ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.226.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 226/2022-109
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně J. P., bytem XY, zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 112 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2119 C 45/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2021, č. j. 44 Co 23/2020-91, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2021, č. j. 44 Co 23/2020-91, se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v tomto řízení domáhá po žalované zaplacení částky 112 000 Kč s příslušenstvím jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 238 C 218/2011 (dále též jen „posuzované řízení“).
2. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 11. 2019, č. j. 2119 C 45/2018-47, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 16 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 9. 11. 2018 do zaplacení (výrok I), žalobu co do částky 22 625 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 95 750 Kč od 9. 11. 2018 do 12. 5. 2019 a spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 22 625 Kč zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
3. K odvolání obou účastnic Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“), poté co žalobkyně v rámci odvolacího řízení rozšířila žalobu o 87 000 Kč s příslušenstvím jakožto navýšení původně žalovaného peněžitého nároku z titulu zadostiučinění za nepřiměřenou délku tohoto kompenzačního řízení, rozsudkem ze dne 7. 9. 2021, č. j. 44 Co 23/2020-91, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 16 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z uvedení částky od 9. 11. 2018 do zaplacení, zamítl (výrok I), ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 87 000 Kč s příslušenstvím (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV).
4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 17. 11. 2011 podáním žaloby, kterou se žalobkyně domáhala přiměřeného zadostiučinění ve výši 920 440 Kč za nesprávný úřední postup v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 112/1998. První jednání ve věci samé proběhlo dne 25. 1. 2013, další jednání se konalo dne 20. 3. 2013 a dne 27. 3. 2013 byl vyhlášen rozsudek, jímž bylo žalobkyni vyhověno co do částky 70 400 Kč, a ve zbylém rozsahu byla její žaloba zamítnuta. O odvolání žalobkyně bylo Krajským soudem v Brně coby soudem odvolacím rozhodnuto rozsudkem ze dne 15. 1. 2014 s tím, že rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen. Tento rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, č. j. 30 Cdo 3320/2014-76, a to mimo jiné se závěrem o nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud znovu rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 2. 3. 2016, jímž změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku II tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 19 875 Kč. Dovolání žalobkyně směřující proti tomuto rozsudku bylo odmítnuto pro nepřípustnost usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, č. j. 30 Cdo 4004/2016-112, které nabylo právní moci dne 19. 4. 2018. Celkem tak posuzované řízení trvalo 6 let a 5 měsíců. V řízení došlo k průtahům jednak v období mezi odesláním žaloby žalovanému a nařízením prvního jednání, a to v délce 12 měsíců, jednak od rozhodnutí odvolacího soudu dne 15. 1. 2014 do jeho opětovného rozhodnutí dne 2. 3. 2016, neboť jeho původní rozsudek byl zrušen Nejvyšším soudem. Žalobkyně uplatnila nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení u žalované, která jí přiznala a vyplatila zadostiučinění ve výši 73 125 Kč.
5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle §13 odst. 1 a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále též jen „OdpŠk“, přičemž uzavřel, že délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená a že žalobkyni náleží peněžitá satisfakce za nemajetkovou újmu, která jí byla tímto nesprávným úředním postupem způsobena. Z hlediska výše satisfakce vycházel odvolací soud ze základní částky 81 250 Kč, kterou snížil o 5 % z důvodu větší procesní a hmotně právní složitosti posuzovaného řízení, které nadto probíhalo před více soudními instancemi, a o dalších 5 % z důvodu aplikace kritéria spočívajícího v jednání poškozené, neboť její druhé dovolání v posuzovaném řízení bylo odmítnuto s ohledem na již vyslovený názor Nejvyššího soudu. V rámci aplikace kritéria postupu orgánu veřejné moci soud prvního stupně zohlednil, že v posuzovaném řízení došlo k výše popsaným průtahům, a z důvodu vyššího významu předmětu posuzovaného řízení zvýšil základní částku zadostiučinění o 20 %. Za přiměřené tak považoval zadostiučinění v celkové výši 89 735 Kč. A protože již žalovaná žalobkyni poskytla zadostiučinění ve výši 73 125 Kč, přiznal soudu prvního stupně žalobkyni dalších 16 250 Kč.
6. Odvolací soud vycházeje z týchž skutkových zjištění jako soud prvního stupně dospěl rovněž k závěru, že posuzované řízení trvalo nepřiměřeně dlouho. Oproti soudu prvního stupně však do celkové délky řízení započítal rovněž dobu předběžného projednání nároku u příslušného úřadu v délce 6 měsíců. Celková délka posuzovaného řízení tak činila 6 let a 11 měsíců, a základní částka zadostiučinění by se tak rovnala částce 88 750 Kč. Tuto částku bylo ale třeba podle odvolacího soudu snížit z důvodu vyšší složitosti řízení, které probíhalo dvakrát před soudem odvolacím a dvakrát před soudem dovolacím, přičemž proti poslednímu rozsudku odvolacího soudu uplatnila žalobkyně zjevně bezdůvodný mimořádný opravný prostředek, a tím podstatně zasáhla do délky řízení. Odvolací soud tak přistoupil ke snížení základní částky zadostiučinění o 25 %. Odvolací soud se neztotožnil se soudem prvního stupně, že by se žalobkyně nedopustila aktivit ryze obstrukčního charakteru, přičemž úvahy o uplatnění zjevně bezdůvodného mimořádného opravného prostředku z její strany našly uplatnění v kritériu §31a odst. 1 písm. b) OdpŠk. Z důvodu postupu orgánu veřejné moci v průběhu posuzovaného řízení, kdy rozsudek odvolacího soudu byl zrušen pro nepřezkoumatelnost, zvýšil odvolací soud základní částku zadostiučinění o 5 %. Rovněž stran aplikace kritéria významu předmětu posuzovaného řízení dospěl odvolacího soud k jinému závěru než soud prvního stupně, neboť nesouhlasil s tím, že by toto řízení u žalobkyně vyvolalo zvýšené psychické útrapy. Naopak význam posuzovaného řízení pro žalobkyni poklesl, neboť se jí dostalo od žalované kompenzace ve výši 130 000 Kč již před podáním žaloby. Následný požadavek na zadostiučinění ve výši 920 440 Kč byl zjevně přemrštěný. Z tohoto důvodu odvolací soud přistoupil ke snížení základní částky zadostiučinění o 5 %. Přiměřené finanční zadostiučinění tak v daném případě činí 66 562,50 Kč, a proto žalovaná již plnila dostatečně.
7. Co se týče požadavku žalobkyně na navýšení odškodnění v tomto kompenzačním řízení o 87 000 Kč s příslušenstvím, vyšel odvolací soud z toho, že řízení bylo zahájeno žalobou ze dne 12. 11. 2018, soud prvního stupně po provedeném dokazování rozhodl ve věci dne 25. 11. 2019, spis byl odvolacímu soudu předložen dne 11. 2. 2020 a o odvoláních bylo rozhodnuto dne 7. 9. 2021. Řízení, které trvalo 2 roky a 10 měsíců, nelze považovat za nepřiměřeně dlouhé.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu mimo jeho nákladový výrok IV napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva dosud judikaturou dovolacího soudu neřešených, případně, že jde o řešení takových otázek v rozporu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu. Odvolací soud postupoval podle jejího názoru v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, podle které je především na soudu nalézacím, aby rozhodl o přiměřeném zadostiučinění, jestliže snížil základní částku zadostiučinění z důvodu složitosti posuzovaného řízení nikoliv jen o 5 % (jak to učinil soud prvního stupně), nýbrž o 25 %. V rozporu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu odvolací soud v rámci uvedeného kritéria mechanicky hodnotil počet stupňů soudní soustavy, které v posuzovaném řízení rozhodovaly. V této souvislosti dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí není správné, jestliže vychází pouze z obecného faktu průběhu posuzovaného řízení na více stupních soudní soustavy, aniž by se odvolací soud zabýval tím, zda pro počet stupňů soudní soustavy svědčila složitost věci, resp. co bylo jeho příčinou. Podle dovolatelky bylo příčinou zapojení více soudních instancí do posuzovaného řízení výlučně pochybení, kterých se dopustily ve věci rozhodující soudy. Základní částka zadostiučinění tak neměla být snižována z důvodu kritéria složitosti řízení, ale naopak měla být zvýšena z důvodu postupu orgánů veřejné moci (soudů). Dále dovolatelka namítá, že v rámci aplikace kritéria jednání poškozeného odvolací soud nesprávně přihlédl k tomu, že žalobkyně zjevně bezdůvodně podala dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2016, č. j. 44 Co 360/2013-97, neboť jednak podání dovolání nemůže být hodnoceno v rámci kritéria složitosti řízení, a jednak podání (mimořádného) opravného prostředku nemůže být dovolatelce kladeno k tíži, a to ani v rámci kritéria jednání poškozeného. V tomto směru je napadený rozsudek odvolacího soudu v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2716/2019. V souvislosti s těmito námitkami klade dovolatelka otázky, zda odvolací soud zhodnotil složitost posuzovaného řízení s ohledem na počet soudních instancí správně a v souladu s ustálenou judikaturou a zda zhodnotil skutečnost podání dovolání v posuzovaném řízení coby dovolatelce přitěžující okolnost správně a v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Podle názoru dovolatelky odvolací soud též nesprávně aplikoval kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného, jestliže snížil základní částku zadostiučinění o 5 % s tím, že po poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu ze strany žalované v částce 130 000 Kč před podáním žaloby, poklesl význam předmětu řízení pro žalobkyni a následný žalobní požadavek na zaplacení částky 920 440 Kč byl zjevně přemrštěný. Tato okolnost nemůže být podle mínění dovolatelky brána v úvahu při posouzení významu předmětu řízení, neboť nelze přihlížet k výsledku posuzovaného řízení. Dovolatelka též upozornila, že Evropský soud pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) považuje kompenzační řízení za řízení s vysokou důležitostí, přičemž jeho judikaturu je třeba zohlednit jako další demonstrativní kritérium podle §31a odst. 3 OdpŠk. V této souvislosti dovolatelka klade otázku, zda je možno v rámci kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného posuzovat okolnost poskytnutí částečného zadostiučinění poškozenému v rámci povinného předsoudního projednání uplatněného nároku v neprospěch poškozeného a z toho důvodu pak přistoupit ke snížení zadostiučinění. Dále se táže, zda je možno v rámci tohoto kritéria posuzovat fakt, že poškozený nebyl se svou žalobou úspěšný a konečně zda je možno ignorovat judikaturu ESLP stran vyššího významu předmětu řízení v případě řízení kompenzačního. Dovolatelka má též za to, že odvolací soud nesprávně posoudil jí uplatněný nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku tohoto kompenzačního řízení, neboť v rozporu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu do celkové délky tohoto řízení nezahrnul dobu, po kterou byl nárok žalobkyně projednáván u žalované v rámci předběžného uplatnění nároku, a dále opomenul zohlednit kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení. Konečně podle dovolatelky odvolací soud ignoroval judikaturu ESLP stanovící, že případné průtahy v řízení, které již samo bylo řízením kompenzačním, musí být odškodněny zvlášť vysokou náhradou škody. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
9. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.).
11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
12. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Limit přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se ani ve vztahu k části zbylého žalobního nároku neuplatní, neboť ve výrocích I a II rozsudku odvolacího soudu sice nebylo rozhodnuto o částce převyšující 50 000 Kč, avšak v rámci odvolacího řízení byla žaloba rozšířena (a odvolacím soudem připuštěna) o částku 87 000 Kč, a to nikoliv coby samostatný nárok, nýbrž jako navýšení původně požadované částky přiměřeného zadostiučinění (z důvodu nepřiměřenosti délky tohoto kompenzačního řízení). Jedná se tak stále o jediný peněžitý nárok, jehož výše ke dni rozhodnutí odvolacího soudu přesahovala výše uvedenou hranici.
14. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %) – srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009. Uvedené závěry pak platí i ve vztahu k volbě výše základní částky zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012).
16. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. tak nemůže založit prostý nesouhlas žalobkyně se snížením základní částky zadostiučinění odvolacím soudem o 25 % (oproti soudem prvního stupně provedenému snížení o 5 %), neboť rozsah snížení (či zvýšení) základní částky zadostiučinění v důsledku aplikace jednotlivých relevantních kritérií je úkolem soudu prvního stupně a odvolacímu soudu v tomto směru náleží přezkum, který podle výše citované judikatury dovolacího soudu zahrnuje i možnost modifikace rozsahu snížení (či zvýšení) základní částky zadostiučinění.
17. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit ani dovolatelčin nesouhlas, podpořený poukazem na blíže nespecifikovanou judikaturu ESLP, s tím, že samo kompenzační řízení není typovým řízením se zvýšeným významem předmětu řízení pro poškozeného, neboť v tomto směru není napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže odvolací soud uzavřel, že posuzované řízení nemohlo u žalobkyně vyvolat zvýšené psychické útrapy [srov. část IV písm. d) stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 – dále též jen „Stanovisko“, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4320/2014, či usnesení ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1750/2021].
18. Rovněž tak není v rozporu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu a přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá úvaha odvolacího soudu, že význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobkyni poklesl po té, co jí bylo ze strany žalované plněno zadostiučinění ve výši 130 000 Kč, neboť dovolací soud opakovaně uzavřel, že význam předmětu řízení pro poškozeného ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) zák. č. 82/1998 Sb. není neměnnou veličinou, ale v průběhu řízení může dojít k jeho snížení, nebo naopak zvýšení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13). Rozhodnutí odvolacího soudu se neprotiví ustálené judikatuře dovolacího soudu, jestliže odvolací soud při posouzení kritéria podle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, přihlédl ve vztahu k předmětu řízení ke všemu, co bylo pro dovolatelku „v sázce“ (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, nebo rozsudek ESLP ze dne 18. 4. 2006 ve věci Patta proti České republice , č. 12605/02, a v něm obsažený odkaz na rozsudek ESLP ve věci Frydlender proti Francii , č. 30979/96, §43, ESLP 2000-VII), tedy i ke skutečnosti, že žalobkyni způsobená újma byla v průběhu posuzovaného řízení částečně žalovanou dobrovolně kompenzována. Závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, jímž dovolatelka argumentuje, jsou ve vztahu k úvaze odvolacího soudu nepřiléhavé, neboť odvolací soud svůj závěr o sníženém významu předmětu řízení založil primárně na tom, že v průběhu posuzovaného řízení byla žalobkyně částečně odškodněna, nikoliv na tom, že s další částí jí uplatněného nároku byla nakonec převážně neúspěšná.
19. Dovolací soud však shledal dovolání přípustným pro posouzení otázky, zda je třeba při aplikaci kritéria složitosti řízení a v jeho rámci hlediska průběhu řízení na více stupních soudní soustavy zohlednit příčinu tohoto jevu. Dále bylo dovolání shledáno přípustným pro posouzení otázky, zda skutečnost, že žalobkyně přispěla k prodloužení posuzovaného řízení, je možno hodnotit v rámci (uvnitř) kritéria složitosti řízení. Konečně bylo dovolání shledáno přípustným podle §237 o. s. ř. též pro zodpovězení otázky, zda při hodnocení důvodnosti rozšíření uplatněného nároku na přiměřené zadostiučinění z důvodu tvrzené nepřiměřené délky samotného (stávajícího) kompenzačního řízení je nezbytné do úvahy o přiměřenosti délky tohoto řízení zahrnout též dobu předběžného projednání tohoto nároku před příslušným úřadem, a dále zda je v rámci této úvahy nezbytné zhodnotit jednotlivě všechna kritéria uvedená v §31a odst. 3 OdpŠk. Při řešení všech těchto otázek se totiž odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
20. Dovolání je důvodné.
21. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
22. Podle §31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
23. Ve vztahu k první otázce, pro kterou bylo dovolání shledáno přípustným, tedy aplikaci kritéria §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk, dovolací soud opakovaně uvedl, že složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, jednak složitost věci samé o sobě, tedy nároky skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009). Soudy by proto při posuzování kritéria složitosti řízení měly řádně odůvodnit, zda částku přiměřeného zadostiučinění snižují z důvodu složitosti skutkové, právní či procesní, nebo z důvodu, že řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy. Posledně uvedené hledisko vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná [srov. bod IV písm. a) Stanoviska], zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána; zda z důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011). Je tedy zřejmé, že při zvažování významu kritéria složitosti věci není možno odhlédnout od skutečnosti, jak se na délce řízení projevil postup samotných soudů (kritérium postupu orgánů veřejné moci). Platí totiž, že okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci, nemohou být současně zohledněny v neprospěch poškozeného v rámci posuzování kritéria složitosti řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 8/2021).
24. V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, Nejvyšší soud dále vysvětlil, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně.
25. V právě souzeném případě odvolací soud sice správně přihlédl v rámci kritéria postupu orgánu veřejné moci k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo v posuzovaném případě zrušeno dovolacím soudem pro nepřezkoumatelnost, a tím došlo k prodloužení délky řízení (přičemž z tohoto důvodu přistoupil ke zvýšení zadostiučinění o 5 %), zároveň však v rámci aplikace kritéria složitosti řízení tuto skutečnost neprojevil do své úvahy o tom, že posuzované řízení bylo složité z důvodu počtu stupňů soudní soustavy, ve kterých byla posuzovaná věc projednávána. Rozhodnutí odvolacího soudu se tak ocitlo v rozporu s výše citovaným závěrem judikatury dovolacího soudu, podle něhož okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci, nemohou být současně zohledněny v neprospěch poškozeného v rámci posuzování kritéria složitosti řízení. Jinými slovy řečeno, jestliže přinejmenším v jedné své fázi bylo posuzované řízení projednáváno na více stupních soudní soustavy z toho důvodu, že rozhodnutí soudu odvolacího bylo zrušeno soudem dovolacím pro nepřezkoumatelnost, nelze uvedenou skutečnost přičíst k tíži poškozeného v rámci kritéria složitosti řízení.
26. V souvislosti s aplikací téhož kritéria (složitosti řízení) je rozhodnutí odvolacího soudu rovněž nesouladné s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže odvolací soud v rámci tohoto kritéria zohlednil skutečnost, že žalobkyně v posuzovaném řízení podala zjevně bezdůvodný mimořádný opravný prostředek (dovolání). Dovolací soud totiž konzistentně dovozuje, že (také) odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení, v němž se vychází ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v §31a odst. 3 písm. b) až e) zákona (viz Stanovisko a dále např. rozsudek ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3440/2014). Z toho se podává, že i z hlediska odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění je třeba jednotlivé relevantní okolnosti hodnotit v rámci těch zákonem stanovených kritérií, pod které je možno takto zjištěné skutečnosti subsumovat. Není tedy například možné, jak to učinil odvolací soud, zohlednit skutečnost spadající pod kritérium jednání poškozeného (které mělo přispět k prodloužení délky řízení) pod kritériem složitosti řízení. Takto není možné postupovat mimo jiné i z tohoto důvodu, že na závěru o případné výši zadostiučinění se projeví kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012). Jsou-li pak jednotlivá kritéria hodnocena souhrnně (i když se třeba jedná jen o kritéria svědčící ve prospěch snížení zadostiučinění), není zřejmé, jak to které kritérium soud ohodnotil právě v závislosti na jeho podílu na celkové délce řízení.
27. Dovolací soud k námitce dovolatelky rovněž nepřehlédl, že odvolací soud přičetl k tíži žalobkyně, že v posuzovaném řízení měla podat zjevně bezdůvodný mimořádný opravný prostředek (v pořadí druhé dovolání, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4004/2016). Tato úvaha odvolacího soudu sama o sobě je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle níž platí, že nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení (srov. rozsudek senátu druhé sekce ESLP ze dne 25. 5. 2004, ve věci Dostál proti České republice , stížnost č. 52859/99, odst. 220), jde-li o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, nebo rozsudek ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Nicméně ze skutkových zjištění, na nichž odvolací soud tento svůj závěr založil, se nepodává, že by v pořadí druhé dovolání žalobkyně bylo odmítnuto pro svou zjevnou bezdůvodnost. Odvolací soud v téže větě, ve které uzavřel, že dovolání žalobkyně bylo zjevně bezdůvodné, konstatoval, že toto dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné. Soud prvního stupně pak vyšel ze zjištění, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, neboť dovolací soud nedospěl k závěru, že by některá ze vznesených námitek žalobkyně zakládala přípustnost dovolání, a dále konstatoval, že toto dovolání bylo odmítnuto s ohledem na již vyslovený názor Nejvyššího soudu.
28. Konečně, co se týče otázek vztahujících se k posouzení důvodnosti rozšíření žaloby z důvodu žalobkyní tvrzené nepřiměřené délky tohoto kompenzačního řízení, je nutno vycházet z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž je do celkové délky posuzovaného řízení nutno započítat i dobu, po kterou probíhalo předběžné projednání nároku před příslušným úřadem (§14 OdpŠk), maximálně však v délce šesti měsíců (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017), a dále z judikatury dovolacího soudu dle níž pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit všemi kritérii uvedenými v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, nebo rozsudek ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 8/2021).
29. V souzeném případě odvolací soud neshledal žalobkyní uplatněný nárok na adekvátní zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce tohoto (kompenzačního) řízení důvodným, neboť dospěl k závěru, že délka tohoto řízení, ohraničená podáním žaloby dne 12. 11. 2018 a vynesením rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé dne 7. 9. 2021 (celkem 2 roky a 10 měsíců), nebyla nepřiměřená. Ačkoliv odvolací soud ve vztahu k původně uplatněnému nároku na poskytnutí zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného (předchozího) kompenzačního řízení vytkl soudu prvního stupně, že do celkové délky řízení nezahrnul dobu, po kterou byl nárok předběžně projednáván u příslušného úřadu (u žalované), sám tak neučinil ve vztahu ke stávajícímu kompenzačnímu řízení, jehož nepřiměřená délka byla žalobkyní namítána, přestože ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že tento nárok byl žalobkyní ve smyslu §14 odst. 1 OdpŠk uplatněn u žalované dne 16. 5. 2018.
30. Nadto se odvolací soud při hodnocení přiměřenosti délky tohoto řízení omezil pouze na konstatování, že o nepřiměřeně dlouhé řízení nešlo, aniž přitom celkovou délku řízení poměřil kritérii uvedenými v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk.
31. Právní posouzení provedené odvolacím soudem je proto z důvodu právě vyložených neúplné, a tudíž i nesprávné.
V. Závěr
32. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
33. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu