ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.180.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 180/2022-700
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 3. 2022 o dovolání obviněného M. V. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2021, sp. zn. 8 To 106/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 88/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 3 T 88/2019, byl obviněný M. V. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za které byl podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti dvou měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věcí, a to jednoho kusu plochého šroubováku s černočervenou rukojetí a jedněch kovových nůžek s plastovou rukojetí. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému M. J., nar. XY, škodu ve výši 39.800 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. J. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinů krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že
dne 17. 7. 2019 od 03:40 hodin do 03:45 hodin v Praze 6, ul. XY, před domem č. XY, pomocí blíže nezjištěného předmětu vylomil spínací skříňku a poté nastartoval zde zaparkovaný a řádně uzamčený motocykl tovární značky Honda VFR 800 FI RC46, r. z. XY, v hodnotě 49.100 Kč, se kterým následně odjel, a to po předchozím vědomém požití většího množství pervitinu, kdy u něj bylo následným imunochemickým vyšetřením zjištěno v krevním séru 248 ng/ml metamfetaminu (pervitinu), přičemž zjištěná koncentrace metamfetaminu v krvi podezřelého přesáhla hranici 200 ng/ml, tedy hodnotu, při které dochází ke stavu vylučujícím schopnost řízení vozidla, tudíž jeho psychosenzomotorické funkce byly natolik ovlivněny, že musel být minimálně srozuměn s tím, že není schopen bezpečně ovládat motorové vozidlo, a vlivem požitého pervitinu poté ve směru od obce XY na obec XY, kde byl pronásledován policejní hlídkou, nereagoval na její výzvy k zastavení, narazil levou boční částí motocyklu do pravého boku řádně označeného policejního vozidla Škoda Octavia, r. z. XY, vlivem čehož byl s motocyklem odražen vpravo do pole, které projel, a narazil přední částí motocyklu do náletových dřevin a ihned poté se dal na útěk, avšak byl policejní hlídkou zadržen, čímž způsobil škodu na poškozeném motocyklu M. J., nar. XY, škodu ve výši 39.800 Kč a poškozenému Krajskému ředitelství policie Středočeského kraje, IČ: 751 51 481, škodu na poškození policejního vozidla ve výši 33.000 Kč, a motocykl odcizil, přestože byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 2 T 15/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 6 To 26/2016, v právní moci téhož dne, odsouzen mimo jiné pro zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 8. 3. 2019 se stanovením zkušební doby v trvání do 8. 3. 2025.
3. Proti označenému rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2021, sp. zn. 8 To 106/2021, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2021, sp. zn. 8 To 106/2021, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
5. Vytkl porušení práva na spravedlivý proces, principu presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo . Namítl, že skutek není trestným činem, neboť motocykl neodcizil a ani neměl v úmyslu jej odcizit a neřídil jej pod vlivem návykové látky, tuto užil až po nehodě. Vozidlo měl v úmyslu využít pouze na cestu do XY pro startovací kabely a ihned poté je chtěl vrátit na místo. Startovací kabely nalezené v jeho automobilu Škoda Fabia byly nefunkční. Chtěl tedy s cizí věcí disponovat jen po přechodnou dobu a poté umožnit vlastníkovi, aby se ujal výkonu svých vlastnických práv, proto by mohl být stíhán a odsouzen pro (z hlediska trestu) příznivější neoprávněné užívání cizí věci. Zdůraznil, že policisté v dané situaci a denní době nemohli vidět, tedy potvrdit a ani vyvrátit, zda a kdy návykovou látku požil. Jeho tvrzení, že ji požil až po ukončení jízdy a před zadržením, je podpořeno i kamerovým záznamem, z něhož je patrné, že na motocyklu jel plynule a přiměřenou rychlostí (což dosvědčil i svědek R. R.). Způsob jeho jízdy nevykazoval známky jízdy řidiče pod vlivem návykové látky a policisté jej začali pronásledovat, neboť na jízdu na motocyklu nebyl adekvátně oblečen a neměl helmu.
6. Obviněný též namítl, že mu byl uložen trest v rozporu s ustanoveními trestního zákona a trest nepřiměřeně přísný. Pokud jde o uložení úhrnného trestu odnětí svobody, poukázal na to, že v době vyhlášení rozsudku byl ve výkonu vazby v rámci trestního stíhání pro závažnější trestnou činnost, než pro jakou bylo vedeno předmětné trestní řízení, dále mu bylo rozhodnuto v další trestní věci o výkonu zbytku trestu odnětí svobody po jeho předchozím podmíněném propuštění, tudíž u něj došlo k nepřiměřené kumulaci výkonů trestů odnětí svobody (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 4022/18).
7. Nesouhlas vyjádřil dovolatel též s výší jeho povinnosti náhrady škody za poškození motocyklu. Podle fotografií ve spisu považoval poškození za spíše malé a ne v rozsahu uváděném znalcem z oboru ekonomiky, tj. 80 % z kupní ceny motocyklu, která činila 49.100 Kč.
8. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a dále postupoval podle §265 l a násl. tr. ř.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky obviněného nelze pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod podřadit. S ohledem na obsah dotčených rozhodnutí je totiž patrné, že těmito výtkami obviněný primárně nebrojí proti právní kvalifikaci skutku, nýbrž mu jde o prosazení jeho vlastní, pro něj příznivější verze skutkového děje, podle které si chtěl jen zajet do XY pro startovací kabely, přičemž pervitin požil až po jízdě, když utíkal od motocyklu před policisty, nikoliv před jízdou. Tato skutková verze však byla na podkladě provedeného dokazování soudy odmítnuta jako vyvrácená. Až sekundárně tak obviněný konstatoval nedostatek naplnění znaků předmětných trestných činů, primárně se domáhal jiného hodnocení důkazů, potažmo jiných, pro něj příznivějších skutkových zjištění. Případný extrémní rozpor, který jediný by odůvodnil zásah dovolacího soudu, státní zástupce ve věci neshledal. Protože skutková zjištění soudů mají jednoznačnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, neobstojí výhrada obviněného o porušení pravidla in dubio pro reo či principu presumpce neviny, a v důsledku toho k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces.
10. Státní zástupce upozornil, že námitky směřující proti údajné nepřiměřenosti trestu nelze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 817/2014). Nelze je však podřadit ani pod jiný ze zákonných dovolacích důvodů, tedy ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 149/2003). Obviněným uložený trest přitom neshledal excesivním, exemplárním či snad mimořádně přísným. Odůvodnění výroku o trestu v přezkoumávaných rozhodnutích je zcela dostačující.
11. Konečně nepřisvědčil ani námitce týkající se náhrady škody. Jednak ji podle něj nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, jednak je nedůvodná. Obviněný fakticky bez relevantní argumentace zpochybňuje důkaz znaleckým posudkem, kterému nelze po věcné ani formální stránce nic vytknout.
12. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného M. V. je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je podal včas (§265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.). Ačkoli obviněnému bylo rozhodnutí odvolacího soudu doručeno dne 15. 7. 2021 (č. l. 635) a dovolání řádně podané prostřednictvím obhájkyně Mgr. Radky Mackové (§265d odst. 2 tr. ř.) bylo podáno teprve dne 1. 11. 2011 (č. l. 672), tedy po uplynutí lhůty 2 měsíců k podání dovolání podle §265e tr. ř., bylo třeba lhůtu považovat za zachovanou. Obviněný totiž v důsledku absence dohody o zastupování v dovolacím řízení stávajícím obhájcem dne 25. 8. 2021 doručil soudu prvního stupně žádost o ustanovení obhájce pro dovolací řízení, o níž soud rozhodl opatřením o ustanovení obhájce (Mgr. Radky Mackové) ze dne 27. 9. 2021 (č. l. 657), tedy až po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání, aniž však na této skutečnosti nesl obviněný vinu. Pakliže ustanovená obhájkyně podala dovolání dne 1. 11. 2021, je třeba takové dovolání považovat za včas podané (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1156/2014).
14. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
15. V projednávané věci je předně zapotřebí zdůraznit, že obviněný prakticky shodné námitky uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení. Jeho dovolací námitky jsou z větší části pouze opakováním obhajoby, se kterou se již dostatečně vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takový případ rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
16. I přes shora uvedené zjištění považuje Nejvyšší soud za vhodné se k dílčím námitkám obviněného vyjádřit.
17. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, nevztahuje. Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozsudku předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný relevantně odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři.
19. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
20. Nejvyšší soud však připouštěl, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupoval k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
21. To platí tím spíše, že v mezidobí od podání dovolání obviněného došlo s účinností od 1. 1. 2022 ke změně právní úpravy řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (zákon o Probační a mediační službě), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. V řízení o dovolání byl tak v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dosavadní písmena g) až l ) §265b odst. 1 tr. ř. se označují jako písmena h) až m). Uvedená změna ve svých důsledcích znamená, že za právně relevantní dovolací argumentaci lze považovat též takovou, která důvodně poukazuje na ty závažné procesní vady, které ve svých důsledcích zpravidla mají za následek porušení práva na spravedlivý proces a jsou podřaditelná pod alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022.
IV. Důvodnost dovolání
22. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal. V projednávaném případě nezaznamenal žádný, už vůbec ne případný zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 4-5, bod 18. rozsudku nalézacího soudu, str. 3-5, body 6. – 11. usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
23. Dovolací soud pro úplnost doplňuje, že nalézací soud vycházel při ustanovování skutkového děje částečně z výpovědi obviněného, dále z výpovědí svědků R. R., P. K. a M. J., z kamerového záznamu, znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady motorových vozidel, a z listinných důkazů. Soud reagoval na obhajobu, podle níž si obviněný předmětný motocykl toliko zapůjčil, neboť si potřeboval zajet pro startovací kabely, když uvedl, že v rámci ohledání vozidla Škoda Fabia, kterým obviněný přijel k hotelu International, byly v zavazadlovém prostoru startovací kabely nalezeny. Dovolací soud stejně jako soud odvolací nepovažuje za důvodnou námitku obviněného, že tyto kabely byly nefunkční. Jde o zcela neprokázané tvrzení obviněného, kterým reagoval již po rozhodnutí nalézacího soudu v rámci argumentace odvolací (je pak poměrně špatně představitelná „nefunkčnost“ tak jednoduchého zařízení, jako jsou startovací kabely, stejně jako vyvstává otázka, proč nefunkční kabely byly ve výbavě vozidla, je-li náchylné k problémům se startováním). S ohledem na další průběh skutkového děje, kdy obviněný policejní hlídce, která jej chtěla zastavit, začal ujíždět a za účelem vyhnutí se kontroly z její strany neváhal riskovat dopravní nehodu a ohrozit nejen své zdraví a svůj život, ale i zdraví a život dalších osob, je evidentní, že si nechtěl vozidlo toliko zapůjčit, a to proto, aby si zajel pro funkční startovací kabely (viz níže), a že tudíž takové jeho tvrzení je čistě účelové, lživé a učiněné ve snaze dodatečně konstruovat argumenty, které by jej zbavovaly viny.
24. Pokud jde o otázku, zda řídil motocykl pod vlivem pervitinu nebo zda jej užil až po zastavení motocyklu, nutno poukázat na správnou argumentaci nalézacího soudu, podle níž policisté R. R. a P. K., kteří motocykl řízený obviněným pronásledovali služebním vozidlem a nakonec se s ním i střetli, potvrdili, že obviněný při zadržení jevil zjevné známky užití pervitinu (měl tzv. „vystřelený výraz“ a tiky v obličeji), a na rovněž přiléhavou argumentaci soudu odvolacího, jenž konstatoval, že oba policisté jasně uvedli, že měli obviněného po celou dobu pronásledování na očích, a mohou tedy vyloučit, že by drogu požil za běhu. Odvolací soud k výhradě obviněného doplnil, že byť je viditelnost po čtvrté hodině ranní nižší než během denní doby, nelze pochybovat o tom, že v měsíci červenci je již i v tuto dobu natolik dostatečná, aby si zasahující policisté mohli povšimnout toho, že obviněný z kapsy vytahuje drogu a polyká ji. Takové jednání obviněného, který by bezprostředně po havárii motocyklu, kdy se dává na útěk před zasahující a jej pronásledující policejní hlídkou prioritně konzumoval sáček pervitinu, jak sám uvedl, nepovažuje ani dovolací soud za logicky akceptovatelné. Nadto je třeba připomenout, že by rozhodně v tak krátkém časovém úseku, kdy byl v podstatě bezprostředně zadržen, nemohl vykazovat znaky konzumace drogy popsané oběma policisty. Samozřejmě není ani rozhodné, že samotná jízda obviněného ve chvíli, kdy ji mohli policisté pozorovat, nevykazovala známky ovlivnění omamnou a psychotropní látkou. Pokud tedy následně bylo objektivně prokázáno ovlivnění obviněného drogou v koncentraci specifikované ve výroku rozsudku nalézacího soudu, nelze ničeho vytknout závěru soudů nižších stupňů, že obviněný jízdu motocyklem absolvoval jednoznačně již pod vlivem pervitinu.
25. K otázce výše škody způsobené poškozením odcizeného vozidla, kdy obviněný prostřednictvím nesouhlasu s výrokem o náhradě škody rozporuje skutkový závěr soudu, že svým jednáním způsobil škodu na poškozeném motocyklu ve výši 39.800 Kč, nelze než ve shodě s nalézacím soudem upozornit, že hodnota motocyklu včetně jeho poškození byly stanoveny znaleckým posudkem z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady motorových vozidel, jenž i podle závěru odvolacího soudu odpovídá požadavkům, které na něj klade zákon, je plně přezkoumatelný a netrpí žádnými dalšími vadami, pro které by z něj nebylo možno vycházet. Na tom pak ničeho nemění ani pouhý proklamativní nesouhlas obviněného se znaleckými závěry, které žádným relevantním způsobem nezpochybnil.
26. S ohledem na výše uvedené nelze než konstatovat, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Soudy proto nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn dostatečně kvalitních důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
27. Ke zpochybnění znaků skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a ke s tím související výhradě, že jednání obviněného mělo být právně posouzeno maximálně jako neoprávněné užívání cizí věci podle §207 tr. zákoníku, je zapotřebí podotknout následující.
28. Trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou, a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo se zmocní cizí věci nikoli malé hodnoty nebo motorového vozidla v úmyslu je přechodně užívat. Společným znakem obou trestných činů je to, že pachatel se zmocní cizí věci. Rozdíl je v tom, že v případě trestného činu krádeže si tím pachatel věc přisvojí, zatímco v případě trestného činu neoprávněného užívání cizí věci sleduje jen to, aby věc přechodně užíval. Přisvojení ve smyslu §205 odst. 1 tr. zákoníku znamená, že pachatel svým jednáním získá možnost trvalé dispozice s věcí. Přisvojení znamená zároveň vyloučení dosavadního vlastníka nebo faktického držitele z držení, užívání a nakládání s věcí. Pachatel získává přisvojením možnost trvalé dispozice s cizí věcí, není však rozhodné, jak poté s věcí, co se jí zmocní, skutečně nakládá. O přisvojení jde tedy i v případě, kdy pachatel cizí věc po činu někomu daruje, odhodí ji nebo zničí apod. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1983, 1988, 2031-2033.).
29. Naproti tomu má-li jít o přechodné užívání věci ve smyslu §207 odst. 1 tr. zákoníku, musí jít o relativně krátkou dobu, po kterou pachatel s věcí disponuje a po které se věc vrátí do dispozice vlastníka nebo jiné oprávněné osoby. Pro jednání, které má povahu „přechodného užívání“, je příznačné, že pachatel věc vlastníku nebo jiné oprávněné osobě vrátí nebo ji alespoň zanechá na takovém místě a za takových okolností, že vlastník nebo jiná oprávněná osoba může snadno a rychle obnovit svou dispozici s věcí. Nejde o „přechodné užívání“, jestliže pachatel, byť věc sám fakticky užívá krátkou dobu, s věcí naloží tak, že vlastníku či jiné oprávněné osobě je možnost dispozice s věcí odňata zcela nebo na delší dobu, její obnovení je značně znesnadněno nebo je závislé na náhodě či jiné nejisté budoucí události apod. V tomto kontextu není významné, jak dlouho věc užívá pachatel, ale jak dlouho je z možnosti nakládat s věcí vyloučen vlastník či jiná oprávněná osoba, a nakolik je reálná možnost snadného obnovení dispozice vlastníka nebo jiné oprávněné osoby s věcí (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1319/2017).
30. Aplikují-li se uvedené zásady na posuzovaný případ, je zřejmé, že jednání obviněného bylo „přisvojením si cizí věci“ ve smyslu §205 odst. 1 tr. zákoníku a nikoliv „přechodným užíváním“ ve smyslu §207 odst. 1 tr. zákoníku, resp. že úmysl obviněného směřoval k získání možnosti trvalé, nikoliv krátkodobé dispozice s věcí, a k vyloučení dosavadního vlastníka z držení, užívání a nakládání s věcí. Jak shora naznačeno, obviněný měl startovací kabely, kvůli kterým si měl motocykl údajně půjčit, v zavazadlovém prostoru vozidla Škoda Fabia, a jeho obhajoba byla v daných souvislostech vyvrácena jako ryze účelová. Z hlediska jeho úmyslu si motocykl přisvojit je dále významné (jak již bylo uvedeno výše), že policejní hlídce, která jej chtěla zastavit, začal ujíždět a za účelem vyhnutí se kontroly z její strany neváhal riskovat dopravní nehodu a ohrozit nejen své zdraví a svůj život, ale i zdraví a život dalších osob. Je tedy evidentní, že posuzovaný čin byl ze strany obviněného proveden nikoliv z potřeby dopravit se pro startovací kabely, nýbrž byl realizován jednáním typickým pro krádež (z obavy, aby jej policejní hlídka nezastavila a neodhalila, se rozhodl pro riskantní jízdu a útěk), kdy především odňal z dispozice oprávněného vlastníka motocykl bez zjevné vůle mu jej jakkoli vrátit. Pokud by obviněný skutečně chtěl získat jiné startovací kabely než ty, které měl v zavazadlovém prostoru vozidla Škoda Fabia, jistě by pro uskutečnění svého záměru zvolil jednodušší a logicky se nabízející možnost a do XY by se například dopravil prostřednictvím veřejné dopravy. Sám argumentoval, že nejbližší vlakové spojení měl kolem 5:00 hod., což je cca pouhou hodinu poté, co se činu dopustil. Rozhodně tak nebyl v natolik naléhavé situaci a v takové časové tísni, aby musel neprodleně odcestovat cizím motocyklem. Nejvyšší soud tedy mohl uzavřít, že právní kvalifikace jednání obviněného jako přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku je zcela přiléhavá a námitka obviněného o nesprávném právním posouzení skutku je zjevně neopodstatněná.
31. V kontextu výhrad obviněného proti výroku o trestu nutno upozornit, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
32. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17).
33. O situaci shora popsanou se ale v posuzované věci nejedná. Nalézací soud se žádného pochybení při ukládání trestu odnětí svobody obviněnému M. V. nedopustil. Obviněný byl uznán vinným přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, za což byl podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti dvou měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Byl ohrožen trestem odnětí svobody od šesti měsíců do tří let, což je trestní sazba stanovená §205 odst. 2 tr. zákoníku. Nalézací soud při úvaze o druhu trestu a jeho výměře vyložil, že obviněnému významně přitěžuje jeho trestní minulost a dlouhodobá speciální majetková recidiva, od níž obviněného neodradily ani postupně uložené nepodmíněné tresty odnětí svobody. Jednání se dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 8. 3. 2019, sp. zn. 6 Pp 31/2019, tudíž je na něj nutné opětovně působit uložením již nepodmíněného trestu odnětí svobody, jehož výměru soud stanovil mírně nad polovinou zákonné trestní sazby. Odvolací soud se s úvahami nalézacího soudu ztotožnil a jeho argumentaci zopakoval s tím, že na obviněného nelze působit jinak, než trestem odnětí nepodmíněným, který uložil nalézací soud ve výměře, kterou není možno považovat za trest nepřiměřeně přísný. Odvolací soud si byl vědom celkové trestní bilance obviněného stran jednotlivých trestů, které dosud nevykonal (trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců uložený rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 12. 2020, sp. zn. 26 T 78/2020, trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců uložený rozsudkem téhož soudu ze dne 19. 2. 2021, sp. zn. 5 T 3/2021, jakož i v úvahu přicházející zbytek trestu odnětí svobody, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn), kdy celková kumulace trestů dosahuje nejvýše délky 50 měsíců. Odvolací soud nebyl toho názoru, že by tímto způsobem byl obviněný postižen nepřiměřeně přísně (dosud neuložený trest, který může být uložen v budoucnu v jiné trestní věci obviněného, nelze nijak zohledňovat). Poukázal na to, že trest, z jehož výkonu byl obviněný podmíněně propuštěn, byl ukládán též za zločin krádeže podle §205 odst. 4 tr. zákoníku, na který trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby ve výši osmi let. Nyní kumulovaný trest tedy rozhodně tuto hranici nepřesahuje (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 4022/18).
34. Dovolací soud se s výše shrnutou argumentací soudů nižších stupňů zcela ztotožnil a proti jejich závěrům nemá žádných výhrad. Trest uložený obviněnému rozhodně nelze označit za nepřiměřeně přísný a zjevně nespravedlivý. Úvahy soudů jsou přiléhavé a v transparentní podobě obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutí, výše uloženého trestu odnětí svobody je s přihlédnutím ke všem zákonným kritériím bezpochyby adekvátní a nelze akceptovat ani poukaz dovolatele na nepřípustnou kumulaci výkonů trestů odnětí svobody. I Ústavní soud totiž takový ústavně nežádoucí jev spojuje výlučně se situací, kdy by celková doba trestu odnětí svobody byla zcela zjevně nepřiměřená okolnostem (srov. např. nález ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 4022/18, usnesení ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. II. ÚS 2307/20, aj.). Taková situace však u dovolatele nenastala a bilanci jeho postupně vykonávaných trestů odnětí svobody, popř. zbytku trestu po podmíněném propuštění, je třeba považovat výlučně za prostý následek jeho speciální recidivy. K zásahu dovolacího soudu tak není dán v projednávané věci žádný důvod.
35. Nejvyšší soud konstatuje, že obviněným uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. nebyly naplněny. Proto dovolání obviněného M. V. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 3. 2022
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth