ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.842.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 842/2022-420
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 9. 2022 o dovolání, které podal obviněný A. V. , nar. XY, trvale bytem XY, stíhaný jako uprchlý, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 7 To 74/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 43/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný A. V. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 51 T 43/2019, uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl obviněný podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 118 (sto osmnácti) dnů, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění ve výměře 3 (tří) let. O nároku poškozeného na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 7 To 74/2022, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) odsoudil obviněného podle §146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let. Dále mu podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil trest vyhoštění ve výměře 3 (tří) let. O nároku poškozeného na náhradu škody rozhodl podle §229 odst. 1 tr. zákoníku.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně namítl, že skutkový děj nebyl objasněn způsobem, jaký vyžadují trestní předpisy a že soudy nižších stupňů byly ve zjevné důkazní nouzi, kterou se snažily zahladit vyvozováním závěrů, které z provedeného dokazování nevyplývají. Obviněný má za to, že výpověď poškozeného je plná logických rozporů a byla vyvrácena dalšími ve věci provedenými důkazy, takže ji nelze považovat za důvěryhodnou a nelze na ní stavět celý závěr o jeho vině, jak učinily oba nižší soudy. Podle dovolatele nebyly objasněny některé skutečnosti důležité pro náležité zjištění skutkového stavu věci. V této souvislosti uvedl, že nebylo objasněno, jakým způsobem se na prostor v blízkosti chodníku dostaly rozbité nástěnné hodiny, ani čí je na nich zajištěná krevní stopa, komu patří velké množství stop různé obuvi, nalezených na zasněženém pozemku, proč se na druhé straně domu ukrýval V.C. a čí krev se měla nacházet na chodníku před pozemkem. Závěrem uvedl, že z provedeného dokazování nelze bez pochybností dovodit závěr, že se jednání, které je mu kladeno za vinu dopustil, naopak okolnosti, které z důkazů vyplynuly, jsou podle jeho mínění ve zjevném rozporu s těmi skutkovými zjištěními, na kterých soudy postavily závěr o jeho vině. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud obě rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil, a aby nalézacímu soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedla, že je třeba negovat názor obviněného, že mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je možné zaznamenat extrémní rozpor, resp., že z provedených důkazů jeho vina nevyplývá. Dále uvedla, že soudy si uvědomovaly relativně složitou důkazní situaci, jelikož k trestné činnosti došlo v komunitě cizinců, přičemž všichni svědci území České republiky opustili a nebylo v možnostech soudu je tak vyslechnout. Dále uvedla, že některé rozpory, na které obviněný upozorňuje, je třeba chápat v těch souvislostech, že dům, kde mělo dojít k napadení lahví, o kterém poškozený hovořil, byl jiný, než ve kterém byl poškozený nalezen a vnitřní prostory domu, kde k incidentu došlo, tedy nebyly ohledány a pouze na pozemku patřící tomuto domu byl nalezen nůž. Dále uvedla, že krvavé stopy byly nalezeny v domě, kam se poškozenému podařilo utéct, přičemž není pochyb, že veškeré krvavé stopy, které se povedlo najít, patřily poškozenému. Rovněž konstatovala, že soudy hodnotily svědeckou výpověď poškozeného obezřetně a vycházely také ze závěru znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a dospěly k přesvědčivému závěru, že výpověď poškozeného je věrohodná a nevyvrací ji žádný jiný důkaz. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně vyslovila souhlas s tím, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Ve vztahu k uvedenému lze tedy konstatovat, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo učiněno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení, v tomto dovolacím důvodu zmíněných (viz blíže bod 7.). Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině [ve skutkovém zjištění] je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud považuje za nezbytné předně konstatovat, že obviněný svoji argumentaci primárně založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, a proto považuje za nezbytné obecně ve vztahu k předmětné trestní věci uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám ohledně způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení - soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [ viz též §216 odst. 1 tr. ř. (…bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené…) ]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
11. V reakci na argumentaci obviněného je nutno také podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti se zásadou in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný nesoulad. Nadto lze dodat, že existence takového případného nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
12. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést obecně k formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu (přečinu ublížení na zdraví), kterým byl obviněný uznán vinným a obsahem provedených důkazů, kterým podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, která však Nejvyšší soud neshledal.
13. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud dále (již konkrétně) konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ poukazoval mj. na to, že výpověď poškozeného je nevěrohodná a rozporuplná; nebylo objasněno, jak se na travnatý prostor dostaly rozbité nástěnné hodiny; nebylo zjištěno, čí krev se nacházela na chodníku; na místě byla zajištěna řada stop, které nebyly vyhodnoceny atd. ]. S námitkami uplatněnými před soudy nižších stupňů se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, když např. v bodě 12. svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že „Obhajoba obžalovaného je však vyvrácena a ten je usvědčován výpovědí svědka a poškozeného C. C....přičemž tato jeho výpověď je podporována i dalšími důkazy, které byly u hlavního líčení provedeny. Jde především o výpověď svědkyně T. S., která sice nebyla na místě napadení poškozeného přítomna...nicméně o napadení poškozeného byla informována, jak jím samým, tak i ostatními tam ubytovanými…V domě, který poškozený, ale i obžalovaný obývali, pak byla zajištěna i fialovomodrá prošívaná bunda, která byla bezpečně identifikována jako ta, kterou měl poškozený při útoku na sobě, je na ní patrno místo vbodu do těla poškozeného i stopy krve, rovněž byl zajištěn u domu, kde došlo k útoku kuchyňský nůž, kterým obžalovaný útočil… atd.“, a následně v reakci na odvolací námitky např. v bodech 7. – 9. svého rozhodnutí odvolací soud, který mimo jiné uvedl, že „Výpověď poškozeného podporují výpovědi dalších osob, které byly na místě přítomny, byť nebyly přímými očitými svědky události. Svědek P. V. popsal, že obžalovaného zajistili v domě poté, co jim sám poškozený sdělil, kde se útočník v domě nachází. Jeho totožnost potvrdila i svědkyně S., která s poškozeným mluvila...Všichni přítomní se shodli na tom, že rána velice krvácela a tomu také odpovídají všechny krvavé stopy, které byly v domě zajištěny. Přestože nebyla opatřena analýza DNA, není pochyb o tom, že tyto stopy vznikly v souvislosti se zraněním poškozeného...S výpovědí poškozeného není v rozporu ani výpověď svědka K., který vypověděl, že nikoho přes plot lézt neviděl, jelikož děj v úplnosti nesledoval, ani výpověď svědka S., která byla pouze zprostředkováním výpovědi jiných osob. V tomto směru nezakládá žádné pochybnosti ani neidentifikace stop obuvi na zahradě domu, když před domem se mělo dle výpovědi svědka K. nacházet kolem dvanácti osob a stopy s největší pravděpodobností patřily jim, nikoli pouze poškozenému a útočníkovi... atd. “
14. Ve vztahu k obsahově shodným námitkám, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 13.), je nutno zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
15. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již nižší soudy vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a na základě toho formulovaly příslušné závěry. Pokud pak odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř., stalo se tak pouze z důvodu, aby mohl po zopakování části důkazů sám ve věci rozhodnout s upřesněním skutkového stavu, který byl zjištěn soudem prvního stupně na základě výpovědi poškozeného. Odvolací soud ve svém rozsudku konstatoval, že neshledal důvodnými námitky, kterými obviněný zpochybňoval svoji účast na spáchané trestné činnosti a až na shora uvedenou výjimku [upřesnění skutkového děje na základě výpovědi poškozeného; protokolu o ohledání místa činu – ohledně délky použitého nože k útoku na poškozeného; závěrům, které vyplývaly ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví], neshledal nesprávnými hodnotící úvahy nalézacího soudu stran zjištěného skutkového stavu, prokazujícího vinu obviněného. Soud druhého stupně se však ztotožnil s argumentací obhajoby ohledně nesprávné právní kvalifikace jednání obviněného a v tomto směru velmi pečlivě rozvedl své závěry, proč oproti soudu prvního stupně jednání obviněného kvalifikoval podle mírnější právní kvalifikace, a to podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu (viz bod 10. rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je jasné, logické, přesvědčivé a nevykazuje znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud tento (shodně jako soud prvního stupně) dospěl k závěru o vině obviněného.
16. Z napadených rozhodnutí soudů vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění (vedoucí k závěru o vině obviněného) byla učiněna na základě zhodnocení relevantních důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí, znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a protokolu o ohledání místa činu. Výpověď poškozeného z hlediska její použitelnosti a pravdivosti byla oběma soudy hodnocena pečlivě, přičemž v ní nelze shledat takové rozpory, které by činily jeho výpověď nevěrohodnou, jak se obviněný snaží nastínit. Řádně a logicky se oba soudy také vypořádaly s ostatními ve věci provedenými důkazy, přičemž neopomenuly ani uvést, které ve věci provedené důkazy podporují výpověď poškozeného, a které by naopak mohly být v rozporu s ní. Nad rámec uvedeného lze také dodat, že obviněný sice opětovně poukazuje na skutečnosti, které podle něj nebyly dostatečně objasněny, ale již nebere v úvahu ty skutečnosti, že se jimi dostatečně na základě jeho odvolání zabýval odvolací soud v bodech 7. – 9., a zároveň pomíjí ty skutečnosti, které jej z trestné činnosti usvědčují a potvrzují výpověď poškozeného. Nejvyšší soud tak konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků přečinu, kterým byl obviněný uznán vinným, není žádný zjevný rozpor. Učiněná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků přečinu, jímž byl obviněný uznán vinným, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a jsou založena na procesně použitelných důkazech a nešlo ani o případ, kdy by ve vztahu k nim (rozhodným skutkovým zjištěním) nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, jež by odůvodňovaly zásah Nejvyššího soudu.
17. Závěrem lze tedy konstatovat, že námitkami, které obviněný uplatnil v dovolání, se již soudy nižších stupňů zabývaly [jak již bylo shora konstatováno]. Současně je nutno konstatovat, že odvolací soud svůj rozsudek, který je napaden mimořádným opravným prostředkem řádně, logicky a přesvědčivě odůvodnil, tudíž nelze konstatovat, že by tento vykazoval znaky libovůle při hodnocení důkazů za situace, kdy se rovněž dostatečně a přesvědčivě v rámci hodnocení důkazů s nimi vypořádal [tuto skutečnost bezpochyby prokazuje způsob rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako jeho odkaz na důvodnost podaného odvolání, pokud šlo o použitou právní kvalifikaci soudem prvního stupně]. Nejvyšší soud považuje za potřebné, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
18. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. [ též bod 17. ].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 9. 2022
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu