ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.300.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 300/2022-146
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně M. G. , bytem XY, zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 141 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 247 C 33/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2021, č. j. 44 Co 200/2019-127, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení domáhala vůči žalované zprvu zaplacení částky 70 000 Kč s příslušenstvím, a po rozšíření žaloby, k němuž přistoupila v průběhu odvolacího řízení a které odvolací soud připustil, zaplacení částky 141 000 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady nemajetkové újmy, jež jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 215 C 109/2012.
Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 4. 2019, č. j. 247 C 33/2018-54, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 44 500 Kč s příslušenstvím (výrok I), zatímco ve vztahu ke zbývající části tehdejšího předmětu řízení, jež byla představována částkou 25 500 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II) a současně žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok III).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání obou účastníků řízení v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve vyhovujícím výroku o věci samé jej změnil tak, že žalobu zamítl také ve vztahu k částce 44 500 Kč s příslušenstvím (výrok II rozsudku odvolacího soudu), dále žalobu zamítl i ve vztahu k požadavku na zaplacení částky 71 000 Kč s příslušenstvím, o níž žalobkyně žalobu rozšířila (výrok III rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jak již dovolací soud konstatoval ve svém rozsudku ze dne 20. 7. 2021, č. j. 30 Cdo 588/2021-114, kterým zrušil v pořadí první rozsudek odvolacího soudu, jenž byl v této věci vydán dne 23. 9. 2020 pod č. j. 44 Co 200/2019-96, otázka správnosti závěru odvolacího soudu o procesní složitosti posuzovaného řízení odůvodněného poukazem na zjištění o četném odročování nařízených jednání k žádostem účastníků řízení, o nutnosti reagovat na návrhy těchto účastníků a na jejich námitky, jakož i o opakovaném doručování předvolaným svědkům, přípustnost podaného dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. Přihlédl-li totiž odvolací soud při hodnocení přiměřenosti celkové délky posuzovaného řízení i k uvedeným skutečnostem (jak patrno z bodu 11 odůvodnění jeho rozsudku, v němž se zřetelně znovu přihlásil k závěrům vysloveným ve stejně označeném bodu odůvodnění jeho v pořadí prvního rozsudku ze dne 23. 9. 2020, č. j. 44 Co 200/2019-96, který byl dovolacím soudem posléze zrušen), neodchýlil se tím od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení [srov. část IV bod b) Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, jež bylo publikováno pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, a ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3725/2014].
Přípustnost dovolání žalobkyně ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá ani její námitka, že řízení nelze pokládat za složité jen z toho důvodu, že věc byla projednávána na dvou stupních soudní soustavy. I tuto otázku totiž odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, pokud v rámci hodnocení kritéria složitosti posuzovaného řízení přihlédl také ke zjištění, podle kterého byla předmětná věc projednána na dvou stupních soudní soustavy (což ostatně dovolací soud rovněž uvedl v již zmíněném rozsudku ze dne 20. 7. 2021, č. j. 30 Cdo 588/2021-114). Uvedené hledisko totiž vyjadřuje zásadu, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí [srov. část IV bod a) Stanoviska, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, a ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5451/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3720/2021]. Kromě toho odvolací soud závěr o složitosti posuzovaného řízení neučinil pouze (izolovaně) na základě zjištěné instančnosti tohoto řízení, ale, jak již bylo zmíněno, přihlédl také k výše uvedeným procesním komplikacím, které toto řízení provázely, přičemž otázku složitosti posuzovaného řízení posoudil komplexně z pohledu všech těchto relevantních zjištění. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž odvolací soud taktéž vycházel a které nelze v dovolacím řízení zpochybnit (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), současně nevyplývá, že by projednávání posuzované věci na více stupních soudní soustavy bylo způsobeno tím, že by postup soudu v řízení neodpovídal procesním pravidlům ve smyslu existence závažného pochybení spočívajícího např. v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru soudu vyššího stupně nebo nálezu Ústavního soudu, který mu byl z jeho úřední činnosti znám, popřípadě byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009).
Ani otázka, zda se měl odvolací soud při hodnocení přiměřenosti délky posuzovaného řízení zabývat též hodnocením „kvality rozhodovací činnosti soudu“ v posuzovaném řízení, a tedy tím, že řízení mohlo být skončeno již při jednání konaném dne 16. 6. 2014, tj. otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, z níž naopak vycházel soud prvního stupně, přípustnost dovolání žalobkyně ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Skutečnost, že odvolací soud považoval pro účely posouzení věci za nevýznamný závěr soudu prvního stupně o tom, že posuzované řízení mohlo být skončeno již při zmíněném jednání (a nikoliv až dne 29. 6. 2016, kdy byl ve věci vyhlášen prvostupňový rozsudek), a namísto toho se soustředil na otázku, zda doba, po kterou řízení skutečně trvalo, byla vzhledem ke všem relevantním skutečnostem upraveným v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), dobou přiměřenou, totiž odklon od ustálené judikatury Nejvyššího soudu nepředstavuje. Jak Nejvyšší soud připomenul ve svém rozsudku ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021, smyslem kompenzačního řízení není a nemůže být podrobný přezkum postupu orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení a namístě zde nejsou ani úvahy o tom, zda řízení mohlo při ideálním a bezchybném postupu orgánu veřejné moci proběhnout v o něco kratší době, neboť zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku řízení není odškodněním za to, že řízení neproběhlo v ideální době, nýbrž za to, že doba, po kterou probíhalo, již nebyla dobou přiměřenou. Z části III. Stanoviska nebo z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012, ve shodě s tím plyne, že ani jednotlivé průtahy v řízení nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Judikatura Nejvyššího soudu je rovněž ustálena v závěru, že má-li se do úvahy o přiměřenosti délky posuzovaného řízení promítnout v rámci kritéria postupu orgánu veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] též konkrétní pochybení tohoto orgánu, které mělo na posuzovanou délku vliv, musí se jednat o pochybení závažné a na první pohled zjevné, jak je tomu např. při zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost či nerespektování závazného právního názoru, nebo v případě tzv. „instančního ping-pongu“ anebo od počátku zjevně nadbytečně prováděného dokazování (vedle již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021, viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3759/2009, ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1217/2015, nebo ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3763/2017). Odvolacím soudem převzaté skutkové zjištění soudu prvního stupně o tom, že prvostupňový soud v posuzovaném řízení postupoval určitým procesním způsobem, který vycházel z jeho právního názoru na otázku platnosti nájemní smlouvy, k níž se předmět tohoto řízení vztahoval, přičemž tento postup byl posléze odvolacím soudem, který prvostupňové rozhodnutí ve výsledku jako věcně správné potvrdil, zhodnocen za zčásti nadbytečný, a to ve světle odlišného právního názoru, který tento soud ke zmíněné otázce zaujal, přitom takové zjevně závažné procesněprávní pochybení nepředstavuje.
Přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nelze dovodit ani ve vztahu k otázce, zda odvolací soud pochybil tím, že zamítnutí žaloby v části týkající se dalšího navýšení požadovaného finančního zadostiučinění, které žalobkyně uplatnila v odvolacím řízení a odůvodnila nepřiměřenou délkou tohoto kompenzačního řízení, založil na závěru o nedůvodnosti žaloby stran požadavku odvozovaného od nepřiměřené délky původního posuzovaného řízení. Uvedený závěr odvolacího soudu se totiž nikterak neodchyluje od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované např. rozsudkem ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, nebo ze dne 7. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3095/2021, v níž dovolací soud konstatoval, že poškozený sice může požadovat promítnutí délky kompenzačního řízení do stanovení výše zadostiučinění, které jinak ve vztahu k původnímu řízení žádá, v již probíhajícím kompenzačním řízení, přičemž v takovém případě není ani vyloučeno, aby svůj nárok uplatnil v průběhu odvolacího řízení a aby o tomto nároku rozhodl odvolací soud, je však třeba mít na paměti, že zadostiučinění, které je takto z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení navyšováno, je stále zadostiučiněním ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení (nejde o uplatnění nového, dalšího nároku – což by ostatně bylo podle §216 odst. 2 o. s. ř. v odvolacím řízení nepřípustné). Nejedná se tedy o zadostiučinění, jež by bylo poskytováno nově pouze za samotnou nepřiměřenou délku kompenzačního řízení. To znamená, že není namístě toto navýšení vázat na úvahu o tom, jaká výše zadostiučinění by náležela poškozenému v případě, kdyby se domáhal odškodnění nepřiměřené délky kompenzačního řízení samostatně, a současně platí, že v případě, že je žaloba na odškodnění nepřiměřené délky původního posuzovaného řízení nedůvodná, ať již proto, že tato délka nepřiměřená nebyla, nebo proto, že žalovaný stát v rámci předběžného projednání vzneseného nároku poskytl poškozenému zadostiučinění, které soudy následně shledají přiměřeným, není důvod, aby soud žalobci jakékoliv další zadostiučinění poskytoval, a to bez ohledu na celkovou délku odškodňovacího řízení (žalobu vyjadřující nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku odškodňovacího řízení tedy v takovém případě vždy zamítne).
Vytýká-li pak žalobkyně odvolacímu soudu nesprávné vymezení délky doby, jež v posuzovaném řízení připadala do období průtahů, když zohlednil pouze dobu úplné nečinnosti soudu, zatímco již nepřihlédl i k jiným blíže nespecifikovaným vadám, kterých se tento soud v řízení rovněž dopustil a které neodůvodněné průtahy v řízení taktéž zakládají, pak ve vztahu k této otázce již v dovolání konkrétně nespecifikovala důvod jeho přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř., neboť neuvedla, od jaké konkrétní ustálené judikatury dovolacího soudu se měl odvolací soud při řešení této otázky odchýlit. Namísto toho se žalobkyně omezila pouze na kritiku závěru, který ve vztahu k předmětnému kritériu odvolací soud vyslovil.
V souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS. 4017/13). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť.
Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v §237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22).
V dotčené části tedy podané dovolání nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Ani ve vztahu k dovolací námitce, podle které odvolací soud v řízení procesně pochybil tím, že nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu vyslovený v jeho předchozím kasačním rozhodnutí (který měl nadto spočívat pouze v poukazu dovolacího soudu na dosud řádně nezohledněná skutková zjištění soudu prvního stupně), není podané dovolání způsobilé k věcnému projednání pro jeho vady, neboť v této jeho části chybí způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.), který by žalobkyně vymezila způsobem uvedeným v §241a odst. 3 o. s. ř., tedy tak, že by uvedla právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyložila by, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 410/20).
Namítá-li žalobkyně, že odvolací soud vydal překvapivé rozhodnutí a že v něm vyslovené závěry řádně neodůvodnil, ani ve vztahu k těmto otázkám v podaném dovolání žádný konkrétní důvod jeho přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř., jak vyžaduje výše citovaný §241a odst. 2 o. s. ř., nevymezila, neuvedla-li, od jaké ustálené judikatury dovolacího soudu se měl odvolací soud v tomto případě odchýlit. I v této části proto podané dovolání nelze pro jeho vady věcně projednat. V úvahu by zde však přicházel postup upravený v §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř., v souladu s nímž je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podmínka přípustnosti podaného dovolání však, jak bylo vyloženo výše, v tomto případě splněna není.
Podané dovolání konečně není přípustné ani v části směřující proti výroku napadeného rozsudku týkajícímu se nákladů řízení, neboť tak stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 10. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu