ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.1255.2021.1
4 Tdo 1255/2021-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 1. 2022 o dovolání obviněného F. G. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 3. 2021 č. j. 4 To 64/2021-404, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 29 T 98/2018, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 3. 2021 č. j. 4 To 64/2021-404 zrušuje .
Podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 13. 10. 2020 č. j. 29 T 98/2018-342 byl obviněný F. G. uznán vinným přečinem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §352 odst. 2 tr. zákoníku a přečinem schvalování trestného činu podle §365 odst. 1 tr. zákoníku za jednání popsané ve výroku o vině. Za to mu nalézací soud podle §352 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku, uložil úhrnný peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb při výši jedné denní sazby 100 Kč, tj. v celkové výměře 15.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu podle §69 odst. 2 tr. zákoníku stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 měsíce.
Shora citované rozhodnutí napadli odvoláními jak obviněný, tak i státní zástupce, který je podal v neprospěch obviněného do výroku o vině a současně ve prospěch obviněného do výroku o trestu. Krajský soud v Ústí nad Labem o nich rozhodl rozsudkem ze dne 31. 3. 2021 č. j. 4 To 64/2021-404 tak, že z podnětu řádného opravného prostředku státního zástupce napadený rozsudek okresního soudu podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněného znovu uznal vinným přečiny násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §352 odst. 2 tr. zákoníku a schvalování trestného činu podle §365 odst. 1 tr. zákoníku na upřesněném skutkovém základě, podle nějž obviněný „v přesně nezjištěné době asi týden po 27. 5. 2017 v XY za domem v ulici XY natočil na svůj mobilní telefon videozáznam, na kterém sám vystoupil a v němž v reakci na čin, který byl spáchán v Chomutově na sídlišti XY dne 27. 5. 2017, při němž byl zastřelen poškozený R. Š., pro který bylo bezprostředně zahájeno trestní stíhání pachatele pro zvlášť závažný zločin vraždy, uvedl „Přátelé, kamarádi. Jistě jste viděli … teďkon situaci, která byla v, bylo to všude v médiích, bylo to v Chomutově tuším, že … došlo tam k tomu, vole, že tam nějakej cigán, vole, najížděl autem do lidí, někoho tam zranil a tak dál … nějakej člověk, záměrně řečeno … se tam proti němu ohradil, vzal legálně drženou devítku, zastřelil ho, dobrou věc udělal prostě, jo, a problém je v tom, že česká, zkurvená! česká justice ho bude posílat za katr, vole, docela na raketu. Hrozný. A cigáni chtěj dělat nepokoje a vyhrožujou rodině jeho a tak dál. Jestli to udělaj, tak ty, pro ty cigány tam jedu do toho Chomutova, vyvraždím to“, ačkoli si byl vědom skutečnosti, že jeho příspěvky mají vysokou sledovanost a s ohledem na téma, které komentoval, bude jeho příspěvek dále šířen, tak umístil videozáznam na svém veřejně přístupném profilu v aplikaci Instagram , který následně dosud neztotožněná osoba zkopírovala a umístila na internetový server pro sdílení videosouborů YouTube“. Za to krajský soud obviněného podle §352 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 150 denních sazeb po 100 Kč, tedy v celkové výměře 15.000 Kč. Odvolání obviněného pak samostatným výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Na předmětný rozsudek odvolacího soudu reagoval obviněný F. G. dovoláním s odkazem na důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že napadená rozhodnutí jsou založena na nesprávném právním posouzení stíhaného skutku a jednoznačně z nich vyplývá motivace ho odsoudit takříkajíc „za každou cenu“. Soudům předně vytkl, že jeho jednání posuzovaly striktně podle formálního pojetí trestného činu, které bylo vlastní úpravě trestního zákona č. 140/1961 Sb., přestože s přijetím nového trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. platí zásada materiálního pojetí trestného činu, kdy pouhé naplnění formálních znaků příslušné skutkové podstaty pro vyvození trestněprávní odpovědnosti nepostačuje. Současně se domnívá, že svým jednáním nenaplnil ani formální znaky přečinu násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci podle §352 odst. 2 tr. zákoníku, protože jeho údajná výhrůžka nevyvolala u určité skupiny obyvatelů důvodnou obavu z jejího uskutečnění. V dané souvislosti připomněl, že je úspěšný youtuber, jehož videa sleduje početná fanouškovská základna, zejména pak zájemci o fitness, posilování a bodybuilding. Přitom je o něm obecně známo, že do svých příspěvků rád přidává nadsázku, prvky recese a jistou dávku kontroverze. Má svůj vlastní styl se specifickým humorem, který sice každému nemusí být po chuti, ale současně nachází i řadu příznivců z řad lidí, jimž nejsou uniformita a korektnost vlastní. Striktně se však drží naplňování umělecké a zábavné formy svých vystoupení a netočí videa, která by záměrně útočila na jednotlivce či skupiny obyvatel. Jeho cílem není vzbuzovat v někom důvodné obavy o život či zdraví. Takovou povahu přes veškerá silácká slova nemělo ani inkriminované video. Nevedlo k pobouření žádného z fanoušků ani chomutovských Romů. Jedinou pobouřenou osobou zde byla zjevně pouze advokátka sídlící v Praze, která na něho podala trestní oznámení, aniž by se sama cítila zveřejněním záznamu jakkoli ohrožena. Odvolací soud přesto nepochopitelně dovodil, že takový projev obviněného byl způsobilý vyvolat důvodné obavy z uskutečnění údajné výhrůžky, aniž by bylo zjišťováno, zda jej vůbec byť i jen jediný Rom shlédl. V úvahu nebylo bráno ani to, že obviněný umístil video na instagram pouze pro své fanoušky a sledující a na jeho následné živelné šíření již neměl žádný vliv. Soudy založily závěr o jeho vině na jeho údajně negativním vztahu k dotčenému etniku, přestože v řízení naopak bylo prokázáno, že minimálně jednomu Romovi v minulosti dokonce aktivně pomohl. Naproti tomu se nijak nevypořádaly s jeho obhajobou, podle níž je absurdní, že by jako obecně známá osobnost a otec dvou dětí skutečně nasedl do auta, rozjel se do Chomutova a tam zavraždil větší počet osob.
Ve vztahu k přečinu schvalování trestného činu podle §365 odst. 1 tr. zákoníku dovolatel podotkl, že video vytvořil a umístil na internet krátce po komentovaném incidentu, kdy zfetovaný řidič nejprve najížděl na chomutovském sídlišti automobilem do lidí, aby byl následně zastřelen jedním z obyvatel přilehlých domů. Tehdy nebylo zřejmé, zda touto střelbou došlo ke spáchání trestného činu vůbec, nota bene trestného činu vraždy. Jestliže si dovolatel podle různorodých informací v mediích mohl utvořit i názor, že střelec jednal v nutné obraně, pak svým projevem nemohl naplnit minimálně subjektivní stránku přisouzeného přečinu. Opačný závěr, prezentovaný již v podané obžalobě, byl učiněn v příkrém rozporu s principem presumpce neviny a zásadou zákonnosti trestního stíhání. Z natočeného videa není patrné, že by dovolatel souhlasil s něčí vraždou a vědomě ji schvaloval. Závěr krajského soudu, podle nějž byl „chomutovský“ případ od počátku mediálně sledovaný a tedy měl vědět, jak se vyvíjí „den po dni“, odmítl jako zcela nepřezkoumatelný a absurdní. Dovolatel zdůraznil, že jako fyzická osoba neměl možnost nahlížet do policejního spisu a nemohl tedy vědět, s jakými vyšetřovacími verzemi v tu dobu policejní orgán pracoval. Ve svém videu se navíc otázkou možné právní kvalifikace skutku explicitně nezabýval, ale pouze sdělil svůj názor na to, že byla zastřelena osoba, která najížděla automobilem do dalších lidí na chodníku. Kromě toho je přesvědčen, že jeho odsouzení znamená neakceptovatelný zásah do práva na svobodu slova a uměleckou tvorbu a je poplatné globální politické objednávce co nejrazantněji potírat jakékoli domnělé projevy rasismu. V uvedené souvislosti znovu zmínil, že šlo pouze o svéráznou nadsázku, kterou nijak neomezil svobodu jiného, a jeho projevy nebyly nijak rasistické. Pokud jeho jednání přesto mohlo být posouzeno jako protiprávní, pak rozhodně nedosáhlo takové intenzity, aby z něj bylo nutno vyvozovat trestněprávní odpovědnost. S ohledem na jeho nízkou míru společenské škodlivosti šlo maximálně o přestupek.
Z výše rekapitulovaných důvodů tak dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 3. 2021 č. j. 4 To 64/2021-404 i jemu přecházející rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 13. 10. 2020 č. j. 29 T 98/2018-342 zrušil.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. úvodem konstatoval, že obviněný je vystavěl výlučně na doslovném opakování námitek vznesených již v předchozích fázích trestního řízení, s nimiž se soudy prvního a druhého stupně vypořádaly dostatečně pečlivě a věcně správně. K jejich úvahám ve vztahu k právní kvalifikaci skutku podle §352 tr. zákoníku toliko doplnil, že obviněný ve videonahrávce směřoval konkrétní skupině obyvatelů – tedy Romům z chomutovského sídliště, na němž se nedlouho předtím stala tragická událost – jednoznačně formulovanou hrozbu usmrcením, která byla zintenzivněna tím, že ji učinil veřejně prostřednictvím videa umístěného na sociální síť Instagram. Zjevně tedy musel počítat s tím, že nahrávka bude sdílena, dále šířena a obdivována osobami smýšlejícími obdobně jako on. Stejně tak mohl předpokládat, že ji mohou shlédnout i příslušníci romského etnika, vůči nimž byla cílena. Takto koncipovaná výhrůžka směřovaná vůči jiným osobám náležejícím k etnické skupině odlišné od dovolatele, z níž rozhodně nevyplynulo, že by byla vyřčena v žertu, přitom byla s ohledem na svou razanci a zasazení do kontextu bezprostředně předcházejících událostí způsobilá vzbudit důvodnou obavu z jejího uskutečnění. Závěr soudů o naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §352 odst. 2 tr. zákoníku byl tudíž opodstatněný. Pokud jde o přečin schvalování trestného činu podle §365 odst. 1 tr. zákoníku, není podle státního zástupce pochyb o tom, že obviněný se vytýkaného jednání dopustil veřejně, konkrétně veřejně přístupnou počítačovou sítí, a to bez ohledu na skutečnost, že k následnému umístění videa na internetový server YouTube došlo jinou osobou. V posuzovaném skutku lze nepochybně najít i znak „schvalování zločinu“, jehož naplnění nebrání ani dovolatelem zdůrazňovaná skutečnost, že pachatel, jehož čin měl schvalovat, v té době dosud nebyl postaven před soud nebo dokonce odsouzen. V uvedené souvislosti státní zástupce zdůraznil, že dovolatelův čin je obecně trestný i tehdy, kdy pachatel schvalovaného zločinu nebude vůbec stíhán, například z důvodu promlčení či imunity nebo proto, že vůbec nebyl zjištěn. Stěžejní zde byla představa dovolatele, kterou si učinil nebo měl učinit poté, co se seznámil se schvalovaným jednáním, v daném případě s okolnostmi střelby na sídlišti v Chomutově. V nynější trestní věci byly splněny předpoklady pro uplatnění trestní odpovědnosti vůči obviněnému i z hlediska společenské škodlivosti jeho jednání, které bylo postaveno mimo jiné na nenávistně formulovaném verbálním vyjádření schvalujícím usmrcením jiné osoby romského původu a na výhrůžkách fyzickou likvidací okruhu dalších osob téhož etnika, které by případně hodlaly vyjádřit nespokojenost s primárním trestným činem střelce. Počínání dovolatele, kterým naplnil znaky více trestných činů, přitom v zásadě odpovídalo jiným typově obdobným případům trestných činů spáchaných za srovnatelných skutkových okolností. Pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe tedy v daném případě žádný prostor nebyl. Obviněný své počínání nemohl ospravedlnit ani údajnou realizací práva na svobodu projevu, která má jisté hranice. Jestliže obsahem videa byly kromě jiného i výhrůžky skupině obyvatelů pro jejich příslušnost k etnické skupině, pak jeho projev ústavněprávní ochrany zcela jistě požívat nemohl.
Své vyjádření pak státní zástupce uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. předložené dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejné zasedání projevil i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný F. G. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněnému uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod, na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Nejvyšší soud je však nejprve nucen připomenout, že v mezidobí byl trestní řád (zák. č. 141/1961 Sb.) novelizován a to zák. č. 220/2021 Sb. v tom směru, že s účinností od 1. 1. 2022 došlo mj. ke změně v úpravě ustanovení §265b tr. ř. ohledně dovolacích důvodů. Takže obviněným uplatněný důvod dovolání /podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř./ je nyní zařazen v ustanovení §265b odst. 1 pod písm. h) tr. ř. To ale samozřejmě na řádnosti podaného dovolání nic nemění.
Jestliže tedy byl obviněným v podaném dovolání uplatněn důvod podle §265b odst. 1 písm. h) nyní účinného tr. ř., tak ten lze namítat v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Optikou těchto interpretačních pravidel dovolací senát vyhodnotil jednotlivé výhrady obviněného vůči výroku o vině z rozsudku odvolacího soudu jako zcela či částečně právně relevantní, tj. odpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu. Pro zodpovědné posouzení jejich věcné opodstatněnosti pak v neveřejném zasedání mj. přehrál příslušnou videonahrávku, v důsledku jejíhož obsahu byl obviněný trestně stíhán a odsouzen, a dospěl k následujícím závěrům.
Přečinu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §352 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo užije násilí proti skupině obyvatelů nebo jednotlivci nebo jim vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého rozsahu pro jejich skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že jsou skutečně nebo domněle bez vyznání. Zde je vhodné připomenout, že ustanovení §352 tr. zákoníku obecně chrání rovnost lidí (čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a poklidné občanské soužití před projevy násilí a vyhrožování, přičemž v odstavci 2 je tato ochrana ještě více zdůrazněna, jde-li o útoky motivované typicky rasovou, etnickou, národnostní a náboženskou nesnášenlivostí ale též nesnášenlivostí vůči osobám s odlišným politickým smýšlením. Vyhrožování násilím může být směřováno do budoucnosti, nemusí být bezprostřední. Z formulace řešené skutkové podstaty trestného činu přitom nevyplývá požadavek, aby výhrůžka usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého rozsahu skutečně vzbudila u adresáta důvodnou obavu z jejího uskutečnění (na rozdíl od znaků přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 tr. zákoníku). Postačí, je-li i bez vyvolání takové obavy objektivně způsobilá vytvářet obavu z provedení toho, čím se hrozí (srov. v právní nauce Šámal P. a kol.: Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář, 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3278 a v soudní judikatuře přiměřeně rozhodnutí uveřejněná pod č. 28/1994, č. 21/2011 Sb. rozh. tr.).
S dovolatelem tedy předně nelze souhlasit potud, že právní posouzení stíhaného skutku podle §352 odst. 2 tr. zákoníku vyžadovalo důkazně podložené zjištění, že jeho příspěvek na sociální síti, resp. na serveru www.youtube.com sledoval alespoň jediný z chomutovských Romů, jimž veřejně sliboval razantní odvetu (vyvraždění) pro případ, že by v souvislosti s předchozím usmrcením příslušníka jejich etnika „dělali nepokoje“. Skutečnost, že se s videonahrávkou žádný z adresátů výhrůžky neseznámil, případně že v těch, co video shlédli, výhrůžka nevzbudila reálnou obavu, tak aby se například sami iniciativně obrátili na orgány činné v trestním řízení, zde nemá potřebný právní význam. Podstatné naopak je, že z projevu obviněného na videonahrávce rozhodně nelze vyčíst zjevnou nadsázku či dokonce „žert“, jak se hájí. Vystupuje v ní naopak jako nekompromisní muž, pevně odhodlaný „zjednat v Chomutově pořádek“ pro případ, že by tamní Romové veřejně demonstrovali své rozhořčení nad nedávným usmrcením R. Š. střelnou zbraní v držení jiné fyzické osoby. Pokud se dovolatel obhajoval tím, že ostrá rétorika prokládaná expresivním slovníkem je imanentní součástí jeho „umělecké tvorby“ a osobitého sebevyjádření jakožto úspěšného „youtubera“, a na tomto argumentačním půdorysu rovněž dovozoval nezpůsobilost jeho výhrůžky vyvolat důvodnou obavu z jejího uskutečnění, pak je mu třeba oponovat, že svůj věhlas v tomto ohledu do značné míry přeceňuje. Dovolací senát rozhodně nesdílí jeho sebevědomé přesvědčení, že „produkce“, jíž se zaštiťuje, je všeobecně známá u široké veřejnosti, tak aby prakticky každému muselo být jasné, že inkriminované vyjádření (jako řadu jiných) učinil pouze v nadsázce a v žertu. V obecné rovině je nadto třeba zdůraznit, že není povinností adresátů vyslovené výhrůžky zjišťovat, čím se ten který autor podobně laděného předsudečného výroku živí, co v životě dokázal, jaké je jeho rodinné a sociální zázemí anebo jaké zastává politické názory. Stejně tak nejsou povinni hlouběji zkoumat a analyzovat portfolio příspěvků autora na veřejně dostupných počítačových sítích, aby si mohli udělat zřetelnější představu o tom, nakolik se uskutečnění jeho konkrétní výhrůžky jeví jako reálné a zda tedy mají důvod se takového budoucího scénáře případně obávat.
Trestní odpovědnosti za tento přečin se dovolatel nemohl zbavit ani poukazem na to, že sám videonahrávku zveřejnil pouze pro své fanoušky na Instagramu a chomutovským Romům ji tedy přímo neadresoval. Pokud tato námitka, podle níž se video do „volně přístupného“ internetového prostoru dostala nikoli z jeho vůle, ale bez jeho vědomí z iniciativy některého ze sledujících, směřovala do právního posouzení subjektivní stránky daného trestného činu v jeho jednání, opět ji však nebylo možno přiznat žádné opodstatnění. Dovolatel si totiž zajisté byl vědom, že se vytýkaným způsobem prezentuje na sociální síti pro sdílení fotografií, videí a chatování a minimálně tak vytváří prostor pro další živelné šíření videonahrávky. Evidentně tedy musel být i srozuměn s možností, že nahrávku nakonec může shlédnout daleko širší okruh uživatelů internetu, a to včetně chomutovských Romů. Z tohoto pohledu mu lze přičítat přinejmenším zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud dále nepřisvědčil ani zcela mylné výchozí predikci dovolatele, podle níž soudy obou stupňů nesprávně posuzovaly jeho jednání striktně podle formálního pojetí trestného činu, které bylo charakteristické pro „starý trestní zákon“, přestože po přijetí „nového trestního zákoníku v roce 2009“ platí zásada materiálního pojetí trestného činu. Byla zde zřejmě přehlédnuta v právnickém prostředí notoricky známá skutečnost, že zatímco trestní zákon č. 140/1961 Sb., účinný do 31. 12. 2009 (jejími slovy „starý trestní zákon“), vycházel explicitně z formálně - materiálního pojetí trestného činu (viz §3 odst. 1, odst. 2 citovaného předpisu), nyní účinná kodifikace je založena na formálním pojmu (definici) trestného činu . Ten je v §13 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. definován jako „protiprávní čin, který zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně“. Oproti §3 trestního zákona č. 140/1961 Sb. tedy naopak došlo k vypuštění tzv. materiálního znaku trestného činu („pro společnost nebezpečný čin“) a doplnění „protiprávnosti“ přímo do definice trestného činu.
Jistý materiální korektiv představuje v novém trestním zákoníku pouze zásada subsidiarity trestní represe zakotvená v §12 odst. 2, podle níž lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zmíněnou zásadu ovšem nelze zjednodušeně interpretovat tak, že by existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu vyvolaného pachatelem, vždy zakládala nutnost postupovat jen podle této normy s odkazem na zásadu ultima ratio, bez možnosti vyvození trestní odpovědnosti pachatelů společensky škodlivých činů. Stále platí, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány protiprávní činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně společnosti nepostačují. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (především fyzických a právnických osob) s pouhým poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví (např. občanského nebo správního práva). Je třeba mít vždy na zřeteli smysl a účel trestního řízení, který zákonodárce vyjádřil v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.
Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vychází z pojetí, podle nějž závěr, že konkrétní čin by pro nedostatek škodlivosti neměl být považován za trestný, přichází v úvahu pouze výjimečně v těch případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Teprve tehdy se může uplatnit odpovědnost podle jiné právní normy (k tomu srov. zejména stanovisko Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2012, a dále přiměřeně např. jeho rozhodnutí ve věcech sp. zn. 8 Tdo 1035/2010, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, sp. zn. 7 Tdo 988/2012, sp. zn. 3 Tdo 1054/2012, sp. zn. 3 Tdo 338/2016, aj.). Posuzované jednání dovolatele však takovými výjimečnými skutkovými okolnostmi, které by je vyčleňovaly z běžného rámce přečinů násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci podle §352 odst. 2 tr. zákoníku, charakterizováno nebylo. Při plném respektu k zásadě zákazu reformace in peius (§259 odst. 4 tr. ř.) se naopak dovolací senát v akademické rovině pozastavuje nad tím, proč orgány činné v trestním řízení od zahájení trestního stíhání ani na chvíli neuvažovaly o souběžném právním posouzení skutku jako přečinu hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle §355 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jestliže dovolatel ve svém zřetelně rasisticky zabarveném projevu dal použitými formulacemi explicitně najevo, že Romy (jeho slovy „cigány“) ani nepovažuje za lidi.
Odmítnout bylo nutno i tvrzení obviněného, že odsuzujícím verdiktem soudy porušily jeho ústavně garantované právo na svobodu projevu. Není zde jistě třeba připomínat, že ústavním pořádkem proklamovaná práva fyzických osob mají až na výjimky své zákonem stanovené limity a omezení (k tomu viz čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod) a že protiprávnímu jednání, naplňujícímu znaky správního deliktu či trestného činu, ústavněprávní ochranu zásadně přiznat nelze.
Naproti tomu částečně důvodnými shledal dovolací senát námitky obviněného směřující proti právní kvalifikaci jeho jednání jako přečinu schvalování trestného činu podle §365 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo veřejně schvaluje spáchaný zločin nebo kdo veřejně vychvaluje pro zločin jeho pachatele.
Ve vztahu k objektivní stránce předmětného trestného činu není pochyb o tom, že obviněný se vytýkaného jednání dopustil „veřejně“, konkrétně veřejně přístupnou počítačovou sítí ve smyslu §117 písm. a) tr. zákoníku. Stejně tak nelze v obecné rovině polemizovat ani s argumentem soudů obou stupňů, že z hlediska právního posouzení skutku podle §365 odst. 1 tr. zákoníku není podstatné, zda proti pachateli primárního (schvalovaného) deliktu bylo zahájeno trestní stíhání, nebo byl pro něj dokonce již odsouzen. Schvalovatele zločinu lze tedy stíhat i za situace, kdy vyšetřování primárního trestného činu dosud nebylo ukončeno, nebo i tehdy, kdy pachatel primárního trestného činu prozatím ani nebyl zjištěn.
Dovolací senát však současně připomíná, že tzv. přímým objektem trestného činu podle §365 tr. zákoníku je zájem na potlačování zločinnosti tím, že zákon stíhá projevy, které jsou způsobilé vytvořit podmínky a nálady příznivé pro spáchání trestných činů . Dále je třeba zdůraznit, že z hlediska subjektivní stránky jde o trestný čin úmyslný , přičemž tuto formu zavinění nelze u pachatele jen presumovat. Při řešení dané dílčí právní otázky se nelze obejít bez náležitého zkoumání, jaká byla představa obviněného, kterou si učinil nebo si měl učinit poté, co se seznámil se schvalovaným jednáním, a když činil schvalovací jednání.
Posledním z uvedených hledisek se ale soudy obou stupňů při posuzování jednání obviněného v potřebné míře nezabývaly. Pokud jde o představu obviněného o trestnosti jednání střelce z Chomutova, okresní soud se v písemném vyhotovení rozsudku omezil výhradně na konstatování, že ačkoli si obviněný díky mediálnímu pokrytí případu a oficiálním vyjádřením orgánů činných v trestním řízení byl vědom toho, že střelec byl vzat do vazby a je stíhán pro zvlášť závažný zločin vraždy, za nějž mu hrozí vysoký trest, kategoricky se ohradil proti fungování justice, resp. proti závěru orgánu činného v trestním řízení, když podle jeho názoru byla střelba oprávněná a střelec měl udělat „dobrou věc“. Takto prezentovaný názor obviněného pak zasadil do kontextu celého videa, z nějž akcentoval tu pasáž, kde obviněný rozděluje účastníky komentovaného konfliktu na „lidi“ a „cigány“, přičemž se staví na stranu střelce – „člověka“ – také z toho důvodu, že ten střílel právě proti „cigánovi“. Na základě toho pak nalézací soud dovodil, že apriorní nesouhlas dovolatele se závěry a postupem orgánů činných v trestním řízení byl podložen pouze jeho „přesvědčením o nesprávnosti postihu zastřelení cigána“. Odvolací soud tuto myšlenkovou konstrukci akceptoval s tím, že klíčové sdělení obviněného na videonahrávce je výmluvné samo o sobě i v kontextu s celým obsahem jeho projevu, v němž „vyjadřuje sympatie a obdiv ke střelci, k pachateli a k činu, který zabitím poškozeného spáchal, a představuje významně pozitivní hodnocení takového činu, jenž následně vedl k trestnímu stíhání a odsouzení jeho pachatele za zločin vraždy…“.
Podle názoru Nejvyššího soudu však výše rekapitulované úvahy soudů nemají potřebnou oporu v provedených důkazech a vykazují zjevný spekulativní ráz. Lze s nimi nesporně souhlasit potud, že dotčená videonahrávka dovolatele má rasistický podtext. V tomto směru lze zcela jistě jeho projev označit za odpudivý a ze společenského hlediska krajně nebezpečný. I přes tyto negativní charakteristiky však zároveň nelze přehlédnout fakt, že dovolatel při pozitivním hodnocení činu chomutovského střelce výslovně vycházel z premisy, že dotyčný použitím zbraně bezprostředně reagoval na životy ohrožující jednání R. Š., který měl v danou chvíli najíždět autem do lidí a „…někoho tam zranit“. Je-li alespoň prozatím ponecháno stranou, nakolik byl nebo mohl být dovolatel zorientován ve skutkovém ději chomutovského incidentu, zůstává zde otázkou, jestli lze takto formulovaný příspěvek a priori vnímat jako projev způsobilý vytvořit podmínky a nálady příznivé pro spáchání trestných činů . Dovolatel totiž ve svém veřejně publikovaném příspěvku (zjednodušeně řečeno) nevelebil střelce za to, že poškozeného usmrtil čistě pro jeho etnickou příslušnost nebo snad z nějaké malicherné příčiny, tak aby zároveň každému dospělému a normálně uvažujícímu člověku muselo být zřejmé, že reakce spočívající v použití střelné zbraně zde nebyla namístě, ba naopak byla neadekvátní a tudíž neoprávněná. Jeho jinak primitivní a nevkusné vyjádření lze stejně dobře vnímat i jako jeden z mnoha laických a vůči „české justici“ hyperkritických příspěvků do stále populárnějšího diskurzu k otázkám nutné obrany a jejích mezí, a zároveň jako nesouhlas s hodnocením těchto limitů ze strany orgánů veřejné moci v obdobných případech.
Uspokojivým způsobem zároveň dosud nebyla vyřešena otázka, jakou představu dovolatel získal nebo mohl získat cca týden po tragické události v Chomutově, kterou se rozhodl veřejně komentovat. Oba soudy v odůvodněních svých rozhodnutí v podstatě paušálně poukázaly na mediální pokrytí celého případu, z nějž následně vyvodily závěr, že mu v době natočení videonahrávky muselo být jasné, že počínání P. B., později skutečně odsouzeného pro zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku, neslo právě a jen znaky takového závažného protiprávního jednání. Tuto představu měl přitom získat minimálně z informace ve sdělovacích prostředcích, že proti jmenovanému byly zahájeny úkony trestního řízení a byl vzat do vazby.
Takové hodnocení důkazní situace dovolací senát nemohl neakceptovat. Nesdílí mínění nižších soudů, že různé relevantní mediální výstupy v rozhodné době nenabízely konzumentům zpráv i takovou alternativu skutkového děje chomutovské střelby, s níž ve svém příspěvku „pracoval“ dovolatel, a sice že usmrcený R. Š. bezprostředně předtím ohrožoval na životech jiné lidi tím, že na ně najížděl dodávkou. Právě tak celý incident prezentoval například redaktor J. L. v úvodní reportáži pořadu veřejnoprávní České televize Reportéři ČT odvysílané dne 5. 6. 2017, která mapovala mimo jiné schvalovací proces poslaneckého návrhu novely ústavního zákona, jíž má být do budoucna upraveno právo občanů držet zbraň. Doslovný přepis této reportáže je přitom součástí předloženého procesního spisu (č. l. 179 a násl.). Nutnou obranu jako jednu z variant střelby na chomutovském sídlišti pak čtenářům nabízel i článek „Vražda Roma rozdělila Chomutov“, publikovaný dne 31. 5. 2017 v jiném mainstreamovém médiu – deníku Právo, nebo článek „Řidič najížděl v Chomutově do lidí, tak ho zastřelil. Muž je ve vazbě, hrozí mu 20 let“, který byl dne 29. 5. 2017 zveřejněn na dalším hojně navštěvovaném zpravodajském serveru lidovky.cz (viz č. l. 185 a 187 procesního spisu). Nejméně tyto skutečnosti, hovořící jednoznačně ve prospěch obhajoby dovolatele, soudy obou stupňů ignorovaly, resp. k nim při hodnocení důkazů nezaujaly žádné transparentní stanovisko. Závěr, že obviněný vědomě veřejně adoroval závažné, násilné a především evidentně protiprávní jednání jiného pachatele, se tak jeví prozatím jako nepřezkoumatelný a odvolacím soudem zvolená právní kvalifikace stíhaného skutku coby přečinu schvalování trestného činu podle §365 odst. 1 tr. zákoníku jako předčasná.
Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1 tr. ř. dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 3. 2021 č. j. 4 To 64/2021-404 zrušil v celém rozsahu, jelikož s ohledem na vyjádřenou právní kvalifikaci přečinů podle §352 odst. 2 tr. zákoníku a podle §365 odst. 1 tr. zákoníku spáchaných v jednočinném souběhu ani jinak učinit nemohl, byť vůči použité právní kvalifikaci přečinu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §352 odst. 2 tr. zákoníku žádných výhrad nemá. Podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. pak zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle §265 l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. vydal toto kasační rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Věc se tím vrací do stadia, kdy se krajský soud bude opětovně zabývat odvolacími námitkami obviněného směřujícími vůči dosud spornému dílčímu právnímu posouzení jeho jednání. V dalším řízení bude vázán právním názorem, který k projednávaným otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Jde především o to, aby znovu a ze všech shora naznačených hledisek důsledně zvážil, zda lze žalovaný skutek, jinak naplňující zákonné znaky přečinu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §352 odst. 2 tr. zákoníku, kvalifikovat současně i jako přečin schvalování trestného činu podle §365 odst. 1 tr. zákoníku. Případná neochota dovolatele nasbírat dostatečné kvantum informací k určitému tématu nebo jeho neschopnost je pečlivě a bez selektivního myšlení utřídit a analyzovat dříve, než ze sebe veřejně vychrlí tendenční, emotivní, hysterické a fakty nepodložené prohlášení na internetu, pro takové právní posouzení jeho jednání (zejména pak otázky subjektivní stránky trestného činu) bez dalšího nepostačuje. Svou pozornost krajský soud zaměří i na vyhodnocení videa z pohledu jeho způsobilosti vytvořit podmínky a nálady příznivé pro páchání násilné trestné činnosti jinými osobami. Zda bude před dalším meritorním rozhodnutím ve věci třeba doplnit dokazování, nebo je bude možno učinit na podkladě důkazů již provedených, ponechává dovolací senát na jeho úvaze. V každém případě bude v novém rozsudku třeba příslušným způsobem vyjádřit znění skutkové věty tak, aby byla souladná s právní větou (právními větami) odpovídající zvolené právní kvalifikaci, přičemž je třeba mít na paměti, že s ohledem na ustanovení §265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného. Pokud odvolací soud přistoupí k celkovému mírnějšímu právnímu posouzení jednání obviněného, logicky tuto skutečnost promítne i do nově ukládaného trestu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 1. 2022
JUDr. František Hrabec
předseda senátu