ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.31.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 31/2022-749
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 2. 2022 o dovolání, které podal obviněný P. D., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 5 To 39/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 5/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného P. D. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 30 T 5/2019, byl obviněný P. D. uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 25.3.2018 kolem 03:40 hodin před objektem obchodního centra K. na ulici XY č. XY v Ostravě - XY v návaznosti na jeho předchozí provokace a roztržku s M. U., nar. XY, a dalšími osobami, poté, co se chopil prázdné skleněné láhve Pepsi Coly o objemu 250 ml a váze 238 g, srozuměn s možností způsobení jeho závažného zranění, v okamžiku, kdy M. U. stál vedle dalších dvou osob nad schody mezi Komerční bankou a obchodem H., přiběhl pod schodiště a ze vzdálenosti cca 6 metrů láhev prudce vrhnul proti obličeji M. U., kterého lahví velkou intenzitou síly zasáhl do oblasti úst a způsobil mu tak zranění v podobě zlomeniny zubního lůžka /hřebenovitého nástavce horní čelisti, v němž jsou upevněny zuby/ s pohyblivostí prvních horních řezáků včetně alveolární kosti, zhmoždění a otoku rtů, tržné rány na horním rtu délky cca 2 cm více vpravo od střední čáry penetrující do úst a rozhmoždění dásně v oblasti obou horních řezáků, jež si vyžádalo chirurgické sešití a nasazení zkrácené Sauerovy dlahy na dobu od 25. 3. do 18. 4. 2018, přičemž jen šťastnou shodou okolností mu nezpůsobil daleko závažnější poranění, jejichž vznik s ohledem na skleněný předmět, který k útoku použil, velkou intenzitou útoku a tělesnou lokalitu, vůči které útok směřoval, mohl reálně očekávat, a to jak při rozbití skleněné láhve o obličej, tak za situace, kdyby k jejímu rozbití o obličej nedošlo, a to především zlomeniny skeletu obličejových kostí, zlomeniny klenby lební, hluboké řezné rány pronikající do hloubi očnic se ztrátovým poraněním oka či poraněním mozku, protětí nervových a cévních svazků na tvářích a krku se vznikem těžkých trvalých následků či krvácivého šoku z proťatých cév,
a uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 9T 12/98 ze dne 3. 6. 1998, který nabyl právní moci dne 18. 6. 1998, jako mladistvý odsouzen za pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 trestního zákona, jehož se dopustil skutkem ze dne 14. 8. 1997, k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku a 6 měsíců, kdy výrok o trestu z tohoto rozsudku byl následně zrušen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 4 To 53/99 ze dne 11. 2. 1999, a to za současného uložení souhrnného trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a 1 měsíce nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen odděleně od ostatních odsouzených do zvláštní věznice nebo oddělení s dozorem.
Za výše uvedený pokus zvlášť závažného zločinu těžké ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, za přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, a sbíhající se v bodě 1) přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 2) zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2019, č. j. 11 T 202/2018-101, jež nabyl právní moci téhož dne, byl obviněný odsouzen podle §145 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 11 T 202/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně se sídlem Jeremenkova 11, Ostrava-Vítkovice, majetkovou škodu ve výši 4.898 Kč.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 30 T 5/2019, podal obviněný odvolání, a to do všech jeho výroků.
O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 5 To 39/2021 , a to tak, že odvolání obviněného zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
II.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 5 To 39/2021, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 738-740), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ( ve znění účinném do 31. 12. 2021 ), tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný v podaném dovolání namítl, že vůči němu byl vynesen odsuzující rozsudek, ačkoliv pro to nebyly splněny hmotněprávní podmínky. Základní znaky spáchání trestného činu zcela absentují, jelikož skutek, za který mu byl uložen trest, nespáchal, není ani pachatelem – subjektem trestného činu. Rovněž má za to, že nebyla naplněna jak objektivní, tak subjektivní stránka trestného činu.
Dovolatel je přesvědčen, že v projednávané věci byla porušena zásada materiální pravdy podle §2 odst. 5 tr. ř., zásada volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., zásada presumpce neviny a z ní vyplývající zásada in dubio pro reo . Zdůraznil, že soud založil své rozhodnutí na výpovědích svědků, aniž by vzal do úvahy, že se jedná o osoby, které se vzájemně znají. Uvedl, že v kritickou dobu se do vzájemné potyčky zapojila celá řada osob, nikoli jen osoby svědků a poškozeného. Incidenty začaly už v samotné restauraci a pokračovaly před objektem restaurace na terase. Z videozáznamů pak vyplývá, že velmi aktivní v těchto incidentech byla právě skupina svědků. Samotná předmětná láhev, která měla být útočným nástrojem, nebyla na místě činu zajištěna bezprostředně po daném útoku, ale údajně ji měla najít jedna ze svědkyň až následující den. Nebyly zajištěny žádné stopy k tomu, že tato láhev byla skutečně útočným nástrojem. Nebylo provedeno poznávací řízení, konfrontace či rekognice. Objektivní stav věci, o kterém by nebyly žádné pochybnosti, tak nebyl zjištěn. Obviněný rovněž namítl, že nebyly provedeny všechny důkazy týkající se zranění jeho ruky, a to včetně lékařských zpráv, kdy za tohoto stavu podle něj nebylo možné vyvrátit jeho obhajobu v tom směru, že měl poraněnou pravou ruku. Z fotografie pořízené P. U. je totiž patrné, že dovolatel měl sádru právě na pravé ruce. Dále namítl, že soudy se nezabývaly výpovědí svědka S., kdy i přes to, že tento svědek po poučení vypověděl, že dovolatel předmětnou skleněnou láhev nehodil, dospěly k opačnému závěru.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 5 To 39/2021, jakož i jemu přecházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 30 T 5/2019, a sám jej zprostil obžaloby.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeného Nejvyššímu soudu dne 3. 1. 2022, sp. zn. 1 NZO 1063/2021.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, zdůraznila, že obviněný v podaném dovolání v zásadě opakuje svou argumentaci z předchozích fází trestního řízení, přičemž se jeho námitkami řádně zabývaly jak nalézací, tak odvolací soud. Státní zástupkyně dále uvedla, že je možné odmítnout názor obviněného, že by ve věci existoval extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Vina obviněného byla prokázána výpovědí poškozeného M. U., dalších svědků a videozáznamy bezpečnostních kamer z restaurace i venkovních kamer umístěných v blízkosti restaurace, které zachytily svědky, poškozeného i obviněného. Podle státní zástupkyně tak není pochyb o pachatelství obviněného. Současně ve vztahu k námitce obviněného týkající se údajné sádry na jeho pravé ruce poukázala na lékařskou zprávu I. Š., která plně koresponduje s ostatními ve věci provedenými důkazy, že v době činu neměl pravou ruku v sádře.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože je zjevně neopodstatněné. Současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 5 To 39/2021, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. D. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [nyní §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud tedy není v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti.
Nejvyšší soud dále podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Obviněný akcentuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou presumpce neviny a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo . K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo , neboť odlišné hodnocení důkazů obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení důkazů tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Je třeba upozornit i na to, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, jak činí dovolatel v projednávané věci. Obviněný ve většině uplatňuje námitky, jejichž prostřednictvím napadá soudy zjištěný skutkový stav věci, tedy takové, které pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 podřadit nelze.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [nyní §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] neodpovídají námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (zejména se jedná o jeho vlastní výpověď, výpověď poškozeného, výpovědi svědků M. U., P. U., A. C., L. G., K. M. a D. S., lékařskou zprávu I. Š., videozáznamy zachycující potyčky v restauraci a před ní na terase) a poukazoval na nesprávně zjištěný skutkový stav věci (zejména stran zjištění, zda měl v předmětnou dobu sádru na pravé ruce), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, kdy soud neprovedl všechny jemu dostupné důkazy a důkazy svědčící pro závěr o jeho vině jsou nedostatečné) a předkládá vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvádí, že předmětnou láhev od Pepsi Coly proti poškozenému nevrhnul).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotněprávních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.
I přes tu skutečnost, že námitky obviněného, jimiž brojí proti hodnocení důkazů a učiněným skutkovým zjištěním, nelze podřadit pod jím užitý dovolací důvod a nenaplňují zároveň žádný jiný z dovolacích důvodů, Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Právo na spravedlivý proces však není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Je namístě připomenout, že již před novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, byl se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces dovolací důvod podle písm. g), resp. jeho rozsah rozšířen na podkladě judikaturní praxe i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly.
Podle Ústavního soudu může k takovému porušení dojít i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování – jak specifikoval ve svém nálezu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04. Uvedené judikatorní praxi odpovídá nově vymezený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, přičemž dosavadní znění dovolacího důvodu podle písm. g), jak jej uplatnil dovolatel, bylo bez obsahových změn novelou trestního řádu zařazeno pod písm. h).
Pokud by námitky obviněného dotýkající se některé z těchto tří situací byly důvodné, umožňovaly by Nejvyššímu soudu průlom do skutkových zjištění soudu prvního stupně na podkladě uplatněného dovolacího důvodu. Z tohoto hlediska je třeba se jimi zabývat i přesto, že obviněný nemohl uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, jenž na takto specifikované vady výslovně dopadá.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 je totiž dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
O žádný z uvedených případů se v projednávané věci nejedná. Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů obviněný nevznáší. Poukazuje toliko v obecné rovině na to, že soudy neprovedly všechny důkazy týkající se zranění jeho pravé ruky. Nejedná se tak o opomenutí jím vznesených důkazních návrhů, kteroužto námitku by bylo možno vyhodnotit jako námitku tzv. opomenutých důkazů ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) ve znění účinném od 1. 1. 2022, neboť obviněný v rámci trestního řízení takové důkazní návrhy nevznesl. Obhájce obviněného v hlavním líčení dne 11. 2. 2020 toliko na dotaz předsedy senátu, zda navrhuje doplnit dokazování, uvedl, že „ klient chtěl doložit lékařské zprávy ohledně svého zdravotního stavu zlomené ruky, ty mi doloženy nebyly, a klient je nekontaktní, z mé strany návrhy nemám “ (srov. protokol o hlavním líčení ze dne 11. 2. 2020).
Stran případné existence zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů, možno uvést, že takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal.
Skutková zjištění soudů obou stupňů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a to jak na svědeckou výpověď poškozeného M. U., výpovědi svědků P. U., A. C., L. G., K. M., T. L., tak videozáznamy bezpečnostních kamer z restaurace a venkovních kamer umístěných před restaurací (zachycující obviněného a jeho agresivní chování), tak na listinné důkazy (zejména fotodokumentaci místa činu, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství vyhotovený MUDr. Igorem Dvořáčkem, PhD., odbornou lékařskou zprávu I. Š. ze dne 25. 3. 2018). Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly veškeré důkazy soudem nalézacím hodnoceny obezřetným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo (zejména body 15. – 52. rozsudku). Nalézací soud v bodě 37. odůvodnění rozsudku rozvedl, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru o nevěrohodnosti výpovědi obviněného a jím uváděné verze událostí (obviněný tvrdil, že měl na pravé ruce sádru a nemohl tak poškozenému vrhnout do obličeje láhev Pepsi Coly), kdy konstatoval, že na videozáznamech, kde je zachycen obviněný „ není patrno jakékoli omezení, jež by se vztahovalo k horní končetině, kterou měl mít v sádře od ramene. “ Z lékařské zprávy I. Š. ze dne 25. 3. 2018, tedy ze dne předmětného incidentu, vyplývá, že obviněný byl přivezen na úrazovou ambulanci k ošetření po tvrzeném napadení, kde mimo jiného uváděl, že je od 27. 2. 2018 „ konzervativně léčen pro frakturu L olektranu, kdy si sám sundal sádrovou dlahu . V hlavním líčení však tento tvrdil, že měl v sádře pravou ruku, nikoli levou. “ K výpovědi D. S., jíž obviněný argumentoval v podaném dovolání, nalézací soud v bodě 32. uvedl, že byla jediná hovořící ve prospěch obviněného. Tento svědek v hlavním líčení sice stvrdil svou výpověď z přípravného řízení, ale zároveň uvedl, že si z „ důvodu značné podnapilosti již na nic nepamatuje. “ Výpověď tohoto svědka, který je přítelem obviněného, je v rozporu s ostatními provedenými důkazy, a to včetně videozáznamů, ze kterých vyplývá, že se tento svědek s obviněným chovali opakovaně agresivně. Učiněná skutková zjištění shrnul nalézací soud v bodě 71. svého rozhodnutí, kdy na zjištěné skutkové okolnosti aplikoval příslušná ustanovení trestního práva hmotného a dospěl k závěru, že protiprávní jednání obžalovaného P. D. „ naplnilo všechny znaky skutkové podstaty pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku “ , a to v úmyslu nepřímém, neboť „ s ohledem na způsob útoku, charakteru zbraně užité při útoku a lokality těla, kam útok směřoval, včetně následného chování obžalovaného po činu, kdy tento neprojevil nejmenší zájem o zdravotní stav poškozeného, přesto, že viděl, že jej zasáhl do obličeje a že viděl, že tento krvácí. “ Vytýkaného jednání se dopustil před obchodním centrem v blízkosti restaurace, a to za přítomnosti nejméně tří osob, čímž naplnil rovněž skutkovou podstatu přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (srov. bod 71. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu zcela ztotožnil (srov. bod 14. odůvodnění usnesení nalézacího soudu), konstatoval, že dokazování bylo provedeno v rozsahu nezbytném pro náležité zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a které bylo potřebné pro meritorní rozhodnutí soudu (srov. bod 11. tamtéž), přičemž se zabýval i námitkami, které obviněný následně učinil i předmětem podaného dovolání. V tomto směru lze odkázat zejména na bod 15. odůvodnění napadeného usnesení, v rámci něhož se odvolací soud přehledně a zcela výstižně vypořádal s námitkami obviněného, kdy potvrdil závěr nalézacího soudu o účelovosti výpovědi svědka D. S. a o vyvrácení obhajoby obviněného spočívající v tom, že nemohl láhev Pepsi Coly vrhnout, neboť měl pravou ruku v sádře. Stejně tak se odvolací soud v bodě 16. odůvodnění svého usnesení plně ztotožnil s právní kvalifikací jednání obviněného a odkázal na příslušné pasáže odůvodnění nalézacího soudu.
Obviněný dále vznesl námitku zpochybňující naplnění základních znaků trestného činu. Omezil se však toliko na obecná konstatování, že se nedopustil skutku kladeného mu za vinu, že absentují základní znaky trestného činu, objektivní a subjektivní stránka. Neuvedl však, v čem tvrzená pochybení spatřuje či zda se týkají trestného činu ublížení na zdraví, výtržnictví či obou trestných činů. Své námitky nadto nepodepřel žádnou konkrétní argumentací, čímž znemožnil Nejvyššímu soudu se těmito námitkami meritorně zabývat. Úkolem Nejvyššího soudu totiž není domýšlet za obviněného konkrétní argumentaci, když naopak z §265f tr. ř. je obviněný povinen uvést veškeré okolnosti odůvodňující dovolací námitku.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 2. 2022
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu