ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.478.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 478/2022-785
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 6. 2022 o dovolání obviněného J. G. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. 2 To 90/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 2/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. G. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 9. 2021, sp. zn. 31 T 2/2021, byl obviněný J. G. uznán vinným jednak zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, jednak pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že
v blíže nezjištěné době od 23:30 hodin dne 23. 9. 2020 do 02:00 hodin dne 24. 9. 2020 v XY na ulici XY v bytě ve 2. podlaží vpravo, kde v obývacím pokoji společně s M. H., nar. XY, a svou družkou I. F., nar. XY, popíjeli alkoholické nápoje, po předchozí slovní rozepři týkající se toho, že M. H. nabídl I. F., aby se o něj starala a že jí přepíše byt, což obviněného J. G. naštvalo, začal nejprve na M. H. křičet, že I. F. je jeho žena, posléze vstal a M. H. udeřil opakovaně nejméně dvakrát dlaní do hlavy, po tomto napadení M. H. odvedla poškozená I. F. do ložnice,
následně dne 24. 9. 2020 v době kolem 02:00 hod. ve stejném bytě po předchozí slovní rozepři s I. F., která po něm hodila prázdnou skleněnou láhev od vodky o objemu 0,5 litru, jenž se obviněnému lehce otřela o čelo, obviněný lahev vzal a I. F. s ní udeřil silně hlavy a způsobil jí tak v pravé temenní krajině hlavy tržnou ránu délky 4 cm, která si vyžádala jednorázové ošetření spočívající v sešití rány v Nemocnici v XY, avšak ke způsobu útoku jen díky shodě náhod a šťastných okolností nedošlo ke vzniku závažnějších poranění, a to ke zlomeninám klenby lební se zakrvácením do dutiny lební a při zasažení obličeje a rozbití skleněného předmětu pak k devastačním poraněním měkkých tkání obličeje včetně ztrátového poranění oka,
křik I. F., související s jejím napadením vzbudil M. H., který přišel z ložnice a chystal se vejít do obývacího pokoje, avšak obviněný, vědom si výrazné opilosti M. H., projevující se zjevným postižením jeho motoriky, srozuměn s možností způsobení poranění v oblasti hlavy přinejmenším v podobě zhmoždění měkkých tkání či tržných ran, jej znenadání se slovy "co tu chceš" strčil silou rukama zpátky do ložnice, následkem čehož M. H. nekontrolovatelně upadl na záda a prudce se uhodil týlní částí hlavy o podlahu, v důsledku toho i předchozího napadení poškozený upadl do bezvědomí a z důvodu úrazového otoku mozku při nitrolebních úrazových změnách zahrnujících krvácení pod tvrdou plenou mozkovou a zhmoždění mozku, posléze na místě zemřel, přičemž obviněný si s ohledem na jeho aktuální fyzický a duševní stav spočívající v jeho těžké opilosti, nenadálost útoku vůči jeho tělu a tvrdý podklad na místě útoku, a možnost jeho následného nekontrolovaného pádu, musel být vědom, že mu může svým jednáním způsobit závažná poranění hlavy, která mohou vést i k jeho smrti.
2. Za tyto zločiny byl obviněný odsouzen podle §146 odst. 4 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto výrokem o náhradě škody.
3. Vrchní soud v Olomouci jako odvolací soud rozsudkem ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. 2 To 90/2021, podle §258 odst. 1 písm. b), písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o náhradě škody, a za splnění podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. o ní znovu rozhodl. Ve výrocích o vině a trestu ponechal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, protože rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a rozhodnutí soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení tohoto skutku, což vedlo k vadnému výroku o vině i trestu.
5. Nedostatky ve skutkových zjištěních obviněný spatřoval v jejich neúplnosti, protože soudy neprovedly dokazování v potřebném rozsahu, zejména nevyhověly důkazním návrhům na provedení telefonických hovorů uskutečněných mezi obviněným ve vazbě a poškozenou I. F. vystupující v nich pod jménem M. G. Tyto hovory měly prokázat jeho nevinu, a měly být zajištěny v síti BVFON fungující pro vazební věznice a výkony trestu, kde jsou telefonní hovory nahrávány a ukládány.
6. Výroku o vině obviněný vytýkal vadné právní posouzení, protože nebylo objasněno, že skutečně naplnil všechny znaky skutkové podstaty obou trestných činů, když v obou případech chybí jeho zavinění. K napadení poškozeného M. H. uvedl, že pouhé žduchnutí nebo facky do obličeje, které mu měly způsobit zranění hlavy, nejsou v příčinné souvislosti s jeho smrtí. Poškozený se nacházel ve stavu těžké opilosti, a proto mohl zemřít na otravu alkoholem v souvislost s malouzlovou jaterní cirhózou, jíž trpěl. Obviněný vytýkal, že soud neuvěřil jeho obhajobě, ale pro závěry o vině vycházel z nevěrohodné výpovědi I. F., podle níž dospěl k závěru, že poškozeného udeřil tak, že upadl na zem, a přitom se udeřil do zadní části hlavy. Nebral však do úvahy, že obviněný nemohl vědět, že poškozený trpí cirhózou jater, která je sama o sobě zvýšenou dispozicí ke krvácivosti s veškerými důsledky, které tento fakt představuje. Za účelem prokázání své neviny, požadoval provedení důkazů záznamy svých telefonních rozhovorů s I. F., což však soudy nerespektovaly, a vycházely pouze z výpovědi této poškozené, přestože byla jedinou osobou, která byla v bytě s poškozeným M. H. a byla tudíž druhým potenciálním pachatelem, který mohl zapříčinit jeho smrt. Bez toho, aby soudy pečlivě posoudily všechny rozhodné skutečnosti, nelze považovat výpověď poškozené I. F. za věrohodnou a naopak výpověď dovolatele za nevěrohodnou. Nebylo tudíž vyvráceno, že poškozený M. H. mohl přijít k úrazu hlavy při tom, když s ním manipulovala jmenovaná svědkyně, případně mohl utrpět úrazový otok mozku, krvácení pod tvrdou plenou mozkovou a zhmoždění mozku i vlastním přičiněním, např. pádem z postele na podlahu či jiným pádem v důsledku otravy alkoholem.
7. Zranění poškozené I. F. obviněný považoval rovněž za nedostatečně objasněné, a sám neví, jak k němu přišla. Láhev nebyla ani rozbitá ani poškozená. Nebyly na ní stopy patřící obviněnému, což svědčí o tom, že se na zranění poškozené nikterak nepodílel. Bylo nutné vzít do úvahy i její silnou podnapilost při současné intoxikaci pervitinem. Soudy se měly zabývat verzí, kterou poškozená uvedla při příjezdu rychlé záchranné služby, a vycházet měly z toho, že upadla v koupelně. Ani u této části skutku nebylo objasněno, že se jej dopustil.
8. V případech obou zločinů nebylo podle obviněného prokázáno, že je spáchal tak, jak soudy zjistily, a proto měla být uplatněna zásada in dubio pro reo, protože nebylo řádně zjištěno, že se popsané skutky skutečně staly, a že je možné v nich shledávat zločiny, které mu jsou kladeny za vinu.
9. Ze všech výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby doplnil dokazování provedením navrhovaných telefonních odposlechů, věc v potřebném rozsahu znovu projednal a poté rozhodl podle §265l odst. 1 tr. ř.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno v souladu s důvody, které obviněný uvedl, avšak není důvodné. Skutkové závěry soudů vycházejí z dostatečných a usvědčujících důkazů. Výpověď poškozené I. F. není osamocena, neboť je podporována dalšími výsledky provedeného dokazování, zejména výpověďmi svědků, listinnými důkazy, znaleckými posudky či záznamem volání na tísňovou linku. Porovnáním zjištění, jež soudy učinily z provedených důkazů, je zřejmé, že mezi nimi neexistuje žádný, natož extrémní rozpor. Skutečnost, že obviněný v daném místě a čase napadl poškozené M. H. a I. F., kterým způsobil, případně mohl způsobit předmětná zranění a poškozenému smrt, z provedených důkazů vyplynula. Za důvodnou státní zástupce nepovažoval výhradu obviněného o nevěrohodnosti výpovědi poškozené I. F., s níž se soudy zabývaly a hodnotily ji s tím, že nestojí osamoceně, nýbrž odpovídá i dalším provedeným důkazům, které ji podporují (srov. bod 12 rozsudku odvolacího soudu v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně). Nedostatek státní zástupce nespatřoval ani v existenci tzv. opomenutých důkazů, protože se soudy zabývaly důkazními návrhy obviněného, nepřehlédly je, a důvody pro jejich zamítnutí vysvětlily (srov. bod 19 rozsudku odvolacího soudu v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně).
11. Vady státní zástupce nespatřoval ani v právním posouzení trestného jednání obviněnému kladeného za vinu, protože nepřisvědčil jeho tvrzení o nedostatku subjektivní stránky. Ztotožnil se s úvahami soudů, které dostatečně jasně a srozumitelně vysvětlily, proč jsou závěry o zavinění obviněného správné. Pro stručnost odkázal na příslušné pasáže přezkoumávaných rozhodnutí (viz strany 6 až 7 rozsudku odvolacího soudu či stranu 26 rozsudku soudu prvního stupně). Protože neshledal v přezkoumávaných rozhodnutích nedostatky, které obviněný v dovolání namítal, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
12. Obviněný ani jeho obhájce na toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství do dne konání neveřejného zasedání písemně nereagovali.
IV. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. Obecně k důvodům dovolání
14. Napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející Nejvyšší soud může přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř.
15. Obviněný v dovolání ze dne 18. 4. 2022 odkázal na §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., jimiž vytýkal, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení tohoto skutku, což s jejich zákonným vymezením koresponduje (viz novelu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., účinnou od 1. 1. 2022), a proto Nejvyšší soud zkoumal, zda uplatněné námitky jsou s těmito důvody v souladu.
16. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.
17. Důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento důvod slouží k přezkoumání správnosti právního posouzení činu, tj. právní kvalifikace skutku, jak byla v původním řízení zjištěna a její souladnosti s příslušnými ustanoveními hmotného práva anebo vadnosti jiného hmotně právního posouzení. Soud na základě tohoto důvodu posuzuje, zda jsou učiněná skutková zjištění správně kvalifikována, tzn., zda jsou v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro zjištění existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé. Posouzení podle uvedeného důvodu spočívá na tom, zda z hlediska hmotněprávních podmínek trestnosti stanovených v obecné a zvláštní části trestného zákoníku jde o trestný čin.
VI. K námitkám obviněného
18. Na podkladě těchto zásad Nejvyšší soud posuzoval dovolání obviněného, jehož těžiště spočívá v tom, že popíral spáchání skutku, jak byl zjištěn, a vytýkal vady v provedeném dokazování, od nichž odvíjel i výhrady směřující proti nedostatkům v použité právní kvalifikaci. Uvedené námitky Nejvyšší soud zkoumal (§265f odst. 1 tr. ř.) při dodržení zásady, že není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
19. Obviněný prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal, že soudy jej uznaly vinným, ač se trestného jednání, které mu je kladeno za vinu, nedopustil. V souladu s tím uváděl jiné skutečnosti, za nichž k činu mělo dojít, než popsal soud prvního stupně ve výroku rozsudku, a zejména zpochybňoval, že by byl tím, kdo způsobil zranění oběma poškozeným. Naopak tvrdil, že soudy nezkoumaly, že to byla poškozená, která si mohla zranění způsobit sama uklouznutím v koupelně a mohla do poškozeného M. H. strčit. Uvedenou obhajobu obviněný opíral o nevěrohodnost výpovědi poškozené I. F., která je určujícím důkazem pro závěry o vině obviněného, a proto tato výhrada důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., naplňuje, a Nejvyšší soud proto posuzoval správnost závěrů soudů nižších stupňů.
20. Na uvedený důvod však nedopadají námitky obviněného o nutnosti provést jako důkaz záznamy jeho hovorů z věznice, které měl uskutečnit s I. F. Podle tohoto požadavku není vůbec zřejmé, co by jimi měly soudy dosvědčovat, neboť obviněný neuvedl, čeho se týkaly. Je jen zřejmé, že jde o údajnou konverzaci mezi obviněným a poškozenou v době prováděného vyšetřování, když byl obviněný ve vazbě, z čehož však nelze určit, že by měly podstatný význam pro skutkové nebo právní závěry, jak předpokládá důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obdobný závěr učinil i odvolací soud (srov. bod 19. rozsudku odvolacího soudu), jenž vysvětlil, že pro objasnění skutkového stavu a viny obviněného nebylo zapotřebí zjišťovat, co bylo obsahem těchto hovorů, když obviněný sám poukazoval na to, že osoba, s níž hovořil, vystupovala pod jménem M. G., za níž se údajně poškozená vydávala. Jde tedy o důkaz, který nemá pro závěr o vině a trestu obviněného žádnou vypovídací hodnotu. Odvolací soud rovněž podotkl, že ani skutečnosti, které měla poškozená obviněnému tímto způsobem sdělit, a jež citoval v odvolání, nevyvracely správnost závěru nalézacího soudu o jeho vině. Nejvyšší soud k těmto skutečnostem připomíná, že z uvedeného plyne, že soudy dodržely povinnost se navrženými důkazy zabývat a nešlo proto o důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, ani o důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další).
21. Výhrady obviněného proti nesprávnosti učiněných skutkových zjištění spočívaly zejména v tvrzení, že výpověď poškozené I. F. je nevěrohodná, s čímž se však není možné ztotožnit. Podle odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí je zřejmé, že soudy věnovaly zjištění skutkového stavu potřebnou pozornost a zkoumaly ho i se zřetelem na obhajobu obviněného. Soud prvního stupně provedl dokazování, které zaznamenal v rozsudku a vysvětlil, o které důkazy své skutkové závěry opřel (viz strany 3 až 18 rozsudku soudu prvního stupně). Pozornost věnoval posouzení věrohodnosti výpovědi poškozené I. F., kterou hodnotil jak jednotlivě, tak v souladu se všemi dalšími ve věci provedenými důkazy, a to nejen na základě těchto kritérií, ale rovněž v konfrontaci s obhajobou obviněného, jíž rovněž dával do souvislostí s dalšími ve věci provedenými důkazy. Podle obsahu napadených rozhodnutí a způsobu, jakým se soudy se všemi rozhodnými skutečnostmi, ale i s výhradami obviněného vypořádaly, je zjevné, že soud prvního stupně věnoval posouzení věrohodnosti obviněného i poškozené potřebnou pečlivost a podrobně rozvedl, z jakých důkazů vycházel, a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení, a to při plném respektu k zásadám uvedeným v §2 odst. 6 tr. ř. (srov. body 58. až 90 rozsudku soudu prvního stupně).
22. Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soud věnoval potřebnou pozornost výpovědi poškozené popisující průběh činu a týkající se chování obviněného vůči ní a poškozenému M. H. (srov. zejména body 65. až 67. rozsudku soudu prvního stupně). Konkrétně z ní zjistil okolnosti útoku obviněného popsané v tzv. skutkové větě a shledal, že je její výpověď věrohodná, protože poškozená u hlavního líčení vypovídala spontánně a spíše se snažila jednání obviněného jako svého druha „omluvit“, když poukazovala na to, že poškozenému M. H. vlastně ublížit nechtěl. Jednání obviněného časově zařadila do dvou oddělených hádek a vyjádřila se i k důvodu, z jakého je oba napadl. Vysvětlila, že obviněného se nejdříve dotklo to, že jí poškozený M. H. nabídl spolubydlení, a proto mu dal několik facek. Dále popsala, jaké byly okolnosti, za kterých byla napadena ze strany obviněného (hádka po pohlavním styku a skutečnost, že sama hodila po obviněném lahev), a že poškozeného M. H. odstrčil poté, co jej probudilo, když zakřičela po úderu lahví. Poškozená I. F. se podle soudu prvního stupně věrohodně vyjádřila k tomu, jakým způsobem došlo ke vzniku poranění, které oba poškození v důsledku jednání obviněného utrpěli. Jednotlivé útoky, včetně motivace jednání obviněného, dala do logických souvislostí. Pokaždé k jednotlivým dotazům vypovídala s většími a většími detaily, které logicky a časově správně řadila a vysvětlila i to, z jakého důvodu pracovníkům záchranné služby oznámila, že upadla ve sprše, když poukázala na stres způsobený zraněním a strach z obviněného. Zaměstnanci Záchranné služby XY, svědci R. G. a T. R. potvrdili, že poškozená I. F. již byla nachystaná mezi dveřmi, měla připraveny i doklady, věci si vzala a šla s nimi do vozu. Svědek T. R. po hlase poznal obviněného, který byl v bytě, jak po poškozené křičel „ať už jde“ a vulgárně ji napadal.
23. Způsob, jakým zejména soud prvního stupně v tomto kontextu postupoval, nevzbuzuje pochybnosti, neboť soud vycházel jak z přímých, tak i nepřímých důkazů, jež posuzoval s ohledem na skutečnosti, které zjistil z jednotlivých důkazních prostředků. Své závěry z tohoto postupu plynoucí vyložil a výsledky této své činnost rozvedl v úvahách, které jsou založeny na logický myšlenkových pochodech a neodporují skutečnostem, které z výsledku provedeného dokazování jako celku vyplynuly. Lze jen připomenout, že důvodně uzavřel, že skutečnosti uváděné poškozenou I. F. nezůstaly osamocené, ale zapadají zejména do obsahu výpovědí svědků B. Ž., T. R., R. G. a E. Š. Rovněž mají podklad v protokolech o prohlídce těla obviněného ze dne 24. 9. 2020 (č. l. 134 až 140 spisu) a poškozené (č. l. 107 až 117 spisu) a závěrech znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, podle kterých mechanismus vzniku poranění obou poškozených odpovídá výpovědi poškozené I. F. Pokud obviněný tvrdil, že nebylo prokázáno, že měl lahev, kterou měl poškozenou udeřit, v ruce, tak lze odkázat na bod. 79. rozsudku soudu prvního stupně, v němž nalézací soud uvedl, že obhajoba obviněného ohledně toho, že lahev poškozené pouze vyrazil z ruky, byla vyvrácena, neboť sám obviněný v přípravném řízení dne 25. 9. 2020 doznal, že poškozenou lahví udeřil, přičemž změnu výpovědi vysvětloval tím, že tento den vůbec nebyl vyslechnut, přestože protokol o výslechu ze dne 25. 9. 2020, kterého se účastnila i jeho obhájkyně, podepsal a sám na něj později v přípravném řízení odkazoval. Z těchto důvodů soud shledal, že obviněný lahví poškozenou udeřil, neboť to plynulo z její výpovědi, jež byla podpořena závěry znaleckého posudku a částečně též výpovědí svědka J. B. z přípravného řízení, kdy tento závěr v bodě 16. rozsudku potvrdil i odvolací soud.
24. Nelze přisvědčit obviněnému, že se odvolací soud nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, protože tomuto tvrzení odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci neodpovídá. Podle jeho obsahu je zřejmé, že reagoval na výhrady obviněného (srov. body 10. až 20. rozsudku odvolacího soudu) a pokud prvostupňové rozhodnutí částečně zrušil k odvolání státního zástupce, došlo k tomu pouze ve výroku o náhradě škody (viz body 21. a 22. rozsudku odvolacího soudu). Skutkové a právní závěry považoval za správné. Odvolací soud své úvahy řádně a dostatečně rozvedl, reagoval na námitky obviněného k učiněným skutkovým zjištěním i ohledně právní kvalifikace a zabýval se i důkazními návrhy obhajoby a vysvětlil, z jakých důvodů je neprovedl. Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů neshledal nedostatky, které by svědčily o vadách zakládajících porušení pravidel spravedlivého procesu, protože soudy splnily povinnost řádně odůvodnit své rozhodnutí, což však ani podle ustálené judikatury ESLP neznamená pro obecné soudy nutnost detailně odpovědět na každý argument stěžovatele, navíc se její rozsah liší podle druhu rozhodnutí a konkrétních okolností případu (srov. např. z rozhodnutí ESLP rozsudek velkého senátu ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz proti Španělsku, stížnost č. 30544/96, bod 26. nebo rozsudek ze dne 4. 10. 2007 ve věci Sanchez Cardenas proti Norsku, stížnost č. 12148/03, bod 49. a další). Porušením práva na spravedlivý proces není ani úplné nereagování na námitky, které by ve světle soudem učiněných skutkových zjištění zjevně nemohly obstát či výsledek řízení změnit (srov. k tomu rozsudek ESLP ze dne 17. 6. 2008 ve věci Victor Savitchi proti Moldávii, stížnost č. 81/04, bod 48.), na námitky zjevně irelevantní, zjevně neopodstatněné, mající zneužívající povahu či jinak nepřípustné vzhledem k jednoznačné právní úpravě či praxi (srov. rozsudek ESLP ze dne 11. 10. 2011 ve věci Fomin proti Moldávii, stížnost č. 36755/06, bod 31.). Je nutné též podotknout, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně je patrné, že se se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval, a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/2017-1).
25. Přezkoumávaná rozhodnutí netrpí obviněným vytýkanými vadami, neboť z nich plyne, že soudy v dostatečné míře posuzovaly věrohodnost svědkyně poškozené I. F., vůči níž obviněný zejména brojil. Výsledkem této činnosti odpovídající pravidlům podle §2 odst. 6 tr. ř. byly závěry, které soudy popsaly v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, a lze shrnout, že řádně objasnily, proč uvěřily její verzi, a nikoli tvrzením obviněného. V odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly ani případnou existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak řádně a důsledně splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Jestliže verze uváděná obviněným a ta, kterou prezentovala poškozená, stály proti sobě, soud prvního stupně vyhodnocoval věrohodnost všech aktérů a konfrontoval jejich verze s dalšími ve věci provedenými důkazy a na jejich základě zjištěnými skutečnostmi. Po řádném posouzení všech tvrzení a důkazů, které se k nim vztahovaly, vysvětlil, proč nepřijal verzi obviněného [srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16]. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že na základě provedeného dokazování soudy správně objasnily všechny rozhodné skutečnosti, z nichž lze vycházet pro posouzení správnosti právních úvah a nedopustily se pochybení, jež by založilo důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
26. Obviněný též brojil proti nesprávnosti hmotněprávního posouzení činu, k čemuž Nejvyšší soud nejprve připomíná, že posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Proto i Nejvyšší soud tvrzení obviněného o nedostatku subjektivní stránky a příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem v podobě smrti poškozeného M. H. neposuzoval na podkladě jím uvedené obhajoby, ale podle toho, jak je průběh činu ve vztahu k oběma poškozeným, včetně u nich vzniklých následků, popsán ve skutkových zjištěních výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.
27. K tvrzení, že následky u poškozených vzniklé obviněný nezavinil, je nejprve vhodné zmínit, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr.), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12]. Následek je jednou ze složek objektivní stránky trestného činu, zatímco zavinění představuje subjektivní stránku trestného činu, avšak má-li být správně posouzeno zavinění ve vztahu k určitému následku, nemůže se tak stát bez tohoto, aby byl tento následek náležitě objasněn.
28. Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví poškozeného, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla nebo mohla být takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo [srov. rozhodnutí č. 16/1964 Sb. rozh. tr.]. Teprve na základě těchto skutečností s přihlédnutím k ostatním okolnostem případu je třeba dovodit, k jakému následku směřoval úmysl pachatele. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální).
29. Jednání vůči poškozené I. F. bylo posouzeno jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku, jenž je činem pro společnost nebezpečným bezprostředně směřujícím k úmyslnému způsobení těžké újmy na zdraví, jehož se pachatel dopustil v úmyslu tento trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo. Ve stadiu pokusu čin zůstal proto, že nedošlo k naplnění objektivní stránky trestného činu, protože těžká újma u poškozené, ač za daných okolností hrozila, nenastala. Z uvedených zásad je zřejmá nesprávnost názoru dovolatele, že pokud těžká újma na zdraví nevznikla, nemůže se v tomto projednávaném případě jednat o pokus těžkého ublížení na zdraví (§21 odst. 1 k 145 odst. 1 tr. zákoníku). Pro posouzení subjektivní stránky je zde určující povaha a způsob jednání, kterým na poškozenou útočil, eventuálně další okolnosti, za nichž k útoku došlo. Tuto zásadu soudy respektovaly a své závěry opřely o skutkové zjištění, že obviněný v posuzované věci zaútočil na poškozenou skleněnou lahví, kterou ji silně udeřil do hlavy, čímž jí způsobil sice lehké zranění v podobě tržné rány na temeni hlavy, avšak mohlo dojít k mnohem vážnějším následkům. Proto není pochyb, že jednal s vědomím, že může poškozené způsobit i těžkou újmu na zdraví, neboť úder do hlavy skleněnou lahví byl intenzivní, když vedl k lehkému poranění hlavy, a šlo o zbraň, která byla způsobilá poškozené přivodit i zranění podstatně závažnější mající povahu těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku (např. ztrátu oka apod.), jak soud prvního stupně vyjádřil v odůvodnění rozsudku. Uvedené závěry svědčí o tom, že obviněný po objektivní i subjektivní stránce naplnil činem jenž spáchal znaky pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku, jak soudy správně dovodily.
30. Čin vůči poškozenému M. H. soudy posoudily jako zločin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví a způsobí takovým činem smrt. Ve vztahu k těmto právním závěrům je podle obsahu spisu zjevné, že soudy obou stupňů pro své právní závěry braly do úvahy výhrady obviněného a závěr o naplnění znaků uvedené skutkové podstaty učinily na podkladě okolností plynoucích z výsledků provedeného dokazování (srov. např. rozhodnutí č. 19/1971, č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.). Úmysl obviněného soud prvního stupně považoval za objasněný především s ohledem na mechanismus, s jakým obviněný vůči poškozenému jednal, i to, v jakém stavu se poškozený nacházel. Bral do úvahy i skutečnosti, za kterých k tomuto jednání došlo (srov. body 92. a 94. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se s učiněnou právní kvalifikací ztotožnil (srov. zejména body 14. a 18. rozsudku odvolacího soudu). I zde soudy dovozovaly okolnosti subjektivního charakteru jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
31. Nejvyšší soud k závěrům soudu prvního stupně o zavinění obviněného doplňuje, že to byla právě jeho aktivita spočívající v tom, že do poškozeného strčil, která vedla ke ztrátě jeho rovnováhy a k jeho následnému pádu. Povaha tohoto pádu s ohledem na velmi špatnou rovnováhu poškozeného z důvodu jeho ovlivnění alkoholem, který znalci popsali jako otravu alkoholem, způsobila, že poškozený pád vůbec nekontroloval, což způsobilo tvrdost úderu do hlavy. Nelze opomíjet i předchozí fyzické napadení poškozeného obviněným, po kterém si poškozený šel lehnout, a teprve až křik obviněným napadené poškozené jej probral. Šel za obviněným, který jej znovu napadl a odstrčil zpět do ložnice, odkud vycházel. Pokud se uváží tyto skutečnosti a samotný pád poškozeného, který vedl k otoku mozku při nitrolebních úrazových změnách zahrnujících krvácení pod tvrdou plenu mozkovou a zhmoždění mozku, které bylo bezprostřední příčinou jeho smrti, jde o zcela přirozený důsledek takového aktivního jednání. Pro uvědomění si toho, že může tento následek v takových situacích (nekontrolované pády osob ovlivněných alkoholem) nastat, není třeba speciální znalosti či vyšší než běžné rozumové vyspělosti. Stejně tak i závěr, že strčení či jiný prudký pohyb druhou osobu, obzvláště je-li napadená osoba v podnapilém stavu, vyvede z rovnováhy a vede k jejímu pádu, je obecně předvídatelným. Je rovněž běžně známé, že pády osob na zem jsou pro jejich nekontrolovanost nebezpečné, o to více u starších a opilých lidí, kteří mají s motorikou obecně daleko větší problémy, než lidé mladší a neovlivnění alkoholem.
32. K základní skutkové podstatě soudy u obviněného shledaly úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť způsob napadení svědčí o tom, že obviněný chtěl poškozenému způsobit zranění ve smyslu újmy na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku (viz bod 94. rozsudku sudu prvního stupně). Ke kvalifikované skutkové podstatě spočívající ve smrti poškozeného podle §146 odst. 4 tr. zákoníku soudy shledaly zavinění ve formě nedbalosti vědomé. Z povahy tohoto trestného činu nelze učinit jiný závěr než ten, že následek smrti poškozeného nastal ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku pouze z nedbalosti, neboť jinak by bylo třeba posoudit skutek jako trestný čin vraždy podle §140 tr. zákoníku.
33. Nejvyšší soud pro úplnost považuje za vhodné zdůraznit, že skutkové okolnosti i celý průběh činu svědčí o tom, že obviněný jednal zaviněně v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku pouze k následku, který chtěl způsobit v podobě lehké újmy na zdraví, přičemž ke smrti poškozeného jako následku uvedeného úmyslného jednání došlo ve vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak v bodě 14. rozsudku dovodil i odvolací soud. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 11 pod č. T 279 a rozhodnutí č. 6/1988 Sb. rozh. tr.). Z vědomé nedbalosti je trestný čin podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchán, jestliže pachatel věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (vědomá nedbalost). Je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákoníkem. Nepřiměřené důvody, které vedly pachatele k tomu, že spoléhal na to, že k následku nedojde, není možno zaměňovat s omylem, při kterém pachatel jedná pod vlivem nesprávné znalosti skutečnosti. Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá v neznalosti tohoto stavu, ale v tom, že pachatel nedocenil možné následky svého jednání. Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.), a jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané (prostředí a okolnosti spáchaného činu – zejména místo a čas činu) [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1–139 . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 236, 237]. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není tedy v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde [srov. rozhodnutí č. 20/1981 a č. 50/1968 Sb. rozh. tr.].
34. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je zřejmé, že soudy uvedené zásady respektovaly a ve věci zjištěné okolnosti ve vztahu k nim posuzovaly. Zjistily všechny rozhodné skutečnosti, z nichž lze na zavinění obviněného usuzovat, a dostatečně objasnily okolnosti, za nichž ke smrti poškozeného M. H. došlo. Z hlediska předvídatelnosti následku v podobě smrti poškozeného je třeba zdůraznit, že skutková zjištění, že si obviněný musel být vědom toho, že může způsobit poškozenému zranění, která mohou vést k jeho smrti, je třeba v právním smyslu vykládat z hledisek vědomé nedbalosti, protože vědomí obviněného mohlo vycházet jen z okolností mu zřejmých, tedy toho, jak se poškozený choval, jaký byl jeho věk a zejména celkový (obviněnému na pohled patrný) fyzický stav. Pokud jej za takových okolností, které mu byly známy (pokryty jeho vědomím), strčil, tak věděl, že u něj může dojít k takovému zranění, jaké nastalo, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takový následek nenastane, neboť se ani nešel přesvědčit o tom, zda je poškozený po svém pádu na zem v pořádku. V souvislostech lze poukázat jak na výraznou opilost poškozeného, tak i na jeho věk (v době činu mu bylo 70 let), kdy je obecně známo, že u takto starých lidí dochází věkem ke křehnutí kostí, narušení stability a tomu, že jejich případné pády vedou k závažnějším poraněním, často spojeným s upoutáním na lůžko, což je pravidelně zdůrazňováno v médiích i v běžných životních situacích.
35. Závěr o zavinění u zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku vyplynul z povahy chování obviněného v době spáchání činu, a to zejména ze způsobu vedení jeho útoku a záměru poškozenému M. H. způsobit újmu na zdraví, když v důsledku jeho útoku na poškozeného a všech dalších výše uvedených okolností došlo k následku v podobě smrti poškozeného, jenž nastal při vědomé nedbalosti obviněného.
36. Nejvyšší soud nad rámec úvah a závěrů učiněných soudem prvního a druhého stupně považuje za nutné v reakci na námitky obviněného uplatněné v dovolání, jimiž brojil proti zachování příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vzniklým následkem, uvést, že se na vzniku následku poškozeného M. H. podílela i jeho choroba. Šlo o malouzlovu jaterní cirhózu, což je nemoc, která podle znalců mohla mít vliv na zvýšenou krvácivost při poruše jaterních funkcí. Toto onemocnění se mohlo výrazně spolupodílet na rychlosti narůstání krevního výronu pod tvrdou plenu mozkovou i rozsahu ložisek zhmoždění mozku.
37. Nebylo však možné přisvědčit výhradě obviněného, že by jeho trestní odpovědnost byla z tohoto důvodu vyloučena, protože podle znalců se na vzniklém zranění uvedená choroba poškozeného podílela jen ve způsobu, jakým se krvácení pod tvrdou plenu mozkovou rozvíjelo. Příčina jeho vzniku je však v násilném chování obviněného, bez něhož by k pádu poškozeného a uvedenému zranění nedošlo. Je třeba vycházet z obecně chápané teorie příčinného vztahu, který spojuje jednání s následkem. Příčinný vztah ( kauzální nexus ) je jedním z obligatorních znaků objektivní stránky trestného činu, a proto pachatel může být trestně odpovědný za trestný čin jen tehdy, pokud svým jednáním skutečně způsobil trestněprávně relevantní následek. Toliko tehdy, není-li zde příčinný vztah, odpadá i jeho trestní odpovědnost. Základem příčinného vztahu je teorie podmínky ( conditio sine qua non ), podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev buď vůbec nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal. Jakákoli podmínka, bez níž by následek nenastal, nebo sice nastal, ale jinak, se pokládá za příčinu v trestněprávním smyslu. Přitom není rozhodné, zdali taková podmínka byla objektivně nutnou nebo nahodilou příčinou následku. Zkoumáme-li příčinný vztah z hlediska trestního práva hmotného, zabýváme se zjišťováním trestněprávně relevantního příčinného vztahu mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (těžším následkem, účinkem, škodlivým následkem atd.) významným pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Proto je třeba v kauzálním vztahu izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek [ zásada umělé izolace jevů ] (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 162 až 167).
38. V posuzované věci skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně dávají potřebný podklad pro závěr, že následek spočívající v újmě na zdraví u poškozeného tkvěl v „úrazovém otoku mozku při nitrolebních úrazových změnách“ a vznikl tím, že obviněný jej „strčil silou rukama zpátky do ložnice“, v důsledku čehož poškozený nekontrolovaně upadl na záda a prudce se o podlahu uhodil do týlní části hlavy. Nevznikají tudíž pochybnosti o tom, že v daném případě šlo o újmu, která vznikla jako následek útoku obviněného, jenž prudkým strčením poškozenému přivodil pád, při němž se poškozený udeřil do hlavy. Právě toto jednání obviněného mělo za následek vznik zranění, které vedlo k jeho smrti. Jde o podmínku, bez níž by následek nenastal. Zhmoždění mozku a krvácení pod tvrdou plenu mozkovou byly úrazové změny, jež nastaly v důsledku úderu hlavy o podlahu. Pokud se na rozsahu krvácení, k němuž došlo při vzniklých poraněních hlavy, podílela u poškozeného zjištěná cirhóza jater, šlo již jen o druhotný projev v rámci rozvíjejícího se zranění, a byť se mohla tato skutečnost spolupodílet na smrti poškozeného, jak znalci připustili, jde o okolnost, která pouze spolupůsobila na vznik následku smrti, nepřerušila však příčinnou souvislosti mezi jednáním obviněného a tímto následkem, neboť jednání obviněného zůstalo skutečností, bez níž by k následku nedošlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Určité jednání má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další jednání (srov. rozhodnutí č. 47/1970-II Sb. rozh. tr.).
39. Po posouzení všech uvedených skutečností Nejvyšší soud shledal, že použitá právní kvalifikace je z uvedených důvodů správná, neboť zjištěné okolnosti hodnocené v jejich souhrnu a vzájemné propojenosti svědčí o tom, že se obviněný dopustil popsaným jednáním jednak zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, jednak pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku, a proto ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. svými výhradami nenaplnil.
VII. Závěr
40. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud mohl důvodnost dovolání posoudit toliko na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, a veškeré soudy učiněné závěry mají podklad v obsahu spisu i napadených rozhodnutích, stejně jako v zákonné úpravě a na ni navazující judikatuře soudů, tak dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 6. 2022
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu