ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3446.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 3446/2021-257
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobkyně M. R. Y., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Petrem Raschelem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Pařížská 68/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 3 266 292 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 29 C 135/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2021, č. j. 21 Co 288/2020-181, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2021, č. j. 21 Co 288/2020-245, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala zaplacení částky 3 266 292 Kč s příslušenstvím představované zadostiučiněním za nemajetkovou újmu ve výši 3 000 000 Kč, náhradou škody spočívající v hypotetickém ušlém zisku ve výši 260 000 Kč a náhradou škody ve výši 6 292 Kč odpovídající nákladům na právní zastoupení. Uvedené nároky měly žalobkyni vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, které učinilo návrh, na jehož základě bylo zahájeno řízení u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 15 Nc 707/2014, týkající se omezení právní způsobilosti žalobkyně k jednání. Nesprávného úředního postupu se měl dle žalobkyně dopustit rovněž Obvodní soud pro Prahu 6 tím, že řízení vůbec zahájil.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 5. 2020, č. j. 29 C 135/2017-156, zamítl žalobu o zaplacení částky 3 266 292 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok II).
Usnesením ze dne 23. 8. 2021, č. j. 21 Co 288/2020-245, opravil odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 1. 2020, č. j. 21 Co 288/2020-181, nesprávné datum jeho vydání na správné datum „27. 1. 2021“.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, v rozsahu části výroku I včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007).
Dovolání žalované tak podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tak není přípustné v rozsahu nároku na náhradu škody představované náklady na právní zastoupení, neboť ani žalobou uplatněná částka nepřevyšuje částku 50 000 Kč, přičemž nejde o vztah ze spotřebitelských smluv, ani o pracovněprávní vztah a k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Přípustnost dovolání nemůže založit dovolatelkou tvrzené odchýlení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu při řešení otázky existence újmy poškozené a její souvislosti s předmětným řízením, neboť na takovém řešení právní otázky napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo. Odvolací soud se totiž ztotožnil se soudem prvního stupně, že se státní orgány nedopustily nesprávného úředního postupu ani nezákonného rozhodnutí, tudíž považoval za nadbytečné zabývat se otázkou vzniku újmy a příčinné souvislosti, neboť by žalobkyně se svou žalobou nemohla uspět.
Dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. není přípustné ani pro dovolatelkou tvrzené porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), neboť jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2632/2005, ustanovení Listiny nezakládají přímý nárok na náhradu škody. Ustanovení čl. 36 Listiny nestanoví přímé hmotněprávní nároky poškozeného proti odpovědnému subjektu a v tomto směru jeho odstavec 4 výslovně odkazuje na zákonnou úpravu, která ve zvláštním zákoně, jímž je v daném případě zákon č. 82/1998 Sb., stanoví předpoklady, za nichž má každý právo na náhradu škody. Nejsou-li tyto předpoklady splněny, nelze nad rámec tohoto zvláštního zákona odškodnění přiznat. Ostatně i Ústavní soud v usnesení ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. III. ÚS 152/05, vyslovil, že kromě nároků upravených ve zvláštním zákoně (tehdy zákon č. 58/1969 Sb.) soud nemůže žádné další nároky konstituovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3113/2005, nebo ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 811/2006).
V případě námitky, že se odvolací soud při řešení otázky nesprávného úředního postupu coby zakládajícího odpovědnostního titulu státu za škodu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu, ani námitky, že se odvolací soud při řešení otázky rozhodnutí coby odpovědnostního titulu státu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu, dovolatelka nevymezuje žádné konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, na jejichž vyřešení mělo napadené rozhodnutí záviset. Posuzované dovolání tak ve smyslu §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Opakované odkazy dovolatelky na její dřívější podání nejsou přípustné (§241a odst. 4 o. s. ř.).
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Obdobně musí být případně vymezena vzájemně rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu.
K tomu dovolací soud dodává, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“ (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 7. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu