ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.1355.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 1355/2021-1750
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 1. 2022 o dovolání obviněného T. N. , nar. XY, trvale bytem XY, naposledy bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. 7 To 56/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 1/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. N. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2021, sp. zn. 41 T 1/2021, byl obviněný T. N. uznán vinným pod bodem I. zločinem vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku, v bodě II. přečiny krádeže podle §205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020, jichž se dopustil tak, že
ad I. dne 3. 3. 2020 kolem 12:00 hodin v XY, ulici XY, v 5. poschodí bytového domu v bytě, který měla pronajatý poškozená M. J., nar. XY, a obviněný jej obýval společně s ní, neboť byla jeho přítelkyní, po předchozí slovní rozepři, týkající se pravděpodobně jejich rozchodu, fyzicky poškozenou napadl s úmyslem ji usmrtit, tak, že ji ostrým hrotnatým nástrojem - jednobřitým nožem maskáčové barvy o celkové délce 205 mm s vyklápěcí čepelí s černou povrchovou úpravou o délce 85 mm, s označením na čepeli „MTech, USA, XTREME, BALLISTIC“, opakovaně bodal do hlavy, hrudníku, zad a končetin, čímž jí způsobil 21 bodných ran, a to bodnou ránu v oblasti levého ramene délky 2,5 cm pronikající druhým mezižebřím do levé hrudní dutiny s krvácením do levé hrudní dutiny, devět bodných ran se dvěma bodnými ranami pronikajícími do hrudních dutin - bodná rána vpravo na zádech délky 2,5 cm pronikající druhým mezižebřím do pravé hrudní dutiny se zakrvácením hrudní dutiny s bodným poraněním horního laloku pravé plíce a bodná rána vlevo na zádech délky 2,5 cm pronikající 3. mezižebřím do levé hrudní dutiny s krvácením do hrudní dutiny zcela minimálního rozsahu, dále dvě bodné rány na levé ploše obličeje, sedm bodných ran vpředu na hrudníku, kdy v okolí některých byly nalezeny povrchní nářezy, bodnou ránu malíkové hrany pravého předloktí, bodné poranění – průbod na přední ploše levého kolene, povrchní řeznou ránu na levé ploše krku a řezné rány hřbetní plochy pravého prsteníku, malíkové hrany levé ruky a dlaňové plochy prstů, kdy bodná rána pravého předloktí a řezné rány obou rukou, jakož i bodné poranění – průbod na přední ploše levého kolene svědčí o sebeobraně poškozené proti shora uvedenému útoku, přičemž uvedené bodné rány vznikly tlakem a řezné rány tlakem a tahem ostrého hrotnatého jednobřitého nástroje (nože), který působil kolmo ve směru dlouhé osy, resp. tečně po tělesném povrchu, opakovaně a různou intenzitou, v závislosti na charakteru, resp. hloubce jednotlivých ran od malé po velkou, kdy bezprostřední příčinou smrti poškozené byl pokrvácivý šok při mnohočetných bodných a řezných ranách na těle poškozené s třemi poraněními pronikajícími do dutiny hrudní s bodným poraněním pravé plíce a krvácením do obou hrudních dutin malého rozsahu, přičemž s ohledem na charakter zjištěných poranění lze usuzovat, že schopnosti jednání a pohybu poškozené, a rovněž tak plné vědomí poškozené, byly zachovány nejméně po dobu několika minut po utrpěných poraněních a trvaly do doby, než došlo k postupné ztrátě vědomí a následně ke smrti poškozené v důsledku rozvinutí pokrvácivého šoku při nadměrných krevních ztrátách, což znamená, že poškozená byla po dobu útoku a následně nejméně po dobu několika minut po útoku při vědomí, přičemž na těle poškozené byla rovněž zjištěna poranění odpovídající aktivní obraně poškozené proti útoku obviněného, obviněný tedy svým jednáním způsobil poškozené mučivé útrapy spočívající v její intenzivní obavě o svůj život, kdy si po dobu více minut uvědomovala probíhající útok i neodvratnost své smrti; smrt poškozené M. J. by pak bylo možno odvrátit pouze poskytnutím včasné laické první pomoci, spočívající ve stavění krvácení z ran, a následným přivoláním odborné lékařské pomoci a poskytnutím chirurgické léčby s operačním ošetřením,
ad II. dne 3. 3. 2020 v XY, ulici XY, v 5. poschodí bytového domu, v bytě pronajatém poškozenou M. J., nar. XY, který obýval společně s poškozenou, která byla jeho přítelkyní, poté, co výše popsaným způsobem poškozenou usmrtil, odcizil její debetní kartu č. XY k účtu poškozené vedenému u ČSOB, č. XY, ze kterého následně v Obchodním centru L. dne 3. 3. 2020 v 15:51 hodin vybral uvedenou kartou prostřednictvím bankomatu finanční hotovost ve výši 27.900 Kč, přičemž tuto platební kartu měl ve svém držení až do svého zadržení, tj. do dne 14. 3. 2020, a dále ze shora uvedeného bytu v nočních hodinách ze dne 3. 3. 2020 na den 4. 3. 2020 odcizil popsané věci, a to notebook s příslušenstvím, tablet s vloženou micro SDHC 32 GB, mobilní telefony včetně pouzder a šperky v celkové hodnotě 12.955 Kč, a dále pak z podzemní garáže bytového domu na shora uvedené adrese za použití originálního klíče nacházejícího se v bytě poškozené odcizil osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda Octavia Combi, registrační značky XY, VIN: XY, v hodnotě 487.600 Kč, kdy k tomuto vozidlu z bytu odcizil i náhradní klíč, včetně uvedených dokladů k němu, čímž způsobil poškozené M. J., která byla majitelkou všech shora uvedených věcí, celkovou škodu ve výši 549.525 Kč, přičemž se shora uvedenými odcizenými věcmi odjel nejprve do Ostravy a posléze do penzionu N. ve XY ve Slovenské republice, kde byl dne 14. 3. 2020 zadržen.
2. Za uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. ř. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí popsaných věcí, a podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku ochranné ambulantní léčení protialkoholní a psychiatrické. Rovněž bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti k náhradě nemajetkové újmy poškozeným.
3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. 7 To 56/2021, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. dovolání, které zaměřil pouze proti výroku pod bodem I., jemuž vytýkal nesprávné právní posouzení činu podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů a bezdůvodné neprovedení navrhovaných důkazů. Důvodné pochybnosti o správnosti použité kvalifikace se podle dovolatele promítly i do nesprávně uloženého trestu.
5. Kromě uvedených vad obviněný tvrdil, že mu bylo upřeno právo na řádný proces, neboť v počátku trestního řízení nemohl pokládat znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie ustanovenému dne 15. 4. 2020 otázky, které zaslal policejnímu orgánu již dne 19. 4. 2020, ale až dne 4. 10. 2020 mu bylo sděleno, že do doby, než bude znalecký posudek vyhotoven, jsou tyto otázky předčasné. Znalecký posudek byl vypracován dne 10. 9. 2020, obhajobě byl zaslán dne 27. 10. 2020 a obhájce tudíž mohl otázky k jeho vypracování pokládat až při hlavním líčení, kdežto strana obžaloby se znalcem po celou dobu přípravného řízení aktivně spolupracovala. Obviněný vytýkal vady i v procesním postupu při vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, u něhož netušil, že znalci byly zaslány vedle běžných dotazů i doplňující dotazy, což zjistil až při seznámení se spisem. Obhajoba měla z těchto důvodů ztíženou pozici, ačkoliv v návaznosti na tyto nedostatky žádal o doplnění výslechů znalců, soud této žádosti nevyhověl.
6. Výhrady obviněného zaměřené proti provedenému dokazování spočívají zejména v tom, že stěžejním důkazem celého řízení je jeho výpověď, kterou soudy braly jako relevantní důkaz, ačkoli ji hodnotily vyloženě v jeho neprospěch, což je v rozporu se zásadou in dubio pro reo , obzvláště, když podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, je histriónskou a sebestřednou osobou, potřebuje být středem pozornosti, má sklony k bájivé lhavosti, fantazíruje o vlastní dokonalosti, neúspěch velmi prožívá a snaží se ho zakrýt smyšlenými příběhy, kterým po čase i sám věří. Soudy se nemohly o jeho výpověď opírat zejména v tom, že k usmrcení poškozené mělo dojít po vzájemné slovní rozepři, nebo že po činu s poškozenou ještě krátce hovořil. Nelze stoprocentně určit, kdy u obviněného vymizel afekt, a zda byl vůbec schopen bezprostředně po činu poskytnout poškozené laickou první pomoc. Soudy nebraly v potaz, že se poškozená mohla pádem uhodit do hlavy a přivodit si stav, který se obviněnému jevil jako bezvědomí či smrt, a to i bez hmatatelných stop na mozku.
7. Za nesprávný obviněný považoval závěr soudů o trýznivosti činu, neboť nebylo prokázáno, že poškozená byla při vědomí po několik minut od utrpěných zraněních, a navíc, když soudy bezdůvodně odmítly objasnit, kdy nejdříve u ní mohlo dojít ke ztrátě vědomí. Znalci nedoloženě uzavřeli, že byla po celou tuto dobu při vědomí, a nebrali do úvahy, že její stav mohl být ovlivněn např. ztrátou krve během útoku, užitými léky proti srážlivosti krve, pořadím a dobou vzniku hlavních ran a pádem po útoku, který nemusel bezvědomí přímo vyvolat, ale mohl jeho nástup urychlit. Jestliže znalec z odvětví soudního lékařství uvedl, že ke ztrátě vědomí nedošlo ihned po vzniku poranění, nevypořádal se s tím, zda ke ztrátě vědomí nemohlo dojít na začátku útoku, kdy byly zasazeny tři hlavní rány. Nebyl schopen určit, které rány byly zasazeny dříve, a které později.
8. Neodůvodněným obviněný považoval závěr soudů o neposkytnutí pomoci poškozené, protože soudy měly zvažovat, jak navrhovala i znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, že zabalení poškozené do dek mohlo být vyloženo jako možný způsob poskytnutí první pomoci. Nesprávně soudy vyhodnotily i jím provedené uklizení bytu, které by mohlo svědčit o pominutí jeho afektu, neboť se nevypořádaly s tím, kdy k úklidu došlo (viz nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). Uvedené nedostatky mají vliv nejen na právní kvalifikaci, ale i na výši uloženého trestu.
9. Soudy se podle obviněného dostatečně nezabývaly významem jím požitého alkoholu, v jehož důsledku byl ve stavu střední opilosti, a neuvažovaly o něm z hlediska jeho trestní odpovědnosti. Podle svědků požíval alkohol často, hlavně v období spáchání činu, a znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, vliv alkoholu na jeho jednání nevyloučil. Soud vliv alkoholu na vědomí obviněného odmítl, ač stav středně těžké opilosti může znamenat až tři promile alkoholu v krvi, což by svědčilo pro to, že se mohl dopustit pouze trestného činu opilství, a nedůvodně pro své závěry vycházel z nekvalitních záběrů obchodního centra Tesco, aniž by nechal vypracovat znalecký posudek pro ověření jeho motoriky. Podstatná byla i povaha poškozené, na kterou nebylo možné usuzovat z výpovědi svědkyně J. Ž.-K., jíž poškozená znala krátkou dobu. Poškozená byla introvert, a proto svědkyní nemusela seznamovat se svým soukromým životem, a tudíž z výpovědi této svědkyně soudy vadně vycházely pro závěr, že obviněný poškozené dlužil peníze. Chtěl se s poškozenou rozejít, což mohl potvrdit i telefonát s linkou Vodafone ze dne spáchání činu, který však soudy odmítly provést jako důkaz pro jeho nadbytečnost.
10. Dovolání obviněný zaměřil i proti subjektivní stránce, protože nemohl vědět, že se dopouští trestného činu vraždy spáchaného trýznivým způsobem, a nebylo prokázáno, že jednal úmyslně. I když byl útok mířen do oblasti, kde se nachází životně důležité orgány, nevedl jej tak, aby poškozené ublížil natolik, že by to vedlo k její smrti, když včasnou první pomocí šlo následku smrti zabránit. Jednal v afektu a útok nepromyslel ani nepřipravoval, a proto není jasné, zda poškozenou nechtěl pouze pošťouchnout nebo odhodit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1161/2005). Dokazování neposkytuje ani potřebný podklad pro vyloučení toho, že prvně na obviněného zaútočila poškozená, která byla vojákem z povolání, měla výcvik v použití zbraně a boji z blízka a několik let dělala karate. Obviněný vzhledem ke své histriónské povaze nemusel unést, že jej poškozená napadla, je silnější než on, a proto ji mohl v reakci usmrtit, což jsou skutečnosti, které ve své výpovědi nesdělil, avšak nebyly provedeným dokazováním vyloučeny, byť odvolací soud tuto verzi nepřipustil.
11. Trýznivost jako kvalifikační znak obviněný považoval za zcela neobjasněnu, neboť takový stav u poškozené nenastal, ani úmysl obviněného k němu nesměřoval, protože by musel alespoň vědět, že způsobuje poškozené trýznivou smrt tím, že umírá dlouhé minuty. Pokud poškozená nevykazovala známky života po několika vteřinách po skončení útoku, neměla být trýznivost jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby vůbec použita. Z tohoto důvodu shledal i vadně vymezenou délku trestu odnětí svobody, který neměl být podle přísnějšího odstavce ukládán na osmnáct let, což je trest nepřiměřený a neodpovídající zjištěným skutečnostem. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 a §265l odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. 7 To 56/2021, i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2021, sp. zn. 41 T 1/2021, a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
12. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k podanému dovolání (§265h odst. 2 tr. ř.) námitky obviněného považoval za skutkové výhrady (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), které nedopadají na použitý důvod dovolání. Nepřisvědčil tvrzení obviněného, že jeho vina nebyla prokázána jinými důkazy než jeho doznáním, protože relevantní výseče výpovědi obviněného se shodují zejména se znaleckými posudky, protokoly o ohledání místa činu, svědeckými výpověďmi, kamerovými záznamy a odbornými vyjádřeními. Rozhodnutí soudů obou stupňů splňují náležitosti řádného odůvodnění podle §125 tr. ř., resp §134 tr. ř. a je zjevné, že výhrady obviněného jsou obhajobou známou z dosavadního řízení, s níž se vypořádal odvolací soud (srov. bod 15. usnesení odvolacího soudu). Soud prvního stupně reagoval na návrhy obhajoby na provedení důkazů, a proto nelze ani v tomto směru shledávat porušení pravidel spravedlivého procesu (srov. bod 51. rozsudku soudu prvního stupně).
13. Námitky že v přípravném řízení obviněný nemohl znalcům pokládat otázky před tím, než byly vypracovány znalecké posudky, vybočují z rámce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť znalecký posudek je důkaz jako kterýkoli jiný, a proto je nutné jej nejprve provést při hlavním líčení, a až poté se k němu lze vyjádřit, a to přímo při soudním jednání, kde je prostor pro to, aby obviněný svá práva uplatnil.
14. Státní zástupce označil použitou právní kvalifikaci i co do jejího kvalifikačního znaku trýznivosti za správnou a námitky obviněného vůči ní za nedůvodné. Posouzení jednání obviněného jako trestný čin opilství podle §360 tr. zákoníku shledal neopodstatněným, protože u obviněného nedošlo ke stavu, že by byl v době činu nepříčetným v důsledku požitého alkoholu. Bylo sice zjištěno, že požíval alkohol ve škodlivé míře, nicméně si plně uvědomoval jeho dopady a na své chování a byl schopen si uvědomit jeho účinky. Rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněného byly navíc při spáchání činu pouze částečně omezeny přítomným afektem, žádná nebyla vymizelá, a tudíž se nemohlo jednat o stav vylučující protiprávnost jeho činu. K požitému alkoholu bylo přihlédnuto, neboť nebyla užita další zvlášť přitěžující okolnost podle odstavce 2 §140 tr. zákoníku.
15. Výhrady směřující proti nenaplnění subjektivní stránky zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku státní zástupce shledal nedůvodnými. Zavinění ke kvalifikačnímu znaku podle odstavce 3 písm. i) §140 tr. zákoníku, soudy důvodně spatřovaly ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku v podobě nedbalosti, která zde stačí. Způsob provedení odpovídal naplnění znaku zvlášť trýznivého činu, o čemž svědčí zejména nespočet bodnořezných ran, při nichž poškozená musela citelně fyzicky a psychicky trpět, protože poranění vykazovala vitální reakci, a tedy svůj smrtelný stav i bolesti zasazovaných ran vnímala, snažila se bránit a odvracet útok. Žádná z ran nezasáhla důležité orgány, které by vedly k rychlé smrti. Poškozená vykrvácela velmi pomalu, bez pomoci obviněného, a její celkový stav vyústil v její smrt, což je s ohledem na okolnosti, následek pokrytý požadovanou formou zavinění.
16. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce poukázal na to, že obviněný k němu neuvedl odpovídající argumentaci, ale s odkazem na něj jen zdůraznil vadnost právní kvalifikace podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku. Protože státní zástupce neshledal v přezkoumávaných rozhodnutích vady, po zvážení všech shora uvedených skutečností, navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Na toto vyjádření státního zástupce obviněný nereagoval.
IV. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací poté, co shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal, zda bylo uplatněno v souladu se zákonným vymezením použitých dovolacích důvodů, neboť napadená rozhodnutí lze podrobit věcnému přezkoumání jen z důvodů, jež jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř.
V. Obecně k uplatněným důvodům dovolání
18. Dovolání obviněný podal dne 7. 11. 2021 pouze proti činu pod bodem I. a proti výroku o trestu podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., tzn. ve znění trestního řádu účinného do 31. 12. 2021, před účinností novely trestního řádu zákonem č. 220/2021 Sb.
19. Důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v uvedeném znění předpokládá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat rozsah provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., podle tohoto důvodu v zásadě není možné, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Posouzení správnosti právních závěrů lze posuzovat pouze na základě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, eventuálně soudem odvolacím, jež dovolací soud zásadně nemůže měnit. Vedle vad týkajících se právního posouzení skutku bylo možno vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
20. Tyto zásady lze prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Listiny a články 36 a 38 Úmluvy), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, a to v případě opomenutých důkazů, důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a pokud je zjištěno svévolné hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
21. V době rozhodování Nejvyššího soudu je od 1. 1. 2022 účinná novela trestního řádu provedená zákonem č. 220/2021 Sb., podle které dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v nezměněné dikci) je vymezen pod písmenem h) téhož ustanovení. Vložen byl nový důvod pod písmem g) spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Tento důvod dovolání je dán třemi alternativami, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát; a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Vždy však je třeba, aby v jejich důsledku byla napadána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.
22. Nejvyšší soud podle zásady platné pro trestní řízení, že procesní úkony se zásadně provádějí podle trestního řádu účinného v době řízení (srov. rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.), při svém rozhodování v této trestní věci po 1. 1. 2022 aplikuje normy trestního práva procesního účinné v době svého rozhodování, tj. ve znění novely provedené zákonem č. 220/2021 (účinné od 1. 1. 2022), s tím, že i nadále pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
23. Na základě těchto zásad Nejvyšší soud v posuzované věci zkoumal, zda obviněný námitky uplatnil v souladu s obsahem dovolacích důvodů podle §265b odst. 1, 2 tr. ř. Podle podaného dovolání shledal, že tím, že obviněný vytýkal nedostatky v použité právní kvalifikaci podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, požadoval čin posoudit jako trestný čin opilství podle §360 tr. zákoníku a namítal vadný závěr o zavinění k trýznivosti činu, poukazoval na vady v použité právní kvalifikaci, což koresponduje s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) [nyní ve znění účinném od 1. 1. 2022 písmeno h)] tr. ř. Nejvyšší soud proto shledal, že uvedený důvod obviněný naplnil, a u těchto námitek posuzoval, zda jsou důvodné.
24. Poukazoval-li obviněný na nedostatky v procesním postupu orgánů činných v trestním řízení spočívajících ve vadně provedeném a neúplnému dokazování, odpovídají tyto výhrady uplatněnému důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho nové verzi provedené zákonem č. 220/2021 Sb. Jestliže obviněný brojil proti tomu, že nebyla řádně objasněna skutková okolnost ohledně toho, kdy upadla poškozená do bezvědomí a jak dlouho útok vnímala, jde v posuzované věci o „rozhodnou skutkovou okolnost mající určující význam“ pro naplnění znaků okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, že čin spáchal trýznivým způsobem. Bez objasnění toho, za jakých okolností nastala smrt poškozené, by uvedený kvalifikační znak nemohl obstát, a proto Nejvyšší soud shledal, že obviněný uvedenou námitku uplatnil ve smyslu první alternativy stanovené u důvodu podle §256b odst. 1 písm. g) tr. ř. v novém znění, protože vytýkal, že uvedená skutečnost nebyla vůbec zjišťována ani nevyplývá z provedených důkazů. Výhrada, že soudy neprovedly obviněným navržené důkazy k objasnění toho, kdy nejdřív mohlo dojít ke ztrátě vědomí poškozené, odpovídá alternativě třetí citovaného dovolacího důvodu, že nebyly provedeny navrhované důkazy bez konkrétních důvodů. Proto lze uzavřít, že jím vytýkané skutkové nedostatky odpovídají vymezení nově koncipovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022.
25. Nesprávnost uloženého trestu obviněný shledával v nesprávné právní kvalifikaci podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, a trest ve výměře osmnácti roků považoval za nezákonný podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. účinného v době podání dovolání, který byl na základě novely trestního řádu zákonem č. 220/2021 Sb. posunut pod písmeno i). Uvedený důvod v nezměněné podobě spočívá v tom, že obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj., pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Může jít i o případ kumulace dvou nebo více druhů trestů, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Jde též o takový druh trestu, jenž nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu. Za uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se považuje případ, kdy u odstupňovatelných druhů trestu, které mají určitou sazbu vymezenou trestním zákoníkem, se vyměří trest, jenž zákonnou maximální hranici přesahuje. U trestu odnětí svobody je konkrétní hranice trestní sazby stanovena v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7 vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3168 a 3619). Proto lze vady z takto zákonem vymezených důvodů hodnotit vždy pouze se zřetelem na tu právní kvalifikaci, jaká byla stanovena pro posouzení činu, jímž byl obviněný ve výroku o vině uznán vinným.
26. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného na označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. [účinného do dne 31. 12. 2021], dopadají, a proto posuzoval, zda je dovolání důvodné.
VI. K důvodnosti námitek obviněného
a) ke skutkovým námitkám
27. K výhradám zaměřeným proti neúplnosti a nepřesvědčivosti provedeného dokazování je třeba poukázat na průběh celého trestního řízení, v němž byly shromažďovány důkazy za účelem objasnění skutečností rozhodných pro právní posouzení činu, jenž je obviněnému v bodě I. kladen za vinu. Soud prvního stupně zajištění důkazy provedl při hlavním líčení a své závěry shrnul v obsahu odůvodnění rozsudku, na který navázal odvolací soud, jenž se správností závěrů soudu prvního stupně zabýval z podnětu námitek obviněného uplatněných v odvolání.
28. Neobstojí tvrzení obviněného, že byla v přípravném řízení popřena jeho práva, jestliže nemohl své požadavky na zpracování znaleckého posudku vznášet dříve, než byl seznámen s výsledky provedeného vyšetřování, případně až v řízení před soudem. Podle spisového materiálu byli znalci MUDr. Vlastimil Tichý a PhDr. Jiří Klose, Ph.D. přibráni ke zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie opatřením Policie ČR ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. KRPA-83810-138/TČ-2020-000071 (srov. č. l. 279 až 281 spisu). Znalcům bylo orgány činnými v trestním řízení položeno pět dotazů, které v rámci znaleckého zkoumání zodpověděli, přičemž posudek byl finálně zpracován dne 10. 9. 2020 (č. l. 338 spisu) a obhajobě byl doručen dne 27. 10. 2020, což potvrdil obviněný i v podaném dovolání. Seznámení se spisem proběhlo dne 14. 12. 2020 (č. l. 1428, 1429), při němž se obviněný obeznámil s obsahem spisového materiálu na č. l. 1 až 1418, jejichž součástí je i předmětný znalecký posudek (č. l. 338). Při tomto úkonu obviněný žádné požadavky vůči znaleckým posudkům nevznesl a prohlásil, že se seznámil s celým spisovým podkladem.
29. Uvedené svědčí o správnosti postupu orgánů přípravného řízení, a je vhodné připomenout, že v průběhu přípravného řízení je třeba vycházet z toho, že pro trestní řízení platí v §2 odst. 5 tr. ř. vymezená zásada vyhledávací, podle které orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti . Trestní řád tak zajišťuje, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny postupovat při zjišťování závažných skutečností rozhodných pro skutkový stav věci z úřední povinnosti , ať už takové skutečnosti svědčí ve prospěch či v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. Rozlišuje se jejich činnost v přípravném řízení, kde je plně zachována zásada vyhledávací spočívající v povinnosti zjišťovat rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede, zatímco v řízení před soudem, kde je zvýrazněna role stran obžaloby a obhajoby, se v souladu s převažující zásadou obžalovací (srov. §2 odst. 8 tr. ř.) ukládá státnímu zástupci povinnost dokazovat vinu obžalovaného. S ohledem na tyto principy nedošlo k porušení práva obviněného, pokud mu nebylo umožněno zasahovat do průběhu vyšetřování při tvorbě znaleckého posudku. Takové oprávnění obviněný má až v rámci skončení vyšetřování, kde na základě oprávnění podle §166 tr. ř. má možnost prostudovat spisy a učinit návrhy na doplnění vyšetřování, což bylo v případě obviněného T. N. plně respektováno. Nebylo zjištěno porušení zásady rovnosti stran, protože procesní postavení stran v řízení před soudem – na jedné straně státního zástupce a na druhé straně obžalovaného s obhájcem – je zásadně rovné , a to rovné v právech, nikoli v povinnostech (strana obhajoby nemá a nemůže mít v trestním řízení povinnost prokazovat svou nevinu). Pouze takové uspořádání procesu, které má charakter sporu (kontradikce) dvou rovnoprávných stran a jež je v souladu se zásadou obžalovací, umožňuje úplné a všestranné objasnění věci, a to jak z hlediska obžaloby, tak i z hlediska obhajoby, čímž významnou měrou napomáhá k řádnému a úplnému zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a tím ke spravedlivému rozhodnutí [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 36, 37].
30. Z obsahu spisu je zjevné, že i této povinnosti soudy dostály, neboť znalci své závěry potvrdili při hlavním líčení dne 3. 3. 2021, kdy byl znalecký posudek proveden jako důkaz a obviněný, státní zástupce i předsedkyně senátu využili svého práva a znalcům pokládali doplňující dotazy, jež byly z jejich strany zodpovězeny (č. l. 1542 až 1544 spisu). Uvedený postup tedy plně svědčí o zachování práva obviněného na spravedlivé dokazování, neboť ten měl možnost klást znalcům dotazy, což učinil prostřednictvím svého obhájce. Lze shrnout, že znalecký posudek byl proveden jako důkaz, s využitím všech práv obviněného.
31. Pochybnosti nevznikají ani ohledně úplnosti provedeného dokazování, jež obviněný spatřoval v tom, že nedošlo k doplnění znaleckých posudků a soudy zamítly jím učiněné důkazní návrhy. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je zjevné, že soud prvního stupně řádně reagoval a vysvětlil, že pokud obhajoba navrhovala vyžádat lékařskou anamnézu poškozené ve věci problémů s krvetvorbou a štítnou žlázou, včetně jí užívaných léků, doplnění znaleckého posudku znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, doplnění fotografií a inzerátů z facebookového profilu obviněného, opakovaný výslech znalců a svědka J. Š., vyžádání revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, i z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a doplnění posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, nebylo těmto návrhům vyhověno s ohledem na rozsah provedeného dokazování a skutečnost, že veškeré znalecké posudky byly v průběhu dokazování řádně provedeny, všichni znalci byli vyslechnuti v rámci hlavního líčení, obhajobě bylo umožněno uplatnit právo na obhajobu spočívající v kladení otázek znalcům, a veškeré otázky byly jednotlivými znalci vyčerpávajícím způsobem zodpovězeny v souladu se závěry, k nimž znalci dospěli. Znalecké posudky byly soudem označeny za jasné a úplné, a proto neshledal důvod k postupu podle §109 tr. ř. či §110 tr. ř. Stejně tak ostatní důkazní návrhy obviněného byly vzhledem k rozsahu provedeného dokazování označeny za nadbytečné, což soud řádně odůvodnil (srov. bod 51 rozsudku soudu prvního stupně). S ohledem na to, že soudy na učiněné návrhy uvedeným způsobem reagovaly, nejedná se ani o tzv. opomenuté důkazy, neboť za ty se považují pouze důkazy, o nichž ve vlastních rozhodovacích důvodech není ve vztahu k jejich zamítnutí či hodnocení zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další]. Rovněž lze konstatovat, že se nejedná o důkazy, které nebyly nedůvodně provedeny [viz §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění po novele zákonem č. 220/2021 Sb.].
32. Posoudí-li se postup soudů při hodnocení znaleckých posudků jako důkazních prostředků a v nich obsažených okolností, lze shledat, že odborné otázky, které soudy řešily na jejich základě, byly zprostředkovány přibranými znalci v oboru zdravotnictví, kteří na základě svých odborných poznatků a obsahu spisového materiálu vyložili skutečnosti, které bylo třeba objasnit postupem stanoveným v §2 odst. 6 tr. ř., a teprve po posouzení všech rozhodných skutečností na jejich podkladě soudy učinily skutkové a potažmo právní rozhodnutí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 2776/15). Soudy však měly po celou dobu na paměti, že nejsou bez dalšího vázány výsledky znaleckého zkoumání a hodnotily znalecké posudky jako kterýkoli jiný důkaz podle svého vnitřního přesvědčení a v souhrnu dalších provedených důkazů. Pokud se s hodnotícími stanovisky znalce zcela neztotožnily nebo je chtěly upřesnit, tak své závěry přezkoumatelně vyložily (srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 504/17, nález sp. zn. III. ÚS 2453/11 ze dne 29. 2. 2012 nebo nález ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12).
33. Při zjišťování skutkového stavu věci se soudy sice opíraly o výpověď obviněného, v rámci níž se doznal, avšak doznání obviněného (srov. §2 odst. 5 tr. ř.) nebylo jediným důkazním prostředkem, který sloužil pro jejich skutkové a právní závěry. Zaměřily se na objasnění skutečného průběhu trestného činu, protože obviněný svá tvrzení v průběžně skládaných výpovědích měnil, neboť soudům předkládal nové verze toho, co se mezi ním a poškozenou odehrálo, a proto soud prvního stupně vyslechl svědky, zejména sousedy obviněného i poškozené (M. F., G. F., K. Š., K. P. a J. Š.), otce poškozené B. J., a její kolegyni J. Ž.-K., aby objasnil zejména vztahové záležitosti mezi obviněným a poškozenou a tím měl možnost posuzovat i věrohodnost obviněným uváděných verzí. Po uvážení všech zjištěných skutečností dospěl k závěru, že právě výpověď obviněného z přípravného řízení odpovídá provedeným důkazům, neboť svědci potvrdili, že skutečně mezi obviněným a poškozenou docházelo v poslední době k hádkám, a že to byla právě poškozená (nikoli obviněný), která zvažovala další setrvání ve vztahu, což shodně potvrdily svědkyně J. Ž.-K., K. P., G. F. i M. F. Rovněž bylo zjištěno, že to byla poškozená, která pracovala a zajišťovala finančně domácnost, hodnotil i její charakter, svědci ji popsali jako milou, hodnou a introvertní osobu nevyhledávající hádky a konflikty. Naopak obviněný byl tím, kdo si byl ve vztahu nejistý a obával se, že má poškozená jiného partnera (srov. bod 52. rozsudku soudu prvního stupně). Soud se věnoval i povaze obviněného (srov. bod 56. rozsudku soudu prvního stupně) s tím, že znalci vyloučili, že by trpěl duševní chorobou a podrobně se věnovali jeho schopnostem rozpoznat nebezpečnost svého jednání a toto dále ovládat (srov. znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie na č. l. 335 až 338 spisu). Poukázali na jeho tendenci ukazovat se v lepším světle, což korespondovalo i se sebeprezentací obviněného vůči poškozené i svědkům, kdy předstíral, že řádně získal vysokoškolský titul, předstíral, že je úspěšným podnikatelem, ač byla prokázána lhavost těchto skutečností, a naopak vyšlo najevo, že je postižen celou řadou exekucí, kdy finanční prostředky získával nejen od poškozené, ale i půjčkami od známých.
34. V souvislosti s uvedeným soud prvního stupně reagoval i na zpochybňovaný motiv jednání, k němuž po provedeném dokazování vzal za prokázané, že obviněný jednal ze strachu ze ztráty finančního a sociálního zázemí, které mu poškozená poskytovala. Směrodatnou byla i skutečnost, že obviněný zaútočil na poškozenou den před jejich plánovanou dovolenou, dobře si vědom, že po dobu nejméně jednoho týdne nebude poškozenou nikdo z rodiny ani zaměstnání postrádat, což vykazuje jisté znaky plánovitosti. S ohledem na shora uvedené lze shledat, že soudy obou stupňů dostatečným způsobem odůvodnily, proč uvěřily verzi skutkových událostí založené na výpovědi obviněného z přípravného řízení, jím uváděné skutečnosti byly konfrontovány s výpověďmi svědků a výsledky znaleckého zkoumání. Případné nepřesnosti nebo odchylky, jež se mohly projevit na pravdivosti informací poskytnutých obviněným, braly na zřetel a do celkového posouzení jeho věrohodnosti je promítly. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud nepovažoval námitky obviněného o selektivním hodnocení jeho výpovědi za důvodné, protože zejména nalézací soud všechny důkazy procesně správným způsobem provedl, následně také vyhodnotil v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané.
35. Soudy objasňovaly i okolnosti, za kterých nastala smrt poškozené, zejména, jak dlouho a za jakého stavu přežívala, než ztratila vědomí, případně nastala smrt. Opíraly se především o znalecký posudek a jeho doplněk z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství (č. l. 431 až 451 a 457 až 459 spisu), který hodnotily a porovnaly ho i s příslušnými pasážemi výpovědi obviněného, jež průběh skutkového děje popisovaly. Podstatnými shledaly obranná zranění na těle poškozené svědčící o tom, že se útokům nožem bránila. Konkrétní doba umírání, jak požadoval obviněný, nebyla objektivně stanovitelná, leč bylo prokázáno, že umírání trvalo nejméně několik minut, poškozená byla po celou dobu plně při vědomí, vnímala brutální útok, byla bez pomoci a s představou neodvratné smrti. O její neúčinné obraně svědčí rozmístění krevních stop, které se obviněnému nepodařilo odstranit. Poškozená nezemřela rychle, ani doba krvácení nebyla ovlivněna léky na ředění krve, což vyvrátila především znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, jež přítomnost těchto léčiv v těle poškozené vyloučila. Není rozhodné, že se přesné místo, kde poškozená vykrvácela, nepodařilo určit, neboť tato okolnost je pro závěr o vině obviněného nerozhodná, přičinil se však o ní obviněný, když po spáchání činu byt uklidil. Odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně ztotožnil (srov. body 54., 55. rozsudku soudu prvního stupně a body 19. až 23. usnesení odvolacího soudu).
36. Nejvyšší soud posoudil uvedené skutečnosti, které soudy zjistily a své závěry k nim v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí rozvedly, a neshledal žádné, natož „zjevné“ tzn. extrémní rozpory při realizaci důkazního procesu. Soudy postupovaly racionálně, jejich úsudek je obhajitelný, hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou bez zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu). Učiněná skutková zjištění soudů mají obsahovou spojitost s důkazy a vyplývající z nich. Naopak hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/2020). Závěry soudů o průběhu skutku v bodě I. nesvědčí o vytýkaných ani jiných procesních nedostatcích, neboť soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti, a provedly dokazování v potřebném rozsahu, aniž by jakoukoli podstatnou skutečnost opomněly.
37. Lze tedy uzavřít, že zjištěný skutek nevykazuje obviněným vytýkané vady, a bylo možné na jeho podkladě posuzovat správnost právních výhrad.
b) k právním výhradám
38. Právní nedostatky obviněný spařoval především v závěru, že poškozené přivodil smrt zvlášť trýznivým způsobem podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, s tím, že tato skutečnost nenastala, ani k ní nesměřovalo jeho zavinění. Brojil proti tomu, že čin spáchal v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. K této výhradě je třeba uvést, že okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Lze jen připomenout, že úmysl je nutno na základě zjištěných okolností prokázat. Soudní praxe vymezila podmínky, podle kterých lze na tento úmysl usuzovat (srov. např. rozhodnutí č. 19/1971 Sb. rozh. tr.), a není možné jen ze skutečnosti, že obviněný skutek popřel, vyvodit, že zjištění úmyslu nepřichází v úvahu. Tento úmysl, tak jako jiné formy zavinění, je možno zjistit i na podkladě jiných důkazů (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.).
39. Zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí a čin spáchá zvlášť trýznivým či surovým způsobem. V přezkoumávané věci soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil kvalifikační znak podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku v alternativě „zvlášť trýznivým způsobem“.
40. Zločin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku je úmyslný trestný čin, a proto se zde vyžaduje zavinění nejméně ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, což je forma, která byla soudy nižších stupňů v této trestní věci u obviněného shledána, protože obviněný věděl o možnosti způsobení smrti, a pro případ, že takový následek nastane, byl s ním srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální). V nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, pro nějž platí, že o něj jde, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
41. U úmyslu složka vědění (intelektuální), zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností. Intelektuální složka tedy zahrnuje především vnímání objektivního světa pachatelem, a to v celkové souvislosti a historii jeho prožívání skutečnosti, což pak formuje jeho představy a úsudky, jež si tvoří na základě svých znalostí a zkušeností. Při takovémto usuzování se pachateli jeví některé složky jako jisté a některé jen jako možné. Složka vůle zahrnuje především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Volní složka představuje aktivní kladný vztah k zamýšleným či uvažovaným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností, aniž by bylo vyžadováno, aby pachatel pociťoval tyto skutečnosti jako pro sebe příjemné či nepříjemné (i nepříjemnou skutečnost pachatel může chtít nebo s ní být srozuměn, jestliže se chce vyhnout skutečnosti ještě nepříjemnější anebo jestliže podlehne své vášni nebo jiným citovým hnutím). Aktivní vztah k zamýšleným nebo uvažovaným skutečnostem tu musí být z toho důvodu, že vůle musí potencovat jednání pachatele, a proto nepostačuje jen jeho „pasívní přístup“, který se neprojeví v jednání. Kladný pak tento vztah musí být z toho důvodu, že vůle směřuje k vyvolání rozhodných skutečností vlastním jednáním; pokud by byl záporný, nesměřovala by vůle pachatele k jejich vyvolání. Kladný vztah zde není jen u „chtění“ ve smyslu přímého úmyslu, ale i u „srozumění“, které provází činnost směřující k následku (popř. k jiné skutečnosti vyžadující zavinění), třebaže vlastním objektem chtění tu je něco jiného, přičemž však srozumění pokrývá i následek relevantní z hlediska trestního práva (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. (§1-139). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 211). Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Podle trestněprávní nauky není způsobení následku přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. (§1-139). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 223 až 224).
42. Nalézací soud v posuzované věci na základě výsledků provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněný spáchal zločin vraždy v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, protože věděl, že způsobem, jímž na poškozenou zaútočil, může k usmrcení dojít, a pro případ, že smrt způsobí, byl s tím srozuměn. Uvedené soud dovodil jak z použitého útočného nože o celkové délce 205 mm s vyklápěcí čepelí s černou povrchovou úpravou o délce 85 mm, tak z intenzity a počtu dvaceti jedna bodných ran. Zohlednil rovněž části těla, kam útok obviněného směřoval, kdy se jednalo primárně o oblast trupu, a proto obviněný musel jednat s vědomím toho, že jeho útok je veden proti životně důležitým orgánům. I přesto pokračoval v napadání poškozené, dokud nepadla vysílením, což sám uvedl ve své výpovědi. Srozumění obviněného se smrtí poškozené vyplývá i z toho, že ji neposkytl pomoc, ač tak učinit mohl, ale naopak vyčkal, až poškozená v důsledku vykrvácení upadne do bezvědomí a zemře (srov. body 57. až 59. rozsudku soudu prvního stupně).
43. Nejvyšší soud tyto úvahy považuje za korespondující se všemi učiněnými zjištěními. Závěr o zavinění obviněného je podložen výsledky dokazování a logicky z nich vyplývá (srov. rozhodnutí č. 19/1969 a 19/1971 Sb. rozh. tr.) ve smyslu zásad správného myšlení (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Důvodně soudy nepřisvědčily obhajobě obviněného, že se bránil nebo že by jednal v úleku z chování poškozené, neboť taková verze zůstala osamocena (srov. zejména body 64. až 66. rozsudku soudu prvního stupně). Soudy shledaly, že šlo o afektivní reakci na situační konflikt, který vznikl mezi ním a poškozenou, nicméně nelze shledat, že by motivem jeho jednání byl afekt vyvolaný obavou o svůj život nebo úlekem, protože výsledky provedeného dokazování bylo vyvráceno, že by se měl čehokoliv obávat. Obviněný jednal v prostém afektu vyvolaném vlastní zlostí, jež byla podpořena požitým alkoholem. Afekt představuje porušení duševní rovnováhy, jež může být normálně probíhající nebo patologické jako duševní porucha (patologický afekt a patologická nálada), pro nějž je zpravidla charakteristické krátkodobé trvání a přechodný charakter, avšak existují i afektivní napětí či reakce, které mohou trvat značně dlouhou dobu (tzv. protrahovaný, kumulovaný nebo chronický afekt). Pro afekt je charakteristické zúžení vědomí a snížení racionální kontroly (srov. RABOCH, J., ZVOLSKÝ, P . Psychiatrie . 1. vydání. Praha: Galén, 2001, s. 130). Afektem (z lat. afficere – působit) rozumíme silný, bouřlivě a krátce probíhající citový stav (např. hněv, zděšení, radost, nadšení), zpravidla provázený vegetativními reakcemi (zrudnutí, zblednutí, změna rytmu dechu, pocení, bušení srdce atd.), mimickými projevy či zvláštnostmi hlasového projevu a gestikulací (viz např. HARTL, P., HARTLOVÁ, H.: Psychologický slovník . 1. vydání. Praha: Portál, 2000, s. 19). Afekt není volní psychickou aktivitou subjektu, ale druhem prožívání, k němuž v psychice dochází na základě určitého vnějšího nebo vnitřního podnětu. Takovým podnětem bývá neočekávaná situace, spojená se ztrátou nebo ziskem něčeho významného, nebo situace pro člověka důležitá (např. ohrožení určitých cílů, hodnot, zájmů). Afekt může mít ladění pozitivní (nadšení, radost), ale z hlediska trestního práva mají význam především negativní afekty zlobné a afekty strachu (GILLNEROVÁ, I. a kol. Slovník základních psychologických pojmů . Praha: Fortuna, 2000, s. 7).
44. Ze všech uvedených skutečností soudy správně shledaly, že obviněný spáchal zločin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Nepochybily však ani v závěru o naplnění kvalifikačního znaku podle odstavce 3 písm. i) §140 tr. zákoníku (srov. body 60., 61. rozsudku soudu prvního stupně a body 30. až 33. usnesení odvolacího soudu), když se přitom opíraly o skutečnosti, které byly provedeným dokazováním objasněny a jsou ve skutkových zjištěních činu v bodě I. popsány.
45. Znak spáchání trestného činu vraždy „zvlášť trýznivým způsobem“ podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku (stejně jako „zvlášť surovým způsobem“) není v trestním zákoníku přesně definován a vykládá se v zásadě na základě rozhodovací praxe. Podle ní o „zvlášť trýznivý“ způsob jde např. s ohledem na duševní i fyzické útrapy při pozvolném udušení poškozené, kterou pachatelé svázali, položili na postel, přikryli peřinou a zanechali bez pomoci (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 42/1994-I. Sb. rozh. tr.). Půjde o něj také tehdy, když oběť trpí protahovaným násilím, když již úvodní řezání střepy na krku bylo velice bolestivé, stejně jako následné házení kamenů na jeho hlavu, přičemž poškozený byl v této době podle shodných výpovědí stále při vědomí (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 1993, sp. zn. 4 To 16/1993, uveřejněné v Soudních rozhledech, roč. 1995, č. 1, s. 15 pod č. 17). Z uvedeného lze dovodit, že na „zvlášť trýznivý způsob“ je možné usuzovat z takových okolností, které charakterizují subjektivní neúměrně krutě pociťované prožitky oběti, jež vnímala od doby, kdy na ní pachatel začal uskutečňovat vražedný mechanismus až do okamžiku její smrti. Pro trýznivost je podstatné, aby oběť vzhledem ke svému zdravotnímu stavu byla schopna vnímat a prožívat účinky užitého násilí v jeho bolestivosti a vypjatosti psychického prožívání z traumatu smrti. Přitom, byť na tyto prožitky má v určitém smyslu vliv způsob použitého násilí, zejména co do míry utrpení, které oběti přináší, je nutné je považovat jen za prostředek, jímž je intenzivní trýzeň způsobena. Především je však rozhodná intenzita, s jakou oběť prožívala důsledky útrap, jimž byla vystavena. S ohledem na to, že zákon požaduje, aby se jednalo o „zvlášť“ trýznivý způsob, půjde o něj tehdy, jestliže oběť je vystavena bolestem na hranici snesitelnosti trvajícím třeba i po kratší dobu nebo sice méně intenzivním, ale zato déle trvajícím, které velmi citelně zasahují celou osobnost poškozeného, je vystavena psychickým útrapám zejména spočívajícím v pociťování extrémního strachu o svůj život včetně vědomí bezmoci vzhledem ke zjevné neúčinnosti její obrany, event. fyzické převaze obviněného, apod. (srov. rozhodnutí č. 21/2015 Sb. rozh. tr.).
46. Na způsob, jakým poškozená v projednávané věci prožívala a pociťovala uvedená bodnořezná poranění, jak na ně reagovala a jaká byla jejich bolestivost, event. jaké prožitky u nich poškozená až do svého skonu měla, lze usuzovat zejména ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (č. l. 444 až 451 a 457 až 459 spisu), event. výslechu znalců u hlavního líčení. Podle tohoto posudku smrt poškozené nastala na podkladě mnohočetných bodnořezných poranění a následného pokrvácivého šoku způsobeného nadměrnými krevními ztrátami. Poranění přitom nebyla natolik závažná, že by okamžitě poskytnutá specializovaná lékařské péče nemohla odvrátit smrt poškozené a bylo tedy zcela na vůli obviněného, aby tuto pomoc přivolal a poškozenou zachránil, což neučinil. Podle znalců byla poškozená při vědomí řádově jednotky minut, neboť všechna zjištěná poranění měla vitální známky, byla způsobena v relativně krátkém časovém intervalu při zachování životních funkcí a nelze určit jejich pořadí. Poškozená však několik minut plně prožívala svůj zoufalý stav, nezemřela hned, a po tuto dobu útoku bolestivá poranění vnímala, jakož i to, že zůstává proti opakovaně proti jejímu tělu bodajícímu obviněnému zcela osamocena, bez možnosti smrt odvrátit. U poškozené byly zjištěny i obranné reakce, tudíž věděla, že proti ní je útočeno a že jí jde o život.
47. Nejvyšší soud na základě všech těchto zjištění ve shodě s rozhodnutími soudů obou stupňů shledal, že z prokázaných okolností lze dovodit naplnění znaku „zvlášť trýznivého způsobu provedení“, jak má na mysli ustanovení §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku. Pro tento závěr svědčí způsob průběhu činu i charakter poranění, která byla poškozené jednáním obviněného způsobena. Poškozená si uvědomovala nevyhnutelnost smrti a poranění pociťovala jako bolestivá, a to ve svém vlastním bytě, kde byla ponechána napospas osobě, ke které měla citový vztah, důvěřovala jí, a jež jí ani neposkytla základní první pomoc a nechala ji bezvládně vykrvácet. Intenzita těchto subjektivních prožitků byla obzvláště velice silná. Rozhodně k tomuto intenzivnímu psychickému vypětí přispěla i snaha poškozené se bránit. Všechny tyto okolnosti hodnocené v jejich souhrnu a vzájemné propojenosti svědčí o velké intenzitě zejména psychického utrpení, při němž docházelo k postupnému selhávání životních funkcí potencovanému opakovanými útoky obviněného na tělesnou integritu poškozené a naplňují znak zvlášť trýznivého způsobu provedení zločinu vraždy podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku. Zabalením celého jejího těla do dek jí obviněný utrpění nezkrátil, ba právě naopak, neboť ji přikryl včetně hlavy, a tedy šlo pouze o nevhodnou obhajobu obviněného, neboť jí spíše znesnadnil dýchání, jestliže v té době ještě žila.
48. K subjektivnímu hledisku k této přitěžující okolnosti podle odstavce 3 písm. i) §140 tr. zákoníku postačí ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku nedbalost (§16 tr. zákoníku). Není přitom třeba, aby pachatel věděl, že jde o zákonný znak zvlášť trýznivého způsobu spáchání vraždy, ale stačí, že se zřetelem na okolnosti případu a své subjektivní dispozice to vědět měl a mohl, a tedy ve vztahu k ní postačí zavinění ve formě nedbalosti. Podle okolností, které byly v projednávané věci zjištěny, obviněný měl a mohl vědět, že pokud poškozené zasadí velké množství bodných a řezných silně krvácivých ran, je poškozená vystavena shora popsanému utrpení, a proto u něj lze usuzovat minimálně na nedbalost nevědomou podle §17 písm. b) tr. zákoníku.
49. Na základě uvedených prokázaných skutečností, za nichž došlo k zvlášť trýznivému provedení činu, Nejvyšší soud shledal použitou právní kvalifikaci po všech stránkách správnou, neboť uvedené okolnosti hodnocené v jejich souhrnu a vzájemné propojenosti svědčí o vysoké trýznivosti útoku naplňující všechny znaky zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku.
50. Při těchto závěrech nebylo možné souhlasit s výhradou obviněného, že by se z důvodu své opilosti mohl dopustit pouze trestného činu opilství podle §360 tr. zákoníku zejména proto, že se v dané věci o trestný čin opilství se zřetelem na výše učiněné závěry nejedná.
51. Trestný čin opilství podle §360 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se požitím nebo aplikací návykové látky přivede, byť i z nedbalosti, do stavu nepříčetnosti, v němž se dopustí činu jinak trestného. Stěžejním stavem je tedy nepříčetnost obviněného, jež je otázkou právní; její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Povaha této otázky vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech z oboru psychiatrie (srov. rozhodnutí č. 17/1979 Sb. rozh. tr.).
52. Výsledky znaleckého zkoumání z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie v posuzované věci prokázaly, že obviněný byl příčetný. Pro závěr obviněným požadovaný není podstatné, že u něj bylo shledáno škodlivé užívání alkoholu bez známek závislosti a poruch chování v opilosti. Obviněný je schopen si účinky alkoholu na své chování uvědomovat a je schopen odolat jeho požití, přičemž v době páchání činu se u něj projevil jen prostý afekt a pravděpodobně prostá opilost středního stupně, jeho rozpoznávací schopnost byla zcela zachována a ovládací pak částečně asi o polovinu snížena. V případě, že by nepožil alkohol, nebyla by ovládací schopnost forenzně významným způsobem ovlivněna (srov. znalecký posudek na č. l. 335 a 336 spisu). Soudy v návaznosti na tyto závěry možnost ovlivnění obviněného alkoholem zvažovaly a ve svých úvahách a po zhodnocení nabízejících se důkazů shledaly, že se u něj jednalo maximálně o opilost prostou, jež neměla žádný podstatný vliv na jeho příčetnost. Obviněný si své jednání uvědomoval a mohl ho ovládat (srov. bod 53. rozsudku soudu prvního stupně a bod 18. usnesení odvolacího soudu).
53. Ze všech uvedených důvodů soudy učinily správný závěr, že obviněný v době spáchání činu nebyl nepříčetný, a i s ohledem jen na snížení ovládací schopnosti v důsledku prostého afektu (viz znalecký posudek na č. l. 336 spisu), byl plně odpovědný za čin, který spáchal. Při zachování příčetnosti obviněného v době páchání posuzovaného jednání, neboť ani jedna ze složek příčetnosti nebyla zcela vymizelá, soud prvního stupně učinil zcela správný závěr o vině obviněného a v souladu s výsledky provedeného dokazování jej odsoudil za zločin vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku.
c) k výroku o trestu
54. Výhrada obviněného, že nespáchal zločin vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, se promítla i do jeho požadavku na snížení trestu, proti němuž brojil na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a považoval ho za nezákonný. Uvedená námitka s vymezením tohoto důvodu dovolání sice nekoresponduje (viz bod 25. tohoto usnesení shora), Nejvyšší soud však i přesto zkoumal, zda jde o trest uložený v souladu se všemi zákonnými požadavky.
55. Obviněnému byl uložen trest podle §140 odst. 3 tr. zákoníku v trvání osmnácti roků, což je trest, který byl ukládán v trestní sazbě u tohoto trestného činu stanovené zákonem od patnácti do dvaceti let. Je tedy zřejmé, že byl uložen v rámci zákonného rozpětí a je trestem, který zákon stanoví. Není proto trestem nezákonným.
56. Soud prvního stupně vysvětlil v dostatečné míře, jaké skutečnosti pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody obviněnému zvažoval z hledisek podle §38 až 42 tr. zákoníku. Zkoumal podmínky rozhodné pro ukládání trestů s potřebnou pečlivostí a na základě jemu dostupných skutkových zjištění plynoucích z obsahu spisového materiálu. Obviněnému uložil úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody (§43 odst. 1 tr. zákoníku) nad polovinou trestní sazby. Při posuzování výměry trestu bral do úvahy všechny okolnosti, jež k nyní přezkoumávané věci vyplynuly z provedeného dokazování a byly relevantními pro stanovení délky trestu odnětí svobody. Soud nemohl přihlédnout v podstatě k žádné polehčující okolnosti, neboť byl obviněný v minulosti odsouzen a neučinil plné doznání. Naproti tomu soud přihlédl k přitěžujícím okolnostem ve smyslu §42 písm. h) tr. zákoníku, neboť obviněný spáchal trestný čin ke škodě osoby blízké, dopustil se více trestných činů podle §42 písm. n) tr. zákoníku a znalci u něj shledali problematickou, obzvláště sníženou prognózu resocializace. Svého činu upřímně nelitoval, neboť se spíše snažil zmírnit následky, jež měla vražda poškozené na jeho samotného. Soud hodnotil i chování obviněného po činu, kdy namísto pomoci poškozené v bytě sebral veškeré cennosti, vybral z účtu poškozené hotovost, sbalil si vybavení na ryby, a vozidlem poškozené odjel na Slovensko, kde si počínal v podstatě bezstarostně jako na dovolené (srov. body 71. a 72. rozsudku soudu prvního stupně).
57. Odvolací soud úvahy nalézacího soudu přezkoumal a shledal je správnými (srov. bod 36. usnesení odvolacího soudu). Pro výměru trestu bylo určující, že obviněnému byl ukládán trest úhrnný za tři spáchané trestné činy, které na sebe měly bezprostřední časovou návaznost, a proto Nejvyšší soud v posuzované věci s ohledem na tyto skutečnosti neshledal v postupech soudů při vyměřování trestu žádný exces. Ze všech uvedených důvodů se jedná o sankci zcela přiměřenou a proporcionální.
58. Takový postup svědčí pro dostatečné zhodnocení všech potřebných hledisek pro ukládání trestních sankcí (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12).
VII. Závěr
59. Nejvyšší soud na základě všech uvedených úvah a zjištění dospěl k závěru, že dovolání obviněného není důvodné, protože soudy nezatížily svá rozhodnutí vadou spočívající v tom, že by rozhodná skutková zjištění, která byla určující pro naplnění znaků trestného činu, byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo byla založena na procesně nepoužitelných důkazech či by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a naopak bylo po všech stránkách objasněno, že obviněný naplnil znaky trestného činu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku. Závěr o nedůvodnosti dovolání mohl Nejvyšší soud učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynula správnost všech skutkových i právních závěrů, podle nichž Nejvyšší soud shledal, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 1. 2022
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu