ECLI:CZ:NS:2023:11.TDO.1175.2022.1
sp. zn. 11 Tdo 1175/2022-194
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 1. 2023 o dovolání obviněného P. T. , narozeného XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 6. 2022, č. j. 4 To 232/2022-169, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 8 T 179/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného P. T. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 14. 3. 2022, č. j. 8 T 179/2021-152, byl P. T. (dále také jen „obviněný“) uznán vinným ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Tohoto trestného činu se obviněný, podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, dopustil tím, že:
dne 26. února 2021 v době kolem 14.00 hodin v obci XY, ulici XY, ve vestibulu budovy vlakového nádraží, s vědomím, že se jedná o nedovolené zacházení s psychotropní látkou, neoprávněně prodal P. M., nar. XY, jeden kus PE sáčku s uzavíratelnou lištou o rozměrech 4 x 7 cm se světle béžovou krystalickou látkou o hmotnosti 0,86 g hydrochloridu metamfetaminu s koncentrací metamfetaminové báze 72,0 %, tedy 620 mg metamfetaminu za částku 1 500 Kč a dále s vědomím, že se jedná o nedovolené zacházení s omamnou látkou, prodal o P. M., nar. XY, jeden kus plastového sáčku s uzavírací lištou s obsahem zelené sušiny - vrcholové části rostliny konopí v podobě dvou kusů tzv. palic o délce 5 a 6 cm o celkové hmotnosti 2,8 g s přítomností kanabinoidních látek delta-9-THC, CBN, CBD, když obsah delta-9-THC mnohonásobně převyšoval hodnotu 0,30 hm. %, a to za částku 500 Kč,
přičemž drogová látka pervitin (hydrochlorid methamfetaminu včetně solí, v případě, že takové soli existují) je uvedena v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek jako látka psychotropní zařazená do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a k nakládání s ní předpokládá zákon zvláštní povolení a obviněný nesplňoval podmínky k zacházení s touto látkou dle zákona č. 167/1998 Sb. o návykových látkách, konopí seté (Cannabis sativa), pokud není pěstováno a užíváno výlučně k průmyslovým účelům, je uvedeno v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek jako látka omamná zařazená do seznamu IV podle jednotné úmluvy o omamných látkách a k nakládání s touto látkou předpokládá zákon zvláštní povolení, která obviněný neměl.
2. Za uvedený trestný čin a za sbíhající se přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 6. 2021, č. j. 29 T 29/2021-201, který nabyl právní moci dne 14. 6. 2021, soud prvního stupně obviněnému podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, ve spojení s §43 odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání 14 (čtrnácti) měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dále obviněnému uložil trest propadnutí věci, který ve výroku svého rozsudku podrobně vymezil. Podle §43 odst. 2 věty druhé tr. zákoníku pak soud prvního stupně zrušil výrok o trestu z výše uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které v záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podává obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Kateřiny Vávrové, advokátky, dovolání, a to s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Má za to, že rozhodná skutková zjištění soudů obou stupňů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech.
5. Obviněný připomíná, že soud prvního stupně vyšel při zjišťování skutkového stavu věci v zásadě z výpovědi svědka P. M. Od počátku řízení poukazoval na mnoho rozporů a nesrovnalostí ve výpovědi tohoto svědka, jakož i na to, že sám svědek je uživatelem a distributorem drog a nepamatoval si ani základní události, když tvrdil, že dne 26. 2. 2021 šlo o první případ, kdy si takto obstaral pervitin, nebyl schopen ujasnit průběh nákupu, ačkoliv k první koupi mělo dojít již 20. 8. 2020. Výpověď svědka má tak za nevěrohodnou. Dále obviněný uvádí, že v přípravném řízení poukazoval na nesprávný postup při provedení rekognice, která proběhla s výrazným časovým odstupem, ač nic nebránilo tomu, aby byla provedena rekognice in natura kupř. prostřednictvím videokonference, což by vyloučilo rizika spojená s pandemií Covid-19. Průběh rekognice podle něj vykazoval i další podstatné vady, které použitelnost tohoto důkazu prakticky vylučují. K tomu poukazuje na §104b odst. 2 tr. řádu a článek II. protokolu o rekognici ze dne 20. 9. 2021, v němž svědek popsal osobu, od níž zakoupil drogy. Podle obviněného nebyly splněny zákonné podmínky pro průběh rekognice, k čemuž zmiňuje obsah výpovědi svědka, který vůbec neuvedl, jaké látky mu měla daná osoba prodat, jaké bylo jejich množství ani za jakých okolností se s touto osobou sešel. Čas setkání uváděný svědkem nekoresponduje datům uváděným v obžalobě, rovněž se liší roční období i místo, kde k předání mělo dojít, když svědek nejprve vypověděl, že se tak stalo u OC XY, v rozsudku soudu prvního stupně je ale uveden vestibul vlakového nádraží. Je tedy otázkou, zda byl svědek schopen pojmout, kolikrát se s danou osobou sešel, když nebyl s to specifikovat průběh dílčích schůzek.
6. Následně obviněný poukazuje na to, že soud prvního stupně opřel svá skutková zjištění o protokol o zadržení osoby podezřelé ze dne 26. 2. 2021, v němž svědek M. (mimo jiné) uvedl, že u něj zajištěný pervitin koupil od 45letého muže, který je nakrátko ostříhaný, většinou má na zádech batoh a pohybuje se okolo vlakového nádraží. Víc o něm prý nevěděl. Obviněný připomíná, že svědek byl zadržen de facto pár minut po údajné koupi pervitinu, a tedy si mohl nejlépe pamatovat podobu osoby, od níž jej zakoupil. Je proto otázkou, jak si mohl za sedm měsíců poté během rekognice vzpomenout na mnohem více podrobností ohledně osoby, od které drogy zakoupil. Zmiňuje též část výpovědi svědka učiněné v přípravném řízení i při hlavním líčení, kde svědek sděluje, že daná osoba byla spíše hubená, kdežto on je spíše svalnatý, až podsaditý. Jestliže svědek při svém zadržení uvedl, že kvalitu pervitinu vždy „ochutnal brčkem“, avšak později v řízení již tuto skutečnost neuváděl, měl podle něj prvostupňový soud i tento rozpor hodnotit v odůvodnění svého rozsudku. Vzhledem k řadě rozporů ve výpovědi daného svědka, letitého uživatele drog, jehož paměť není zřejmě zcela v pořádku, má obviněný za to, že soud prvního stupně měl všechny tyto skutečnosti vzít při hodnocení věrohodnosti jeho výpovědi v potaz.
7. Závěrem dovolání obviněný zmiňuje nedostatečnou společenskou škodlivost svého jednání (ve smyslu materiálního znaku trestného činu) s ohledem na množství drogy, kteroužto námitku uplatnil již v odvolacím řízení, avšak odvolací soud ji neakceptoval. Obviněný dále vyslovuje přesvědčení, že v řízení před soudy obou stupňů byla porušena zásada in dubio pro reo , a to zejména s odkazem na nestálost výpovědi jediného usvědčujícího svědka M., a nelze tak učinit závěr o skutkovém ději, tedy že se předmětné trestné činnosti dopustil právě on. Jestliže by pak pro takový závěr přeci jen skutkový stav svědčil, měly podle jeho názoru oba soudy aplikovat zásadu ultima ratio a zhodnotit účelnost jeho trestního stíhání.
8. S odkazem na výše uvedené obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil obě napadená soudní rozhodnutí a podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
9. K dovolání obviněného se vyjádřil JUDr. Michal Basík, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a dovolacích námitek obviněného státní zástupce uvádí, že ačkoliv lze dovolací námitky obviněného formálně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu ve spojení s §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, považuje dovolání za zjevně neopodstatněné.
10. Stran námitek obviněného týkajících se důkazního řízení a hodnocení důkazů soudem prvního stupně, především posuzování věrohodnosti svědka M., připomíná státní zástupce, že těžiště dokazování leží v řízení před nalézacím soudem, neboť ten představuje subjekt trestního řízení nejvhodněji vybavený prostředky pro zjišťování skutkového stavu s ohledem na plné uplatnění zásad bezprostřednosti a ústnosti v hlavním líčení. Tyto zásady hrají o to větší roli, jde-li o hodnocení výpovědi obžalovaného či svědka, což dále vysvětluje. Role nalézacího soudu je tak stěžejní a korekce jeho skutkových zjištění v odvolacím či dovolacím řízení je přípustná zcela výjimečně. Obecně tak platí, že postupoval-li nalézací soud důsledně podle §2 odst. 6 tr. řádu a svá skutková zjištění náležitým způsobem logicky odůvodnil, nemůže odvolací ani dovolací soud napadený rozsudek zrušit pouze z toho důvodu, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným výsledkem [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (N 67/77 SbNU 31), body 33. až 34.]. K tomu však v projednávané věci podle státního zástupce nedošlo.
11. Stání zástupce dále připouští, že daný svědek zřejmě směšoval detaily z obou nákupů drogy. Nicméně si vybavil základní podstatné body komunikace s obviněným a ohledně nich vypovídal konzistentně (k tomu odkazuje na s. 4 až 5 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž zde předestřené vnitřní úvahy soudu prvního stupně státní zástupce jako jakkoli excesivní nehodnotí. Námitka obviněného je tudíž podle jeho přesvědčení zjevně neopodstatněná.
12. Pokud jde o provedenou rekognici, která podle obviněného představuje procesně nepoužitelný důkaz, shoduje se státní zástupce naopak se závěry soudů nižších stupňů v tom, že nebylo možné provést rekognici in natura s ohledem na panující epidemiologická omezení a doporučení, pročež byla naplněna hypotéza ustanovení §104b odst. 4 tr. řádu. I kdyby ale nebyly zcela splněny podmínky pro tento postup, ani to by samo o sobě nezapříčinilo absolutní procesní nepoužitelnost takto získaného důkazu (k tomu státní zástupce odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3709/16), a to přesto, že trestní řád přirozeně rekognici in natura preferuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 1997, sp. zn. 2 Tzn 90/97, anebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2001, sp. zn. IV. ÚS 37/01). Nepoužitelnost důkazu by nadto mohla založit jen tak závažná procesní vada, z níž by bylo možné usuzovat na nevěrohodnost provedené rekognice (např. nedostatečný počet osob, mezi nimiž má být poznávaná osoba ukázána, výrazná odlišnost mezi ukazovanými osobami apod.). K ničemu takovému však v projednávané věci nedošlo; nevyvstala ani relevantní pochybnost o totožnosti obviněného a zpochybňované fotorekognice byly provedeny za účasti soudce jako neodkladný úkon, přičemž svědek při výslechu provedeném před rekognicí podle §104b odst. 2 tr. řádu obviněného dostatečně popsal, včetně uvedení jednotlivých markantů, přičemž tento popis poznávané osoby korespondoval s charakteristikami obviněného, jehož svědek během relativně krátké chvíle poznal. Podle státního zástupce tedy byly dodrženy požadavky plynoucí z §104b odst. 2 tr. řádu. Námitky zpochybňující procesní použitelnost provedené rekognice tak má státní zástupce rovněž za zjevně neopodstatněné.
13. Konečně snaží-li se obviněný dosáhnout alternativního vyřízení trestní věci, v čemž lze obsahově spatřovat (spolu s argumentací nízkou společenskou škodlivostí) i námitku porušení zásady subsidiarity trestní represe , uzavírá státní zástupce, že pro takový postup nebyly v projednávané trestní věci splněny podmínky. Pro pořádek pak připomíná, že přijetím trestního zákoníku došlo od 1. 1. 2010 k odklonu od původního materiálního pojetí trestného činu k pojetí formálnímu obsahujícímu materiální korektiv obsažený v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Tento korektiv přichází v úvahu pouze v situacích, v nichž lze uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti, tedy splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom naplnění funkce represivní není v daném případě nezbytné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 2550/12 nebo ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2801/16). Přichází tak v úvahu pouze ve výjimečných případech, pokud konkrétní skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
14. Obviněný přitom spáchal dotčený přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku způsobem, jenž se běžným případům, v nichž tento trestný čin figuruje, nikterak nevymyká. Namístě rozhodně nebyl ani kterýkoli z fakultativních procesních odklonů, jichž se obviněný domáhal v odvolacím řízení. To proto, že žádná z okolností jeho případu takový postup neodůvodňuje. Naopak je třeba zdůraznit potřebu trestního postihu za projednávaný skutek, a to s přihlédnutím k opisu z evidence rejstříku trestů obviněného, jenž od roku 1998 čítá celkem 19 záznamů; v této souvislosti lze opodstatněně pochybovat o tom, zda uložené a vykonané tresty dostatečně naplnily svůj účel. I tato skupina námitek tak je podle státního zástupce zjevně neopodstatněná.
15. Dovolává-li se obviněný aplikace zásady in dubio pro reo , zdůrazňuje státní zástupce, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou pro uplatnění této zásady splněny podmínky, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v případě obviněného.
16. S ohledem na uvedené proto státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
17. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájkyni obviněného k případné replice . Tu však do dne vydání tohoto usnesení neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.
19. Protože dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý ze zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení (§265i odst. 3 tr. řádu).
20. Obviněný ve svém dovolání uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Z jeho dovolání se však dále podává – byť formálně neuplatněný – dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu , neboť své námitky obviněný směřuje proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, přičemž platí, že pouze skrze tento dovolací důvod lze napadat rozhodnutí soudu prvního stupně, což obviněný činí. Z logiky věci se tak Nejvyšší soud nejprve zabýval tímto dovolacím důvodem. Ten je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. řádu (druhá alternativa).
21. Dovolání obviněného (nahlíženo materiálně) míří na druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu, neboť rozsudku soudu prvního stupně vytýká obecně vady uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [a dílem i vady uvedené v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu].
22. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu , je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (prvá alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa) . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.
23. Závěrečná část dovolací argumentace obviněného se dotýká – formálně vzato – prvé alternativy tohoto dovolacího důvodu, neboť obviněný v podstatě brojí proti závěru o trestnosti jeho jednání, když namítá jeho nedostatečnou společenskou škodlivost. Činí tak ale způsobem, který nelze z pohledu dovolacího soudu akceptovat. To proto, neboť jen povšechně tvrdí nedostatek společenské škodlivosti jeho jednání, aniž by toto tvrzení opřel o jakoukoliv hlubší právní argumentaci. Tato část námitek obviněného proto podle Nejvyššího soudu není způsobilá naplnit uvedený (obviněným ostatně ani výslovně neuplatněný) dovolací důvod.
24. Obviněným deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je pak dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů ( prvá alternativa ) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech ( druhá alternativa ) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy ( třetí alternativa ).
25. Smyslem tohoto dovolacího důvodu je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu, jíž se dovolává v nyní projednávané trestní věci i obviněný (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém , tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
26. Dovolací námitky obviněného směřují k prvé a druhé alternativě tohoto dovolacího důvodu. Obviněný totiž tvrdí, že soud prvního stupně nesprávně hodnotil věrohodnost výpovědi svědka M., pročež jsou rozhodná skutková zjištění soudu prvního stupně, jenž jsou určující pro naplnění znaku přečinu, jímž byl uznán vinným, ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. Dále obviněný namítá, že rekognice podle fotografií, na jejímž základě jej svědek M. označil jako osobu, od níž zakoupil drogy, byla provedena v rozporu se zákonem, neboť nebyly splněny podmínky pro neprovedení rekognice in natura a daný úkon vykazoval i další vady. Obviněný zjevně poukazuje na nezákonnost takto provedeného důkazu, o nějž se následně soud nemohl – pro tuto vadu – opírat při utváření svých skutkových zjištění.
27. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že při respektování shora uvedeného obsahového vymezení zákonných dovolacích důvodů interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
28. Nejvyšší soud se seznámil s obsahem napadených rozhodnutí, jakož i s řízením, které předcházelo jejich vydání, a dospěl k závěru, že většina dovolací argumentace obviněného sice odpovídá jím výslovně uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, avšak je zjevně neopodstatněná. Závěrečná část dovolacích námitek pak pro svoji obecnost není s to naplnit žádný dovolací důvod, přičemž Nejvyšší soud není oprávněn jakkoliv dotvářet argumentaci dovolatele. Nezbylo mu tak, než aby dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. K jednotlivým námitkám pak – v souladu s §265i odst. 2 tr. řádu – uvádí stručně následující.
29. Prvá část dovolacích námitek směřuje proti hodnocení věrohodnosti svědka M., jehož výpověď podle obviněného obsahuje od počátku řadu rozporů a nesrovnalostí, přičemž svědek sám má být uživatelem a distributorem drog. Zároveň obviněný brojí i proti hodnocení výpovědi tohoto svědka učiněné při jeho zadržení dne 26. 2. 2021, při níž tento osobu, od níž měl zakoupit drogy, popsal jen velmi obecně s tím, že o ní nic bližšího neví, avšak při následném výslechu (předcházejícím rekognici podle fotografií) dne 20. 9. 2021 byl schopen ji identifikovat mnohem podrobněji.
30. K této námitce Nejvyšší soud uvádí, že soud prvního stupně si byl při hodnocení věrohodnosti výpovědi daného svědka velmi dobře vědom výhrad týkajících se jeho osoby a konzistentnosti jeho výpovědi a na tyto skutečnosti zaměřil svoji pozornost (srov. strany 4 a 5 jeho rozsudku). Je třeba připustit, že výpověď svědka M. v hlavním líčení skutečně (viz č. l. 145 a násl.) působila v dílčích částech zmateně, avšak právě z tohoto důvodu soud prvního stupně nakonec z popisu skutku vypustil jednání, které bylo obviněnému rovněž kladeno za vinu v obžalobě a jež mělo spočívat (stručně řečeno) v prodeji drog svědku M. již dne 20. 8. 2020 (tolik zároveň k výhradám obviněného týkajícím se tohoto dílčího jednání). Jde-li o jednání obviněného ze dne 26. 2. 2021, tak platí, že ohledně něj soud prvního stupně neměl žádné dílčí pochybnosti, neboť svědek stran tohoto vypovídal v hlavním líčení v podstatných bodech shodně jako v přípravném řízení, a jeho výpovědi tak soud uvěřil [srov. protokol o rekognici na č. l. 43 verte, který soud prvního stupně provedl podle §211 odst. 2 písm. b) tr. řádu k důkazu v hlavním líčení – viz č. l. 136]. Poukazuje-li obviněný na dílčí rozpory ve výpovědi svědka týkající se i tohoto nákupu, je nutno říci, že zdůrazňuje méně významné okolnosti spáchání trestného činu, které svědek s odstupem času mohl přestat vnímat jako relevantní (např. zda před koupí pervitin „ochutnal brčkem“ či nikoliv).
31. Závěr o věrohodnosti výpovědi daného svědka pak podporuje i zjištění, že tento před provedením výše uvedené rekognice ve vztahu k osobě obviněného (mimo jiné) vypověděl, že šlo o „muže ve věku 35 až 40 let, nemluvil úplně srozumitelně, jakoby šišlal, měl, myslím, krátké vlasy, do hněda, na sobě košili, kostkovanou, červenou, džíny, dlouhé. Na nohou měl tenisky. Měl ruksak na zádech a představil se mi jako Š. Na hlavě měl brýle typ pilot. Byl o něco větší než já, vlastně přibližně stejně vysoký. Postavy byl hubené. Přízvuk měl český. Dále jsem si všiml, že pánovi chybělo pár zubů. Celkově měl prořídlý chrup. Tetování měl asi na ruce, na levé, ale co měl za tetování, to nevím. (…)“ (viz č. l. 43 verte). Shodně pak svědek M. vypověděl ohledně popisu osoby obviněného, včetně jeho přezdívky, i při hlavním líčení (viz č. l. 145 verte a 147 verte) a nejinak tomu bylo i při vydání věci dne 21. 8. 2020, kdy svědek uvedl k osobě, od níž měl zakoupit pervitin, osobité znaky jako přezdívku „Š.“ a absenci chrupu (viz protokol o tomto procesním úkonu na č. l. 57, který však byl ve věci proveden toliko jako listinný důkaz – srov. č. l. 136 verte). Obviněný tomuto popisu svědka odpovídá jednak v tom směru, že sám danou přezdívku označil za jemu vlastní, ale i značně individuálními markanty v podobě řídkého chrupu a tetování na levé ruce (v podrobnostech srov. odůvodnění na stranách 4. a 5. rozsudku soudu prvního stupně).
32. Lze jen dodat – jak ostatně výstižně připomenul ve svém vyjádření i státní zástupce – že hodnocení důkazů je doménou soudu prvního stupně, potažmo za splnění zákonných podmínek soudu odvolacího, nikoliv Nejvyššího soudu, jemuž – v souladu s výše uvedenou judikaturou Ústavního soudu – přísluší „toliko“ posoudit, zda se skutková zjištění soudů nižších stupňů neocitají ve zjevném rozporu s ve věci provedenými důkazy. Jak je zjevné z výše uvedeného hodnocení, o takový případ v nyní projednávané trestní věci nejde. Nejvyšší soud proto ve vztahu k této kategorii námitek uzavírá, že soud prvního stupně se při posuzování věrohodnosti výpovědi svědka M. nedopustil žádného pochybení, které by bylo možné kvalifikovat jako zjevný rozpor ve smyslu první alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Tyto výhrady obviněného proto shledal zjevně neopodstatněnými.
33. Druhá část dovolacích námitek se týká zákonnosti provedeného důkazu – rekognice podle fotografií, pro jejíž provedení podle obviněného nebyly splněny zákonné podmínky a její realizace měla vykazovat i další procesní vady.
34. K této námitce Nejvyšší soud uvádí, že se jí velmi přesvědčivě již dříve zabýval soud prvního stupně, který na s. 5 svého rozsudku vysvětlil, že konání rekognice in natura bránila v době provedení tohoto procesního úkonu platná a účinná protipandemická opatření. Zcela logicky soud prvního stupně (a před ním již policejní orgán – srov. protokol o rekognici na č. l. 42) vysvětlil, že vzhledem k povinnosti zakrytí dýchacích cest ochrannými pomůckami by provedení rekognice in natura postrádalo smysl, a to ať již by se konalo v prostorách policejního orgánu, anebo prostřednictvím videokonference. S těmito závěry se následně ztotožnil i soud odvolací, který v bodu 8. svého nyní napadeného usnesení dodal, že rekognice podle fotografií naopak byla pro svědka s ohledem na dobu, která uplynula od spáchání činu, spíše náročnější, neboť předložené fotografie nemusely korespondovat s aktuální podobou poznávané osoby. Přesto však svědek obviněného v podstatě okamžitě identifikoval. Uvedený postup rovněž podle Nejvyššího soudu nezakládá žádné pochybnosti ohledně zákonnosti provedení rekognice podle fotografií ve smyslu §104b odst. 4 tr. řádu, a proto i tuto námitku obviněného shledal zjevně neopodstatněnou.
35. Jestliže obviněný dále tvrdí, že provedená rekognice vykazovala vady týkající se předchozího výslechu svědka ve smyslu §104b odst. 2 tr. řádu, pak tyto výhrady Nejvyšší soud nemůže akceptovat. Z obsahu protokolu na č. l. 43 verte totiž plyne, že svědek se při výslechu bezprostředně předcházejícím provedené rekognici vyjádřil jak k poznávané osobě, kterou popsal (včetně uvedení shora vzpomenutých markantů), tak i k okolnostem, za nichž tuto vnímal, včetně sdělení, že od ní ve dvou případech zakoupil drogy a kdy se tak stalo.
36. Závěrečná část dovolání obviněného pak již spočívá pouze v obecném tvrzení o nedostatečné společenské škodlivosti jeho jednání s ohledem na množství drogy, s níž nakládal, dále o porušení zásady in dubio pro reo a konečně brojí proti neaplikaci zásady ultima ratio při hodnocení účelnosti jeho trestního stíhání. K prve uvedené námitce Nejvyšší soud dodává, že tato by sice – obecně vzato – odpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. To však jen za předpokladu, že by byla podpořena určitou právní argumentací zpochybňující správnost právního posouzení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným [zde Nejvyšší soud připomíná, že mu nepřísluší domýšlet směr dovolací argumentace obviněného a takto neurčitě formulované námitky jsou pro svou neurčitost nepřezkoumatelné (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, a ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014]. O takový případ ale v nyní projednávané trestní věci nejde. Zbývající obecné námitky obviněného jsou pak ryze procesního charakteru a vyjma případů, kdy by se ukázaly důvodnými (což se však nestalo) a současně indikujícími porušení práva obviněného na soudní ochranu, resp. jeho práva na spravedlivý proces, se jimi Nejvyšší soud nemůže zabývat.
37. Proto pouze obecně konstatuje, že obviněný byl uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, spočívajícím v prodeji hned dvou různých druhů omamných a psychotropních látek, což zvyšuje společenskou škodlivost jeho jednání a nelze proto hovořit o tom, že by daný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty ve smyslu stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, Tpjn 301/2012, uveřejněného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.
38. Namítá-li dále obviněný porušení zásady in dubio pro reo , přehlíží zjevně, že v otázce jeho viny nepanovala na straně soudů nižších stupňů žádná pochybnost, kterou tyto měly vyložit v jeho prospěch. Lze jen doplnit, že daná zásada se aplikuje až na závěr kompletně provedeného dokazování a jeho hodnocení, nikoliv u jednotlivých důkazů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 3146/18).
39. Konečně dovolává-li se obviněný aplikace zásady ultima ratio s poukazem na posouzení účelnosti jeho trestního stíhání [tj. ve smyslu užití postupu podle §172 odst. 2 tr. řádu, popř. podle §223 odst. 2 tr. řádu, anebo §257 odst. 1 písm. c) tr. řádu], je nutno říci, že takový postup orgánů činných v trestním řízení je čistě fakultativní a jeho neužití nezakládá porušení procesních práv obviněného a tím spíše ani porušení jeho práva na soudní ochranu, resp. práva na spravedlivý proces.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
40. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného P. T. sice odpovídalo jím uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak Nejvyšší soud jej shledal zjevně neopodstatněným. Ve zbývající části pak naznal, že dovolací námitky obviněného pro jejich vysokou obecnost nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, jehož naplnění by teoreticky přicházelo v úvahu. A protože platí, že z dovolacích námitek se nepodává ani porušení práva obviněného na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu hlavy páté Listiny, nezbylo, než aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnul. V souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 18. 1. 2023
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.
předseda senátu