ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.1491.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 1491/2022-455
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci posuzovaného K. W. , narozeného dne XY, trvale bytem v XY, t. č. Psychiatrická nemocnice v Kroměříži, Havlíčkova č. 1265, zastoupeného opatrovníkem pro řízení V. S., advokátem se sídlem v XY, za účasti statutárního města Brna , se sídlem Magistrátu v Brně, Dominikánské náměstí č. 196/1, nezletilé AAAAA (pseudonym) , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené opatrovníkem městem Znojmo, se sídlem Městského úřadu ve Znojmě, Obroková č. 1/12, města Kroměříž , se sídlem Městského úřadu v Kroměříži, Velké náměstí č. 115/1, zastoupeného JUDr. Stanislavem Kaliňákem, advokátem se sídlem v Kroměříži, Kovářská č. 127/23, a Městského státního zastupitelství v Brně , se sídlem v Brně, Polní č. 41, o návrhu na vrácení svéprávnosti a o prodloužení doby omezení svéprávnosti, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 24 P 2/2020, o dovolání města Kroměříž proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. listopadu 2021, č. j. 38 Co 145/2021-392, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 3. 2021, č. j. 24 P 2/2020-332, k návrhu na prodloužení doby omezení svéprávnosti omezil posuzovaného ve svéprávnosti na dobu 5 let od právní moci rozsudku tak, že není způsobilý nakládat s majetkem, jehož hodnota přesahuje 2 500 Kč měsíčně, činit právní jednání v rozsudečném výroku specifikovaném rozsahu, a vykonávat rodičovskou odpovědnost k nezletilé dceři (výrok I.), zamítnul návrh posuzovaného na vrácení svéprávnosti (výrok II.), stanovil opatrovníkem posuzovaného statutární město Brno (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. a V.). Sestra posuzovaného dříve plnila funkci opatrovnice, nicméně výkon funkce byl dlouhodobě neudržitelný a další výkon funkce odmítla. Vzhledem k tomu, že posuzovaný nenavrhl žádnou osobu pro jmenování do funkce opatrovníka a žádná příbuzná či jinak opatrovanci blízká osoba není ochotná vykonávat tuto funkci, bylo podle soud nutné jmenovat veřejného opatrovníka. Posuzovaný uvedl, že dva až tři měsíce pobýval v Břeclavi, kde pracoval jako security. Klíčovým hlediskem pro určení veřejného opatrovníka je bydliště posuzovaného. Posuzovaný se v době průběhu řízení nacházel z důvodu nařízeného ústavního ochranného léčení v Psychiatrické nemocnici v Kroměříži. To ale nelze považovat za bydliště, neboť jde o dočasnou skutečnost (předpokládané ukončení ústavního léčení v roce 2023). S ohledem na těžiště zájmů posuzovaného v minulosti (předchozí bydliště, práce, sociální kontakty, apod.), které se nacházelo v Brně, které již opatrovnictví posuzovaného vykonává, jmenoval soud opatrovníkem posuzovaného statutární město Brno.
K odvolání statutárního města Brna proti výroku III. rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 11. 2021, č. j. 38 Co 145/2021-392, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku III. tak, že stanovil opatrovníkem posuzovaného město Kroměříž, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že podle dosavadního opatrovníka posuzovaný v poslední době bydlel u známých, dcery ve Valticích a jinde, a že má posuzovaný zájem o byt v Břeclavi a ve Znojmě. Řeší se jeho přestupky ve městě Znojmě. Odvolací soud uzavřel, že má za to, že není v zájmu posuzovaného, aby jeho opatrovníkem bylo statutární město Brno, v němž jak plyne z obsahu spisu, již posuzovaný nemá bydliště, přičemž bydliště opakovaně měnil (Znojmo, Brno – chráněné bydlení – poslední známé faktické bydliště). Veřejným opatrovníkem je třeba určit obec, v jejímž obvodu opatrovanec bydlí. Odvolací soud nesouhlasil s názorem soudu I. stupně, že s ohledem na těžiště zájmů posuzovaného v minulosti, které se nacházelo v Brně, je namístě stanovit opatrovníkem opět statutární město Brno. Posuzovaný bydliště opakovaně měnil, byl i neznámého pobytu, současná adresa trvalého pobytu je adresa obecního úřadu v Boroticích, v současnosti je na základě soudního rozhodnutí v ústavní ochranné léčbě v Psychiatrické nemocnici v Kroměříži, a to od 5. 10. 2021, předpokládané ukončení léčby je 5. 10. 2023. Odvolací soud proto přihlédl k faktickému dlouhodobému pobytu v Psychiatrické nemocnici v Kroměříži, kdy je předpoklad, že se zde i nadále bude dlouhodobě zdržovat a bude nutno, aby jeho zájmy byly efektivně chráněny, a to při zjištění, že na adrese trvalého bydliště (adresa obecního úřadu) nemohl mít posuzovaný úmysl se zde trvale zdržovat.
Proti tomuto usnesení podalo město Kroměříž dovolání, v jehož závěru uvádí, že je podává v zastoupení posuzovaného. Dovolatel namítá odchýlení odvolacího soudu od rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení bydliště posuzovaného pro účely jmenování veřejného opatrovníka, k tomu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 44/2004, 30 Cdo 596/2014 a 30 Cdo 3379/2016. Podle dovolatele nemůže být za bydliště ve smyslu ustanovení §80 o. z. považováno místo, kde se posuzovaný nachází dočasně z důvodu nepříznivého zdravotního stavu proti svojí vůli. Má za to, že pobyt posuzovaného v psychiatrické nemocnici není dlouhodobý, nýbrž jen krátkodobý. Dovolatel též namítá vadu řízení, neboť město Kroměříž nebylo přibráno jako účastník řízení, čímž bylo městu Kroměříž odebráno právo účastnit se řízení. Namítá též nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), nejprve zabýval tím, kterou osobu je namístě považovat za dovolatele.
Na konci dovolání je napsáno jméno posuzovaného, pod nímž je uvedeno „zast. opatrovníkem městem Kroměříž“, s podpisem osoby zastupující město Kroměříž. V tomto řízení však není posuzovaný zastoupený hmotněprávním opatrovníkem, který byl jmenován napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž je zastupován procesním opatrovníkem, který mu byl jmenován právě pro probíhající předmětné řízení (srov. §29 odst. 4 větu čtvrtou o. s. ř., podle níž nerozhodl-li soud jinak, opatrovník ustanovený podle odstavců 1 až 3 vystupuje v řízení před soudem prvního stupně, v odvolacím a v dovolacím řízení; přičemž podle §1 odst. 3 z. ř. s. platí, že nestanoví-li z. ř. s. jinak, použije se o. s. ř.).
Z obsahu dovolání vyplývá (§41 odst. 2 o. s. ř.), že se město Kroměříž domáhá úpravy svých práv a povinností, které se pojí s výkonem funkce opatrovníka, a jelikož v tomto řízení posuzovaného nezastupuje, je namístě považovat za dovolatele právě samotné město Kroměříž.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (osobou, o jejíchž právech a povinnostech bylo napadeným výrokem rozhodnuto) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §471 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), způsobilost být veřejným opatrovníkem má obec, kde má opatrovanec bydliště, anebo právnická osoba zřízená touto obcí k plnění úkolů tohoto druhu; jmenování veřejného opatrovníka podle jiného zákona není vázáno na jeho souhlas.
Podle ustanovení §80 o. z., člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu. Uvádí-li člověk jako své bydliště jiné místo než své skutečné bydliště, může se každý dovolat i jeho skutečného bydliště. Proti tomu, kdo se v dobré víře dovolá uvedeného místa, nemůže člověk namítat, že má své skutečné bydliště v jiném místě (odst. 1). Nemá-li člověk bydliště, považuje se za ně místo, kde žije. Nelze-li takové místo zjistit, anebo lze-li je zjistit jen s neúměrnými obtížemi, považuje se za bydliště člověka místo, kde má majetek, popřípadě místo, kde měl bydliště naposledy (odst. 2).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1392/2016 (všechna zde označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ), k předmětné problematice vyložil:
„Ani za platnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) nebylo v judikatuře pochybností, že při aplikaci tehdejšího §27 odst. 3 obč. zák., o tom, že tzv. veřejným opatrovníkem je třeba ustanovit orgán místní správy, v jehož obvodu opatrovanec bydlí [k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 28. června 2006, sp. zn. IV. ÚS 744/05 (in http://nalus.usoud.cz ), usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. listopadu 1997, sp. zn. 25 Co 531/97, publikované v časopise Soudní rozhledy č. 4/1999, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2012, sp. zn. 30 Cdo 3616/2010 (in http://www.nsoud.cz )]. Je tomu tak již z toho důvodu, že ve smyslu obecního zřízení obec je základním územním samosprávným společenstvím občanů, o jejichž potřeby obec pečuje, přičemž občanem obce se stává zde bydlící fyzická osoba, jež je státním občanem České republiky. Nelze přitom pominout, že Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 2. června 2005, sp.zn. 30 Cdo 444/2004, vyložil, že ‚obsah pojmu bydliště, jak ho užívá občanský soudní řád nebo (tehdy platný) zákon č. 97/1963 Sb. (o mezinárodním právu soukromém a procesním), není totožný s obsahem pojmu „trvalý pobyt“, kterého užívají předpisy správního práva upravující evidenci obyvatel. Zpravidla se sice tyto pojmy budou překrývat, ne vždy však zápis v identifikačním dokladu (např. v občanském průkazu nebo jiném dokladu totožnosti) či v evidenci obyvatelstva o trvalém pobytu fyzické osoby bude totožný se skutečným bydlištěm této osoby. Bydlištěm fyzické osoby se rozumí obec, resp. městský obvod, v němž tato osoba bydlí s úmyslem se zde trvale zdržovat. Bydlištěm je zejména místo, kde má fyzická osoba svůj byt, rodinu, popř. kde pracuje, jestliže tam také bydlí. Okolnosti dočasného charakteru, jako např. pobyt v nemocnici, výkon trestu odnětí svobody, studium, vojenská služba, nic nemění na bydlišti fyzické osoby, nejsou-li současně doprovázeny takovými okolnostmi, z nichž lze s jistotou usuzovat, že fyzická osoba se v místě původně dočasného pobytu zdržuje s úmyslem zde trvale bydlet‘. Tyto závěry jsou podpořeny a umocněny aktuální právní úpravou, kterou přináší ustanovení §80 odst. 1 věta první o.z., podle něhož člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu (z vyloženého zorného úhlu je pak třeba posuzovat i již zmíněná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. března 2014, č.j. 30 Cdo 596/2014-55, resp. ze dne 2. května 2014, č.j. 30 Cdo 1817/2014-81, eventuálně ze dne 16. září 2015, č.j. 30 Cdo 1581/2015-781).
Na tomto místě lze odkázat např. na důvodovou zprávu k ustanovení §80 o. z., kde se praví, že osnova stanoví kritéria pro určení bydliště, přičemž vychází z tradičního pojetí, že rozhodují aspekty faktické, nikoliv administrativní. Jedná se o soukromoprávní pojem pro účely občanskoprávních plnění, nikoliv pro evidenční účely ve smyslu veřejného práva.
Je třeba se ztotožnit s tím, že pro určení bydliště člověka je stěžejní naplnění dvou složek: a) složka faktická a určující, tj. fakt., že se daná osoba v určitém místě zdržuje a že tam má své společenské a sociální vazby, a b) složka volní, tj. že daný člověk zároveň má úmysl se na tomto místě zdržovat trvale, chce v daném místě bydlet a svázat svůj život s tímto místem. Bydliště je tak místo, které člověk považuje za svůj skutečný, pevný a stálý domov, do kterého se hodlá vracet a kde se nachází i centrum jeho zájmů. Změna pobytu dočasného charakteru (např. pobyt v nemocnici, výkon trestu odnětí svobody, studium, sezonní práce aj.) nemění nic na tom, kde má daný člověk své bydliště. To však neplatí, pokud by byla taková změna doprovázena okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že se osoba na novém místě pobytu již zdržuje s úmyslem zde trvale bydlet (srovnej Švestka, J.; Dvořák, J.; Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014, s. 304).
Z vyloženého vyplývá, že při rozhodování o ustanovení veřejného opatrovníka ve smyslu ustanovení §471 odst. 3 o. z., je na soudu, aby při úvahách o bydlišti opatrovance učinil konkrétní skutková zjištění zacílená na ověření existence jednotlivých, již uvedených, hledisek charakterizujících bydliště člověka podle ustanovení §80 o. z.“
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již však také dospěl závěru, že výše citované závěry nelze pochopitelně (tím spíše v případě osoby omezené ve svéprávnosti) aplikovat mechanicky, nýbrž je zapotřebí je vždy interpretovat s ohledem na jedinečné skutkové okolnosti (specifika) případu. „ Jestliže psychický, respektive zdravotní stav posuzovaného člověka de facto neumožňuje zjistit jeho úmysl, kde se chce zdržovat, je nezbytné vycházet z okolností, které (ve svém souhrnu) spoluurčují identifikovat místo jeho pobytu“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1975/2017). Z tohoto důvodu proto v citovaném rozhodnutí dovolací soud neshledal v rozporu s ustálenou judikaturou situaci, kdy byla posuzované osobě jmenována opatrovníkem obec, v jejímž obvodu se nacházela psychiatrická nemocnice, v níž byla umístěna posuzovaná osoba. Shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1825/2018.
Obdobně též ve výše citovaném usnesení ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1392/2016, Nejvyšší soud při určení bydliště opatrovance akcentoval jeho dlouhodobý faktický pobyt.
V projednávané věci posuzovaný před nástupem do ústavního ochranného léčení střídal místa svého faktického pobytu, zejména mezi městy Brnem, Znojmem a Břeclaví, byl i neznámého pobytu. Posuzovaný se podle skutkových zjištění před nástupem do ochranného léčení již nezdržoval v Brně nikoli jen z dočasných důvodů, a z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že se odvolacímu soudu nepodařilo z okolností případu ani ze sdělení posuzovaného před soudem I. stupně zjistit, že by zde bylo místo, kde by se před nástupem do ochranného léčení zdržoval s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale, ani že by měl v současnosti zajištěno jiné bydlení. Pokud nelze identifikovat bydliště posuzovaného ani z jeho prohlášení [k tomu srov. výše připomenutý závěr, že jestliže psychický, respektive zdravotní stav posuzovaného člověka de facto neumožňuje zjistit jeho úmysl, kde se chce zdržovat, je nezbytné vycházet z okolností, které ve svém souhrnu spoluurčují identifikovat místo jeho pobytu (v projednávané věci byla učiněna zjištění, že posuzovaný trpí nevyléčitelnou bipolární afektivní poruchou, předpokládaná doba trvání ochranného léčení je 2 roky, v psychiatrické nemocnici se nachází opětovně, soud I. stupně uvedl, že zdravotní stav posuzovaného neumožňoval jeho osobní účast u jednání, i když vycházel i z toho, co posuzovaný uvedl při jednání)], potom je zapotřebí vycházet z ustanovení §80 odst. 2 o. z., podle nějž nemá-li člověk bydliště, považuje se za ně místo, kde žije. Nelze-li takové místo zjistit, anebo lze-li je zjistit jen s neúměrnými obtížemi, považuje se za bydliště člověka místo, kde má majetek, popřípadě místo, kde měl bydliště naposledy. Za zjištěného skutkového stavu, kdy zde není žádné místo, které by ve vztahu k posuzovanému vykazovalo prvek trvalosti, když posuzovaný střídavě bydlel u známých, příbuzných, či byl neznámého pobytu, proto odvolací soud v souladu s tímto ustanovením vycházel z toho, kde posuzovaný nyní žije, tedy že se dlouhodobě nachází v psychiatrické nemocnici v Kroměříži.
Jestliže odvolací při zjištění, že z hlediska posuzované osoby není dáno žádné místo, které by odpovídalo charakteristice bydliště ve smyslu ustanovení §80 odst. 1 o. z., přihlédl k faktickému dlouhodobému pobytu posuzovaného, kdy je současně předpoklad, že se zde i nadále bude dlouhodobě zdržovat, a to při zjištění, že na adrese trvalého pobytu posuzovaný nemohl mít úmysl trvale se zde zdržovat, odpovídá jeho postup ustanovení §80 odst. 2 o. z., ale též ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu reprezentované výše zmíněnými usneseními Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1392/2016; ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1975/2017; a ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1825/2018).
Z tohoto důvodu je nutné dovolání posoudit jako nepřípustné. Vzhledem k tomu se dovolací soud nemohl zabývat ani tvrzeními dovolatele o vadách řízení (srov. §241a odst. 1 a §242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání města Kroměříž na základě výše uvedeného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 10. 2022
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu