ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.498.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 498/2022-740
USNESENÍ
Nejvyšší soud v neveřejném zasedání konaném dne 13. 7. 2022 rozhodl o dovolání obviněného P. A. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY č. p. XY, XY, fakticky bytem XY č. p. XY, XY, nyní ve výkonu trestu ve Věznici Pardubice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 2 To 116/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 4/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. A. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 2 T 4/2021, byl obviněný P. A. uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
dne 7. 6. 2020 v přesně nezjištěné době okolo 01.00 hodin ve svém tehdejším bydlišti v rodinném domě v XY č. p. XY v podnapilém stavu nečekaně povalil na záda na postel v obývacím pokoji poškozenou R. V., nar. XY, která s ním přišla z oslavy na fotbalovém hřišti hledat svoji sestru a současně partnerku obviněného, zalehl ji svým tělem, olizoval jí obličej a říkal „že chce vidět její kundičku“, poškozená ho odstrkovala rukama a prosila, aby toho nechal, obviněný jí svlékl kalhoty a kalhotky ke kolenům, osahával ji na prsou, olizoval ji na přirození, poškozená se snažila dávat nohy k sobě, ale obviněný je roztahoval a držel ji za ruce, aby nemohla vstát z postele, poté jí prsty zasouval do pochvy, poškozená mu řekla, že menstruuje a že si popovídají a dají si pivo, obviněný tedy došel pro pivo do kuchyně, poškozená se mezitím oblékla a chtěla utéci vchodovými dveřmi, které byly ale zamčené, vrátila se do obývacího pokoje a chtěla utéci balkonovými dveřmi, obviněný ji opět povalil na záda na postel, opět jí svlékl kalhoty a kalhotky a požadoval, aby si svlékla bundu a tričko, a když na poškozenou zakřičel „dělej“, tak se svlékla do podprsenky, obviněný ji opět osahával na prsou a prsty jí zasouval do pochvy, poškozená ho prosila, aby toho nechal, obviněný jí nato sevřel oběma rukama krk a vyhrožoval jí, že ji zabije, poškozená plakala a požádala ho, aby mohla jít na WC, obviněný ji pustil a poškozená utekla oknem kuchyně bosa na fotbalové hřiště a přítomným řekla, co se jí stalo, a vše telefonicky oznámila Policii Česko republiky, a v důsledku uvedeného jednání onemocněla duševní poruchou, která se nejprve projevovala jako akutní reakce na stres a poté se rozvinula do obrazu posttraumatické stresové poruchy, která si vyžádala pracovní neschopnost od 8. 6. do 31. 7. 2020, a přes odbornou pomoc přetrvávala nejméně do 11. 5. 2021, projevovala se dotírajícími živými vzpomínkami na trauma a sny, tzv. flashbacky, vyhýbavým a zabezpečujícím chováním, obavou o sebe a děti, zvýšenou citlivostí, obavou z trvalých následků, ztrátou jistoty, vegetativními projevy typu bušení srdce, dušností a slabostí svalstva, čímž tato duševní porucha významně ovlivnila její dosavadní způsob života narušeným spánkem a chutí k jídlu, neschopností se koncentrovat na práci a řízení motorových vozidel, straněním se společnosti a neschopností chodit nakupovat.
2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody a nemajetkové újmy.
3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 2 To 116/2021, z podnětu odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně zrušil podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. ve výroku o náhradě škody poškozené R. V., a ve výroku o způsobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost nahradit poškozené R. V. škodu ve výši 19.972 Kč a nemajetkovou újmu v penězích ve výši 100.000 Kč za duševní útrapy. Podle §229 odst. 2 tr. ř. tuto poškozenou odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak ponechal rozsudek soudu prvního stupně beze změn.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný podal prostřednictvím obhájce proti tomuto rozsudku odvolacího soudu dovolání dne 10. 5. 2022 z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř.
5. Na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vytýkal nesprávné právní posouzení činu podle §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, které spatřoval v tom, že soudy vadně právně posoudily naplnění znaku těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Brojil proti závěru, že u poškozené šlo o vážnou poruchu zdraví trvající delší dobu, tj. alespoň 6 týdnů, u níž se vyžaduje, aby stále výrazně a podstatně poškozeného po celou tuto dobu omezovala v běžném způsobu života. Poukázal na vymezení tohoto pojmu v obecné literatuře a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 8 Tdo 610/2017.
6. Za nesprávný obviněný považoval závěr o posttraumatické stresové poruše, jíž stanovila znalkyně MUDr. Jana Fritzová výlučně na základě informací od poškozené, která jí zejména uvedla, že nikam nechodí, nenavštěvuje žádné společenské akce, má depresivní náladu, a pokud někam jde, tak pouze s manželem. V průběhu řízení před soudem prvního stupně však obviněný soudu doložil fotografie s datumovkou (viz č. l. 550, 551, 552 a 553 spisu), na nichž je zachycena poškozená dne 1. 8. 2020, jak se baví na společenské akci. Současně doložil, že chodila kolem jeho domu a provozuje nordic walking. Na tyto nové skutečnosti znalkyně uvedla, že „I přes ty příznaky, které měla, ji zřejmě trochu klamala, když vykládala, že nikam nechodí. V tom případě bych neřekla, že je to středně těžká porucha, ale lehká. Má tendence k ústupu. Fotografie jsou dva měsíce poté, to už nebyla v pracovní neschopnosti. V době pracovní neschopnosti byla ta porucha závažná, nemohla chodit do práce, z toho medicínského hlediska to bylo těžké, když byla vyřazena z pracovního procesu.“ Stejná znalkyně při stejném výslechu dále uvedla: „K dotazu, zda trvaly problémy poškozené do 4. 9. 2020, anebo ty těžké projevy odezněly už dříve, nevím, co na to říci. To jsme samozřejmě nevěděli, že chodí do společnosti. Znalec vychází z toho, co je mu řečeno, není vyšetřovatel, aby zjišťoval ty objektivní skutečnosti. K tomu se mohu těžko blíže vyjádřit.“ Obviněný uvedené skutečnosti považoval za podstatné, protože závěr o tom, zda posttraumatická porucha byla těžkého či lehkého rázu, má přímý dopad na posouzení, zda šlo o vážnou poruchu zdraví ve smyslu §122 odst. 1 nebo §122 odst. 2 tr. zákoníku, a kvalifikaci podle §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Soud prvního stupně se posouzením povahy posttraumatické poruchy u poškozené nezabýval a nezvažoval ani to, že nebylo podstatné, zda měla přetrvávat po delší dobu, protože pro právní závěr o způsobení vážné poruchy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku musí být splněno nejen časové hledisko, ale i závažnost dané újmy. Pokud se tedy stav poškozené v průběhu doby zřejmě zlepšil do té míry, že i samotná znalkyně přehodnotila své původní závěry a nově spatřovala u poškozené lehkou poruchu zdraví, nebylo možné dospět k závěru o naplnění všech obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 751/2017). Lehká porucha zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku nemůže vést ke způsobení těžké újmy na zdraví ve smyslu §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, pokud sice trvala delší dobu, ale současně alespoň po dobu šesti týdnů nevykazovala vyšší závažnost.
7. Podle obviněného závěr o těžké újmě na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku je v posuzované věci zpochybněn tím, že bylo vyvráceno tvrzení poškozené o stranění se společnosti a o strachu chodit kamkoliv mimo domov, na což soud ani při změněném názoru znalkyně dostatečně nereagoval, ač právě této skutečnosti měl věnovat náležitou pozornost a měl na základě výpovědi znalkyně detailněji zjišťovat, zda vážná porucha zdraví u poškozené opravdu trvala po takovou dobu a v takové intenzitě, jakou poškozená udávala, což však neučinil a korigované závěry znalkyně MUDr. Jany Fritzové ponechal bez odpovídajícího zhodnocení. V bodě 9. odůvodnění rozsudku uvedené změny konstatoval, avšak v bodě 23. k nim již odpovídajícím způsobem nepřihlédl. Posouzení vzniku vážné poruchy zdraví považoval za neúplné, a tudíž za nesprávné. Vytknutou vadu nenapravil ani odvolací soud, ačkoli ji obviněný v odvolání výslovně namítal.
8. Uvedené nedostatky obviněný označil za extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením zdravotních problémů poškozené jako vážné poruchy zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, pokud nebylo v potřebné míře reagováno na závěr znalkyně změněný při hlavním líčení dne 18. 10. 2020, podle něhož se jednalo o lehkou posttraumatickou poruchu. To vyústilo v nesprávný právní závěr a aplikaci §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Pokud by soudy informace získané v průběhu výslechu znalkyně MUDr. Jany Fritzové vyhodnotily správně, musely by čin obviněného posoudit jen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku.
9. Soudy nezvažovaly možnost posouzení činu podle §360 tr. zákoníku, nebraly do úvahy, že si na nic nepamatuje, protože toho večera vypil na oslavě přesně neurčené větší množství alkoholických nápojů, a přestal se kontrolovat. Ví jen, že někdo zvonil, otevřel, a napadli ho tři muži (viz stranu 3 protokolu o vazebním zasedání ze dne 9. 6. 2020, č. j. 0 Nt 11/2020-30; též protokol o výslechu obviněného ze dne 8. 6. 2020 na č. l. 78 spisu a další). Z obsahu spisu nevyplývá, že mu byla provedena krevní zkouška, a orientační měření alkoholu z dechu nebylo přesné. Podle znaleckého posudku MUDr. Davida Hynčíka v době incidentu trpěl akutní intoxikací alkoholem, a porucha osobnosti a ovlivnění alkoholem v době činu mohly ovlivnit jeho jednání a snížit jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti asi o 25 %, což jsou okolnosti, podle kterých měl být jeho čin posouzen jako opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož se přivedl aplikací návykové látky do stavu minimálně zmenšené příčetnosti a v tomto stavu se činu dopustil.
10. Odvolacímu soudu obviněný vytýkal, že nepřihlédl k argumentům uplatněným v odvolání, že nebyly v trestním řízení shromážděny takové důkazy, které by nepochybně svědčily o jeho vině. Žádnými i důkazy nebylo objasněno, že měl poškozenou chytit a cca 5 vteřin ji silně držet oběma rukama za krk, absentují důkazy způsobilé ji objektivně potvrdit, když na jejím těle nebyly nalezeny žádné stopy zápasu či jiných poranění, stejně jako na těle obviněného a nebyla potvrzena ani přítomnost DNA obviněného na těle poškozené (viz odborné vyjádření ze dne 4. 9. 2020, č. ČZD: 2260-1/2020), a to přesto, že byly během odborného zkoumání odebrány tři vzorky (ze zevních rodidel poškozené, z levé ruky obviněného a z pravé ruky obviněného), a když poškozená tvrdila, že ji měl obviněný opakovaně olizovat zejména v intimních partiích, z ničeho nevyplývá, že by se poškozená v mezidobí šla umýt, nebo učinila cokoliv jiného, v důsledku čehož by se stopy DNA z jejího těla mohly například smýt či jinak vytratit.
11. Z těchto důvodů nebylo naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku spolehlivě prokázáno, a jakkoliv vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit spolehlivý a zákonný podklad pro odsuzující výrok soudu (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05, ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1095/15, nebo ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08).
12. Napadenému rozsudku odvolacího soudu obviněný vytýkal absenci výroku o zamítnutí jeho odvolání, neboť chybí výrok podle §256 tr. ř., což zakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro porušení zásad spravedlivého procesu plynoucích z článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“; srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. IV. ÚS 386/2000), jelikož o jeho odvolání fakticky nebylo dodnes řádně rozhodnuto.
13. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 2 To 116/2021, zrušil a věc se vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
III. Z vyjádření Nevyššího státního zastupitelství
14. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání konstatoval, že není opodstatněné. Obviněnému přisvědčil v tom, že ne každá posttraumatická stresová porucha představuje těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, nicméně v řešeném případě se soudy všemi rozhodnými skutečnostmi zabývaly a důvodně dospěly k závěru o závažnosti posttraumatické poruchy u poškozené, která znaky těžké újmy vykazuje. Pracovní neschopnost trvala od 8. 6. 2020 do 30. 7. 2020, což ve spojení s výpověďmi svědků a poškozené a s lékařskými zprávami svědčí o tom, že poškozená trpěla vážnými zdravotními obtížemi déle než šest týdnů. Tento závěr o závažnosti a nezbytné době trvání nikterak neoslabuje ani to, že znalkyně podle obviněného do jisté míry své stanovisko korigovala, neboť tato korekce se nijak nedotkla základní podstaty či charakteru onemocnění poškozené z hlediska jejích obtíží a projevů nemoci, ani neznamenala zkrácení období trvání poruchy pod obvykle vyžadovaných šest týdnů.
15. Posuzované aktivity poškozené samy o sobě nevedly k vyloučení závěru o posttraumatické stresové poruše, přičemž soudy povahu aktivit s ohledem na okolnosti, za kterých k nim došlo, dostatečně vysvětlily. Dodal, že existence posttraumatické stresové poruchy neznamená, že by poškozený vůbec nesměl opustit svůj příbytek, když absolutní stranění se společnosti ani uzavření se v obydlí nejsou jejími imanentními, nezbytnými znaky. Souhlasil proto se závěry soudů nižších stupňů a výhrady obviněného týkající se znaku těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) ve spojení s §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku nepovažoval za důvodné. Použitou právní kvalifikaci shledal správnou, což současně vylučuje možnost posoudit čin obviněného jako opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku. Takovému závěru brání zejména to, že pro ni absentuje základní zákonný znak, jímž je nepříčetnost pachatele.
16. Námitky obviněného o existenci extrémních rozporů a „tvrzení proti tvrzení“, neshledal státní zástupce důvodnými. Přestože je obviněný usvědčován především výpovědí poškozené, ta nestojí osamoceně, ale koresponduje s výpověďmi dalších svědků i s obsahem listinných důkazů. Neshledal ani žádné extrémní či podstatné rozpory, protože soudy učiněná skutková zjištění mají základ v usvědčujících důkazech, nikterak jim neodporují. Za nedůvodnou označil i výhradu o chybějícím výroku, neboť v napadeném rozhodnutí žádný výrok nechybí ani není neúplný, protože vrchní soud vyčerpal v celém rozsahu vše, co bylo obviněným namítáno v odvolání. Obviněným požadované částečné zamítnutí odvolání není možné (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. Pl. ÚS-st. 56/22). Protože přezkoumávaná rozhodnutí obviněným namítanými nedostatky netrpí, státní zástupce navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a), resp. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
17. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, kterou však do neveřejného zasedání Nejvyšší soud neobdržel.
IV. Přípustnost a další podmínky dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
19. Z podnětu dovolání sepsaného dne 9. 5. 2022, podaného podle §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř., jenž vymezuje rámec přezkumné činnosti dovolacího soudu, který je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f dost. 1 tr. ř. ) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní inciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006), Nejvyšší soud posuzoval, zda obviněný tyto důvody uplatnil v souladu s jejich zákonným vymezením a zda je dovolání důvodné.
20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (nově formulovaný podle novely trestního řádu č. 220/2021 Sb., účinné od 1. 1. 2022) spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad, pro které rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát, a to proto, že jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo, když ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z nich. Vždy však je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.
21. Obviněným uplatněný důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. cílí na vadu vnesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Slouží k přezkoumání správnosti právního posouzení činu, tj. právní kvalifikace skutku, jak byla v původním řízení zjištěna a její souladnosti s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnosti jiného hmotně právního posouzení. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). V takovém případě je povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.).
22. Prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze namítat, že v dovoláním napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. V rozhodnutí soudu druhého stupně je chybějícím výrok o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním (např. chybějící výrok o zamítnutí nedůvodného odvolání jednoho z více odvolatelů, z nichž některému bylo vyhověno – srov. rozhodnutí č. 34/2000 Sb. rozh. tr.). Druhou alternativou je, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3174, 3175).
23. Na podkladě těchto důvodů a argumentace, jíž obviněný v dovolání učinil, Nejvyšší soud shledal, že zásadně vytýkal nevěrohodnost výpovědi poškozené, která byla určující důkazem pro závěr o jeho vině, čímž naplnil důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky proti vadnému právnímu posouzení povahy újmy na zdraví ve smyslu §122 tr. zákoníku a okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, případně požadavek na posouzení činu jako přečinu podle §360 odst. 1 tr. zákoníku směřují proti nesprávnosti právního posouzení, jak důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. tr. ř. předpokládá. Tvrzením, že rozhodnutí odvolacího soudu je neúplné, resp. v něm některý výrok chybí, obviněný tuto výhradu uvedl podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a proto Nejvyšší soud zkoumal, zda jsou tyto výhrady obviněného důvodné.
V. K námitkám dopadajícím na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
24. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný soudům vytýkal, že rozhodná skutková zjištění vyplývající zejména z výpovědi poškozené R. V. o průběhu činu, mající určující význam pro naplnění znaků zločinu, jímž byl uznán vinným, nemohou obstát pro zjevný rozpor s obsahem provedených důkazů, což koresponduje s podmínkami vymezenými v důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda soudy provedly dokazování v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a zda skutková zjištění mají podklad v provedených důkazech.
25. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že soud prvního stupně vycházel pro závěry o vině z důkazů, které byly zajištěny v přípravném řízení, a měl na zřeteli i obhajobu obviněného. Průběh činu zkoumal na základě tvrzení uváděných poškozenou, konfrontoval je s dalšími ve věci zajištěnými a provedenými důkazy (viz body 1. až 22. rozsudku). Posoudí-li se výsledky, které vyplynuly z výsledků uskutečněného dokazování, lze konstatovat, že jsou dostatečné pro závěry o průběhu činu i jeho následcích a nevykazují žádné nedostatky. Postup soudu při hodnocení provedených důkazů je rovněž z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí zřejmý (viz bod 23. rozsudku). Vysvětlil rovněž, na základě jakých úvah posuzoval věrohodnost poškozené, z jakých důkazů a skutečností vycházel, které okolnosti zvažoval, k jakým skutečnostem přihlížel, s jakými důkazy či zjištěními její tvrzení porovnával, a co jej vedlo pro závěr, že její výpověď je věrohodná a může sloužit za podklad závěrů o vině obviněného. Měl přitom na zřeteli i v hlavním líčení upravené závěry znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, která zpracovala znalecký posudek na osobu poškozené, jimiž se podrobně zabýval a logickým způsobem se s nimi vypořádal jak jednotlivě, tak v návaznosti na obsah dalších ve věci provedených důkazů. Svá zjištění utvářel i k duševnímu onemocnění poškozené, a to mimo jiné se zřetelem na důkazy, které z podnětu obviněného při hlavním líčení provedl.
26. Průběhem a výsledky provedeného dokazování se zabýval k obdobným námitkám obviněného i odvolací soud a dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, jestliže vycházel zásadně z výpovědi poškozené, která je podporována mnoha zajištěnými a provedenými důkazy, a to i v návaznosti na závěry znaleckého posudku, který předtím podrobil důslednému hodnocení. V reakci na námitky obviněného potvrdil správnost realizace důkazního řízení i vyvozených skutkových zjištění (viz bod 5. napadeného rozsudku).
27. Nejvyšší soud shledal, že se soudy obou stupňů zabývaly všemi rozhodnými okolnostmi. Pro objasnění činu obviněného byl shromážděn potřebný materiál, proces, v jehož rámci soudy dokazování a hodnocení důkazů, případně posouzení jejich správnosti realizovaly, nevybočuje z pravidel a požadavků na řádné objasnění rozhodných skutkových okolností. Důkazy byly prováděny jak ve prospěch, tak i v neprospěch obviněného. Tvrdil-li obviněný, že výpověď poškozené není věrohodná, touto námitkou se soudy řádně zabývaly v kontextu s jeho obhajobou a reagovaly na jednotlivé výhrady obhajoby v návaznosti na obsah provedených důkazů. Vysvětlily i důvody, pro které tvrzením obviněného neuvěřily.
28. V postupech soudů nebyly shledány obviněným vytýkané nedostatky procesní povahy, protože soudy dodržely všechna rozhodná procesní pravidla pro řádné zjištění skutkového stavu věci. Pro stručnost lze v podrobnostech odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, v nichž se soudy nižších stupňů s totožnou argumentací obviněného, jakou uvedl i nyní v dovolání, dostatečně vypořádaly (§265i odst. 2 tr. ř.; též srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a rovněž rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Ruiz García proti Španělsku ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, §26, a rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, §59-60). Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že se stejnou pečlivostí prováděly a hodnotily jak důkazy svědčící ve prospěch obviněného, tak ty, které vyznívaly v jeho neprospěch, a to i se zřetelem na případné rozpory v nich (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15). Uvedené skutečnosti svědčí o správnosti skutkových zjištění, která nejsou v žádném, natož v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
29. Z uvedených důvodů nemohl Nejvyšší soud přiznat důvodnost námitce obviněného o nevěrohodnosti poškozené R. V., ani tomu, že by šlo o případ tzv. „tvrzení proti tvrzení“, protože poškozená sice byla jedinou osobou přítomnou průběhu skutku, avšak bezprostředně poté, co oknem z vlivu obviněného utekla, se setkala s dalšími osobami, které o jejím stavu v bezprostřední návaznosti na čin dostatečně podrobně referovaly. Rovněž na místě činu byly zajištěny její věci. Existuje tak dostatek důkazů, které verzi poškozené v potřebné míře podpořily. Věrohodnost poškozené byla ověřena s nezaujatostí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 464/1999). Soudy nižších stupňů detailně popsaly a přesvědčivě odůvodnily svůj důkazní postup, stejně jako své závěry o spolehlivosti použitého důkazního pramene (nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Nezpronevěřily se své povinnosti ani při posuzování a hodnocení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie na duševní stav poškozené, jenž byl písemně zpracován dne 4. 9. 2020, a i při jeho hodnocení postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v §2 odst. 6 tr. ř., podle nichž je znalecký posudek zkoumán jako každý jiný důkaz (srov. zejména rozhodnutí č. 40/1972/I., č. 62/1973 a č. 55/1986 Sb. rozh. tr.). Pečlivě hodnotily proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalkyně odůvodnila své závěry. Vypořádaly se i s odpovědí znalkyně na fotografie poškozené předložené obviněným před soudem, své úvahy v tomto směru soud prvního stupně rozvedl v bodě 9. a 23. rozsudku, odvolací soud v bodě 6. svého rozsudku reagoval na námitky obviněného směřující proti závěrům soudu prvního stupně. Nebylo proto možné přisvědčit tvrzení obviněného, že se uvedenými skutečnostmi soudy nezabývaly nebo jen v okrajové podobě, protože právě soud prvního stupně v bodě 23. vysvětlil jak rozhodné skutečnosti, tak i své úvahy z nich plynoucí, a tedy splnil povinnost povahu i závažnost následku vzniklého u poškozené, objasnit. Z přezkoumávaných rozhodnutí tak plyne, že soudy obou stupňů se zřetelem nejen na závěry znaleckých posudků, ale s ohledem na všechny dostupné informace zjištění zkoumaly, jaké dopady jednání obviněného na psychiku poškozené skutečně mělo, jak dlouho a v jaké intenzitě se projevovaly. Braly do úvahy zjištěné chování poškozené i to, jak znalkyně korigovala své závěry (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06).
30. Posoudí-li se proces dokazování ze všech naznačených souvislostí a výsledky z něj plynoucí, Nejvyšší soud nezjistil obviněným namítané nedostatky v procesním postupu soudů prvního ani druhého stupně. Naopak shledal, že soudy při objasňování věci postupovaly v intencích zákonem stanovených pravidel bez známek libovůle nebo jiných extrémních vad či nedostatků. Mohl proto na podkladě zjištěného skutku ve spojení s odpovídající částí odůvodnění napadených rozsudků zkoumat důvodnost námitek obviněného směřujících proti použité právní kvalifikaci.
VI. K nesprávnosti právního posouzení podle §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku
31. Podstata námitek směřujících proti právnímu posouzení trestného jednání obviněného a jím způsobeného následku spočívala ve výhradách proti závěru o vzniku těžké újmy na zdraví u poškozené, a tudíž především proti závěru soudu prvního stupně, že šlo u poškozené o těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. V návaznosti na tento závěr brojil proti kvalifikačnímu znaku podle §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Jeho výhrady se soustředily na tvrzení, že poškozená těžkou újmu na zdraví pro nízkou intenzitu a závažnost posttraumatické stresové poruchy netrpěla, jelikož již krátce po skončení pracovní neschopnosti byla viděna v kolektivu jiných lidí, provozovala nordic walking, a tudíž nemůže obstát závěr o neschopnosti sociálních kontaktů, a proto i intenzita jejího nemocnění neodpovídala zjištěné přitěžující okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, apod.
32. Soud prvního stupně zcela správně vysvětlil, že to, zda u poškozené nastala těžká újma na zdraví ve smyslu trestního zákoníku či nikoliv, je závěrem právním, který musí být zodpovězen na základě provedených důkazů výlučně soudem. Nepřísluší tedy řešení této otázky znalci, a proto v tomto smyslu nebylo rozhodné, jak znalkyně na obviněným předložené fotografie reagovala, resp. jakým způsobem korigovala své závěry. Zcela důvodně proto při svých právních úvahách soud vycházel nikoliv jen z jejího zúženého stanoviska vyjádřeného při hlavním líčení, ale bral do úvahy celý zpracovaný posudek, jakož i řetěz všech zjištěných skutečností. Po komplexním posouzení všech rozhodných okolností zvažoval ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku povahu a závažnost onemocnění poškozené. Kladl důraz na to, že poškozená byla v pracovní neschopnosti od 8. 6. 2020 do 30. 7. 2020 pro vážné psychické zdravotní potíže projevující se podstatným ztížením běžného způsobu života, které byly z lékařského hlediska klasifikovány jako posttraumatická stresová porucha (viz závěry znaleckých posudků, lékařské zprávy, svědecké výpovědi). Po tuto dobu nebyly výsledky provedeného dokazování ani znaleckého zjištění jakkoliv zpochybněny. Tato duševní porucha velmi významně ovlivnila dosavadní způsob života poškozené způsobem popsaným ve skutkové větě výroku tohoto rozsudku. Nic na tom nemůže změnit ani skutečnost, že se poškozená podle fotografií zúčastnila dvou společenských akcí v době, kdy již skončila její pracovní neschopnost, tzn. po 30. 7. 2020, neboť ani z nich ještě bez dalšího nelze vypozorovat, jak se skutečně i po této době subjektivně cítila. Soud prvního stupně uzavřel, že pokud se těchto akci účastnila s manželem a byla ve společnosti osob, se kterými se cítila bezpečně, pak tato okolnost nemohla jakkoli ovlivnit objektivní zjištění o duševním strádání poškozené, které navíc objektivně přetrvávalo ještě dlouho poté, co již byla její pracovní neschopnost ukončena, a léčila pro stále přetrvávající, byť slábnoucí potíže ještě dlouho poté. Lze připomenout, že poškozená od 29. 6. 2020 nejméně do 16. 8. 2021 byla v odborné péči Regionálního institutu pro duševní zdraví, jakož i to, že znalkyně vyšetřila poškozenou ještě 11. 5. 2021 a učinila nezměněnou psychiatrickou diagnózu s tím, že přetrvává posttraumatická stresová porucha bez známek ústupu intenzity příznaků, a to i přes psychoterapeutickou péči. Všechny tyto skutečnosti svědčí o závažnosti a dlouhodobosti onemocnění poškozené, o závažnosti narušení jejího duševního zdraví bez ohledu na to, zda se zúčastnila společenské akce či nikoliv. Účast na několika málo společenských akcích, navíc v přítomnosti manžela, lze vnímat toliko jako její snahu o zapojení do normálního způsobu života. Soud proto důvodně uzavřel, že duševní porucha byla objektivně zjištěna a naplnila kritéria těžké újmy na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, neboť trvala po dobu nejméně šesti týdnů, během níž pro poškozenou představovala velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života, který jí v podstatě znemožňovala (viz body 23., 24. cit. rozsudku).
33. Správnost tohoto závěru potvrdil také odvolací soud, který v souladu se závěrem nalézacího soudu konstatoval, že v případě účasti poškozené na obviněným poukazovaných společenských akcích šlo o projev nezbytné snahy o vypořádání se s traumatizující událostí a o zapojení se do běžného života, aniž by bylo možné dovodit, že tato skutečnost zpochybnila závěr újmě na jejím duševním stavu a též o součást terapie šlo i při tzv. „nordic walking“. Není proto významné znejistění znalkyně u hlavního líčení, ale rozhodné bylo, že šlo o újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku [z obsahu rozsudku odvolacího soudu je zjevné, že měl na mysli §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku ] , jež trvala minimálně šest týdnů a po celou tuto dobu představovala zásadní omezení poškozené v obvyklém způsobu života. Proto se ztotožnil i s právní kvalifikací jednání obviněného podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (viz bod 6. napadeného rozsudku).
34. Nejvyšší soud uvedené úvahy považuje za správné a pro úplnost dodává, že při zjištění, že poškozená trpěla pocity strachu, úzkosti a dalšími neurotickými příznaky, měla narušený spánek, chuť k jídlu, nebyla schopna se koncentrovat na práci, řízení motorových vozidel, stranila se společnosti, chovala se zabezpečujícím způsobem (zamykání se doma), nebyla schopna chodit nakupovat, prožívala strach o děti, rodinu, o svoji duševní integritu, při představě, že by se měla setkat s obviněným, se jí začne špatně dýchat, pociťuje tíseň na hrudi a objevují se záchvaty plačtivosti, navázání, resp. obnovení intimního kontaktu s manželem jí trvalo několik měsíců, atd., je zjevném, že šlo o závažné psychické onemocnění, které mělo velice nepříznivý dopad na běžný život poškozené. Uvedené skutečnosti dostatečně objasnily, že poškozená trpěla újmou, která vykazuje znaky těžké poruchy zdraví ve smyslu podle §122 odst. 2 tr. zákoníku, jíž se rozumí vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění spočívající v postižení či újmě vymezené pod písmeny a) až i) cit. ustanovení. Za těžkou újmu na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku je třeba považovat nejen delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví fyzického, ale i duševního, popř. delší dobu trvající vážné duševní onemocnění (srov. rozhodnutí č. 9/1981 a č. 51/1983 Sb. rozh. tr.). Vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného, musí být spojena s takovými potížemi, které sice trvají delší dobu, avšak i svou povahou překážejí obviněnému v jeho povolání a v obvyklém způsobu života, do něhož mu vážně zasahují tak, že se nemůže projevovat a chovat podle svých zvyklostí a obstarávat si obvyklým způsobem své životní potřeby a uspořádat své sociální poměry.
35. Pokud jde o vznik posttraumatické stresové poruchy, ta může u poškozeného v různé intenzitě přetrvávat po relativně dlouhou dobu, avšak o těžkou újmu na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku se může jednat jen v případě, že tato psychická porucha se po delší dobu (tj. obecně alespoň kolem šesti týdnů) projevuje jako vážná porucha zdraví. Tento zákonný znak plyne z návěty §122 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž musí jít o vážnou poruchu zdraví srovnatelnou s jinými vážnými poruchami zdraví (nebo vážnými onemocněními) obsaženými v ostatních alternativách tohoto zákonného ustanovení, jako je např. ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti, mučivé útrapy, poškození důležitého orgánu apod. (srov. přiměřeně rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 2 To 107/2016). V případě duševního onemocnění poškozeného, jež se projeví jako posttraumatická stresová porucha, není rozhodné, že jde o takto diagnostikovanou chorobu, ale podstatné je, jaké konkrétní potíže v psychickém stavu se u poškozeného projevovaly a jak dlouho trvaly. Jestliže o toto onemocnění jde, je podstatné, že šlo o delší dobu trvající poruchu zdraví s vážnými dopady na zdraví poškozeného promítající se do jeho obvyklého života a forma jeho omezení. Pro naplnění podmínky v §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku zásadně nestačí zjištění o jejím přetrvávání po relativně dlouhou dobu, ale je nutné, aby představovala velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného. Musí být spojena s takovými potížemi, které nejenže trvají delší dobu, ale poškozenému brání v obvyklém způsobu života, do něhož mu vážně zasahují tak, že se nemůže projevovat a chovat podle svých zvyklostí a obstarávat si obvyklým způsobem své životní potřeby a uspořádat své sociální poměry (srov. rozhodnutí č. 29/2018 Sb. rozh. tr.). Vážná porucha zdraví u poškozeného se pak musí projevovat nejméně šest týdnů, přičemž intenzita tohoto onemocnění musí být trvalá, resp. se musí po celou tuto dobu u poškozeného projevovat příznaky odpovídající těžké újmě na zdraví, které představují velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života. Doba šesti týdnů je přitom podle konstantní judikatury hraničním (minimálním) časovým úsekem, v němž se musí intenzivní obtíže vyskytovat, a až poté může dojít k jejich zeslabování. Jde-li o objasnění otázky existence posttraumatické stresové poruchy, jedná se o otázku ryze odbornou, pro jejíž zodpovězení je významným důkazem znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Ten musí obsahovat popis konkrétních projevů posttraumatické stresové poruchy u poškozeného, tj. uvedení skutečností, v jakých sférách života poškozeného se tato porucha projevila a po jakou dobu a v jaké intenzitě ho omezila v obvyklém způsobu života (srov. rozhodnutí č. 13/2019 Sb. rozh. tr.).
36. V posuzované věci byla uvedená obecná kritéria splněna. Psychický stav poškozené byl medicínsky uzavřen jako posttraumatická stresová porucha, bylo však podstatné, že poškozená byla v pracovní neschopnosti po dobu od 8. 6. 2020 do 31. 7. 2020, tj. 7 a půl týdne. Během této doby byla velmi podstatně omezena v obvyklém způsobu života, jak bylo popsáno shora (špatně spala, nemohla jíst, bála se, zamykala se doma, při vypjatějších situacích měla dechové potíže, trpěla vracejícími se vzpomínkami na prožité trauma, trpěla neschopností koncentrace na práci a řízení motorových vozidel, stranila se sociálních kontaktů, které pro ni do té doby byla zcela běžnou a takřka nepostradatelnou součástí každodenního života, dokonce se bála i chodit nakupovat), což trvalo po celou vymezenou dobu pracovní neschopnosti. Tato zjištění plně svědčí o tom, že utrpěla těžkou újmu ve smyslu jejího vymezení v §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Uvedené příznaky se posléze vyskytovaly ve slabší míře díky podstupované pravidelné ambulantní terapii, avšak byly přítomny ještě v době druhého znaleckého vyšetření dne 11. 5. 2021. Nelze odmyslet ani skutečnost, že čin obviněného výrazně zasáhl do rodinných poměrů poškozené, neboť obviněný byl druhem její sestry, s níž udržovala rodinné vztahy, které se jednáním obviněného zcela narušily.
37. Ze všech zjištěných skutečností Nejvyšší soud shledal i existenci příčinné souvislosti mezi jednání obviněného, který způsobil zjištěný těžký následek (srov. rozhodnutí č. 46/1963 nebo č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Přitom ze všech okolností plyne, že si obviněný měl a mohl představit, že se takový následek u poškozené může rozvinout, a byl pro něj rovněž předvídatelný, a to s ohledem na vytrvalost a urputnost, s níž jej poškozená odmítala a jeho sexuálnímu útoku se aktivně bránila. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud závěr o zavinění obviněného ve formě vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve spojení s §17 písm. a) tr. zákoníku považuje za plně odpovídající všem zjištěným skutečnostem, když v popisu skutku jsou v potřebném míře uvedeny všechny rozhodné skutečnosti, jež svědčí o vědomé nedbalosti obviněného, který věděl, jaké následky může poškozené svým jednáním způsobit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že se tak nestane. Věděl, že její odmítání je vážně míněné, nikoliv jen předstírané, a tuto skutečnost byl schopen vnímat i přesto, že byl do určité míry ovlivněn alkoholem, nikoli však podstatnou měrou.
38. Právní závěry obou soudů jsou ze všech těchto důvodů správné a odpovídající všem skutkových okolnostem i hmotněprávním kritériím, a tedy i závěr, že obviněný činem, jenž mu je kladen za vinu, naplnil znaky zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku je správný.
VII. K požadavku obviněného na posouzení činu podle §360 tr. zákoníku
39. Obviněný se v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. domáhal, aby byl s ohledem na to, že si v důsledku velké podnapilosti na události nepamatoval a v přípravném řízení mu nebyla odebrána krev, aby bylo zjištěno přesné množství alkoholu v krvi v době činu, a že u něj byla zjištěna zmenšená příčetnost, uznán vinným trestným činem opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku. Této námitce nebylo možné vyhovět, protože pro splnění požadavku obviněného nebyly zjištěny skutkové okolnosti, které by požadovanou změnu právního posouzení odůvodňovaly.
40. Podle §360 odst. 1 tr. zákoníku se zločinu opilství dopustí ten, kdo se požitím nebo aplikací návykové látky přivede, byť i z nedbalosti, do stavu nepříčetnosti, v němž se dopustí činu jinak trestného. Jedná se o zvláštní samostatnou skutkovou podstatu, která dopadá na situace, kdy se pachatel zaviněně přivede do stavu nepříčetnosti, v němž spáchá čin, který, pokud by při jeho spáchání nebyl nepříčetný, by byl trestným činem. Při tomto trestném činu je takový pachatel zvýhodněn tím, že trestní sazba, která je pro trestný čin podle §360 tr. zákoníku stanovena, se použije jen tehdy, je-li trestní sazba u činu jinak trestného přísnější. Pokud je u trestného činu, který je ve smyslu §360 tr. zákoníku považován za čin jinak trestný trestní sazba mírnější, bude potrestán podle tohoto mírnějšího trestného činu.
41. Z uvedeného ustanovení plyne, že základní podmínkou pro to, aby se mohlo o této zvláštní skutkové podstatě uvažovat, je nepříčetnost pachatele. Podle §26 tr. zákoníku je nepříčetným ten, kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný. Přitom postačuje, že chybí jedna z těchto schopností. Soud nezjišťuje příčetnost pachatele jako takovou, ale vždy příčetnost ve vztahu k určitému činu (srov. rozhodnutí č. 17/1979 Sb. rozh. tr.). O nedostatek schopnosti rozpoznávací půjde i v tom případě, jestliže osoba, jejíž nepříčetnost se posuzuje, sice vnímala rozhodné skutečnosti ohledně svého činu, ale nebyla schopna vůbec pochopit protiprávnost činu, tedy jeho společenské souvislosti, jeho vlastní smysl a dopad (např. osoba trpící určitou psychózou dobře reprodukuje skutkové okolnosti svého činu, ale není schopna pochopit jeho protiprávnost, tedy že jde o čin nedovolený a v dané společnosti právem zakázaný). Nedostatek schopnosti určovací (volní kritérium) spatřujeme v tom, že osoba, jejíž nepříčetnost posuzujeme, není způsobilá ovládat své jednání. Nepříčetná osoba je tedy v takovém duševním stavu, že si sice uvědomuje protiprávnost svého činu, ale není způsobilá v konkrétním případě své jednání svými duševními schopnostmi regulovat, aby se ho přes vědomí protiprávnosti nedopustila, tedy není schopna své jednání ovládnout. Nedostatek schopnosti určovací nastane, pokud nedokáže ovládnout své jednání zcela, tedy jestliže je schopnost určovací zcela vymizelá. V případě podstatného snížení schopnosti rozpoznávací nebo schopnosti určovací půjde o zmenšenou příčetnost [viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 369; též rozhodnutí č. 22/1993 Sb. rozh. tr., přiměřeně srov. též pasáže z CÍSAŘOVÁ, D., VANDUCHOVÁ, M. Nepříčetný pachatel (Aktuální praktické i teoretické problémy trestního práva a trestního řízení v ČR v souvislosti s posuzováním nepříčetnosti – srovnávací studie). Příručka ministerstva spravedlnosti. Sv. 55. Praha: SEVT, 1995, s. 30 až 50].
42. Pokud jde o závěry, které soudy v této trestní věci ve vztahu k duševnímu stavu obviněného učinily, vycházely z výsledků provedeného dokazování a plně respektovaly, že otázka nepříčetnosti je otázkou právní, jejíž posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Pro své závěry se opíraly o znalecký posudek, a tedy závěr, že obviněný není nepříčetný, byl založen na odborných znalostech z oboru psychiatrie. Znalecký posudek z tohoto oboru však byl jen jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o otázce příčetnosti, kterou soudy hodnotily v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními za užití postupů podle §2 odst. 6 tr. ř.
43. Nejvyšší soud ke správným závěrům soudů o tom, že o požadovaný zločin podle §360 odst. 1 tr. zákoníku nejde, doplňuje, že je rozhodné, že podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zpracovaného na obviněného se podává, že obviněný nebyl nepříčetný. Trpěl v době incidentu (červen 2020) smíšenou poruchou osobnosti s rysy emočně nestabilními, impulsivními a disociálními (tendence jednat neočekávaně a bez uvážení následků, sklon k výbuchům hněvu a neschopností kontrolovat následné chování, nestálá a nevypočitatelná nálada, nízká tolerance k frustraci a nízký práh pro uvolnění agrese), dále akutní intoxikací alkoholem a syndromem škodlivého užívání alkoholu. Popsaná porucha osobnosti a ovlivnění alkoholem v době činu mohly ovlivnit jednání obviněného, mohly snížit jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti, nicméně v době páchání posuzované trestné činnosti mohl i přes ovlivnění alkoholem rozpoznat nebezpečnost činu pro společnost, nebyl v době páchání trestné činnosti intelektově defektní a věděl, že jeho případné jednání (tedy znásilnění) je společensky škodlivé a trestné. Navíc je třeba zdůraznit, že při zkoumání této otázky nevyšly najevo takové skutečnosti, které by svědčily o tom, že by alkohol na obviněného působil v důsledku předcházející poruchy nervové soustavy anebo předcházející duševní poruchy. Naopak tyto výsledky svědčí o tom, že na obviněného působil normálně svým vstřebáním (k tomu viz rozhodnutí č. 17/1979 a č. 67/1980 Sb. rozh. tr.).
44. Ze všech uvedených důvodů soudy učinily správný závěr, že obviněný v době spáchání činu nebyl nepříčetný, a proto s ohledem na pouhé snížení ovládacích a rozpoznávacích schopností v důsledku akutní intoxikace alkoholem byl plně odpovědný za čin, který spáchal. Z těchto důvodů jeho čin nemohl být posouzen jako zločin opilství podle §360 tr. zákoníku, jehož se obviněný domáhal, ale soudy jej správně právně kvalifikovaly jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
VIII. K neúplnosti výroku rozsudku odvolacího soudu
45. Obviněný rozsudku soudu druhého stupně rovněž vytýkal, že z podnětu jím podaného odvolání rozhodl jen částečně, když zrušil rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. pouze ve výroku o náhradě škody u poškozené R. V. a ve výroku o způsobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody a podle §259 odst. 3 tr. ř. a v rozsahu tohoto zrušení sám znovu rozhodl, zatímco ohledně zbývající části rozsudku soudu prvního stupně pouze konstatoval, že „Jinak zůstává napadený rozsudek beze změn.“ Takto formulovaný výrok obviněný považoval za zatížený vadou neúplného výroku ve smyslu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., s čímž se nelze ztotožnit. Naopak je třeba konstatovat, že uvedený výrok odvolacího soudu žádné obviněným zmiňované nedostatky nevykazuje.
46. V posuzované věci odvolací soud reagoval na všechny podstatné výhrady obviněného, jimiž brojil proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, zejména však vytýkal nedostatky ve výroku o vině, a to obdobnými argumenty, jaké uvedl v dovolání, a požadoval doplnění dokazování o zprávu od ošetřujícího lékaře, který poškozené vystavil pracovní neschopnost, stran hledisek, jež při jejím ohraničení bral v úvahu, jakož i opakovaný výslech obou znalkyň k tomu, zda projevy, o kterých poškozená hovoří, byly přítomny po celou dobu pracovní neschopnosti. Na námitky o průběhu posuzované události, ke způsobu ustálení znaleckých závěrů i skutkových zjištění, včetně posouzení věrohodnosti poškozené odvolací soud reagoval v bodě 5. svého rozsudku, k výhradám právní povahy svůj postoj zaujal v bodě 6., přičemž v bodech 7. a 8. se vypořádal s otázkami ukládání trestu a povinnosti k náhradě škody a nemajetkové újmy, proti nimž obviněný dovolání rovněž zaměřil. Ve výrokové části odvolací soud tyto své závěry vyjádřil tím, že zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o náhradě škody u poškozené R. V. a ve výroku o způsobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody obviněného, o nichž současně sám znovu rozhodl způsobem shora uvedeným. Jednotlivými odvolacími argumenty se zabýval a důsledně je posuzoval, avšak žádná pochybení ve vztahu k nim neshledal.
47. Z uvedeného postupu odvolacího soudu je zřejmé, že jasně a výstižně reagoval na všechny obviněným napadené výroky přezkoumávaného rozhodnutí a s jeho námitkami se vypořádal, přičemž ve výroku své závěry v plném rozsahu vyjádřil, a to ohledně všech částí odvolání, včetně té, jež nebyla promítnuta ve zrušovacím výroku. Ohledně ní totiž učinil dílčí oddělitelný výrok zcela jasně a srozumitelně formulovaný, z něhož je zřejmé, že v této části ponechal odvoláním napadený rozsudek beze změny. Týž závěr plyne i z obsahu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Tím dostál svým povinnostem kladeným na odvolací soud jak zákonem, tak i aktuální judikaturou.
48. Uvedený postup plně koresponduje se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. Pl. ÚS-st. 56/22, týkajícím se rozhodování odvolacího, resp. dovolacího soudu podle §258 odst. 2, resp. §265k odst. 2 tr. ř. zaujal v nedávné době Ústavní soud, jenž sjednotil a nejednotnou rozhodovací praxi, když vyslovil, že není porušením článků 36 odst. 1 a 40 odst. 1 Listiny ve spojení s článkem 2 odst. 2 Listiny a články 1 odst. 1 a 2 odst. 3 Ústavy České republiky, obsahuje-li oddělitelná část napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §258 odst. 2 tr. ř. či dovolacího soudu ve smyslu §265k odst. 2 tr. ř. pouze částečně vyhovující výrok (ve výroku o trestu nebo o ochranném opatření, o náhradě škody apod.) a neobsahuje-li zvláštní výrok zamítající nebo odmítající odvolání, popř. dovolání, ve zbývající části; podmínkou je, že se v odůvodnění vypořádá se všemi podstatnými námitkami. Tento názor zcela koresponduje s tím, který již dříve vyslovil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, publikovaném v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2003, sv. 23 pod č. T 531.
49. Nejvyšší soud obviněným vytýkané vady neshledal, protože odvolací soud dodržel povinnost vypořádat se v odůvodnění se všemi podstatnými námitkami uvedenými v opravném prostředku. Námitky obviněným podřazené pod důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. proto shledal nedůvodnými.
IX. Závěr
50. Posouzením všech výhrad uplatněných v dovolání Nejvyšší soud shledal, že nejsou důvodné, což je z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu dostatečně patrné a plyne z nich, že rozhodnutí a jemu předcházející řízení netrpí dovolatelem vytýkanými vadami, a proto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 7. 2022
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu