ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.3610.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 3610/2021-488
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) L. R. , narozeného XY, bytem v XY, b) M. R. , narozené XY, bytem v XY, obou zastoupených JUDr. Václavem Brettingerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 36/31, proti žalované PREdistribuce, a. s. , se sídlem v Praze 5, Svornosti 3199/19a, identifikační číslo osoby: 27376516, o zaplacení částky 669.989,54 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 133/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2021, č. j. 28 Co 92/2021-441, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobcům náklady dovolacího řízení ve výši 11.280,- Kč k rukám jejich zástupce, JUDr. Václava Brettingera, advokáta se sídlem v Praze 1, Jungmannova 36/31, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 11. 2020, č. j. 25 C 133/2016-410, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům částku 669.989,54 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 669.989,54 Kč od 7. 10. 2015 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalované nahradit náklady řízení, a to žalobcům k rukám jejich zástupce ve výši 437.764,- Kč a České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 5 ve výši 50.139,- Kč (výroky II. a III.).
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 19. 5. 2021, č. j. 28 Co 92/2021-441, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalované uložil povinnost nahradit žalobcům k rukám jejich zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 18.168,- Kč (výrok II.).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobci odebírali elektrickou energii ve svém domě v XY, jejímž distributorem byla žalovaná. V lednu 2015 žalovaná provedla v rozvodné skříni, v níž byly umístěny přívody elektřiny k domu žalobců i k nemovitostem jiných vlastníků, kontrolní měření odebraného elektrického proudu příslušným měřicím zařízením, jehož výsledek značně převyšoval údaje z elektroměru situovaného v domě žalobců, což žalovaná přičítala neoprávněnému odběru elektřiny ze strany žalobců. Žalovaná proto žalobcům odebrala elektroměr a vyčíslila sankci ve výši 669.989,54 Kč, kterou žalobci zaplatili, aby jim mohly být obnoveny dodávky elektrické energie. Podanou žalobou se žalobci domáhají vrácení zmíněné částky s tím, že se neoprávněného odběru elektrické energie nedopustili. Soudy nižších instancí shledaly, že provedenými důkazy nebyl neoprávněný odběr elektřiny dle ustanovení §51 odst. 1 písm. d) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále „energetický zákon“), v projednávané kauze prokázán. Uzavřely tudíž, že se žalovaná na úkor žalobců bezdůvodně obohatila ve smyslu ustanovení §2991 a násl., zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, pročež žalobnímu žádání zcela vyhověly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro existenci otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených. Domnívá se, že pojem „neoprávněný odběr“ ve smyslu ustanovení §51 odst. 1 písm. d) energetického zákona je nutno chápat jako kontinuálně působící stav spočívající v odběru neměřené elektřiny, který nelze zachytit běžným vnímáním ve své fyzické podobě. Podotýká, že za „neoprávněný odběr“ dle uvedeného ustanovení nelze považovat samotnou část elektroinstalace, jíž prochází neměřená elektřina. Dovolacího soudu se pak táže na rozsah dokazování potřebný ke zjištění neoprávněného odběru elektřiny dle ustanovení §51 odst. 1 písm. d) energetického zákona. Namítá rovněž, že odvolací soud měl nařídit vypracování revizního znaleckého posudku, jelikož v řízení provedené znalecké posudky se lišily ve výkladu pojmu „neoprávněný odběr“ ve smyslu ustanovení §51 odst. 1 písm. d) energetického zákona. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba o zaplacení částky ve výši 669.989,54 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 669.989,54 Kč od 7. 10. 2015 do zaplacení zamítá.
Žalobci vyjádřili nesouhlas s dovoláním žalované, a to prostřednictvím svého zástupce i samostatným podáním. Zdůraznili přitom, že z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že odpovědnost za škodu způsobenou neoprávněným odběrem elektřiny nelze založit na pouhé domněnce o neoprávněnosti tohoto odběru vyplývající z řádně neprokázaného měření odběru elektrické energie. Navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalované zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 19. 5. 2021 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované není přípustné.
Dovolatelka předkládá k posouzení otázky vážící se ke způsobu hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem (potažmo soudem prvního stupně) a jeho správnosti. Jejím prostřednictvím ovšem ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nevymezuje žádnou kvalifikovanou otázku hmotného ani procesního práva, z níž by bylo lze usuzovat na přípustnost dovolání, ale podrobuje kritice správnost skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, jímž je však dovolací soud dle procesní úpravy účinné od 1. 1. 2013 vázán [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016 (označená rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17, jež jsou, stejně jako dále uvedené rozhodnutí Ústavního soudu, přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ]. Jakkoli se totiž dovolatelka snaží navodit dojem, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – svými výtkami zpochybňuje skutkové závěry, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod a samotné hodnocení důkazů nelze – se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení §132 o. s. ř. – pod jedině možný (zákonný) dovolací důvod podřadit (srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Samotná skutková zjištění tedy dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich případné vady (ve smyslu správnosti či úplnosti) nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., přičemž jeho uplatněním není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Lze proto uzavřít, že dovolatelka v dovolání zpochybnila toliko hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a z toho vyplývající skutková zjištění [stran naplnění znaků neoprávněného odběru elektřiny dle ustanovení §51 odst. 1 písm. d) energetického zákona], na nichž odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – založil svůj závěr, že se v přítomné věci nejednalo o neoprávněný odběr elektřiny podle ustanovení §51 odst. 1 písm. d) energetického zákona; dovolatelka tudíž neuplatnila jediný možný (způsobilý) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. K uplatněné dovolací argumentaci sluší se dodat, že soud prvního stupně (s jehož závěry se odvolací soud plně ztotožnil) důkladně vysvětlil, z jakého důvodu dospěl k závěru, že se žalobci nedopustili neoprávněného odběru elektřiny z elektrizační soustavy, přičemž v uvažovaném směru nejsou úvahy obou soudů nižších instancí v poměru k provedeným důkazům a z nich se podávajícím zjištěním nikterak nepřiměřené, či snad dokonce extrémní. Namístě je tedy konstatovat, že soud prvního stupně přesvědčivě a podrobně zdůvodnil, jakým způsobem v řízení provedené důkazy hodnotil, přičemž s tímto postupem se coby správným ztotožnil i odvolací soud. Fakt, že s tímto hodnocením dovolatelka nesouhlasí, nemůže na jeho správnosti ničeho změnit.
Sluší se pak připomenout, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§125, §127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad ustanovení §132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2009/2011). Soudu prvního stupně, jehož úvahy odvolací soud aproboval, přitom nelze vytknout, že by se právě uvedenými kritérii při hodnocení znaleckých posudků v projednávané věci neřídil, jestliže se v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval hodnocením těchto znaleckých posudků a přesvědčivě odůvodnil, proč považoval za relevantní závěr znaleckého posudku vypracovaného soudem ustanoveným znalcem Ing. Vladimírem Jelínkem o neprůkaznosti neoprávněného odběru elektřiny ze strany žalobců, který se nadto dle názoru soudu prvního stupně nerozcházel se závěrem znaleckého posudku předloženého žalovanou.
Namítá-li dovolatelka, že nebyl proveden jí navrhovaný důkaz dalším revizním znaleckým posudkem, vystihuje tím vadu řízení, jež není způsobilým dovolacím důvodem (nenaplňuje důvod dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž platí, že ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, přihlíží dovolací soud tehdy, je-li dovolání přípustné (srovnej §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Soud ostatně není vázán důkazním návrhem účastníků potud, že by byl povinen provést všechny navržené důkazy; je oprávněn posoudit všechny důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, v závislosti na jeho hodnocení, které důkazy je nezbytné provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Musí se přitom vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006), což odvolací soud v posuzované věci učinil.
K postupu odvolacího soudu se nad rámec výše uvedeného sluší poznamenat, že dovolací soud již ve své judikatuře dovodil, že zákon (§127 odst. 2 o. s. ř.) nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku pak bude přicházet v úvahu zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, a ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1141/2015). Má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce. Jestliže by ani takto nebylo možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014). Jinými slovy, o přezkoumání dvou vzájemně rozporných znaleckých posudků dalším znalcem, příp. znaleckým ústavem, lze rozhodnout jen tehdy, neodstraní-li tento rozpor soud sám po slyšení obou znalců (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010).
V projednávané věci soud prvního stupně, potažmo odvolací soud, uvedené závěry soudní praxe respektoval, neboť po slyšení zpracovatelů obou znaleckých posudků řádně zdůvodnil, z jakých důvodů nemá pochybnosti o správnosti odborného závěru, že neoprávněný odběr elektřiny v případě žalobců nebyl zjištěn, obsaženého v posudku znalce Ing. Vladimíra Jelínka, jakož i znalce prof. Ing. Karla Sokanského, CSc., respektive Ing. Tadeusze Sikory. Důvody, pro které odvolací soud nepřipustil důkaz dalším, v pořadí třetím, znaleckým posudkem, lze považovat za dostatečné a adekvátní okolnostem projednávané věci.
Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně rovněž ve výrocích II. a III. o nákladech prvostupňového řízení, a ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení, neboť žalovaná výslovně uvedla, že dovolání podává proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobcům vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, je žalovaná povinna žalobcům tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 11.280,- Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 10.980,- Kč – §1 odst. 2, §2 odst. 1, §6 odst. 1, §7 bod 6. a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 4 advokátního tarifu.
Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalobců, který je advokátem (§149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení §160 odst. 1, část věty před středníkem, a §167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 11. 1. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu