ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.1367.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 1367/2021- 6888
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 2. 2022 o dovoláních obviněných J. D. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a B. P. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, stíhaných v řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 1. 2021 č. j. 6 To 67/2020-6640, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 68 T 1/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. D. a B. P. odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 31. 3. 2020 č. j. 68 T 1/2014-6459 byli obvinění J. D. a B. P. v řízení proti uprchlému uznáni vinnými trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen „tr. zák.“), ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., za jednání označená v rozsudku pod body 1) až 4) a dále trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., za jednání označená v rozsudku pod body 5), 6) a obviněný J. D. sám byl uznán vinným trestným činem pomluvy podle §206 odst. 1, 2 tr. zák. za jednání označené v rozsudku pod bodem 7) a to na následujícím skutkovém základě (zkráceně), že:
„po předchozí dohodě jako vůdčí představitelé neakreditované esoterické školy XY, která vyvíjela svoji činnost prostřednictvím webových stránek XY a nakladatelství XY a redakcí se sídlem ve XY, XY, v rámci které byly od roku 1996 pořádány ve XY, ale i na dalších místech České republiky, esoterické festivaly, přednášky o astrologii, lekce jógy, semináře, pouti a jiné akce, pod záminkou, že podstoupí blíže neurčenou léčebnou metodu zvanou "odháčkování", jež může provést a provede jeden z mála zasvěcených tantriků na světě obžalovaný J. D., která umožní ženám a dívkám zbavit se energetických háčků, které v jejich organismu zanechali dřívější sexuální partneři a které jim brání v proudění ženské energie, v duchovním růstu, v osobním rozvoji a v možnosti najít adekvátního životního partnera, obžalovaná B. P., ať sama či ve spolupráci s dalšími lektorkami školy, pod falešnými záminkami zodpovězení otázek pro diplomovou práci, vybíraly dle pokynů obžalovaného J. D. mladé pohledné ženy, zpravidla vysoké modrooké blondýny ve věku kolem 20 let, mající problémy v partnerských vztazích, bez uvedení a s úmyslným zamlčením základní informace, jak „odháčkování“ probíhá, tj. že se jedná o pohlavní styk s obžalovaným J. D., ať na seminářích či v objektech, kam byly poškozené dovedeny, se tyto podrobily pod vedením obžalované B. P. dechovému cvičení, které vedlo k hyperventilaci, v důsledku které často v kombinaci s nedostatkem spánku, nedostatku plnohodnotné stravy, dehydratace, celkové únavy, stresu, strachu z neznámého, u poškozených vyvolaly usnadnění rozvoje určitého stupně kvalitativní poruchy vědomí s neschopností ovládání tělesných pohybů, vyjádření nesouhlasu, obrany sebe samé, eventuálně rozvojem různé hloubky kvalitativní poruchy vědomí, kdy právě za tímto účelem byly obžalovanou P. do tohoto stavu uvedeny, čehož si byl obžalovaný D. vědom, když oba obžalovaní si byli vědomi toho, že pokud by poškozené nebyly ve stavu bezmoci, mohly by ať slovně či fyzicky projevit nesouhlas se souloží, kdy v tomto stavu k nim obžalovaný D. přistoupil, nezjišťoval jejich souhlas se souloží, a bez jejich souhlasu a s tímto vědomím na nich vykonal pohlavní styk, a to v období měsíců července až září roku 2004 v XY nebo XY v případech ad 1) na P. Č., nyní A., nar. XY, ad 2) na P. C., nyní K., nar. XY, přičemž v důsledku tohoto jednání obžalovaných u ní propukla duševní porucha a to posttraumatická stresová porucha … atd., ad 3) na L. Ch., nar. XY, ad 4) na K. B., nyní S., nar. XY; v dalších případech tak učinil ve XY v období podzimu roku 2006 ad 5) na S. F., nyní O., nar. XY a ad 6) na R. K., Č., nar. XY, způsobem podrobněji popsaným ve skutkové větě rozsudku;
v bodě 7) v přesně nezjištěné době, nejméně v roce 2009 na veřejně přístupných internetových stránkách XY obžalovaný J. D. jako autor článku s názvem „XY“ publikoval s vědomím, že jde o nepravdivé údaje, informace o tom, že poškozená P. C., nar. XY, nyní provdaná K., se autorovi článku sama svěřila, že jako lékařka neurologického oddělení Nemocnice XY způsobila v přesně nezjištěný den na podzim roku 2006 smrt pacienta, a že mohlo jít o úmyslné jednání, přičemž si byl vědom toho, že tyto lživé údaje byly způsobilé poškozenou C., nyní K. jako lékařku značnou měrou poškodit v zaměstnání i u spoluobčanů, a v tomto úmyslu i jednal, kdy za těchto okolností, v důsledků ohrožení její vážnosti, fundovanosti lékařky nemohla poškozená vykonávat své povolení lékařky v Nemocnici XY, a z těchto důvodů ke dni 31. 5. 2009 ukončila ve smyslu ust. §50 zákona č. 262/2006 Sb. pracovní poměr v uvedené nemocnici a v období od 1. 6. 2009 do 30. 9. 2009 byla vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání na Úřadu práce ČR, Krajská pobočka v Brně, kontaktní pracoviště XY.“
Podle §227 tr. ř. krajský soud obviněným J. D. a B. P. trest neuložil, neboť v předchozím průběhu řízení bylo z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. rozhodnuto o zastavení trestního stíhání podle §223 odst. 2 a §231 odst. 1 tr. ř. usnesením ze dne 21. 12. 2018, č. j. 68 T 1/2014-5939. V dalším řízení tak bylo pokračováno pouze na základě žádosti obviněných a v důsledku toho krajský soud po provedeném hlavním líčení vyslovil u obviněných pouze vinu. Dále podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil oběma obviněným povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené P. K. nemajetkovou újmu ve výši 414 484 Kč. Ostatní zde uvedené poškozené s uplatněným nárokem na náhradu škody soud odkázal podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
V uvedeném rozsudku je pak obsažena i jeho zprošťující část, kdy obvinění byli podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěni obžaloby pro dílčí útok vůči poškozené M. T., nyní S. L., nar. XY, která byla zároveň podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázána se svým nárokem do občanskoprávního řízení.
Proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně (jeho odsuzující části) podali za oba uprchlé obviněné odvolání jejich obhájci. O těchto odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 1. 2021 č. j. 6 To 67/2020-6640 tak, že ad. I. z jejich podnětu podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ohledně obviněného J. D. ve výroku o vině ohledně bodů ad 1) až 4), ad 5), 6) a ve výroku o neuložení trestu a ve výrocích o náhradě škody; ohledně obviněné B. P. tuto část rozsudku zrušil v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. pak ve věci sám rozhodl tak, že oba obviněné uznal vinnými totožným jednáním pod body ad 1) až 4) a ad 5), 6), jak již bylo předtím vysloveno v rozsudku soudu prvního stupně včetně výsledné právní kvalifikace podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. a podle §241 odst. 1 tr. zák., v obou případech ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., pouze s tím rozdílem, že oproti soudu prvního stupně, který u právní kvalifikace obou trestných činů znásilnění spatřoval naplněný zákonný znak „zneužití bezbrannosti jiného k souloži“, aplikoval zákonný znak spočívající v „donucení jiného násilím k souloži.“ Stejně jako již před tím soud prvního stupně i odvolací soud podle §227 tr. ř. obviněným za uvedené trestné činy, u obviněného J. D. i za trestný čin pomluvy podle §206 odst. 1, 2 tr. zák., ohledně nějž zůstal výrok o vině napadeného rozsudku nezměněn, tresty neuložil. Zopakoval pak i oba výroky o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř., resp. podle §229 odst. 1 tr. ř. Současně ad II. konstatoval, že v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Na toto rozhodnutí soudu druhého stupně reagovali oba obhájci obviněných J. D. a B. P. separátními dovoláními. V nich shodně uplatnili důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), l ), g) tr. ř. Obsahově se podaná dovolání velmi podobají dovoláním, která byla uplatněna v rámci dovolacího řízení vedeného u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tdo 113/2019, jež bylo provedeno pouze ohledně dílčího skutku procesně vyloučeného od těch, které jsou předmětem nyní projednávané věci. Oba obvinění za použití zcela totožných argumentů spatřují naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. v tom, že nebyly splněny podmínky pro vedení trestního řízení proti nim jako proti uprchlým. Dovolatelé poukázali na to, že v současné době jsou ve vyhošťovací vazbě na Filipínách, kde jsou omezeni na svobodě, kvůli čemuž se nemohli účastnit trestního řízení. Tento fakt byl soudům i ostatním orgánům činným v trestním řízení znám, ale nikterak to nereflektovaly a vyhodnotily, že obvinění se trestnímu řízení úmyslně vyhýbají, byť to odporuje zjištěným skutečnostem. Obvinění namítají, že projevili ochotu a vůli účastnit se trestního řízení alespoň prostřednictvím tzv. videokonferenčního zařízení ve smyslu ustanovení §111a tr. ř., k čemuž se však Vrchní soud v Olomouci nevyjádřil a ani neučinil dotaz na Ministerstvo spravedlnosti Filipín, zda je to proveditelné. V této souvislosti také upozornili na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 82/2002, podle kterého nelze dovodit, že se obviněný pobytem v cizině, kde se nemůže svobodně rozhodovat, vyhýbá trestnímu řízení vedenému českými orgány činnými v trestním řízení. Dovolatelé současně vytkli, že při doručování obviněným do zahraničí soud prvního stupně nepostupoval podle §429 tr. ř., kdy nevyužil při doručení tzv. mezinárodní doručenku a ani nepožádal cizozemský justiční orgán o provedení úkonu právní pomoci, kvůli čemuž nebylo vyhotoveno potvrzení o předání. V návaznosti na uvedené je pak namítán nesprávný postup nalézacího soudu, který kvůli předání předvolání v rozporu s §429 tr. ř. zamezil, aby mohlo případné potvrzení o převzetí obsahovat i žádost, díky které by se do protokolu zaneslo stanovisko obviněných, zda se hodlají zúčastnit trestního řízení, jak předpokládal Vrchní soud v Olomouci ve svém usnesení ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 6 To 2/2015. Podle dovolatelů nelze pominout ani skutečnost, že nalézací soud postupoval v rozporu s Instrukcí č. 57/2008-MOT-J/60, Ministerstva spravedlnosti ze dne 31. prosince 2010, O postupu soudů ve styku s cizinou ve věcech trestních. Podle obviněné P. tento rozpor vychází ze svévolného usnesení o zahájení trestního řízení proti uprchlým bez toho, aby se obviněné pokusil znovu kontaktovat. Obviněný D. dále dodal, že byla obeslána pouze B. P. do detenčního zařízení v Manile, o čemž byl pořízen referát předsedkyně senátu, zatímco v jeho případě nebyl žádný obdobný pokyn vydán, jak dokládá trestní spis. Podle dovolatelů již uplynuly důvody pro pokračování v řízení proti uprchlému, a proto měl již minimálně odvolací soud postupovat podle obecných ustanovení trestního řádu. Obhájce obviněného D. nad rámec společné argumentace ještě zmínil, že odvolací soud v rámci svého zdůvodnění vedení trestního řízení proti obviněným jako uprchlým odkazuje na písemnost z trestního spisu označenou jako „ přísežné prohlášení “ jejímž autorem je obviněný, která ovšem nebyla v rámci veřejného zasedání provedena ani jedním soudem a jejíž autenticitu obhajoba zpochybňuje.
Uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ve spojení s §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelé brojí proti závěrům soudů obou instancí, jelikož podle jejich názoru nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. ve formě spolupachatelství.
Obviněná P. v rámci tohoto dovolacího důvodu namítla, že právní i skutková tvrzení obou soudů jsou neprokázaná. Odkázala přitom na nepřesnosti v soudy prezentované časové posloupnosti, neboť podle pasu obviněného D. se nenacházel v České republice v době spáchání dílčích skutků. Na tomto základě za využití množství odkazů na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu se obviněná ohradila proti postupu soudů nižší instance, který podle jejího názoru nesl znaky libovůle a zasáhl do jejích ústavně garantovaných práv podle čl. 8 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 9 odst. 1 věty druhé Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a s tím i korespondující čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V rámci zkoumaného řízení v rozporu s uvedenými ustanoveními nebyl dodržen princip presumpce neviny a jemu podřazené principy in dubio pro reo a prokázání viny nad rozumné pochybnosti. Za závažný nedostatek obviněná považuje porušení zásady ústnosti a bezprostřednosti i vadné hodnocení důkazů, kdy soudy uvěřily výpovědím údajných poškozených, ale pominuly důkazy, které by podporovaly závěry obviněných. V neposlední řadě se obviněná pozastavila nad nedostatkem reakce v případě nepřesnosti výpovědí u poškozených v rámci dílčích skutků 1) až 4), což vedlo ke změně popisu skutku ze „zneužití bezbrannosti jiného“ na „násilím donutili jiného“ a také upozornila na nedostatečnou identifikaci pachatele ze strany poškozených. Obviněná ještě dodala, že chybí subjektivní stránka trestného činu, protože byly „odháčkovány“ stovky žen a není zřejmé, proč právě poškozené měl obviněný znásilnit.
Podle obviněného D. nebyl proveden žádný důkaz, který by potvrzoval verzi poškozených, že dýchací technika nazývaná „flétna a růže“ je ovlivnila. Odmítl závěry soudního znalce MUDr. Pavla Hudeho, Ph.D., z oboru zdravotnictví se specializací anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicína, který čerpal pouze z odborné literatury a nijak se nevyjádřil k metodě zkoumání poškozených, jehož závěry oba soudy pouze formalisticky převzaly. Soudy nemohly vycházet ze závěrů tohoto znalce, který nemá v této oblasti aprobaci a neprovedl žádné znalecké zkoumání, pouze čerpal z neznámého zdroje, který pak nedokázal ani citovat. Obviněný též napadá, že soudy neprovedly žádný důkaz ohledně obsahu neznámé látky v čaji, která měla působit na poškozené. V případě poškozené K. obviněný namítl, že posttraumatická stresová porucha poškozené se měla projevit až v důsledku informace o souloži s obviněným, případně byla vyvolána pomluvou definovanou ve skutkové větě tohoto rozhodnutí. Soudy obou stupňů tak bez dalšího vycházely pouze z výpovědi poškozené. Vadná je i právní kvalifikace skutku, protože postrádá jak zákonný znak „zneužití bezbrannosti“, ale i znak „násilí“. Nebylo prokázáno násilí ze strany obviněného, žádná ze svědkyň vyjma poškozených nevypověděla, že by se po absolvování techniky „flétny a růže“ dostala do stavu změny vědomí a nemohla projevit svou vůli. Z toho vyplývá, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu znásilnění, protože si nemohl být vědom, že by mohl vykonat soulož proti vůli poškozených, které se nebránily a nedaly mu svůj případný nesouhlas zřetelně najevo, respektive jejich tvrzení nejsou podporována žádnými důkazními prostředky a ani závěry znalců.
Obviněný D. samostatně uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ve spojení s §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vůči výroku o vině trestným činem pomluvy podle §206 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Ani v tomto případě neměly být naplněny znaky skutkové podstaty zmiňovaného trestného činu. Nalézací soud opřel své úvahy o skutkovém stavu pouze z obsahu civilního rozsudku, aniž by ctil zásadu vtělenou do §2 odst. 5 tr. ř., tedy nezjišťoval skutkový stav bez důvodných pochybností, např. ustanovením znalce z oboru kybernetika, ke zjištění z jakého počítače byly články vyhotoveny a zda autorem nemohla být třetí osoba, jak navrhovala obhajoba. S tímto návrhem obhajoby se nevypořádal ani soud odvolací. Oba soudy tak své závěry nezaložily na jednoznačných důkazech, které by bez pochybností odkazovaly na autorství článku. K tomu obviněný doplnil i argumentaci týkající se teoretických východisek a principů určujících povahu trestního řízení, která je obsahově obdobná té, uplatněné obviněnou P. výše.
Oba dovolatelé v rámci svých podání také namítli, že oba soudy nižších stupňů se bez odůvodnění nezabývaly jimi navrhovanými důkazy, čímž se dopustily opomenutí důkazů, což je v rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Mezi tyto opomenuté důkazy řadí především pas obviněného D., videonahrávku, kde je zachycen rozhovor obviněných s vedoucím kanceláře 6 To Vrchního soudu v Olomouci, jehož obsahem je žádost o doručení vyrozumění o předvolání k veřejnému zasedání, protože jsou schopni vypovídat prostřednictvím videokonferenčního zařízení, neustanovení soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, který by stanovil obsah zmiňovaného čaje a v návaznosti na to ustanovení znalce z oboru zdravotnictví z oboru psychiatrie, nevypracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, odvětví ruční písmo, ke zjištění zda podpis na doručence k předvolání na hl. líčení je pravým podpisem obviněného D. (Poznámka NS; nejspíše dovolatel myslel pravost podpisu na přísežném prohlášení zmíněném výše, u něhož v jiné části svého dovolání také rozporoval pravost, jelikož z trestního spisu nevyplývá, že by předvolání bylo opatřeno podpisem obviněného D., jelikož ten si předvolání odmítnul převzít, viz č. l. 5326). Dále nepodání žádosti k příslušnému cizozemskému orgánu o zajištění výslechu obviněného prostřednictvím technického zařízení podle §57 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Obviněná P. také namítla, že časové určení jednotlivých dílčích skutků je úmyslně velmi široké, aby byla upřena práva obhajoby, protože není možné, aby si jednotlivé poškozené skutky nezařadily alespoň v řádu jednotlivého týdne v roce.
V neposlední řadě obvinění namítli porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy pro ochranu lidských práv a základních svobod, kdy namítli porušení nestrannosti soudu, především ze strany předsedkyně senátu nalézacího soudu, která měla podle dovolatelů vyhrožovat obhájci obviněného D. podáním stížnosti na Českou advokátní komoru a hrubě ho urážela. Obhajobě bylo zabráněno klást otázky vyslýchaným svědkům a uplatňovat námitky proti případné věrohodnosti. Obhájci byli diskvalifikováni stran další obhajoby kvůli pohrůžce podání trestního oznámení pro trestný čin pohrdání soudem podle §336 tr. zákoníku. Obviněná P. doplnila, že nalézací soud se stavěl do pozice pomocníka veřejné žaloby, která byla jinak neaktivní a že předsedkyni senátu pojil kolegiální poměr k osobám zainteresovaným na Škole XY.
Dovolatelé proto shodně navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 1. 2021 sp. zn. 6 To 67/2020 ve výrokové části I. citovaného rozsudku (obviněný D. samostatně navrhl zrušení i části II. výroku) a dále aby podle §265 l odst. 1, odst. 3 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, pobočce ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. (pozn. NS; dovolatelé obdobně jako v dovolacím řízení vedeném pod sp. zn. 4 Tdo 113/2019 nenavrhli zrušení rozsudku soudu prvního stupně, což opět Nejvyšší soud mohlo vést k závěru, že měli na mysli přikázání věci odvolacímu soudu.)
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. nejprve zrekapituloval podstatné části řízení v projednávané věci i obsah dovolacích důvodů uplatněných obviněnými. Podstatu obou dovolání vyhodnotil jako účelovou, zavádějící a nezřídka i realitě odporující pokud jde o uplatněná tvrzení, která nadto oba obvinění prezentovali již v předchozích stadiích trestního řízení a s nimiž se oba nižší soudy beze zbytku a správně vypořádaly. Upozornil také, že k většině námitek se už vyjadřoval i Nejvyšší a Ústavní soud a z toho důvodu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle kterého opakování již uplatněných námitek obviněným zpravidla zakládá zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Uplatněné námitky jsou tak zčásti neopodstatněné a částečně se rozcházejí s vytýkanými dovolacími důvody. Státní zástupce v obecné rovině konstatoval, že realizované dokazování bylo precizní, úplné a bezvadné. Podaná dovolání tak jen reprezentují nespokojenost dovolatelů s nevyhověním jejich představám o průběhu skutkového děje. Nebyly dány žádné pochybnosti o úplnosti dokazování a rozhodnutí obou soudů nejsou zatížena vadou tzv. opomenutých důkazů, jelikož soudy logicky zdůvodnily, proč jednotlivé důkazní návrhy považovaly za nadbytečné. K otázce zákonnosti řízení proti uprchlému státní zástupce dodal, že byly splněny všechny zákonné podmínky pro tento typ řízení, protože bylo v předmětném případě spolehlivě ověřeno, že obvinění se aktivně snaží vyhnout trestnímu řízení. Dále je významnou vadou uplatněných dovolání rozpor mezi deklarovaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a pod něj podřazenými námitkami. Většina těchto námitek je totiž postavena především na zpochybňování rozsahu dokazování a na nesouhlasu s hodnocením důkazů, čímž se míjí s rozsahem uvedeného dovolacího důvodu. Za jediné relevantní argumenty státní zástupce považuje výtku o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu znásilnění na podkladě tvrzení, že „odháčkováno“ bylo mnoho žen a z rozsudku není zřejmé, proč právě poškozené měly být znásilněny a výtka, podle níž chybí zákonný znak znásilnění a to „zneužití bezbrannosti“ či „násilí“. Státní zástupce ovšem dodal, že i tato argumentace je zjevně neopodstatněná a odkázal na odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižší instance. (Pozn. NS; vyjádření státního zástupce bylo vyhotoveno ještě před novelou trestního řádu účinné od 1. 1. 2022). Jako další vada dovolání bylo zahrnutí námitek o podjatosti předsedkyně senátu nalézacího soudu pod již citovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což je zcela mimo rámec uvedeného důvodu. Státní zástupce v tomto bodě zmínil, že takovouto výtku by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., ovšem v tomto konkrétním případě je pouze účelová, jak správně dovodil odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí. V neposlední řadě uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě byl uplatněn nesprávně, jelikož pokud dovolatelé tvrdí, že odvolací soud fakticky zamítl jejich opravný prostředek, a proto navázali tento dovolací důvod na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., měli tak učinit i v případě §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., což se však nestalo.
Ze všech výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obvinění J. D. a B. P. jsou podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovala formální a obsahové náležitosti podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jejich přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřují proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým byl změněn výrok o vině (pro srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. 6 Tdo 1480/2003, podle kterého o faktické zamítnutí opravného prostředku se jedná, když původní výrok o vině a trestu zůstal nezměněn).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obvinění opřeli, lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázali. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Nejvyšší soud je na tomto místě též nucen připomenout, že v mezidobí byl trestní řád (zák. č. 141/1961 Sb.) novelizován a to zák. č. 220/2021 Sb. v tom směru, že s účinností od 1. 1. 2022 došlo mj. ke změně v úpravě ustanovení §265b tr. ř. ohledně dovolacích důvodů, resp. jejich řazení v uvedeném ustanovení trestního řádu. To ale na řádnosti podaných dovolání nic nemění.
Je též třeba poznamenat, že v nastalé procesní situaci obhájce obviněné P. nemohl ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. – nyní odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení soudu prvního stupně uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. Je tomu proto, že výrok o vině obviněné P. uvedený v rozsudku soudu prvního stupně byl kompletně zrušen rozsudkem odvolacího soudu a znovu tímto soudem vysloven. Čili odvolání obviněné nebylo soudem druhého stupně zamítnuto a to ani v přeneseném slova smyslu, takže citovaný dovolací důvod byl jejím obhájcem uplatněn nesprávně. Pokud jde o dovolání za obviněného D., v jeho případě uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. – nyní odst. 1 písm. m) tr. ř. mohl být namířen pouze vůči výroku o vině trestným činem pomluvy podle §206 odst. 1, 2 tr. zák., neboť pouze ohledně něj bylo jeho odvolání soudem druhého stupně fakticky, nikoli výslovně zamítnuto. Stran výroku o vině týkající se trestných činů znásilnění platí to, co bylo výše uvedeno ohledně dovolání podaného za obviněnou P., takže i zde byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, užit nesprávně. Tyto nedůslednosti však dovolací senát nepovažoval za do té míry závažné, aby trval na formálním upřesnění náležitostí předložených mimořádných opravných prostředků dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení jejich obsahu a v nich obsažených námitek. Zaměřil se tedy na zjištění, zda řízení předcházející rozhodnutí odvolacího soudu bylo vskutku zatíženo vadami zakládajícími existenci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. d), h), popř. g) tr. ř. v nyní účinném znění.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř . je dán tehdy, jestliže v řízení před soudy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvod tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je pak zejména zajištění reálné možnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti.
Prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a má povinnost zkoumat, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav, tak jak byl zjištěn soudem prvního stupně a přezkoumán v řádném opravném řízení. Těžištěm dokazování je totiž prvoinstanční soud, který dle zásad ústnosti (§2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.) provádí a hodnotí důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) tak, aby byla spolehlivě zjištěna skutková podstata. Případné nedostatky a pochybení může obviněný namítat prostřednictvím řádného opravného prostředku především v podobě odvolání včetně vad ve zjištěném skutkovém stavu díky apelačnímu principu a možnosti opakovat či provést nové dokazování (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Oproti tomu dovolací soud vedený kasačním principem a omezený taxativním výčtem dovolacích důvodů tuto možnost má ve velmi omezeném rozsahu, neboť není sám oprávněn provádět a přehodnocovat důkazy, což podtrhuje unikátní postavení dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku, který slouží k nápravě právních vad (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzovaném případě sice dovolatelé reklamovali nesprávnost právního posouzení stíhaných skutků, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku opřeli z podstatné části o výtky vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy. Svůj mimořádný opravný prostředek tak v této části založili primárně na zpochybnění jejich skutkových zjištění a převážně na tomto půdorysu namítali vady rozhodnutí předpokládané v novelizovaném ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , účinném od 1. 1. 2022. Nejvyšší soud řídící se základními pravidly časové působnosti trestního práva procesního toto dovolací řízení vedl podle aktuálně platného a účinného procesního předpisu, a proto část relevantní argumentace dovolatelů posoudil podle tohoto nově platného dovolacího důvodu a v jeho mezích pak dále hodnotil vznesené námitky. Jeho základem je existence flagrantních pochybení při zjišťování skutkového stavu, čímž dochází k zásadnímu narušení základních práv a svobod obviněného v rámci jeho práva na spravedlivý proces (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). Mezi takováto pochybení se řadí extrémní nesoulad ve skutkových zjištěních, např. pokud z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, když jsou učiněná skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (pro srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011), opomenutí důkazu, ať už zamítnutím důkazního návrhu, který má zásadní význam pro posouzení otázky viny bez adekvátního odůvodnění, nebo jen okrajovou zmínkou neodpovídající povaze a závažnosti věci (pro srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017 sp. zn. 6 Tdo 725/2017) a v neposlední řadě rozhodnutí vycházející z procesně nepoužitelných důkazů, jejichž nepřípustnost kauzálně vyplývá přímo z trestního řádu, nebo jiných právních předpisů ve smyslu §89 odst. 3 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013 sp. zn. 6 Tdo 84/2013). Naplnění tohoto důvodu však nelze spatřovat v pouhé polemice se závěry soudů nižší instance a domáhání se revize skutkového stavu věci ve prospěch dovolatele jenom proto, že s těmi stávajícími není spokojen. Námitky vznesené dovolatelem také nemohou směřovat k pouhému obecnému požadavku na přehodnocení skutkových závěrů učiněných předchozími soudy, ale musí zcela konkrétně formulovat a poukázat na nesprávnosti, jež ve svém postupu ten který soud nižšího stupně při stanovení skutkových zjištění učinil, čímž se dopustil nepřiměřeného zásahu do základních principů trestního řízení. Zároveň to však musí znamenat, že tato pochybení jsou zásadní, mající vliv na hmotněprávní posouzení projednávané věci.
Na tomto místě je potřebné v obecné rovině připomenout, že podle §302 tr. ř. lze řízení proti uprchlému konat proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. Ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je významné, že vůči takovému obviněnému, jehož nelze postavit před soud, umožňuje trestní řád vést řízení v jeho nepřítomnosti, a to i v případě, že nebyl vyslechnut v žádném stadiu řízení a ani mu nebylo osobně sděleno obvinění z trestného činu. Nezbytným předpokladem daného postupu je ovšem spolehlivé zjištění, že pachatel pobývá v cizině v úmyslu se konkrétnímu trestnímu řízení vyhnout a že takto motivován opustil území České republiky anebo v cizině zůstal. Jinými slovy, pobyt v cizině (např. z pracovních či jiných důvodů) sám o sobě ještě není důvodem k řízení proti uprchlému. Za vyhýbání se trestnímu řízení pobytem v cizině se považuje takový způsob maření průběhu trestního řízení, kdy se pachatel na území cizího státu zdržuje v úmyslu oddálit nebo zmařit své dopadení a zajištění k úkonům trestního řízení. Takto lze s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu nahlížet i na obviněného, který je v cizině omezen na osobní svobodě a nemůže se tudíž svobodně rozhodovat o svém pohybu a pobytu, pokud bylo zároveň zjištěno, že se před svým zadržením orgány cizího státu aktivně vyhýbal trestnímu řízení v České republice a ani poté se jeho subjektivní postoj v tomto směru nijak nezměnil. Postavení českých orgánů činných v trestním řízení totiž za dané situace zůstává i po detenci obviněného (např. ve vydávací vazbě) neměnné a naopak jeho postavení ve vztahu k nim se tím nijak neoslabilo (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 443/05 a přiměřeně též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015 sp. zn. 8 Tdo 1589/2014).
V posuzovaném případě je především nutné upozornit, že otázkou zákonnosti vedení trestního řízení proti dovolatelům jako uprchlým se zabýval jak Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. 3. 2019 sp. zn. 4 Tdo 113/2019, tak i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2038/19 a usnesení ze dne 4. 9. 2019 sp. zn. I. ÚS 2037/19. Ve všech těchto případech bylo shodně konstatováno, že dovolatelé svým jednáním naplňují podmínky pro vedení řízení proti uprchlému a Nejvyšší soud ani v tomto případě nespatřuje relevantní důvod se odchýlit od již vyjádřeného stanoviska. Ohledně již několikrát opakovaných námitek dovolatelů, ke kterým se vyjádřila celá řada příslušných soudů, je možné už jen zopakovat, že z předloženého spisového materiálu vyplývá zjevná snaha obviněných komplikovat trestní řízení a vyhnout se tak trestní odpovědnosti. Napadený rozsudek odvolacího soudu v bodech 25 až 30 extenzivně a především správně vyložil všechny relevantní argumenty pro zákonnost postupu podle §302 a násl. tr. ř., se kterými se Nejvyšší soud plně ztotožňuje. Je vhodné doplnit, že namítaná procesní vada v podobě odkazu na podání obviněného D. označeného jako „přísežné prohlášení“, které ovšem nebylo provedeno v rámci opakovaného hlavního líčení podle §219 odst. 3 tr. ř. a ani v navazujícím veřejném zasedání u odvolacího soudu, není vadou. Jelikož podmínky pro vedení řízení proti uprchlému je třeba zkoumat z úřední povinnosti v kterémkoliv stadiu trestního řízení podle §306a tr. ř., je nesmyslné vázat tento přezkum pouze na důkazy, které byly provedeny v hlavním líčení. V opačném případě by zahájení řízení proti uprchlému bylo možné až po zahájení dokazování v hlavním líčení, což odporuje smyslu a cíli takového řízení. Pokud tedy odvolací soud opřel svou argumentaci o obsah trestního spisu v rámci přezkumu důvodnosti řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř., nelze takovému postupu nic vytknout. Je nutné také zdůraznit, že se jedná pouze o jeden z mnoha důkazů, o které odvolací soud opírá své rozhodnutí, tedy správnost závěrů by nebyla nikterak ovlivněna i v případě, že by šlo o postup vadný. Stran argumentace ohledně nesprávného doručení obviněným je třeba znovu uvést, že řízení probíhalo mj. v rámci §306 tr. ř., tedy se doručovalo toliko obhájcům obviněných. Výjimku tvoří pokus doručit předvolání před zahájením řízení podle §302 a násl. tr. ř. prostřednictvím konzula ČR (řízení proti uprchlému bylo zahájeno 16. 11. 2017). Ovšem ani zde argumentace obviněných neobstojí, jelikož v době tohoto pokusu (23. 11. 2016) namítaný §429 tr. ř. byl již zrušen novelou č. 105/2013 Sb., účinnou od 1. 1. 2014 a podle základních principů o časové působnosti trestního práva procesního nebyl soud vázán výkladem tohoto ustanovení. Je tak možno konstatovat, že námitky dovolatelů v daném ohledu postrádají dostatečnou relevanci, přičemž již dříve jimi byly adresovány napříč soudní soustavou.
S ohledem na novelizovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud zkoumal i relevantnost procesních námitek obviněných ať už týkajících se dílčích skutků pod body 1) až 6), či skutku pod bodem 7) výroku o vině a z dostatečně podrobných a pečlivých odůvodnění rozsudků obou soudů, splňujících kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit, že by soud prvního stupně dospěl k obviněným zpochybňovaným skutkovým zjištěním po neobjektivním a tendenčním hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce založil na ničím nepodložených domněnkách a spekulacích. Námitky uplatněné na částečně procesním základě (§2 odst. 6 tr. ř.) lze podřadit pod nově avizovaný dovolací důvod, což se týká především výhrad obviněné P. vůči nevypořádání se s dokazováním ohledně nepřítomnosti obviněného D. v době spáchání skutků, jak má dokládat jeho pas. Po konfrontaci s odůvodněním rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že tato námitka nemá žádnou oporu, jak bylo srozumitelně vysvětleno v bodě 139 odůvodnění tohoto rozhodnutí. Zbytek její procesní argumentace jsou pouze obecné právně teoretické závěry bez konkrétně formulovaných námitek, což, jak bylo uvedeno výše, nespadá ani pod novelizované dovolací důvody. Argumentace obviněného D. je mířena vůči znaleckému posudku znalce MUDr. Pavla Hudeho, Ph.D., jehož zázemí ani závěry nejsou podle dovolatele dostatečně fundované. Opak je pravdou, jak je patrno zejména ze strukturovaných úvah prezentovaných v bodě 32 písemného vyhotovení rozsudku nalézacího soudu. S totožnou procesní (skutkovou) argumentací, jakou obviněný uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) patřičně vypořádal i odvolací soud v bodě 46 a 47 odůvodnění svého rozhodnutí. Druhou procesní námitkou obviněného je soudy mechanické přijetí výpovědi poškozené K. jako směrodatné. I v tomto případě jde o opakovanou výtku, kterou mimo jiné již řešil odvolací soud v bodě 56 svého rozhodnutí. V neposlední řadě v rámci argumentace vůči závěrům týkajících se skutku v bodě 7) výroku, obviněný D. též brojil proti postupu soudů, které měly ke svým závěrům dojít pouze prostřednictvím obsahu civilního rozsudku. I tato námitka ovšem byla oběma soudy nižších stupňů vyvrácena. Byť nalézací soud upozornil na existující civilní rozsudek, své vlastní závěry založil na provedeném dokazování, jak je patrné ze strukturovaných úvah v bodě 161 odůvodnění jeho rozhodnutí, na což ostatně dovolatele upozornil už odvolací soud v bodě 61 odůvodnění svého rozsudku. Ve stejných bodech se pak nalézací i odvolací soud v potřebné míře vyjádřily i k námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu.
V rámci dovolání obvinění také uvedli velké množství námitek ohledně jejich důkazních návrhů, které nalézací soud měl bezdůvodně zamítnout, či se jimi vůbec nezabývat nebo je ignorovat, čímž se měl dopustit opomenutí důkazů. Část namítaných opomenutých důkazů vycházela z předpokladu, že řízení proti uprchlému je vedeno nezákonně, což ale Nejvyšší soud odmítl, a tedy námitka opomenutých důkazů postrádá smyslu. Obecně pak lze uvést, že zbývající výhrady v rámci této argumentace nespadají pod nově vymezený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož, jak bylo již vysvětleno, nalézací soud by musel nedostatečně odůvodnit své zamítavé stanovisko a zároveň by takové pochybení muselo mít vliv na hmotněprávní posouzení věci. Ovšem ani jedna z těchto podmínek nebyla v případě námitek dovolatele či obou dovolatelů naplněna. Je vhodné podotknout, že nalézací i odvolací soud se dopodrobna zabývaly každým důkazním návrhem učiněným obhajobou a ke každému podaly dostatečné zdůvodnění, proč jej případně odmítly realizovat. Jmenovitě např. odvolací soud v bodě 61 odůvodnění svého rozhodnutí jasně vysvětlil odmítnutí důkazního návrhu na zpracování znaleckého posudku z oboru kybernetika. Výjimku tvoří zmiňované návrhy na ustanovení znalce z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a znalce z oboru písmoznalectví, odvětví ruční písmo. Z obsahu trestního spisu v rámci opakovaného hlavního líčení podle §219 odst. 3 tr. ř. však není patrné, že by obhajoba konkrétně takovéto návrhy vznesla, a tedy z logiky věci se o opomenuté důkazy jednat nemůže. Veškerá uvedená argumentace (která je nesystematicky roztroušena napříč oběma dovoláními) je zjevně pouhou polemikou s postupem soudů nižších stupňů, usilující o přehodnocení důkazů dovolacím soudem. K tomu je třeba dodat, že Nejvyšší soud toliko ve výjimečných případech přistupuje k posouzení skutkových zjištění, přičemž dbá na dodržení základních práv a svobod obviněné osoby, ale není povolán k běžnému zkoumání či dokonce přehodnocení důkazů podle představ dovolatele. Podstatné zde je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 4 Tdo 16/2014). Z těchto důvodů Nejvyšší soud neakceptoval námitky spočívající v opomenutých důkazech.
Pokud jde o námitky hmotněprávního charakteru, lze souhlasit se státním zástupcem, že pouze dvě se obsahově dotýkají otázek hmotného práva a jsou tak podřaditelné pod novelizovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jde o námitku o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu znásilnění uplatněnou obviněnou P. a o nenaplnění zákonného znaku násilí a zneužití bezbrannosti v rámci trestného činu znásilnění uplatněnou obviněným D.
Stran subjektivní stránky trestného činu znásilnění je potřeba uvést, že se jedná o úmyslný trestný čin, kdy pachatel cíleně usiluje o dosažení pohlavního styku s obětí, i přes její nesouhlas. Nesouhlas oběti je nutno vykládat extenzivně jak ostatně dovozuje i ESLP v M. C. proti Bulharsku, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 4. 3. 2004, č. stížnosti 39272/98 či pozdější navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1051/2011. Pro naplnění skutkové podstaty znásilnění tak není potřeba fyzického odporu oběti, nýbrž projev vážně míněného nesouhlasu. Forma onoho nesouhlasu musí být srozumitelná, ale zároveň je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem, za kterých nesouhlas byl projeven. V případě znásilnění je objektivní stránka charakterizována jako použití násilí (či jeho pohrůžky, nebo jiné těžké újmy), nebo zneužití bezbrannosti za účelem dosažení soulože. Samotné násilí je třeba vykládat jako použití fyzické síly za účelem překonat, nebo zamezit odporu ze strany oběti. Pod násilí lze také podřadit rozmyslné uvedení oběti v bezbrannost s cílem následně vykonat soulož, které se svou intenzitou a rozsahem staví standardnímu fyzickému násilí na roveň (pro srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 5 Tdo 735/2005). Oproti tomu zneužití bezbrannosti je chápáno, jako vykonání soulože na oběti, která bez pachatelova přičinění není vzhledem k okolnostem schopna se projevit, jak ostatně správně dovodil odvolací soud ve svých úvahách v bodě 72 odůvodnění napadeného rozsudku.
Nejvyšší soud s ohledem na takto vymezená kritéria definující znásilnění neakceptoval výhrady obviněných, že nebyly naplněny znaky uvedené skutkové podstaty. Pokud obviněná P. argumentuje nenaplněním subjektivní stránky s ohledem na existenci jiných žen, které taktéž prodělaly „odháčkování“ a není zřejmé, proč právě poškozené měly být znásilněny, je v prvé řadě třeba zdůraznit, že kvantita sexuálních styků obviněného není sama o sobě relevantním faktorem pro posouzení konkrétních případů. V odůvodněních rozhodnutí soudů nižší instance je do detailu popsáno, co poškozené odděluje od jiných účastnic odháčkování, což je znalost procesu „odháčkování“ a neudělení souhlasu (třeba i ex post) s takovýmto postupem. Mimo jiné odvolací soud v bodě 69 odůvodnění svého rozhodnutí podrobně shrnuje, jak zhruba polovina vyslýchaných neměla informace o rituálu „odháčkování“. Obvinění si vzhledem k jejich postavení ve škole XY museli být vědomi nedostatečné informovanosti části „studentek“, a i přesto pokračovali v rituálu „odháčkování“. To spojené s použitím postupů, které měly omámit zúčastněné ženy včetně techniky „flétna a růže“, která, jak bylo prokázáno, uváděla poškozené i ostatní ženy do stavu bezbrannosti, jasně dokládá úmysl ze strany obviněných. Pokud se tedy obviněná dovolává skutečnosti, že některé ženy měly odlišné pohledy a zážitky než poškozené, nevyvrací tím právní kvalifikaci v těch dílčích skutcích, pro které byla i s obviněným D. uznána vinnou. Jinými slovy, trestní odpovědnost není hrou čísel, kdy o úmyslné jednání jde, jen pokud pachatel v obdobných situacích vždy spáchá úmyslný trestný čin. Opak je pravdou, neboť násilná trestná činnost je z logiky věci veskrze individualizovanou záležitostí a zobecňování chování pachatele poukazem na jiné situace bez zasazení do příslušného kontextu nemůže obstát. Jak je ostatně evidentní z prokázaného skutkového stavu, obvinění investovali značné úsilí a čas, aby si vytvořili příhodné podmínky pro páchání této trestné činnosti.
Výhrady obviněného D. o nenaplnění objektivní stránky skutkové podstaty znásilnění jsou taktéž neodůvodněné. S ohledem na propracované odůvodnění v bodě 72 rozsudku odvolacího soudu nemá Nejvyšší soud za nezbytné rozsáhle opakovat, co už bylo jasně a srozumitelně řečeno. Skutkové závěry obou soudů nižších stupňů jsou bezvadné, čímž kvalifikování jednání obviněných jako násilí z důvodu úmyslného uvedení poškozených do bezbrannosti odpovídá právní teorii i zaběhlé právní praxi (viz citované usnesení sp. zn. 5 Tdo 735/2005). Je možno konstatovat, že oběti by se nedostaly do předmětné situace, kdyby je obvinění do ní nevmanipulovali, což jasně podtrhuje jejich rozmysl. Je tudíž zřejmé, že cílem jich obou bylo otupení vůle jednotlivých „studentek“ a vytvoření příhodných podmínek pro následné vykonání soulože s nimi ze strany obviněného D., přičemž v takto omámeném stavu byly velmi omezené ve své schopnosti na celou situaci reagovat a projevit minimálně svůj nesouhlas. Nejvyšší soud proto i tyto námitky pokládá za neopodstatněné.
Totožně s předchozím dovolacím řízením uskutečněným pod sp. zn. 4 Tdo 113/2019 i nyní byly vzneseny ze strany dovolatelů výhrady ohledně podjatosti předsedkyně senátu soudu prvního stupně. Nejvyšší soud v reakci na toto tvrzení mj. zrekapituloval argumenty obsažené v odůvodnění svého předchozího rozhodnutí, které však doplnil o odpovědi na nově vznesené námitky. Nejprve je ale třeba konstatovat, že pokud obvinění (jejich obhájci) uplatnili námitku, že ve věci rozhodovala jako předsedkyně senátu soudu prvního stupně JUDr. Iveta Šperlichová, tak se tak stalo v rozporu s věcným zaměřením dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), nyní h) tr. ř., když dovolací důvod, pod nějž by teoreticky tato výhrada patřila /§265b odst. 1 písm. b) tr. ř./ uplatněn výslovně nebyl. Podle obviněné P. měla být jmenovaná soudkyně podjatá pro svůj kolegiální poměr k osobám dříve zainteresovaných do dění ve škole XY, a měla tak být z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučena. Této výhradě nebylo možno přiznat žádné opodstatnění. Podstatou její argumentace je totiž opětovná stížnost na postup senátu krajského soudu při shromažďování a následném hodnocení důkazů, kterým měla JUDr. Šperlichová zřetelně projevit svoji podjatost vůči oběma dovolatelům. Obviněný D. k tomu namítal podjaté chování vůči obhajobě, především si stěžoval na upření práva vznášet námitky a vyhrožování ze strany soudkyně podáním stížnosti k České advokátní komoře.
K tomu je třeba zopakovat, že podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mj. soudce nebo přísedící, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Poměr k projednávané věci může záležet například v tom, že soudce nebo osoba mu blízká (srov. §89 odst. 8 tr. zák.) byli poškozeni projednávanou trestnou činností; poměrem k osobě, jíž se úkon přímo dotýká, se pak rozumí zejména poměr příbuzenský, švagrovský, druha a družky, úzce přátelský a nepřátelský. Projednávanou věcí je nutno rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybností o schopnosti soudce přistupovat k věci a úkonům jí se týkajícím objektivně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001). Pokud dovolatelé dovozují podjatost soudkyně ze způsobu jejího rozhodování, konkrétně z toho, že neprovedla dokazování v kvantitě, kterou požadovali, a nehodnotila provedené důkazy podle jejich představ, pak tato skutečnost bez dalšího důvodem k vyloučení podle §30 odst. 1 tr. ř. není. Procesní postup soudce a jeho právní názor za poměr k projednávané věci či k osobě obviněného, jeho obhájce nebo zmocněnce nebo poškozeného považovat nelze (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 3 Tdo 1339/2013). Ani v dovolání obviněné P. konstatovaný kolegiální vztah mezi JUDr. Šperlichovou a vyjmenovanými soudci působícími na Okresním soudě ve Zlíně, kteří měli být podle obviněné zainteresováni na chodu esoterické školy, nemůže bez dalšího vést k závěru, že jde mezi nimi o poměr, který předpokládá ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. Obviněná ostatně ani nijak blíže nerozvedla, proč by tyto osoby měly mít zájem na jejím odsouzení. V tomto ohledu se omezila pouze na abstraktní námitku na úrovni ničím nepodložené konspirační teorie. Stejně tak Nejvyšší soud odmítá námitku obviněného D. o podjatém jednání předsedkyně senátu, neboť jak mu bylo již vysvětleno odvolacím soudem v bodě 39 odůvodnění napadeného rozsudku, obhájce obviněného byl pouze upozorněn na možná rizika plynoucí z jeho jednání.
Lze tedy uzavřít, že dovolání obviněných J. D. a B. P. byla dílem opřena o námitky, které nebylo možno podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l ) tr. ř., a dílem o námitky, jimž z hlediska výslovně či obsahově uplatněných důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř. nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění. Nejvyšší soud proto obě podaná dovolání v konečném výsledku odmítl jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu bylo třeba souhlasu stran.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 2. 2022
JUDr. František Hrabec
předseda senátu