ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.653.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 653/2022-254
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobce J. G. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Hulvou, MBA, LL.M., advokátem, se sídlem v Opavě, náměstí Republiky 2/1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 230 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 62/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2021, č. j. 16 Co 285/2021-239, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 230 800 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 315/2009. Současně poukazoval na průtahy, které spatřoval zejména v řízení o dovolání, při doručování vyhlášených rozsudků, a namítal i nezákonné přerušení řízení. Při výpočtu částky pro odškodnění vycházel z částky 23 080 Kč za rok řízení a žádal zohlednit inflaci.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 6. 2021, č. j. 22 C 62/2021-215, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 111 350 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 16. 3. 2021 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do zaplacení částky 119 450 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 15. 3. 2021 do zaplacení a co do úroku z prodlení z částky 111 350 Kč ve výši 8,25 % ročně za dobu od 15. 3. 2021 do 16. 3. 2021 (výrok II), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 14 342 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil jen tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci dalších 4 270 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 16. 3. 2021 do zaplacení a ohledně zbývajících 115 180 Kč a zbývajícího příslušenství rozsudek v tomto zamítavém výroku potvrdil (výrok I), a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 16 580,50 Kč (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dospěl i ke shodným právním závěrům. Rozsudek soudu prvního stupně tedy jako věcně správný (v zamítavém výroku) potvrdil, pouze zadostiučinění dopočetl ke dni vydání svého rozsudku, tj. ke dni 9. 11. 2021.
Ve shodě se soudem prvního stupně shledal ve věci sp. zn. 16 C 315/2009, vedené u Okresního soudu v Olomouci, které bylo zahájeno dne 3. 7. 2009 (a nebylo k datu rozhodnutí odvolacího soudu skončeno), odpovědnostní titul ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb., dále jen „OdpŠk“, neboť řízení je nepřiměřeně dlouhé, a dospěl též k závěru, že jej nelze odškodnit jinak než v penězích. Řízení patřilo mezi složitější po právní stránce, neboť v něm byla řešena otázka, zda je možné, aby byla uzavřena smlouva na výkon funkce generálního ředitele, pokud je současně taková osoba členem představenstva, přičemž judikatura vyšších soudů ohledně této otázky nebyla ustálená. Odvolací soud dále uzavřel, že z právní složitosti vyplývá i procesní složitost, neboť ve věci rozhodoval soud nalézací 4x, odvolací soud 3x, dovolací soud zatím 2x, a ve věci též rozhodoval Ústavní soud a o námitce věcné nepříslušnosti i Vrchní soud. Při posuzování základní částky finančního zadostiučinění vyšel shodně jako soud prvního stupně z částky 17 000 Kč za rok trvání daného řízení, za první dva roky z částky poloviční.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně i ohledně hodnocení kritérii dle §31a odst. 3 OdpŠk. Souhlasil se zvýšením základní částky zadostiučinění o 10 % z důvodu vyššího významu pro žalobce, neboť se jednalo o spor o náhradu mzdy, tudíž o pracovní věc, a též i se snížením o 20 % s ohledem na právní složitost věci. Konečně s ohledem na počet rozhodujících instancí měl za správné další snížení o 30 %. Odvolací soud nepřisvědčil názoru žalobce, že jednotlivá kritéria se nekumulují, a že vyšší krácení má absorbovat krácení nižší.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl dovolatel, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Otázka „okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci“ a které „nemohou být současně zohledněny v neprospěch poškozeného v rámci posuzování kritéria složitosti řízení“, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud uzavřel, že použití kritérií stanovených v §31a OdpŠk není sankcí vůči žalobci (poškozenému), ale vyjadřuje objektivní složitost věci, v daném případě složitost právní a kritérium počtu instancí, přičemž jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat jak pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, tak i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1869/2015; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Odkazuje-li dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, pak od uvedeného rozhodnutí se odvolací soud neodchýlil, neboť v nynějším případě ze skutkových zjištění soudů nevyplývá, že by v posuzovaném řízení byla rozhodnutí rušena z důvodu „závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, … a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně.“ Ze skutkových zjištění, která nemohou být předmětem dovolacího přezkumu (§241a odst. 1 o. s. ř.) naopak vyplývá, že pro celkovou délku řízení byl zásadní odlišný právní názor Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, který byl nicméně později (po opětovném projednání věci na třech instancích) překonán nálezem Ústavního soudu vydaným přímo v posuzovaném řízení, a posléze v pracovněprávní judikatuře dovolacího soudu i rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Z uvedeného důvodu nelze hovořit ani o tzv. soudním ping-pongu, jak namítá dovolatel poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21. Konečně dovolací soud neshledává rozpor napadeného rozhodnutí ani s nálezem ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, neboť kromě toho, že citovaný nález se týká skutkově zcela odlišné věci, v nynější věci odvolací soud odpovědnost žalované dovodil.
Z výše uvedeného (nutnosti samostatného posouzení právní složitosti a počtu instatncí) současně vyplývá, že přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka „kumulace krácení základní částky přiměřeného zadostiučinění za procesní a právní složitost zároveň“, neboť jejich samostatným posouzením se odvolací soud ve smyslu §237 o. s. ř. neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (opět srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1869/2015).
Konečně přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka valorizace částek odškodnění nemajetkové újmy za jeden rok trvání nepřiměřeně dlouhého řízení vyčíslených ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011 (dále též jen „Stanovisko“), kterou dovolatel odůvodňuje poukazem na podstatnou změnu životní úrovně společnosti, inflaci či požadavek přiměřenosti zadostiučinění. K možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst v České republice, se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku. Na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Nejvyšší soud proto ve své nedávné judikatuře několikrát zopakoval, že nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nadále jinak (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020 či ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1844/21; srov. též body 43 a následující nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21).
K případným vadám řízení může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 4. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu