou dne 12. 10. 2018, splatnou dne 22. 10. 2018, vyúčtoval žalobce žalované odměnu za zastupování žalované ve věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 45 Cm 216/2013 ve výši 599 373,50 Kč. Výzvou ze dne 24. 10. 2018 vyzval žalobce žalovanou k úhradě dlužné částky.
Soud prvního stupně dále zjistil, že dne 9. 9. 2013 se konala valná hromada, které předsedal A. Č., a na níž byl z funkce jednatele společnosti odvolán R. H. Následně se dne 16. 9. 2013 konala další valná hromada, která byla svolána H., a na níž měl být odvolán Š. z funkce jednatele, konání valné hromady bylo zřejmě zmařeno. Ihned po konání této valné hromady se dne 16. 9. 2013 konala schůzka, které se zúčastnil A. Č., M. H., J. Š., R. H. Na této schůzce byl učiněn pokus o uzavření dohody mezi společníky a jednateli společnosti, k čemuž nedošlo. Podáním datovaným dne 30. 9. 2013 se Š. domáhal určení neplatnosti usnesení valné hromady konané dne 22. 8. 2013, na níž měl být odvolán z funkce jednatele žalované. Na vypracování tohoto podání se podílel žalobce, kterému tak nejpozději dne 30. 9. 2013 musela být známa informace o tom, že Š. byl odvolán dne 22. 8. 2013 z funkce jednatele společnosti. Řízení o určení neplatnosti valné hromady konané dne 22. 8. 2013 bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí návrhu poté, co mezi Š. a H. byla uzavřena dohoda.
Záhy po ustanovení E. do funkce hmotněprávního opatrovníka společnosti, převedl H. na účet žalované finanční prostředky, které předtím převedl z účtu společnosti na svůj soukromý účet. H. odůvodňoval převod finančních prostředků žalované na svůj účet tím, že chtěl zabránit jejich zneužití ze strany druhého jednatele, Š.
Poté, co se E. stal opatrovníkem žalované, vydal pokyn, podle nějž mohou v soudních řízeních, která byla zahájena zástupcem žalované na základě zmocnění uděleného jedním z jednatelů žalované, tito zástupci pokračovat. Dne 31. 10. 2016 (poté, co některé soudy vydaly rozhodnutí o tom, že žalobci v jiných řízeních nebyla udělena platná plná moc) požádal E. žalobce o předání veškeré agendy žalované.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci nenáleží odměna za zastupování žalované v řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 45 Cm 216/2013, neboť žalobce zastupoval žalovanou, aniž mu byla udělena platná plná moc. Š. byl z funkce jednatele žalované odvolán valnou hromadou dne 22. 8. 2013, žalobce se o konání této valné hromady dozvěděl nejpozději dne 30. 9. 2013, přičemž první úkon spočívající v přípravě a převzetí věci lze datovat nejdříve na den 30. 9. 2013. Nejdříve tento den se žalobce mohl dozvědět o rozsahu neoprávněně čerpaných prostředků H. v období od 18. 9. 2013 do 30. 9. 2013, které byly předmětem shora uvedeného řízení. Pokyn k podání žaloby byl dán žalobci Š. na jednání konaném dne 1. 10. 2013. K dodatečnému schválení úkonu spočívajícího ve zmocnění žalobce k zastupování žalované v řízení o vydání bezdůvodného obohacení E. nemohlo dojít, neboť E. nebyl osobou, která by byla oprávněna jednat jménem žalované dne 30. 9. 2013, ani kdykoliv v roce 2013. Žalobce tak jednal jako nezmocněný jednatel, přestože jakožto odborník v oblasti poskytování práva si měl být této skutečnosti vědom. S ohledem na tyto závěry se soud nezabýval dalšími námitkami žalované, a to námitkou promlčení ani námitkou rozporu s dobrými mravy.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. 6. 2020, č. j. 25 Co 96/2020-436, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Podle odvolacího soudu žalobci nepřísluší dovolávat se důvěry v zápis do obchodního rejstříku, neboť k ujednáním mezi žalobcem a Š. o podání předmětné žaloby došlo až poté, co se žalobce dozvěděl o odvolání Š. z funkce jednatele žalované. Žalovaná tak nemůže být předmětnou smlouvou vázána. Podle odvolacího soudu v dané věci nemohlo dojít ani ke schválení jednání odvolaného jednatele Š. E. proto, že nedošlo ke schválení zcela konkrétního jednání žalované. Podle odvolacího soudu má-li dojít k následnému schválení jednání osoby jednající bez plné moci podle ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), musí jít o schválení zcela konkrétních jednání. Mělo-li by dojít ke schválení jednání spočívajícího v uzavření mandátní smlouvy (smlouvy o poskytování právních služeb) právě ohledně zařízení konkrétní záležitosti, tedy „zastupování ve sporu ve vydání bezdůvodného obohacení ve výši 40 000 000 Kč proti H.“, z níž žalobce své právo na odměnu dovozuje, muselo by to být jednoznačně zřejmé z jednání opatrovníka žalované společnosti. Opatrovník žalované pro toto řízení novou plnou moc nevystavil, a pokud uvedl v dopise ze dne 24. 5. 2016, že souhlasí s tím, aby žalobce zastupoval žalovanou v řízeních, ve kterých byla udělena plná moc výlučně jemu a nedošlo ke sporu o zastoupení společnosti (kdy by byla například současně předložena do spisu i jiná plná moc), pak podle odvolacího soudu nutno poukázat, že v závěru dopisu je uvedeno, že si opatrovník žalované společnosti ještě dovoluje uvážit další postup. Z následné korespondence – dopisu opatrovníka žalovaného společnosti z 31. 10. 2016 je pak zřejmé, že v řízeních, kde žalobce zastupoval společnost na základě plné moci, jež byla soudními rozhodnutími zpochybněna (konkrétně i věc vedená pod sp. zn. 45 Cm 216/2013), bude společnost zastupovat sám.
Podle odvolacího soudu se žalobce nemůže dovolávat nároku na zaplacení žalované částky z titulu jednatelství bez příkazu. Jednatelství bez příkazu, jak je upraveno v §742 a §743 obč. zák., míří na případy jednání, kdy jednající jedná bezprostředně, a není možné získat svolení k jednání od osoby, jejíž záležitost má být obstarána. Tak tomu v projednávané věci nebylo. S osobou, o jejíž záležitost se jednalo, žalobce jednal, avšak podle odvolacího soudu šlo o jednání právně vadné. Odvolací soud odkázal na komentář k §742 obč. zák. vydaný nakladatelstvím C. H. Beck, podle nějž mimo jiné „o jednatelství bez příkazu nepůjde v případě, že jednatel bude sice vědomě obstarávat cizí záležitost, ovšem bude přitom sledovat svůj vlastní prospěch. Nepřikázané jednatelství tedy předpokládá nejen úmysl zařídit věc jiného, ale též obstarat ji ku prospěchu pána věci. Sleduje-li jednatel jak svůj prospěch, tak i prospěch třetí osoby, půjde o jednatelství bez příkazu tam, kde jednateli půjde převážně o prospěch třetí osoby.“ Na to odvolací soud navázal, že žalobce neměl v úmyslu zastupovat žalovanou společnost bez nároku na odměnu, tedy že by sledoval pouze její prospěch; nelze ani dovodit, že by šlo o prospěch třetí osoby převážně. Posledně uvedené pak vyplývá z toho, že obecně poskytování právních služeb není vázáno na výsledek. Podle odvolacího soudu nemůže jít ani o bezdůvodné obohacení, když ve sporu nedošlo k meritornímu rozhodnutí, resp. úspěchu žalobcem zastupované osoby.
Odvolací soud nepovažuje za důvodné ani ostatní námitky žalobce. Ve světle výše uvedeného je podle odvolacího soudu v podstatě nadbytečná úvaha soudu prvního stupně o tom, že žalobce právní služby neposkytl řádně, neboť měl za společnost podat tzv. společnickou žalobu podle §131a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“). Jako nedůvodnou považoval odvolací soud námitku žalobce o tom, že podání takové žaloby nemohlo přicházet v úvahu vzhledem k tomu, že v rozhodné době byl již H. odvolán společníkem Š. na valné hromadě konané dne 9. 9. 2013 z funkce jednatele společnosti. Podání žaloby podle §131a obch. zák. by bylo podle odvolacího soudu daleko vhodnějším postupem, neboť by byly eliminovány pochybnosti o oprávnění Š. podepsat plnou moc za žalovanou. Podle odvolacího soudu úvaha žalobce o nedostatku pasivní věcné legitimace H. také není namístě, neboť k náhradě škody může být povolán i již odvolaný jednatel; podstatné přitom je, zda jako jednatel jednal.
Jako nedůvodnou považuje odvolací soud i námitku nicotnosti valné hromady konané dne 22. 8. 2013, kterou se žalobce dovolává skutečnosti, že tato valná hromada se vůbec nekonala, a je tedy nikoli neplatná, nýbrž nicotná. K tomu odvolací soud podotýká, že takový návrh nebyl podán a o nicotnosti rozhodnutí valné hromady nebylo rozhodováno; uvedená námitka tedy nemůže obstát.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, kterým jej napadl v rozsahu výroku pod bodem I. Podle žalobce se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a jeho rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného práva, která má být Nejvyšším soudem posouzena jinak.
Dovolatel vytýkal odvolacímu soudu, že přistoupil k mechanické aplikaci práva, aniž by zvážil, zda tato aplikace přinese také racionální a spravedlivé uspořádání vztahů mezi žalobcem a žalovanou, čímž porušil základní práva žalobce a postupoval v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 170/11.
Žalobce se dále neztotožnil s právním posouzením odvolacího soudu v otázce ratihabice. Podle žalobce v případě dodatečného schválení nemusí jít o jednání, resp. úkon, kterým jsou schválena zcela konkrétní jednání, ale může jít o jakýkoliv projev vůle, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. V této souvislosti odkázal na závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu vedených pod sp. zn. 21 Cdo 1883/2003, sp. zn. 28 Cdo 4673/2016, sp. zn. 28 Cdo 2923/2015, sp. zn. 23 Cdo 3422/2016, sp. zn. 23 Cdo 3422/2016, sp. zn. 33 Cdo 2915/2013 a sp. zn. 33 Cdo 5273/2009. Dovolatel považuje za nesprávný i odkaz odvolacího soudu na e-mail E. z 31. 10. 2016, tj. na e-mail odeslaný více než 5 měsíců po dodatečném schválení úkonů žalobce. To, že E. následně změnil názor, nemění nic na skutečnosti, že předtím úkony žalobce schválil. Podle žalobce i přisvojením si výhody z nezmocněného jednání dochází k ratihabici právního úkonu. K tomuto přisvojení si výhody došlo tím, že žalovaný přijal od H. finanční částku dříve vyvedenou z účtu žalované na soukromý účet H. Vydání bezdůvodného obohacení v odpovídající výši bylo předmětem žaloby, jejímž podáním bylo (žalobcem) zahájeno řízení u Krajského soudu v Plzni vedené pod sp. zn. 45 Cm 216/2013.
Podle žalobce jsou úvahy odvolacího soudu o tom, že mezi žalobcem a žalovanou nevznikl závazek plynoucí z jednatelství bez příkazu, v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1248/2009, sp. zn. 20 Cdo 1574/2013 a sp. zn. 33 Cdo 3480/2011). Odvolací soud měl dospět k závěru, že mezi žalobcem a žalovanou existoval závazkový právní vztah, a následně se měl zabývat tím, zda šlo o jednatelství nutné, jednatelství užitečné či kombinaci těchto jednatelství. V závislosti na vyřešení formy jednatelství lze učinit závěr o výši nároku žalobce.
Žalobce dále považoval za nesprávný závěr odvolacího soudu o tom, že „nelze namítat nicotnost valné hromady konané dne 22. 8. 2013 ze strany žalobce v tomto řízení, neboť nebylo o nicotnosti rozhodnutí valné hromady rozhodováno“. Námitka nicotnosti usnesení předmětné valné hromady směřovala podle žalobce k tomu, že se tato valná hromada zřejmě vůbec neuskutečnila a zápis z ní je antedatován (mj. se jí neměl údajně účastnit nikdo jiný než H., který měl být údajně zároveň předsedou a zapisovatelem valné hromady). Žalobce poukázal na to, že otázka posuzování nicotnosti usnesení valné hromady nemůže být nahlížena optikou právní úpravy (ne)platnosti usnesení valné hromady. V této souvislosti odkázal na závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4727/2016 či rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 1138/2005.
Podle žalobce rozhodnutí o odvolání jednatele společnosti s ručením omezeným má konstitutivní účinky. Nejvyšší soud opakovaně judikoval (např. v rozhodnutích ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1800/2014, ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1870/2010, nebo ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3899/2015), že platnost usnesení valné hromady obchodní společnosti lze přezkoumávat pouze v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady nebo v řízení o povolení zápisu skutečnosti, která vyplynula z usnesení valné hromady, do obchodního rejstříku; v jiných řízeních nelze otázku platnosti usnesení valné hromady posuzovat ani jako otázku předběžnou. Zároveň platí, že nebyla-li neplatnost usnesení valné hromady vyslovena soudním rozhodnutím, je třeba je považovat za platné. Tento závěr by neměl podle dovolatele platit generálně pro všechny valné hromady, zejména pak ne pro ty, které jsou nicotné či zjevně vadné. Podle žalobce o konání údajné valné hromady, která se měla konat dne 22. 8. 2013, nebyl nikdo informován, valná hromada se zřejmě vůbec neuskutečnila a zápis z valné hromady byl zřejmě antedatován. Podle stávajícího výkladu by pak bylo možné podobným způsobem paralyzovat zastupování společností s podobnou strukturou jako je struktura žalované. Žalobce žádal Nejvyšší soud, aby se odchýlil od citované judikatury, případně aby zúžil množinu valných hromad, pro něž platí, že nebyla-li neplatnost usnesení valné hromady vyslovena soudním rozhodnutím, je třeba je považovat za platné; a to o valné hromady nicotné a valné hromady zjevně vadné. K institutu hmotněprávního opatrovníka, který měl zajistit fungování a zastupování žalovaného v případě, že došlo k odvolání všech jednatelů, žalobce uvedl, že předmětný případ ukazuje na nefunkčnost takového systému. Odvolaný jednatel Š. ztratil možnost jakkoliv ovlivňovat dění ve společnosti, opatrovník E. totiž spolupracoval pouze s druhým společníkem a Š. zcela ignoroval, odmítal jej vpustit do klíčového objektu společnosti, nepovažoval jej ani za zaměstnance společnosti. Š. byla upřena možnost za žalovanou zmocnit právního zástupce a v důsledku tak bylo žalované upřeno právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu.
Žalobce se dále vymezil proti odmítnutí jeho úvahy, že v případě podání společnické žaloby by H. nebyl pasivně legitimován. Podle žalobce je nesprávný závěr odvolacího soudu o tom, že k náhradě škody může být povolán i již odvolaný jednatel, neboť podstatné je, zda jako jednatel jednal. Podle žalobce je tento závěr nesprávný v nyní projednávané věci, neboť věc je posuzována podle §131a obch. zák., nikoli podle §157 odst. 4 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích. Žalobce odkázal na komentář k zákonu o obchodních korporacích z nakladatelství C. H. Beck, jakož i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2684/2011 a sp. zn. 27 Cdo 4511/2017.
Žalobce jako nesprávný spatřoval rovněž závěr odvolacího soudu, že nárok žalobce nemůže být posouzen „ani jako bezdůvodné obohacení, když ve sporu nedošlo k meritornímu rozhodnutí, resp. úspěchu žalobcem zastupované osoby“. Právní názor odvolacího soudu je podle žalobce v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, neboť ta neváže nárok na vydání bezdůvodného obohacení na dosažení výsledku, ale na přijetí plnění.
Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, přičemž podrobně zdůvodňovala, proč je rozsudek odvolacího soudu správný.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“), usnesením ze dne 16. 12. 2021, č. j. 23 Cdo 3093/2020-470, rozhodl, že v řízení bude na straně žalované pokračováno s E. p., se sídlem XY, IČO XY.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 27. 6. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, a ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva se jedná, a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této právní otázky odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Žalobce namítal, že odvolací soud nesprávně právně posoudil uplatněný nárok jako nikoli bezdůvodné obohacení, přičemž měl za to, že se tím odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“. Žalobce nikde dále v dovolání neupřesnil, od jaké ustálené rozhodovací praxe se měl odvolací soud odchýlit. Žalobce tak v souvislosti s touto otázkou nedostál shora citovaným požadavkům na řádné vymezení přípustnosti dovolání.
Žalobce dále napadl závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti námitky o nicotnosti usnesení valné hromady konané dne 22. 8. 2013. Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když se touto námitkou nezabýval s odůvodněním, že návrh na vyslovení nicotnosti usnesení valné hromady nebyl podán, o nicotnosti rozhodnutí valné hromady nebylo rozhodováno a „nebyla-li vyslovena neplatnost konkrétní valné hromady, je třeba na ni nahlížet jako na platnou“. Dovolání žalobce je pro řešení této právní otázky přípustné ve smyslu §237 o. s. ř.
V usnesení ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4727/2016, Nejvyšší soud vysvětlil, že „rozdíl mezi neplatností a nicotností usnesení valné hromady spočívá v závažnosti vad, které napadené usnesení tíží, a v důsledcích, které tyto vady způsobují. V případě vad způsobujících toliko neplatnost usnesení valné hromady platí, že se vyslovení neplatnosti usnesení mohou domáhat toliko taxativně vypočtené osoby (srov. §131 odst. 1 a §183 obch. zák. a např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2043/2016, či ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2236/2016), návrh může být podán pouze v zákonem určené prekluzivní lhůtě (srov. §131 odst. 1 a §183 obch. zák.) a v jiném řízení (než v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady) nelze platnost usnesení valné hromady posuzovat, neurčuje-li zákon jinak (§131 odst. 8, §183 obch. zák. a např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3347/2017). Nebyla-li neplatnost usnesení valné hromady vyslovena soudem, je třeba je považovat za platné, bez ohledu na to, zda při jeho přijímání nebo jeho obsahem byly porušeny právní předpisy, společenská smlouva či dobré mravy. Výjimku může stanovit pouze zákon (§131 odst. 8 obch. zák. a např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 3347/2017, jakož i judikaturu v něm citovanou). Naopak závěr o nicotnosti usnesení valné hromady lze přijmout v jakémkoliv řízení, tj. jak v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady (§200e odst. 5 o. s. ř. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo. 3397/2010), tak i jako řešení předběžné otázky v jiném řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 29 Odo 1138/2005, uveřejněné pod číslem 55/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3656/2012). Určení nicotnosti se lze domáhat i samostatným návrhem, má-li navrhovatel na takovém určení naléhavý právní zájem [§80 písm. c) o. s. ř.], přičemž okruh potenciálních navrhovatelů není (s výjimkou požadavku naléhavého právního zájmu) výslovně limitován (zpravidla však půjde právě o osoby vypočtené v §131 odst. 1 obch. zák.) a právo podat návrh není omezeno žádnou lhůtou (byť plynutí času bude zpravidla mít význam pro posuzování naléhavého právního zájmu). Vadou způsobující nicotnost usnesení může být např. nedostatek působnosti valné hromady rozhodnout o určité záležitosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 32 Cdo 500/2000) či skutečnost, že rozhodnutí v působnosti valné hromady přijala osoba, jež nebyla oprávněna vykonávat práva jediného společníka (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3247/2009). Na rozdíl od závěru o neplatnosti usnesení valné hromady (jenž může být přijat pouze v řízení podle §131 odst. 1 obch. zák. a dále v řízení o povolení zápisu skutečnosti založené usnesením valné hromady do obchodního rejstříku – §131 odst. 8 obch. zák.), může závěr o nicotnosti usnesení (resp. tom, že zde takové usnesení není či že nemá žádné právní účinky) přijmout i sama společnost. Učiní-li tak, bude vycházet z toho, že zde žádné usnesení valné hromady není (resp. z toho, že sporné usnesení nemá žádné právní účinky), aniž by pro takový závěr bylo nezbytné rozhodnutí soudu. Bude-li mít např. akcionář na rozdíl od společnosti za to, že sporné usnesení není postiženo vadou způsobující jeho nicotnost, může se domáhat návrhem k soudu určení, že sporné usnesení je usnesením valné hromady (a že vyvolává zamýšlené právní účinky), bude-li mít na takovém určení naléhavý právní zájem [§80 písm. c) o. s. ř.]. Účastníkem takového řízení bude nepochybně (vedle navrhovatele) společnost. V případě vad způsobujících pouze neplatnost usnesení valné hromady rozhodnutí soudu o tom, že sporné usnesení je platné, zásadně nepřichází v úvahu; není-li neplatnost usnesení vyslovena, je usnesení platné, bez ohledu na případné vady jej tížící. Na takovém určení by zásadně nebyl dán naléhavý právní zájem“.
Odvolací soud v napadeném rozhodnutí nerozlišoval mezi posouzením otázky neplatnosti a nicotnosti (zdánlivosti) usnesení valné hromady. V rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu se odmítl zabývat namítanou nicotností usnesení valné hromady (údajně) konané dne 22. 8. 2013, proto je jeho rozhodnutí nesprávné.
V další otázce žalobce namítá, že by závěr o tom, že nebyla-li platnost usnesení valné hromady vyslovena soudním rozhodnutím, je třeba takové usnesení považovat za platné, neměl platit generálně pro všechny valné hromady, zejména ne pro valné hromady nicotné či zjevně vadné. Žalobce v tomto smyslu požadoval změnu dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. V souvislosti s touto otázkou lze bez dalšího odkázat na shora vyložené závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4727/2016, od nichž nemá Nejvyšší soud důvod se odchylovat. Výjimku z pravidla obsaženého v §131 obch. zák., podle nějž platí, že nebyla-li neplatnost usnesení valné hromady vyslovena soudem, je třeba toto usnesení považovat za platné, může stanovit pouze zákon. Rozhodnutí, které je nicotné (zdánlivé), tedy se materiálně nejedná o rozhodnutí, pak pochopitelně nemůže být poměřováno hledisky rozhodnými pro závěr o (ne)platnosti rozhodnutí.
Žalobce dále namítal, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku ratihabice, když svůj závěr založil na výkladu §33 odst. 2 obč. zák., podle nějž by ze strany opatrovníka žalované muselo dojít ke schválení zcela konkrétních jednání. Dovolání je pro řešení této otázky přípustné, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. rozsudku ze dne 3. 2. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1889/2003).
Podle odvolacího soudu opatrovník žalované žalobci nevystavil novou plnou moc, jíž by zhojil nedostatek podmínek řízení vedeného pod sp. zn. 45 Cm 216/2013 u Krajského soudu v Plzni. Odvolací soud uvedl, že má-li dojít k následnému schválení jednání osoby, jednající bez plné moci, musí jít o schválení zcela konkrétních jednání. Mělo-li by dojít ke schválení jednání spočívajícího v uzavření mandátní smlouvy právě ohledně zařízení konkrétní záležitosti, tedy zastupování ve sporu ve vydání bezdůvodného obohacení ve výši 40 000 000 Kč vůči H., z níž žalobce své právo na odměnu dovozuje, muselo by to být jednoznačně z jednání opatrovníka žalované společnosti zřejmé. Z napadeného rozhodnutí se pak podává, že předmětný opatrovník žalobci adresoval dopis dne 24. 5. 2016, v němž uvedl, že souhlasí s tím, aby společnost žalobce zastupoval v řízeních, ve kterých byla udělena plná moc výlučně jemu, a nedošlo ke sporu o zastoupení společnosti, kdy by byla například současně předložena do spisu i jiná plná moc.
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 3. 2. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1889/2003, vyložil, že „pro dodatečné schválení právního úkonu ve smyslu ustanovení §33 odst. 2 občanského zákoníku není stanovena zvláštní forma. Znamená to, že ke schválení právního úkonu může dojít písemně nebo ústně a že se může stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit; uvedené platí i ve vztahu k právním úkonům, které pro svoji platnost vyžadují písemnou formu“. V rozsudku ze dne 3. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3422/2016, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „i kdyby S. nebyl osobou oprávněnou k převzetí díla za žalovanou ve smyslu ust. §15 obch. zák., bylo by na řešenou věc třeba mutatis mutandis vztáhnout závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2014, sp. zn. 33 Cdo 2915/2013, podle kterého postup žalované, která neodmítla způsob předání díla a naopak se domáhala jeho doplnění, nelze vyložit jinak, než že tento právní úkon (převzetí díla nezmocněnou osobou) dodatečně schválila podle §33 odst. 2 první věty obč. zák., přičemž dodatečné schválení právního úkonu může být provedeno i konkludentně. Jestliže v řešeném případě žalovaná po převzetí díla S. uhradila část ceny a také uplatnila práva z odpovědnosti za vady, je z jejího jednání zřejmé, že převzetí díla S. dodatečně konkludentně schválila.“
Podle §33 odst. 2 obč. zák. překročil-li zmocněnec při jednání své oprávnění jednat za zmocnitele nebo jedná-li někdo za jiného bez plné moci, je z tohoto jednání zavázán sám, ledaže ten, za koho bylo jednáno, právní úkon dodatečně bez zbytečného odkladu schválí. Neschválí-li zmocnitel překročení plné moci nebo jednání bez plné moci, může osoba, se kterou bylo jednáno, na zmocněnci požadovat buď splnění závazku nebo náhradu škody způsobené jeho jednáním.
Ze shora citovaného zákonného ustanovení, ani z ustálené judikatury Nejvyššího soudu nevyplývá, že by při ratihabici podle §33 odst. 2 obč. zák. muselo dojít k uzavření konkrétní dohody o konkrétním právním zastupování v konkrétně vedeném soudním řízení, jak uvádí odvolací soud, v tom smyslu, že by schvalovací akt musel (výslovně) obsahovat přesnou identifikaci dodatečně schvalovaného právního úkonu. Naopak ze shora citované rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že přesná identifikace schvalovaného právního úkonu není pro naplnění podmínek obsažených v §33 odst. 2 obč. zák. nezbytná, k dodatečnému schválení právního úkonu může dojít písemně, ústně, ale též konkludentně, přitom však musí být nepochybné, jaký právní úkon je dodatečně schvalován. Pokud v nyní posuzovaném případě opatrovník žalované E. žalobci sdělil, že souhlasí s tím, aby společnost žalované zastupoval v řízeních, ve kterých byla udělena plná moc výlučně jemu, a nedošlo ke sporu o zastoupení, kdy by byla například současně předložena do spisu i jiná plná moc, vymezil tento opatrovník okruh schválených právních úkonů (Š. udělených plných mocí) dostatečně určitě, i přesto, že konkrétní řízení, v nichž byla žalobci udělena plná moc k zastupování žalované, nebyla identifikována např. příslušnou spisovou značkou.
Na výše uvedeném ničeho nemění dílčí závěr odvolacího soudu, podle nějž je nutno poukázat na závěr dopisu ze dne 24. 5. 2016, v němž je uvedeno, že si opatrovník žalované společnosti ještě dovoluje uvážit další postup, přičemž v dalším dopise ze dne 31. 10. 2016 žalobce informoval, že mimo jiné ve věci vedené pod sp. zn. 45 Cm 216/2013 bude společnost zastupovat sám. Obsah dopisu ze dne 31. 10. 2016 lze posoudit jako odvolání plné moci udělené dříve žalobci pro účely zastupování společnosti ve shora identifikovaném soudním řízení. Právní účinky odvolání plné moci přitom bez ohledu na to, zda došlo k doručení jeho písemného vyhotovení zmocněnci, nastávají dnem, kdy byl zmocněnec s odvoláním plné moci ve smyslu ustanovení §33b odst. 4 obč. zák., seznámen (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 32 Odo 1085/2004). Vzhledem k tomu, že úkony, za jejichž provedení požaduje žalobce odměnu v této věci, učinil před odvoláním plné moci ze strany opatrovníka žalované, nemá odvolání plné moci vliv na žalobcem uplatněný nárok.
Vzhledem k tomu, že ze strany opatrovníka žalované došlo k (dodatečnému) odstranění nedostatku zmocnění Š. jednat za žalovanou ve vztahu k udělení plné moci žalobci pro zastupování žalované ve vybraných soudních řízeních (mimo jiné též ve věci vedené pod sp. zn. 45 Cm 216/2013), je nadbytečné zabývat se dovolatelem formulovanou otázkou, zda lze na vztah mezi žalobcem a žalovanou vztáhnout právní úpravu jednatelství bez příkazu. Totéž se týká i otázky, zda by v případě podání společnické žaloby byl H. pasivně legitimován, když navíc na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Dovolání žalobce bylo ze shora uvedených důvodů shledáno opodstatněným. Protože nejsou splněny předpoklady pro to, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil, Nejvyšší soud aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud též rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.),
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízená soud rozhodne v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 5. 2022
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu