ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.2995.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 2995/2022-857
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyň a) O. K., narozené XY, bytem XY, b) I. K., narozené XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Malostranské náměstí 5/28, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené JUDr. Ľubomírem Fockem, advokátem se sídlem v Praze 1, Náprstkova 276/2, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 31/2019, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2022, č. j. 72 Co 34/2022-842, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 5. 2022, č. j. 72 Co 34/2022-842, potvrdil ve výrocích I. a II. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 10. 12. 2021, č. j. 27 C 31/2019-801 [kterýmižto byla zamítnuta žaloba žalobkyň o nahrazení projevu vůle žalované převést na každou ze žalobkyň ideální jednu polovinu spoluvlastnického podílu na pozemku parc. č. XY v obci XY a katastrálním území XY – dále „předmětný pozemek“ nebo „pozemek“] – výrok I., změnil jej ve výrocích o nákladech řízení (výroky II. a III.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV.).
2. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobkyně jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení §4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), a domáhají se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobkyním liknavým, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobkyň mimo zákonem předpokládaný postup. Odvolací soud dále přisvědčil způsobu řešení sporné otázky provedeného soudem prvního stupně, zda předmětný pozemek je coby pozemek náhradní k převodu na oprávněné osoby z vlastnictví státu vhodný. S odkazem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu vymezující jednak zákonné výluky převodu pozemků z vlastnictví státu a dále v obecné rovině definující případy, kdy pozemky nejsou z jiných důvodů k převodu vhodné, po připomenutí znění ve věci aplikovaného ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů (dále „zákon č. 503/2012 Sb.“) a reflexe tohoto ustanovení v judikatuře Nejvyššího soudu i odvolací soud dospěl k závěru, že předmětný pozemek je k převodu na žalobkyně nevhodný, neboť provedeným dokazováním bylo postaveno najisto, že pozemek se podle územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy nachází „v ploše s využitím SV- všeobecně smíšené, v ploše koridoru, vymezeného pro umístění veřejně prospěšné stavby dopravní charakteru (VPS č. 8/DK/8 s názvem Praha 8 Městský okruh Jarov – Pelc-Tyrolka) a v ploše stavební uzávěry pro stavbu č. 8313 Libeňská spojka, vyhlášené rozhodnutím č. j. 0V/P8/0059/BAU/4 ze dne 21. 8. 2007.“ Odvolací soud dále poznamenal, že na uplatnění zjištěné zákonné výluky nemůže mít žádný vliv skutečnost, že v případě označené veřejně prospěšné stavby městského okruhu se svým provedením jedná o stavbu pod povrchem země. Připomněl, že výjimka z aplikace ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě by byla možná pouze tehdy, pokud by vydání pozemku se stavbou pod jejím povrchem nebránila žádná jiná zákonem daná výluka. Takovou výluku však v poměrech projednávané věci představuje určení předmětného pozemku k zastavění veřejně prospěšnými stavbami dopravní infrastruktury schválenou územně plánovací dokumentací.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu (pouze proti výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věcných výrocích I. a II.) podaly žalobkyně dovolání. Mají za to, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu, v platném znění (dále „o. s. ř.“), přípustné pro řešení (obsahově vymezené) právní otázky, zda se výlukový důvod upravený v ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. uplatní i tehdy, je-li nárokovaný (náhradní) pozemek určen územně plánovací dokumentací k zastavění veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury, jedná-li se svým provedením o stavbu umístěnou pod povrchem země. Žalobkyně jsou přesvědčeny, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2871/2021 (toto usnesení, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ) a ohlašují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Po citaci ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě setrvávají na stanovisku, že z hlediska převoditelnosti na oprávněné osoby je předmětný pozemek coby náhradní vhodný, neboť se jedná o pozemek zemědělský (dále zemědělsky využitelný a i v současné době užívaný jako zahrada), přičemž tento pozemek lze i podle platného územního plánu využívat pro zahradnictví a pěstitelství. Protože plánovaná veřejně prospěšná stavba dopravní infrastruktury, jež je stavbou podzemní, se povrchu předmětného pozemku nijak nedotkne, pak fakticky pozemek takovou stavbou nebude vůbec dotčen. Při aplikaci zákonné výluky dle ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. měly soudy nižších stupňů rozhodnout i s respektem k zásadě in favorem restitutionis a žalobě dovolatelek s ohledem na prioritní požadavek zákona o půdě založený na naturální restituci vyhovět. Žalobkyně navrhly, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyň oponovala jejich stanovisku, že při řešení právní otázky vhodnosti předmětného pozemku k převodu oprávněným osobám by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. S připomenutím argumentace obsažené v odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku uvedla, že zákonná překážka pro převod pozemku do vlastnictví žalobkyň upravená v ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. byla nepochybně prokázána. Nepovažuje přitom za významné, že veřejně prospěšná stavba dopravní infrastruktury, která má být podle platné územně plánovací dokumentace na pozemku umístěna, je stavbou podzemní, neboť převod pozemku se stavbou umístěnou pod povrchem země je v režimu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě možný pouze tehdy, nebrání-li takovému převodu jiná zákonem stanovená výluka ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 zákona o půdě a §6 zákona č. 503/2012 Sb. Ve vyjádření žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyň jako nedůvodné zamítl.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelek advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
6. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
7. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu pak lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
9. Dovolání žalobkyň není v přítomné právní věci přípustné již jen proto, že vymezený důvod přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. spočívající v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu poměřují dovolatelky toliko s usnesením Nejvyššího soudu ze dne ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2871/2021, jež ovšem v něm reprodukovanými konkluzemi v opozici k řešení právní otázky vymezené v dovolání nestojí. Pomine-li dovolací soud, že označené usnesení Nejvyššího soudu má kvazimeritorní charakter a postrádá potřebný judikatorní přesah, neboť jím bylo dovolání v odkazované věci jako nepřípustné odmítnuto a účastníkům řízení pouze stručně předestřeny důvody, pro které některý ze zákonných případů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nebyl naplněn, nelze rovněž přehlédnout, že v právní otázce spočívající v aplikovatelnosti zákonné překážky pro převod zemědělských pozemků ve vlastnictví státu na jiné osoby upravené v ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. (řešené rovněž z podnětu dovolání oprávněné osoby) nelze mezi dovoláním dotčeným rozsudkem odvolacího soudu a obsahem označeného usnesení odkazujícího na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu shledat žádný rozpor; v poměrech projednávané věci se tak odvolací soud judikatorním konkluzím (předestřeným v označeném usnesení Nejvyššího soudu z jeho rozhodovací praxe) nijak nezpronevěřil.
10. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vhodnými náhradními pozemky je třeba rozumět pozemky, jež by byly v zásadě – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, respektive žalované – zařaditelné do veřejné nabídky (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015). Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a odst. 1 zákona o půdě) je přitom nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních §11 odst. 1 zákona o půdě a §6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 503/2012 Sb.“), či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda převod pozemku není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014, a rozsudek téhož soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3240/2018), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom třeba zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005). V rozsudku ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, Nejvyšší soud dále uzavřel, že je na soudu, aby v každé jednotlivé věci vždy s ohledem na její konkrétní okolnosti posoudil, zda pozemky vybrané oprávněnou osobou jako náhradní, jsou pro uspokojení jejího restitučního nároku vhodné, a to ke dni vyhlášení jeho rozhodnutí (§154 odst. 1 o. s. ř.).
11. Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. podle tohoto zákona nebo zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, anebo zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů, nelze převádět z vlastnictví státu na jiné osoby zemědělské pozemky nebo jejich části určené územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné, s výjimkou zemědělských pozemků 1. převáděných podle §7 nebo §10 odst. 1 nebo 2, 2. převáděných se souhlasem obce nebo kraje na osoby, které mají podle schválené stavební dokumentace uskutečnit výstavbu podle §17 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, 3. převáděných se souhlasem obce nebo kraje směnou za jiné nemovitosti podle §17 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nebo 4. určených platnou územně plánovací dokumentací nebo již využitých ke zřízení technické infrastruktury; v případě pochybností vydá na základě žádosti Státního pozemkového úřadu vyjádření příslušný úřad územního plánování.
12. K otázce převoditelnosti pozemku určeného k zastavění veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury [§6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb.] lze pak také odkázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu (z níž srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015) akcentující i smysl a účel interpretovaného ustanovení, jímž je zamezit těm převodům zemědělských pozemků, u nichž to vyžaduje veřejný zájem na vybudování staveb dopravní a technické infrastruktury či jiných veřejně prospěšných staveb a k nimž by jinak bylo nezbytné získat právo umožňující realizaci veřejně prospěšné stavby. Interpretované ustanovení (jak nutno dovodit již z jeho dikce, ovšem i účelu, jakož i normativního odkazu na ustanovení §1 zákona o půdě majícího význam interpretační) míří právě na veřejným zájmem dotčené „zemědělské pozemky“ [ve smyslu §1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě], tj. na půdu tvořící zemědělský půdní fond nebo do něj náležející, tedy především na pozemky (jejich části) dosud zemědělsky obhospodařované (viz §1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů), a to za jediné podmínky, že jde o pozemky (nebo jejich části) určené územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné (s výjimkou zemědělských pozemků v citovaném ustanovení pod body 1. a 4. definovanými). Obsahově jde o totožné ustanovení, formulačně upravené, jež bylo dříve obsaženo i v zákoně č. 95/1999 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz §2 odst. 1 zákona), kdy účelem tohoto „klíčového ustanovení“ (jak plyne i z důvodové zprávy k zákonu č. 503/2012 Sb.) je „zabránit převodu pozemků, které jsou z obecného pohledu nutné pro dokončení restitucí, pro pozemkové úpravy, pro zajištění nezbytné ochrany, pro dopravní a jiné veřejně prospěšné stavby apod.; k tomu slouží povinnost orgánů státní správy disponujících potřebnými údaji poskytovat informace o případných překážkách převodu” (k interpretaci tohoto ustanovení, se zřetelem na jeho účel, přiměřeně srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016).
13. Při komparaci veřejného zájmu na zachování dosavadních vlastnických vztahů a zájmů oprávněných osob na náhradní uspokojení restitučního nároku jest pak vždy též hodnotit, zda restituční nárok – v případě kolize se zájmem na zachování veřejného vlastnictví – nebude lépe uspokojit vydáním jiného náhradního pozemku (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3676/2020).
14. V poměrech přítomné právní věci bylo z hlediska skutkového postaveno najisto, že předmětný pozemek je určen podle územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy nachází „v ploše s využitím SV- všeobecně smíšené, v ploše koridoru, vymezeného pro umístění veřejně prospěšné stavby dopravní dopravního charakteru (VPS č. 8/DK/8 s názvem Praha 8 Městský okruh Jarov – Pelc-Tyrolka) a v ploše stavební uzávěry pro stavbu č. 8313 Libeňská spojka, vyhlášené rozhodnutím č. j. 0V/P8/0059/BAU/4 ze dne 21. 8. 2007.“ Je tudíž postižen zákonnou překážkou jeho převodu z vlastnictví státu na jiné osoby upravenou v ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. Výtku dovolatelek o povaze pozemku jak z hlediska formálního, tak i faktického, jako zemědělského dovolací soud hodnotí jako nevýznamnou, neboť citované ustanovení míří svým znění právě na zemědělské pozemky, u nichž jsou shledány přítomnými takové okolnosti (mezi jinými i veřejný zájem), které jejich převod na jiné osoby, kromě těch v citovaném ustanovení uvedených, neumožňují. Proto dovolací soud nemohl přihlédnout i k další argumentačně navazující námitce žalobkyň, že pozemek je v současné době k zemědělským účelům jako zahrada užíván a takové využití si může uchovat i do budoucna. Z pohledu aplikované zákonné překážky pro převod pozemku na oprávněné osoby shledává dovolací soud za nerozhodnou i argumentaci o umístění v územním plánu zanesené veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury pod jeho povrchem. Akcent na povahu stavby jako podzemní [11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě ], jež nebrání vydání pozemku in natura zjevně směřoval do původních restitučních poměrů, zatímco v tomto případě jde o převod jiného zemědělského pozemku oprávněným osobám jako alternativní náhradní plnění, přičemž rovněž nebude v této souvislosti od věci odkázat na judikatorní závěr vyjadřující požadavek zkoumat „převoditelnost“ zemědělského pozemku i s ohledem na jeho potencionalitu být zařazen do veřejné nabídky a na existenci zákonné překážky jeho převodu (k tomu přiměřeně srovnej i závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1497/2020). Skutková zjištění soudů nižších stupňů, jimiž je dovolací soud vázán (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1039/2019, ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), neumožňovala přijmout v rovině právního posouzení věci takové konkluze, pro něž plédují dovolatelky, tj. že plánovanou stavbou dopravní infrastruktury nebude nijak dotčen povrch nárokovaného pozemku.
15. Dovolávají-li se žalobkyně interpretační direktivy využitelné v restitučním zákonodárství in favorem restitutionis a dovozují-li z ní opačný závěr o převoditelnosti předmětného pozemku, sluší se uvést, že užití nadstandardní metody teologického výkladu (a jeho priority před výkladem gramatickým) všude tam, kde to účel zákona ze závažných důvodů vyžaduje, nemůže měnit důsledky vyplývající ze zcela jednoznačného znění ustanovení právního předpisu. Zásada in favorem restitutionis navíc není zásadou ústavní, nýbrž ze starší judikatury Ústavního soudu formulovaným vodítkem, jež má vést k šetření práv restituentů a výkladu restitučních předpisů v souladu s jejich účelem a smyslem (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. III. ÚS 1283/17 , jenž je přístupný, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Nemůže být tak sama o sobě kritériem přiznání restitučního nároku a její použití je na místě pouze v mezích příslušného restitučního zákona. Možným užitím zásady in favorem restitutionis jako výkladového pravidla pro ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. tak nemůže být negována zákonná překážka pro převod jiného zemědělského pozemku tímto ustanovením upravená. Ostatně, zvláště ve vztahu k žalobkyním, jež jsou na straně žalující pravidelnými účastnicemi soudních řízení o nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu náhradních pozemků (podle poznatku Nejvyššího soudu zjištěného z jeho úřední činnosti se jednalo např. o věci vedené pod sp. zn. 28 Cdo 2555/2020, 28 Cdo 1732/2021, nebo sp. zn. 28 Cdo 2756/2022), se bezezbytku uplatní judikatorní konkluze, že při střetu jejich restitučního nároku se zájmem na zachování veřejného vlastnictví předmětného pozemku bude vhodnější uspokojit takový nárok vydáním jiného náhradního pozemku.
16. Z uvedeného plyne, že dovolání žalobkyň není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání v souladu s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
17. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. V situaci, kdy dovolání žalobkyň bylo odmítnuto jako nepřípustné by žalované náleželo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení spočívajících v nákladech na zastoupení advokátem. Náklady spojené s podáním vyjádření k dovolání v zastoupení advokátem však dovolací soud neshledává účelně vynaloženými. Má přitom opodstatněně za to, že u státních orgánů (organizačních složek státu) jest zpravidla presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení k tomu, aby byly schopny - ve věcech spadajících do správních agend, jež jsou právními předpisy povolány vyřizovat - kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musely využívat právních služeb advokátů (k tomu srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 1180/10, a ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 3790/19).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 10. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu