ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.713.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 713/2021-409
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobců a) D. D., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Řandou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Truhlářská 1104/13, a b) H. D. , nar. XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o zaplacení 3 800 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 15/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2020, č. j. 12 Co 142/2020-316, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2020, č. j. 12 Co 142/2020-316, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce a) se domáhá zaplacení částky 2 533 333,33 Kč s příslušenstvím a žalobkyně b) se domáhá zaplacení částky 1 266 666,67 Kč s příslušenstvím (částky odpovídají poměru spoluvlastnického podílu žalobců na nemovitosti, domě č. p. XY na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY). Uvedených částek se žalobci domáhají jako náhrady škody, která jim měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí (stavebního povolení) stavebního odboru Úřadu městské části Praha 4 ze dne 11. 1. 2006, č. j. P4/133697/05/OST/POPI/13971, kterým byla povolena změna stavby domu č. p. XY na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, jež sousedí s domem ve vlastnictví žalobců. Hodnota nemovitosti žalobců se provedenou stavební změnou na sousedním domě měla snížit a v tom spočívá jimi tvrzená škoda.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 11. 2019, č. j. 25 C 15/2014-272, uložil žalované zaplatit žalobci a) částku ve výši 2 533 333,33 Kč s příslušenstvím (výrok I), dále uložil žalované zaplatit žalobkyni b) částku ve výši 1 266 666,67 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu co do povinnosti žalované zaplatit žalobcům úrok z prodlení za dobu od 31. 8. 2013 do 28. 2. 2014 (výrok III), uložil žalované zaplatit žalobci a) náhradu nákladů řízení ve výši 347 756 Kč (výrok IV), uložil žalované zaplatit žalobkyni b) náhradu nákladů řízení ve výši 125 306 Kč (výrok V) a konečně uložil žalované zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 1 náhradu nákladů řízení placených státem ve výši 21 074 Kč (výrok VI). Takto soud prvního stupně rozhodl poté, co ve věci již jednou rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 283/2016, tak, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2015, č. j. 64 Co 123/2015-104, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 12. 2014, č. j. 25 C 15/2014-54, zrušil a věc se vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích I a II o věci samé změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu), uložil žalobci a) zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu), dále uložil žalobkyni b) zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu), uložil žalobci a) zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 1 náhradu nákladů řízení ve výši 14 049,33 Kč (výrok IV rozsudku odvolacího soudu) a žalobkyni b) zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 1 náhradu nákladů řízení ve výši 7 024,67 Kč (výrok V rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění, a to po doplnění dokazování v rámci intencí rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 283/2016. Rozhodnutím stavebního odboru Úřadu městské části Praha 4 ze dne 11. 1. 2006, č. j. P4/133697/05/OST/POPI/13971, (dále jen „stavební povolení“), byla na žádost stavebníka, společnosti ROSI, s. r. o., povolena změna stavby bytového domu č. p. XY na pozemku parc. č. XY v katastrálním území N., spočívající ve zřízení půdní vestavby 5 bytů a ateliéru, v provedení rekonstrukce výtahu a ve stavebních úpravách krovové konstrukce s výměnou střešní krytiny. Stavební úřad pokládal za účastníky řízení stavebníka a Bytové družstvo Domov 72. Rozhodnutím stavebního odboru o povolení změny stavby, kolaudačním rozhodnutím a rozhodnutím o povolení užívání ze dne 22. 1. 2007 byla povolena změna již povolené stavby (zmíněným stavebním povolením ze dne 11. 1. 2006) podle skutečného provedení stavby, spočívající v posunutí mezibytových příček, a bylo povoleno užívání stavby, tj. vybudovaných 5 bytů a ateliéru v půdní vestavbě domu č. p. XY. Stavba povolená rozhodnutím ze dne 11. 1. 2006 byla ke dni 22. 1. 2007 realizována. Žalobci, kteří byli v době realizace výstavby spoluvlastníky sousední nemovitosti – domu č. p. XY v katastrálním území XY se proti stavebnímu povolení bránili žalobou podanou k Městskému soudu v Praze, který však žalobu odmítl, neboť ji posoudil jako odvolání a postoupil ji Magistrátu hl. m. Prahy, odbor stavební (dále jen „odvolací správní orgán“). Ten rozhodnutím ze dne 26. 7. 2007 (které nabylo právní moci dne 13. 8. 2007) zamítl odvolání žalobců proti stavebnímu povolení, neboť povolená změna stavby nemá vliv na výkon jejich vlastnického práva. Žalobci nebyli účastníky stavebního řízení a nemají právo brojit proti stavebnímu povolení odvoláním. O podané správní žalobě rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 4. 2009, č. j. 9 Ca 330/2007-52, tak, že zrušil rozhodnutí odvolacího správního orgánu ze dne 26. 7. 2007 a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť chybí úvaha o tom, z jakých důvodů nemohou být žalobci dotčeni povolovanou stavbou a z jakých důvodů nejsou účastníky řízení. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 9 As 11/2010, rozhodl o podané kasační stížnosti odvolacího správního orgánu tak, že ji zamítl s tím, že není zřejmé, na základě jakých skutečností správní orgán rozhodoval a jakými úvahami se při posouzení účastenství žalobců ve stavebním řízení řídil. Odvolací správní orgán rozhodnutím ze dne 1. 9. 2010 (které nabylo právní moci dne 16. 9. 2010) o odvolání žalobců (rozsudkem Městského soudu v Praze se obnovilo pravomocně ukončené řízení o odvolání proti stavebnímu povolení) rozhodl tak, že stavební povolení zrušil a věc vrátil k novému projednání. Důvodem pro zrušení stavebního povolení bylo pochybení stavebního úřadu prvního stupně v určení okruhu účastníků stavebního řízení. Stavební úřad prvního stupně usnesením ze dne 22. 6. 2012 zastavil řízení s tím, že se žádost o vydání stavebního povolení stala bezpředmětnou (stavba byla provedena a zkolaudována v době existence platného pravomocného stavebního povolení, jež bylo zrušeno až dne 16. 9. 2010). Rozhodnutí o zastavení řízení ze dne 22. 6. 2012 nabylo právní moci, žádné další řízení před stavebním úřadem, v němž by byla řešena otázka povolení již provedených úprav domu č. p. XY, nenásledovalo. Nebylo zahájeno a vedeno řízení o odstranění stavby, nebyla podána žádost o dodatečné povolení stavby (takové povolení vydáno nebylo). Dům žalobců byl realizací nástavby dotčen tak, že u bytů situovaných směrem k domu č. p. XY poklesl součinitel denní osvětlenosti Dw, a to u některých pod hodnotu Dw 29 %, u některých již pod touto hodnotou byl před realizací nástavby a poklesl ještě níže. Podkrovní byt v domě žalobců měl před realizací nástavby výhled na střechu domu č. p. XY a panoráma města, po realizaci nástavby je výhled na město zcela zakryt a nahrazen pohledem do (z) oken protějšího zvýšeného domu. Znaleckým posudkem pak bylo zjištěno, že tyto důsledky realizace předmětné nástavby na domě č. p. XY v katastrálním území XY se projevily snížením hodnoty domu žalobců o 4 000 000 Kč (ke dni 22. 1. 2007). Žalobci svůj nyní projednávaný nárok uplatnili u Ministerstva pro místní rozvoj dne 30. 8. 2013, nebylo jim však vyhověno. Teprve podle rozsudku dříve v této věci vydaného poskytla žalovaná žalobcům přiznanou částku ke dni 9. 11. 2015. Po zrušení předchozích rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího pak žalobce a) poskytnuté plnění žalované vrátil ke dni 27. 9. 2018.
5. Soud prvního stupně se v rámci právního posouzení nejprve zabýval splněním tří podmínek, které zakládají objektivní odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, vznik škody, příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem a vznikem škody), kdy všechny tyto podmínky považoval za splněné. Předně konstatoval existenci nezákonného rozhodnutí, kterým je výše uvedené stavební povolení. Toto nabylo právní moci a bylo následně zrušeno, jak je popsáno výše. Jestliže žalovaná argumentovala, že předmětné rozhodnutí právní moci nenabylo, pokud nebylo se žalobci jednáno jako s účastníky, nelze dle názoru soudu prvního stupně na tuto argumentaci přistoupit. Soud zdůraznil, že pokud žalobci proti vydanému stavebnímu povolení brojili, pak bylo jejich odvolání Magistrátem hlavního města Prahy zamítnuto; nejpozději tím nabylo předmětné stavební povolení (dočasně) právní moci též vůči nim. Jde přitom o ukázkový příklad tzv. opomenutých účastníků, kterým právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím výslovně přiznává ustanovení §7 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Soud prvního stupně uvedl, že pokud by přistoupil na argumentaci žalované, pak by bylo právě citované zákonné ustanovení zcela vyprázdněno, respektive stalo by se obsoletním, neboť v případě opomenutých účastníků by v zásadě nikdy nemohlo být vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 OdpŠk, neboť rozhodnutí, které není doručeno opomenutému účastníkovi, nemůže nabýt právní moci. Nezákonným rozhodnutím je však přitom pouze takové pravomocné rozhodnutí, které bylo později zrušeno příslušným orgánem pro nezákonnost. Nad rámec těchto úvah soud prvního stupně uvedl, že i pokud by s ohledem na argumentaci žalované nešlo o nezákonné rozhodnutí, nelze přehlédnout, že s tímto rozhodnutím bylo jako s pravomocným nakládáno, považovali jej za pravomocné jak stavebník, tak i orgán, který je vydal (a vyznačil doložku právní moci). Chybné vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí, které pravomocné není, je však nesprávným úředním postupem, který by v daném případě odpovědnost státu zakládal rovněž. Co se týče škody, tato vznikla dle soudu prvního stupně realizací stavby, neboť touto realizací byla snížena hodnota nemovitosti ve vlastnictví žalobců. Škoda byla určena konkrétní částkou 4 000 000 Kč, a to ke dni dovršení realizace stavby, tedy 22. 1. 2017. Konečně se soud prvního stupně zabýval tím, zda škoda vznikla v příčinné souvislosti s nezákonným stavebním povolením. Postupoval podle závazného právního názoru Nejvyššího soudu a zkoumal, zda jsou dány okolnosti, pro něž neměla být nástavba povolena vůbec, respektive v takovém rozsahu, v jakém byla předmětným rozhodnutím povolena. Vzhledem k tomu, že stavební řízení skončilo bez meritorního rozhodnutí, neboť stavba byla v mezidobí na základě předchozího, posléze zrušeného stavebního povolení, realizována a zkolaudována, bylo stavební řízení zastaveno pro bezpředmětnost. Soud prvního stupně proto jako předběžnou otázku zkoumal, zda ve věci byly dány překážky bránící vydání stavebního povolení. Za překážku bránící povolení nástavby na sousedním domě soud prvního stupně shledal snížení hodnot součinitele denního osvětlení Dw v bytech v domě žalobců pod minimální normové hodnoty. Při posouzení vlivu nástavby na minimální normové hodnoty součinitele denního osvětlení vycházel soud prvního stupně z předložené studie oslunění a z minimální hodnoty Dw 29 %. Shledal, že před realizací nástavby se nacházely pod hodnotou Dw 29 % tři místnosti ve dvou bytech v domě žalobců, v souvislosti s realizací nástavby došlo k poklesu z původních hodnot nad Dw 29 % pod tuto hodnotu u dalších třech místností ve dvou bytech v domě žalobců. Soud prvního stupně dále uvedl, že i v případě, že se vychází ze žalovanou uváděné nižší minimální normové hodnoty, nástavba by nevyhověla požadavkům na výstavbu plynoucím z čl. 23 odst. 2 vyhlášky hlavního města Prahy č. 26/1999 Sb. HMP o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze, která byla vydána v souladu se zmocňovacím ustanovením §143 odst. 3 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Soud prvního stupně uzavřel, že byla dána překážka bránící vydání stavebního povolení, stavební povolení bylo vydáno a na jeho základě došlo k realizaci nástavby, v jejímž důsledku se snížila hodnota nemovitosti žalobců a je dána i příčinná souvislost mezi vydaným (nezákonným) stavebním povolením a škodou vzniklou žalobcům. Soud prvního stupně se dále zabýval námitkou promlčení uplatněnou žalovanou, vyšel z §32 odst. 1 OdpŠk, přihlédl k právnímu názoru dovolacího soudu, podle nějž je pro posouzení příčinné souvislosti třeba zohlednit konečný výsledek řízení, ve kterém bylo nezákonné rozhodnutí vydáno s tím, že vědomost o příčinné souvislosti nabývá poškozený zpravidla v okamžiku skončení předmětného řízení, jakkoliv o vzniku škody i nezákonném rozhodnutí ví zpravidla dříve. Dovodil proto, že až v okamžiku skončení předmětného řízení je poškozenému známo, zda byl stav vyvolaný nezákonným rozhodnutím v souladu s konečným rozhodnutím či v rozporu s ním. Žalobcům tak byly známy veškeré rozhodné okolnosti až v okamžiku skončení předmětného řízení včetně těch, které jsou významné z hlediska posouzení příčinné souvislosti. Soud prvního stupně proto uzavřel, že subjektivní tříletá promlčecí doba k datu podání žaloby, tedy k 14. 3. 2014, neuplynula, neboť konečné rozhodnutí ve stavebním řízení bylo vydáno dne 22. 6. 2012. Doplnil, že tato lhůta by neuplynula ani tehdy, pokud by za rozhodný okamžik pro počátek běhu promlčecí doby bylo považováno zrušení prvostupňového stavebního povolení rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy dne 1. 9. 2010, které bylo žalobcům doručeno dne 19. 9. 2010. Nárok uplatněný žalobci proto shledal z hlediska jistiny důvodným, vycházel ze znaleckého posudku s tím, že je limitován výší uplatněného nároku.
6. Odvolací soud vyšel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně a zopakoval dokazování studií denního osvětlení a proslunění č. 1/2011 Ing. Tomáše Sousedíka, z nichž učinil skutková zjištění ohledně vlivu nástavby domu na p. č. XY na proslunění domu na p. č. XY, jakož i vliv na zhoršení denního osvětlení domu p. č. XY.
7. Odvolací soud se nejprve zabýval otázkou promlčení předmětného nároku. Žalobci odvíjeli běh promlčecí doby od zrušení nezákonného rozhodnutí, když nezákonným rozhodnutím je rozhodnutí o stavebním povolení ze dne 11. 1. 2006, které bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2009 doručeným žalobcům dne 19. 9. 2010. Od tohoto data počala běžet tříletá promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody podle §32 odst. 1 OdpŠk, jejíž běh byl staven po dobu šesti měsíců, neboť dne 30. 8. 2013 uplatnili žalobci předběžně svůj nárok v souladu s §14 OdpŠk u žalované. Běh promlčecích lhůty by tedy skončil dne 19. 3. 2014, žalobci ovšem dne 14. 3. 2014 uplatnili svůj nárok u soudu, tedy v běžící promlčecí lhůtě. Odvolací soud proto uzavřel, že nárok žalobců promlčen není. Podle tvrzení žalobců i závěru soudu prvního stupně je nezákonným rozhodnutím, a tedy odpovědnostním titulem, stavební povolení, jímž bylo mimo jiné povoleno zřízení půdní vestavby pěti bytů a ateliéru na bytovém domě č. p. XY na pozemku parc. č. XY, katastrální území XY. Toto rozhodnutí bylo k odvolání žalobců, s nimiž nebylo v původním stavebním řízení jako s účastníky jednáno, přestože v té době byli vlastníky sousední nemovitosti, rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 1. 9. 2010 zrušeno. Odvolací soud se proto zabýval tím, zda stavební povolení lze považovat za nezákonné rozhodnutí ve smyslu §8 odst. 1 věta první OdpŠk, na základě nějž se žalobci mohou úspěšně domáhat náhrady škody. Podmínkou, aby se jednalo o nezákonné rozhodnutí odůvodňující nárok na náhradu škody je, aby bylo pravomocné rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Odvolací soud shledal, že ke zrušení stavebního povolení došlo k odvolání žalobců, byť v druhém odvolacím řízení, když v prvém odvolacím řízení bylo odvolání zamítnuto a až po vydání rozsudku v rámci správního řízení o zrušení rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 26. 7. 2007 tento stavební povolení zrušil. V této souvislosti zaujal odvolací soud shodný právní názor se soudem prvního stupně, že se jednalo o pravomocné rozhodnutí, všichni účastníci vycházeli z doložky právní moci, jíž bylo toto rozhodnutí opatřeno. Soud prvního stupně se dle názoru odvolacího soudu s těmito pochybnosti ve vztahu k nedoručení tohoto rozhodnutí žalobcům dostatečně vypořádal a přihlédl ke všem faktickým okolnostem, tedy že všichni účastníci jej za pravomocné pokládali, tedy stavebník i orgán, který vyznačil doložku právní moci a rozhodnutí vydal. Jeho podrobné odůvodnění úvahy, na základě níž je třeba rozhodnutí, jímž bylo vydáno stavební povolení, považovat za pravomocné, shledal odvolací soud správným. Opačný výklad namítaný žalovanou, tedy že předmětné rozhodnutí právní moci nenabylo v důsledku jeho nedoručení žalobcům, se podle odvolacího soudu jeví jako nadmíru formalistický. Odvolací soud se pak shodně se soudem prvního stupně zabýval tím, zda by v případě, že by nezákonné rozhodnutí nebylo vydáno, vznikla žalobcům tvrzená újma. Za tím účelem bylo třeba posoudit, zda ve věci byly dány takové okolnosti, které by bránily vydání stavebního povolení. Soud prvního stupně se touto úvahou zabýval a dospěl k závěru, že ve věci byly dány překážky spočívající ve snížení hodnot součinitele denního osvětlení Dw v bytech v domě žalobců, k němuž došlo v příčinné souvislosti s realizovanou nástavbou. Odvolací soud za účelem opětovného posouzení této skutkové otázky opakoval dokazování studií denního osvětlení a proslunění č. 1/2011 a ve vztahu k existenci překážek, které by bránily povolení předmětné nástavby, a tedy vydání stavebního povolení, dospěl k opačnému právnímu závěru, než soud prvního stupně. Odvolací soud posoudil skutečnost, že pouze ve třech místnostech došlo ke snížení činitele denní osvětlenosti jako okolnost, která by netvořila překážku bránící povolení předmětné nástavby. Přihlédl přitom k té skutečnosti, že nástavba byla řádně kolaudována poté, co byla realizována, a dovodil, že i v případě, že by nebylo vydáno předmětné konkrétní stavební povolení ze dne 11. 1. 2006, nelze bez dalšího dovodit, že by nebylo vydáno jiné stavební povolení téhož obsahu, v němž by jako účastníci tohoto stavebního řízení se již účastnili též žalobci. Pouze na základě těchto skutečností pak nelze dovozovat, že by přístavba domu, který je součástí pozemku p. č. 2327, nebyla povolena. Odvolací soud proto neshledal příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím, tedy stavebním povolením, a tvrzenou škodou. Dle názoru odvolacího soudu příčinou žalobci tvrzené škody nebylo stavební povolení ze dne 11. 1. 2006. Realizací nástavby domu na p. č. 2327 nedošlo k tak zásadnímu zastínění budovy žalobců, které by bránilo vydání stavebního povolení pro tuto nástavbu. K dalším námitkám žalobců ve vztahu k nevydanému územnímu rozhodnutí, stanoviskům dotčených orgánů atd. odvolací soud uvedl, že není oprávněn zkoumat průběh stavebního řízení a tyto okolnosti nemají vliv na rozhodnutí ve věci samé. Odvolací soud závěrem rovněž uvedl, že na území hlavního města Prahy byla realizována celá řada nástaveb na domech, u většiny z nichž došlo k určitému zhoršení světelných podmínek sousedních domů, aniž by s tím musela být spojována odpovědnost státu za vydané stavební povolení. K námitkám ve vztahu k normativním hodnotám potom odvolací soud uvedl, že veškeré normy mají povahu doporučujících předpisů, aniž by s jejich nedodržením byla spojena sankce postihující stát. Z důvodů shora uvedených odvolací soud ve vyhovujících výrocích ad I a II o věci samé rozsudek soudu prvního stupně pro odlišné právní posouzení věci změnil tak, že se žaloba zamítá.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce a) dovoláním směřujícím proti výrokům I, II a IV napadeného rozsudku, ke kterému se připojila žalobkyně b) v rozsahu výroků I, III a V napadeného rozsudku.
9. Dle žalobce a) odvolací soud pochybil, když nesprávně vyřešil níže specifikované otázky hmotného práva. Dovolání je dle názoru žalobce přípustné, neboť napadený rozsudek je rozhodnutím odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, a to následujícím způsobem.
10. Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe v otázce závaznosti technické normy ČNS 73 0580-1, která stanoví minimální a nepřekročitelné hodnoty činitele denní osvětlenosti Dw, když vyšel z nesprávné úvahy, že příslušná technická norma není závazná, a tuto úvahu dostatečně neodůvodnil. Konkrétně se pak měl odvolací soud odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 7 Tdo 603/2013, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1304/2017, a konečně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3071/2019.
11. Dále měl dle žalobce a) odvolací soud pochybit, když uvedl, že „nedošlo k tak zásadnímu zastínění budovy žalobců, které by bránilo vydání stavebního povolení“, kdy tato úvaha odvolacího soudu je nepřezkoumatelná, neboť nemá oporu v provedeném dokazování, a zároveň postrádá bližší odůvodnění. Odvolací soud v tomto ohledu sice provedl (resp. zopakoval) dokazování, avšak v odůvodnění uvedl odlišný názor, než soud prvního stupně, a tuto odchylku nijak nevysvětlil. Ze strany odvolacího soudu se jedná o tzv. překvapivé rozhodnutí, neboť odvolací soud účastníky neseznámil se svým právním názorem, odlišným od názoru soudu prvního stupně, ani neodůvodnil, v čem spatřuje nesprávnost právního posouzení soudu prvního stupně. Za těchto okolností měl odvolací soud poskytnout účastníkům prostor k vyjádření, což ale neučinil.
12. Odvolací soud se měl dále odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1583/2010, v otázce příčinné souvislosti jednání či škodné události a vzniku újmy na straně poškozeného, resp. ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence škody zjišťována, když v napadeném rozhodnutí uvádí, že příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím – předmětným stavebním povolením – a tvrzenou škodou neshledal.
13. Napadené rozhodnutí závisí dle žalobce a) na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to zda je soud v rámci řízení o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím státu oprávněn zkoumat průběh stavebního řízení, pokud škoda vznikla v důsledku nezákonně vydaného stavebního povolení.
14. Žalobce a) se rovněž domnívá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 210/2003, kdy tuto nepřezkoumatelnost spatřuje žalobce a) v nesplnění náležitostí dle §157 odst. 2 občanského soudního řádu. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zcela absentuje posouzení, které skutečnosti má soud za prokázané a které nikoliv, jakými úvahami se při hodnocení důkazů soud řídil, a zejména proč neprovedl i další důkazy a jakým způsobem se vypořádal s tvrzeními žalobce a) uplatněnými v průběhu řízení a v rámci vyjádření k odvolání žalované.
15. Žalobce a) ve svém dovolání závěrem konstatuje překvapivost napadeného rozhodnutí, kdy v řízení probíhajícím od roku 2013 byly doposud vydány rozsudky soudu prvního stupně i odvolacího ve prospěch žalobců, Nejvyšší soud svým prvým rozsudkem v této věci uvedl požadavek doplnění tvrzení ohledně příčinné souvislosti, kdy následný rozsudek soudu prvního stupně opětovně přiznal plný úspěch ve věci. Až napadeným rozsudkem bylo soudem rozhodnuto zcela opačně, a to bez bližšího odůvodnění.
16. Žalobkyně b) se k dovolání podanému žalobcem a) a jeho obsahu připojila a odkázala na ně, kdy shledává dovolání přípustným, neboť napadený rozsudek je rozhodnutím odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a tento závisí na vyřešení otázky hmotného, ale i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i související judikatury Nejvyššího správního soudu. Napadeným rozsudkem se dle žalobkyně b) odvolací soud v rozporu s ustanovením §243g občanského soudního řádu vzepřel pokynu dovolacího soudu, který v této věci již jednou rozhodoval rozsudkem ze dne 28. 2. 2018, č. j. 30 Cdo 283/2016-138, a to v otázce přezkoumání průběhu stavebního řízení.
17. Dle žalobkyně b) se dále odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3071/2019, a dále usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 7 Tdo 603/2013, a to v otázce zastínění tří obytných místností, kdy dle názoru odvolacího soudu není toto překážkou pro vydání stavebního povolení, neboť předmětné technické normy nejsou závazné a jejich porušení nezakládá odpovědnost státu za škodu vzniklou jejich porušením.
18. Žalobkyně b) dále uvádí, že odvolací soud pominul důkazy předložené žalobcem a) a s těmito se nevypořádal, což činí napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným. Stejně jako žalobce a) uvádí, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím překvapivým.
19. Žalobkyně b) má za to, že dovolací soud by měl napravit chybný závěr, že procesní soudy nejsou oprávněny okolnosti a zákonnost stavebního řízení přezkoumávat, neboť tímto závěrem odvolací soud porušil ustanovení §243g odst. 1 věta první občanského soudního řádu v protikladu se závazným pokynem dovolacího soudu. Dovolací soud by měl odlišně vyhodnotit otázku, že povolení a realizaci nástavby bránila i skutečnost, že tehdy platný územní plán zařadil inkriminované stavební území do památkové zóny, tedy bez možnosti další stavební činnosti.
20. Ve vyjádření k dovolání žalobců a) a b) žalovaná navrhuje, aby bylo toto zamítnuto, popřípadě odmítnuto, neboť žalovaná souhlasí se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu uvedenými v napadeném rozhodnutí, a toto nepovažuje za nepřezkoumatelné, překvapivé ani odchylné od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
III. Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
22. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
23. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
24. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
25. Dovolání je přípustné pro otázku, zda je soud v odškodňovacím řízení oprávněn posoudit možný výsledek stavebního řízení, v němž bylo vydáno nezákonné stavební povolení, neboť tuto otázku odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou soudu dovolacího.
IV. Důvodnost dovolání
26. Dovolání je důvodné.
27. Podle §8 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán (odst. 1). Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku (odst. 2). Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce (odst. 3).
28. Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
29. Nejvyšší soud svým rozsudkem v této věci ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 283/2016, kterým zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího, soudům uložil, aby vyzvaly žalobce k doplnění tvrzení o vylíčení okolností, které musely nutně vést stavební úřad k závěru, že stavební povolení nemohlo být vydáno. Při zvažování příčiny žalobci tvrzené škody měly soudy zvážit také vliv kolaudačního rozhodnutí.
30. Napadený rozsudek odvolacího soudu je však nepřezkoumatelný, a to už jen proto, že není jasné, podle jaké právní normy posuzoval odvolací soud podmínky pro vydání stavebního povolení. V důsledku toho nelze zjistit, jaké podmínky musely být pro vydání stavebního povolení splněny a absence splnění kterých podmínek vydání stavebního povolení bránila.
31. Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2154/15, uvedl, že „účelem soudních rozhodnutí není detailně se vypořádávat se všemi argumenty a dlouze rozvádět stanovisko soudu. Vždy je však nezbytné, aby z rozhodnutí bylo jasné a srozumitelně zřetelné, jaké důvody a myšlenky vedly soud k rozhodnutí.“
32. Znamená to tedy, že argumentuje-li účastník řízení názory právní vědy nebo judikatury, musí se obecný soud s názory, v těchto pramenech uvedenými, argumentačně vypořádat, případně i tak, že vysvětlí, proč je nepovažuje pro danou věc za relevantní. Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí soudu přesvědčivé a jen tak může legitimizovat rozhodnutí samotné v tom, že správný výklad práva je právě ten výklad, který soud zvolil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2811/2007). Obdobně rozhodl Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1336/2006, ve kterém zaujal názor, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže se odvolací soud nezabýval argumenty účastníka řízení, jimiž brojil proti právnímu posouzení věci soudem prvního stupně.
33. K výše citované judikatuře je třeba uvést, že požadavek, aby soud (v odpovídajícím rozsahu) reagoval (v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí) na argumentaci účastníka, je zachován pro odvolací řízení (jež vyústilo ve vydání měnícího rozhodnutí) i tehdy, byla-li taková argumentace učiněna (pouze) v prvoinstančním řízení procesně úspěšným účastníkem řízení. Jinými slovy řečeno, mění-li odvolací soud svým rozhodnutím odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, které bylo procesně příznivé pro účastníka, který v řízení v prvním stupni v rámci procesní obrany na podporu své právní argumentace poukazoval na konkrétní rozhodnutí, ve kterém příslušný soud měl ve skutkově obdobné věci vyložit určitý právní názor, je nezbytné, aby odvolací soud na takovou argumentaci, resp. právní názor obsažený v citovaném rozhodnutí reagoval a v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku v odpovídajícím rozsahu vyložil, proč judikovaný právní názor nebylo možno zohlednit při rozhodování v odvolacím řízení, případně pro jaké důvody jej považoval za překonaný (např. s ohledem na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu atd.) (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1958/2010).
34. Pokud je v této fázi rozhodujícím soudem pominuta účastníkova (do jisté míry relevantně) vyznívající právní argumentace (nejde tedy o zjevně nepatřičně uplatněný argument atd.), nelze takovýto deficit odstraňovat (až) v rámci dovolacího řízení, byť by se mělo jednat o dosud v rozhodování dovolacího soudu neřešenou právní otázku, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Jinými slovy řečeno, byla-li v řízení před soudem prvního stupně či v odvolacím řízení účastníkem řízení uplatněna právně významná skutková či právní námitka, je povinností rozhodujícího soudu takovou námitku při rozhodování pečlivě zohlednit, a není-li soudem považována za relevantní, je nezbytné, aby se s ní soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí (s přihlédnutím k její povaze, složitosti a možného dopadu na posuzovanou věc atd.) odpovídajícím způsobem vypořádal (srov. §157 odst. 2 o. s. ř.). Nestane-li se tak, tj. pokud odvolací soud na účastníkem uplatněné (skutkové či právní) argumenty (odpovídajícím způsobem) nereaguje, je takovéto rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Je tomu tak proto, že při zohlednění dotčeným účastníkem uplatněné argumentace (jež vykazuje jistou míru relevance) je v takovém případě odvolací soud vystaven nutnosti při rozhodování uplatněné argumenty reflektovat, což (jde-li např. o možný analogický dosah již publikované judikatury vztahující se k obdobným právním institutům nebo o využitelné doktrinální závěry) může přivodit i jistou korekci či dokonce vyloučení původně jím zvažovaného právně kvalifikačního záměru ve zjištěných skutkových poměrech dané věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sen. zn. 24 ICdo 63/2020, či ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 24 Cdo 2644/2018).
35. Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku tak spočívá podle Nejvyššího soudu i v tom, že se odvolací soud nijak nevyjádřil k dalším okolnostem, které žalobci tvrdili a jež dle jejich tvrzení vydání stavebního povolení bránily.
36. Soudům přitom nebylo v předchozím výše citovaném zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu uloženo, aby zkoumaly průběh stavebního řízení, popř. predikovaly jeho možný výsledek, ale toliko aby zkoumaly existenci takových okolností, které by bývaly vydání stavebního povolení zjevně a nepochybně zabránily. Takovou otázku soudy musí posoudit jako otázku předběžnou, což odvolací soud neučinil.
37. Na otázce závaznosti technických norem napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nestojí, a to s přihlédnutím k výše vytyčeným vadám napadeného rozsudku, kdy si odvolací soud neujasnil, jaké podmínky mají být pro vydání stavebního povolení splněny a absence kterých vydání stavebního povolení bránila.
38. Dovolatel také namítá překvapivost rozhodnutí z důvodu, že odvolací soud rozhodl zcela odlišným způsobem, než soudy v témže řízení dříve. Odvolací soud však zároveň dle dovolatele blíže nevysvětlil rozpor mezi svými závěry a skutkovými a právními závěry, ke kterým dospěly soudy v dřívějším řízení, a zejména pak účastníky se svým odlišným názorem v průběhu řízení neseznámil. Nejvyšší soud k tomuto uvádí, že za překvapivé (nepředvídatelné) lze považovat rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originárním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, či ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, nebo ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010). V daném případě byla výše uvedená kritéria překvapivosti rozhodnutí naplněna, je tedy možné námitce dovolatele přisvědčit.
39. V novém řízení se proto bude odvolací soud zabývat otázkou existence okolností, které zjevně bránily vydání stavebního povolení ve věci žalobců, a to s přihlédnutím ke všem tvrzením žalobců, ke kterým případně provede dokazování v odpovídajícím rozsahu a následně je náležitě právně zhodnotí s jasnými odkazy na aplikované právní normy.
40. Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že v novém řízení by nemělo zůstat opomenuto zjištění, z jakého důvodu nepřistoupil stavební úřad k zahájení řízení o odstranění stavby.
41. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
42. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu