ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.349.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 349/2022- 225
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2022 o dovolání obviněného R. P. , nar. XY ve XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Břeclav, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 9 To 386/2021, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 125/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2021, sp. zn. 5 T 125/2021, byl obviněný R. P. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku (skutek 1) a přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (skutek 2), kterých se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
v přesně nezjištěné době od 5. 2. 2020 do 15. 6. 2020 v XY na ulici XY v prostorách Věznice XY, při vycházkách na vězeňském dvoře, opakovaně, nejméně ve třech případech, sděloval poškozenému P. B., narozenému XY, že bude ve věznici týrán, že mu rozbije hubu, že si venku najde jeho rodinu a nechá ji zlikvidovat, pokud jako svědek v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 2 Tm 5/2020, ve které se v pozici obžalovaných nacházeli synové R. P. M. P., narozený XY, a R. P., narozený XY, nezmění svoji výpověď při hlavním líčení u Krajského soudu v Brně ve prospěch jeho synů oproti původní výpovědi, kterou učinil před policejním orgáne v přípravném řízení,
dne 12. 8. 2020 v době kolem 9:30 hodin v Brně na ulici Rooseveltova 648/16 v budově Krajského soudu v Brně v jednací síni č. 0015, při hlavním líčení vedeném pod sp. zn. 2 Tm 5/2020 v trestní věci jeho synů M. P., narozeného XY, a R. P., narozeného XY, po řádném poučení v postavení svědka, uváděl vědomě nepravdivé skutečnosti ve snaze pomoci synům, kdy lživě uvedl, že za ním přišel svědek P. B., narozený XY, s tím, že zpytuje svědomí, že v předmětné trestní věci v přípravném řízení nevypovídal pravdu, že uvede vše na pravou míru, že to tak nebylo, že nemělo docházet k fyzickému násilí, šikaně nebo znásilnění ze strany M. P. a R. P., a zároveň požadoval finanční odměnu za to, že svoji výpověď změní, přičemž Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 7. 10. 2020, č.j. 2 Tm 5/2020-639, jakož i Vrchní soud v Olomouci jakožto odvolací soud, který tak učinil v rozsudku ze dne 29. 1. 2021, č. j. 4 Tmo 16/2020-692, s nabytím právní moci dne 29. 1. 2021, jeho výpovědi neuvěřil, označil ji za lživou, naopak soud uvěřil svědkovi P. B., který u hlavního líčení svou výpověď z přípravného řízení zopakoval.
2. Za uvedené trestné činy uložil Městský soud v Brně obviněnému podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků. Pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2021, sp. zn. 5 T 125/2021, podal obviněný odvolání směřující do výroků o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 9 To 386/2021, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 9 To 386/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání do všech výroků z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolatel namítá, že rozhodnutí Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podle dovolatele má také napadené rozhodnutí vady spočívající v nesprávném a neúplném zjištění skutkového stavu věci. Dovolatel namítá, že nebyl zjištěn takový skutkový stav, který by nasvědčoval tomu, že by se skutek 1 obžaloby vůbec stal. Stran skutku 2 se domnívá, že skutek není trestným činem, tudíž došlo k nesprávné právní kvalifikaci. Z těchto důvodů je dán extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a právní kvalifikací učiněnou soudem.
5. Ve vztahu ke zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku poukazuje dovolatel na zásady uvedené v §2 tr. ř., zejména na zásadu in dubio pro reo . Za podstatné považuje hodnocení věrohodnosti svědka a poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 21 Cdo 560/2006, nebo ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdo 257/97, ze kterých vyplývá, že je při posuzování věrohodnosti je nutno hodnotit vztah svědka k účastníkům řízení a k projednávané věci, jaká je jeho rozumová vyspělost a duševní úroveň svědka, okolnosti, za kterých vnímal skutečnosti, o kterých vypovídá, a zda je důkaz výpovědi svědka souladný s dalšími důkazy apod.
6. Ohledně přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku namítá nesprávnou právní kvalifikaci skutku jako trestného činu a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1103/2005.
7. Ve vztahu ke zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku dále uvádí, že došlo k vyhodnocení jeho jednání jako trestného jednání, ačkoliv se skutek popsaný v obžalobě dovolatele nenastal. Ohledně svědectví svědka B. konstatuje, že svědek je nedůvěryhodný a ani z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nelze dovodit, na základě jakých skutečností byla dovozena jeho důvěryhodnost. Poukazuje rovněž na listinné důkazy – dopisy svědka adresované jemu, když tyto listinné důkazy ani jeden ze soudů nižších stupňů blíže nezohlednil. Podle názoru dovolatele se trestné činnosti dopustil právě svědek B., a to konkrétně útisku podle §177 (tr. zákoníku). Dále namítá, že soudy nesprávně uvěřily výpovědi tohoto svědka, když za situace tvrzení proti tvrzení bylo na místě aplikovat zásadu in dubio pro reo.
8. Podle dovolatele u přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, nedošlo k naplnění objektivní stránky. V tomto směru odkazuje na odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 4 Tmo 16/2020 a na rozhodnutí Krajského soudu v Brně, sp. zn. 2 Tm 5/2020, přičemž následně dovozuje nenaplnění podmínky, že by jeho výpověď v označených věcech mohla vést k jinému rozhodnutí, jestliže jeho výpověď byla soudy hodnocena tak, že nemá žádný vliv na meritum věci. Tato skutečnost však neimplikuje to, že by výpověď měla být nepravdivá nebo dokonce lživá. Dovolatel rovněž namítá, že se soudy nevypořádaly s listinnými důkazy (dopisy), v nichž svědek B. po něm požaduje finanční odměnu za uvedení své výpovědi na pravou míru, stejně tak bližším způsobem soudy neřešily existenci složenek, které se týkaly převodu peněz mezi ním a svědkem B. Poukazované listiny podle názoru dovolatele prokazují pravdivost jeho tvrzení, že svědek B. si nárokoval peníze za změnu výpovědi a předání listin. Proto se nemohl dopustit uvedeného přečinu, když se jednání, které popsal, skutečně stalo a nejednalo se tedy o lživou konstrukci.
9. Dovolatel poté pod bodem VII c) podaného dovolání shrnuje již uplatněnou argumentaci a poté dovozuje, že nebylo prokázáno, že by se skutek, pro nějž je stíhán, stal (ad 1) a že jednání popsané v napadených rozhodnutích je trestným činem (ad 2).
10. V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 9 To 386/2021, stejně jako rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2021, sp. zn. 5 T 125/2021, a zprostil ho v plném rozsahu obžaloby, nebo aby alternativně věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
11. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 1 NZO 229/2022, nejprve shrnula průběh trestního řízení, uplatněný dovolací důvod a zvolenou argumentaci. Poté akcentuje, že v podaném dovolání obviněný uplatňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., byť mimo jiné namítá, že mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad, což je dovolací důvod uvedený od 1. 1. 2022 v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože obviněný dovolání směřoval proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání podané proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, mělo být správně jeho dovolání opřeno rovněž o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022) v jeho tzv. druhé alternativě ve spojení s dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. g), písm. h) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022).
12. Následně státní zástupkyně poukazuje na uplatnění shodných námitek, jaké obviněný již uplatnil v řízení před soudem prvního stupně a v řízení odvolacím, a poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002, podle kterého se v takovém případě zpravidla jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Podle s tátní zástupkyně část námitek obviněného nespadá pod uvedené dovolací důvody a část je neopodstatněná. Obecně rozebírá dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021, a vymezuje i podstatu extrémního rozporu, který byl do 31. 12. 2021 za jistých okolností (3 skupiny) podřaditelný pod tento dovolací důvod. Zdůrazňuje, že extrémní nesoulad bylo nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění byla pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
13. Námitky obviněného prostřednictvím, ve kterých soudům, ve vztahu k prvnímu skutku právně kvalifikovanému jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, vytýká nesprávně zjištěný skutkový stav, zejména nesprávné hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka P. B. a nevypořádání se s doloženou korespondencí mezi poškozeným a obviněným, však nelze podle názoru státní zástupkyně podřadit pod tzv. extrémní nesoulad, ale ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť podstatou těchto námitek je brojení proti chybnému hodnocení důkazů nalézacím soudem a soudem odvolacím. Podle státní zástupkyně ovšem právní posouzení věci odpovídá provedeným důkazům a následně poukazuje na jednotlivé důkazy, z nichž soud prvního stupně správně dovodil skutková zjištění (výpověď poškozeného P. B., dopisy), když vysvětlil i své závěry ohledně předmětných dopisů a jeho zdůvodnění se státní zástupkyni jeví jako logické, a proto není třeba dopisům přikládat zvláštní význam. Státní zástupkyně pak ve shodě se závěry soudu druhého stupně, který se ztotožnil se soudem prvního stupně, neshledala mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy žádný nesoulad, natož extrémní.
14. Státní zástupkyně se dále věnuje námitce obviněného, kterou dovolatel brojí proti právní kvalifikaci druhého skutku jako přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a kterou lze podle jejího názoru podřadit pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho tzv. druhé alternativě ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tato však není opodstatněná. Uvádí, že nedůvodností této námitky se zabýval již soud prvního stupně (bod 7 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž dospěl k závěru, že okolnost, o které obviněný uváděl nepravdu, byla okolností mající podstatný význam pro rozhodnutí soudu, neboť mohla vést k jinému rozhodnutí stran průběhu trestního řízení a jeho výsledku a mohla znemožnit zjištění skutkového stavu věci. Státní zástupkyně dovozuje, že obviněný se zmíněného jednání dopustil v úmyslu docílit prospěchu nemateriální povahy pro své syny, proti kterým bylo vedeno trestního řízení. Námitka obviněného je proto neopodstatněná.
15. Státní zástupkyně po zvážení všech shora uvedených skutečností dospěla k závěru, že dovolání obviněného bylo podáno jednak částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022) v jeho druhé alternativě ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022), jednak z důvodu, který lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022) v jeho druhé alternativě ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [ve znění účinném od 1. 1. 2022], ovšem zjevně není opodstatněné.
16. V závěru podaného vyjádření státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupkyně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
19. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
20. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. j e dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
21. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
22. Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě uvést, že protože obviněný dovolání směřoval proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání podané proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, mělo být správně jeho dovolání opřeno rovněž o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho tzv. druhé alternativě ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g), písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Skutečnost, že dovolatel prostřednictvím svého obhájce uplatnil pouze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a nikoliv dále podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. neshledal Nejvyšší soud natolik závažnou, aby toto bránilo projednání podaného dovolání. Nejvyšší soud nechce postupovat příliš formalisticky, když z obsahu dovolání tyto uplatněné dovolací důvody vyplývají. Ovšem nutno poznamenat, že skutečnost nutnosti podání dovolání prostřednictvím obhájce, tedy osoby právně vzdělané a erudované, by právě měla takovýmto situacím předejít.
23. Pro úplnost tedy Nejvyšší soud dodává, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až písm. g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až písm. l) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až písm. l) tr. ř.
24. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud nejprve především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudem druhého stupně, ale nakonec i před soudem prvního stupně, přičemž ten na jeho argumenty dostatečně reagoval, tedy zabýval se jimi. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
25. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dovolání bylo podáno po novele trestního řádu č. 220/2021 Sb.). Z konkrétního obsahu podaného dovolání je ovšem zřejmé, že dovolatel namítá rovněž existenci extrémního rozporu, který ovšem fakticky zakládá na zpochybňování způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Rozhodující část námitek obviněného se tedy věcně týká hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, nikoliv nesprávného právního posouzení skutku. Protože ovšem obviněný dále rozporuje nenaplnění objektivní stránky přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku, dospěl dovolací soud k závěru, že obviněný uplatnil tuto námitku částečně právně relevantním způsobem.
26. Dovolatel, jak již bylo výslovně uvedeno, uplatnil námitku extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a právní kvalifikací učiněnou soudy. Uplatněné argumentaci odpovídá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022, který však dovolatel výslovně neuplatnil. Zde je třeba zdůraznit, že právně fundovanou argumentaci v dovolacím řízení má zajistit povinné právní zastoupení obviněného obhájcem, tedy osobou práva znalou. Je tomu tak proto, že není povinností dovolacího soudu si dovolací argumentaci domýšlet či dokonce tvořit, právně fundovanou argumentaci v rámci dovolacího řízení zajišťuje povinné zastoupení dovolatele obhájcem (§265d odst. 2 tr. ř.). Zvolené námitky obviněného stran extrémního rozporu nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, který obviněný výslovně uplatnil. Je tomu tak proto, že od 1. 1. 2022 námitku obsahově odpovídající extrémního rozporu je nutno uplatnil výslovně s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud dodává, že i v případě správného podřazení této argumentace pod příslušný dovolací důvod, by ani v takovém případě námitky dovolatele nebyly důvodné.
27. Předestřený závěr stran nutnosti uplatnit od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud je namítán extrémní mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci je založen na tom, že od 1. 1. 2022 skutečnost, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k ním nebyla nedůvodně provedeny navrhované důkazy, naplňuje samostatný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. V dané souvislosti je také třeba podotknout, že již před 1. 1. 2022 bylo možno se v rámci dovolacího řízení v jistých případech zabývat i námitkou extrémního nesouladu. Bylo tomu tak proto, že podle judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu případné procesní pochybení mohlo za jistých okolností naplňovat zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Bylo tomu tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo byla založena na procesně nepoužitelných důkazech, ovšem za předpokladu, že tato procesní pochybení byla takového rázu, že by mělo za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který by byl pro formulování skutkového stavu podstatný, takže takové procesní pochybení mohlo zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V tomto směru je ovšem opětovně nutno akcentovat, že dovolání bylo podáno až za účinnosti novely trestního řádu č. 220/2021 Sb., takže dovolatel, pokud chtěl namítat extrémní nesoulad, měl uplatnit i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což prokazatelně neučinil.
28. Bez ohledu na shora naznačený závěr stran řádného neuplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit následující. Jak již Ústavní soud opakovaně v řadě svých rozhodnutí uvedl, tak s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces bylo nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy byl dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (viz např. nález Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 3136/09), neboť existence extrémního rozporu mohla naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. ÚS II. 669/05, obdobě např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nikdy ovšem nestačilo pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musela být prokázána. Extrémní rozpor byl dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chyběla vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně neměla žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či byla dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Z hlediska práva na spravedlivý proces byl však vždy klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Současně se sluší poznamenat, že existenci extrémního rozporu nebylo možno dovozovat jen z toho, že soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněný se trestné činnosti dopustil. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišně než obviněný, neznamenala tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
29. Přesto považuje Nejvyšší soud z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, toliko na podporu závěru, že v případě obviněného skutečně nejde o případ tzv. extrémního nesouladu, za nutné uvést, že soud prvního stupně ve věci provedl všechny potřebné důkazy, když nakonec obviněný ani v dovolání nezpochybňuje rozsah provedeného dokazování. Uvedený soud zejména vyslechl obviněného, poškozeného B., a řádně provedl listinné důkazy, které s případem souvisely, přičemž i logicky zdůvodnil svůj hodnoticí postup (viz body 5-7 rozsudku soudu prvního stupně). Soud druhého stupně se pak ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně (viz bod 6, potažmo bod 7 usnesení soudu druhého stupně). Samotné hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky.
30. Pokud se týká konkrétních námitek, tak dovolatel ve vztahu ke zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku (od 1. 1. 2022 §175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku ) , fakticky namítá, že se skutek vůbec nestal. Nejvyšší soud musí konstatovat, že dovolatel jen vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudů nižších stupňů (zejména otázka věrohodnosti poškozeného). Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že věrohodností poškozeného vůči věrohodnosti výpovědi dovolatele se řádně zabývaly již soudy nižších stupňů (viz body 5-7 rozsudku soudu prvního stupně) a pouhé jiné hodnocení důkazů, které neodpovídá představám obviněného o správném hodnocení důkazů, nemůže naplnit zvolený ani žádný jiný dovolací důvod. Navíc je nutno zdůraznit, že věrohodností poškozeného B. se zabývaly nejen soudy rozhodující v nyní projednávané věci, ale podrobně rovněž Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 7. 10. 2020, sp. zn. 2 Tm 5/2020, ale i Vrchní soud v Olomouci v rozsudku ze dne 29. 1. 2021, sp. zn. 4 Tmo 16/2020, když oba tyto soudy hodnotily svědeckou výpověď poškozeného B. v trestní věci synů dovolatele, přičemž explicitně a zcela logicky odůvodnily, z jakých důvodů neuvěřily svědecké výpovědi dovolatele a proč naopak přisvědčily svědecké výpovědi poškozeného B., jehož výpověď v dané trestní věci byla podpořena ostatními provedenými důkazy, a to především svědeckou výpovědí L. H. z přípravného řízení. Tyto soudy se rovněž vyjádřily k předmětným dopisům a sepsaným písemnostem poškozeným B. Rovněž soud prvního stupně rozhodující v nyní projednávané věci vzal v úvahu existenci předmětných listinných důkazů, na které poukazuje dovolatel, přičemž považoval vysvětlení poškozeného ohledně jejich vzniku ke kontextu dalších provedených důkazů za dostačující a logické, takže existenci těchto listinných důkazů nepominul. Nejvyšší soud se s těmito závěry soudu prvního stupně zcela ztotožňuje.
31. Vzhledem na provedené dokazování a z nich vzešlá skutková zjištění má Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižších stupňů, bez důvodných pochybností za prokázané, že dovolatel v trestní věci svých synů, kteří zde vystupovali jako osoby obviněné, veden snahou těmto pomoci, poškozenému, který zde vystupoval v procesním postavení svědka, vyhrožoval ublížením na zdraví, likvidací jeho rodiny, z důvodu, aby změnil svojí svědeckou výpovědi ve prospěch jeho synů. Tím byla naplněna skutková podstata zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku [od 1. 1. 2022 §175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku]. Proto nelze námitky obviněného, prostřednictvím kterých soudům ve vztahu k prvnímu skutku právně kvalifikovanému jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku vytýká nesprávně zjištěný skutkový stav, podřadit pod zvolený dovolací důvod, ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř. Podstatou těchto námitek je totiž brojení proti chybnému hodnocení důkazů soudem prvního a druhého stupně.
32. K argumentaci obviněného zásadou in dubio pro reo je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009; ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015; ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018).
33. Pravidlo in dubio pro reo totiž znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05; ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08; či ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11 aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř.
34. Ve vztahu k námitce obviněného, který namítá, že nebyla naplněna objektivní stránka přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, tak byť byla podána právně relevantně, tak ani tato námitka nebyla podána důvodně. V prvé řadě Nejvyšší soud musí konstatovat, že se nedůvodností této námitky zabýval již soud prvního stupně (viz bod 7 rozsudku), přičemž uzavřel, že okolnosti, o kterých obviněný uváděl nepravdu (výslovně citované ve skutkových zjištěních), byly okolnostmi mající podstatný význam pro rozhodnutí soudu, neboť mohly vést k jinému rozhodnutí stran průběhu trestního řízení a jeho výsledku a mohla znemožnit zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností, v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí soudu ( §2 odst. 5 tr. ř.).
35. Trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jako svědek nebo znalec před soudem nebo před mezinárodním soudním orgánem, před notářem jako soudním komisařem, státním zástupcem nebo před policejním orgánem, který koná přípravné řízení podle tr. ř., anebo před vyšetřovací komisí Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí nebo pro zjištění vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, a spáchá-li takový čin v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného prospěch.
36. Jednání, kterým lze naplnit skutkovou podstatu trestného činu podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, má aktivní formu (úmyslné uvedení nepravdy), když křivá výpověď nebo nepravdivý znalecký posudek se musí týkat okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí. Zda jde o takovou okolnost, je vždy nutno posuzovat ve vztahu ke konkrétnímu případu. Je současně ovšem nezbytné zdůraznit, že se nemusí jednat o okolnost mající rozhodující význam. Zpravidla půjde o skutečnost, kterou orgán uvedený v tomto ustanovení musí vzít v úvahu při řešení otázky, o níž má rozhodovat (v trestním řízení půjde o všechny okolnosti, které mohou ovlivnit rozhodnutí o vině nebo trestu, o uložení ochranného opatření nebo o nároku poškozeného). Nevyžaduje se, aby v důsledku křivé výpovědi nebo nepravdivého znaleckého posudku bylo vydáno nesprávné rozhodnutí anebo došlo k nesprávnému zjištění vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Jinak vyjádřeno, pro naplnění znaku, že svědek uvede před soudem nepravdivé údaje o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí, není třeba, aby rozhodnutí bylo jeho nepravdivou výpovědí skutečně ovlivněno, tedy není podmínkou, aby v důsledku křivé výpovědi bylo vydáno nesprávné rozhodnutí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 7 Tdo 674/2018). K naplnění subjektivní stránky se vyžaduje úmysl. Úmysl pachatele musí zahrnovat i skutečnost, že jde o okolnost, která má podstatný význam pro rozhodnutí nebo zjištění. Postačuje úmysl eventuální [§15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku].
37. Povahu okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí, je vždy nutno posuzovat podle konkrétních okolnosti případu. Platí, že povahu takové okolnosti může v konkrétním případě nabýt i informace, které svědek takový význam ani nemusí přisuzovat (např. má-li význam pro uzavření řetězce nepřímých důkazů apod.). Ostatně při řešení otázky objektivní stránky by mělo být zohledněno i to, že trestně právní nauka (viz např. Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. 7. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 892) sdílí názor, že „[o]kolnost, která má podstatný význam pro rozhodnutí, je taková okolnost, která má pro rozhodnutí důležitý význam, nikoli však nutně jedině rozhodující“, přičemž dodává, že „[n]ení též rozhodné, zda byla nebo nebyla v řízení před uvedenými orgány a při jejich rozhodování vzata do úvahy.“
38. Ve vztahu ke konkrétním námitkám dovolatele ohledně naplnění objektivní stránky přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku Nejvyšší soud zdůrazňuje, jak již bylo naznačeno, že svědecká výpověď se nemusí vztahovat k okolnosti mající zásadní význam v rozhodnutí soudu. V projednávaném případě však bylo podstatné, že se jednalo o okolnost, kterou soud musel vzít v úvahu při řešení otázky viny synů dovolatele v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 2 Tm 5/2020, neboť obviněný svou výpovědí chtěl znevěrohodnit poškozeného jako svědka v trestní věci jeho synů R. a M. P., což by mělo podstatný význam pro rozhodnutí o jejich vině. Jinak vyjádřeno, pokud by bylo uvěřeno nepravdivé svědecké výpovědi dovolatele v trestní věci jejich synů, mělo by toto nepochybně vliv na otázku viny jeho synů v dané trestní věci, když by byla zpochybněna věrohodnost jednoho z klíčových svědků. Lze proto uzavřít, že svědecká výpověď dovolatele nepochybně měla podstatný vliv na rozhodnutí Krajského soudu v Brně ve věci vedené pod sp. zn. 2 Tm 5/2020, byť nikoliv jediný a zcela rozhodující.
39. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno z důvodu, který lze částečně podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
40. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 4. 2022
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu