ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2191.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2191/2022-95
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně Léčebných lázní Luhačovice – Sanatorium MIRAMARE, s.r.o. , IČO 60727942, se sídlem v Luhačovicích, Bezručova 338/5, zastoupené Mgr. Pavlou Kosovou, advokátkou se sídlem v Moravských Budějovicích, Husova 946, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 268 750 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 197/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2022, č. j. 36 Co 347/2021-79, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se před soudy obou stupňů po žalované domáhala náhrady nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále též jen „OdpŠk“), způsobené jí nepřiměřenou délkou řízení vedených u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 243/2010 (za které požadovala zadostiučinění ve výši 108 750 Kč), sp. zn. 23 C 9/2012 (za něž požadovala zadostiučinění ve výši 83 750 Kč) a pod sp. zn. 23 EC 242/2012 (za které žádala zadostiučinění ve výši 76 250 Kč).
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 8. 2021, č. j. 17 C 197/2020-53, žalobu zamítl (výrok I), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 200 Kč (výrok II) a „vyzval“ žalobkyni, aby ve lhůtě do 15 dnů od doručení rozsudku zaplatila doplatek soudního poplatku ve výši 4 000 Kč na příslušný účet soudu (výrok III). Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 20. 1. 2022, č. j. 36 Co 347/2021-79, byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrzen (výrok I), ve výroku III byl změněn jen tak, že žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 doplatek soudního poplatku za podání žaloby ve výši 4 000 Kč (výrok II), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Proti výrokům I a III rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Proti výroku III rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není dovolání objektivně přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Otázka, zda se na promlčecí dobu nároku na náhradu újmy za průtahy v řízení vztahuje obecná tříletá promlčecí doba podle §629 zákona č. 82/1992 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), kterou považuje dovolatelka za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou, nemůže založit podle §237 o. s. ř. přípustnost dovolání, neboť tato otázka již byla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jestliže uzavřel, že právní úprava promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy obsažená v §32 odst. 3 OdpŠk je úpravou speciální vůči úpravě promlčení obsažené zejména v §629 o. z., a má proto aplikační přednost (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 25 Cdo 705/2019, uveřejněný pod č. 97/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3439/2020, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3500/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1697/2022). Řešení této otázky navíc vyplývá přímo ze zákona (srov. například usnesení ze dne 19. 5. 2014 sp. zn. 32 Cdo 165/2014, ze dne 29. 7. 2014 sp. zn. 32 Cdo 709/2014, či ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1115/2018).
Ustanovení §32 odst. 3 OdpŠk představuje ve vztahu k §629 o. z. úpravu speciální, a to podle §26 OdpŠk (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15), a zároveň úpravou komplexní (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4283/2017). V takovém případě pak platí obecné výkladové pravidlo, podle něhož obecná norma pozdější neruší dřívější speciální ustanovení ( lex posterior generalis non derogat legi priori speciali ); k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3753/2020, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2021, sp. zn. II. ÚS 2145/21, dále usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. III. ÚS 2732/08, nebo nález Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 1931, publikovaný pod č. 9431/1931 Bohuslavovy sbírky nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních .
Co se týče dovolatelkou namítaného rozporu délky promlčecí lhůty podle uvedeného ustanovení s ústavním pořádkem, pak je třeba uvést, že ústavní konformitou §32 odst. 3 OdpŠk se opakovaně zabýval jak Nejvyšší soud, tak především Ústavní soud, jenž shledal, že „sice jde ve srovnání s jinými promlčecími lhůtami o lhůtu krátkou, nikoliv však protiústavní, vzhledem k tomu, že její délka naplnění ústavního práva na odškodnění vůči státu obecně fakticky neznemožňuje“ (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1532/16 , či jeho usnesení ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1615/12 , ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 2781/12 , ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 2796/12 , ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 856/16 , ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 903/12, ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. II. ÚS 2380/11 , ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 3451/10 ).
Taktéž ke vztahu mezi dotčeným ustanovením a ústavně zakotveným principem rovnosti bylo již v judikatuře konstatováno, že toto ustanovení nezakládá nerovnost mezi jednotlivými poškozenými, bezdůvodně neprivileguje stát a není projevem svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 343/2013, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 632/14).
Konečně nezbývá než poukázat na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3265/2021, v němž se dovolací soud zabýval téměř totožnými dovolacími námitkami, přičemž uzavřel, že se „žalobce … rovněž mýlí v přesvědčení, že povinnost státu nahradit újmu způsobenou výkonem veřejné moci je povinností soukromoprávní…. Již proto nemůže dojít k tomu, že by si stát, slovy žalobce, dopřával řízky a jiným poskytoval jen suchý chleba, neboť zde žalobce směšuje dvě situace, které se od sebe zřetelně odlišují (stát jako škůdce výkonem veřejné moci a stát jako osoba soukromého práva).“
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu