ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2473.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2473/2022-264
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce B. T. , nar. XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Markem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 23/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 12. 2021, č. j. 26 C 23/2019-189, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2022, č. j. 25 Co 71/2022-231, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2022, č. j. 25 Co 71/2022-250, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 12. 2021, č. j. 26 C 23/2019-189, se zastavuje .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 4 278 670,78 Kč s příslušenstvím a 11 813,04 EUR s příslušenstvím z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy, jež mu měly být způsobeny nezákonným trestním stíháním pro podezření ze spáchání trestného činu loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve stádiu přípravy podle §20 odst. 1 trestního zákoníku, které bylo vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 1/2016, a v jehož závěru byl žalobce pravomocně zproštěn obžaloby. Uvedené částky zahrnovaly náhradu nákladů vynaložených na žalobcovu obhajobu ve výši 135 170,78 Kč, náklady na jeho obhajobu advokátem se sídlem ve Spolkové republice Německo ve výši 3 113,04 EUR, ušlou mzdu ve výši 8 700 EUR, náhradu nájemného za pronajatý byt, který žalobce nemohl po dobu své vazby užívat, ve výši 54 000 Kč, náhradu nemajetkové újmy způsobné vazbou ve výši 89 500 Kč a náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním ve výši 4 000 000 Kč. Poté, co žalobce obdržel od žalované částku 38 599 Kč připadající na náhradu nákladů jeho obhajoby, o tuto částku svůj žalobní požadavek omezil.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 12. 2021, č. j. 26 C 23/2019-189, zastavil řízení vedené o částce 38 599 Kč s příslušenstvím (výrok I), vyslovil povinnost žalované zaplatit žalobci částku 60 000 Kč s příslušenstvím připadající na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonným trestním stíháním a částku 8 700 EUR s příslušenstvím, jež odpovídala jeho požadavku na náhradu ušlé mzdy (výrok II), dále zamítl žalobu co do zbývajících částek 4 180 071,70 Kč a 3 113 EUR s příslušenstvím (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem uvedený rozsudek prvostupňového soudu v zamítavém výroku o věci samé potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a ve vyhovujícím výroku o věci samé co do částky 8 700 EUR s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a v této části věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Obě tato rozhodnutí, a to rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III, a rozsudek odvolacího soudu ve výroku I, napadl žalobce dovoláním, o němž Nejvyšší soud rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Rozhodnutí soudu prvního stupně v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. §236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a §201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl v řízení o podaném dovolání pokračovat, Nejvyšší soud dovolací řízení o této části podaného dovolání podle §243b a §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006).
V části, která se týkala rozsudku odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud podané dovolání podle §243c odst. 1, 2 o. s. ř. odmítl zčásti pro jeho vady a zčásti jako nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Uvedené náležitosti však podané dovolání nesplňuje předně v té části, kterou je rozhodnutí odvolacího soudu napadáno ve vztahu k částce 89 500 Kč připadající na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci vazbou (část V. dovolání). Stran tohoto nároku totiž žalobce žádný dovolací důvod, v rámci kterého by uvedl právní posouzení věci, jež pokládá za nesprávné, a vyložil by, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.), v dovolání nevymezil, nýbrž pouze poukázal na některé skutkové okolnosti případu, pro které nadále trvá na odškodnění tohoto nároku v maximální možné výši.
Požadavkům formulovaným v §241a odst. 2 o. s. ř. podané dovolání nevyhovuje ani ve vztahu k nárokům připadajícím na náhradu nákladů vynaložených na obhajobu ve výši 96 571,78 Kč a 3 113,04 EUR a na náhradu nájemného ve výši 54 000 Kč. V úvodní I. části svého dovolání žalobce souhrnně konstatoval, že napadené rozhodnutí v tomto rozsahu „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která doposud částečně nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena“. Část IV. dovolání poté věnoval nákladům na svou obhajobu, přičemž zde uvedl, že o některých zde blíže specifikovaných úkonech právní služby nebyl odvolací soud oprávněn vůbec rozhodovat, neboť je žalovaná uznala, a nejednalo se proto o předmět sporu. Stran dalších v dovolání označených úkonů svého obhájce pak žalobce zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu o jejich neúčelnosti, načež odmítl názor odvolacího soudu o tom, že studium spisu v průběhu přípravného řízení, jakož i sepsání žádosti o přemístění obviněného a složení kauce u České národní banky nepředstavují úkony právní služby, za které by advokátovi náležela odměna. K otázce účelnosti nákladů vynaložených na druhého obhájce, kterým byl advokát sídlící v Německu, žalobce rovněž poukázal na závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3166/2012, který má jeho názor podporovat. V části VI. dovolání pak žalobce polemizoval se závěrem odvolacího soudu o nedůvodnosti jeho požadavku na náhradu nájemného z pronajatého bytu, které zaplatil za dobu svého pobytu ve vazbě, pro nedostatek vztahu příčinné souvislosti mezi zmíněnou vazbou a touto škodou.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS. 4017/13). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť.
Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou„[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v §237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22).
Navzdory uvedeným požadavkům, jež jsou kladeny na obsahové náležitosti dovolání, však žalobce ve vztahu k nároku na náhradu nákladů vynaložených na svou obhajobu a na náhradu nájemného v podaném dovolání vymezil několik různých právních otázek, aniž však ve vztahu ke každé z nich uvedl, kterou ze čtyř možných variant přípustnosti dovolání upravených v §237 o. s. ř. považuje za splněnou. Jeho úvodní prohlášení o tom, že přípustnost dovolání v této části odvozuje od skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud „částečně“ nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, přitom uvedený nedostatek neodstranilo, neboť žalobce v souvislosti s uvedenými nároky v dovolání zformuloval nikoliv jednu, nýbrž několik různých otázek, a to aniž by ozřejmil, ve vztahu k jaké z nich má být uvedený důvod přípustnosti dovolání naplněn, a v jakém směru žalobce považuje tuto konkrétní otázku za dosud „částečně“ neřešenou. Ve vztahu k otázce účelnosti nákladů vynaložených na obhajobu realizovanou prostřednictvím druhého obhájce se sídlem v Německu nadto žalobce alternativně poukazuje i na údajný rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturou Nejvyššího soudu, přestože platí, že přípustnost dovolání nelze vymezit označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících a navzájem se vylučujících alternativ této přípustnosti pro jednu (konkrétní) právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4706/2018).
Dovolací soud tedy shrnuje, že v dosud zmíněných částech týkajících se rozsudku odvolacího soudu nelze žalobcovo dovolání věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
V případě zbývajícího nároku na náhradu nemajetkové újmy, kterou žalobce utrpěl v důsledku nezákonného trestního stíhání, podané dovolání požadavkům uvedeným v §241a odst. 2 o. s. ř. vyhovělo. Dovolací soud se proto v dalším kroku zaměřil na posouzení, zda se v této části jedná o dovolání přípustné ve smyslu §237 o. s. ř.
Otázka, zda je při rozhodování o výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou poškozenému jeho nezákonným trestním stíháním namístě postupovat „judikatorně ustálenou komparativní metodou“, nebo zda by výše tohoto zadostiučinění měla být ponechána plně na úvaze soudu a na soudcovském uvážení, tedy otázka vymezená v části III. dovolání, která by měla být dle žalobcova názoru dovolacím soudem posouzena jinak, přípustnost podaného dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. Ve shodě s požadavky, které Nejvyšší soud formuloval zejména v rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, totiž odvolací soud při stanovení výše zmíněného zadostiučinění zohlednil nejen povahu trestní věci, délku trestního stíhání a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce, a to vše s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, za nichž k jeho újmě došlo (jak ostatně vyžaduje též žalobcem zdůrazňovaný nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/2021), ale současně vyšel i z výše odškodnění přiznaného poškozeným v případech, které vyhodnotil jako srovnatelné s případem žalobce. Odvolací soud tak současně vyhověl závěrům vyplývajícím z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, publikovaného pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí, podle kterého výše zadostiučinění přiznaného podle §31a odst. 2 OdpŠk na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. K uvedenému zbývá dodat, že dovolací soud neshledává žádný důvod, pro který by se měl od zmíněné ustálené judikatury nyní odchýlit.
V případě náhrady nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, nadto rovněž platí, že stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje pouze právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 2 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). O takový případ se však v dané věci nejedná.
Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání v části směřující proti rozsudku odvolacího soudu odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rozhodnutí, kterým se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 12. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu