ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.24.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 24/2022-13530
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 2. 2022 o dovolání obviněného T. B. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2021, sp. zn. 6 To 5/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 9/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. B. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. 49 T 9/2020, byl obviněný T. B. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za který byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, se zařazením do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost k náhradě škody.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný označeného zločinu dopustil (stručně vyjádřeno) tím, že:
jako jednatel společnosti P. F., se sídlem XY, XY, identifikační číslo XY, a jako jednatel společnosti D. M., se sídlem XY, XY, identifikační číslo XY, mimo jiné v Praze, v období nejméně od března 2017 do května 2018 v úmyslu vylákat platby vstupného prodával vstupenky na kulturní akce, přestože věděl, že se žádné akce neuskuteční, konkrétně pak
I) prodával vstupenky na akci s názvem „Aktivujte svůj potenciál“ – konferenci s řečníkem J. C. a M. D., která se měla uskutečnit dne 28. 10. 2017 v Top Hotelu v Praze, následně T. B. v říjnu 2017 z údajných organizačních důvodů stanovil nový termín nejprve na únor 2018, následně v únoru 2018 pak oznámil definitivní datum 9. 6. 2018, několik dní před tímto dalším datem pak informoval zájemce o konferenci o zrušení předmětného vystoupení z důvodu organizačních problémů, a tak na tuto akci, kterou nikdy neměl v úmyslu uspořádat, prodal nejméně 91 osobám ve výroku specifikovaných poškozených 113 vstupenek za celkovou částku 647.650 Kč,
II) prodával vstupenky na akci s názvem „Vlk z Wall Street“ - konferenci s řečníkem J. B. a I. T., která se měla uskutečnit dne 10. 3. 2018 v Top Hotelu v Praze, následně T. B. na počátku března 2018 stanovil z údajných závažných organizačních důvodů nový termín na 30. 9. 2018, přičemž konference se údajně již měla konat v Kongresovém centru v Praze, několik dní před datem, kdy se akce měla konat, informoval zájemce o tuto konferenci o zrušení předmětného vystoupení, a tak na tuto akci, kterou nikdy neměl v úmyslu uspořádat, prodal nejméně 483 osobám ve výroku specifikovaných poškozených 1073 vstupenek za celkovou částku 5.502.355 Kč,
III) prodával vstupenky na akci s názvem „Večer se Sylvesterem Stallonem“, která se měla uskutečnit dne 26. 5. 2018 v Tipsport Areně v Praze, následně T. B. na konci května 2018 stanovil z údajných vážných organizačních důvodů na straně zahraničního organizátora nový termín na 27. 10. 2018 a vystoupení přejmenoval na akci s názvem „Večer s MEGASTAR“, přičemž v září 2018 informoval zájemce o zrušení plánované konference, a tak na tuto akci, kterou nikdy neměl v úmyslu uspořádat, prodal nejméně 399 osobám ve výroku specifikovaných poškozených 743 vstupenek za celkovou částku 2.341.960 Kč,
vybrané peněžní prostředky za prodej vstupenek použil obviněný převážně pro svoji potřebu a celkem tak prodejem vstupenek na akce, o kterých věděl, že je neuskuteční, způsobil poškozeným škodu ve výši 8.491.965 Kč.
3. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2021, sp. zn. 6 To 5/2021, byl napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to ve výroku o trestu a náhradě škody. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli ve výroku uvedení poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2021, sp. zn. 6 To 5/2021, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadená rozhodnutí (tj. nejen rozsudek Vrchního soudu v Praze, ale i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze) spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Uvedl, že skutkový stav věci nesvědčí bez důvodných pochybností o jeho vině a nemá oporu v provedeném dokazování. Vyjádřil přesvědčení, že skutková zjištění a na ně navazující právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Soudy některé důkazy značně zdeformovaly, některé důkazy svědčící v jeho prospěch naopak zcela opomenuly, když 12 jeho smysluplných důkazních návrhů soudy neakceptovaly, neprovedly, nebylo s těmito návrhy vůbec pracováno, tudíž k nim ani nemohlo být přihlédnuto. Obviněný vytkl porušení práva na spravedlivý proces, principu presumpce neviny, zásad materiální pravdy, vyhledávací a vyšetřovací, volného hodnocení důkazů a zákonnosti. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou podle něj nedostatečná, fakticky neúplná a místy do značné míry nepřezkoumatelná (srov. §125 a 134 tr. ř.). Návrhy na doplnění dokazování nebyly ze strany soudů akceptovány, přičemž soudy svůj postoj ani relevantně neodůvodnily. Dále namítl, že výše škody nebyla odpovídajícím způsobem zjištěna ani prokázána, např. za pomoci znaleckého zkoumání, které rovněž navrhoval. Soudy se řádně nevypořádaly s listinnými důkazy, které jsou založeny ve spisu a jež se k výši škody přímo vztahují. Konkrétně jde o potvrzení o výši vrácených peněz zákazníkům za zakoupené vstupenky. Výše škody má přitom dopad i na úvahy o právní kvalifikaci a o trestu. S ohledem na vadné hodnocení některých důkazů, jakož i na opomenutí jiných důkazů, neakceptoval obviněný závěr o naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu, neboť nebylo prokázáno jeho podvodné jednání. Byl to naopak on, kdo byl podveden a obelhán, a to ze strany společnosti CTI. Brojil i proti závěrům o podvodném úmyslu. Poukázal na to, že v obchodních podmínkách bylo vždy jasně uvedeno, že může (dovolatel) kdykoliv změnit program, tj. datum akce a její konání, a zákazníci s tím souhlasili. Není zjevné, na základě jakých úvah soudy k závěru o podvodném úmyslu dospěly, naplnění subjektivní stránky nevyplývá ze skutkových okolností posuzovaného případu a podle obviněného není jeho úmysl ve skutkové větě ani dostatečně vyjádřen. V popisu skutku není uvedeno nic o tom, že již v době uzavírání mandátních smluv měl v úmyslu závazky plynoucí z těchto smluv neplnit. Popis skutku (znění skutkové věty) neobsahuje podle přesvědčení obviněného úplný popis okolností relevantních z hlediska naplnění jednotlivých zákonných znaků trestného činu, což nelze zhojit ani v odůvodnění rozsudku. V dané věci se jednalo o jeho podnikatelský neúspěch, nikoliv o úmyslnou trestnou činnost. Vytkl rovněž, že nebylo prokázáno použití vybraných finančních prostředků pro svou osobní potřebu. Pochybení dovolatel shledal i v případě uložení peněžitého trestu, neboť ten byl uložen bez přesného zjištění jeho majetkových poměrů, a proto je výrok o jeho uložení v rozporu se zákonem.
6. Dovolatel ze shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2021, sp. zn. 6 To 5/2021, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. 49 T 9/2020, zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. příslušnému soudu přikázal, aby věc v nezbytném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o odložení nebo přerušení výkonu napadeného rozhodnutí.
7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání připomněla, že námitky obviněného, kterými se snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti hodnocení soudy obou stupňů, s nímž pouze polemizuje, jsou mimo meze jím uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Případný svévolný způsob hodnocení provedených důkazů a tedy tzv. extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů ve věci neshledala. Nalézací soud náležitě vyložil, o jaké důkazy se opíral, jakým způsobem tyto důkazy hodnotil a z jakých skutkových závěrů vycházel při právním posouzení daného případu (viz body 49. – 57. jeho rozsudku). Přesvědčivě se vypořádal s obhajobou obviněného a svá skutková zjištění čerpal z četných (státní zástupkyní specifikovaných) listinných důkazů, z výpovědi obviněného a zejména svědků R. J., L. S., J. M., I. T. a I. K. Odvolací soud se pak v odůvodnění svého rozhodnutí mohl s argumentací soudu prvního stupně plně ztotožnit (viz body 21. – 31. jeho rozsudku). Státní zástupkyně ve věci nezaznamenala ani opomenutí důkazů, když nalézací soud se důkazními návrhy obviněného řádně zabýval, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vyložil, z jakého důvodu je neakceptoval (viz bod 48. jeho rozsudku). Odvolací soud se pak s takovým závěrem zcela ztotožnil (viz bod 21. jeho rozsudku).
8. Námitky formálně naplňující obviněným uplatněný dovolací důvod [nenaplnění objektivní ani subjektivní stránky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku] neshledala státní zástupkyně opodstatněnými. Z výsledků provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že obviněný od února 2017 do května 2018 prodával vstupenky na kulturní akce, ohledně nichž předstíral, že se budou konat, a to za plného vědomí, že v důsledku nedostatku finančních prostředků není možné tyto akce zrealizovat. Obviněný již od počátku neměl v úmyslu finanční prostředky získané prodejem vstupenek použít k realizaci akcí a veškeré jeho kroky měly pouze zastřít skutečný záměr získat finanční prostředky z prodeje vstupenek výlučně pro sebe. Jeho podvodný záměr tak byl od počátku nesporně dán. Pokud jde o námitku stran výše způsobené škody, soud správně vycházel ze součtu finančních prostředků z jednotlivých prodaných vstupenek. Svým pokračujícím podvodným jednáním způsobil obviněný škodu v celkové výši 8.491.965 Kč, která několikanásobně přesahuje hranici značné škody ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb. Argumentaci obviněného, podle níž zákazníkům inkasované finanční prostředky částečně vrátil, státní zástupkyně nepřisvědčila, neboť tato skutečnost není pro určení výše škody rozhodující. Došlo-li totiž podvodným vylákáním peněz od poškozeného již k dokonání trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, pak je způsobenou škodou celá tato peněžitá částka, bez ohledu na to, zda pachatel později poškozenému vylákané peníze (nebo jejich část) vrátí. Vrácení peněz je třeba považovat pouze za náhradu způsobené škody nebo její části, což může mít význam při rozhodování o trestu a náhradě škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003, publikované pod č. 32/2004 Sb. rozh. tr.). Rovněž otázce naplnění subjektivní stránky i ostatních zákonných znaků trestné činnosti se podle státní zástupkyně oba soudy nižších stupňů náležitě věnovaly a v odůvodnění svých rozsudků své úvahy vyjádřily (viz bod 47. rozsudku soudu prvního stupně a body 28. – 31. rozsudku odvolacího soudu). K závěru o jiném než úmyslném zavinění obviněného rozhodně nelze v daném případě dospět.
9. K námitkám dovolatele stran uložení peněžitého trestu bez náležitého zjištění jeho majetkových poměrů státní zástupkyně konstatovala, že peněžitý trest nebyl obviněnému v dané trestní věci uložen, tudíž není namístě se k takto bezpředmětné námitce jakkoliv vyjadřovat.
10. Uzavřela, že pokud obviněný prostřednictvím části svých dovolacích námitek pouze opakoval svoji obhajobu z předchozích fází řízení, ačkoli soudy se s těmito námitkami vypořádaly náležitým, zákonu odpovídajícím a přesvědčivým způsobem, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného T. B. je podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je podal včas (§265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
13. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři.
15. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
16. Nejvyšší soud však připouštěl, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupoval k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
17. To platí tím spíše, že v mezidobí od podání dovolání obviněného došlo s účinností od 1. 1. 2022 ke změně právní úpravy řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (zákon o Probační a mediační službě), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. V řízení o dovolání byl tak v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dosavadní písmena g) až l ) §265b odst. 1 tr. ř. se označují jako písmena h) až m). Uvedená změna ve svých důsledcích také znamená, že za právně relevantní dovolací námitku lze považovat též správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
18. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal.
19. K opomenutí důkazů, které obviněný v dovolání namítal, je vhodné uvést, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
20. Výtky obviněného směřující proti úplnosti provedeného dokazování neshledal dovolací soud opodstatněnými. Posuzovaná trestní věc není stižena vadou opomenutých důkazů. Nalézací soud postupoval plně v souladu se zákonnou úpravou, neboť o návrzích obviněného na doplnění dokazování formálně rozhodl podle §216 odst. 1 tr. ř. a následně ve shodě s požadavkem plynoucím z §125 odst. 1 tr. ř. v odůvodnění svého rozsudku vyložil, proč příslušným důkazním návrhům nevyhověl. U veřejného zasedání před odvolacím soudem strany návrhy na doplnění dokazování nevznesly a obviněný tak neučinil ani v rámci svého řádného opravného prostředku. Přesto i odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí otázkou důkazních návrhů zabýval. Oba soudy nižších stupňů dostatečně vysvětlily, proč důkazním návrhům nebylo vyhověno. Nalézací soud v bodě 48. vyložil, že návrhy na doplnění dokazování zamítl jako nadbytečné, neboť provedené dokazování poskytovalo dostatečný podklad pro rozhodnutí a navrhované důkazy by na důkazní situaci nemohly nic změnit. Skutečnosti, které mohl soud zjistit výslechem svědka M. D., byly dostatečně prokázány listinnými důkazy, které tento svědek založil do spisu. Další prokazování toho, zda obviněný vyvíjel aktivity k uskutečnění předmětných akcí, nejsou potřebné. Soud měl za prokázané, že jisté aktivity obviněný vyvíjel, avšak zejména z pohybů peněz na bankovních účtech je zřejmé, že finanční prostředky potřebné pro realizaci inzerovaných akcí z bankovního účtu společnosti P. F. vyvedl, tudíž tyto akce zcela očividně nemohl zrealizovat. Dokazovat dalšími výslechy, že oslovoval různé osoby, plánoval program akcí apod., bylo tedy podle soudu zcela nadbytečné, neboť těmito důkazy obviněný nechtěl prokázat podstatnou skutečnost – kam zmizela převážná část finančních prostředků, které získal prodejem vstupenek na předmětné akce. Výslechy D. S. a M. B. považoval soud taktéž za zcela nadbytečné, poněvadž by nepřinesly nic nového k základní otázce, z čeho chtěl obviněný konání předmětných akcí zaplatit. Vypracování znaleckého posudku ke správnosti účetnictví společnosti P. F. soud rovněž považoval za nadbytečné, neboť ve věci jde o posouzení, zda obviněný jednal v podvodném úmyslu, a pokud ano, škoda způsobená tímto jednáním se odvíjí od výtěžku z prodaných vstupenek, nikoliv od toho, kolik finančních prostředků vynaložil obviněný na reklamu apod., neboť bez zaplacení reklamy, případně záloh na prostory, kde se měly předmětné akce konat, by žádné peníze za vstupenky nezískal. Odvolací soud se pak s postupem soudu nalézacího ztotožnil, když uvedl, že namítané neprovedení navrhovaných důkazů včetně znaleckého posudku z oboru ekonomiky, odvětví účetnictví, které bylo označeným soudem řádně a výstižně odůvodněno, nemůže obstát (srov. bod 21.). Dovolací soud má s ohledem na výše uvedené za to, že nalézací soud se s návrhy na provedení důkazů vypořádal zcela řádně, tyto důkazní návrhy v žádném případě neopomněl a logicky reagoval na argumenty obviněného, které jej vedly k přesvědčení, že je jím navrhované důkazy nezbytně nutné provést. Nelze tak přisvědčit zejména některým pasážím dovolání, podle nichž s důkazními návrhy obviněného nebylo v dosavadním řízení vůbec pracováno. Nadto ve svém dovolání obviněný ani nespecifikoval žádný z původně navržených důkazů, na který by v odůvodnění soudů nižších stupňů nebylo reagováno.
21. V projednávaném případě dále Nejvyšší soud nezaznamenal žádný a již vůbec ne zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 71–75, body 50. – 56. rozsudku nalézacího soudu, str. 7–10, body 21. – 30. rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Dovolatel sice učinil součástí dovolání námitku tzv. extrémního rozporu, avšak nebrojil ve své podstatě proti skutkovému ději popsanému ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, nýbrž tento rozpor s obsahem provedených důkazů, resp. i s obsahem důkazů neprovedených k jeho návrhu, spojil s tvrzením absence objektivní i subjektivní stránky projednávaného trestného činu (viz níže).
22. Z hlediska napadeného rozsudku odvolacího soudu, obsahu dovolání obviněného a uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je relevantní otázkou, zda byly jednáním obviněného naplněny zákonné znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
23. Označeného zločinu se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem značnou škodu, tj. škodu dosahující částky nejméně 1.000.000 Kč [viz §138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2021, tedy ke dni rozhodování soudů nižších stupňů, kterážto právní úprava je sice pozdější, než právní úprava podle zákona účinného v době spáchání činu, je však ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákona pro obviněného příznivější]. Podle tzv. právní věty výroku o vině se obviněný obohatil tím, že uvedl jiného v omyl, a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu.
24. Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Cizím majetkem se rozumí majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne na cizím majetku škoda a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2052.). Obohacení znamená neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Skutková podstata podle §209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§13 odst. 2, §15 tr. zákoníku), ve vztahu ke způsobené značné škodě je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§16, §17 písm. a) tr. zákoníku].
25. Podstatou trestného činu podvodu je jednání, v jehož rámci pachatel (mimo jiné) uvede jinou osobu v omyl, přičemž v důsledku takového jednání dojde ke škodě na cizím majetku a pachatel sebe nebo jiného obohatí. K tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, tedy musí existovat příčinná souvislost mezi omylem určité osoby a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu a dále příčinná souvislost mezi touto majetkovou dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem až čtyři různé osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená, přičemž poškozený a osoba jednající v omylu nemusí být subjekty totožné.
26. V posuzované věci obviněný tím, že prodával vstupenky na akce, o nichž věděl, že se nikdy neuskuteční, neboť je neměl v úmyslu realizovat, utržené finanční prostředky použil převážně pro svou potřebu a poškozeným způsobil škodu v celkové výši 8.491.965 Kč, sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil takovým činem značnou škodu. Jestliže obviněný, který se nacházel v nepříznivé ekonomické situaci (byla proti němu vedena řada exekucí), začal prodávat vstupenky na 3 akce s různými celebritami, jež neměl nijak smluvně zajištěné a finančně saturované, a zároveň činil nezbytné kroky k udržitelnosti předstírání jejích konání tak, aby v poškozených, popř. ve zprostředkovatelských a organizačně zainteresovaných subjektech, vzbudil uvěřitelný dojem, že k akcím skutečně dojde (zrušení akcí z organizačních důvodů, stanovení náhradních termínů apod.), nepochybně takovým svým jednáním naplnil znak uvedení jiného v omyl. Jen těžko si lze představit, že by poškození byli ochotni poskytnout svoje finanční prostředky při znalosti rozhodných skutečností – tíživé finanční situace obviněného, absence kroků vedoucích ke smluvnímu zajištění inzerovaných celebrit nebo vědomí o tom, že označené osobnosti výslovně odmítly účast na akci, nezajištění samotných prostor pro konání konferencí a potažmo absence samotného záměru slíbené akce uspořádat. Pokud jde o obviněným popírané zavinění, v projednávané věci bylo spolehlivě prokázáno, že obviněný v době, kdy poškozeným prodával vstupenky, jednal vědomě s cílem neposkytnout za přijaté finanční prostředky slíbená protiplnění, tudíž nelze o naplnění subjektivní stránky v potřebné formě úmyslného zavinění stíhaného zločinu pochybovat. Oba soudy nižších stupňů ve výše uvedených pasážích svých odůvodnění správně poukázaly na chronologii aktivit obviněného a jeho konkrétní kroky, z nichž nebylo možno přisvědčit závěru o pouhém podnikatelském neúspěchu, nýbrž tomu, že klame poškozené, inzeruje a prodává vstupenky na kulturní akce, které se neuskuteční, v důsledku čehož poškozeným působí škodu na jejich majetku a sám sebe obohacuje. Obviněný započal svou aktivitu již s nezanedbatelnou ztrátovou bilancí z obdobné akce konané v roce 2016 (více než 200.000 Kč) a s tím souvisejícími exekucemi, přesto v březnu 2017 byla založena společnost P. F. (v níž jedním ze společníků byla přítelkyně obviněného), jejímž se stal jednatelem a obratem z titulu této funkce sám sobě odčerpal částku 4.000.000 Kč splatnou teprve od dubna 2019, a to ještě ve splátkách. Soudy zcela podrobně popsaly, že inzerované akce nebyly smluvně ošetřeny, tj. neexistoval relevantní kontrakt s osobnostmi, na nichž měl být komerční úspěch akce postaven, nebyly uzavřeny smlouvy o nájmu potřebných prostor, popř. nebylo řádně hrazeno za nájem, neexistovaly kontrakty pro doprovodné služby s konáním takových akcí obvykle spojené apod. Soudy důsledně analyzovaly též komunikaci obviněného, která měla svědčit o jeho upřímně míněné snaze akce realizovat, nicméně výstupem provedeného dokazování se důvodně stal pravý opak. Obviněný byl totiž ve všech třech případech včas informován o tom, že inzerované osobnosti akci absolvovat nebudou (lhostejno, z jakých důvodů, zda pro zaneprázdněnost, nesplnění platebních závazků obviněného, či nesprávnou komunikaci obviněného se subjekty neoprávněnými celebritu zastupovat apod.), přesto nadále prodával vstupenky a šířil legendu o konání akcí, popř. přeložení termínu jejich konání, ačkoli od počátku neměl dostatek potřebných zdrojů, o čemž svědčí zřejmá organizační nepřipravenost. Dostatečně výmluvné a v celkovém kontextu ilustrující typické podvodné jednání jsou svědectví osob sjednávajících s obviněným prostory k nájmu, popř. svědka I. T., který měl působit jako tuzemský přednášející. Obviněný podle nich prokazatelně projevoval reálný zájem o spolupráci pouze v počátku, hradil toliko zanedbatelné prvotní zálohy, posléze se jeho komunikativnost vytrácela, až se stává zcela pasivním. To však nic neměnilo na průběžně pokračujícím prodeji vstupenek – evidentně s vědomím, že akce se neuskuteční. Pro závěr o podvodném úmyslu obviněného je zásadní též zjištění o výběru finančních prostředků z prodaných vstupenek v celkové výši 4.181.713 Kč od března 2017 do března 2018 vyplývající z výpisů z bankovních účtů společností P. F. a D. M. z účtů obviněného a jeho expartnerky I. V. Za daných okolností je tedy správným závěr soudů, že obviněný nikdy neměl v úmyslu zaplatit jiné náklady, než ty, které mu umožňovaly uvést a udržovat poškozené v omylu (reklama, inzerce akcí, zálohy na nájem prostor). Pokud pak věděl, že popsaným způsobem ohrožuje zájem chráněný trestním zákonem na ochraně soukromého vlastnictví a přes uvedené vědomí se svého jednání dopustil, svědčí to o vůli obviněného čin spáchat, tudíž se ho dopustil v úmyslu přímém [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Pokud jde o zavinění ve vztahu k následku, jak výše uvedeno, z hlediska značné škody je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti. V posuzované věci je nicméně i stran následku zjevné, že obviněný jednal úmyslně, neboť věděl, za jaké částky vstupenky prodává, a jaké částky tedy od poškozených podvodně vylákává. Obviněný rozporoval subjektivní stránku trestného činu i údajným neprokázáním toho, že použil prostředky poškozených pro vlastní potřebu. K tomu lze doplnit, že není nutno prokazovat, jakým konkrétním způsobem prostředky zkonzumoval, nýbrž je plně dostačující (důkazně podložené) zjištění, že platby poškozených uvedených v omyl obdržel a v popsaném rozsahu s nimi naložil tak, že je převedl na účet svůj, popř. své družky, vybral je v hotovosti a naložil s nimi blíže nezjištěným způsobem. Jakékoli bližší objasňování osudu takových prostředků by výrazně překračovalo potřeby trestního stíhání v dané věci.
27. Co se týče námitky dovolatele ke stanovení výše škody způsobené podvodnou trestnou činností, nelze než ve shodě se státní zástupkyní upozornit, že podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003, publikovaného pod č. 32/2004 Sb. rozh. tr., došlo-li podvodným vylákáním peněz od poškozeného již k dokonání trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. , pak je způsobenou škodou celá tato peněžitá částka, bez ohledu na to, zda pachatel později poškozenému vylákané peníze (nebo jejich část) vrátí. Vrácení peněz je třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části, což může mít význam při rozhodování o trestu a náhradě škody. V projednávané trestní věci došlo k dokonání stíhaného zločinu podvodu vylákáním peněz od poškozených, kteří kupovali vstupenky na pouze iluzorně organizované kulturní akce, přičemž škoda poškozeným vznikla již samotným zakoupením vstupenek. Proto je správná kalkulace výše škody spočívající v prostém součtu jednotlivých částek specifikovaných ve výroku rozsudku nalézacího soudu (8 491 965Kč), aniž by muselo být dokazování jakkoli doplňováno, natož znaleckým posudkem, a nelze tak přisvědčit námitce, že výše škody nebyla soudy vůbec zjišťována.
28. S ohledem na výše uvedené zároveň Nejvyšší soud uzavřel, že zjištěné skutečnosti relevantní pro právní kvalifikaci jednání obviněného byly dostatečně kvalitním způsobem, kterému nelze ničeho vytknout, zakomponovány jak do výrokové části odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, tak do odůvodnění rozsudků obou soudů nižších stupňů a nebyly tak shledány dovolatelem tvrzené deficity. Subjektivní stránka trestného činu v potřebné úmyslné formě zavinění byla v popisu skutku zcela dostatečně vyjádřena návětím, že obviněný „… v období nejméně od března 2017 do května 2018 v úmyslu vylákat platby vstupného prodával vstupenky na kulturní akce, přestože věděl, že se žádné akce neuskuteční …“. Takto formulovaným skutkovým zjištěním nalézacího soudu nelze ničeho vytknout.
29. Ani kritiku odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů nelze akceptovat. Jak již bylo výše uvedeno, tato beze zbytku splňují požadavky kladené zákonem v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., tudíž je nelze považovat za nedostatečná, neúplná či dokonce nepřezkoumatelná. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim postaví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, resp. ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 162/13, a ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 750/14). Přezkoumávaná soudní rozhodnutí pak takový ucelený argumentační systém, kterým je obhajoba obviněného vyvrácena, nepochybně skýtají. S oporou judikatorní praxe reprezentované zejména usneseními Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 583/13, a Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, se odvolací soud při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu a lze tedy v odvolacím řízení z důvodu stručnosti odkázat na podrobnou a přiléhavou argumentaci nalézacího soudu, pokud se již soud prvního stupně s veškerou argumentací strany dostatečně vypořádal (zejména pokud strana v opravném prostředku pouze opakovala argumentaci přednesenou již před soudem prvního stupně, s níž se tento soud zcela vypořádal), musí však být z odůvodnění odvolacího soudu patrné, že se argumentací obsaženou v odvolání zabýval. Oba soudy se pak s podstatnou částí obviněným vznesených námitek (které byly opakovány i v podaném dovolání) důsledně a logicky vypořádaly a odvolací soud se odvolací argumentací obviněného zabýval. Proto nelze konstatovat, že by byl obviněný uznán vinným na základě nepřesvědčivých výsledků dokazování a že by odůvodnění rozhodnutí soudů trpělo dovolatelem tvrzenými nedostatky.
30. Dovolací soud se nezabýval námitkou obviněného směřující proti uložení peněžitého trestu, neboť, jak správně poukázala též státní zástupkyně, v posuzované trestní věci obviněnému žádný peněžitý trest nebyl uložen, a jde zjevně o mylně zakomponovanou pasáž písemného dovolání obviněného.
31. Dovolací soud uzavírá, že námitky obviněného proti právnímu posouzení skutku nejsou opodstatněné. Dovolatel svým jednáním precizně popsaným ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a dále rozvedeným jak v odůvodnění tohoto rozsudku, tak v odůvodnění rozsudku soudu odvolacího, všechny zákonné znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku naplnil. Jako zjevně neopodstatněné tedy bylo vyhodnoceno celé dovolání obviněného, proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
32. Dovolací soud nerozhodoval o návrhu obviněného, aby předseda senátu před rozhodnutím o dovolání odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno (§265o odst. 1 tr. ř.). Obviněný není oprávněn podat návrh podle §265h odst. 3 tr. ř. a předseda senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem na odklad nebo přerušení výkonu trestu nepředložil. Podání obviněného bylo vyhodnoceno jako podnět k postupu předsedy senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř., čemuž nic nebrání, avšak důvody pro takový postup nebyly shledány.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 2. 2022
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth