ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.521.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 521/2022-1174
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 7. 2022 o dovolání, které podal obviněný T. J. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 13 To 6/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 1 T 184/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného T. J. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16. 8. 2021, sp. zn. 1 T 184/2020 , byl obviněný T. J. uznán vinným pod bodem 1) přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaném ve spolupachatelství podle §23 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil se spoluobviněným Z. D., nar. XY v XY, jednáním spočívajícím v tom, že Z. D. jako zaměstnanec společnosti N. and G., IČO: XY , na pozici krupiér živé rulety v provozovně K. I. P. na adrese XY , XY , XY , a T. J. jako hráč živé rulety, nejméně v době od 11. 11. 2018 do 30. 12. 2018 využili toho, že Z. D. obsluhoval živou ruletu, a po předchozí společné domluvě nerespektovali pravidla hry a sázek živé rulety, docházelo ke změně hlášených sazeb na základě zkušeností D. tak, aby se zvýšila pravděpodobnost výhry, čímž úmyslně ovlivnili jednotlivé hry ve prospěch T. J., kterému tak byly neoprávněně vyplaceny
1) dne 11. 11. 2018 v 02:30:32 hodin hrací žetony v hodnotě 28.000 Kč,
2) dne 17. 11. 2018 v 20:29:08 hodin hrací žetony v hodnotě 7.000 Kč,
3) dne 17. 11. 2018 v 20:40:16 hodin hrací žetony v hodnotě 14.000 Kč,
4) dne 25. 11. 2018 v 03:14:51 hodin hrací žetony v hodnotě 38.400 Kč,
5) dne 1. 12. 2018 v 02:46:47 hodin hrací žetony v hodnotě 14.000 Kč,
6) dne 2. 12. 2018 v 21:57:54 hodin hrací žetony v hodnotě 14.000 Kč,
7) dne 10. 12. 2018 v 00:16:30 hodin hrací žetony v hodnotě 28.000 Kč,
8) dne 10. 12. 2018 v 00:22:16 hodin hrací žetony v hodnotě 24.500 Kč,
9) dne 10. 12. 2018 v 00:31:03 hodin hrací žetony v hodnotě 7.000 Kč,
10) dne 10. 12. 2018 v 01:09:41 hodin hrací žetony v hodnotě 14.000 Kč,
11) dne 11. 12. 2018 v 22:35:41 hodin hrací žetony v hodnotě 21.000 Kč,
12) dne 11. 12. 2018 v 22:58:06 hodin hrací žetony v hodnotě 17.500 Kč,
13) dne 16. 12. 2018 v 20:34:37 hodin hrací žetony v hodnotě 28.000 Kč,
14) dne 16. 12. 2018 v 21:20:29 hodin hrací žetony v hodnotě 14.000 Kč,
15) dne 16. 12. 2018 v 22:44:24 hodin hrací žetony v hodnotě 36.500 Kč,
16) dne 16. 12. 2018 v 22:55:43 hodin hrací žetony v hodnotě 38.400 Kč,
17) dne 22. 12. 2018 v 23:29:56 hodin hrací žetony v hodnotě 28.000 Kč,
18) dne 30. 12. 2018 v 00:46:50 hodin hrací žetony v hodnotě 21.000 Kč,
aniž by je skutečně vyhrál v souladu s pravidly živé rulety, čímž způsobili společnosti N. and G, IČO: XY , se sídlem XY , XY , škodu v celkové výši 393.300 Kč .
Za to byl obviněný T. J. odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků.
Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradit způsobenou škodu.
Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku a §48 odst. 4 písm. g) tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost zdržet se v průběhu zkušební doby hazardních her, hraní na hracích přístrojích a sázek.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému a spoluobviněnému Z. D. uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit škodu společnosti N. and G., IČO: XY, se sídlem XY, XY, XY, ve výši 393.300 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost N. and G., IČO: XY, se sídlem XY, XY, XY, odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dále bylo rozsudek rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného Z. D., stejně jako o nároku na náhradu škody vztahující se k jeho osobě.
Podle §226 písm. a) tr. ř. byli obviněný T. J. spoluobviněný Z. D. zproštěni obžaloby pro 69 dílčích skutků, v nichž byly spatřovány dílčí skutky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se tyto dílčí útoky staly.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16. 8. 2021, sp. zn. 1 T 184/2020, podali obviněný T. J. a spoluobviněný Z. D. samostatná odvolání, kdy obviněný T. J. napadal celou odsuzující část rozsudku týkající se jeho osoby a spoluobviněný Z. D. směřoval své odvolání toliko do výroku o náhradě škody.
O odvoláních rozhodl Krajský soud v Hradci králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 215. 2. 2022, sp. zn. 13 To 6/2022 , a to tak, že odvolání obou obviněných podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci králové ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 13 To 6/2022, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 1129-1132), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný rovněž v závěru odkazuje na dovolací důvody podle písm. g) a l ), kdy lze s ohledem na obsah dovolání dospět k závěru, že se jedná toliko o písařskou chybu.
Obviněný namítá, že argumentace odvolacího soudu, pokud se jedná o hodnocení provedených důkazů, je rozporná. Odvolací soud odkázal na odůvodnění soudu prvního stupně, který podle jeho tvrzení neměl vycházet pouze z výpovědí dovolatele a spoluobviněného, nicméně následně odvolací soud odkazuje pouze na tyto dvě výpovědi. V případě znaleckého posudku a výpovědi znalce tyto nijak nehodnotí. Naopak v tomto směru spekuluje o možných úmyslech soudu prvního stupně. Z výpovědí zaměstnanců kasina nelze k údajnému podvodnému jednání dovolatele ničeho dovodit, což připouští i soud prvního stupně. Obdobná situace je stran znaleckého posudku a výpovědi znalce. Následně cituje některé pasáže z bodů 16. a 17. napadeného usnesení, kdy se vymezuje proti v nich učiněným závěrům. Uvádí, že není protiprávní chodit do kasina či žádat o zesílení hudby. Z jeho strany zde nebylo žádné úmyslné jednání ve vztahu k údajnému podvodnému jednání a nebyla prokázaná příčinná souvislost mezi zesílením hudby v místnosti (v rozporu s pravidly kasina) a údajným podvodným jednání ve smyslu §209 tr. zákoníku. Poukazuje i na to, že vždy sázel stejná čísla a teprve z kamerových záznamů zjistil, že spoluobviněný D. s jeho sázkami manipuloval. Popírá, že by byl se spoluobviněným na čemkoli domluven nebo že by se o výhru rozdělili. Pokud dovolatel předal spoluobviněnému D. nějaké peníze, jednalo se o tzv. "štiku", tedy v podstatě odměnu za to, že krupiér hraje korektně. Uvedl, že odměny, „štiky“, dával i jiným krupiérům, to i na jiných hrách, např. v pokeru, v okamžiku, kdy dle jeho názoru hráli korektně, a nesnažili se jej obrat. Rovněž spoluobviněný D. popřel jakékoli podvodné jednání či domluvu s ním. Naopak připustil, že u některých her sám od sebe přizpůsobil sázky na čísla, o nichž si myslel, že padnou. Jednalo se o jakousi „snahu“ se dovolateli zavděčit. O manipulaci se sázkami se dozvěděl až z videozáznamu, na což reagoval prohlášením, že se cítí vinen, ale ne v celém rozsahu podle obžaloby, jednalo se o reakci na zjištění, že mohlo dojít k nějakému podvodnému jednání. Jeho „doznání“ nemůže být jediným usvědčujícím důkazem.
Obviněný dále zpochybňuje naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu s tím, že zde absentuje úmyslné zavinění a rovněž úmysl sebe či jiného obohatit. Uvedl, že ruletu hrál, protože jej bavila a pouze chtěl, aby hrál krupiér korektně, byl pro něj předvídatelný, nikoliv, aby se jej snažil „obrat“. Pokud mu pak dal tzv. štiku, bylo to proto, že měl za to, že krupiér hrál korektně. Rozhodně svým jednáním nikoho neuvedl v omyl. V řízení nebyl proveden žádný důkaz, který by byl bez jakýchkoliv pochybností usvědčujícím důkazem a na základě něhož by bylo možné dospět k závěru, že se dopustil podvodného jednání.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu §265k tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 15. 2. 2022, č.j. 13 To 6/2022-1106, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16. 8. 2021, č.j. 1 T 184/2020-1058, zrušil a za podmínek §265m tr. ř. sám vydal ve věci rozsudek, kterým jej zprostí obžaloby, případně podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikáže Okresnímu soudu ve Svitavách, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručením Nejvyššímu soudu dne 2. 6. 2022, sp. zn. 1 NZO 444/2022.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že se jedná o doslovné opakování námitek, s nimiž se již soudy obou stupňů beze zbytku a správně vypořádaly. Dále uvedl, že obviněný měl rovněž uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., přičemž nelze přehlédnout, že nesprávně podřadil námitku extrémního nesouladu pod dovolací důvod podle písm. h), namísto písm. g).
Obviněný vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy a s jejich skutkovými zjištěními, přičemž na podkladě zavádějících a mnohdy až lživých tvrzení realizuje vlastní hodnocení provedených důkazů a vyvozuje z nich vlastní závěry, diametrálně odlišné od těch, ke kterým dospěly Okresní soud ve Svitavách a Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích. Takto koncipované výhrady však pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze. Obviněný uvedený dovolací důvod uplatňuje v podstatě pouze formálně. Případnou existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy státní zástupce neshledal. Dovolatel je ze spáchání trestného činu v rozsahu, v jakém byl vymezen ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, přesvědčivě usvědčován doznáním svým i spoluobviněného D., znaleckým posudkem z oboru ekonomika, odvětví ekonomická odvětví různá a výslechem jeho zpracovatele, znalce J. K., jakož i videozáznamem zachycujícím průběh jednotlivých her, který v rámci svého zkoumání znalec hodnotil. Při posuzování trestné činnosti a jejího rozsahu soudy postupovaly striktně ve prospěch obviněného, přičemž v návaznosti na jeho výpověď, v jejímž rámci přesně odlišil případy podvodných a regulérních sázek, ho uznaly vinným ve významně užším okruhu případů, než bylo vymezeno v podané obžalobě.
K námitce absence subjektivní stránky státní zástupce uvedl, že subjektivní stránka vyplývá již ze samotné předchozí dohody obou pachatelů, byť v jejím rámci na samém počátku nemusely být dopodrobna dohodnuty detaily protiprávního jednání. O podvodném úmyslu svědčí i to, že dovolatel si nechal bez skrupulí vyplácet peněžní částky, přestože jinak velmi dobře věděl, že „výhra“ je důsledkem D. neoprávněné machinace. Právě společná dohoda na nerespektování pravidel hry vedená úmyslem obohatit se na úkor provozovatele rulety, který nepředpokládal nekalé jednání krupiéra a hráče, pak představuje naplnění znaku uvedení v omyl.
Státní zástupce se rovněž vyjádřil k výhradě proti postupu odvolacího soudu, který podle jeho vyjádření provedené důkazy žádným způsobem nehodnotil, neučinil z nich vlastní závěry a pouze odkázal na zjištění soudu prvého stupně. Odvolací soud provádí a hodnotí důkazy pouze zcela výjimečně (§259 odst. 3 tr. ř. a §263 odst. 7 tr. ř.), přičemž taková situace v projednávané věci nenastala. Odvolacími námitkami se podrobně zabýval a řádně se s nimi také vypořádal. Postupu, v jehož rámci neprováděl opětovné hodnocení důkazů a znovu neopakoval úvahy vyslovené Okresním soudem ve Svitavách, s nimiž se ztotožnil, přitom nelze ničeho vytknout. Státní zástupce odkázal na rozhodnutí Evropeského soudu pro lidská práva, ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997 č. 20772/92 (odst. 59 – 60) a další evropskou judikaturu s tím, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně. Podmínkou samozřejmě je, že nadřízený soud skutečně napadené rozhodnutí na základě argumentů uvedených v opravném prostředku přezkoumal. Jak je přitom zjevné ze samotného odůvodnění usnesení o zamítnutí odvolání, této povinnosti Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích v aktuálně řešené trestní věci beze zbytku dostál a na všechny odvolací námitky obviněného reagoval.
S ohledem na výše uvedené tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Státní zástupce současně vyjádřil souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodováno ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Dne 24. 6. 2022 byla Nejvyššímu soudu doručena replika obviněného, v rámci níž uvedl, že námitky státního zástupce nepovažuje za relevantní. Ohradil se proti závěru, že by se se spoluobviněným na něčem domlouval, resp. že by zde byla dohoda o tom, že se obohatí. Za zcela nesprávný označil závěr státního zástupce, že je usvědčován mj. znaleckým posudkem a výslechem znalce, jakož i videozáznamem zachycujícím průběh jednotlivých her. Vina byla prokázána toliko u skutků, k nimž se doznal, přičemž doznání pachatele je k prokázání viny nedostatečné. Dovolatel setrval na svém dovolání a závěrečném návrhu.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradi Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 13 To 6/2022, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným Z. D. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud tedy není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti.
Nejvyšší soud dále podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Obviněný rovněž akcentuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou presumpce neviny a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo . K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo , neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Je třeba upozornit i na to, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, jak činí dovolatel v projednávané věci. Obviněný ve většině uplatňuje námitky, jejichž prostřednictvím napadá důkazní situaci a soudy zjištěný skutkový stav věci, tedy takové, které pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) podřadit nelze.
Nad rámec uvedeného je možno poukázat na skutečnost, že oproti podané obžalobě, byl obviněný shledán vinným pouze ve zlomku žalovaných případů, kdy soudy v souladu se zásadou in dubio pro reo velmi striktně posuzovaly jednotlivé dílčí případy. Vycházely přitom zejména z jeho vlastní výpovědi a výpovědi spoluobviněného Z. D., v rámci nichž oba obvinění označili shodně 18 sázek z celkového počtu 87 žalovaných za podvodné.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (výpověď spoluobviněného Z. D., výpověď dovolatele a jeho „doznání“, videozáznamy z kasina, znalecký posudek z oboru ekonomika, ekonomická odvětví různá J. K. a výpověď tohoto znalce) a vadná skutková zjištění (námitka týkající se vzájemné dohody mezi ním a spoluobviněným, rutiny jeho hry, kdy sázel vždy na stejná čísla, možnosti omezení kontroly hry, zejména tím, že by byla zesílena hudba v prostorách kasina, povaha tzv. štiky, odměny určené pro krupiéry), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, zejména jakákoli domluva mezi ním a spoluobviněným Z. D. či úmysl obohatit se na úkor hry) a zejména pak vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že hrál ruletu, jelikož jej bavila, nikoli pro peníze a mezi ním a spoluobviněným Z. D. nebyla žádná dohoda stran hry, nijak jej neinstruoval a nebyl si vědom toho, že by spoluobviněný s jeho sázkami jakkoli manipuloval, přičemž zastává přesvědčení, že se mohlo z jeho strany jednat o jakousi snahu se dovolateli zavděčit, když si mu dovolatel stěžoval, že se jej jiní krupiéři snaží obrat, přičemž peníze, které spoluobviněnému dal, byla v podstatě odměna, tzv. štika, kterou dával i jiným krupiérům v okamžiku, kdy dle jeho názoru hráli korektně a transparentně; pokud pak hovořil o „podvodných hrách“ jednalo se o reakci na jednání spoluobviněného coby krupiéra, nikoli jeho vlastní jednání).
Obviněným uplatněné námitky se týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů – např. zejména výpovědí) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel (např. že se nejednalo o dohodu mezi ním a spoluobviněným, ale o samostatné jednání spoluobviněného, který jednal z vlastní vůle, apod.). Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního , zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit námitku, v rámci níž namítá, že nebyla naplněna subjektivní stránka jemu přisouzeného přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, tj. úmyslné zavinění, resp. znak „sebe nebo jiného obohatit“, stejně jako nebyl naplněn znak „uvedení v omyl“.
Přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl , využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu .
Objektem trestného činu je tu cizí majetek . Objektivní stránka trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti , v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne škoda na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby.
Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci.
Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda.
Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný (může ji provést kdokoli, např. dítě), a na základě ní vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost . Přitom postačí, že omyl byl jen jedním z důvodů takové majetkové dispozice, nemusí být tedy důvodem jen jediným. Jde vlastně o kauzální nexus (příčinný vztah), který spojuje omyl či neznalost podstatných skutečností na straně podvedené osoby a způsobení škody poškozenému na jedné straně a obohacení pachatele či jiné osoby na druhé straně (srov. R 5/2002-I.).
Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2050-2058).
Ze skutkového stavu, jímž je Nejvyšší soud vázán, se podává, že obviněný jako hráč živé rulety ve spolupráci se spoluobviněným Z. D. na pozici krupiéra živé rulety po vzájemné dohodě nerespektovali pravidla hry a sázek živé rulety, kdy spoluobviněný na základě svých zkušeností měnil hlášené sázky obviněného ve prospěch vyšší pravděpodobnosti jeho výhry (kdy jednotlivé sázky byly prováděny až po dopadu kuličky na výherní číslo v ruletovém kole) a následně se obviněný podělil o takto neoprávněnou vyplacenou výhru se spoluobviněným.
Stěžejní je zde závěr soudu, že se obviněný uvedeného jednání dopustil ve spolupachatelství ve smyslu ustanovení §23 tr. zákoníku. Podle §23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé) .
Spolupachatelství přitom vyžaduje společné jednání a společný úmysl spáchat trestný čin, přičemž společné jednání může probíhat nejen současně, ale i postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných činností, ve kterém předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí další činnosti, a takové společné jednání směřuje k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 814/2008, publikované pod č. 49/2009 Sb. rozh. tr.). Není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (rozhodnutí publikované pod č. 18/1994 Sb. rozh. tr.).
Nalézací soud vycházel primárně z vlastní výpovědi obviněného, stejně jako z výpovědi spoluobviněného Z. D., kteří v rámci svých výpovědí shodně potvrdili jejich předchozí vzájemnou dohodu o tom, že spoluobviněný D. bude jednat tak, aby co nejvíce ovlivnil průběh hry ve prospěch obviněného. Že je takové jednání zcela proti určeným pravidlům hry a sázky živé rulety byla oběma spoluobviněným zcela jistě známa. Postačilo přitom, aby byl jasný alespoň základní rámec takové dohody, tedy, že půjde o ovlivnění hry, čehož si byli oba pachatelé vědomi. Detaily týkající se následného rozdělení výhry či konkrétního způsobu provedení (např. o tom, jak a kdy bude kulička vhozena do ruletového kola, kdy bude umístěna sázka) nejsou pro závěr o vině obviněného zásadního významu. Zásadní je totiž skutečnost, že jejich jednání bylo vedeno společným úmyslem, kterým bylo získání neoprávněné výhry na podkladě jednání, které spočívalo v tom, že sázka nebyla technicky řečeno v rukou hráče, tj. obviněného, ale krupiéra, který namísto toho, aby byl osobou nestrannou, zajišťující technický proces celé hry, rozhodoval sám o umístění sázky ve chvíli, kdy bylo již zjevné, jaké číslo na ruletě padne. Soud rovněž vycházel i z kamerového záznamu, který byl předmětem znaleckého posudku J. K., v rámci něhož znalec analyzoval každou ze zaznamenaných her a posuzoval, zda byly provedeny v souladu s pravidly živé rulety. Soudy ve prospěch obviněného vyhodnotily skutečnost, že ze strany vedení kasina nebyly zajištěny veškeré zákonné podmínky pro konání živé rulety.
Trestný čin je spáchán úmyslně (§15 odst. 1 tr. zákoníku), jestliže pachatel
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem ( úmysl přímý ) nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn ( úmysl nepřímý ).
Právě vzájemná dohoda pak vypovídá o úmyslném jednání obviněného, který si musel být vědom toho, že výhra pochází ze zmanipulované sázky. Obviněný se tak obohatil na úkor provozovatele živé rulety, kdy se o výhru podělil se spoluobviněným, přičemž jejich jednáním spočívajícím v dohodě o nerespektování pravidel živé rulety byl provozovatel rulety uveden v omyl. Spoluobvinění totiž předstírali okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci, tedy předstírali, že se jedná o férovou hru, přestože byla hra jejich jednáním zmanipulována.
Uvedeným závěrům pak odpovídá i právní posouzení dovolatelova jednání jako přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
S ohledem na výše uvedené pak je možno rovněž uvést, že námitka existence extrémního nesouladu, resp. zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů, jak je upraven v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., by v projednávané věci neobstála.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Tomáše Johna odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 7. 2022
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu