ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.1046.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 1046/2022-270
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 12. 2022 o dovolání obviněného M. D. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2022, sp. zn. 6 To 213/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 71 T 60/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. D. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2022, sp. zn. 71 T 60/2021, byl obviněný M. D. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) shledán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle §274 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. a), b) a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 40 000 Kč, sestávajícímu z 50 denních sazeb po 800 Kč. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 24 měsíců.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 6. 2022, sp. zn. 6 To 213/2022, podle §256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
3 . Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 24. 2. 2021 v době od 00:42 hodin do 00:45 hodin v XY, nejméně po ulicích XY a XY, záměrně řídil po svém předchozím vědomém požití alkoholických nápojů osobní motorové vozidlo tovární značky Mercedes Benz C 200 CDI, registrační značky XY, přičemž byl stavěn a kontrolován hlídkou Policie České republiky, kdy v době řízení automobilu měl v krvi nejméně 1,98 g/kg alkoholu, když toxikologickým vyšetřením biologického materiálu obviněného, a to krve odebrané mu téhož dne v 02:30 hodin, byla v krevním séru obviněného objektivizována hladina ethanolu ve výši 1,77 g/kg, a nacházel se tak ve stavu neslučitelném s bezpečným řízením motorového vozidla.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2022, sp. zn. 6 To 213/2022, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. Namítl, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce a že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
5 . Konkrétně měl za to, že k porušení jeho práva na zákonného soudce došlo tím, že jeho trestní věc projednal a byl v ní činný jiný senát Krajského soudu v Ostravě (soud druhého stupně) a jiný senát (samosoudce) Okresního soudu v Ostravě (soud prvního stupně), než který k tomu byl příslušný podle rozvrhu práce zmíněných soudů, když došlo k nesprávnému přidělení věci senátu č. 71 T u Okresního soudu v Ostravě a senátu č. 6 To u Krajského soudu v Ostravě, u obou v důsledku nedodržení tzv. rotačního principu stanoveného rozvrhy práce příslušných soudů. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, tvrdil, že tuto námitku je třeba dovolacím soudem přezkoumat, aby došlo k dodržení ústavně konformního výkladu zákonných dovolacích důvodů. Dále konstatoval, že mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“), patří podle judikatury Ústavního soudu, kterou v dovolání citoval, předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu včetně zastupování ve vztahu k účastníkům řízení. Rozvrh práce by měl být i pro laika srozumitelný a není v pořádku, pokud rozvrh práce obsahuje komplikované a nepřezkoumatelné principy pro přidělování trestních věcí.
6. Dovolatel dále odvolacímu soudu vytkl, že neprovedl žádné skutečné přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně na základě argumentů obviněného a odmítl se zaobírat veškerou argumentací obviněného, nesplnil tak podmínku vyplývající z judikatury, na niž odvolací soud sám poukázal, konkrétně z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 415/11 či rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku č. 20772/92, podle nichž lze převzít argumentaci soudu prvního stupně, avšak pouze s podmínkou, že nadřízený soud skutečně přezkoumal napadené rozhodnutí na základě argumentů uvedených v opravném prostředku. K tvrzení odvolacího soudu, že závěry soudu prvního stupně mají oporu v provedených důkazech a nebyl mu předložen žádný důkaz, který by mohl hodnocení soudu prvního stupně zpochybnit, dovolatel uvedl, že soud prvního stupně neprovedl žádný důkaz, který by byl schopen vyvrátit argumentaci obviněného o extrémním nesouladu provedených důkazů a skutkových zjištění (např. rekonstrukce, která by prokázala, že verze zasahujících policistů je nevěrohodná a neshoduje se s objektivní realitou). Odvolací soud měl podle jeho názoru povinnost provést vlastní dokazování a důkazy pak samostatně hodnotit, nebo zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně a přikázat mu věc znovu projednat a rozhodnout, jednalo-li by se o rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování.
7. Extrémní rozpor obviněný spatřoval zejména v nevěrohodnosti výpovědí policistů O. H. a T. P., přičemž konkrétně ve vztahu ke každému z nich specifikoval 4 jejich tvrzení, která tento závěr podporují. K namítané nevěrohodnosti odkázal na zajištěný videozáznam pořízení z policejního vozu, z něhož bylo zjištěno, že policejní vůz minul blíže neidentifikovatelný vůz na kruhovém objezdu, kdy tento vůz vjíždí na kruhový objezd, a zároveň policejní vůz z kruhového objezdu vyjíždí výjezdem, který vede na stejnou silnici, ze které dále sledovaný vůz vjel na kruhový objezd, přitom se vozy minou svými levými boky. Při tomto kontaktu svítí sledovaný vůz do policejního vozu takovým způsobem, že to zcela oslepí kameru umístěnou v policejním voze. Následně se policejní vůz otáčí na silnici, opětovně vjíždí na kruhový objezd, ale dále sledovaný vůz již není v přímé viditelnosti, neboť od uvedeného kontaktu vozů uplyne řádově několik sekund. Následně policejní vůz jede předpokládanou trasou za sledovaným vozem, přičemž v jednom případě se musí opětovně otáčet, resp. couvat, rovněž ztrácí dále sledovaný vůz z přímé viditelnosti na několik sekund, než dorazí na místo, kde je zaparkován vůz ve směru jízdy proti přijíždějícímu policejnímu vozu, resp. v době, kdy policejní vůz má vůz ve svém zorném poli, je vůz v klidovém stavu, a na místě řidiče sedí obviněný. Z uvedeného videozáznamu však není zjistitelné, zda se jedná o jeden a týž vůz, nebo o dva rozdílné vozy, a to vzhledem ke dvojitému přerušení přímého sledování prvně registrovaného vozu ze strany policejního vozu. V případě, že by se jednalo o jeden a tentýž vůz, pak nelze postavit najisto, že osoba, která řídila sledovaný vůz na kruhovém objezdu je tou stejnou osobou (obviněným), která v něm seděla poté, co na místo jeho zaparkování přijel policejní vůz. Tvrzení zasahujících policistů tak považoval za nevěrohodná, bez jakýchkoliv pochybností je zjevné, že policejní vůz neměl po celou dobu sledovaný vůz v přímé viditelnosti. Tato nevěrohodná tvrzení jsou obsažena i v úředním záznamu zasahující hlídky, který měl být společnou prací tří zasahujících policistů, formálně byl však vyhotovený T. P. Dále uvedl, že hlídka policie pravděpodobně nemohla přesně určit, o jakou osobu řidiče se jedná, vzhledem ke světleným podmínkám, které obecně panují v noci (tma) a intenzivnímu, resp. ostrému světlu pocházejícímu z reflektorů sledovaného vozu, které muselo zákonitě na krátkou chvíli (stejně tak jako snímající kameru v policejním voze) oslepit veškeré osoby, které se dostaly do světleného pole ze strany sledovaného vozu, což měl ostatně připustit i T. P., který si nevybavil obličej řidiče, ale do úředního záznamu uvedl, že obviněný je řidičem, kterého policejní vůz zahlédl na kruhovém objezdu. V daných souvislostech pak dovolatel odkázal na judikaturu týkající se problematiky nevěrohodných výpovědí se zaměřením na příslušníky policie a situace „tvrzení proti tvrzení“ (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01, ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15, ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Konstatoval, že v předmětné situaci, kdy na jedné straně obviněný tvrdí, že vůz neřídil, a zasahující příslušníci policie tvrdí, že sledovaný vůz řídil, je soud nižšího stupně povinen důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny, navíc v případě, kdy se jedná o jediný přímý důkaz, z nějž byla prokazována vina obviněného. Nad to podotkl, že výpovědi policistů stojí v přímé opozici proti výpovědi obviněného a je objektivně přítomna pochybnost o jejich nezainteresovanosti na výsledku řízení, když jde o příslušníky policie, tj. o osoby, které byly tomuto skutkovému ději nejen přímo přítomny, ale které ho svým jednáním přímo tvořily a byly jeho součástí. Dovolatel považoval rozpory ve výpovědích zasahujících policistů, na které poukázal, za podstatné a způsobilé otřást jejich věrohodností (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2011, č. j. 8 As 13/2011-54, ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007-114, nebo ze dne 20. 3. 2013, č. j. 9 As 139/2012-30).
8. Soudům nižších stupňů dále vytkl porušení práva na účinné vyšetřování, které musí být nezávislé a nestranné, důkladné a dostatečné, rychlé a podrobené kontrole veřejnosti (nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14). Mínil, že soudy neučinily veškeré kroky k zajištění důkazů o jeho vině a jejich závěry nejsou založeny na důkladné a nestranné analýze všech relevantních skutečností, zejména zjištění vyplývajících ze zajištěného videozáznamu a tvrzení obviněného. Měl za to, že listinné důkazy, z nichž soudy dále vycházely, samy o sobě ani ve spojení s ostatními důkazy nejsou schopny vinu obviněného prokázat, jedná se pouze o materiály prokazující fyziologický stav obviněného po omezení jeho svobody a nemají jakýkoliv vztah ke zjišťovanému skutkovému ději. Zopakoval argumentaci soudu prvního stupně založenou na kamerovém záznamu a odvolacímu soudu vytkl nekritické převzetí této argumentace. K tvrzení soudů, že vůz neměl poruchu, jak vypovídal obviněný, neboť tato nebyla potvrzena kamerovým záznamem, uvedl, že závadu nelze žádným způsobem ze zajištěného videozáznamu seznat, neboť se nejednalo o závadu vykazující výrazné vnější znaky. Soud prvního stupně se nevypořádal s tím, že zajištěný videozáznam obsahuje celkem dvě pasáže o délce několika sekund, kdy policejní vůz neměl kontrolovaný vůz ve vizuálním dosahu, a nemohl proto vědět, jakým způsobem tento vůz jede, jaké osoby se v něm přepravují a zda nějaká osoba z tohoto vozu nevystoupila, nebo nenastoupila, popř. zda byl prvně spatřený vůz na kruhovém objezdu tímtéž vozem, který byl následně příslušníky policie zastaven v ulici XY. Dále vytkl, že odvolací soud považoval zajištěný videozáznam za zcela průkazný důkaz, na druhou stranu uvedl, že je pouze pomůckou, kdy kamera nemá stejné rozlišení a schopnosti vnímání jako lidské oko, ani stejný úhel záběru, v daném případě proto nemůže videozáznam při zachycení dynamického děje zachycovat všechny skutečnosti, které dokáže zachytit lidské oko, jako přesvědčivý důkaz může sloužit pouze při zachycení statického děje, kdy v daném případě zachycuje jednání policistů s obžalovaným po zastavení vozidla. Tímto tvrzením podle obviněného soud druhého stupně diskvalifikuje zajištěný videozáznam jako použitelný důkaz, na druhou stranu na něj odkazuje jako na důkaz svědčící o jeho vině. Kromě porušení práva na účinné vyšetřování došlo podle dovolatele k porušení zásady vyplývající z §2 odst. 5 tr. ř., tj. zásady zjištění stavu bez důvodných pochybností a porušení pravidla in dubio pro reo , když neexistuje ucelený, resp. uzavřený řetězec nepřímých důkazů, který by byl schopen dokázat vinu obviněného, jakož i práva na spravedlivý proces.
9. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2022, sp. zn. 6 To 213/2022, jakož i rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2022, sp. zn. 71 T 60/2021, a podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Ostravě přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout a aby věc přikázal jinému senátu Okresního soudu v Ostravě. Zároveň učinil návrh na přerušení výkonu napadeného rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř.
10 . Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně poznamenal, že dovolací argumentace podřazená pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je vystavěna na doslovném opakování námitek uplatňovaných v celém trestním řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s ní beze zbytku a správně vypořádaly, dovolání lze proto v této části považovat za zjevně neopodstatněné. Dále připomněl znění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. a rozvedl, že pod uplatněný dovolací důvod spadá také námitka, že došlo k porušení zásad rozdělení soudní rozhodovací agendy mezi senáty a samosoudce. Státní zástupce však neshledal žádné porušení rozvrhu práce a zdůraznil, že obviněný svou argumentaci založil na obecné proklamaci, že rozvrhy práce soudů nižších stupňů nejsou transparentní a nestanovují předvídatelný a jasný mechanismus přidělování trestních věcí, neuvedl však žádné konkrétní pochybení v přidělování jeho věci. Takovou obecnou námitku proto pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit.
11. K námitkám proti skutkovým zjištěním akcentoval, že soud prvního stupně provedl komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů, přičemž svým povinnostem současně dostál taktéž soud odvolací, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a se všemi jeho námitkami se stručně, s ohledem na povahu výhrad však také výstižně, vypořádal. Obviněným tvrzený extrémní rozpor ve věci podle státního zástupce spatřovat nelze. Nalézací soud kladl důraz nejen na zajištěný kamerový záznam, ale také s ním souladné výpovědi policistů, kteří potvrdili, že obviněný vozidlo skutečně řídil, čemuž odpovídá také úřední záznam o zajištění. To, že byl obviněný v době řízení automobilu ve stavu vylučujícím způsobilost, prokázala zpráva o toxikologickém vyšetření a s ní související listinné důkazy. S úvahami soudů, kterými odůvodnily závěr o vině obviněného, se státní zástupce naprosto ztotožnil. V obecné rovině pak konstatoval, že obviněný zjevně přehlíží, že právo na spravedlivý proces negarantuje úspěch v řízení. Uvedeným základním právem je zajišťován „pouze“ nárok na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, jak tomu podle státního zástupce v nyní projednávané věci bylo. Z uvedených důvodů měl za to, že nedošlo ani k porušení pravidla in dubio pro reo, a poznamenal, že z judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu nevyplývá, že v situaci, kdy proti sobě stojí dvě odlišná tvrzení, je vždy třeba rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na uvedené pravidlo in dubio pro reo , pokud soud po vyhodnocení důkazní situace nemá žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje. Právě v nyní projednávané věci žádný ze soudů pochybnosti o průběhu skutkového děje po řádném vyhodnocení důkazů neměl, naopak to bylo podle státního zástupce dovolatelovo tvrzení, podle něhož skutečnost, že by byl řidičem, žádnými důkazy potvrzována není, které naprosto odporuje realitě, neboť jednoznačně usvědčujícími přímými důkazy prokazujícími řízení motorového vozidla jsou přinejmenším výpovědi O. H. a T. P.
12. Pokud jde o výhradu obviněného proti údajné povrchnosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, který z valné části převzal závěry nalézacího soudu a na tyto pro stručnost odkázal, připomněl, že Evropský soud pro lidská práva, z jehož judikatury vychází také Ústavní soud, konstatoval, že soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena, rozsah této povinnosti se však může měnit podle povahy rozhodnutí, pročež musí být posuzován ve světle okolností každého případu. Odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně za předpokladu, že faktický přezkum opravného prostředku provedl. Této povinnosti přitom odvolací soud v posuzované věci – jak je to zřejmé z bodu 8. odůvodnění usnesení o zamítnutí odvolání – dostál, když nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku na uplatněnou obhajobu obviněného náležitě reagoval a podané odvolání, které bylo prima facie neopodstatněné, takové námitky pouze opakovalo, a to bez další, nové a rozvinutější argumentace. Z uvedených důvodů podle státního zástupce nepochybně postačoval prostý odkaz odvolacího soudu na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a toliko stručné (současně ale výstižné) shrnutí důvodů, pro které byl řádný opravný prostředek zamítnut. Státní zástupce uzavřel, že soudy učinily správná skutková zjištění a jednání dovolatele přisoudily rovněž odpovídající právní kvalifikaci.
13. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
14 . Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
15. Podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Uvedená formulace vyjadřuje zásadu zákonného soudce, vyplývající z čl. 38 odst. 1 Listiny, která představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, jež byla soudům ústavně svěřena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95).
16. Obviněný ve vztahu k uvedenému dovolacímu důvodu namítl, že v jeho věci rozhodoval v prvním stupni jiný samosoudce Okresního soudu v Ostravě a v druhém stupni jiný senát Krajského soudu v Ostravě, než kteří měli ve věci rozhodovat v souladu s rozvrhy práce předmětných soudů, a to podle rotačního principu. Měl za to, že tak bylo zkráceno jeho právo na zákonného soudce. Upozornil také na nedostatky rozvrhu práce těchto soudů, když rozvrhy práce by měly být transparentní a předvídatelné, dále také pochopitelné i pro laika.
17. S ohledem na uvedenou argumentaci obviněného je nejprve v obecné rovině vhodné připomenout, že pojem „soud, který nebyl náležitě obsazen“, nelze redukovat jen na případy, kdy byl senát nesprávně složen nebo byl neúplný, kdy se na rozhodování podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. ř., nebo kdy došlo k porušení těch zásad rozdělení soudní rozhodovací agendy mezi senáty a samosoudci, jež jsou dány příslušnými ustanoveními trestního řádu, popř. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Z pohledu ústavního vymezení obsahu práva na zákonného soudce vyplývá, že soud je náležitě obsazen jen tehdy, když všichni soudci, kteří věc projednávají a rozhodují, odpovídají těm kritériím, jejichž podstatou a smyslem je zaručit zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci [čl. 38 odst. 1 Listiny]. Takové východisko je v souladu se stávající praxí Ústavního soudu (k tomu př. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98, a ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98), jakož i soudů obecných. Součástí práva na zákonného soudce jsou nezpochybnitelně požadavky na dodržení zákonného vymezení věcné, funkční a místní příslušnosti soudu (§16 až §18 tr. ř.), na dodržení hledisek rozdělení soudní agendy mezi senáty a samosoudce, včetně stanovení počtu soudců a přísedících v senátech (§19, 27, 31 a 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o soudech a soudcích“), vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti (§30 tr. ř.). Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení je součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny totiž také platí, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Tímto zákonem je již zmiňovaný zákon o soudech a soudcích, který upravuje základní pravidla pro přidělování věcí, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty, v §41 až §45. Konkrétní pravidla pak stanoví rozvrh práce každého soudu, který vydává předseda soudu po projednání se soudcovskou radou na období kalendářního roku a je veřejně přístupný (§41 zákona o soudech a soudcích). V rozvrhu práce soudu se zejména jmenovitě určují soudci tvořící senát, samosoudci, přísedící, asistenti soudců, vyšší soudní úředníci, soudní tajemníci a soudní vykonavatelé, kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních [§42 odst. 1 písm. a) zákona o soudech a soudcích]. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, patří dozajista předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu.
18. Dovolací soud i přes jistou neurčitost dovolacích námitek obviněného založených na nedodržení rotačního principu, jakož i zpochybnění transparentnosti a předvídatelnosti pravidel obsažených v rozvrhu práce požádal o vyjádření k nim místopředsedu Okresního soudu v Ostravě pro úsek trestní i místopředsedu Krajského soudu v Ostravě pro úsek trestní. Vyjádření obou místopředsedů soudů pro úsek trestních byla zaslána na vědomí obhájkyni obviněného.
19. V posuzované trestní věci nelze než akcentovat, že z veřejně dostupného rozvrhu práce Okresního soudu v Ostravě, účinného od 29. 4. 2021 (tj. ke dni podání návrhu na potrestání), se podává, že věci T se přidělují do jednotlivých senátů po jedné věci do každého soudního oddělení podle pořadí jejich nápadu počínaje soudním oddělením s nejnižším číselným označením, přičemž samostatně se přiděluje nápad obžalob a nápad návrhů na potrestání, zahrnuje se zde i nápad věcí Tm, kde se uplatní koeficient, že 1 věc Tm se rovná 1,25 věci T. Z uvedeného platí výjimky: a) pro věci korupce; b) pro věci dopravní, tj. trestní činy spáchané v souvislosti s provozem motorových vozidel tam vyjmenované (věc kvalifikovaná jako trestný čin podle §274 odst. 1 tr. zákoníku se však za věc dopravní nepovažuje); c) pro věci dospělých pachatelů, které byly soudem vyloučeny z věcí Tm soudnímu oddělení 12 T, 13 T, 15 T podle tam popsaného klíče. Dojde-li v rámci věcí T k souběhu více specializací, věc se přidělí do senátu s nižším pořadím specializace dle abecedního pořádku, např. b) je nižší než c). Z uvedených pravidel platí následující výjimky, podle kterých se bez ohledu na zastavení nápadu: a) věci, které budou nově zapisovány podle ustanovení §161a) odst. 5 vnitřního a kancelářského řádu, přidělují soudci, který o nich rozhodoval v I. stupni, v případě, že toto není možné, tak do senátu, který v této věci po podání původní obžaloby rozhodoval jako poslední; b) věci, které byly vyloučeny ze společného řízení podle ustanovení §23 odst. 1 tr. ř., přidělují soudci, který o nich rozhodoval v I. stupni, v případě, že toto není možné, tak do senátu, který v této věci po podání původní obžaloby rozhodoval jako poslední; c) věci, v nichž jsou činěny úkony podle ustanovení §314b odst. 2 tr. ř., přidělují soudci, který má vazební dosažitelnost. Dojde-li k nápadu věci, v níž jsou činěny úkony podle ustanovení §314b odst. 2 tr. ř. v poslední den služby dosažitelnosti v době od 12:30 hod., přidělí se soudci, který zahajuje službu vazební dosažitelnosti následující den.
20 . Místopředseda Okresního soudu v Ostravě pro úsek trestní Mgr. Ing. David Blaheta ve vyjádření zrekapituloval, že řízení před soudem bylo zahájeno podáním návrhu na potrestání. Aplikováno bylo pravidlo rozvrhu práce, podle něhož se věci agendy T přidělují do jednotlivých senátů po jedné věci do každého soudního oddělení podle pořadí jejich nápadu počínaje soudním oddělením s nejnižším číselným označením, přičemž samostatně se přiděluje nápad obžalob a nápad návrhů na potrestání (§314b odst. 1 tr. ř.). Uvedené pravidlo (dále „specializace §314B“) zajišťuje rovnoměrný nápad obžalob a návrhů na potrestání do jednotlivých soudních oddělení. Bylo zjištěno, že specializace §314B napadla do soudního oddělení 71T dne 7. 5. 2021 a původně byla zapsána pod sp. zn. 71 T 60/2021, nicméně jednalo se o mylný zápis, a proto se soudní oddělení dostalo zpět na řadu, přičemž další věc specializace §314B byla přidělena dne 10. 5. 2021 a zapsána pod sp. zn. 71 T 60/2021. Bylo ověřeno, že před nápadem věci sp. zn. 71 T 60/2021 byla dne 6. 5. 2021 přidělena se specializací §314B věc do soudního oddělení 15 T pod sp. zn. 15 T 45/2021 a po přidělení věci sp. zn. 71 T 60/2021 byla další věc specializace §314B přidělena soudnímu oddělení 72T pod sp. zn. 72 T 14/2021. Z rozvrhu práce sice vyplývá, že po soudním oddělení 15T následuje soudní oddělení 70T, ale do tohoto soudního oddělení napadá jen 50 % věcí, a v popisovaném „kole přidělování“ proto bylo vynecháno. Z rozvrhu práce, jakož i připojeného exportu dat ze systému ISAS tudíž plyne, že věc sp. zn. 71 T 60/2021 byla přidělena v souladu s pravidly rozvrhu práce, přičemž rotační princip byl zachován, ačkoliv je ovlivněn pravidly, která zajišťují rovnoměrné a spravedlivé rozdělení věcí mezi všechna soudní oddělení (např. samostatně jsou rozdělovány věci vazební, věci velkého rozsahu, věci specializace §314B, přidělování je modifikováno rovněž kritériem předcházejících věcí apod.).
21. K již zevrubně zpracovanému vyjádření místopředsedy Okresního soudu v Ostravě pro úsek trestní lze ve vztahu k rozvrhu práce Okresního soudu v Ostravě v obecné rovině konstatovat, že není pochybností o tom, že je formulován tak, aby bylo vyloučeno riziko účelového či svévolného vybírání soudců, lze jej označit za předvídatelný a transparentní, s ohledem na komplexnost přidělování nápadu nových věcí však není možno garantovat jeho jednoduchost pro pochopení každým jednotlivcem a laikem, neboť jeho přílišná jednoduchost by mohla zasahovat do předvídatelnosti přidělování nápadu nových věcí. Ve shodě se státním zástupcem je třeba poznamenat, že pokud dovolatel vytkl, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce a že nebyl dodržen tzv. rotační princip, pak k této své výtce neuvedl žádnou konkrétní argumentaci a nespecifikoval žádné konkrétní pochybení, k němuž mělo nad rámec jím shledané nedostatečné pochopitelnosti pravidel stanovených pro přidělování nápadu nových věcí rozvrhem práce Okresního soudu v Ostravě dojít; z jeho podání tak není nikterak zjevné, na základě jakých úvah dospěl k závěru o porušení jeho práva na zákonného soudce a porušení pravidel pro přidělování nápadu nových věcí. K uvedenému lze proto toliko zdůraznit, že Nejvyšší soud není povinen, ale ani oprávněn domýšlet argumentaci dovolatele, když napadené rozhodnutí přezkoumává toliko v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání (srov. §265i odst. 3 tr. ř.). Na základě přezkumu pravidel pro přidělování nápadu nových věcí určených rozvrhem práce Okresního soudu v Ostravě v kontextu s vyjádřením místopředsedy Okresního soudu v Ostravě pro trestní úsek sám žádné pochybení při přidělení věci obviněného do soudního oddělení č. 71T, a tedy samosoudkyni JUDr. Janě Bochňákové, neshledal.
22. Z veřejně dostupného rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě, po změně č. 7 účinné od 1. 6. 2022 (tj. ke dni předložení odvolání obviněného proti rozhodnutí soudu prvního stupně), se podává, že napadlé věci se přidělují do jednotlivých trestních oddělení nepřetržitě postupně po jedné věci podle číselného označení trestních oddělení, počínaje oddělením následujícím po oddělení, jemuž v předchozím kalendářním roce napadla poslední věc; při přidělování napadlých věcí se přihlíží přednostně ke specializaci trestních oddělení a poté k rozlišení trestních věcí podle rozsahu spisu. Věc spadající pod určitou specializaci se započte do nápadu v příslušné skupině podle rozsahu spisu. V rámci řízení soudu v druhém stupni při rozdělení nápadu odvolacímu senátu se přednostně přidělují: a) nepravomocné věci senátu, který již v minulosti rozhodoval o odvolání proti rozsudku nebo o stížnosti proti usnesení, jímž bylo ve věci meritorně rozhodnuto (vrácení a postoupení věci, zastavení trestního stíhání vč. podmíněného, narovnání apod.), včetně případů, kdy byla věc vrácena okresnímu soudu bez věcného vyřízení; b) stížnosti souběžně napadlé s odvoláním nebo s jinou stížností v téže věci, které byly přiděleny podle ostatních pravidel; c) návrhy na odnětí a přikázání věci (§25 tr. ř.); d) žádosti o navrácení lhůty k podání opravného prostředku (§61 tr. ř.), pokud byly předloženy současně s opravným prostředkem; e) věci, v nichž došlo k povolení obnovy řízení a věci obživlé, v nichž bylo původní rozhodnutí zrušeno Nejvyšším soudem nebo Ústavním soudem, pokud v nich senát již v minulosti rozhodoval. Dále jsou rozvrhem práce pro řízení v druhém stupni vymezeny specializace [část C. Trestní oddělení – II. stupeň, čl. II. bod 2], a to: a) cizina; b) dopravní, tj. řízení ve věcech dopravní kriminality včetně §274 tr. zákoníku, opravné prostředky v trestních věcech podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nespadají do specializace dopravní kriminality; c) finanční; d) vojenská; e) organizovaná kriminalita; f) korupce; g) počítačová kriminalita. V případě souběhu více specializací v jedné trestní věci má přednost, není-li v rozvrhu práce výslovně stanoveno jinak, specializace s nižším pořadovým číslem. Ostatní napadlé věci To se rozdělují podle dalších pravidel tam uvedených. Z uváděného rozvrhu práce se dále podává, že specializaci dopravní řeší toliko senát č. 6 To.
23. Z podrobně a pečlivě odůvodněného vyjádření místopředsedy Krajského soudu v Ostravě pro úsek trestní Mgr. Radka Adamuse se v tomto kontextu podává, že z rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě na rok 2022 (z části vymezující odvolací senáty pro pracoviště Krajského soudu v Ostravě) vyplývá, že odvolací senát 6 To se dlouhodobě v rozsahu 100 % specializuje na řízení ve věcech dopravní kriminality včetně trestných činů právně kvalifikovaných podle §274 tr. zákoníku, a proto každé odvolání ve vztahu k rozhodnutím okresních soudů v působnosti Krajského soudu v Ostravě (pracoviště Ostrava) týkajících se trestné činnosti spáchané v souvislosti s dopravou napadají vždy i tomuto senátu. Námitku obviněného založenou na nedodržení tzv. rotačního principu proto nelze akceptovat, zvláště pak argument dovolatele, že mechanismus přidělování věcí není transparentní a předvídatelný, když z právě uvedeného vyplývá pravý opak. Rozvrh práce Krajského soudu v Ostravě na rok 2022 splňuje veškerá- zákonná hlediska, jakož i požadavky vymezené Ústavním soudem, tj. záruku transparentnosti (již v den, kdy věc dojde soudu, musí být jasné, do kterého soudního oddělení a příslušného senátu věc napadne) a předvídatelnosti (přístupnosti rozvrhu práce veřejnosti). Specializace odvolacího senátu 6 To pro řízení ve věcech dopravní kriminality dopadající i na trestné činy podle §274 tr. zákoníku tak již z podstaty vylučuje, aby předmětnou věc projednával jiný odvolací senát Krajského soudu v Ostravě.
24. Dovolací soud vyjádření místopředsedy Krajského soudu v Ostravě pro úsek trestní beze zbytku akceptuje. Jelikož byl obviněný soudem prvního stupně shledán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, a to v souvislosti s řízením dopravního prostředku, jeho věc v odvolacím řízení vedeném Krajským soudem v Ostravě nemohla být projednávána jiným senátem než právě 6 To. Z rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě je taktéž zjevné, že pokud věc spadá do určité specializace, neuplatňuje se tzv. rotační princip. Při zachování transparentnosti a předvídatelnosti bylo snadno seznatelné, že věc obviněného bude projednávána právě senátem č. 6 To, jemuž také byla věc v souladu s rozvrhem práce správně přidělena, a tento ji projednal.
25. V posuzovaném případě tudíž nelze shledat při přidělování věcí do soudního oddělení žádného pochybení ani před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím. K porušení práva obviněného na zákonného soudce tak nedošlo.
26 . Dovolatel dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Citovaný dovolací důvod lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je dán třemi alternativami, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, je-li naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Pod tento dovolací důvod tak lze podřadit námitky obviněného stran existence zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními založenými na tvrzené nevěrohodnosti výpovědí zasahujících policistů, nedostatků videozáznamu a celkově nedostatečné nestranné a podrobné analýzy provedených důkazů.
27 . Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal žádný, natož pak zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud zcela ztotožnil (str. 5–7, bod 10., rozsudku soudu prvního stupně, str. 2–3, bod 8. usnesení odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Předně je namístě uvést, že námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozího řízení, s níž se postupně nalézací i odvolací soud v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba na ně znovu podrobně reagovat. K tomu je potřeba poznamenat, že takový přístup odvolacího a zejména pak dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura ESLP, s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o řádném opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.). Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu (bod 8. na str. 2) je evidentní, že tento napadený rozsudek soudu prvního stupně důsledně přezkoumal, žádné pochybení však neshledal a s argumentací nalézacího soudu se zcela ztotožnil, což v odůvodnění svého rozhodnutí stručně, avšak s ohledem na opakující se argumentaci obviněného dostatečně odůvodnil. Rozsah odůvodnění odvolacího soudu tak zcela odpovídá okolnostem případu obviněného.
28. Nad rámec již uvedeného nutno konstatovat, že vina obviněného byla jednoznačně prokázána. Postupu soudu prvního stupně, který závěr o tom, že předmětné vozidlo řídil právě obviněný, dovodil především z výpovědí svědků O. H. a T. P., nelze ničeho vytknout. Soud prvního stupně se v tomto ohledu rozhodně neocitl v kolizi s požadavkem vyjádřeným v judikatuře Ústavního soudu (viz nález ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16), podle níž jsou obecné soudy v situaci „tvrzení proti tvrzení“ povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny, na který dovolatel odkazoval. Soud prvního stupně důkladně posuzoval věrohodnost proti sobě stojících výpovědí obviněného a zasahujících policistů O. H. a T. P. a v souladu s ustálenou judikaturou postupoval obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, jednotlivé výpovědi hodnotil nejen samostatně, ale především i v souvislosti s ostatními ve věci provedenými důkazy, zejména kamerovým záznamem, a vyjádřil se k podstatným rozporům a nelogičnostem ve výpovědi obviněného. Není od věci rovněž podotknout, že není zřejmé, jaký zájem na výsledku řízení by mohli zasahující policisté, kteří při kontrole obviněného jako řidiče toliko vykonávali svou práci, mít.
29 . Výpovědi zasahujících policistů, které si vnitřně i vzájemně obsahově odpovídaly, byly ve vztahu k jednání obviněného podpořeny zejména kamerovým záznamem vozidla, který však s ohledem na noční hodinu, tmu a v jistém momentu osvětlení protijedoucím vozidlem, jakož i omezený rozhled kamery, nezachycoval celý děj a veškeré detaily, o kterých mohli vypovědět toliko svědci, kteří děj přímo pozorovali. Kamerový záznam je proto, pokud jde o samotné sledování vozidla, sice toliko důkazem podpůrným, zcela objektivně však vypovídá o následném statickém ději po příjezdu policejního vozu ke sledovanému vozu a jeho zastavení. Rozhodně nelze souhlasit s dovolatelem, že by tento kamerový záznam vyvracel výpovědi zasahujících policistů a potvrzoval snad obhajobu obviněného. Žádný z výroků zasahujících policistů O. H. a T. P., které dovolatel ve svém podání označil za nevěrohodné a případně i rozporné s kamerovým záznamem, nebyl provedeným dokazováním, zejména pak kamerovým záznamem, vyvrácen, všechny obviněným odkazované výroky jsou naopak kamerovým záznamem podpořeny, navíc jsou logické a ve vzájemné shodě. Tvrzení svědka O. H., že již při prvním setkání s vozidlem spatřili jako řidiče stejnou osobu, kterou následně zastavili a ztotožnili jako obviněného, nelze vyloučit tvrzením, že řidiče při prvním setkání vozidla policistů s vozidlem obviněného nebylo možno ztotožnit na základě kamerového záznamu s ohledem na osvícení kamery; v tomto ohledu je nutno souhlasit s odvolacím soudem, který výstižně poznamenal, že kamera nemá stejné rozlišení a stejné schopnosti vnímání jako lidské oko, jakož ani stejný úhel záběru. Svědci, zasahující policisté, se rovněž shodli v tom, že se vozidlo rozhodli zkontrolovat především z důvodu, že řidič nevypadal, že je v dobré formě, z čehož lze dovodit, že jej skutečně museli dostatečně dobře vidět a že byli schopni jej následně ztotožnit. Stejnou argumentaci je nutno aplikovat na tvrzení, kterým výjezdem z kruhového objezdu obviněný vyjel a že ztráta vizuálního kontaktu mezi policejním vozem a sledovaným vozem proběhla toliko jednou a krátce. Výrok, že hlídka policie neučinila žádnou výzvu k manipulaci se sledovaným vozem, je potvrzen i kamerovým záznamem, který po příjezdu policejního vozu zachycuje zasahujícího policistu, který zaklepe na okénko obviněného v pozici řidiče, ve stejný moment, aniž by mohlo dojít k jakékoliv komunikaci mezi obviněným a zasahujícím policistou, začal obviněný přeparkovávat vozidlo. Manipulaci s vozidlem tak obviněný evidentně a objektivně i prokazatelně činil ze své vůle, nikoliv na pokyn policistů. Rovněž výroky policisty T. P., které dovolatel označil za nevěrohodné, byly potvrzeny kamerovým záznamem, z něhož vyplynulo, že řidič po příjezdu policejního vozu s vozidlem manipuloval a parkoval a že k této manipulaci nedostal řidič žádný pokyn ze strany zasahujících policistů. Skutečnost, že T. P. v hlavním líčení vypověděl, že bylo vozidlo zadní části k nim a po jeho zastavení se otočilo směrem přední částí vozidla k policejnímu vozu, je zcela bezvýznamné a lze je přičíst časovému odstupu podání výpovědi svědka od projednávaného činu. Podstatné v tomto ohledu je, že obviněný jako řidič po příjezdu s vozidlem skutečně ještě s vozidlem manipuloval a parkoval je, a to bez jakékoliv výzvy zasahujících policistů, což oba svědci potvrdili a což vyplynulo i z kamerového záznamu. Zcela nepodstatná je rovněž skutečnost, zda policejní vůz dával sledovanému vozu znamení „VRZ“ ještě v době, kdy byl sledovaný vůz v pohybu či v době, kdy již stál, a to obzvláště za situace, kdy řidič sledovaného vozu nejprve zastavil, vystoupil z něj spolujezdec, a následně ještě činil parkovací manévr. Ani Nejvyšší soud tak s ohledem na dokazování provedené soudy nižších stupňů, jakož i jeho vyhodnocení neshledal ve věci žádné ze sporných okolností, které měly podle dovolatele svědčit o nevěrohodnosti výpovědí svědků O. H. a T. P. Naopak to byla výpověď obviněného, která vykazovala značné vnitřní i logické rozpory, nalézací soud jí proto z důvodů podrobně a přesvědčivě vyložených nemohl uvěřit a vzít ji za podklad svého rozhodnutí. S ohledem na krátký časový úsek nelze uvěřit obviněnému, že by se stihl vyměnit s řidičem vozidla a vyřešit technický problém vozidla v době, než vozidlo policistů sledované vozidlo zastavilo, stěží lze uvěřit také tvrzení, že obviněný vozidlo půjčil osobě, kterou viděl pětkrát až osmkrát, přesto nebyl schopen tuto osobu identifikovat. Kamerovým záznamem pak bylo rovněž vyvráceno tvrzení obviněného týkající se jeho konverzace se zasahujícím policistou, který jej měl podle obviněného vyzvat k přeparkování vozidla, a to opakovaně poté, co manipulaci s vozidlem obviněný z důvodu požití alkoholu odmítl.
30. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného konstatuje, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. (resp. §134 odst. 2 tr. ř.) vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Neporušily ani pravidlo in dubio pro reo , na které ve svém dovolání kladl obviněný důraz. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině obviněného v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku nejen spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného, ale současně rozumně vylučují reálnou možnost jakéhokoliv jiného závěru, tj. že by pachatelem mohla být i jiná osoba (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo, dovolatelem zdůrazňovaného práva na účinné vyšetřování ani obecně zásad spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
31 . Nejvyšší soud na základě výše uvedeného uzavírá, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
32. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na přerušení výkonu rozhodnutí, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinil podnět). Samosoudkyně soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložila a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 12. 2022
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu