ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.723.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 723/2021-451
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně Verbis Praha a. s. , se sídlem v Praze 5, Jinonice, V zářezu 902/4, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 28581733, zastoupené doc. JUDr. Danou Ondrejovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze, V Jámě 699/1, proti žalované AK Hlaváček & Krampera, s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Smíchov, Kořenského 1107/15, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 29412480, zastoupené JUDr. Pavlou Boučkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, o zaplacení částky 202 755 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 301/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2020, č. j. 53 Co 203/2020-398, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2020, č. j. 53 Co 203/2020-398, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 3. 2020, č. j. 28 C 301/2016-358, ve znění opravných usnesení ze dne 2. 3. 2020, č. j. 28 C 301/2016-368, a ze dne 9. 4. 2020, č. j. 28 C 301/2016-373, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. V posuzované věci se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 202 755 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 23. 9. 2016 do zaplacení jako sjednané úplaty za správu pohledávek za měsíc srpen 2016 dle smlouvy o poskytování služeb, uzavřené mezi účastníky dne 1. 6. 2015, ve znění dodatku č. 1 ze dne 10. 9. 2015.
2. Žalovaná se bránila námitkou, že smlouvu dne 28. 7. 2016 vypověděla, po dobu výpovědní lhůty od žalobkyně nepožadovala předmětné plnění a z toho důvodu neumožnila žalobkyni přístup do svého systému a dat, takže žalobkyně z důvodu zamezení přístupu na její server toto plnění ani poskytovat nemohla.
3. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 2. 3. 2020, č. j. 28 C 301/2016-358, ve znění opravných usnesení ze dne 2. 3. 2020, č. j. 28 C 301/2016-368, a ze dne 9. 4. 2020, č. j. 28 C 301/2016-373, žalobu zamítl a uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení.
4. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
5. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž účastnice uzavřely dne 1. 6. 2015 smlouvu o poskytování služeb (dále též jen „smlouva“), v níž se žalobkyně zavázala pro žalovanou provádět správu pohledávek jejích klientů, spočívající ve vedení elektronických spisů pohledávek, párování položek příchozích plateb dlužníků klientů a vyúčtování vymožených pohledávek s měsíční frekvencí, v evidenci dlužníků, poskytnutí on-line přístupu klientům do informačního systému a správě účtu pro každého klienta zvlášť. Za tyto služby byla sjednána odměna ve výši nákladové ceny dodavatele povýšené o 10 %; výše a struktura odměny, včetně rozpisu nákladové ceny, měla tvořit přílohu faktury. Dodatkem č. 1 došlo ke změně ujednání o odměně, která měla být napříště tvořena nákladovou cenou povýšenou o 10 % a paušální částkou 50 000 Kč. Výše a struktura odměny, včetně rozpisu nákladové ceny, měla i nadále tvořit přílohu faktury. Součástí smlouvy byla licenční doložka, kterou žalobkyně poskytla žalované nevýhradní licenci – oprávnění k výkonu užít licenci k software správy pohledávek SSP, a to na dobu neurčitou. Cena za poskytnutí licence byla sjednána ve výši 10 000 Kč za každého klienta. Smlouva byla uzavřena v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), a to podle §2430 a násl., licenční doložka pak v režimu zákona č. 121/2020 Sb., autorský zákon. Žalovaná smlouvu vypověděla dopisem ze dne 28. 7. 2016, který téhož dne převzal statutární ředitel žalobkyně, a k ukončení smlouvy došlo uplynutím pětiměsíční výpovědní doby dnem 31. 12. 2016.
6. Odvolací soud vyhodnotil jako správný postup soudu prvního stupně, jestliže při jednání konaném dne 22. 10. 2019 vyzval žalobkyni k doplnění žalobních tvrzení a důkazních návrhů stran toho, zda a od kdy do kdy v měsíci srpnu 2016 poskytovala žalované služby dle smlouvy, jaké to byly konkrétní služby, jakého druhu a jak je žalované doložila a vyúčtovala, neboť žalovaná tvrdila, že v tomto období jí žádné služby poskytovány nebyly a žalobkyně netvrdila, z čeho se fakturovaná a posléze žalovaná částka skládá (když podle smlouvy měla být tvořena nákladovou cenou, odměnou a licenčními poplatky). Vysvětlil, že poučovací povinnost soudu podle §118a občanského soudního řádu je splněna okamžikem, kdy se poučení dostane při jednání účastníkovi, a od té doby běží lhůta ke splnění této povinnosti, proto odmítl argument žalobkyně, že běh lhůty by měl započít až po doručení protokolu o jednání, v němž je poučení zachyceno. Konstatoval, že podání žalobkyně, jímž mělo být reagováno na tuto výzvu, bylo soudu doručeno 20. 11. 2019, tedy po uplynutí stanovené patnáctidenní lhůty, kterou lze považovat za dostatečnou, a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že činí-li soud výzvu podle §118a občanského soudního řádu v řízení, v němž se uplatní koncentrace podle §118b odst. 1 občanského soudního řádu, pak k tvrzením a důkazním návrhům předloženým po uplynutí stanovené lhůty nelze přihlížet, ledaže jimi má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po příslušnému roku nebo které účastník nemohl bez své viny uvést včas. Z toho podle odvolacího soudu vyplývá závěr, že žalobkyně žalované v rozhodném období služby podle smlouvy neposkytovala, tudíž jí nenáleží odměna za tyto činnosti.
7. Odvolací soud dodal, že za nevykonávané činnosti nemohly žalobkyni vzniknout ani náklady na zaměstnankyně. Jako neopodstatněnou odmítl výtku žalobkyně, že soud prvního stupně neprovedl důkaz o zaplacení mzdy a příslušných odvodů za dvě zaměstnankyně, neboť k provedení důkazu potvrzením banky došlo při jednání konaném dne 3. 12. 2019. Konstatoval, že všechny tyto platby, které měly představovat mzdové náklady žalobkyně, byly poukázány dne 12. 8. 2016 a logicky tak představují platby mezd a příslušných odvodů za předcházející měsíc červenec 2016, neboť mzdy i odvody jsou splatné až v měsíci následujícím.
8. Stejný závěr se podle názoru odvolacího soudu uplatní též ve vztahu k licenčním poplatkům, neboť žalobkyně po celou dobu řízení, a to ani v opožděném podání ze dne 20. 11. 2019, nespecifikovala, kolik z žalované částky připadá na licenční poplatky, přičemž v opožděném podání nerozlišila ani to, co z žalované částky připadá na tzv. náklady a na odměnu.
9. Námitce žalobkyně, že žalovaná vznesením kompenzační námitky uplatněný nárok zcela uznala, odvolací soud nepřisvědčil s odůvodněním, že kompenzační námitkou se soud zabývá až tehdy, dospěje-li k závěru, že žalobou uplatněný nárok je zcela nebo zčásti důvodný. Důvodnou neshledal též námitku žalované, že žalobou uplatněný nárok mohl být posouzen jinak, např. jako náhrada škody „zejména“ ve formě ušlého zisku. Zdůraznil, že žalobkyně se od počátku řízení domáhala plnění ze smlouvy a že náhrada vychází z jiného skutkového základu, než který byl předmětem řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé napadla žalobkyně dovoláním, jež má za přípustné pro řešení otázek hmotného a procesního práva, které formulovala takto: a) Náleží za trvání smlouvy žalobkyni odměna za služby i v případě, že služby nebyly z rozhodnutí objednatele (žalované) poskytovány?
b) Náleží žalobkyni za trvání smlouvy licenční odměna i v případě, že nejsou poskytovány související služby?
c) Měla žalobkyně povinnost specifikovat (vylíčit v žalobě), kolik z žalované částky činí licenční odměna za stavu, kdy toto vyplývá ze smlouvy uzavřené mezi účastníky?
d) Lze přihlédnout k tvrzením a důkazům předloženým na základě výzvy soudu podle §118a o. s. ř. po uplynutí stanovené lhůty, pokud účastník řízení řádně požádal o prodloužení lhůty a soud o této žádosti vůbec nerozhodl a zcela ji opomenul?
11. Ve vztahu k první z předložených otázek dovolatelka namítá, že ačkoliv bylo zjištěno, že odměna byla „sjednána (částečně) paušálem“, odvolací soud usoudil, že jí nenáleží odměna, pokud služby nebyly poskytovány, čímž se odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 32 Odo 1056/2004, ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 303/2005, ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2654/2013, a ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 5192/2007 (které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách). Vytýká odvolacímu soudu, že k závěru, podle něhož „smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou koncipuje nárok na odměnu pouze za poskytnuté služby“, zřejmě dospěl pouze z textu smlouvy, aniž se zabýval skutečnou vůlí stran při sjednávání smlouvy, a výklad pojmu „paušální částka“ neprovedl vůbec. Měl tak postupovat v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2887/2007, a s nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 128/06.
12. Dovolatelka zároveň poukazuje na to, že závěr Nejvyššího soudu, podle něhož jedinou podmínkou pro vznik nároku mandatáře na úplatu je jím řádně vykonávaná činnost, vyjádřený v rozsudku sp. zn. 32 Odo 1056/2004, se opíral se o znění §571 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, avšak zákon č. 89/2012 Sb. tuto úpravu nepřevzal a vznik nároku na úplatu na řádně vykonanou činnost neváže. Jde tedy podle jejího názoru o otázku, která v kontextu nové právní úpravy dovolacím soudem dosud řešena nebyla.
13. K otázce v pořadí druhé dovolatelka namítá, že odvolací soud uzavřel, že jí nenáleží odměna, pokud služby nebyly poskytovány, ačkoliv dovodil, že odměna za správu pohledávek sestávala i z licenčního poplatku. Nezohlednil, že účastníci pojali do jedné listiny dvě samostatné smlouvy – smlouvu o dílo, popř. příkazní smlouvu, jejímž předmětem byl závazek žalobkyně provádět správu pohledávek klientů žalované, a licenční smlouvu, jejímž předmětem byl závazek žalobkyně poskytnout žalované licenci k počítačovému programu a závazek žalované zaplatit za poskytnutí licence odměnu ve výši 10 000 Kč za každého klienta žalované; tím se měl odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4808/2017. Dovolatelka argumentuje, že pro vznik nároku na licenční odměnu je nerozhodné, zda byly či nebyly poskytovány služby podle smlouvy o dílo, příp. příkazní smlouvy, neboť účastníci smlouvy neprojevili žádnou vůli v opačném směru.
14. V argumentaci ke třetí otázce dovolatelka poukazuje na to, že smlouva v čl. V odst. 4 jednoznačně stanoví, že odměna za licenci činí 10 000 Kč měsíčně za každého klienta, přičemž klienti jsou vymezeni v čl. I písm. i) smlouvy, takže již ze samotné smlouvy je seznatelné, že licenční odměna činila 40 000 Kč měsíčně. Pokud jí za této situace odvolací soud vytkl, že řádně nespecifikovala, kolik z fakturované částky tvoří licenční poplatky, odchýlil se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, příkladmo od usnesení ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, a ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 32 Odo 35/2006, podle nichž vylíčení rozhodujících skutečností může mít původ i odkazem na listinu, kterou coby důkazní materiál připojí žalobce k žalobě.
15. Prostřednictvím poslední otázky, kterou předkládá jako dovolacím soudem dosud neřešenou ve všech souvislostech, dovolatelka prosazuje názor, že k návrhu účastníka na prodloužení soudcovské lhůty se soud musí procesně relevantním způsobem vyjádřit, přičemž část soudní praxe zastává názor, že takovému návrhu lze vyhovět i jejím faktickým poskytnutím. Dovolatelka odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3193/2006, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2178/2009, a vytýká odvolacímu soudu, že aproboval postup soudu prvního stupně, jenž byl v přímém rozporu s touto judikaturou, když se k její žádosti o prodloužení lhůty nijak nevyjádřil a lhůtu jí neposkytl ani fakticky. Zároveň poukazuje na závěr vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 97/2006, podle něhož je přípustné faktické vyhovění návrhu na prodloužení soudcovské lhůty, a na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1308/2006, které se týkají postupu odvolacího soudu v případě, že soud prvního stupně žádost o prodloužení soudcovské lhůty zcela pominul. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že se v napadeném rozhodnutí s její námitkou nijak nevypořádal, čímž založil nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a jeho protiústavnost a současně zatížil řízení vadou, ke které je dovolací soud povinen přihlédnout.
16. Závěrem dovolatelka namítá, že účastníci sice byli na jednání dne 5. 6. 2018 poučeni o koncentraci řízení podle §118b občanského soudního řádu, avšak z protokolu o jednání obsahujícího pouze odkaz na toto ustanovení nelze učinit závěr, že byla poučena též o následcích koncentrace řízení. Za tohoto stavu je podle rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4616/2010 a sp. zn. 32 Cdo 4255/2011 třeba pohlížet na poučení soudu jako na vadné, nemající účinky podle §118b o. s. ř., soudy proto její podání ze dne 20. 11. 2020 neměly pominout. Řízení je postiženo též vadou spočívající v tom, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, protože předmětem řízení byl mimo jiné spor vyplývající z práva duševního vlastnictví, k němuž jsou v prvním stupni podle §9 odst. 2 písm. g) o. s. ř. příslušné krajské soudy. Vrchní soud v Praze tedy rozhodnutím č. j. Ncp 1075/2017-201, podle něhož k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
17. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
18. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť odvolací soud se od judikatury dovolacího soudu neodchýlil a nejsou tu ani otázky, které by dovolacím soudem nebyly řešeny. Ve vztahu k první z otázek zdůrazňuje, že podle čl. VI smlouvy byla odměna sjednána za poskytované služby, nikoliv za jiné. Ke druhé otázce namítá, že dovolatelka neuvádí žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od něhož se měl odvolací soud odchýlit, a že v řízení před soudy nižších stupňů netvrdila a neprokázala, že součástí fakturované částky byly licenční odměny, a nevyplývá to ani z faktury. Také ke třetí otázce žalovaná namítá, že žalobkyně nikdy nic ve vztahu k licenčnímu poplatku, jeho účtování, výši či počtu klientů netvrdila, dokonce ani v opožděném podání nespecifikovala, jaká je skladba žalované částky, a ohledně licenční odměny nepředestřela ani jen základní tvrzení. Stran čtvrté otázky žalovaná vyjádřila přesvědčení, že odkazy dovolatelky na judikaturu deklarují, že nejde o otázku neřešenou a že odvolací soud se od této judikatury nemohl odchýlit, neboť vázán rozsahem odvolání se správně vypořádal s námitkou žalobkyně stran regulérnosti poučení a dodržení lhůty. O věcné příslušnosti rozhodl Vrchní soud v Praze, pročež v dalším průběhu řízení nemůže být otázka věcné příslušnosti znovu nastolena.
III. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
20. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti.
21. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
22. Otázka pod písm. b) přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud takovou otázku neřešil a jeho rozhodnutí na jejím řešení nezávisí (srov. §237 o. s. ř.). Vycházel zřejmě ze skutečnosti, kterou výslovně zdůraznil, že žalovaná nepředložila tvrzení, z čeho se žalovaná částka skládá, a nespecifikovala, kolik z žalované částky připadá na licenční poplatky. Závěr, že odměna za správu pohledávek sestávala i z licenčního poplatku, oproti tvrzení dovolatelky nevyslovil. K vadě řízení, která s touto otázkou souvisí, se dovolací soud vyjadřuje v jiném místě.
23. Při řešení otázky pod písm. c) se odvolací soud od odkazované judikatury neodchýlil, neboť ve zde souzené věci jde o procesní situaci jinou, než je ta, na níž jsou založeny dovolatelkou odkazované judikatorní závěry. Ve smlouvě je odměna za poskytované služby upravena odděleně (v bodě VI odst. 1) od odměny za poskytnutí licence (bod V odst. 4). Dovolatelka v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu označila žalovanou částku jako odměnu za správu pohledávek za měsíc srpen 2016 podle článku VI. smlouvy (viz poslední věta pátého odstavce na třetí straně návrhu na vydání platebního rozkazu). Licenční odměna není v textu návrhu vůbec zmíněna a o užívání systému SSP je zmínka pouze v souvislosti s tvrzením, že žalovaná žalobkyni zablokovala přístup do tohoto systému a tím jí znemožnila plnění jejích smluvních závazků. Jako měsíční správa pohledávek je důvod fakturace označen též ve faktuře č. 20160015. Z žaloby ani z připojených listin tedy nevyplývá ani to, že bylo žalobou požadováno též zaplacení odměny za poskytnutí licence, natož aby bylo zřejmé, jaká část z požadované částky na tuto odměnu připadá.
24. K závěru o přípustnosti dovolání nevede ani otázka pod písm. d), neboť takto formulovanou otázku odvolací soud neřešil a neměl důvod řešit. Otázka je založena na premise, že účastník řízení požádal o prodloužení lhůty řádně, která procesním poměrům zde souzené věci neodpovídá. Podle obsahu spisu soud prvního stupně žalobkyni vyzval k doplnění žalobních tvrzení a důkazních návrhů s odkazem na §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. při jednání dne 22. 10. 2019 a poskytl jí lhůtu 15 dnů; posledním dnem lhůty byl den 6. 11. 2019 (šlo o středu). Žádost o prodloužení lhůty byla soudu prvního stupně doručena datovou schránkou právě až dne 6. 11. 2019 v 12:53 hodin. Žádost o prodloužení soudcovské lhůty podanou v její poslední den, nadto v odpoledních hodinách, byť časných, nelze mít za žádost řádně podanou. Dovolatelka popsaným postupem fakticky vyloučila, aby soud prvního stupně rozhodl o její žádosti o prodloužení lhůty před jejím skončením (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5733/2016, ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1186/2017).
25. Otázku formulovanou pod písm. a) nelze řešit jako otázku dosud judikatorně nevyřešenou, neboť (v poměrech zde souzené věci) nejde o otázku výkladu právního předpisu, nýbrž o otázku výkladu právního jednání, smlouvy, při kterém se postupuje podle §555 a násl. o. z. a vychází se z individuálních okolností konkrétního případu. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětluje, že právní otázka, ať již otázka hmotného či procesního práva, nemůže z pohledu §237 o. s. ř. obstát, nelze-li na takto položenou otázku nalézt obecně platnou odpověď, tedy neumožňuje-li její formulace judikatorní řešení (srov. například rozsudek ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, a usnesení ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3538/2016).
26. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným z toho důvodu, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že „žalobkyně neposkytovala žalované v rozhodném období (srpen 2016) služby podle smlouvy, a tudíž jí nenáleží ani odměna za tyto činnosti“, aniž provedl řádný výklad smlouvy o spolupráci, odchýlil se, tak jak mu vytýká dovolatelka, od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Skutečnost, že dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2887/2007, který se týká dřívější právní úpravy, nepovažuje Nejvyšší soud v daných souvislostech za významnou.
IV. Důvodnost dovolání
27. Dovolání je zároveň důvodné, neboť napadené rozhodnutí spočívá na neúplném a tudíž nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
28. Podle §555 odst. 1 o. z. se právní jednání posuzuje podle svého obsahu.
29. Ustanovení §556 o. z. stanoví, že co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odstavec 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (odstavec 2).
30. Nejvyšší soud vysvětlil ve své rozhodovací praxi (např. v rozsudku ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, nakladatelství C. H. Beck, pod č. C 16 849, a v rozsudku ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 508/2019), že právní úprava účinná od 1. 1. 2014 při výkladu právních jednání opouští důraz na formální hledisko projevu vůle, typický pro předchozí občanský zákoník, a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících. V rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněném pod č. 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní (dále jen „Sb. rozh. obč.“), pak vyložil, že základní pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení §556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá, jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání, akcentovaná v §556 odst. 1 větě první o. z., pak vyžaduje, aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího, která byla anebo musela být známa adresátovi, již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem, např. objektivním významem užitých slov. Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v §556 odst. 1 větě druhé o. z. V již citovaném rozsudku sp. zn. 21 Cdo 5281/2016 pak Nejvyšší soud zdůraznil, že základním hlediskem pro výklad právního jednání podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 je u vícestranných jednání společný úmysl jednajících stran. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku svého velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněném pod č. 37/2021 Sb. rozh. obč., jakož např. i v rozsudcích ze dne 22. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2126/2018, a ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 107/2020.
31. K závěru, že žalobkyni náleží sjednaná odměna za správu pohledávek jen za splnění předpokladu, že v rozhodném období služby podle smlouvy poskytovala, odvolací soud, třebaže se k tomu výslovně nepřihlásil, zjevně dospěl výkladem smlouvy. Je přitom zřejmé, že vycházel jen z jejího slovního vyjádření, aniž se v intencích citovaných judikatorních závěrů zabýval otázkou, jaká byla skutečná vůle stran. Přitom právě hledisko skutečné vůle jednajících je v režimu nového občanského zákoníku prioritní. Již z toho důvodu je právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí, neúplné.
32. Vedle toho odvolací soud zcela ponechal stranou skutečnost, že odměna za správu pohledávek byla – podle jazykového vyjádření obsaženého ve smlouvě - zčásti sjednána jako paušální (srov. k tomu judikaturu, na kterou odkazuje dovolatelka). Zde naopak odvolací soud jazykové vyjádření pomíjí, přičemž odůvodnění jeho rozhodnutí postrádá jakoukoliv zmínku o okolnostech ve smyslu §556 odst. 2 o. z., které by nasvědčovaly tomu, že skutečná vůle smluvních stran směřovala k jiným důsledkům, než k těm, které vyplývají z textu smlouvy, tj. k tomu, že by měla být absence poskytnutí služeb ze strany žalobkyně na překážku vzniku jejího práva na jakoukoliv odměnu, tzn. i v rozsahu zmíněné paušální složky.
33. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
34. Námitku dovolatelky, podle níž z protokolu o jednání před soudem prvního stupně nelze učinit závěr, že byla poučena též o následcích koncentrace řízení, obsahuje-li protokol pouze odkaz na §118b odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal nedůvodnou.
35. V rozsudku ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011, jímž dovolatelka argumentuje, Nejvyšší soud vysvětlil, že dostačujícím poučením dle §118b o. s. ř. není pouhý odkaz na koncentraci řízení, jenž byl (podle protokolu) učiněn při jednání, nikoliv že by nebyla dostačující protokolace o takovém poučení provedená odkazem na §118b o. s. ř. Otázku, s jakou mírou podrobnosti musí být protokolováno poučení dle §118b o. s. ř., Nejvyšší soud neřešil ani v rozsudku ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněném pod č. 98/2013 Sb. rozh. obč., ani v usnesení ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 29 Cdo 4497/2016. V usnesení ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4888/2014, pak posoudil jako chybný názor odvolacího soudu, že průkazem splnění poučovací povinnosti podle §118b o. s. ř. (o koncentraci řízení) a §119a odst. 1 o. s. ř. (o naplnění podmínek tzv. neúplné apelace) není protokolace odkazující na tato zákonná ustanovení a jen z tohoto důvodu nemohly účinky koncentrace řízení nastat. Vysvětlil, že je nutno odlišovat poučení podle §118a o. s. ř. na straně jedné a poučení podle §118b a §119a odst. 1 o. s. ř. na straně druhé. Poučení podle §118a o. s. ř. je svým obsahem adresnou výzvou účastníku k doplnění buď konkrétních tvrzení, nebo důkazů, jestliže by pro jejich neuvedení měl být ve sporu neúspěšný pro neunesení povinnosti tvrzení nebo povinnosti důkazní. Proto je v těchto případech nutné, aby z protokolu o jednání bylo jasně patrné, k čemu směřovala výzva účastníku i s poučením o následcích při nesplnění této. Naproti tomu poučení podle §118b a §119a odst. 1 o. s. ř. není adresnou výzvou účastníku k uvedení tvrzení nebo důkazů, které doposud v řízení uvedeny nejsou, ale pouze obecným ohlášením koncentrace řízení a neúplné apelace s informací o tom, kdy a za jakých podmínek koncentrace řízení a neúplná apelace nastoupí. Tyto závěry se uplatní též ve zde souzené věci; i zde byli podle protokolu o jednání účastníci poučeni podle §118b o. s. ř., přičemž tuto protokolaci nikdo v průběhu celého řízení z hlediska obsahového nezpochybnil.
36. Nedůvodná je též námitka nedostatku věcné příslušnosti. Nejen že nelze bez dalšího vycházet z toho, že předmětem řízení je též odměna za poskytnutí licence (Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 8. 12. 2017, č. j. Ncp 1075/2017-201, dospěl k opačnému závěru), ale zejména podle §11 odst. 1 věty druhé o. s. ř. platí, že věcně a místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu. Takovým rozhodnutím je též rozhodnutí vrchního soudu podle §104a odst. 2 o. s. ř. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2694/2011, či jeho usnesení ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2904/2012).
37. Řízení před soudy obou stupňů je však zatíženo jinými procesními vadami.
38. Podle skutkových zjištění dovolatelka byla připravena služby podle smlouvy poskytovat, leč nemohla, neboť jí v tom bránilo záměrné jednání žalované; žalovaná jí znemožnila poskytování sjednaných služeb tím, že jí zamezila přístup do svého systému. S touto skutečností se odvolací soud přes námitky žalobkyně nikterak nevypořádal a jeho rozhodnutí je tak v tomto ohledu pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné.
39. Z procesního spisu je patrno, že již soud prvního stupně neměl zcela jasno v tom, zda žalovaná částka zahrnuje či nikoliv též sjednanou odměnu za poskytnutí licence; při jednání dne 16. 10. 2017 konstatoval (srov. protokol na č. l. 197), že předmětem žaloby je zřejmě (sic!) nárok vyplývající z autorského zákona. Odvolací soud pak v napadeném rozhodnutí konstatuje, že žalobkyně přes poučení dle §118a o. s. ř. netvrdila, z čeho se žalovaná částka skládá, a ani v opožděném podání ze dne 20. 11. 2019 nespecifikovala, kolik z žalované částky připadá na licenční poplatky. Jestliže měly soudy nižších stupňů pochybnosti o tom, z čeho sestává žalovaná částka a co tedy vlastně je předmětem řízení, pochybily, jestliže v řízení pokračovaly, aniž si v této otázce zjednaly jasno.
40. Podle §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. musí žaloba mimo jiné obsahovat vylíčení rozhodujících skutečností. Tím se podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu rozumí údaje, které jsou nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení, uloženou mu ustanovením §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Neuvede-li v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může žalobce splnit i dodatečně (srov. například usnesení ze dne 15. 10. 2002 sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, pod č. 209, usnesení ze dne 8. 12. 2004 sp. zn. 25 Cdo 2142/2004, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, ročník 2005, pod č. 6, a usnesení ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3215/2014).
41. Jestliže podle názoru soudů nižších stupňů žalobkyně nevylíčila rozhodné skutečnosti tak, aby bylo zřejmé, čeho se vlastně domáhá a co je tedy předmětem řízení, pak neměla být poučena dle §118a o. s. ř., nýbrž podle §43 odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud vysvětlil např. v již citovaném usnesení sp. zn. 21 Cdo 3215/2014, že neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce podle §43 odst. 1 o. s. ř. vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést. Není-li přes výzvu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu podle §43 odst. 2 o. s. ř. odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen.
42. Absence tvrzení jednoznačně vymezujících předmět řízení po skutkové stránce je vadou žaloby, která brání pokračování v řízení. V dalším řízení musí tedy soudy nižších stupňů v první řadě postupovat podle §43 o. s. ř. a zjednat si jasno v otázce, z čeho vlastně (z jakých nároků) sestává žalovaná částka, a v případě neúspěchu, za předpokladu, že bude žalobkyně řádně poučena, žalobu odmítnout.
43. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z výše uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto podle §243e odst. 2 věta druhá o. s. ř. zrušil též rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
44. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část první věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
45. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 6. 2022
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu