ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.1350.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 1350/2021-1287
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 1. 2022 o dovolání obviněného J. Z. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 6 To 166/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 1 T 14/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Z. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 31. 1. 2020, sp. zn. 1 T 14/2019, byl obviněný J. Z. (dále též jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným jednak přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jednak přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku. Za to byl podle §143 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu ve výměře 5 roků. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 5 roků. Podle §228 odst. l tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3 – Vinohrady, na náhradě škody částku 359 077 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození M. B., nar. XY, E. B., nar. XY, O. B., nar. XY, Š. B., nar. XY, L. B., nar. XY, N. B., nar. XY, A. B., nar. XY, J. B., nar. XY, S. J., nar. XY, B. V., nar. XY, M. W., nar. XY, a J. L., nar. XY, odkázáni se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal odvolání jak obviněný J. Z., tak poškození M. B. a L. B. Odvolání obviněného směřovalo proti všem výrokům napadeného rozsudku, poškození brojili proti výroku, jímž byli oba podle §229 tr. ř. odkázáni se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 6 To 166/2020, byl podle §258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného a poškozených v celém rozsahu zrušen. Podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl nově uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen podle §143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 4 roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3 – Vinohrady, na náhradě majetkové škody částku 359 077 Kč, poškozenému M. B., nar. XY, bytem XY, XY, na náhradě nemajetkové újmy částku 400 000 Kč a poškozenému L. B., nar. XY, bytem XY, na náhradě nemajetkové újmy částku 400 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození M. B. a L. B. odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození E. B., O. B., Š. B., N. B., A. B., J. B., S. J., B. V., M. W. a J. L. odkázáni se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Následně byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován přečin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný dopustil přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku tím, že dne 24. 8. 2017 v době od 14:33 hod. do 14:37 hod. vyjížděl s nákladním vozidlem Renault Midlum 180.14/C P, RZ XY, v XY, v ul. XY, ze zadního traktu dopravního podniku a počal odbočovat vpravo na obec XY, přičemž v důsledku porušení ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, neboť plně nesledoval situaci v silničním provozu a střetl se s cyklistkou V. B., nar. XY, která jela na jízdním kole Author Thema ulicí E. D. ve směru na XY, tuto srazil a způsobil jí pohmožděniny, zlomeninu pravé lýtkové kosti, krevní výrony v měkkých pokrývkách lebních, pravém spánkovém svalu, s následným otokem mozku, krvácením pod omozečnici, další šoková zranění důležitých orgánů hodnocené jako polytrauma, přičemž následkem těchto zranění dne 25. 8. 2017 zemřela.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 6 To 166/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Naplnění uplatněného dovolacího důvodu dovolatel spatřoval v porušení zásady rovnosti stran podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jakož i zásadu plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) na spravedlnost řízení a zásadu presumpce neviny zakotvenou v čl. 6 odst. 2 Úmluvy a čl. 40 odst. 1 Listiny. Připomenul, že trestní stíhání bylo nejprve vedeno proti svědkovi A. H., následně došlo k obvinění jeho osoby, a to zejména s ohledem na závěry znaleckého posudku Ing. Tomáše Rozlivky. Z tohoto důvodu byl ve věci poprvé slyšen podle §158 odst. 6 tr. ř. až s měsíčním zpožděním a v téže době byl poprvé technikem zkoumán jeho automobil. Obviněný zdůraznil, že soud učinil své závěry o jeho vině výlučně na základě nepřímých důkazů, nikdo jej (resp. jeho vůz Renault Midlum) neviděl, že by skutečně poškozenou srazil, neexistuje kamerový záznam, který by toto prokazoval, na těle poškozené nebyla nalezena žádná stopa, která by jednoznačně individuálně identifikovala automobil, který ji srazil a způsobil smrtelné poranění, a ani na vozidle Renault Midlum nebyla nalezena žádná stopa, která by svědčila o jeho účasti na dopravní nehodě. Naproti tomu dovolatel konstatoval, že podlitina na těle poškozené od otisku pneumatiky odpovídala maximálně šíři dodávkového vozu a nikoli pneumatice nákladního vozidla, natož dvoumontáži, která činí 53 cm. Posléze shrnul, které důkazy vedly soudy obou stupňů k přijetí závěru o jeho vině a ve stručnosti je zpochybnil. V dalších pasážích svého podání se věnoval nejzávažnějším pochybením soudů, která měla zasáhnout do jeho práva na spravedlivý proces.
6. Za nejzásadnější považoval obviněný nerovný přístup soudu k hodnocení znaleckých posudků z odvětví dopravy silniční a městské, příčiny dopravních nehod. Ve věci jich bylo zpracováno několik, soud však vyšel pouze ze znaleckého posudku Ing. Tomáše Rozlivky se zdůvodněním, že v jiných posudcích byly zjevné chyby. Ty však byly i v posudku Ing. Tomáše Rozlivky. Ten např. nesprávně vycházel z toho, že střepy na vozovce pocházejí z automobilu, ačkoli se jednalo o střepy z kola, na čemž vystavěl závěr o vzpřímené poloze jízdního kola v době nehody. Simulace průběhu dopravní nehody vůbec neodpovídá jejímu slovnímu popisu, zjevně se rozcházejí místo střetu a místo dopadu poškozené na silnici, podle simulace se poškozená i s jízdním kolem dostala pod nákladní automobil, čemuž však neodpovídají ani zranění, ani stopy na jízdním kole. Znalec se rozcházel s fotografiemi místa nehody, ignoroval značky, které na místě prokazatelně byly. Zcela nepochopitelně pak nepracoval se záznamovým kotoučem z vozidla Renault Midlum, z něhož mohl jednoznačně zjistit rychlost vozidla v čase kolize. Znalec i v rámci soudních řízení měnil svá tvrzení (zejména pokud šlo o směr nárazu do jízdního kola), případně argumentoval v kruhu (ve vztahu ke stopám na silnici a umístění značek). Další nesrovnalosti se týkaly jeho vyjádření ohledně otisku matek na mikině poškozené. Soudy však tomuto znalci bezmezně důvěřovaly a zcela rezignovaly na řádné prověření nesrovnalostí v jeho posudku.
7. Ačkoli obviněný při odvolacím jednání předložil znalecký posudek vypracovaný Ing. Petrem Kohoutkem, v němž byla zpochybněna některá kategorická tvrzení Ing. Tomáše Rozlivky, soud z toho nevyvodil žádné závěry. Dovolatel souhlasil se čtením posudku s tím, že pokud se k němu bude vyjadřovat Ing. Tomáš Rozlivka, trvá na tom, aby byl tomuto přítomen i znalec Ing. Petr Kohoutek, aby na toto vyjádření mohl odborně reagovat. Danému návrhu však soud nevyhověl, došlo tudíž k porušení rovnosti stran, jelikož znalci obžaloby byl dán mnohem větší prostor prezentovat své názory před soudem než znalci obhajoby, čímž bylo porušeno i právo na obhajobu. Takovýto postup je navíc v rozporu i s judikaturou (konkrétně s rozhodnutím uveřejněným pod č. 11/1987 Sb. rozh. tr.). Další pochybení obviněný spatřoval v tom, že Ing. Tomáš Rozlivka není znalcem se specializací na nehody jízdních kol, a soud měl proto přibrat znalce s touto kvalifikací, nikoli znalce s kvalifikací obecnou. Tímto postupem též došlo k porušení základního práva na spravedlivý proces. Soud vyšel z výpovědi Ing. Tomáše Rozlivky i v otázkách, které zcela jistě nejsou jeho specializací, konkrétně zda zranění poškozené odpovídá váze automobilu Renault Midlum. Přitom znalec se specializací na biomechaniku Ing. Zdeněk Horák uvedl, že při přejetí těžším autem dovolatele by pravděpodobně poškozená měla mnohem větší rozsah zranění. Zdůraznil závislost zranění cyklistky na rychlosti kolizního vozidla v době srážky, přičemž ta byla zcela jednoznačně zjistitelná z kotoučku nákladního vozidla, avšak soud v tomto směru dokazování neprováděl. Obviněný opětovně poukázal na nerovný přístup soudu ke znaleckým posudkům předloženým obhajobou a obžalobou, zejména pak k posudku Ing. Tomáše Kölbla. Jako příklad uvedl požadavek soudu na předložení výpočtů, které po Ing. Tomáši Rozlivkovi nevyžadoval, přičemž ani jeho posudek výpočty neobsahoval.
8. Podle názoru dovolatele soudy zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces tím, že nevzaly v potaz základní skutková fakta, která zjevně připouštějí, že k nehodě došlo jinak, než je uvedeno ve výroku rozsudku. V prvé řadě se jednalo o skutečnost, že místem dopravní nehody prokazatelně projíždělo v danou dobu i jiné auto (řízené svědkem A. H.). Tento fakt pominul policista vypracovávající časový snímek, avšak potvrzuje jej výpověď svědka A. H. Z daného časového snímku následně vycházel i znalec Ing. Tomáš Rozlivka při zpracování svého posudku, toto pochybení nikdy nenapravil, k výslechu pouze uvedl, že daný časový snímek bral jako faktum. Právě na základě jeho znaleckého posudku však bylo zastaveno trestní stíhání A. H. a zahájeno trestní stíhání obviněného. Dále místem nehody mohlo projíždět i jiné auto, které by nebylo zachyceno na kamerách a ani nemuselo projíždět kolem svědků v horní části opravovaného úseku u semaforu, neboť cca v polovině úseku bylo možné odbočit mezi rodinné domy a projet tak, aby nedošlo k záchytu automobilu na kamerách. Na místě bylo rovněž dopravní značení, jehož umístění vylučuje průběh dopravní nehody podle znaleckého posudku Ing. Tomáše Rozlivky. Soud jednostranně vycházel pouze z těch částí výpovědí svědků, ve kterých je uvedeno, že s částí dopravního značení bylo hýbáno, přecházel však tu část výpovědí svědků, že tak bylo učiněno až po zadokumentování dopravní nehody a po svolení policie. Za další, matice otisknutá na mikině poškozené nebyla individuálně určena, nebylo zkoumáno, jak by vypadal faktický otisk, který by způsobila matice automobilu obviněného, zda by došlo k potrhání oblečení či těla vyčnívajícím šroubem, ačkoli toto bylo jednoduše zjistitelné vyšetřovacím pokusem. Bylo pominuto, že tvarově shodné a rozměrově obdobné matice má i automobil Fiat Ducato. V neposlední řadě stopy na těle poškozené cyklistky neodpovídají přejetí dvojmontáží (což konstatoval mimo jiné znalec Ing. Zdeněk Horák z oboru biomechaniky).
9. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že soud odmítl prověřovat jiné možné verze skutkového děje než tu, která byla uvedena v obžalobě a posudku Ing. Tomáše Rozlivky. Vyšel z verze obžaloby jako z nejpravděpodobnější, a zjevně proto rozhodl o vině. Takovýto přístup je však v trestním právu nepřípustný; pokud existuje jakkoli pravděpodobná verze, která umožňuje i jiný závěr, než je vina obviněného, musí soud tuto možnost prověřit a není-li vyvrácena, je nutno obviněného obžaloby zprostit. Soud navíc zamítl značné množství důkazů, které měly osvětlit, k čemu dne 24. 8. 2017 došlo. Soud tyto důkazy zamítl jako nadbytečné, což s ohledem na stav dokazování a složitost věci nebylo na místě. Žádný z navrhovaných důkazů přitom nebyl nadbytečný, všechny mohly do věci vnést zásadní skutková zjištění. S ohledem na shora uvedené se v této věci se jedná o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Řízení jako celek bylo nespravedlivé, došlo k porušení základních práv dovolatele.
10. Na základě výše uvedených skutečností obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek, eventuálně i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 1 T 14/2019.
11. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval, že uplatněné námitky neodpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poněvadž směřují proti skutkovým zjištěním a nikoliv proti užité právní kvalifikaci. O případ extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by jako jediný odůvodňoval zásah do přijatých skutkových závěrů v dovolacím řízení, se v dané věci nejedná. Naopak ve věci bylo provedeno velice podrobné dokazování, při kterém byl poskytnut též adekvátní prostor pro aktivní obhajobu obviněného. Soud se ve svém odsuzujícím rozhodnutí vypořádal s rozsahem hodnocení provedených důkazů v intencích §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a nelze mu vytknout nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Nadto výhrady obviněného pouze kopírují jeho obhajobu uplatněnou v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se již soudy adekvátním způsobem vypořádaly.
12. Ke znaleckému posudku Ing. Tomáše Rozlivky státní zástupce poznamenal, že nebyl jediným usvědčujícím důkazem v posuzované trestní věci, zaujímal ovšem významné místo, čehož si byly soudy nepochybně vědomy, jelikož věnovaly zvýšenou pozornost jeho věcnému posouzení, a to i ve spojení s dalšími důkazy opatřenými ve věci. Je to přitom soudce, kdo rozhoduje o potřebě znaleckého zkoumání, o jeho rozsahu a závěrů z něj vyplývajících v souhrnu provedených důkazů při tvorbě skutkových a právních závěrů. Státní zástupce zdůraznil, že znalec byl opakovaně vyslýchán v hlavním líčení i veřejném zasedání a vyjadřoval se k mnoha namítaným skutečnostem ze strany obhajoby. Oba soudy pak jasně a srozumitelně odůvodnily, z jakého důvodu se přiklonily právě k jeho závěrům a v jakých ohledech bylo možné z nich vycházet pro vyslovení viny. Ve vztahu k odkazu obviněného na právní názor vyslovený v rozhodnutí uveřejněné pod č. 11/1987-II. Sb. rozh. tr. měl za to, že jej nelze interpretovat příkře v tom smyslu, že soud musí za všech okolností vyslechnout každého zpracovatele, který ve věci podal znalecký posudek. Soud podle jeho mínění není povinen vyhovět zcela všem návrhům obhajoby na dokazování, musí však vždy vyložit, proč tak neučinil. Odvolací soud se s oběma znaleckými posudky vypořádal a konstatoval, který z nich bere za základ svého rozhodnutí a z jakých důvodů. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitce stran kvalifikace znalce Ing. Tomáše Rozlivky, jelikož do kompetencí znalce posuzujícího technické příčiny dopravních nehod spadají také ty nehody, jejichž účastníky jsou cyklisté.
13. Skutkový a procesní charakter měly i další námitky obviněného obsažené v dovolání (týkající se otisku matice na těle a oblečení poškozené, dopravního značení a manipulace s ním i hodnocení znaleckého posudku Ing. Tomáše Kölbla), kterým však oba soudy věnovaly dostatečnou pozornost a transparentním způsobem vyložily, jak se s nimi vypořádaly a na základě jakých úvah dospěly ke svým závěrům. Státní zástupce se neztotožnil ani s výhradami ohledně neakceptování návrhů na doplnění dokazování. Konstatoval, že v daném případě nejde o vadu opomenutých důkazů, neboť oba soudy věnovaly všem důkazním návrhům odpovídající pozornost, přičemž zamítnutí některých z nich pro nadbytečnost nevykazovalo znaky libovůle. Současně vyzdvihl, že soudy disponovaly potřebným okruhem důkazů, na jejichž základě bylo možné určit skutkový stav bez důvodných pochybností v souladu se zásadami podle §2 odst. 5, 6 tr. ř.
14. Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
16. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021).
17. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění činném do 31. 12. 2021, lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
18. Právě popsané vymezení uplatněného dovolacího důvodu však obviněný nerespektoval, jelikož svými dovolacími námitkami brojil výlučně proti skutkovým závěrům soudů nižších instancí. Ve svém mimořádném opravném prostředku vytýkal zejména způsob hodnocení jednotlivých ve věci vypracovaných znaleckých posudků s tím, že soudy měly nedůvodně preferovat znalecký posudek Ing. Tomáše Rozlivky zadaný orgány činnými v trestním řízení, zatímco další znalecké posudky, zadané obhajobou, víceméně ignorovaly, čímž porušily zásadu rovnosti stran řízení. Rovněž zpochybňoval závěry soudů ohledně otisku matice na těle poškozené, rozmístění dopravního značení v okamžiku nehody či hmotnosti vozidla, které mělo poškozenou přejet apod. Naznačoval přitom, že skutečným účastníkem střetu s poškozenou cyklistkou nemuselo být jeho vozidlo, nýbrž vůz Fiat Ducato řízený svědkem A. H., případně i jiný automobil. Veškeré tyto výhrady jsou vyslovením nesouhlasu s rozsahem provedeného dokazování a polemikou se způsobem hodnocení důkazů, jejichž hlavním účelem je primárně zpochybnit ustálená skutková zjištění a teprve na tomto základě (tj. sekundárně) zvrátit právní kvalifikaci soudy zjištěného skutku.
19. Zásada, s níž dovolací soud přistupoval k hodnocení skutkových námitek, se však neuplatňovala bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). To platí tím spíše, že v mezidobí od podání dovolání obviněného došlo s účinností od 1. 1. 2022 ke změně právní úpravy řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (zákon o Probační a mediační službě), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. V řízení o dovolání byl tak v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dosavadní písmena g) až l ) §265b odst. 1 tr. ř. se označují jako písmena h) až m). Uvedená změna ve svých důsledcích také znamená, že za právně relevantní dovolací námitku lze považovat za splnění zákonem stanovených kritérií i správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
20. Bez ohledu na popsanou změnu v dikci zákona Nejvyšší soud konstatuje, že žádná pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady v posuzované věci neshledal. Dovolatel ve svém podání namítal extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými závěry soudů nižších instancí, který měl být důsledkem především nerovného přístupu soudů k důkazům obžaloby na straně jedné a obhajoby na straně druhé a nedostatečného respektování práv obviněného na obhajobu. Nejvyšší soud proto v tomto světle posoudil uplatněné skutkové námitky, shledal však, že k zásahu do základních, ústavně garantovaných principů spravedlivého procesu v předmětném trestním řízení nedošlo. Naopak dospěl k závěru, že soud prvního a zčásti i druhého stupně provedl na základě §2 odst. 5 tr. ř. dokazování v rozsahu plně dostačujícím k přijetí konečného rozhodnutí a že provedené důkazy hodnotil zcela v souladu se zásadami racionálního a logického uvažování i se zákonnými požadavky na hodnotící postup zakotvenými do ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
21. V prvé řadě se nelze ztotožnit s nejzásadnějším argumentem dovolatele, že by soudy přistupovaly k hodnocení důkazů selektivně, automaticky preferovaly důkazy opatřené obžalobou (zejména znalecký posudek Ing. Tomáše Rozlivky) a ignorovaly obhajobu obviněného. Opak je totiž pravdou. Z obou napadených rozhodnutí je zcela patrné, že jak soud prvního stupně, ta i odvolací soud si byly vědomy specifika posuzovaného případu, kdy dopravní nehodu nikdo přímo neviděl a ani nebyla zaznamenána kamerovými záznamy, a ve věci tudíž absentovaly přímé důkazy. Proto nalézací soud provedl velice obsáhlé dokazování, které ještě významně doplňoval soud odvolací. Je přitom evidentní, že námitkami obhajoby, které obviněný opětovně uplatňoval v podaném dovolání, se podrobně zabývaly. To platí zejména o znaleckém posudku z oboru dopravy, odvětví doprava silniční a městská, specializace technické posudky o příčinách silničních nehod Ing. Tomáše Rozlivky, který podrobily důkladnému hodnocení, jmenovaný znalec byl vyslýchán celkem čtyřikrát (dvakrát v hlavním líčení, dvakrát ve veřejném zasedání), byl konfrontován s námitkami obhajoby i dalšími znaleckými posudky, ke kterým se obsáhle vyjadřoval. Znalec přitom důvěryhodně vysvětlil, že muselo dojít ke střetu poškozené na jízdním kole právě s automobilem Renault Midlum řízeným obviněným, které ke křižovatce přijíždělo od čerpací stanice, odbočovalo doprava směrem na Novosedlice a zasáhlo poškozenou z boku zprava, čemuž odpovídá i poškození bicyklu (což demonstroval i na fotografiích). Vyloučil proto střet z jiného směru, např. zezadu, jak uváděl ve svém posudku Ing. Tomáš Kölbl. Vyjádřil se ke své odborné kvalifikaci a také ke sporné otázce matic na automobilech Renault Midlum a Fiat Ducato, přičemž zmínil, že se účastnil rovněž ohledání vozidla Fiat Ducato. Právě citované a ani další závěry tohoto znalce nevyvolaly u soudů nižších stupňů žádné důvodné pochybnosti, a to zcela oprávněně. Nebylo proto projevem svévolného hodnocení důkazů, když se přiklonily právě k němu. To bylo navíc doprovázeno zevrubným vysvětlením důvodů, proč nevycházely z dalších znaleckých posudků (srov. např. body 47. až 49. rozsudku nalézacího soudu). Soudům tedy rozhodně nelze vyčítat, že by těmto důkazům, které v řízení řádně provedly (nalézací soud rovněž vyslechl znalce Ing. Tomáše Kölbla), nevěnovaly pozornost. Lze proto uzavřít, že hodnocení znaleckých posudků z oboru dopravy nevykazovalo žádné znaky porušení §2 odst. 6 tr. ř., které by Nejvyšší soud vedly k povinnosti opětovně tyto důkazy v celé jejich šíři přezkoumat a eventuálně i zasáhnout do již ustálených skutkových zjištění.
22. Námitku nerovného přístupu k hodnocení znaleckých posudků předložených obžalobou a obhajobou, jakož i porušení rovnosti stran obviněný demonstroval na přístupu soudu k znaleckému posudku znalce Ing. Tomáše Rozlivky a Ing. Petra Kohoutka. V této souvislosti poukazoval také na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1986, sp. zn. 4 To9/86, uveřejněné pod č. 11/1987-II Sb. rozh. tr., v relevantní části opatřené právní větou: „Jestliže byly podány dva znalecké posudky k téže otázce, soud v hlavním líčení je povinen provést důkaz oběma posudky, vyslechnout zpracovatele obou posudků a při hodnocení důkazů a zjišťování skutečného stavu věci se s oběma posudky vypořádat tak, aby bylo zřejmé, který z posudků bere za základ svého rozhodnutí a z jakých důvodů“. Obviněný v dovolání konkrétně vytkl, že zatímco znalci Ing. Tomáši Rozlivkovi byl dán před soudem prostor k argumentaci, nebylo stejně postupováno i ve vztahu ke znalci Ing. Petru Kohoutkovi, jehož znalecký osudek předložil v řízení o odvolání. Obviněný souhlasil se čtením písemného posudku s tím, že bude-li se k němu vyjadřovat znalec Ing. Tomáš Rozlivka, trvá na tom, aby mu byl přítomen i znalec Ing. Petr Kohoutek, aby na jeho vyjádření mohl odborně reagovat, k čemuž však nedošlo. Výhrady obviněného, třebaže do určité míry opodstatněné, však nemohou zpochybnit závěr o tom, že řízení jako celek bylo spravedlivé.
23. Z obsahu spisového materiálu se podává, že znalecký posudek Ing. Petra Kohoutka z oboru doprava, odvětví doprava městská, silniční se specializací posudky o příčinách dopravních nehod – zejména s účastí cyklistů (č. listu 1168 až 1178), předložený obhajobou v odvolacím řízení, byl ve veřejném zasedání dne 31. 5. 2021 za podmínek §211 odst. 5 tr. ř. čten. Poté odvolací soud přistoupil k opakovanému výslechu znalce Ing. Tomáše Rozlivky, čemuž předcházel návrh obhájkyně, aby případnému výslechu tohoto znalce byl přítomen i zpracovatel posudku (č. listu 1180 a verte). Odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl a v odůvodnění napadeného rozsudku také vyložil, že tak neučinil především se zřetelem k obsahu tohoto posudku, který v podstatě nevyloučil správnost závěrů znalce Ing. Tomáše Rozlivky, navíc upřesněných, popř. doplněných v jeho výpovědi ve veřejném zasedání dne 31. 5. 2021 v reakci na závěry znalce Ing. Petra Kohoutka (body 23. až 25., 42. napadeného rozsudku odvolacího soudu). K tomu dovolací soud uvádí, že primárně platí zásada vyjádřená v právní větě II. v již odkazovaném rozhodnutí uveřejněném pod č. 11/1987 Sb. rozh. tr. Důsledné trvání na jejím dodržování je však také založeno na předpokladu, že předložené znalecké posudky jsou skutečně kontrární a že v důsledku toho ani nepřichází v úvahu, aby jeden z nich byl za podmínek §211 odst. 5 tr. ř. čten a byl jím proveden důkaz. Taková vyhrocená situace ale v posuzovaném případě nenastala. S ohledem na povahu otázek, k nimž se znalec Ing. Petr Kohoutek podle zadání posudku vyjadřoval, význam znaleckého posudku a jeho celkové vyznění, lze pokládat procesní postup odvolacího soudu za akceptovatelný. Polemika závěrů znalce Ing. Petra Kohoutka s názory znalce Ing. Tomáše Rozlivky totiž nebyla rozhodně zásadní, spíše se tento znalec snažil poukázat na problematické otázky, že „je třeba posuzovat problém v širších souvislostech“, a právě k těm otázkám, které by měly být podle znalce Ing. Petra Kohoutka lépe objasněny, byl zaměřen velmi podrobný výslech znalce Ing. Tomáše Rozlivky ve veřejném zasedání odvolacího soudu, přičemž obhajobě byl dán dostatečný prostor pro kladení otázek a zpochybnění přesvědčivosti tohoto důkazu.
24. Dovolací soud má za to, že soudy věnovaly objasnění odborné otázky odpovídající pozornost i z hlediska práva obviněného na spravedlivý proces, dodržení podmínek kontradiktornosti při provádění důkazů znaleckým posudkem a v této souvislosti tedy nepřehlíží ani čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“). Jde-li o znění čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, podle něhož každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě, judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) vyložila, že třebaže se jeho znění vztahuje na svědky a nikoliv na znalce, záruky poskytované odst. 3 představují nedílnou součást práva na spravedlivý proces předjímaný čl. 6 odst. 1. Proto právo obviněného vyslýchat znalce je chráněno obecnou zásadou čl. 6 odst. 1 a je v souvislosti s tím zkoumáno „veda přitom v patrnosti požadavky odst. 3“ (rozsudky ESLP ze dne 28. 8. 1991, Brandstetter proti Rakousku, č. 11170/84 a další; ze dne 27. 3. 2014, Matytsina proti Rusku, č. 58428/10, §168). Soud prvního stupně vyslechl a posléze řádně vyhodnotil znalecký posudek znalce obhajoby Ing. Tomáše Kölbla, odvolací soud provedl důkaz znaleckým posudkem znalce Ing. Petra Kohoutka, s jehož závěry se v napadeném rozsudku pečlivě zabýval a vypořádal. Rozhodně proto nelze tvrdit, že by důkazy obhajoby, a to včetně znaleckého posudku Ing. Petra Kohoutka, byly ignorovány. Nic ostatně obviněnému nebránilo, aby nesouhlasil se čtením znaleckého posudku posledně jmenovaného znalce ve veřejném zasedání. Nevyhověl-li posléze odvolací soud návrhu obhajoby na výslech znalce „obhajoby“ Ing. Petra Kohoutka, zatímco znalce Ing. Tomáše Rozlivku coby znalce „obžaloby“ dokonce opakovaně vyslechl, nutno zdůraznit, že právě opakovanými výslechy tohoto znalce, v nichž reagoval i na námitky znalců obhajoby, byla dána obhajobě možnost pokládat mu otázky a jeho závěry případně zpochybnit, tedy vytvořit dostatečné zázemí pro odpověď na otázku fundovanosti a přesvědčivosti tohoto důkazu. Lze proto uzavřít, že práva obviněného nebyla omezena tak, aby došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces (přiměřeně srov. rozsudek ESLP ze dne 6. 10. 2016, Constantinides proti Řecku, č. 76438/12).
25. Jde-li o výhrady obviněného ohledně potřebné specializace a odborné kompetence znalce Ing. Tomáše Rozlivky, Nejvyšší soud zcela sdílí názor státního zástupce prezentovaný v jeho vyjádření k dovolání obviněného a ve shodě s ním konstatuje, že Ing. Tomáš Rozlivka byl jako znalec jmenován pro obor doprava, odvětví doprava silniční a městská, specializace technické posudky o příčinách silničních nehod (dále také ekonomika – ceny a odhady, strojírenství). V posuzované věci byla zkoumána silniční dopravní nehoda, a proto znalec nepřekročil hranice své odborné kompetence. O příčiny silniční nehod jde i tehdy, když jeden z účastníků jede na kole, přičemž je v dopravním provozu sražen jeho dalším účastníkem. Znalec Ing. Petr Kohoutek byl jako znalec jmenován pro základní obor doprava, odvětví doprava městská, silniční se specializací posudky o příčinách dopravních nehod, zejména s účastí cyklistů (dále také z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady motorových vozidel a jízdních kol, z oboru strojírenství, odvětví strojírenství všeobecné se specializací autoopravárenství a technický stav motorových vozidel a jízdních kol). Je tedy pravdou, že znalec Ing. Petr Kohoutek disponoval specializací na posudky o příčinách dopravních nehod – zejména s účastí cyklistů, šlo však o demonstrativní a rozvíjející nadstavbu v jeho profilu, která se u jiných znalců podle obsahu dostupné evidence Ministerstva spravedlnosti České republiky jinak běžně nevykazuje v úzkém vztahu k agendě příčin silničních nehod, třebaže i tito všichni ostatní znalci podávají znalecké posudky k dopravním nehodám, na nichž měli účast cyklisté, a závěry uvedených znalců jsou soudy pravidelně přijímány pro rozhodování, aniž by byla jakkoli zpochybňována jejich odborná kompetence. K námitce týkající se jeho specializace se ostatně vyjádřil také znalec Ing. Tomáš Rozlivka ve veřejném zasedání odvolacího soudu dne 31. 5. 2021 (č. listu 1180 a verte), jak již bylo zmíněno, a jeho vysvětlení lze akceptovat.
26. Pečlivě a v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. přistoupily soudy i k dalším okolnostem významným pro danou trestní věc. Správně vyzdvihly, že závěr o tom, že právě dovolatel byl účastníkem dopravní nehody s poškozenou, vycházel i z dalších provedených důkazů, a to zejména svědeckých výpovědí J. T., P. S., M. H., S. D. a Š. H., anebo skutečnosti, že na vozidle Fiat Ducato nebyly nalezeny žádné známky této konkrétní dopravní nehody, přestože bylo ohledáváno bezprostředně po dané události. Soudy se i v tomto směru detailně zabývaly obhajobou obviněného a ve svých rozhodnutích rozebraly všechny sporné otázky způsobem, který v Nejvyšším soudu nevyvolal sebemenší podezření, že by postupovaly jakkoli svévolně, případně zvýhodňovaly některou z procesních stran. Není proto účelné, aby dovolací soud, který se s úvahami nižších soudů plně ztotožnil, znovu tato témata otvíral i ve svém rozhodnutí, když k tomu ani není ze zákona oprávněn. Postačuje proto, aby odkázal na konkrétní pasáže napadených rozhodnutí, a to na bod 31. rozsudku odvolacího soudu k otázce hmotnosti, která na tělo poškozené reálně působila, bod 55. rozsudku nalézacího soudu a bod 29. rozsudku odvolacího soudu jsou zaměřeny na opakovanou výhradu obviněného týkající se otisku matice na těle i oblečení poškozené, bod 27. rozsudku odvolacího soudu, v němž je znovu probírána manipulace s dopravními značkami, body 58. a 59. rozsudku nalézacího soudu vztahující se ke kamerovým záznamům a časovému schématu pohybu poškozené a vozidel Renault Midlum a Fiat Ducato v okolí místa nehody apod. Jen pro úplnost dovolací soud v této souvislosti poznamenává, že takový jeho přístup k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o řádném opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.). Uvedené závěry platí tím spíše ve vztahu k rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
27. Nejvyšší soud neshledal ani vadu opomenutých důkazů. V této souvislosti je příhodné poukázat na judikaturu Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05), podle níž není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Všechny shora uvedené požadavky byly v předmětném trestním řízení bezezbytku respektovány. Soudy věnovaly důkazním návrhům obhajoby pozornost více než dostatečnou, odvolací soud ostatně na základě uplatněných námitek a požadavků obviněného poměrně rozsáhle doplňoval dokazování. Pokud soudy některému z důkazních návrhů nevyhověly, vysvětlily ve svých rozhodnutích (opět velmi důsledně), jaké důvody je k jejich rozhodnutí vedly (srov. bod 50. rozsudku nalézacího soudu a bod 39. až 44. rozsudku odvolacího soudu), přičemž ani v tomto ohledu nepochybuje Nejvyšší soud o správnosti a zákonnosti jejich postupu.
28. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Soudy opřely své rozhodnutí o vině obviněného o nepřímé důkazy, což ale v posuzované konkrétní věci nikterak nekoliduje s právem na spravedlivý proces či zásadou in dubio pro reo. Soudy nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn zákonně opatřených a provedených důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku a bez důvodných pochybností usvědčují z jeho spáchání právě obviněného (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Námitky dovolatele, jimiž zpochybnil správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil soud odvolací, a převzal je proto do tzv. skutkové věty výroku o vině napadeného rozsudku, nemohou obstát.
29. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky dovolatele jsou zjevně neopodstatněné, a proto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 1. 2022
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu