ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.2339.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 2339/2021-488
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce V. J. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem se sídlem Vyškov, Pivovarská 58/8, proti žalovanému J. J. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Oldřichem Navrátilem, advokátem se sídlem Kyjov, Svatoborská 363/11, o určení vlastnického práva k nemovitostem – vrácení daru, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 140/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2021, č. j. 37 Co 222/2017-430, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 11. 6. 2012 se žalobce domáhal vůči žalovanému vrácení daru - požadoval vydání rozsudku, jímž by bylo určeno, že „žalobce je vlastníkem nemovitostí zapsaných na LV č. XY, pro obec XY a k. ú. XY a to objekt bez čp/če, způsob využití zemědělská stavba, na pozemku parcelní č. XY, a dále pozemku parcelní č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY.“
Okresní soud v Hodoníně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 4. 2017, č. j. 5 C 140/2012-304, určil, že žalobce je vlastníkem nemovitostí – objektu bez čp/če, způsob využití zemědělská stavba, na pozemku parcelní č. XY, a dále pozemku parcelní č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, zapsaných pro obec XY a k. ú. XY na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY; zároveň rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 2. 2021, č. j. 37 Co 222/2017-430, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že se určuje, že žalobce je vlastníkem pozemku parcelní číslo XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí není stavba – objekt bez čísla popisného nebo evidenčního, způsob využití zemědělská stavba, zapsaného pro obec XY, katastrální území XY, na LV č. XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY (výrok I.), změnil jej v části, jíž bylo určeno, že žalobce je vlastníkem objektu bez čísla popisného nebo evidenčního, způsob využití zemědělská stavba, na pozemku parcelní číslo XY, zapsané pro obec XY, katastrální území XY, na LV č. XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, tak, že se v této části žaloba zamítá (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (výroky III., IV. a V.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Ze zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že předmětem darování byla původně stodola, u níž následně došlo k rekonstrukci. Část původní stodoly zůstala nedotčena (šlo o obvodové zdivo o délce 7,830 m a šířce 6,810 m, v části uliční délky 11,940 m a téže šířky došlo k úplné destrukci původních konstrukcí až do úrovně základů, jež byly nahrazeny novými konstrukcemi), přičemž nově vybudovaná část je oproti původní (a nedotčené) části dvoupodlažní. Uvnitř nově vybudované stavby je v přízemí prostor dílny, schodiště do podkroví, WC a kancelář. V podkroví měly být kanceláře, pokoje, sklady a sociální zázemí. Jedná se o stavbu nedokončenou s tím, že podle vypracované projektové dokumentace by mělo dojít k dokončení stavby i v místě dosud zachované původní části.
Odvolací soud dospěl k závěru, že ač z původní stavby zůstala zachována část obvodového zdiva o délce 7,830 m a šířce 6,810 m, ve zbývající části uliční délky 11,940 m a téže šířky nezůstalo z původních konstrukcí až do úrovně základů nic zachováno, takže dovodil, že rozsah destrukce stavby, jenž způsobil, že dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží původní stavby nebylo seznatelné, odůvodňuje závěr o zániku celku stavby stodoly jako věci v právním slova smyslu. Provedenými stavebními úpravami byla identita původní stavby dotčena natolik zásadním způsobem, že původní stavba zanikla. Na jejím místě vznikla věc nová jiných půdorysných rozměrů i zcela odlišného stavebně technického určení.
Dovolatel namítá, že odvolací soud při svém právním posouzení nerespektoval závěry uvedené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1241/2010, a ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1238/2020. Prosazuje, že zůstala-li původní část stavby v délce 6,81 m zachována (všechny její nosné a obvodové konstrukce, strop, střecha) a lze-li ji odděleně užívat, pak platí, že nově postavené části neupírají identitu původní stavbě, včetně způsobilosti být předmětem posuzovaného vztahu, pokud nezbouraná část zůstala funkční a provozně technicky samostatná. Stavba proto nemohla zaniknout, neboť pro nově přistavěné části se zde prosadí závěry o přístavbě, rekonstrukci apod. coby důsledcích následné stavební činnosti, jež představují právně součást věci původní.
Dovolací soud se neztotožňuje s námitkou dovolatele, že se odvolací soud odchýlil od citovaných rozhodnutí, jež dovolatel označil jako relevantní pro posouzení jím předestřené právní otázky. Především pro skutkovou odlišnost se neuplatní závěry uvedené v rozsudku ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1238/2020, v němž se Nejvyšší soud zabýval otázkou vlastnictví stavby vodovodu a kanalizace. Pokud dovolatel s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1241/2010, prosazuje, že je nutno zohlednit i další kritéria, zejména „hledisko funkčnosti původní zachované stavby“, pak takový závěr z dotyčného rozhodnutí dovodit nelze. Nejvyšší soud totiž ve zmiňovaném rozsudku (při odlišných skutkových poměrech) závěr o tom, že by se posouzení oněch rozhodných kritérií mělo vztahovat výlučně k původní zachované stavbě, neučinil.
Nejvyšší soud - v nyní souzené věci - již v rozsudku ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2158/2019, v souvislosti s řešením otázky, zda došlo k zániku dotyčné stavby jako věci v právním smyslu, poukázal na relevantní judikaturu, podle níž stavba jako samostatný předmět právních vztahů (jako věc v právním smyslu) vzniká v okamžiku, v němž je vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 764/2011, nebo ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2554/2007). K tomu u nadzemních staveb dochází vytvořením stavu, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000). Od tohoto okamžiku, v němž se již vytvořila i vlastnická práva ke stavbě, jsou pro takto vytvořenou oblast vlastnických vztahů veškeré další stavební práce bezvýznamné, i když náklady na ně mnohonásobně převýší náklady již vynaložené. Vše, co v důsledku přístavby, přestavby, jiné stavební změny nebo dokončovacích prací tak ke stavbě přiroste, stává se její součástí a vlastnicky náleží tomu, komu patřila stavba jako věc v okamžiku svého vzniku. Uvedené pravidlo se obdobně uplatní při posouzení zániku stavby jako věci. Nadzemní stavba zaniká a přestává být věcí v právním smyslu tehdy, není-li již patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží původní stavby, tj. zpravidla destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním podlažím obvykle při současném odstranění zdiva příček; objem nově zbudovaných konstrukcí na místě - základech - původní stavby je v této souvislosti nerozhodný (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99, a ze dne 26. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1241/2010, a dále v literatuře např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 689).
U staveb obytných a staveb občanských tato zásada platí bezvýjimečně. I když může k zániku stavby jako věci v občanskoprávním smyslu dojít ojediněle i jiným způsobem (např. obestavěním), stavby pro bydlení, pro individuální rekreaci, stavby občanského vybavení a ve zcela převažující většině i stavby sloužící výrobním účelům zanikají vždy destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním nadzemním podlažím (obvykle při současném odstranění zdiva příček), v důsledku čehož zaniká stav poskytující obraz o dispozičním řešení původní stavby. Z hlediska posouzení otázky zániku původní stavby přitom není rozhodující objem nově zbudovaných konstrukcí, neboť původní stavba buď zanikla a nově vybudované konstrukce pak tvoří součást stavby nové, nebo nezanikla a nově zbudované konstrukce tvoří součást stavby původní. Pro posouzení zániku původní stavby je tedy v těchto případech významné to, co bylo odstraněno, nikoliv to, co bylo nově vybudováno, přičemž pro závěr o zachování dispozičního řešení prvního nadzemního podlaží je rozhodující, zda došlo k úplné či částečné destrukci obvodových zdí prvního nadzemního podlaží. Při úplné destrukci obvodových zdí je nepochybné, že původní stavba zanikla. Při částečném zbourání těchto zdí je nutno posoudit míru uvedených zásahů.
Nezanikla-li původní stavba při stavebních úpravách, potom logicky platí, že vše, co k ní v důsledku těchto úprav přiroste, a jinak splňuje podmínky §120 obč. zák. („přístavba“, „nadstavba“, „vestavba“), se stává součástí původní stavby, a není rozhodné, jaká byla cena provedených stavebních úprav, z jakých zdrojů byla hrazena a v jakém rozsahu tyto úpravy kvantitativně či kvalitativně původní stavbu rozšířily resp. změnily. Rozsah a úroveň stavební obměny při přestavbě, právě proto, že původní stavba jako věc nezanikla, nemá vliv na trvání její existence coby věci v právním smyslu; stavba existuje kontinuálně, byť posléze jako věc změněné povahy (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1191/2000, ze dne 17. 10. 1996, sp. zn. 2 Cdon 755/96, ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 460/96, ze dne 26. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 862/97, ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1735/97, ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99, ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2394/99).
Přestavba budovy může být provedena mnoha různými způsoby a také s ohledem na vývoj stavebních technologií nelze soudu upřít možnost úvahy při posouzení toho, zda určitý konkrétní výsledek stavební činnosti je již věcí v právním smyslu, respektive zda během přestavby došlo k zániku původní stavby či nikoli; pro všechny v úvahu přicházející případy též nelze stanovit zcela přesná kritéria. Je tedy zřejmé, že posouzení toho, zda určitý výsledek stavební činnosti je již stavbou jako předmětem občanskoprávních vztahů, respektive zda došlo k zániku původní stavby, je věcí právní úvahy soudu, přičemž tato úvaha vychází ze skutkových zjištění učiněných v řízení. Dovolací soud může takovou úvahu odvolacího soudu zpochybnit, jen je-li zjevně nepřiměřená. Z hlediska posouzení zániku původní stavby přitom platí opět výše uvedené - není rozhodující objem nově zbudovaných konstrukcí, neboť původní stavba buď zanikla a nově vybudovaná konstrukce tvoří součást stavby nové nebo nezanikla a nově vybudované konstrukce tvoří součást stavby původní. Pro posouzení zániku stavby původní je tedy v těchto případech významné to, co bylo odstraněno, nikoli to, co bylo nově vybudováno, přičemž pro závěr o zachování dispozičního řešení prvního nadzemního podlaží je rozhodující, zda došlo k úplné nebo částečné destrukci obvodových zdí prvního nadzemního podlaží. Při úplné destrukci těchto obvodových zdí je nepochybné, že původní stavba zanikla. Při částečném zbourání těchto zdí je nutno posoudit míru těchto zásahů (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2088/2001, a ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1506/2008).
S přihlédnutím k výše uvedenému má Nejvyšší soud za to, že odvolací soud při zjištění, že došlo k přestavbě původní stavby stodoly, resp. její části, a to úplnou destrukcí dvou třetin obvodového zdiva původní stavby, namísto které došlo k vybudování dvoupodlažní budovy, přičemž nedotčena zůstala pouze menší část původní stavby, správně vyhodnotil výsledek této stavební činnosti jako zánik původní stavby a jako vznik nové věci v právním smyslu. Jeho právní úvaha má podklad ve skutkových zjištěních učiněných v řízení a dovolacímu soudu se nejeví jako zjevně nepřiměřená.
Argumentace dovolatele, že část původní stavby zůstala rekonstrukcí nedotčena, tudíž nemohlo dojít k zániku stavby původní, nebere v potaz, že z výše uvedených judikatorních závěrů nevyplývá, že k zániku stavby dochází pouze při úplné destrukci obvodového zdiva, ale může k němu dojít i v případech, kdy dojde i jen k jejich částečnému zbourání; v takovém případě je třeba posoudit míru těchto zásahů.
Odvolací soud rozhodl na základě volného hodnocení v řízení provedených důkazů, zhodnotil míru zásahu do původní stavby, přičemž se v úvaze, zda došlo k zániku původní stavby, neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 2. 2022
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu