ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.734.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 734/2022-489
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) F. R., nar. XY, bytem XY, b) M. W., nar. XY, bytem XY, c) J. B., nar. XY, bytem XY, d) J. J., nar. XY, bytem XY, e) D. K., nar. XY, a f) L. R., nar. XY, obou bytem XY, všech zastoupených JUDr. Šárkou Foltýnovou, advokátkou se sídlem Praze 2, Václavská 314/16, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle směřujícího k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků , vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 11 C 107/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. září 2021, č. j. 9 Co 87/2021-462, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) ze dne 30. 9. 2021, č. j. 9 Co 87/2021-462, byl rozsudek Okresního soudu v Lounech (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 25. 3. 2021, č. j. 11 C 107/2018-427, změněn tak, že se zamítá žaloba o vydání pozemků parc. č. XY a XY v k. ú. XY; jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen – pokud jím byl nahrazen projev vůle žalované směřující k bezúplatnému převodu náhradních zemědělských pozemků parc. č. XY a XY v k. ú. XY na žalobce v tam specifikovaných podílech a žaloba byla zamítnuta v části o vydání pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci. Předestřeli otázku ocenění jimi požadovaného náhradního pozemku parc. č. XY v k. ú. XY. Měli za to, že při něm nelze vycházet z územního plánu města XY z roku 2015, jímž byl pozemek nově zařazen do plochy RZ určené pro zahrádkářské osady, neboť takový postup je jakožto restituenty vystavené dlouhodobé nečinnosti žalované znevýhodňuje a diskriminuje, zažádali-li o navrácení odňatých pozemků již v roce 1991, kdy územní plán požadovaný náhradní pozemek takto nevymezoval, a příslušný pozemkový úřad o nevydání odňatých pozemků (pro zákonem stanovenou překážku) rozhodl až v roce 2017. Mínili, že odvolací soud nastolenou otázku vyřešil odchylně od nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, publikovaného pod č. 129/2017 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2281/2012. Vytýkali rovněž nepředvídatelnost napadeného rozsudku, poukazujíce na to, že se odvolací soud při posuzování ekvivalentnosti požadovaných náhradních zemědělských pozemků parc. č. XY, XY, XY a XY v k. ú. XY výši dosud neuspokojeného restitučního nároku odchýlil od svých závěrů vyjádřených v předchozím stadiu řízení (v rozsudku ze dne 25. 11. 2020, č. j. 84 Co 229/2019-365).
3. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
4. Na vyřešení dovolateli kladené otázky ocenění jimi požadovaného náhradního pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (zda má být oceněn dle stavu korespondujícího aktuálnímu územnímu plánu či nikoliv) ovšem rozsudek odvolacího soudu zjevně nezávisí, neboť důvodem zamítnutí žaloby v části o vydání tohoto náhradního pozemku nebyl oproti názoru dovolatelů odlišný náhled odvolacího soudu na jeho ocenění, nýbrž konkluze o tom, že uplatňovaný restituční nárok (jehož soudy nižšího stupně zjištěná výše není v dovolacím řízení zpochybňována) bude zcela uspokojen již vydáním pozemků parc. č. XY a XY v k. ú. XY.
5. Závěry odvolacího soudu stran ocenění pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, coby náhradního pozemku ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), ostatně zcela korespondují judikatuře dovolacího soudu, dle níž v situaci, kdy zde není právní normy, jež by v souvislosti s oceňováním náhradních pozemků ukládala posuzovat charakter těchto pozemků dle určitého historického stavu (jak je tomu kupříkladu u odňatých pozemků dle §28a zákona o půdě), nezbývá než dovodit, že náhradní pozemky jest oceňovat v souladu s pravidlem zakotveným v ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř., tedy dle jejich stavu v době vyhlášení rozhodnutí soudem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017). Zatímco fixace hladiny cen ke dni účinnosti zákona o půdě (viz §11a odst. 13 zákona o půdě) má svou logiku, neboť zajišťuje, že jsou odňaté nemovitosti i náhradní pozemky oceňovány dle stejných cenových měřítek (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016, či nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, bod 14, publikovaný pod č. 89/2013 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu), posuzování charakteru náhradních pozemků dle stavu ke dni 24. 6. 1991 a z toho plynoucí fingování od současné reality odlišných vlastností vydávaných nemovitostí by mohlo vést, ať již k distorzi nebo naopak k nadhodnocení výše naturální náhrady, jež by však v souladu s principy restitučního procesu měla být v zásadě ekvivalentní hodnotě restitučního nároku odvíjející se od ceny oprávněnou osobou nebo jejími právními předchůdci pozbytých statků (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2844/2017). Z uvedených důvodů je proto zcela na místě oceňovat náhradní pozemky dle cenových předpisů účinných ke dni 24. 6. 1991, avšak dle stavu, jaký mají v okamžiku jejich vydání oprávněné osobě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018, a ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 755/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3018/2021).
6. Vytýkají-li pak dovolatelé nepředvídatelnost rozsudku odvolacího soudu, dlužno předně uvést, že prostřednictvím této námitky poukazují na vady řízení. Takovýmito výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž toliko jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Výtky dovolatelů ostatně postrádají relevanci. Nepředvídatelným je totiž jen takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012). V souvislosti s legitimním očekáváním obdobného rozhodnutí v obdobné věci pak soud poruší princip předvídatelného rozhodování a zasáhne do práva účastníků řízení na spravedlivý proces, jestliže v jejich věci, která se po skutkové i právní stránce ve svých podstatných rysech shoduje s jinou věcí, ve které již učinil rozhodnutí, rozhodne odlišně, aniž by změnu svého postoje přesvědčivým způsobem odůvodnil, opíraje se přitom o akceptovatelné, racionální a objektivní důvody (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1663/16, publikovaný pod č. 230/2016 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3516/2015). Odvolací soud přitom své závěry o ekvivalentnosti vydávaných náhradních zemědělských pozemků výši neuspokojeného restitučního nároku dovolatelů (respektive o nenaplnění podmínek pro vydání dalších jimi požadovaných náhradních zemědělských pozemků) náležitě odůvodnil nejen poukazem na učiněná skutková zjištění a právní posouzení implikující konkluze o hodnotě nárokovaných náhradních zemědělských pozemků a rozsahu nevypořádaného restitučního nároku, nýbrž též odkazem na aktuální judikaturu dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1543/2021), z níž plyne nevhodnost vydávání náhradních pozemků v hodnotě převyšující restituční nárok – viz zde prosazovanou preferenci vypořádání případného „přečerpaného“ restitučního nároku oddělením ekvivalentní části některého z vydávaných náhradních pozemků.
7. Zpochybňují-li dovolatelé dále závěry odvolacího soudu o ceně požadovaných náhradních pozemků, opírající se o znalecký posudek zpracovaný Ing. Miroslavem Vodičkou, polemizují zjevně se skutkovými a nikoliv právními závěry. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
8. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že podané dovolání předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nenaplňuje.
9. Napadají-li snad dovolatelé rozsudek odvolacího soudu též v nákladovém výroku, pak ve vztahu k němu žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňují; nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
10. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), podané dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř).
11. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto a kdy žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
12. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 5. 2022
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu