ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2354.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2354/2020-235
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce M. S., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou, se sídlem v Praze 3, Milešovská 1312/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 58 533 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 66/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2020, č. j. 28 Co 400/2019-184, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2020, č. j. 28 Co 400/2019-184, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 6. 2019, č. j. 12 C 66/2017-157, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 58 533 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 30 A 145/2014.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 6. 2019, č. j. 12 C 66/2017-157, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 58 533 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč (výrok II).
3. Ze spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 30 A 145/2014 vzal soud prvního stupně za prokázané, že dne 1. 12. 2014 byla soudu doručena žaloba proti rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 17. 10. 2014, č. j. MSMT-26595/2014-2, a proti rozhodnutí Západočeské univerzity v Plzni ze dne 21. 3. 2014, č. j. ZCU006947/2014, jíž se žalobce domáhal zrušení napadených správních rozhodnutí ve věci vydání osvědčení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace, kterou získal studiem na Zakarpatské státní univerzitě ve studijním oboru Právo, právní věda. Dne 2. 12. 2014 byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku a byl dán pokyn k doručení žaloby žalovanému. Soudní poplatek byl zaplacen dne 10. 12. 2014. Dne 5. 1. 2015 žalobce doplnil svou žalobu o návrh na vyslovení nicotnosti. Dne 11. 2. 2015 bylo soudu doručeno vyjádření žalovaného ministerstva k žalobě. Dne 5. 3. 2015 se právní zástupkyně žalobce vyjádřila k podání žalovaného ze dne 5. 2. 2015. Replika žalobce byla žalovanému doručena dne 2. 4. 2015. Přípisem ze dne 2. 4. 2015 požádal soud žalovaného o zaslání listiny týkající se vyřízení podnětu k zahájení přezkumného řízení, o němž se žalovaný zmínil ve vyjádření k žalobě. Vyžádaný podnět byl soudu zaslán dne 13. 4. 2015. Dne 8. 1. 2016 nařídil soud jednání na 24. 2. 2016. Jako předseda senátu je ve spise uváděn JUDr. Václav Roučka. Přípisem ze dne 19. 1. 2016 sdělil soudce JUDr. Petr Kuchynka předsedovi soudu, že ve věci žalobce je s ohledem na svůj poměr ke správnímu orgánu, tedy dlouholetý vztah akademického pracovníka Právnické fakulty Západočeské univerzity, dána pochybnost o jeho nepodjatosti. Opatřením ze dne 27. 1. 2015 (zřejmě chyba v určení roku) byl na místo soudce JUDr. Petra Kuchynky určen soudce Mgr. Alexandr Krysl. Přípisem ze dne 18. 3. 2016 požádal žalobce o zaslání protokolu z jednání. Dne 23. 3. 2016 předseda senátu JUDr. Václav Roučka požádal o prodloužení lhůty k písemnému vyhotovení rozsudku do dne 8. 4. 2016. Rozsudkem ze dne 24. 2. 2016 rozhodl Krajský soud v Plzni tak, že napadené rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 17. 10. 2014 zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Dle doložky nabyl zmíněný rozsudek právní moci dne 8. 4. 2016.
4. Podáním ze dne 9. 9. 2016 uplatnil žalobce nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění u Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, které mu přípisem ze dne 1. 12. 2016 doporučilo obrátit se na žalovanou. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy podání žalobce následně postoupilo žalované, která jej věcně neprojednala, neboť neměla k dispozici předmětný spis Krajského soudu v Plzni.
5. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobce podle §1, §2, §5 písm. a), b), §13 odst. 1, §15, §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), a dospěl k závěru, že délka původního řízení je, vzhledem k okolnostem případu, přiměřená, a tudíž k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě nedošlo.
6. Dle soudu prvního stupně bylo řízení zahájeno dne 1. 12. 2014, kdy byla Krajskému soudu v Plzni doručena žaloba a skončilo dne 8. 4. 2016 nabytím právní moci rozhodnutí krajského soudu. Řízení tak trvalo 1 rok a 4 měsíce. Probíhalo u jednoho stupně soudní soustavy, věc byla skutkově a právně mírně složitější vzhledem k tomu, že se jednalo o posouzení správnosti rozhodnutí příslušných správních orgánů ve věci uznání vzdělání ze zahraniční vysoké školy. Žalobce se na celkové délce řízení nepodílel ve smyslu nečinnosti či obstrukcí. Posuzované řízení bylo dle soudu prvního stupně zatíženo jedním průtahem v období od 2. 4. 2015, kdy Krajský soud v Plzni žádal žalovaného o zaslání listiny týkající se vyřízení podnětu k zahájení přezkumného řízení, do dne 8. 1. 2016, kdy došlo k nařízení jednání. Tento průtah byl soudem prvního stupně posouzen jako zcela ojedinělý a tolerovatelný vzhledem k tomu, že celková délka posuzovaného řízení nebyla nepřiměřeně dlouhá. Vzhledem k předmětu řízení byl jeho význam posouzen jako standardní, neboť nebyly shledány okolnosti zvyšující jeho význam.
7. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
8. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalobce spočívající v nedostatku místní příslušnosti soudu s tím, že jde o námitku opožděnou a v důsledku toho nepřípustnou, neboť soud prvního stupně zkoumal svou místní příslušnost z pohledu §105 odst. 1 o. s. ř., o čemž vydal usnesení ze dne 16. 5. 2018, č. j. 12 C 66/2017-129, které bylo změněno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2019, č. j. 28 Co 285/2018-146, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 1. 2020, č. j. 28 Co 285/2018-180.
9. Odvolací soud uvedl, že z úřední činnosti je mu známo, že žalobce nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v nepřiměřené délce správního řízení, které předcházelo posuzovanému řízení u Krajského soudu v Plzni, uplatnil u Obvodního soudu pro Prahu 1 v řízení vedeném pod sp. zn. 26 C 65/2015. Rozsudkem tohoto soudu ze dne 20. 7. 2016, č. j. 26 C 65/2015-99, který nabyl právní moci dne 2. 9. 2016, byla žalobci přiznána částka 37 200 Kč s příslušenstvím a co do částky 122 777 Kč s příslušenstvím, byla žaloba zamítnuta. Potud bylo o věci pravomocně rozhodnuto a dalšímu projednání tak brání překážka věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř.
10. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že jeden zjištěný průtah v posuzovaném soudním řízení neznamená, že by došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, neboť celková délka soudního řízení odpovídala době, v níž bylo možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Význam posuzovaného řízení pro žalobce nehodnotil ani odvolací soud jako vyšší, vzhledem k tomu, že nešlo o řízení s presumovaným zvýšeným významem, byť žalobce odkazoval na souvislost s jeho možným pracovním uplatněním. Případ žalobce je dle odvolacího soudu zcela odlišný od případu, kdy se například pracovník domáhá vyslovení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, který existoval, neboť žalobce absolvoval zahraniční vysokou školu právnického oboru a musel s nostrifikačním řízením počítat. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně rovněž v tom, že žalobce k délce posuzovaného řízení nepřispěl a dále v tom, že řízení probíhalo plynule s výjimkou soudem prvního stupně zmíněného jednoho období nečinnosti. Na základě uvedeného tak odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, uzavřel, že celková doba posuzovaného řízení byla ještě dobou přiměřenou a za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce předcházejícího správního řízení byl žalobce již odškodněn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátkou, v celém rozsahu včasným dovoláním.
12. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel v rozdílném řešení právní otázky, zda z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) vyplývá právo na přiměřenou délku řízení.
13. Dovolatel poukázal na rozdílnou rozhodovací praxi dovolacího soudu spočívající v posuzování práva na projednání věci v přiměřené lhůtě dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a práva na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny. V rozsudku ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014, Nejvyšší soud ztotožnil termíny „právo na projednání věci v přiměřené lhůtě“ a „právo na projednání věci bez zbytečných průtahů“. V uvedeném rozsudku dospěl Nejvyšší soud k závěru, že na posuzované správní řízení nelze aplikovat žádný z výše uvedených článků a tedy ani stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). K těmto závěrům se dle dovolatele Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudcích ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3282/2015, ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1307/2017, ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1174/2016, ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3812/2017, a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4292/2017, v nichž však uzavřel, že čl. 38 odst. 2 Listiny se nevztahuje na všechna správní řízení, ale pouze na ta, v nichž se rozhoduje o civilním právu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Takový závěr však odporuje nálezům Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 1242/18, a ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 2872/18. Logickým vyústěním uvedeného stavu by dle názoru dovolatele měla být změna judikatury Nejvyššího soudu tak, že by se Stanovisko vztahovalo na všechna správní řízení, neboť se na ně vztahuje čl. 38 odst. 2 Listiny. Místo toho Nejvyšší soud např. v rozsudcích ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1838/2017, a ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3645/2017, dovodil, že „právo na projednání věci bez zbytečných průtahů“ je termínem s jiným obsahem, než „právo na přiměřenou délku řízení“. V rozsudku ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1838/2017, Nejvyšší soud uvedl, že právo na přiměřenou délku řízení před správním soudem (nespadající pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy) nelze dovodit z čl. 38 odst. 2 Listiny, nýbrž z §6 o. s. ř. (konkrétně z požadavku na rychlou ochranu práv), přičemž však ve Stanovisku dal Nejvyšší soud rovnítko mezi požadavek rychlé ochrany práv a požadavek na vyřízení věci bez zbytečných průtahů dle §6 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „s. ř.“), což je totožný termín, jaký je použit v čl. 38 odst. 2 Listiny. I pokud by se navíc nevztahoval čl. 38 odst. 2 Listiny na (alespoň některá) správní řízení, právo na přiměřenou délku správního řízení by vyplývalo právě z §6 odst. 1 s. ř.
14. V poměrech nyní řešené věci má dovolatel za to, že aplikace starší judikatury Nejvyššího soudu v kombinaci se závěry učiněnými Ústavním soudem v obou výše citovaných nálezech by vedla k závěru, že právo na přiměřenou délku řízení se vztahuje jak na část řízení probíhající před správními orgány, tak na navazující část řízení vedenou před správním soudem. Na řízení by tak bylo aplikováno Stanovisko, a nemajetková újma v řízení vzniklá, by tvořila jediný nárok. Výše uvedený rozpor v judikatuře by měl být podle dovolatele řešen ve prospěch názoru, že právo na přiměřenou délku řízení vyplývá rovněž z čl. 38 odst. 2 Listiny, který se aplikuje na všechna správní řízení, a proto se na něj aplikuje i Stanovisko. Činit rozdíl mezi pojmem „přiměřená délka řízení“ a „projednání věci bez zbytečných průtahů“ považuje dovolatel za přepjatý formalismus, neboť je zřejmé, že oběma pojmy je jinými slovy vyjádřeno téměř totéž. I přes odlišné jazykové vyjádření je zřejmé, že v obou případech jde o zakotvení zásady rychlosti řízení. Dovolatel navíc považuje za nesmyslné, nespravedlivé a v rozporu se zásadou rovnosti, aby byly přiznávány různé částky odškodnění za fakticky stejně závažnou nemajetkovou újmu jen v důsledku jiné metody jejího výpočtu v různých typech řízení, resp. v důsledku rozkouskování řízení na dílčí úseky, jejichž přiměřenost by se posuzovala samostatně.
15. Přípustnost dovolání má být dále založena pro řešení otázky, zda řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace spadá pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakožto řízení, v němž se rozhoduje o civilním právu, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena.
16. Dovolatel má za to, že z dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu nevyplývá, zda odvolací soud vyhodnotil právo, o němž v řízení jde, jako soukromé právo ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle dovolatele jde v řízení o právo na vzdělání, které do rozsahu čl. 6 odst. 1 Úmluvy spadá, z čehož vyplývá, že řízení mělo být posuzováno jako celek. Zda je nějaké právo podřaditelné pod termín „občanská práva nebo závazky“ dle Evropského soudu pro lidská práva nezáleží pouze na jeho právní klasifikaci, ale též na podstatném obsahu a účincích ve vnitrostátním právu. Uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání se přitom dle dovolatele týká zejména osobnostních práv a je velmi důležité pro budoucí život žadatele, zejména možnosti budoucího zaměstnání či podnikání (podmínkou některých zaměstnání či podnikání je uznání vysokoškolského vzdělání v právním oboru). Je zde tedy velmi těsný vztah k budoucímu povolání, k možnosti výdělku, ke společenskému statusu, a tedy se nepochybně jedná o právo, které spadá pod termín „civil right“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) půjde o soukromá práva v zásadě tam, kde právo může být vynucováno prostředky soudního přezkumu. V rozsudku ve věci Emine Araç proti Turecku ESLP uzavřel, že právo na pokračování ve studiu spadá pod termín „soukromá práva“. Dovolatel se tak domnívá, že tím spíše spadá pod rozsah čl. 6 odst. 1 Úmluvy právo na uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace, kdy již jde přímo o bezprostřední možnost zaměstnání či podnikání, nikoli pouze o možnost získání vzdělání a následné možnosti být zaměstnán či podnikat v oboru.
17. Dovolatel dále poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 519/2015, uveřejněný pod číslem 76/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení téhož soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3375/2016, z nichž vyplývá, že pokud se správní řízení týká profesní činnosti, spadá pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
18. Dovolání má být dále přípustné pro izolované posouzení přiměřenosti části řízení.
19. Dovolatel se domnívá, že vzhledem k aplikovatelnosti čl. 38 odst. 2 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy na předmětné správní řízení, měla být posuzována přiměřenost délky celého řízení od jeho počátku až do doby vyhlášení rozsudku, přičemž o nemajetkové újmě měly soudy rozhodovat pouze za část řízení, která je nyní jeho předmětem. V této souvislosti dovolatel odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015, a ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5756/2016. Námitku, že řízení má být posuzováno komplexně, uplatnil dovolatel již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, avšak odvolací soud se s ní nijak nevypořádal, což dle dovolatele zakládá nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu.
20. I v případě, že by se izolovaně posuzovala pouze ta část řízení, která probíhala před soudem, byla by dle dovolatele i tato nepřiměřeně dlouhá, což lze zcela jednoznačně demonstrovat na závěru soudu prvního stupně, podle něhož bylo posuzované řízení zatíženo jedním průtahem v délce 9 měsíců, přičemž celková délka řízení činila 1 rok a 4 měsíce. Průtah tak činil více než 50 % doby trvání této části řízení a přiměřená délka daného řízení by tak dle názoru nalézacího soudu činila 7 měsíců. Pokud měla daná část řízení správně probíhat 7 měsíců a místo toho probíhala 16 měsíců, nelze dle názoru dovolatele učinit závěr o přiměřenosti délky řízení. Vzhledem k tomu, že odvolací soud pouze uvedl, že celková délka řízení odpovídala době, v níž by bylo možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat, považuje dovolatel tento závěr za zcela obecný a nepřezkoumatelný, neobsahující úvahy, které k němu vedly. Odvolací soud se nevypořádal ani s námitkou dovolatele, podle níž se nejednalo o mírně složitější řízení, ale o řízení jednoduché a rozsudek soudu prvního stupně je tak v tomto směru nepřezkoumatelný. Uvedené dle dovolatele zakládá rozpor s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3300/2018.
21. Dovolatel má za to, že dovolání je přípustné taktéž pro řešení otázky, zda řízení mající přímý vliv na možnost realizovat právo na vzdělání, má privilegovaný význam, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
22. Podle dovolatele je vzdělání zcela klíčová součást života každého, předurčující téměř každý aspekt jeho dalšího života. Judikatura ESLP vyjmenovává typy řízení, v nichž se presumuje zvýšený význam pro poškozeného pouze demonstrativně, nelze tudíž odmítnout presumpci zvýšeného významu pouze z důvodu, že se nejedná o jeden z typů řízení vyjmenovaných ve Stanovisku.
23. Za nepřípadnou považuje dovolatel argumentaci, že mu muselo být již před zahájením studia zřejmé, že bez jeho uznání nebude moci v oblasti práva působit a pokud se chtěl vyhnout procesu uznání studia, mohl studovat na některé z právnických fakult na území České republiky. Dovolatel chtěl studovat na dané zahraniční vysoké škole a věděl, že bude muset podstoupit proces nostrifikace, rozhodně však nepočítal s tím, že bude trvat (přinejmenším) devět let. Dovolateli není známo, že by se Nejvyšší soud zabýval významem řízení o vzdělání pro poškozeného. Považuje však za zcela absurdní, pokud tomuto řízení soudy nepřisoudily vyšší než standardní význam. Proti tomuto řízení je přitom význam řízení ve věcech pracovněprávních, která jsou v demonstrativním výčtu dle Stanoviska, zjevně zanedbatelný. V této souvislosti dovolatel poukázal na nález ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 1136/13, v němž Ústavní soud zdůraznil význam, který má vzdělání pro život každého jednotlivce.
24. Vzhledem k tomu, že řízení mělo být dle dovolatele posuzováno jako celek a vzniklá újma jako jediný nárok, nesouhlasí dovolatel ani s pasivní věcnou legitimací Ministerstva spravedlnosti, když má za to, že pokud by byla pro jednotlivé části řízení založena příslušnost více organizačních složek státu dle §6 odst. 2 OdpŠk, je dle §6 odst. 3 OdpŠk příslušnou organizační složkou státu Ministerstvo financí.
25. Podáními ze dne 28. 7. 2020 a ze dne 13. 8. 2020 doplnil dovolatel svou argumentaci o usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2020, č. j. 62 Co 147/2020-243, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 5. 2020, č. j. 15 C 27/2017-34, v nichž tyto soudy dospěly k závěru, že řízení před správními orgány a navazující soudní řízení spadají pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čímž daly za pravdu argumentaci uvedené v podaném dovolání.
26. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
27. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
28. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
29. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
30. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
31. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
32. Dovolání žalobce není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení.
33. Pro řešení otázek, zda z čl. 38 odst. 2 Listiny vyplývá právo na přiměřenou délku řízení, zda řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace spadá pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakožto řízení, v němž se rozhoduje o civilním právu, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť na takovém řešení napadené rozhodnutí nezáviselo.
34. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka presumpce zvýšeného významu řízení majícího přímý vliv na možnost realizovat právo na vzdělání, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
35. Nejvyšší soud vykládá kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného ustáleně tak, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. Naopak zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně, u nichž se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje. Nejde-li však o shora vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012). V nyní projednávané věci přitom ani z argumentace dovolatele nevyplývá, že by nostrifikačním řízením byla typicky dotčena obdobná základní práva jako v případě řízení, u nichž judikatura typově zvýšený význam řízení dovodila. Navíc nostrifikačním řízením není přímo dotčeno ani právo na vzdělání, jak uvádí dovolatel, neboť toto bylo realizováno již studiem a jeho úspěšným zakončením, nehledě na to, že nic jako základní právo na vysokoškolské vzdělání z našeho ústavního pořádku nevyplývá (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 32/95). To samozřejmě nevylučuje, aby ten, kdo se cítí poškozen délkou takového řízení, tvrdil a prokazoval konkrétní skutečnosti (např. potřeba nostrifikace pro konkrétní pracovní uplatnění, pro další studium apod.), v důsledku kterých pro něj nostrifikační řízení zvýšený význam mělo.
36. Dovolání není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení otázky, zda měla být při posuzování přiměřenosti délky soudního řízení zohledněna i délka předcházejícího správního řízení, za niž byl žalobce již odškodněn v jiném řízení, neboť ani při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
37. V rozsudku ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, uveřejněném pod číslem 113/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že články 6 odst. 1 Úmluvy a 38 odst. 2 Listiny, garantující mimo jiné právo na projednání věci v přiměřené lhůtě (v dikci Listiny „bez zbytečných průtahů“), se v rozsahu garance tohoto práva vztahují nejen na řízení před soudem, ale i na ta správní řízení, v nichž správní orgány rozhodují o občanských právech nebo závazcích jejich účastníků. Občanskými právy nebo závazky účastníků takových (správních) řízení se míní jen ta práva a závazky, jež mají civilní (soukromoprávní) povahu. Rozhodnutí správního orgánu o takovém právu či závazku musí mít současně na existenci, rozsah nebo způsob výkonu takového práva či závazku přímý vliv. Na správní řízení, jejichž předmět takovou (civilní) povahu nevykazuje, články 6 odst. 1 Úmluvy a 38 odst. 2 Listiny nedopadají, pročež se ve vztahu k těmto řízením nelze otázkou přiměřenosti (celkové) délky řízení zabývat, a nelze na ně tudíž ani bez dalšího aplikovat závěry vyjádřené ve Stanovisku, včetně (a zejména) tam na podkladě judikatury ESLP dovozené vyvratitelné právní domněnky vzniku nemajetkové újmy.
38. Nejvyšší soud zde současně konstatoval, že uvedené nelze vykládat tak, že by v případě těch správních řízení, na které články 6 odst. 1 Úmluvy a 38 odst. 2 Listiny nedopadají, nemohlo k nesprávnému úřednímu postupu souvisejícímu s jejich délkou ve smyslu §13 OdpŠk vůbec dojít. Nemůže však jít o nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk (nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě), ale jen o nesprávný úřední postup podle §13 odst. 1 věty druhé nebo třetí OdpŠk (neučinění úkonu v zákonné nebo přiměřené lhůtě). Ve správním řízení, na které nedopadají články 6 odst. 1 Úmluvy a 38 odst. 2 Listiny, jsou tak postižitelné toliko jednotlivé průtahy v řízení, tedy ty situace, kdy správní orgán porušil povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené nebo přiměřené lhůtě. Jelikož však na tento nesprávný úřední postup, jak shora uvedeno, nedopadají závěry Stanoviska a neuplatní se tedy ani presumpce vzniku nemajetkové újmy, je poškozený v takovém případě povinen prokázat jak vznik újmy, tak příčinnou souvislost mezi průtahy (porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě) a vznikem nemajetkové újmy.
39. Skutková samostatnost nároku na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě ve správním řízení, které nepodléhá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a nároků na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením práva na přiměřenou délku soudního řízení, proto neumožňuje učinit závěr o jednotě uvedených řízení a posuzovat přiměřenost jejich délky jako celku. Z toho vyplývá i nutnost v žalobě vymezit samostatné nároky na zadostiučinění, a to zvlášť za správní řízení a zvlášť za řízení soudní, přičemž ve vztahu ke každému nároku může za stát ve smyslu §6 OdpŠk jednat i jiná organizační složka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014).
40. Od závěrů uvedených v rozsudku ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, se velký senát Nejvyššího soudu, pod prizmatem nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, odchýlil v rozsudku ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, uveřejněném pod číslem 45/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v tom směru, že při posuzování nároků na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení již nadále nebude na místě odlišně posuzovat délku těch řízení, která spadají do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy a těch, která do ní nespadají, nýbrž bude rozhodné pouze to, zda jde o správní řízení, jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, neboť u nich vyplývá právo na jejich přiměřenou délku z čl. 38 odst. 2 Listiny. Právo na projednání věci v přiměřené době, které je obsahově shodné s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, tak mají účastníci správních řízení, na něž dopadá čl. 6 Úmluvy, nebo jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, a to bez ohledu na to, zda na daná správní řízení navazoval či nenavazoval soudní přezkum.
41. Přestože odvolací soud rozhodoval v době, kdy rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebyla výše uvedeným rozsudkem změněna, nelze odhlédnout od potřeby reflektovat vývoj judikatury i na dříve zahájená řízení. Při výkladu časových účinků vývoje judikatury se konstantně dovozuje, že coby východisko platí v českém právním řádu tzv. incidentní retrospektivita nových právních názorů, tedy jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i případy budoucí s tím, že výjimečné nepoužití později se prosadivších názorů v dříve zahájených kauzách může být odůvodněno pouze specifiky konkrétních situací, jež zakládají intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5101/2017, a tam uvedenou judikaturu), což ovšem není případ právě projednávané věci.
42. Odvolací soud ve svém rozsudku sice nevysvětlil, zda předchozí správní řízení podřadil pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebo je jeho předmětem základní právo či svoboda (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, nebo ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020), z jeho odůvodnění je však zjevné, že správní řízení a následní soudní řízení posuzoval jako jeden celek (viz poslední odstavec na str. 6 rozsudku odvolacího soudu), avšak uzavřel, že vzhledem k celkové délce „dožalovaného“ řízení není třeba další zadostiučinění přiznat.
43. Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky posouzení přiměřenosti délky soudního řízení, jestliže předchozí správní řízení již dříve bylo pravomocným rozsudkem shledáno nepřiměřeně dlouhým, ve smyslu kritérií stanovených v §31a odst. 3 OdpŠk, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
44. Dovolání je důvodné.
45. Podle §13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
46. Podle §31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
47. Nejvyšší soud již ve Stanovisku konstatoval, že ESLP upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Ve Stanovisku bylo také konstatováno, že přiměřené zadostiučinění lze přiznat i tehdy, jestliže řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí a §22 odst. 1 věty třetí OdpŠk, nebylo doposud pravomocně skončeno (srov. bod V. Stanoviska). Z hlediska vnitrostátní právní úpravy i z hlediska rozhodnutí ESLP je možné shledat důvodnou i žalobu na kompenzaci porušení práva na přiměřenou délku řízení, které dosud nebylo skončeno (nejde-li o stav neskončeného vedlejšího řízení), je-li zjevné, že již jeho dosavadní délka je nepřiměřená, a k porušení práva tak došlo. Soud v kompenzačním řízení podle okolností případu k této okolnosti přihlédne při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, a to i v zájmu preventivního působení rozhodnutí o újmě na dosud neskončené řízení. Není-li řízení, ve kterém došlo k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, skončeno ke dni rozhodování soudu o tomto nároku, musí soud, a to prvního i druhého stupně, vyjít ze stavu řízení ke dni svého rozhodování (§154 odst. 1 o. s. ř.). Pro nalézací soudy to znamená nutnost doplnění dokazování ve směru zjištění stavu posuzovaného řízení. Zhodnocení dosavadní délky řízení i skutečnosti, že nebylo dosud skončeno, představuje pro případné opětovné uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouze vedené řízení, v rozsahu předmětu hodnocení, překážku věci rozsouzené.
48. Uplatnění nároku na přiznání přiměřeného zadostiučinění za trvání řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, lze považovat za výjimku ve prospěch poškozeného, za situace, kdy by po něm nebylo spravedlivé požadovat, aby na odškodnění jemu vznikající újmy čekal do skončení průtažného řízení. Vyplývá z logiky věci, že má-li soud rozhodovat o zadostiučinění již v průběhu řízení průtažného, nemá objektivně možnost zvážit veškeré okolnosti, jež jsou zvažovány při určení formy (případně výše) zadostiučinění za průběh skončeného průtažného řízení, a vychází tedy jen z těch skutečností, jež jsou mu známy v době jeho rozhodování (viz opětovně bod V. Stanoviska). Sama možnost požadovat zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení ještě za trvání průtažného řízení nesmí, na druhou stranu, vést k zneužívání práv (viz §2 o. s. ř.). Nemělo by tak být připuštěno, aby daná možnost byla užívána ke svévolnému rozmnožování sporů, či dokonce k prodlužování trvání průtažného řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015).
49. Odlišnou je pak situace, kdy poškozený uplatňuje opětovně nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou průtažného řízení poté, kdy průtažné řízení skončilo. Jestliže řízení trvalo nepřiměřeně dlouho v okamžiku rozhodnutí o poskytnutí zadostiučinění, trvá nepřiměřeně dlouho i v dalším svém průběhu, čímž i zásadně působí újmu. Nespravedlivým a proti smyslu věci by tedy bylo vázat poskytnutí zadostiučinění za další průběh již skončeného řízení na okolnost, že i v tomto samotném dalším průběhu bylo jeho trvání nepřiměřené, ostatně Stanovisko v tomto smyslu hovoří o nepřiměřené délce řízení založené na jeho další délce. Tzv. „dožalování“ újmy za další průběh průtažného řízení po jeho skončení zásadně není vyloučeno. Nejvyšší soud dále ve své rozhodovací praxi dovodil, že soud v případě dalšího uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, které již bylo dříve za jeho trvání posuzováno, bude při posuzování přiměřenosti délky řízení vycházet z celkové délky řízení, přičemž dospěje-li k závěru, že je třeba poskytnout přiměřené zadostiučinění v penězích, přizná zadostiučinění za tu fází řízení, jež nebyla v předchozím odškodňovacím řízení zohledněna. Jestliže ale další průběh průtažného řízení po vydání rozhodnutí, jímž bylo poskytnuto přiměřené zadostiučinění, trval nevýznamně dlouho, či se vyskytly takové okolnosti, pro něž by nebylo spravedlivé poškozenému poskytnout další zadostiučinění, nemusí být (výjimečně) zadostiučinění za „dožalovaný“ průběh průtažného řízení přiznán (srov. opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015, srov. Simon, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 280-282).
50. Taktéž je třeba zmínit, že soud rozhodující v dalším odškodňovacím řízení (nehledě na skutečnost, zda rozhoduje za trvání průtažného řízení či nikoliv), není vázán závěrem soudu v dřívějším odškodňovacím řízení, že průtažné řízení je či není nepřiměřeně dlouhým, neboť §159a o. s. ř. hovoří výslovně o výroku pravomocného rozsudku, jenž je závazným pro účastníky řízení (§159a odst. 1 o. s. ř.) a pro všechny orgány (§159a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož posouzení přiměřenosti délky řízení je otázkou prejudiciální, účinek závaznosti se na toto posouzení neuplatní. Vyloučeným tedy není, aby soud rozhodující v dalším odškodňovacím řízení shledal, že délka předmětného řízení je přiměřená, a to navzdory existenci dřívějšího pravomocného rozhodnutí, jímž byl žalobce odškodněn za trvání téhož předmětného řízení.
51. V poměrech nyní projednávané věci, kde již dříve byla délka správního řízení posouzena jako nepřiměřená, výše uvedené znamená, že za situace, kdy odvolací soud celkovou délku posuzovaného řízení (míněno správního i soudního) neshledal ve světle nových skutečností přiměřeně dlouhým, nelze přisvědčit právnímu názoru odvolacího soudu, že zjištěný průtah v období od 2. 4. 2015 do 8. 1. 2016 (9 měsíců) byl zcela ojedinělý a tedy tolerovatelný a nevede k závěru o porušení práva na přiměřenou délku řízení, a to zvláště za situace, kdy s ohledem na kasační rozhodnutí správního soudu není řízení jako celek stále skončeno. Již jen z tohoto důvodu je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné.
52. V této souvislosti nicméně považuje dovolací soud za vhodné upozornit na svou judikaturu, např. rozsudek ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, v němž vysvětlil, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně. K otázce postupu orgánů veřejné moci Nejvyšší soud dále v části IV písm. c) Stanoviska uvedl, že tento postup „může být kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to i při zachování předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu (tzv. průtahy řízení).“ Podle dovolacího soudu bude „porušení práva účastníka na přiměřenou délku řízení shledáno zejména tam, kde nevydání dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních pravidel či tam, kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci (jedná se například o delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními, či o prodlevy při předávání spisu mezi jednotlivými institucemi).“ Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud převzal jako správné právní posouzení soudu prvního stupně, který při hodnocení období procesní nečinnosti soudu (výše uvedené obdobní 9 měsíců) toto bez dalšího považoval za průtah, aniž se ve vazbě na předmět řízení, a tedy i případnou hmotněprávní složitost, blíže zabýval tím, co bylo důvodem této nečinnosti.
53. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
54. Pokud dovolatel namítal vadu řízení spočívající v nedostatku pasivní věcné legitimace Ministerstva spravedlnosti, Nejvyšší soud ve své judikatuře zastává názor, že je-li žalobou proti státu uplatňován pouze jediný nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy, a to i v případě, že ke škodě (respektive újmě) došlo v působnosti dvou nebo více organizačních složek státu, může stát zastupovat jen jedna organizační složka státu. Pokud by skutkové okolnosti ohledně jednoho nároku měly vést k určení příslušnosti různých organizačních složek, je třeba s ohledem na výše uvedené zvolit pouze jednu organizační složku, která bude žalovanou zastupovat. Nelze současně upřednostnit některou jinak příslušnou organizační složku na úkor druhé, a proto bude za stát v souladu s §6 odst. 3 OdpŠk, jednat Ministerstvo financí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014).
55. V poměrech projednávané věci se jedná o jeden nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením. Ve věci rozhodovala postupně Západočeská univerzita v Plzni, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy a Krajský soud v Plzni. Vzhledem k uvedeným skutkovým zjištěním by pro fázi řízení vedenou před správními orgány bylo příslušné jednat za stát Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy [srov. §6 odst. 2 písm. b) OdpŠk a §14 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky], pro fázi řízení vedenou před správním soudem Ministerstvo spravedlnosti [za analogického použití §6 odst. 2 písm. a) OdpŠk, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014]. Vzhledem k §6 odst. 3 OdpŠk, ve znění účinném do 31. 3. 2020 (viz čl. III zákona č. 118/2020 Sb.), §21 odst. 5 věty druhé o. s. ř. a výše nastíněným judikaturním závěrům je proto v posuzované věci příslušným úřadem, jednajícím jménem státu, Ministerstvo financí (k tomu blíže např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 519/2015). Na určení organizační složky státu nemůže mít vliv okolnost, zda se žalobce domáhá zadostiučinění pouze za část řízení, příp. za kterou, či za řízení celé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3324/2019).
56. V případě dovolatelem namítané nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu spočívající v posouzení přiměřenosti délky řízení, poukazuje dovolací soud na závěry obsažené v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 100/2013, v němž uvedl, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Tak je tomu i v projednávané věci, neboť žalobce byl schopen relevantně formulovat své dovolací výhrady na adresu rozsudku odvolacího soudu.
57. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do právního posouzení přiměřenosti délky řízení neúplné, a tudíž nesprávné, postupoval dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, včetně vady řízení spočívající v jednání s nesprávnou organizační složkou, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
58. V dalším řízení odvolací soud znovu posoudí podmínky odpovědnosti státu ve vztahu k výše uvedenému nároku, přičemž vyjde ze shora uvedených právních závěrů dovolacího soudu.
59. Soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
60. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu