ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.1280.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 1280/2021-1072
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 1. 2022 o dovoláních obviněných D. N. , nar. XY, trvale bytem XY, a D. P. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. 13 To 65/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 12 T 30/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 11. 2020, sp. zn. 12 T 30/2019, byl mimo jiné podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen ohledně obviněné D. P. v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 11. 2019, sp. zn. 52 T 120/2018, který nabyl právní moci dne 20. 2. 2020, výrok o vině přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku a přečinem poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině podklad, a též při vázanosti skutkovými zjištěními ve zrušeném výroku o vině z citovaného rozsudku byla obviněná D. P. uznána vinnou zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku a přečinem poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a za to a za sbíhající se zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 2, 5 písm. c) tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 4 T 22/2015, který nabyl právní moci dne 3. 12. 2015, byla podle §211 odst. 5 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 a §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let a nad obviněnou byl současně vysloven dohled. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku jí bylo uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil postupně hradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku jí byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 400 denních sazeb po 200 Kč, tedy 80 000 Kč, se stanovením měsíčních splátek ve výši 2 000 Kč (§68 odst. 5 tr. zákoníku), přičemž zároveň bylo určeno, že výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, pokud obviněná nezaplatí dílčí splátku včas. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 4 T 22/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněná D. N. byla uznána vinnou přečiny úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku a poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za které byla podle §211 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jí bylo uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil postupně hradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma uvedeným obviněným a spoluobviněným A. B. a V. Š. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozené Českomoravské stavební spořitelně, a. s., 727 636,30 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla uvedená poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným A. B. a D. P. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně s odsouzeným L. V., kterému byla tato povinnost uložena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 11. 2019, sp. zn. 52 T 120/2018, na náhradě škody poškozené Českomoravské stavební spořitelně, a. s., částku 485 850 Kč (převzato z výroku o náhradě škody rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 11. 2019, sp. zn. 52 T 120/2018). Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních (převzato z výroku o náhradě škody rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 11. 2019, sp. zn. 52 T 120/2018). V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných A. B. a V. Š.
2. Proti označenému rozsudku podaly obviněné D. N. a D. P. odvolání do výroku o vině, trestu i náhradě škody. Odvolání podala rovněž státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, a to do výroku o trestu v neprospěch obviněných A. B. a V. Š. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. 13 To 65/2021, byla všechna odvolání podle §256 tr. ř. zamítnuta.
3. Podle tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněné D. N. a D. P. dopustily výše uvedených přečinů tím, že:
I.
1. obvinění A. B., D. N. a D. P.
společně po předchozí vzájemné domluvě, v úmyslu opatřit sobě neoprávněný majetkový prospěch, na přesně nezjištěném místě nejpozději dne 28. 12. 2014 na jméno poškozeného P. V., narozeného XY, avšak bez jeho vědomí a souhlasu, prostřednictvím elektronického systému sepsali a uzavřeli u Českomoravské stavební spořitelny, a. s., smlouvu o stavebním spoření č. 0626351-6-03, přičemž již dne 21. 12. 2014 podali žádost č. 0996 024 6 01 o poskytnutí meziúvěru ve výši 830 000 Kč ze stavebního spoření podle výše uvedené smlouvy, a to tak, že A. B. a D. N. – dříve B. poskytli potřebné osobní údaje poškozeného P. V. – bratra D. N., které A. B. opatřil vylákáním občanského průkazu poškozeného pod záminkou zařízení pojištění nemovitosti poškozeného, D. P. jakožto finanční poradce Českomoravské stavební spořitelny, a. s., výše uvedené dokumenty – žádost o meziúvěr a smlouvu o stavebním spoření sepsala a elektronicky zadala do systému Českomoravské stavební spořitelny, a. s., přestože se s poškozeným P. V. nikdy nesetkala a byla si vědoma toho, že o shora uvedené bankovní produkty neprojevil zájem; poté, co byl meziúvěr v částce 820 000 Kč schválen, obvinění nejpozději dne 24. 1. 2015 na Poště XY za použití občanského průkazu poškozeného P. V. bez jeho vědomí a souhlasu opatřili smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření č. 0996024-6-01, datovanou dnem 13. 1. 2015, jeho nepravým podpisem, současně za pomoci V. Š. dne 26. 1. 2015 v XY zajistili složení hotovosti v částce 330 000 Kč na vkladový účet stavebního spoření č. XY u Českomoravské stavební spořitelny, a. s., kdy naspořená hotovost byla podmínkou pro čerpání prostředků z meziúvěru; meziúvěr byl ze strany Českomoravské stavební spořitelny, a. s., následně poskytnut tak, že na základě žádostí o čerpání ze dne 24. 1. 2015 byla, po stržení poplatku za meziúvěr v částce 4 100 Kč, převedena dne 27. 1. 2015 částka ve výši 340 000 Kč na účet č. XY majitelky V. Š. a částka ve výši 475 900 Kč na účet č. XY majitelky D. N. – dříve B., přičemž prostředky z úvěru použili obvinění pro svou potřebu; po vyčerpání úvěru provedli D. N. a A. B. několik nepravidelných splátek úvěru bezhotovostním převodem z účtu č. XY majitelky D. N. a z účtu č. XY majitele A. B., kdy další platby v částce 45 012 Kč uhradil v období od srpna 2017 do srpna 2018 poškozený P. V. prostřednictvím České pošty, s. p., a takto bylo z úvěru obviněnými splaceno celkem 92 363,70 Kč; výše uvedeným jednáním způsobili obvinění poškozené Českomoravské stavební spořitelně, a. s., IČ: 49241397, se sídlem Vinohradská 3218/169, 100 17 Praha 10, faktickou škodu ve výši 727 636,30 Kč, a dále tímto společným úmyslným jednáním způsobili vážnou újmu na právech poškozenému P. V., narozenému XY, kterého vystavili reálné hrozbě exekučního řízení vyplývající z nesplácení předmětného úvěru, v důsledku které byl poškozený P. V. nucen vést soudní spor ohledně určení neplatnosti smlouvy o meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření č. 0996024-6-01 ze dne 13. 1. 2015 a nést do doby pravomocného rozhodnutí soudu o neplatnosti posledně zmíněné smlouvy i břímě splátek podvodně sjednaného a čerpaného úvěru,
II.
1. obvinění A. B. a D. P.
1. po předchozí domluvě dne 28. 12. 2014 na blíže nezjištěném místě v XY, v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, jménem a bez vědomí či souhlasu E. S., narozené XY, která byla uvedena jako dlužník, a R. S., narozeného XY, který byl uveden jako spoludlužník, prostřednictvím D. P., v té době externí pracovnice Českomoravské stavební spořitelny, a. s., IČ: 49241397 (dále jen „ČMSS“), vyhotovili Návrh na poskytnutí meziúvěru číslo 0996025301 a Potvrzení o výši příjmů na osobu E. S. a R. S., ve kterých uvedli jejich osobní údaje a opatřili je napodobeninou jejich podpisů, a na základě uvedených písemností dne 6. 2. 2015 jménem dlužníka E. S. a spoludlužníka R. S. uzavřeli s Českomoravskou stavební spořitelnou, a. s., IČ: 49241397, Smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření číslo 0996025-3-01, současně dne 6. 2. 2015 v XY složili v hotovosti na vkladový účet, na jméno E. S. č. XY, finanční částku ve výši 330 000 Kč, kdy na základě složené hotovosti a uzavřené smlouvy byl poskytnut a vyplacen meziúvěr ve výši 830 000 Kč, vedený na meziúvěrovém účtu číslo XY na jméno E. S., ze kterého byla následně dne 11. 2. 2015 bezhotovostním převodem vyčerpána částka ve výši 485 850 Kč, která byla dle dispozic převedena na účet číslo XY, vedený u mBank, S. A., organizační složka, na jméno L. V., dále byla dne 11. 2. 2015 bezhotovostním převodem vyčerpána částka ve výši 340 000 Kč, která byla dle dispozic převedena na účet číslo XY, vedený u GE Money Bank, a. s. (nyní MONETA Money bank, a. s.), na jméno V. Š., kdy takto neoprávněně získané peněžní prostředky následně použili pro svoji potřebu, a tímto svým společným jednáním způsobili poškozené společnosti Českomoravská stavební spořitelna, a. s., IČ: 49241397, se sídlem Vinohradská 3218/169, Praha 10, škodu ve výši 485 850 Kč na poskytnutém meziúvěru, přičemž takto neoprávněně získané finanční prostředky z poskytnutého úvěru řádně a včas nespláceli a rovněž nepoužili ke smluvně určenému účelu, tj. na bytové potřeby,
2. uzavřením výše uvedené úvěrové smlouvy pak způsobili vážnou újmu na právech E. S., narozené XY, a R. S., narozenému XY, tím, že v blíže nezjištěné době ode dne 28. 12. 2014 do 28. 1. 2015, si blíže nezjištěným způsobem obstarali osobní údaje obou poškozených, včetně jejich osobních dokladů, na jejichž podkladě sjednali jejich jménem Smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření číslo 0996025-3-01, jejich jménem podepsali další listinné doklady, na základě kterých byl poskytnut a vyplacen meziúvěr ve výši 830 000 Kč, přičemž splacení dlužné částky z vyčerpaného úvěru je v současné době požadováno po poškozených E. S., narozené XY, trvale bytem XY, a R. S., narozenému XY, trvale bytem XY,
(převzato z výroku o vině rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 11. 2019, sp. zn. 52 T 120/2018)
a společným jednáním pod body I. a II. způsobili obvinění A. B. a D. P. poškozené Českomoravské stavební spořitelně, a. s., IČ: 49241397, škodu v celkové částce 1 213 486,30 Kč a obviněná D. N. pod bodem I. škodu v částce 727 636,30 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. 13 To 65/2021, podaly obviněné D. N. a D. P. prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání, v nichž odkázaly na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Obviněná D. P. uvedla, že soudy nesprávně posoudily provedené dokazování a došly k nesprávnému skutkovému závěru. Z provedeného dokazování nevyplývá subjektivní stránka činu. Měla za to, že v řízení došlo k porušení pravidla in dubio pro reo . Zdůraznila, že s manžely B. se znala zhruba od roku 2013, kdy je pojil nejen pracovní, ale i přátelský vztah, a proto v okamžiku, kdy jimi byla oslovena v souvislosti se sjednáním úvěru pro P. V., bratra paní N. (B.), nepojala žádné podezření, že by se mohlo jednat o protiprávní čin. Jako externí poradkyně Českomoravské stavební spořitelny sepsala standardním způsobem návrh smlouvy, centrála stavební spořitelny vše překontrolovala a smlouvy vystavila. S dalším sledem událostí neměla nic společného. Setrvala na tom, že poškozený se osobně účastnil schůzky s obviněnou a A. B. a D.N., žádné nepravdivé údaje u sepisování smluv tedy neuváděla, informace o P. V. byly shodné s předloženým dokladem totožnosti a do systému byly zapsány v dobré víře. Za nesprávný považovala argument týkající se její nedostatečné pozornosti, když právní jednání jiné osoby – pracovnice České pošty, která se dopustila pochybení při legalizaci podpisů na úvěrové smlouvě – nebylo nikterak zohledněno. Soud nevzal v potaz ani fakt, že poškozený P. V. se ke své újmě přičinil tím, že A. B. a D. N. poskytl svůj občanský průkaz. Poškozený nicméně o úvěru věděl a věděl, že s finančními prostředky, které měly být použity na rekonstrukci, disponuje jeho sestra – D. N. Uzavřela, že nebyl prokázán její úmysl způsobit svým chováním škodu nebo se jakkoliv obohatit.
6. Dále obviněná brojila proti vyčíslení škody. Podle ní měla být od částky, s níž se do řízení přihlásila Českomoravská stavební spořitelna, a. s., tj. částky 820 000 Kč, odečtena částka ve výši 330 000 Kč, vložená na vkladový účet stavebního spoření, kterou mohla poškozená zaúčtovat. Jak uvedl nalézací soud, pokud by si Českomoravská stavební spořitelna, a. s., jednak ponechala v majetku peněžní prostředky v částce 330 000 Kč na vkladovém účtu stavebního spoření a jednak by v budoucí době převzala od obviněných plnou částku náhrady škody, od které částka 330 000 Kč nebyla odečtena, jednalo by se o nedovolené obohacení. To, zda poškozená zaúčtování učinila či nikoliv, nemůže mít vliv na výši škody, když bylo v možnostech poškozené zaúčtování učinit. Nelze opomenout, že bylo prokázáno, že finanční prostředky, které byly k dispozici na účtu, prokazatelně utratili manželé B., což by mělo být ve vztahu k dovolatelce zohledněno.
7. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. 13 To 65/2021, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 11. 2020, sp. zn. 12 T 30/2019, zrušil a aby poté buď nařídil krajskému soudu nové projednání a rozhodnutí ve věci, anebo aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl a zprostil obviněnou obžaloby.
8. Obviněná D. N. namítla, že skutkový stav, jak byl soudy zjištěn, nenaplňuje ve vztahu k ní skutkovou podstatu předmětných trestných činů. Odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 5 Tdo 181/2016, a konstatovala, že v napadených rozhodnutích není uvedeno, jakým způsobem došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu, tj. není v nich popsáno, jak měla nepravdivé údaje jako údajný spolupachatel uvádět. U ostatních obviněných je popis jejich zapojení do skutkového děje naplňujícího skutkovou podstatu trestného činu přesně specifikován. U dovolatelky tomu tak ovšem není. Ona se – na rozdíl od obviněných A. B. a D. P. – na uvedení nepravdivých údajů nikterak nepodílela. Napadený rozsudek nalézacího soudu uvádí pouze to, že poskytla svůj účet pro účely přijetí prostředků, případně utrácení těchto prostředků, zároveň poukazuje na to, že měla být o této věci zpravena. Takové jednání, jehož se navíc nedopustila, není podřaditelné pod skutkovou podstatu trestného činu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku. Pod skutkovou podstatu předmětného trestného činu není podřaditelné ani případné užívání účtu u FIO banky, ani skutečnost, že na smlouvě o meziúvěru bylo uvedeno telefonní číslo XY, které dovolatelka užívá. Běžné užívání účtu u FIO banky nadto popřela, přičemž to, že na smlouvě o meziúvěru bylo uvedeno její telefonní číslo, automaticky neznamená, že by je tam uvedla ona sama. Naopak - pokud chce někdo vylákat z peněžního ústavu finanční obnos, určitě nebude uvádět své pravé údaje. Je tedy nepochybné, že telefonní číslo uvedl obviněný A. B., který ovládal jak život, tak i telefon dovolatelky. Uvedením tohoto čísla navíc neriskoval vlastní prozrazení. Výhrady vztáhla i k závěru týkajícímu se subjektivní stránky trestného činu úvěrového podvodu. Z hlediska zavinění není dostatečné, že o podvodném jednání věděla. Pokud jde o úmysl, vedle složky vědomostní je podstatná i složka volní, která nebyla předmětem dokazování. Nesouhlasila ani se závěrem o spolupachatelství. Její jednání nebylo oním článkem řetězu, o kterém hovoří usnesení odvolacího soudu. Odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 6 Tdo 341/2012, a uvedla, že z ničeho neplyne, jaké dokumenty měla jako údajná spolupachatelka pozměňovat či se na tom jakkoliv podílet, chybí také jakékoliv napojení její údajné činnosti na další spolupachatele, přičemž definice spolupachatelství vyžaduje právě také to, aby si jednotliví pachatelé uvědomovali vzájemnou spolupráci na daném trestném činu. Uvedenou vzájemnou spoluprací spolupachatelů není, že se při jednání se svou švagrovou Z. omlouvala a vyjádřila lítost nad tím, že do problému poškozeného P. V. „namočili“ a že to „splácejí“, neboť se omlouvala za svého manžela a užila plurál. Na rozdíl od ní se ostatní spoluobvinění úvěrového podvodu již v minulosti dopustili, a to jako spolupachatelé, stejným jednáním jako v posuzované věci – viz rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 11. 2019, sp. zn. 52 T 120/2018.
9. Obviněná též odmítla, že by se dopustila trestného činu poškození cizích práv. I ten spočívá v uvedení někoho v omyl, přičemž v projednávané věci opět absentuje rozvedení toho, jakým způsobem mělo její jednání uvést kohokoliv v omyl, když výrok rozsudku nalézacího soudu nic takového neuvádí. Navíc poškození práv svědka P. V., bratra dovolatelky, mělo spočívat v tom, že byl po určitý čas evidován v registru dlužníků, a tedy neměl možnost získat úvěr. Tím byl ovšem poškozen toliko na majetkovém, nikoliv osobnostním právu, neboť registr dlužníků není veřejnou databází, takže nehrozil zásah do ochrany jeho cti tím, že by byl veřejně vnímán jako dlužník. Protože pod cizí práva, která má na mysli skutková podstata trestného činu poškození cizích práv, nelze zahrnout práva mající majetkovou povahu (ta jsou chráněna trestnými činy podvodu či úvěrového podvodu), nelze v daném případě uvažovat o souběhu trestných činů úvěrového podvodu a poškození cizích práv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 4 Tdo 106/2014).
10. Napadla rovněž výrok o náhradě škody jako nesprávný a nezákonný. Poněvadž svým jednáním nenaplnila skutkovou podstatu trestných činů, a tedy má být zproštěna obžaloby, není odpovědná za vznik škody. Nadto došlo k nesprávnému určení výše náhrady škody. Podle ní nalézací soud chybně aplikoval závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 3 Tdo 665/2019. Měla za to, že částka 727 636,30 Kč měla být uvedena jako škoda z hlediska výroku o vině, nikoliv z hlediska výroku o náhradě škody. Výrok o náhradě škody měl být nižší o částku 330 000 Kč, tj. částku, kterou uhradila spoluobviněná V. Š. Tuto částku nelze hradit poškozené podruhé. Správná výše škody, která má být poškozené uhrazena, činí 397 636,60 Kč. S částkou zaúčtovanou na vkladový účet nepochybně je nutno počítat, protože jinak by došlo k bezdůvodnému obohacení na straně spořitelny, která by částku získala dvojmo.
11. Ze shora uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. 13 To 65/2021, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 11. 2020, sp. zn. 12 T 30/2019, v částech, které se týkají její osoby, zrušil, aby podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté aby podle svého uvážení buď přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, anebo aby sám rozhodl o tom, že se dovolatelka v plném rozsahu zprošťuje obžaloby.
12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání připomněl, že s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze namítat, a v důsledku toho ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu (§2 odst. 5 tr. ř.) ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), jelikož jde o činnost soudu spočívající v aplikaci ustanovení procesních a nikoli hmotněprávních. Z dovolání obviněné D. P. je přitom patrné, že elementární předpoklady relevantního uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněny nejsou. Za primárně skutkovou označil námitku týkající se výše způsobené škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1100/2014) či výtku vztahující se k porušení procesního pravidla in dubio pro reo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 3 Tdo 813/2017).
13. V případě obviněné D. N. měl naopak za to, že většinu jejích námitek (s výjimkou těch, jejichž podstatu tvoří výlučně zpochybňování správnosti skutkových zjištění soudů obou stupňů) je možné z formálního hlediska pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Tyto nicméně shledal zjevně neopodstatněnými. Uvedl, že ze skutkových zjištění soudů vyplynulo, že poškozené Českomoravské stavební spořitelně, a. s., byly v rámci jednání o uzavření úvěrové smlouvy skutečně uváděny nepravdivé údaje, které byly pro její rozhodnutí o poskytnutí úvěru zcela zásadní a klíčové a jež se týkaly osoby údajného žadatele o úvěr (poškozeného P. V.). Podle něj ze skutkových zjištění soudů rovněž vyplynulo, že toto uvedení nepravdivých údajů bylo kauzální pro poskytnutí peněžitého plnění z titulu takto uzavřené úvěrové smlouvy (vyplacení úvěru, resp. meziúvěru) z majetkové sféry – a tím i ke škodě – poškozené Českomoravské stavební spořitelny, a. s., v konečné výši 727 636,30 Kč (tzv. meziúvěr byl původně vyplacen ve výši 820 000 Kč, nicméně v rámci jeho splácení bylo poškozené Českomoravské stavební spořitelně, a. s., poskytnuto několik splátek, a proto o jejich výši byla konečná výše škody snížena). Státní zástupce tedy uzavřel, že v daném případě došlo k naplnění znaků skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku (ve znění zákona č. 333/2020 Sb., srov. §2 odst. 1 část věty za středníkem trestního zákoníku). Pokud jde o výhradu obviněné, že ona sama žádné nepravdivé údaje vůči poskytovateli úvěru neuváděla, odkázal na argumentaci nalézacího soudu, který uvedl, že zmíněný trestný čin nemá omezený okruh pachatelů, a tedy nemusí být spáchán výlučně účastníkem úvěrové smlouvy, obzvláště pokud dlužník ze smlouvy o úvěru byl pachateli činu do úvěrového případu tzv. „dosazen“ fiktivně. Není proto nezbytné, aby byl pachatel přímo ve formálněprávním vztahu s poskytovatelem úvěru – poškozeným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1286/2016). Ačkoliv se tedy obviněná na sjednání předmětné úvěrové smlouvy nepodílela přímo jako účastník úvěrového vztahu, účastnila se aktivně a zároveň vědomě jednání s tímto souvisejících, která uzavření předmětné úvěrové smlouvy provázela a která byla pro její uzavření – stejně jako i pro následné čerpání takto vylákaného úvěru – klíčová. Činila tak přitom v úmyslu protiprávního uzavření předmětné úvěrové smlouvy a následného protiprávního čerpání (na jejím podkladě vylákaného) úvěru dosáhnout (srov. zejména body 31. až 36. rozsudku nalézacího soudu).
14. Za věcně správné označil rovněž právní závěry soudů o naplnění znaku spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (srov. body 48. až 51. rozsudku nalézacího soudu) a o naplnění znaků přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Poškození nemajetkových práv P. V. spatřovaly soudy obou stupňů v tom, že jmenovanému byla způsobena vážná újma na právech v důsledku jeho vystavení reálné hrozbě exekučního řízení vyplývající z nesplácení předmětného úvěru, v důsledku níž byl poškozený nucen vést soudní spor ohledně určení neplatnosti předmětné smlouvy o meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření a nést (do doby pravomocného rozhodnutí soudu o neplatnosti této smlouvy) i břímě splátek zmíněného úvěru. V odůvodnění rozsudku nalézacího soudu pak bylo doplněno, že poškozený byl „evidován jako dlužník v registru a nemohl žádat o jinou půjčku/úvěr“, čímž došlo k zásahu do jeho práva „na vážnost a čest, neboť byl veden jako osoba neplnící závazek, přestože se ve skutečnosti o závazek poškozeného P. V. nejednalo“ (srov. bod 66. rozsudku). Názor obviněné, že protiprávní zaevidování určité osoby do registru dlužníků nemůže z povahy věci naplňovat znaky přečinu poškození cizích práv podle §181 tr. zákoníku, neboť „registr dlužníků není veřejnou databází“, označil s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1260/2011, za zcela mylný. Za nesprávné považoval též přesvědčení dovolatelky, že nemožnost poškozeného P. V. získat úvěr či zhoršení jeho přístupu k získání úvěru představuje dotčení jeho majetkového (a nikoli nemajetkového) práva. Vzhledem k tomu, že objekty trestných činů úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku a poškození cizích práv podle §181 tr. zákoníku jsou druhově zcela odlišné, není jednočinný souběh těchto trestných činů pojmově vyloučen.
15. Co se týče výtek proti výši náhrady škody, zdůraznil, že závěr soudů o povinnosti obviněné k náhradě celé škody ve výši 727 636,30 Kč je věcně správný, opodstatněný a plně odpovídající hmotněprávním normám, které náhradu škody jakož i určení její výše v daném případě upravují. Soudy správně dovodily, že do doby, než poškozená obchodní společnost Českomoravská stavební spořitelna, a. s., provede formální zápočet své pohledávky z titulu náhrady škody ve výši 727 636,30 Kč proti pohledávce z titulu vkladu částky 330 000 Kč, není nutné v adhezním výroku výši náhrady škody snižovat o již zmíněnou částku 330 000 Kč. Jimi zvolený postup totiž plně respektuje fakt, že podle §1982 odst. 1 občanského zákoníku je nezbytnou podmínkou započtení (a tím i zániku obou kompenzovaných pohledávek podle §1982 odst. 2 občanského zákoníku) existence projevu vůle jedné nebo obou stran k vzájemnému započtení, čili fakt, že v tomto směru (tj. pro účely zániku pohledávky nebo její části) nestačí pouhá souběžná existence vzájemných pohledávek jinak ke kompenzaci způsobilých. Odmítl tudíž poukaz na právní závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 3 Tdo 665/2019, neboť toto rozhodnutí vycházelo z odlišného skutkového stavu věci, když v jím řešeném případě ke kompenzaci vzájemných pohledávek na základě uskutečnění jednostranného právního úkonu naopak došlo, jak ve svém rozhodnutí připomněl i nalézací soud (srov. bod 136. rozsudku). Státní zástupce uzavřel, že za současného stavu věci, kdy dosud nedošlo k prohlášení jedné ze stran vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany, dosahuje pohledávka poškozené Českomoravské stavební spořitelny, a. s., z titulu náhrady trestným činem způsobené škody výše 727 636,30 Kč, a proto v rámci rozhodování soudů obou stupňů nebyl žádný zákonný důvod ukládat obviněným povinnost k náhradě způsobené škody v částce nižší.
16. Státní zástupce proto navrhl, aby Nevyšší soud dovolání obviněné D. P. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněné D. N. jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněných D. P. a D. N. jsou podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustná, že je podaly včas (§265e odst. 1 tr. ř.) oprávněné osoby [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňují náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
18. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněné odkázaly na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
19. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři.
20. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
21. Nejvyšší soud však připouštěl, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupoval k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
22. To platí tím spíše, že v mezidobí od podání dovolání obviněných došlo s účinností od 1. 1. 2022 ke změně právní úpravy řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (zákon o Probační a mediační službě), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. V řízení o dovolání byl tak v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dosavadní písmena g) až l ) §265b odst. 1 tr. ř. se označují jako písmena h) až m). Uvedená změna ve svých důsledcích také znamená, že za právně relevantní dovolací námitku lze považovat též správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
23. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal. V projednávaném případě nezaznamenal žádný, už vůbec ne případný zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 8-18, body 5.-45. rozsudku nalézacího soudu, str. 12-13 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelek, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
24. Dovolací soud nicméně pro úplnost doplňuje, že pokud jde o obviněnou D. P., nalézací soud v bodě 14. vysvětlil, že v rozporu s tvrzením obviněné o standardním postupu, který byl ukončen odesláním dokumentů poškozené Českomoravské stavební spořitelně, a. s., stojí skutečnost, kterou tato obviněná sama potvrdila, a to že v lednu 2015 provedla převod částky 9 000 Kč ze soukromého bankovního účtu č. XY na účet stavebního spoření č. XY P. V., kdy se jednalo o poplatek za zřízení a vedení účtu. Tento postup se přitom jednak nejeví standardní, nadto ani nebyl souladný s metodickým pokynem č. 15/2012 Českomoravské stavební spořitelny, a. s., která sdělila, že obchodní zástupci nemohou od klientů převzít žádné finanční prostředky nebo vkládat peníze na účty klientů. Soud v tomto kontextu doplnil (bod 15.), že pokud by bylo pravdou, že obvinění A. B. a D. N. obviněné D. P. toliko doporučovali klienty - včetně poškozeného P. V., nebyl by žádný důvod, aby jí obviněný A. B. zasílal peněžní platby, když naopak obviněná D. P. tvrdila, že za doporučení klientů platila provizi jemu a obviněné D. N. Co se týče údajné schůzky konané u obviněné D. P., jíž se měl vyjma obviněných A. B. a D. N. zúčastnit i poškozený P. V., soud konstatoval (bod 17.), že poškozený P. V. takovou účast rezolutně popřel, obviněnou D. P. nezná a o sjednání meziúvěru u Českomoravské stavební spořitelny, a. s., nic nevěděl, přičemž z občanskoprávního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 175/2017, kdy byla vyslovena neplatnost smlouvy o meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření č. 0996024-6-01 uzavřené na jméno P. V., vyplynulo ze znaleckého dokazování, že P. V. smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření a ani podané žádosti o čerpání meziúvěru nepodepsal. Byť v trestním řízení nelze vycházet z odkazovaného znaleckého posudku jako z důkazu ve věci, je relevantní pravomocné a závazné rozhodnutí civilního soudu o neplatnosti smlouvy, které se základem opíralo o znalecký důkaz k nepravosti podpisů P. V. na úvěrové dokumentaci. Soud také vyvrátil související tvrzení obviněné o tom, že na údajné schůzce, jíž se měl poškozený P. V. účastnit, měla mít k dispozici jeho občanský průkaz (pozn.: toto tvrzení současně přímo koliduje s námitkou obviněné, že soud nevzal v potaz, že poškozený P. V. se ke své újmě přičinil tím, že obviněným A. B. a D. N. poskytl svůj občanský průkaz). V bodě 18. uvedl, že v době sepsání smlouvy o stavebním spoření, žádosti o meziúvěr a dalších úvěrových listin nemohla mít obviněná předmětný občanský průkaz k dispozici, poněvadž poškozený jej předal jen 1x obviněnému A. B. toliko na část dne k řešení pojistného vztahu k nemovitosti v XY, což odpovídalo situaci z ledna 2015, kdy nutně musel být předložen občanský průkaz poškozeného na Poště XY pro účely ověření podpisu účastníka na smlouvě o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření č. 0996024-6-01 ze dne 13. 1. 2015, jakož i na žádostech o čerpání meziúvěru v částkách 340 000 Kč a 475 900 Kč. Obviněný A. B. tehdy s falešnou záminkou občanský průkaz od poškozeného vylákal, aby tento mohl být doložen k úřednímu ověření podpisu na úvěrové smlouvě a doprovodných dokumentech. Podpis osoby byl přitom ověřen dne 24. 1. 2015. Dovolací soud dodává, že odvolací soud relevantně upozornil, že obviněná D. P. byla za obdobnou trestnou činnost pravomocně odsouzena rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ve věci sp. zn. 4 T 22/2015 (srov. str. 13 jeho usnesení), což podporuje závěr o nedůvěryhodnosti její obhajoby, přičemž státní zástupce krajského státního zastupitelství intervenující při veřejném zasedání před odvolacím soudem v této souvislosti relevantně podotkl, že obviněná se opakovaně hájí tím, že byla jen bílým koněm a byla ostatními oklamána, což je vyloučeno, neboť musela vědět, že žadatel o úvěr o něj vůbec nežádá, že to za něj činí někdo jiný, že jsou jí předkládány nějakým způsobem vylákané osobní údaje. Správně zdůraznil, že obviněná zcela rezignovala na plnění svých pracovních povinností, např. ověřování totožnosti žadatelů (srov. str. 10 usnesení odvolacího soudu).
25. S ohledem na výše uvedené nelze než konstatovat, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Soudy proto nepochybily, neaplikovaly-li v případě obviněné D. P. pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněné. Souhrn dostatečně kvalitních důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněnou. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
26. Dovolací soud ve vztahu k dovolacím námitkám obviněné D. P. zaměřeným proti výroku o vině uzavírá, že obviněná svoji domněnku nesprávné právní kvalifikace skutku (zejména nedostatek subjektivní stránky trestného činu) založila na ničím nepodloženém přesvědčení o nesprávných skutkových zjištěních. Její dovolání neobsahuje jedinou námitku, kterou by vytýkala nesoulad mezi skutkovými zjištěními uvedenými v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu ve spojení s odůvodněním rozhodnutí nalézacího soudu, popř. odvolacího soudu, a zákonnými znaky trestných činů, jimiž byla uznána vinnou. Dovolatelka pouze opakuje svoji obhajobu a skutkové námitky, s nimiž se již vypořádaly soudy prvního, jakož i druhého stupně, a naplnění uplatněného dovolacího důvodu spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení dovozuje z představy o jiných skutkových zjištěních, než k nimž soudy po řádně provedeném dokazování dospěly.
27. Z hlediska napadeného usnesení odvolacího soudu, obsahu dovolání obviněné D. N. a uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je relevantní otázkou, zda byla jednáním této obviněné naplněna skutková podstata přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a zda soudy učiněný závěr o souběhu tohoto přečinu s přečinem poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, je správný.
28. Dovolací soud je přesvědčen, že námitky obviněné, že její jednání není podřaditelné pod skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu, jsou neopodstatněné. Má naopak za to, že dovolatelka svým jednáním precizně popsaným ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a dále rozvedeným jak v odůvodnění tohoto rozsudku, tak v odůvodnění usnesení soudu odvolacího, všechny formální znaky přečinu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, naplnila.
29. Trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Způsobí-li takovým činem větší škodu, spáchá trestný čin podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Podle §23 tr. zákoníku, byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Podle tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněná společným jednáním s dalšími osobami při sjednávání úvěrové smlouvy a při čerpání úvěru uvedla nepravdivé údaje, a takovým činem způsobila větší škodu.
30. Trestný čin úvěrového podvodu podle 211 odst. 1 tr. zákoníku je tzv. předčasně dokonaným trestným činem, jelikož u něj de iure dochází ke kriminalizaci jednání, které je svou povahou de facto pokusem trestného činu. Tento trestný čin je dokonán již tím, že jeho pachatel při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. V daném případě tak nemusí dojít k samotnému získání nebo čerpání úvěru na základě takového podvodného jednání, jelikož pro naplnění znaků této základní skutkové podstaty postačí již uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů, popř. zamlčení údajů podstatných. Zákonodárce u trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku tudíž kriminalizuje ne toliko vyvolání majetkových poruch, ale již předpolí takové poruchy, tedy i činy poruchami hrozící (viz kupř. KRATOCHVÍL, Vladimír a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 344; srov. přiměřeně též nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 1748/08). Pokud však pachatel vyláká úvěrovým podvodem plnění, může jít podle jeho výše o způsobení škody, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby ve smyslu §211 odst. 4, odst. 5 písm. c) nebo odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Za nepravdivé se považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé důležité skutečnosti pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro čerpání úvěru.
31. Pro vyloučení námitek obviněné D. N. nutno připomenout, že podle konstantní judikatury (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1463/2012) pachatelem úvěrového podvodu - vzhledem ke smluvní povaze úvěru, jehož poskytnutí předchází proces sjednávání úvěrové smlouvy - může být jak účastník úvěrové smlouvy, tak i jiná osoba, která se bezprostředně i zprostředkovaně na sjednávání úvěrové smlouvy podílí a v souvislosti s tím uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, a to nejen v samotné úvěrové smlouvě, ale také v tzv. pomocných dokumentech, prohlášeních apod. (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 286/2011). Sjednávání uvěrové smlouvy nelze chápat zúženě a považovat za ně jen vlastní uzavření uvěrové smlouvy, neboť za její sjednávání je třeba považovat i jednání, které uzavření takové smlouvy předchází, v jehož rámci si strany úvěrové smlouvy poskytují určité údaje a na základě nich vyjadřují svá stanoviska. Osoba, která však straně uvěrové smlouvy pouze opatří potřebné nepravdivé podklady, bude jen pomocníkem ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku za podmínky, že jednání pachatele dospělo alespoň do stadia pokusu (akcesorita účastenství). Přitom je třeba rozlišovat jednak „uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů, popř. zamlčení podstatných údajů“ a jednak opatření nepravdivých podkladů „při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru“, což bude základní kritérium pro rozlišení pachatelství nebo spolupachatelství podle §22 a 23 tr. zákoníku od účastenství podle §24 tr. zákoníku (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. s. 2110).
32. V posuzované věci se jednalo jak o sjednávání úvěrové smlouvy, což je postup při uzavírání úvěrové smlouvy, včetně všech souvisejících jednání, která uzavírání úvěrové smlouvy provázejí a vlastnímu uzavření smlouvy předchází, v jejichž rámci si strany úvěrové smlouvy poskytují určité údaje a na základě nich vyjadřují svá stanoviska, tak o čerpání úvěru, tedy o vybírání poskytnutých peněžních prostředků v hotovosti nebo převodem na účet dlužníka. V rámci těchto jednání přitom obviněná jako spolupachatelka uvedla nepravdivé údaje a způsobila tím škodu ve výši 727 636,30 Kč, tj. větší škodu ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku (ve znění zákona č. 333/2020 Sb., účinného od 1. 10. 2020), když (viz popis skutku ve skutkové větě výroku o vině pod bodem I.) společně s obviněnými A. B. a D. P. po předchozí vzájemné domluvě, v úmyslu opatřit sobě neoprávněný majetkový prospěch, nejpozději dne 28. 12. 2014 na jméno poškozeného P. V., avšak bez jeho vědomí a souhlasu, prostřednictvím elektronického systému sepsali a uzavřeli u Českomoravské stavební spořitelny, a. s., smlouvu o stavebním spoření, přičemž již dne 21. 12. 2014 podali žádost o poskytnutí meziúvěru ve výši 830 000 Kč ze stavebního spoření podle výše uvedené smlouvy, a to tak, že obviněný A. B. a dovolatelka poskytli potřebné osobní údaje poškozeného P. V., které obviněný A. B. opatřil vylákáním občanského průkazu poškozeného, obviněná D. P. jakožto finanční poradce Českomoravské stavební spořitelny, a. s., výše uvedené dokumenty sepsala a elektronicky zadala do systému Českomoravské stavební spořitelny, a. s., přestože se s poškozeným P. V. nikdy nesetkala a byla si vědoma toho, že o shora uvedené bankovní produkty neprojevil zájem; poté, co byl meziúvěr v částce 820 000 Kč schválen, obvinění nejpozději dne 24. 1. 2015 opatřili za použití občanského průkazu poškozeného (bez vědomí a souhlasu poškozeného) smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření jeho nepravým podpisem, současně za pomoci obviněné V. Š. dne 26. 1. 2015 v XY zajistili složení hotovosti v částce 330 000 Kč na vkladový účet stavebního spoření u Českomoravské stavební spořitelny, a. s., kdy naspořená hotovost byla podmínkou pro čerpání prostředků z meziúvěru; meziúvěr byl ze strany Českomoravské stavební spořitelny, a. s., následně poskytnut tak, že na základě žádostí o čerpání ze dne 24. 1. 2015 byla, po stržení poplatku za meziúvěr v částce 4 100 Kč, převedena dne 27. 1. 2015 částka ve výši 340 000 Kč na účet obviněné V. Š. a částka ve výši 475 900 Kč na účet obviněné D. N., přičemž prostředky z úvěru použili obvinění pro svou potřebu; po vyčerpání úvěru provedli obvinění D. N. a A. B. několik nepravidelných splátek úvěru bezhotovostním převodem z účtu obviněné D. N. a z účtu obviněného A. B., kdy další platby v částce 45 012 Kč uhradil v období od srpna 2017 do srpna 2018 poškozený P. V. prostřednictvím České pošty, s. p., a takto bylo z úvěru obviněnými splaceno celkem 92 363,70 Kč.
33. Dovolací soud má za to, že konkrétní jednání dovolatelky, jímž byla naplněna skutková podstata přečinu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, bylo v rozsudku soudu prvního stupně dostatečně specifikováno. Způsob jejího zapojení se do úvěrového vztahu odpovídá tomu, že k naplnění pojmu spolupachatelství (§23 tr. zákoníku) není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Nalézací soud relevantně poznamenal (bod 47.), že ač se obvinění A. B., D. N. a D. P. trestné činnosti nedopustili v postavení samotných účastníků úvěrové smlouvy, např. jako smluvní dlužníci, byli pachateli trestného činu úvěrového podvodu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 6 Tdo 778/2017). Podle dovolacího soudu byli obvinění A. B. a D. N. iniciátory žádosti o úvěr a ve vztahu k získání úvěru a k jeho čerpání aktivně vystupovali. Angažovaně se zasloužili o to, aby bylo předmětného úvěru dosaženo a aby došlo k jeho vyplacení, a spolupůsobili při čerpání úvěru. Nalézací soud podrobně reagoval na dílčí výhrady obviněné D. N., jimiž spáchání uvedeného přečinu popírala a jež zopakovala i v rámci svého mimořádného opravného prostředku (viz body 31. až 36. rozsudku), přičemž odvolací soud (str. 12 jeho usnesení) odmítl úvahu o tom, že by dovolatelka byla neinformovanou obětí jednání obviněného A. B., a to s odkazem na učiněné závěry soudu nalézacího o tom, že byla schopna zapojit se do podnikatelské činnosti na živnost, zřídit a nakládat s bankovními účty, uzavřít na sebe úvěry apod. (srov. bod 22. rozsudku). Pokud jde o subjektivní stránku přečinu úvěrového podvodu, lze souhlasit s dovolatelkou, že je vyžadováno zavinění úmyslné, přičemž trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Lze jí rovněž přisvědčit, že zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální, která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností) a na složce vůle (zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci). Dovolatelka nicméně namítala, že složka volní nebyla v řízení prokázána, což je výhrada směřující do oblasti dokazování, která, jak výše naznačeno, není způsobilá přezkumu dovolacím soudem. Tuto svou výtku nadto nikterak nerozvedla, tudíž dovolací soud toliko v krátkost konstatuje, že nalézací soud dospěl k opodstatněnému závěru, že obvinění, tj. včetně dovolatelky, jednali v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť si byli vědomi, že poruší zájem na ochraně majetku právnické osoby, a předmětný zájem chtěli porušit (bod 71. rozsudku).
34. K výhradám dovolatelky týkajícím se údajné nemožnosti souběhu přečinu úvěrového podvodu a přečinu poškození cizích práv je ve shodě se státním zástupcem nutno poznamenat, že vzhledem k tomu, že objekty trestných činů úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku a poškození cizích práv podle §181 tr. zákoníku jsou druhově zcela odlišné, není jejich jednočinný souběh pojmově vyloučen, a tudíž odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 4 Tdo 106/2014, uveřejněný pod č. 4/2015 Sb. rozh. tr., podle něhož směřuje-li podvodné jednání pachatele pouze k porušení majetkových práv poškozeného (např. jeho vlastnického práva k nemovitostem), může být posouzeno toliko jako trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku , resp. pokus tohoto trestného činu, a nikoliv současně v jednočinném souběhu též jako pokus trestného činu poškození cizích práv podle §181 tr. zákoníku , je zcela nepřípadný.
35. Přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že uvede někoho v omyl. Objektem tohoto trestného činu jsou jiná než majetková práva jednotlivce v oblasti vztahů rodinných, pracovních, podnikatelských apod., ale i práva právnických osob (v podnikatelských i jiných vztazích) a také státu. K naplnění znaků tohoto trestného činu je nutné způsobení vážné újmy na právech a jednání, které má povahu podvodného jednání, tj. uvedení někoho v omyl (nebo využití něčího omylu). Zda jde o vážnou újmu na právech, je nutno posoudit se zřetelem k okolnostem konkrétního případu, zejména s přihlédnutím k tomu, o jaké právo a v jaké oblasti společenských vztahů (rodinných, pracovních, podnikatelských, státních zájmů apod.) šlo, jaká byla intenzita újmy na zasaženém právu či právech a jaké následky to mělo pro poškozeného, zejména zda šlo o škodlivý následek na právech lehce nebo obtížně odstranitelný, popř. již zcela neodstranitelný a jaká byla intenzita takového následku, a pokud měla újma na právech určité trvání, i jak dlouho trvala. Právy se zde rozumějí veškerá práva, která nemají majetkovou povahu, neboť ta požívají ochrany podle §209 až §212 tr. zákoníku o různých typech majetkových podvodů. Protože předmětem ochrany jsou zde jiná než majetková práva, je potřeba pro vymezení toho, o jaká práva se jedná, vycházet z opaku, tj. z vymezení, co jsou majetková práva, a proto je potřeba zmínit, že pojem majetkových práv není výslovně definován, avšak podle právní teorie jde o práva, která jsou spjata s majetkem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 4 Tdo 33/2021).
36. Ze skutkové věty výroku o vině vyplývá, že obvinění společným úmyslným jednáním způsobili vážnou újmu na právech poškozenému P. V., kterého vystavili reálné hrozbě exekučního řízení vyplývající z nesplácení předmětného úvěru, v důsledku které byl poškozený nucen vést soudní spor ohledně určení neplatnosti smlouvy o meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření č. 0996024-6-01 ze dne 13. 1. 2015 a nést do doby pravomocného rozhodnutí soudu o neplatnosti posledně zmíněné smlouvy i břímě splátek podvodně sjednaného a čerpaného úvěru. Z této skutkové věty tedy zřetelně vyplývá, že v důsledku uvedení jiného v omyl byla poškozenému P. V. způsobena vážná újmu na jeho nemajetkových právech, neboť poškozený byl vystaven reálné hrozbě exekučního řízení vyplývající z nesplácení předmětného úvěru, v důsledku které byl nucen vést soudní spor ohledně určení neplatnosti smlouvy o meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu se pak podává, že poškozený byl nadto evidován jako dlužník v registru a nemohl žádat o jinou půjčku či úvěr, čímž došlo k zásahu do jeho práva na vážnost a čest, neboť byl veden jako osoba neplnící závazek, přestože se ve skutečnosti o jeho závazek nejednalo (srov. bod 66.). Dovolací soud v tomto kontextu přisvědčil názoru státního zástupce, podle něhož úvaha dovolatelky, že protiprávní zaevidování určité osoby do registru dlužníků nemůže z povahy věci naplňovat znaky přečinu poškození cizích práv podle §181 tr. zákoníku, neboť registr dlužníků není veřejnou databází, je chybná. Nejvyšší soud ve státním zástupcem citovaném usnesení ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1260/2011, konstatoval, že v důsledku jednání obviněných bylo porušeno (mj.) i právo poškozené nebýt zařazena do registru dlužníků, pokud nemá neuhrazené pohledávky, což ji evidentně vystavilo vážné situaci, přičemž v těchto skutečnostech včetně toho, že banka požadovala po poškozené hrazení splátek, lze zcela oprávněně shledat způsobení vážné újmy na jejích právech.
37. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že soudy použitá právní kvalifikace odpovídá skutku, který byl po procesní stránce správně zjištěn. Dovolací výtky obviněné D. N. zaměřené proti výroku o vině jsou proto jako celek zjevně neopodstatněné.
38. Co do námitky nesprávnosti výroku o náhradě škody, který obě dovolatelky shodně napadly, nutno nejprve připomenout, že tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení jako důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem, ovšem jen tehdy, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody nebo nemajetkové újmy, resp. vydání bezdůvodného obohacení, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu či nemajetkovou újmu nebo za získání bezdůvodného obohacení, rozsah náhrady škody nebo vydání bezdůvodného obohacení, společnou odpovědnost za škodu apod. Hmotněprávní problematika řešící otázku odpovědnosti za vznik škody je s účinností od 1. 1. 2014 obsažena v ustanoveních §2894 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Podle §2894 o. z. (v nejobecnější podobě) platí, že povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody).
39. Podle §228 odst. 1 tr. ř., odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§43 odst. 3), nestanoví-li tento zákon jinak; nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno.
40. V projednávané trestní věci není pochyb o tom, že jednáním obviněných popsaným ve skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu došlo ke vzniku škody na majetku poškozené Českomoravské stavební spořitelny, a. s. Způsobená škoda ve výši 727 636,30 Kč, proti níž obviněné shodně brojily, byla v příčinné souvislosti s trestným jednáním obviněných, jimiž byly v posuzovaném trestním řízení uznány vinnými. V trestním řízení byla dostatečně prokázána jak skutková, tak právní stránka, není pochyb o odpovědnosti obviněných za vznik majetkové škody, kterou svým činem způsobily, proto byl podle §228 odst. 1 tr. ř. nalézací soud povinen pozitivně o řádně a včas vzneseném nároku na náhradu škody rozhodnout.
41. Výrok o náhradě škody, kterým byla podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněným A. B., D. N., D. P. a V. Š. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozené Českomoravské stavební spořitelně, a. s., částku ve výši 727 636,30 Kč, nutno označit za správný. Nalézací soud v bodě 136. vysvětlil, že od částky meziúvěru 820 000 Kč neodečetl vklad hotovosti 330 000 Kč na vkladový účet stavebního spoření, když přímá škoda na majetku Českomoravské stavební spořitelny, a. s., vznikla v částce 727 636,30 Kč (částka 820 000 Kč minus částka 92 363,70 Kč, která byla tvořena splátkami meziúvěru). Poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 3 Tdo 665/2019, kdy bylo taktéž argumentováno potřebou zohlednění částky 330 000 Kč složené na vkladovém účtu, kdy ale součástí uvedené argumentace bylo, že poškozená Českomoravská stavební spořitelna, a. s., zaúčtovala prostředky v částce 330 000 Kč na vkladovém účtu stavebního spoření. Protože nalézací soud konstatoval, že z obsahu předloženého trestního spisu se nepodávalo, že by k takovému (byť formálnímu) zaúčtování peněžních prostředků v částce 330 000 Kč v projednávané věci došlo, dospěl k výše uvedenému závěru o povinnosti obviněných k náhradě škody ve výši 727 636,30 Kč, tj. bez zohlednění částky 330 000 Kč. Doplnil, že pokud by si Českomoravská stavební spořitelna, a. s., jednak ponechala v majetku peněžní prostředky v částce 330 000 Kč na vkladovém účtu stavebního spoření a jednak by v budoucí době převzala od obviněných plnou částku náhrady škody (ad shora), od které částka 330 000 Kč nebyla odečtena, pak by se jednalo o nedovolené obohacení.
42. Nejvyšší soud se s touto argumentací ztotožňuje a ve shodě se státním zástupcem připomíná, že podle §1982 odst. 1 o. z. zákoníku, dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Podle odst. 2 citovaného ustanovení započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci nebylo prokázáno, že by k prohlášení zmiňovanému §1982 odst. 1 o. z. došlo, státní zástupce správně uzavřel, že pohledávka poškozené Českomoravské stavební spořitelny, a. s., z titulu náhrady trestným činem způsobené škody dosahuje výše 727 636,30 Kč, a proto v rámci rozhodování soudů obou stupňů nebyl žádný zákonný důvod ukládat obviněným povinnost k náhradě způsobené škody v částce nižší. Lze pouze doplnit, že dovolací argumentace obviněných v tomto směru byla shledána právně relevantní a podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod, neboť nešlo o pouhé skutkové zpochybnění výpočtu škody způsobené trestnou činností, nýbrž o právní argumentaci založenou na zpochybnění aplikace hmotněprávních předpisů, na základě nichž bylo o povinnosti k náhradě škody rozhodnuto. Argumentace však byla vyhodnocena jako zjevně neopodstatněná.
43. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněných D. P. a D. N. jsou zjevně neopodstatněná, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 1. 2022
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth