ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2828.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2828/2022-286
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobce P. R. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Gawronem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 5, Drtinova 557/10, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 58/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2022, č. j. 36 Co 411/2021-240, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 8. 2021, č. j. 26 C 58/2020-178, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 400 000 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku), žalobu o zaplacení 2 000 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II rozsudku) a žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši Kč 34 912 (výrok III rozsudku).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I změnil tak, že se žaloba co do částky 400 000 Kč s příslušenstvím se zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a vyslovil, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 3 000 Kč výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonným usnesení o zahájení trestního stíhání ve věci naposledy vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 3 T 19/2017 (dále jen „posuzované řízení“).
Usnesení odvolacího soudu žalobce napadl dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Posuzované dovolání neobsahuje zčásti náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce sice v úvodu dovolání obecně uvedl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu se odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [vzdor tomu v bodu 37 dovolání požaduje posouzení otázky dovolacím soudem dosud neřešené], nicméně Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. nebo jeho části, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod (tedy pro každou otázku či námitku) samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Tento účel však nebyl v posuzovaném případě žalobcem naplněn. Pokud se tedy žalobce domníval, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, musel by pro splnění požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. ve vztahu ke každé jedné otázce uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud odchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013). Náležité vymezené předpokladů přípustnosti dovolání absentuje konkrétně u námitky porušení zásady kontradiktornosti (bod 10 dovolání), námitky porušení spravedlivého procesu (body 20 až 34) a u námitky, že „mimořádný charakter“ (žalobce) ospravedlňuje „mimořádný zásah“ (bod 51 až 53 dovolání), k čemuž se poznamenává, že výše uvedené o obligatorních náležitostech dovolání platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod (zde práva na spravedlivý proces), neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnosti dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění), což žalobce v projednávaném dovolání neučinil. Dovolání je neprojednatelné rovněž v rozsahu jeho bodu 45 vytýkající procesní vady, jimiž mělo být řízení před odvolacím soudem zatíženo.
Na dané téma dlužno dodat, že rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil v již výše vzpomenutém stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález ze dne 11. 2.2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Námitky žalobce (že bylo prokázáno, že při absenci trestního stíhání by se žalobce nepochybně stal krajským zastupitelem a že trestní stíhání bylo vůči žalobci vedeno excesivním způsobem [body 41 a násl. a bod „37“ poněkud nesystematicky vložený mezi body 46 a 47 dovolání]) představují ve skutečnosti kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu, jejich správnost či úplnost, přitom nevystihují (od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod v podobě nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. a současně ani nezakládají žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Přitom žalobci se v důsledku vad jím podaného dovolání nepodařilo zpochybnit ani způsob, jakým odvolací soud k takovým závěrům dospěl. Své odlišné právní posouzení věci tak žalobce v uvedeném rozsahu konstruuje na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce evidentně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
K polemice dovolatele o výši přiznaného zadostiučinění Nejvyšší soud uvádí, že při jejím určení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud při stanovení formy a výše zadostiučinění posuzoval kritéria vymezená ustálenou judikaturou (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, nebo ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tedy přihlédl-li k povaze trestní věci, pro kterou byl žalobce stíhán, délce trestního stíhání, výši trestu, který žalobci hrozil, prokázaným následkům, které tím byly žalobci způsobeny, jakož i k výši odškodnění poskytnutého poškozeným v obdobných případech. Rovněž judikatura Ústavního soudu akcentuje potřebu zohlednění individuálního rozměru každého projednávaného případu odškodnění a na straně druhé zapovídá mechanické odškodnění podle předem daných schémat či tabulek, nikterak nezpochybňuje závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle níž výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti a neměla by se bez zjevných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném.
Přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá námitka žalobce týkající se neadekvátního srovnání posuzovaného řízení s jinými případy, neboť srovnání judikatury s posuzovaným případem je založeno na hodnocení skutkových okolností srovnávaných případů a z tohoto důvodu prostý nesouhlas s provedeným srovnáním nemůže založit přípustnost dovolání, neboť nepředstavuje právní posouzení věci a není jím ve smyslu §237 o. s. ř. řešena konkrétní právní otázka (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 30 do 71/2017). Namítal-li potom žalobce, že odvolací soud vycházel při srovnání jen z rozhodnutí odvolacích soudů, pak uvedená skutečnost z přepisu zvukového záznamu o odvolacím jednání, jak si jej Nejvyšší soud vyžádal, neplyne; naopak je z něj zřejmé, že žalobce, jenž primárně měl označit srovnatelné případy, proti provedení důkazů čtením žalovanou označených rozsudků brojil (s tím, že je žalovaná předložila opožděně) a sám (vyjma částí trestního spisu) žádné jiné důkazní návrhy při odvolacím jednání neuplatnil.
Uvedená otázka ovšem nemůže založit přípustnost dovolání též proto, že z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3858/2013 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 4002/14), plyne závěr, že „ze skutečnosti, že osobou trestně stíhanou je osoba veřejně činná, nelze obecně dovodit vznik nemajetkové újmy v důsledku trestního stíhání ani ve větší ani v menší míře, než u osoby jiné. Vždy je třeba přihlížet k intenzitě újmy konkrétní osoby, ať již byla veřejně činnou či nikoliv.“ Nejde tedy o otázku dovolacím soudem neřešenou [srov. bod 40 dovolání] a v nynější argumentaci dovolatele nelze nalézt potenciál k tomu, aby ji Nejvyšší soud napříště cestou aktivace svého velkého senátu kolegia (§20 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích) vyřešil jinak.
Odvolací soud se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu rovněž neodchýlil, jestliže částečně převzal skutkové závěry soudu prvního stupně a vycházel ze zjištěných (prokázaných) dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry dovolatele a řádně odůvodnil, jakým způsobem se dobral k odpovídající výši náhrady za způsobenou nemateriální újmu. Okolnost, že žalobce subjektivně vnímá dopady trestního stíhání do své osobnostní sféry zčásti odlišně, popř. má již poskytnutou relutární satisfakci za nedostatečnou (nespravedlivou), k závěru o opodstatněnosti dovolání nepostačuje. Odvolací soud vzal na zřetel, že u některých ze společně stíhaných osob došlo v době trestního stíhání k zdravotním komplikacím, u jiných nikoliv, i přes zhoršený zdravotní stav vykonával po převážnou část trvání trestního stíhání náročnou funkci poslance. Zohlednil přitom výslovně i dřívější záslužnou činnost žalobce v zahraničních vojenských misích, kterážto skutečnost byla jedním z důvodů, pro který se žalobci dostalo vyššího zadostiučinění, než jaké bylo poskytnuto dalším společně s ním stíhaným osobám. V této věci je pak Nejvyšším soudem přezkoumáván nikoliv rozsudek soudu prvního stupně, nýbrž rozsudek soudu odvolacího (§236 odst. 1 o. s. ř.), jehož závěr, že pro charakter trestního obvinění žalobci nehrozilo ukončení navíc jen části jeho podnikatelských aktivit a ztráta zaměstnání, nebyl dovoláním zpochybněn. Dovolací soud je přitom striktně vázán důvody podaného dovolání (§242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.). Opačné vývody dovolatele, jež onou akcentovanou ztrátou poměřuje vlastní újmu s újmou ostatních spoluobviněných, proto nemohou být relevantním kritériem, nehledě již k tomu, že je třeba zopakovat, že jiné – poměřováno zájmy žalobce – příhodnější a zjištěným poměrům přiléhavější rozhodnutí o odškodnění dovolatel neoznačil.
Nutno dodat, že v dovolatelem označeném nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2021 sp. zn. II. ÚS 417/21, se uvedený soud zabýval odškodňováním veřejně činných osob (politiků), nicméně jím učiněné závěry dopadaly výlučně na situaci, kdy nezákonné stíhání mělo za následek likvidaci politické kariéry poškozené osoby a její vyřazení z další účasti na politickém životě. Dané závěry proto nejsou aplikovatelné na případ dovolatele, který podle zjištění nižších soudů byl ještě v době probíhajícího trestního stíhání v rozvoji své „politické kariéry“ naopak velmi úspěšný, neboť byl zvolen poslancem poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (a měl tím oproti ostatním společně stíhaným osobám účinnější možnost vyvracet důvodnost svého trestního stíhání). Ve srovnávaných věcech přitom Nejvyšší soud opakovaně nevyslyšel obdobnou argumentaci těch dovolatelů (se žalobcem společně trestně stíhaných osob), které byly v průběhu posuzovaného řízení opětovně zvoleni „jen“ do zastupitelstva města XY. Naopak z toho úhlu pohledu se jeví zásah odvozovaný od probíhajícího trestního stíhání na žalobcovu politickou aktivitu jako méně devastující, než u ostatních společně stíhaných osob.
Ani při řešení otázky dopadu referování o dané trestní věci ze strany hromadných sdělovacích prostředků se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že nelze státu přičítat k tíži medializaci žalobcova případu, tedy, že princip presumpce neviny byl narušen sdělovacími prostředky a není zde dána příčinná souvislost mezi trestním stíháním a medializací, která by mohla založit či zvýšit újmu žalobce, tj. pokud nepřičítal k tíži státu samotnou medializaci, jež byla prostým důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení a nikoliv výsledkem excesivního jednání orgánů činných v trestním řízení, jež nebylo zjištěno (srov. například odvolacím soudem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1138/2017, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011 a ze dne 2. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1141/2018). Uvedená rozhodnutí totiž jednoznačně vylučují odpovědnost státu za dopad „prosté zásady veřejnosti trestního řízení“ (ať už je domnělý pachatel identifikován nebo je údaj o něm zveřejněn jako anonymní), není tedy dán ve smyslu §237 o. s. ř. důvod přípustnosti dovolání ani k otázce formulované pod bodem 50.
Nejvyšší soud nakonec nemůže přisvědčit dovolání ani v jeho části uvozené bodem 54, neboť odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání se řídí zcela odlišnými pravidly (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), než je způsob výpočtu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního stíhání (ve smyslu Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), kdy oba skutkově i právně odlišné nároky lze ostatně uplatnit samostatně. V dané věci nebyl předmětem přítomného řízení nárok žalobce odvozovaný výlučně od délky posuzovaného řízení, tím méně byl (mohl být) učiněn závěr o existenci odpovědnostního titulu v podobě zjištění o nepřiměřené délce daného trestního řízení. Nelze tedy otrocky pouze délkou posuzovaného řízení poměřovat výši žalobcem požadovaného zadostiučinění za trestní stíhání, jež nebylo završeno pravomocným odsuzujícím rozhodnutím. K důvodům, proč do poměrů právě projednávané věci nelze přenášet závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 417/2012 se Nejvyšší osud vyjádřil již výše. Ani tato otázka proto není s to vést k závěru o přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Vady řízení namítané žalobcem nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu §237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci.
Námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se při vydání svého rozhodnutí neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu týkající se nepředvídatelného či překvapivého rozhodnutí, jestliže věc posoudil odlišně od soudu prvního stupně na základě vyjádření (námitek), které bylo uplatněno v odvolání žalované (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3256/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014, uveřejněný pod číslem 90/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nepředvídatelným, resp. překvapivým je jen takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, nebo obdobně nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, a nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 271/12).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 10. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu