ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.404.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 404/2020-186
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce P. H., bytem XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Rejlem, advokátem se sídlem v Trutnově, Svatojanské náměstí 47, proti žalované Los Caros Empresa s. r. o., se sídlem v Liberci I – Starém Městě, Sokolská 1365 (dříve ASTRA CAR s. r. o., se sídlem v Šimonovicích, Minkovická 91), identifikační číslo 28729277, zastoupené Mgr. Martinem Vondroušem, advokátem se sídlem v Liberci, 8. března 21/13, o 250.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 17 C 25/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. 6. 2019, č. j. 83 Co 155/2018-151, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jiřího Rejla, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 2. 2018, č. j. 17 C 25/2016-92, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 250.000 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobce si u žalované objednal obytný vůz XY s konkrétním vybavením a příslušenstvím za kupní cenu 87.538 EUR. Podle objednávky žalobce podpisem stvrdil souhlas se „Všeobecnými podmínkami prodeje obytných vozidel“, přičemž v souladu s nimi se objednávka stala závaznou v rozsahu dodací lhůty a cenové záruky k okamžiku, kdy žalobce zaplatí zálohu, s tím, že objednávka zároveň slouží jako kupní smlouva k předmětu na ní uvedeném a zavazuje strany pouze v případě, že obsahuje podpis zákazníka a podpis a obchodní razítko prodejce (viz čl. II). Podle čl. VI uplyne-li lhůta uvedená v objednávce, je zákazník povinen převzít vozidlo do dvou týdnů (15 dnů) od data stanoveného pro předání, po uplynutí této lhůty a po bezvýsledné písemné upomínce může prodejce objednávku zrušit a dále nakládat s vozidlem, přičemž uhrazená záloha mu připadne jako náhrada škody. Z poslední verze objednávky vyplývá, že mimo jiné žalobce požadoval 16“ kola, podvozek s největším možným rozvorem a termín dodání do 30. 5. 2014. Byla dohodnuta záloha na kupní cenu ve výši 250.000,- Kč, kterou žalobce uhradil dne 4. 2. 2014. Koncem června 2014 byl žalobce vyzván k návštěvě provozovny žalované za účelem odsouhlasení montáže jednotlivých dílů příslušenství. Tu dne 4. 7. 2014 navštívil, přičemž zjistil, že vozidlo nemá veškeré dohodnuté komponenty, a odmítl je převzít. Následně zrušil svoji objednávku a požadoval vrácení zálohy. Žalovaná ukončení smluvního vztahu akceptovala a v dopise ze dne 30. 9. 2014 uvedla, že vozidlo převeze do centrálního skladu a bude nabídnuto k dalšímu prodeji. Zálohu ovšem odmítla vrátit s tím, že ji použije na úhradu vzniklých nákladů a náhradu škody. Po právní stránce soud prvního stupně dovodil, že účastníci uzavřeli kupní smlouvu podle §2079 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Ze strany žalované nebyl splněn sjednaný termín dodání vozidla a ve vztahu k předmětu plnění se neshodoval přinejmenším rozměr kol a chyběl např. držák na kola. Žalobce od smlouvy odstoupil a strany si byly povinny navzájem vrátit poskytnutá plnění. Žalobci tak vzniklo právo na vrácení zaplacené zálohy. „Všeobecné podmínky prodeje“ se nestaly součástí uzavřené kupní smlouvy, neboť nikdy nedošlo k jejich podpisu účastníky řízení. Proto se žalovaná nemohla dovolávat jejich čl. VI a zálohu si ponechat. Takové ujednání by navíc bylo nepřiměřené ve smyslu ustanovení §1813 o. z. Žalobci nelze přičítat škody způsobené nepřevzetím vozidla, protože to byla žalovaná, jež byla v prodlení s předáním předmětu koupě a porušila své povinnosti z uzavřené smlouvy. Na náhradu škody žalovaná nemá nárok, neboť ke vzniku škody došlo v důsledku jejího vlastního ujednání se třetí osobou, dohodla-li se s dovozcem, že jí nebude vydáno předmětné vozidlo, že jí nebude vrácena záloha 200.000,- Kč a navíc zaplatí dovozci dalších 50.000 Kč; žalovaná provedla započtení na neexistující pohledávku.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 6. 2019, č. j. 83 Co 155/2018-151, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé ve správném znění, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 250.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 8. 1. 2015 do zaplacení, potvrdil včetně výroku o nákladech řízení, dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že k uzavření kupní smlouvy nedošlo. V objednávce ze dne 3. 2. 2014 bylo mimo jiné uvedeno, že jejím podpisem kupující stvrdí svůj souhlas se Všeobecnými podmínkami prodeje obytných vozidel uvedenými na zadní straně objednávky. Podle čl. II těchto podmínek objednávka zavazuje strany pouze v případě, že obsahuje podpis zákazníka a podpis a obchodní razítko prodejce. Prodávající strana tak podle odvolacího soudu projevila vůli, aby smlouva byla uzavřena v písemné formě. Vyplývá to z formulace, že objednávka zároveň slouží jako kupní smlouva k předmětu na ní uvedeném a že zavazuje strany pouze v případě, že obsahuje podpis zákazníka a podpis a obchodní razítko prodejce. Takovýto výklad smlouvy je ve smyslu §1812 odst. 1. o. z. pro žalobce jako spotřebitele nejpříznivější. Jestliže tedy k uzavření smlouvy mezi účastníky nedošlo, vznikl žalobci nárok na vrácení zaplacené zálohy. Obrana žalované, že došlo k započtení pohledávky na náhradu škody, nemůže být úspěšná, neboť podle §1987 odst. 2 o. z. pohledávka nejistá nebo neurčitá není způsobilá k započtení. Za takovou je nutno označit pohledávku, u níž pochybnosti o její existenci vyvolává problematičnost zjišťování skutkových předpokladů jejího vzniku. Kromě toho pohledávka žalované vyplývá z odlišného právního vztahu, než je pohledávka uplatněná žalobou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu. Má za to, že odvolací soud dospěl k chybnému závěru, že účastníci řízení neuzavřeli kupní smlouvu a že porušil její ústavní právo na spravedlivý proces, jestliže ji nepoučil o svém odlišném právním názoru; tím došlo k porušení principu rovnosti účastníků řízení a zásady předvídatelnosti soudního rozhodování. Rozhodnutí odvolacího soudu je dále zatíženo nepřezkoumatelností, neboť odvolací soud řádně nezdůvodnil svůj právní závěr a nedostatečně se vypořádal s jejími odvolacími námitkami.
Žalobce navrhl dovolání pro nepřípustnost odmítnout, případně pro nedůvodnost zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zda je tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila.
Dovolatelkou tvrzený odklon od rozhodovací praxe představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 498/2011, a nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 49/08, není adekvátní, neboť ani jedno ze zmiňovaných rozhodnutí neřešilo situaci, kdy bylo prokázáno, že jedna ze stran projevila vůli, aby smlouva byla uzavřena v písemné formě. Odvolací soud se tedy od dovolatelkou označené rozhodovací praxe nemohl odchýlit a pro řešení této otázky není dovolání přípustné.
Namítá-li dovolatelka, že její dovolání je přípustné pro rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 856/2018, pak tento rozpor dovozuje z vlastní verze skutkového stavu, neboť tvrdí, že „provedenými důkazy bylo prokázáno, že … se jevilo vysoce pravděpodobně, že žalobce koupí předmět od žalovaného.“ Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. přitom není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Spojuje-li dovolatelka přípustnost dovolání s tím, že ji odvolací soud nepoučil o svém odlišném právním názoru na klíčovou skutečnost, tj. zda byla či nebyla smlouva uzavřena, pak nutno zdůraznit, že překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 9). Překvapivými jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007, uveřejněný na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ). K uvedeným závěrům se souhrnně přihlásil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1747/2012; proti tomuto rozhodnutí podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 4083/2012 (viz webové stránky Ústavního soudu nalus.usoud.cz ). Jinak řečeno, překvapivým je rozhodnutí, jež nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně předvídat, čímž je účastníku řízení odňata možnost právně a skutkově argumentovat ve vztahu k otázce, která se s ohledem na právní názor odvolacího soudu jevila jako významná pro jeho rozhodnutí, a bylo mu tak znemožněno reálně a efektivně hájit před soudem svá práva (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2004, sešit 34, pod pořadovým č. 129; nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 322/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2005, sešit 39, pod pořadovým č. 198, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 503/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2006, sešit 40, pod pořadovým č. 73). O překvapivé rozhodnutí se v daném případě nejedná, neboť otázku uzavření smlouvy řešil již soud prvního stupně a obě procesní strany v její (ne)prospěch argumentovaly. Nutno dodat, že vydání překvapivého rozhodnutí představuje vadu řízení, která sama o sobě způsobilým dovolacím důvodem není (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k její případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) jen v případě přípustného dovolání.
Dovolatelce nelze přisvědčit v tom, že přípustnost dovolání zakládá domnělé odchýlení se odvolacího soudu od rozhodovací praxe představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněným pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud vyslovil právní názor, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele. Odvolací soud své právní závěry řádně odůvodnil, a dovolatelka neměla na základě jeho odůvodnění žádné obtíže se svou dovolací argumentací.
Vyčítá-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se nezabýval veškerými jejími odvolacími námitkami a soudu prvního stupně toleroval, že neprovedl jí navržené důkazy, pak těmito výtkami nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného či procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž mu vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – je-li jimi řízení skutečně postiženo – přihlíží dovolací soud pouze v případě, jde-li o dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), o které se však v souzené věci nejedná.
Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. 1. 2022
JUDr. Václav Duda
předseda senátu