ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.46.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 46/2022-588
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 2. 2022 o dovolání, které podal obviněný P. M. , nar. XY v XY, Slovenská republika, trvale bytem XY, Slovenská republika, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2021, sp. zn. 7 To 149/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 69/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného P. M. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 2. 2021, sp. zn. 19 To 69/2020 , byl obviněný P. M. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že poté, co se v blíže nezjištěnou dobu v měsíci březnu 2016 v nezjištěném pražském baru seznámil s poškozenou P. F., nar. XY, tak s úmyslem sobě opatřit finanční prospěch, s vědomím, že na jeho osobu jsou vedeny exekuce a není tedy solventní, se jí lživě prezentoval jako schopný, úspěšný a movitý podnikatel s mnoha projekty a svým následným jednáním, chováním a vystupováním, spočívajícím v tom, že poškozené P. F. nabízel společný život, založení rodiny a stavbu rodinného domu s úmyslem vzbudit u poškozené absolutní důvěru, kdy poškozená mu jeho vážné úmysly uvěřila, tohoto obviněný využil a poté, co zjistil, že poškozená disponuje i většími finančními prostředky, tak jí nabídl tříměsíční zhodnocení jejích finančních prostředků, kdy jí garantoval dvacetiprocentní výnos měsíčně z vložené částky, s čímž souhlasila a dne 29. 8. 2017 obžalovanému dle jeho instrukcí převedla ze svého bankovního účtu číslo XY, vedeného u Air Bank, a.s., na bankovní účet číslo XY, vedený u Komerční banky, a.s., částku ve výši 1.100.000 Kč, která byla připsána dne 30. 8. 2017, avšak obžalovaný poté ani přes své sliby a urgence poškozené jistinu ani výnosy ve výši dvaceti procent měsíčně z jistiny poškozené nevrátil a následně přestal s poškozenou komunikovat a vylákané finanční prostředky použil výhradně pro svoji osobní potřebu, čímž způsobil poškozené P. F., škodu ve výši 1.100.000 Kč .
Za to byl odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) roků.
Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku a §48 odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené P. F., nar. XY, trvale bytem XY, škodu ve výši 1.100.000 Kč.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 2. 2021, sp. zn. 19 T 69/2020, podal obviněný odvolání, a to do všech výroků napadeného rozsudku.
O odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 8. 2021, sp. zn. 7 To 149/2021 , a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2021, sp. zn. 7 To 149/2021, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 577-578), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g), l ) tr. ř. ( ve znění účinném do 31. 12. 2021 ), neboť odvolací soud zamítl jeho odvolání, přestože v řízení před soudem prvního stupně byl dán dovolací důvod podle písm. d) tr. ř., a sice že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, a podle písm. g) tr. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný odvolacímu soudu vytýká, že se dostatečně nevypořádal se všemi jeho důkazními návrhy a vzhledem k tomu, že tyto důkazní návrhy neprovedl, mělo to za následek nesprávné zjištění skutkového stavu. Trvá na tom, že neuvedl poškozenou v omyl tím, že by se prezentoval jako úspěšný podnikatel a měl mít od počátku v úmyslu jí finanční prostředky nevrátit. V tomto směru rozporuje zejména závěr soudů, že v rozhodné době nedisponoval majetkem, z něhož by mohl poškozené poskytnuté finanční prostředky vrátit. Uvádí, že v rozhodné době vlastnil prostřednictvím společnosti T. T. r. & H. podíl na bonitní společnosti S. S., a k prokázání této skutečnosti navrhoval k důkazu svá daňová přiznání a „další“ důkazy. S ohledem na neadekvátní odůvodnění soudu stran neprovedení těchto důkazů má za to, že se jedná o tzv. opomenuté důkazy, z čehož pak pramení rovněž zásah do jeho práva na spravedlivý proces (odkaz na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 3320/09). Dále obviněný uváděl, že poškozená měla v předmětné době jiný vztah, z něhož se jí podle jemu dostupných informací narodilo dítě, příp. děti. Ačkoli navrhoval výslech otce, příp. dětí, nebylo mu soudy vyhověno s tím, že tato věc je mimo rozsah dokazování podle ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Uvedené výslechy přitom mohly osvětlit to, co od počátku popíral, tedy, že poškozené nabízel společný život a založení rodiny. Jelikož k této skutečnosti soudy obou stupňů přihlédly v otázce jeho viny a současně ji vyhodnotily jako přitěžující okolnost při svých úvahách o výši trestu, je neprovedení těchto výslechů zásahem do jeho práva na spravedlivý proces, neboť se i zde jedná o tzv. opomenuté důkazy.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ve spojení s písm. d) ve znění účinném do 31. 12. 2021 obviněný spatřuje v tom, že hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti, aniž by pro to byly splněny zákonné podmínky, a on tak byl zkrácen na svém právu být přítomen u hlavního líčení. V den konání hlavního líčení dne 22. 2. 2021 zaslal soudu omluvu s tím, že má zvýšenou teplotu, kašel a celkovou slabost, tedy typické příznaky nákazy virem SARS-CoV-2, a požádal o nový termín hlavního líčení, neboť svou účast považoval za nezbytnou. Uvedl, že jeho omluva z hlavního líčení byla jak včasná, tak i důvodná, s ohledem na probíhající pandemii měla být jeho omluva hodnocena benevolentněji a hlavní líčení se nemělo konat v jeho nepřítomnosti. Přestože pro případ nevyhovění jeho žádosti souhlasil s konáním hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, má i tak za to, že hlavní líčení konáno býti nemělo.
Na základě výše uvedených námitek proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze a v souladu s ustanovením §§265 l odst. 1 tr. ř. vrátil věc zpět odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeného Nejvyššímu soudu dne 7. 1. 2022, sp. zn. 1 NZO 1130/2021.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že námitky týkající se nepřítomnosti dovolatele u hlavního líčení jsou podřaditelné pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., ve znění do 31. 12. 2021, nejsou však důvodné. S odkazem na zákonné ustanovení §202 odst. 4, 5 tr. ř. uvedl, že podmínky hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného nejsou nijak vázány na to, zda se obviněný omluvil, ani na to, co bylo důvodem jeho nepřítomnosti. Při splnění zákonných podmínek §202 odst. 2, popř. §202 odst. 4, 5 tr. ř. ani existence řádné a včasné omluvy obviněného v zásadě nevylučuje, aby hlavní líčení bylo provedeno v jeho nepřítomnosti. Obviněný svoji neúčast u hlavního líčení dne 22. 2. 2021 omluvil údajnými zdravotními obtížemi, které však nikdy nedoložil nějakým lékařským potvrzením. Takovouto omluvu nelze považovat za řádnou a dostatečnou, a to mj. v kontextu se skutečností, že obviněný svojí nepřítomností zmařil konání čtyř dříve nařízených hlavních líčení, přičemž ani v těchto případech tvrzené důvody svojí nepřítomnosti nikdy řádně nedoložil (viz bod 8. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Nadto dovolatel pro případ, že jeho omluvě a žádosti o další odročení hlavního líčení nebude vyhověno, výslovně žádal o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, což ostatně připouští i v textu podaného dovolání. Provedením hlavního líčení dne 22. 2. 2021 v nepřítomnosti obviněného tedy nedošlo k porušení žádného ustanovení trestního řádu o přítomnosti obviněného v hlavním líčení.
Státní zástupce dále uvedl, že obviněný nevznáší jedinou námitku, kterou by vytýkal nesoulad skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, popř. nesprávnost jiného hmotněprávního posouzení. Obviněný prosazuje vlastní skutkové tvrzení, podle kterého disponoval dostatečným majetkem ke vrácení peněz poškozené (nevysvětluje ovšem, proč tedy finanční prostředky v několikaletém mezidobí mezi spácháním skutku a rozhodováním soudů nevrátil) a vytýká výlučně skutečnost, že odvolací soud nevyhověl jeho návrhům na provádění dokazování ohledně jeho majetkových poměrů a údajného „jiného vztahu“ poškozené. Takovéto námitky zákonnému znění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění platném do 31. 12. 2021 obsahově neodpovídají. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění přicházel v úvahu v případě vad důkazního řízení, které svojí intenzitou představovaly porušení ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces. K takovýmto vadám patří i dovolatelem formálně vytýkaná vada spočívající v existenci tzv. opomenutých důkazů. Takovouto vadou důkazní řízení v předmětné trestní věci netrpí, když odvolací soud zejména v bodě 9. odůvodnění svého rozhodnutí v dostatečném rozsahu vyložil, proč považoval důkazní návrhy dovolatele za nadbytečné.
Závěrem státní zástupce uvedl, že z hlediska trestnosti jednání obviněného je zcela irelevantní otázka, zda snad poškozená P. F. udržovala v inkriminované době vztah s nějakým jiným mužem. Trestnost uvedeného jednání jako jednání podvodného by v zásadě nebyla vyloučena ani v případě, že by obviněný v době činu disponoval nějakým dalším majetkem. Z dokazování provedeného nalézacím soudem, a to zejména z výpisů z bankovních účtů obviněného (body 9. a násl. odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu), ovšem jednoznačně vyplývá, že v inkriminované době obviněný nevlastnil disponibilní finanční prostředky, které by mu umožňovaly v „reálném čase“ vrátit finanční prostředky inkasované od poškozené.
S ohledem na výše uvedené proto státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil případně i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2021, sp. zn. 7 To 149/2021, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. M. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g), l ) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. /nyní §265b odst. 1 písm. m) tr. ř./, lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený nyní pod písm. a) – l ). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání nyní uvedený v písmenech a) až l ).
První alternativa tohoto ustanovení by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Městský soud v Praze odvolání obviněného projednal, kdy z podnětu jeho odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou nyní uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvody uvedené pod písm. d), g).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Ze zákonné formulace tohoto dovolacího důvodu je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného. Obviněný uplatnil námitku, jejíž podstatou je tvrzení, že nalézací soud pochybil, pokud hlavní líčení konal v jeho nepřítomnosti přesto, že se v důsledku nepříznivého zdravotního stavu tohoto nemohl zúčastnit a soudu zaslal řádnou omluvu. Uplatněná námitka zmíněný dovolací důvod obsahově naplňuje.
Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod platí, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům .
Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu a k důkazům, na nichž je založena, a to včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh. Trestní řád, který uvedené ústavní právo blíže rozvádí, upravuje požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení a veřejného zasedání. V hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže je lze v jeho nepřítomnosti provést spíše výjimečně, případně je vůbec nelze konat.
Podle ustanovení §202 odst. 2 písm. a) tr. ř. v nepřítomnosti obžalovaného se může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán. Obžalobu i předvolání je přitom nutno doručit obžalovanému do vlastních rukou podle §64 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nejde o řádné předvolání, nemá-li soud doklad o tom, že předvolání bylo obžalovanému doručeno do vlastních rukou, i když jiné osoby učiní vůči soudu prohlášení, že obžalovaného o konání hlavního líčení vyrozuměly (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 2556 – 2557 s.).
Zákon v §202 odst. 4 větě první tr. ř. stanoví, že hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného nelze konat, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let.
Podle ustanovení §202 odst. 5, věty první, tr. ř . se ustanovení první věty odstavce 4 neužije, pokud obžalovaný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti.
Předně je potřebné konstatovat, že trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku je ohrožen trestem odnětí svobody v sazbě dva roky až osm let, a proto zde bylo třeba vycházet z omezení konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného vyplývající z ustanovení §202 odst. 4 věty první tr. ř.
V projednávané věci bylo první hlavní líčení nařízeno na 12. 8. 2020 a k žádosti obviněného bylo odročeno na 14. 9. 2020 (č. l. 414). V důsledku nařízené karantény obviněného bylo hlavní líčení odročeno na 26. 10. 2020 (č. l. 433) a následně s ohledem na pandemickou situaci na 14. 12. 2020, kdy mělo být vedeno prostřednictvím videokonference (č. l. 441). Jelikož nedošlo ze strany orgánů činných v trestním řízení k řádnému obeslání obviněného, hlavní líčení bylo následně odročeno na 22. 2. 2021. V den konání hlavního líčení dne 22. 2. 2021 obviněný soudu oznámil, že měl teplotu a požádal o jeho odročení, a pro případ, že by nebylo hlavní líčení odročováno, souhlasil s tím, že bude jednáno v jeho nepřítomnosti. Obviněný byl řádně a včas k hlavnímu líčení, vedeném prostřednictvím videokonference, předvolán (doručenka na č. l. 490). U hlavního líčení byl zastoupen svým obhájcem, čímž byly dodrženy podmínky nutné obhajoby ve smyslu ustanovení §36 tr. ř. (§36 odst. 3 tr. ř.), a byly splněny i podmínky §202 odst. 2 písm. b) tr. ř. Obviněný svůj zdravotní stav nepodložil žádnou lékařskou zprávou či dokumentací. Nalézací soud proto přistoupil k vydání usnesení podle §205 odst. 2, 5 tr. ř. s tím, že se hlavní líčení uskuteční v nepřítomnosti obviněného (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 492). Uvedenému postupu nelze ničeho vytknout. Ani obviněný nijak nezpochybňuje uvedené skutečnosti a svou žádost o projednání věci v jeho nepřítomnosti, pouze se domnívá, že jeho situace měla být ze strany soudu řešena benevolentněji, resp. jeho omluva měla být akceptována. Obviněný zcela přehlíží, že soud opakovaně vycházel vstříc jeho žádostem o odročení hlavního líčení, kdy obviněného rovněž vyzval, aby svůj rodinný a pracovní život přizpůsobil tak, aby se hlavního líčení mohl účastnit (č. l. 434), následně s ohledem na pandemickou situaci přistoupil k provedení hlavního líčení prostřednictvím videokonference, aby obviněný nemusel osobně cestovat do České republiky. Je třeba rovněž připomenout, že při splnění zákonných podmínek §202 odst. 2, 4, 5 tr. ř. ani případná existence řádné a včasné omluvy obviněného v zásadě nevylučuje, aby hlavní líčení bylo provedeno v jeho nepřítomnosti.
Je možno odkázat na zcela vyčerpávající rekapitulaci učiněnou odvolacím soudem v bodě 8. napadeného usnesení. Nejvyšší soud tedy shledal námitku obviněného neopodstatněnou.
Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. /nyní §265b odst. 1 písm. h) tr. ř./ .
V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud tedy není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti.
Nejvyšší soud dále podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Je třeba upozornit i na to, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, jak činí dovolatel v projednávané věci. Obviněný ve většině uplatňuje námitky, jejichž prostřednictvím napadá soudy zjištěný skutkový stav věci, tedy takové, které pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 podřadit nelze.
I přes tu skutečnost, že námitky obviněného, jimiž brojí proti hodnocení důkazů (výpověď poškozené, záznamy elektronické komunikace) a učiněným skutkovým zjištěním (zjištění týkající se jeho majetkových poměrů, účelu, pro který mu byly finanční prostředky zaslány, povahy vztahu mezi ním a poškozenou), kdy rovněž předkládá vlastní verzi skutkových událostí, nelze podřadit pod jím užitý dovolací důvod a nenaplňují zároveň žádný jiný z dovolacích důvodů, Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Právo na spravedlivý proces však není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy .
Je namístě připomenout, že již před novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, byl se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces dovolací důvod podle písm. g), resp. jeho rozsah rozšířen na podkladě judikaturní praxe i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly.
Podle Ústavního soudu může k takovému porušení dojít i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování – jak specifikoval ve svém nálezu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04. Uvedené judikatorní praxi odpovídá nově vymezený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, přičemž dosavadní znění dovolacího důvodu podle písm. g), jak jej uplatnil dovolatel, byl bez obsahových změn novelou trestního řádu zařazen pod písm. h).
Pokud by námitky obviněného dotýkající se některé z těchto tří situací byly důvodné, umožňovaly by Nejvyššímu soudu průlom do skutkových zjištění soudu prvního stupně na podkladě uplatněného dovolacího důvodu. Z tohoto hlediska je třeba se jimi zabývat i přesto, že obviněný neuplatnil a ani nemohl uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, jenž na takto specifikované vady výslovně dopadá.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 je totiž dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
O žádný z uvedených případů se v projednávané věci nejedná. Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů obviněný nevznáší. Stejně tak obviněný nevznáší jedinou námitku, kterou by vytýkal nesoulad skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, popř. nesprávnost jiného hmotněprávního posouzení. Nejvyšší soud podotýká, že v posuzovaném případě žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 5, která se stala podkladem napadeného usnesení Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a to jak svědeckou výpověď poškozené P. F., tak svědecké výpovědi svědků T. V. a Š. H., stejně jako listinné důkazy (zejména se jedná o obsáhlé záznamy elektronické komunikace, výpisy z účtů obviněného a poškozené, potvrzení o provedených platbách, zprávy bankovních ústavů, výpisy z obchodního rejstříku Slovenské republiky a z centrální evidence exekucí). Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly soudem nalézacím hodnoceny obezřetným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo (zejména bod 31. rozsudku). Nalézací soud v rámci odůvodnění rozsudku rozvedl, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru o nevěrohodnosti výpovědi obviněného a jím uváděné verze události spočívající v tom, že se mělo jednat o zcela běžnou finanční transakci.
Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu zcela ztotožnil. Rovněž se přehledně a zcela výstižně vypořádal s námitkami obviněného, kdy lze odkázat zejména na body 8. a 9. odůvodnění napadeného usnesení. Odvolací soud se zabýval i námitkami, které následně učinil obviněný i předmětem podaného dovolání. Jedná se zejména o námitku obviněného, že byl v předmětné době solventní a měl k dispozici dostatečné finanční prostředky, aby poškozené zaslal jí požadovanou částku. Odvolací soud uvedl, že „ obvodní soud posoudil majetkové poměry obžalovaného v souladu s §2 odst. 5 tr. řádu a to na základě faktického stavu bankovních účtů obžalovaného v inkriminovaném období. Výpisy z obchodního rejstříku Slovenské republiky podle odvolacího soudu nemají proti tomu jakoukoliv důkazní hodnotu ohledně disponibilních finančních prostředků obžalovaného v inkriminovaném období “. O podvodném záměru vypovídá zejména emailová komunikace mezi obviněným a poškozenou, kdy odvolací soud v bodě 8. odůvodnění usnesení uvedl, že „ na základě provedených důkazů bylo jednoznačně prokázáno, že obžalovaný zaslal poškozené dne 27.8.2017 e-mail, včetně výpisů ze svého účtu za září a říjen 2012 s tím, že poškozenou může nechat vydělat nějakých 20 % za měsíc, takže ze 120 000 USD může mít měsíčně 30 000 USD nebo 750 000 Kč. Z komunikace obžalovaného přes Viber ze dne 29.8.2017 vyplývá, že obžalovaný uvedl, že když bude poškozená posílat platbu, tak na účet Komerční banky a do zprávy má uvést investice 1.9. – 30.11.2017 a číslo účtu obžalovaného VSZK “. Odvolací soud následně rozvedl finanční pohyby na účtech obviněného poté, co mu byla pod falešnou záminkou z účtu poškozené zaslána částka ve výši 1.100.000 Kč, a z nichž se podává, že obviněný takto vylákané peníze užil zejména ke splacení svých dluhů u svědka V., nikoli k investicím. Tímto jednáním tak poškozenou uvedl v omyl.
Skutečnost, že se soudy nezabývaly dostatečně jeho majetkovými poměry, stejně jako tím, že poškozená měla mít vztah s jiným mužem, resp. že k těmto skutečnostem nebyly soudy provedeny jím navrhované důkazy, obviněný označil za porušení svého práva na spravedlivý proces, neboť se podle jeho názoru jednalo o situaci tzv. opomenutých důkazů. Obviněný v podstatě tvrdí, že se nepodařilo odstranit pochybnosti o průběhu skutkového děje z toho důvodu, že nebylo vyhověno jeho návrhům na doplnění dokazování.
Obecně lze k teorii tzv. opomenutých důkazů uvést, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Přitom musí být dodrženy mantinely spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Jedná se takto o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a proto uvedený postup téměř vždy založí nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96-svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).
V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná. Obviněný v rámci dovolání poukazuje na daňová přiznání a další blíže nespecifikované důkazy k prokázání svých majetkových poměrů, stejně jako na výslech otce dětí poškozené, s nímž měla mít vážný vztah, případně i výslech dětí.
Stran daňových přiznání možno uvést, že tyto byly odvolacím soudem vyhodnoceny jako nadbytečné. Odvolací soud uvedl v bodě 9. odůvodnění napadeného usnesení, že „ důkaz daňovým přiznáním obžalovaného je z hlediska zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu nadbytečný “. Majetková situace obviněného byla soudem prvního stupně řádně a pečlivě posouzena, když bylo na podkladě provedeného dokazování nade všechnu pochybnost prokázáno, že obviněný v době spáchání činu nedisponoval finančními prostředky v objemu, který deklaroval, resp. v objemu, který by pokryl jeho závazek vůči poškozené. Soud přitom vycházel zejména z výpisů z bankovních účtů v inkriminovaném období a ze zpráv bankovních ústavů. Odvolací soud dále uvedl, že „ tvrzení obžalovaného o finanční hodnotě jeho podílu ve společnosti S. S.., stejně jako tvrzení obžalovaného o jeho dalším majetku prostřednictvím zahraniční společnosti, není z hlediska úvah o vině obžalovaného rozhodné “. Vyjádřil se rovněž k navrhovanému výslechu otce dětí poškozené, kdy provedení tohoto důkazu zamítl s tím, že takováto zjištění jsou již mimo rozsah dokazování podle §2 odst. 5 tr. ř.
Je třeba uvést, že zjištění, zda poškozená v předmětné době udržovala vztah s jiným mužem či je matkou dětí, případně kdo za co platil na společné dovolené je ve věci zcela irelevantní. Uvedené skutečnost nejsou pro posouzení uvedeného skutku nijak zásadní či určující, jak obviněný opakovaně naznačuje v rámci svých námitek uplatněných v dovolání. Obviněný svou argumentaci zcela účelově staví na nepodstatných detailech, aby snad vytvořil dojem, že se jedná o rozhodná skutková zjištění pro posouzení otázky jeho viny. Není tomu tak. Jeho majetkové poměry v inkriminované době byly řádně zjištěny, přičemž závěr, že je osobou, na níž jsou vedeny exekuce a která nedisponovala v inkriminované době finančními prostředky na účtech ve výši, která by pokryla částku podvodně vylákanou na poškozené, je zcela správný a odpovídá provedenému dokazování. Nelze přehlédnout ani to, že obviněný nenabídl žádné vysvětlení pro to, proč poškozené finanční prostředky nezaslal, pokud je podle svých tvrzení měl k dispozici. O povaze jeho vztahu s poškozenou vypovídala nejen sama poškozená, ale zejména záznamy jejich komunikace na sociálních sítích a prostřednictvím e-mailů. Na závěrech o vině obviněného by přitom nic neměnila ani skutečnost, že by snad v inkriminované době disponoval majetkem ve výši desítek tisíc eur, jak v rámci své obhajoby uváděl. Rozhodující pro posouzení viny obviněného je totiž to, že pod falešnou záminkou vysokého zhodnocení vylákal na poškozené částku ve výši 1.100.000 Kč, kterou následně použil k zaplacení svých dluhů. Ačkoli se obviněný snaží odvádět pozornost směrem k nepodstatným detailům a vytvářet dojem, že se jedná o jakýsi občanskoprávní spor, podstatou jeho jednání bylo, jak uvedl zcela výstižně odvolací soud, že „ se ke škodě majetku poškozené obohatil a to dne 30.8.2017, kdy byla předmětná částka připsána na jeho účet tím, že poškozenou uvedl v omyl, že tuto částku investuje s 20 % ziskem měsíčně, ačkoliv věděl, že tuto částku ve prospěch neinvestuje, ale použije za účelem úhrady svých dluhů, jak vyplývá z výpisu z účtu a z výpovědi svědka V., čímž způsobil poškozené značnou škodu ve výši 1 100 000 Kč “ (bod 9. napadeného usnesení).
Nejvyšší soud tedy neshledal, že by v projednávané věci došlo k porušení dovolatelova práva na spravedlivý proces.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. M. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 2. 2022
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu