ECLI:CZ:NS:2023:11.TDO.643.2023.1
sp. zn. 11 Tdo 643/2023-364
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7. 2023 o dovolání obviněného J. S. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 11. 2022, sp. zn. 4 To 306/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 4 T 17/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. S. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 19. 7. 2022, č. j. 4 T 17/2019-262, byl obviněný J. S. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným jednak přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců. Vyjma toho okresní soud uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR na náhradě majetkové škody částku ve výši 6.350 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení (ve výši REPO sazby stanovené ČNB pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, a to jdoucí ode dne následujícího po dni právní moci rozsudku do zaplacení), a poškozenému J. Š. na náhradě majetkové škody částku ve výši 19. 485,50 Kč a na náhradě nemajetkové škody (bolestného) částku ve výši 10.621,50 Kč.
2. Výše uvedený rozsudek Okresního soudu v Děčíně právní moci nenabyl, neboť obviněný J. S. proti tomuto rozhodnutí podal odvolání, a to do výroku o vině i o trestu. O tomto řádném opravném prostředku následně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem tak, že jej svým usnesením ze dne 21. 11. 2022, č. j. 4 To 306/2022-327, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodný.
3. Podle skutkových zjištění okresního soudu se obviněný J. S. předmětné trestné činnosti dopustil tím, že:
dne 31. 5. 2018 v době kolem 19:58 hod. v XY, v ulici XY, na schodišti k domu č. p. XY, na které je vidět z ulice XY přes plot, poškozeného J. Š. udeřil hřbetem ruky a poté pěstí udeřil do obličeje a pak jej zezadu chytl za hlavu a shodil na záda na schody, kde jej zaklekl a současně přidržoval nejprve za hlavu a ruce a poté za obě ruce, čímž mu způsobil pohmoždění hlavy, obou tváří, krku, levé podpažní krajiny a zadní strany hrudníku a podvrtnutí krční páteře, tedy zranění, které si vyžádalo lékařské ošetření a následné omezení poškozeného v obvyklém způsobu života po dobu jednoho týdne.
II.
Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Obviněný D. S. napadl usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 11. 2022, č. j. 4 To 306/2022-327, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 19. 7. 2022, č. j. 4 T 17/2019-262, dovoláním podaným prostřednictvím svého obhájce, které opětovně zaměřil proti výrokům o vině i trestu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku odkázal na existenci dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. e), g), h), m) tr. řádu.
II. 1.
Překážka věci rozhodnuté
5. V prvé řadě dovolatel s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu namítl, že trestním příkazem Okresního soudu v Děčíně ze dne 26. 3. 2019, č. j. 4 T 17/2019-131, byl uznán vinným projednávaným skutkem, jímž měl spáchat přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl tímto soudem odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Jak vyplývá z doložky právní moci vyznačené Okresním soudem v Děčíně dne 6. 5. 2019, tento trestní příkaz nabyl právní moci dne 27. 4. 2019. Z tohoto důvodu obviněný již v předchozích fázích trestního řízení opakovaně namítal, že v dané věci nastala překážka věci pravomocně rozhodnuté, pročež již není možné o podané obžalobě v téže věci opětovně rozhodnout.
6. Podle názoru odvolacího soudu však nelze této námitce přiznat důvodnost, a to přesto, že soud prvního stupně na vydaném trestním příkazu nesprávně vyznačil doložku právní moci, neboť přehlédl, že toto rozhodnutí nebylo řádně doručeno obhájci, kterým byl obviněný zastupován již v přípravném řízení. Následně krajský soud konstatoval, že předmětné pochybení bylo napraveno, načež obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti danému trestnímu příkazu odpor, čímž byl trestní příkaz ze zákona zrušen a ve věci bylo nařízeno hlavní líčení. S tímto názorem odvolacího soudu však dovolatel vyjádřil zásadní nesouhlas.
7. Na základě stabilizované judikatury obviněný konstatoval, že doložka právní moci je úředním osvědčením o nabytí právní moci, kterému svědčí presumpce správnosti a strana soudního sporu není povinna zkoumat či nahlížením do spisu ověřovat, zda takto úředně osvědčená skutečnost skutečně nastala (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 456/97.) Přestože doložka právní moci je mnohými považována za pouhé úřední osvědčení, tak její vyznačení na rozhodnutí, které dosud není pravomocné, je ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, nesprávným úředním postupem a stát odpovídá za zákonem stanovených podmínek za škodu, která vznikla, byl-li na základě takto vyznačené doložky právní moci podán návrh na soudní výkon rozhodnutí (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2888/10). Především však podle dovolatele nelze odhlédnout od procesní zásady ne bis in idem , tedy od faktického zákazu nového stíhání obviněného pro týž skutek. Věc, která byla předmětem rozhodnutí, je rozřešena definitivně a závazně, a proto nemůže být předmětem nového projednávání v jiném procesu.
8. S ohledem na výše uvedené má dovolatel za to, že v jeho věci bylo pravomocně rozhodnuto a tímto rozhodnutím byla vytvořena překážka věci rozhodnuté, pročež je jeho další trestní stíhání ve smyslu §11 odst. 1 písm. h) tr. řádu nepřípustné. Jelikož tímto postupem byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, nelze se ani ztotožnit s postupy soudu prvního i druhého stupně, které předmětnou námitku ignorovaly – naopak v trestním spise v současnou chvíli existují dvě pravomocná rozhodnutí (trestní příkaz a rozsudek), na kterých je vyznačena doložka právní moci.
II. 2.
Pohnutka jednání obviněného stran ublížení na zdraví
9. Dovolatel dále upozornil na to, že soudy nižších stupňů se vůbec nezabývaly pohnutkou jednání, které je mu kladeno za vinu, toliko stroze konstatovaly proběhnuvší „SMS válku“ mezi jeho osobou a svědkyní M. T. (jeho expřítelkyní). Za této situace má dovolatel za to, že v rámci subsumpce pod skutkovou podstatu přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku zcela absentuje materiální stránka, neboť k naplnění pojmu „ublížení na zdraví“ ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku zákon předpokládá poruchu zdraví, která znesnadňuje poškozenému (a to nikoli jen po krátkou a zcela přechodnou dobu) výkon jeho obvyklé činnosti nebo má jiný nepříznivý vliv na obvyklý způsob jeho života, který zpravidla vyžaduje lékařské ošetření. Vyjma toho obviněný odkázal na standardní judikaturu, aby následně akcentoval, že ne každá porucha zdraví je ublížením na zdraví ve smyslu trestního zákoníku, pročež nestačí u osoby poškozeného identifikovat přechodné bolesti, dočasnou nevolnost, oděrky, modřiny či toliko subjektivní pocity bez jejich řádné lékařské objektivizace. Nicméně samotné znesnadnění obvyklého způsobu života poškozeného musí ve světle již ustálené judikatury trvat nejméně sedm kalendářních dnů, byť není vyloučena ani porucha zdraví, která netrvala obvykle požadovanou minimální dobu sedmi dnů (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. II/1965 a č. 16/1986 Sb. rozh. tr.).
10. Dále obviněný zdůraznil, že při řešení otázky, zda jde o ublížení na zdraví či nikoliv, musí být každý jednotlivý případ posuzován komplexně a individuálně. V následující části citoval některé výroky znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství MUDr. Jiřího Fialky, CSc. (který v projednávané věci zpracoval znalecký posudek) a který (k věci mimo jiné) uvedl, že pokud byl poškozený již po uplynutí doby jednoho týdne schopen cestovat osobním automobilem na vzdálenost 240 km, nebyly v tu dobu již jeho tělesné obtíže významné. Vyjma toho znalec dodal, že pracovní neschopnost v rozsahu čtrnácti dnů musela vycházet především ze subjektivních pocitů pacienta, avšak úměrně tomu, co poškozený utrpěl, označil dobu šesti až sedmi dní za dobu, kdy už sám poškozený usoudil, že je fyzicky schopen absolvovat předmětnou cestu do Prahy a zpět.
11. S odkazem na výše uvedené okolnosti má dovolatel za to, že v jeho věci nebyly naplněny materiální znaky trestného činu ublížení na zdraví v době, po kterou by měl být poškozený omezen v běžném způsobu života. Ostatně ani soudem provedené kamerové záznamy nepotvrdily, že by se dopustil vůči poškozenému „brutálního útoku“, a proto všechna tvrzení poškozeného (stran jeho zranění) označil jako účelová a podaná toliko ve snaze co nejvíce mu uškodit.
II. 3.
Pohnutka jednání obviněného stran výtržnictví
12. Podle názoru dovolatele z tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně rovněž nevyplynulo, že by z jeho strany došlo k naplnění zákonem předepsaných znaků přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, tedy k jednání narušujícímu závažným způsobem veřejný klid a pořádek. Navíc předmětem ochrany (objektem daného přečinu) primárně nejsou individuální zájmy jednotlivých občanů, nýbrž veřejný pořádek coby hodnota, která individuální zájmy jednotlivců přesahuje. S ohledem na posledně uvedené je proto nezbytné zkoumat, zda trakt domu za brankou je skutečně místem veřejnosti přístupným, neboť místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup širší okruh lidí, byť je přístupné jen určitému okruhu lidí (škola, nemocnice) a v určitou dobu (během otevírací či provozní doby). Ostatně při posuzování činů „výtržnické povahy“ je nutné uvážit též intenzitu a průběh útoku, dále okolnosti, za nichž byl čin spáchán, pohnutku činu, vyhodnocení následků napadení, jakož i osobu pachatele.
13. Podle mínění dovolatele se soudy obou nižších stupňů s výše vymezenými kritérii nevypořádaly, a to přesto, že výše uvedené zákonné znaky jsou nejen znaky charakterizující trestný čin výtržnictví, nýbrž odlišují tento přečin i od v úvahu přicházejících přestupků (zejména přestupků proti veřejnému pořádku a proti občanskému soužití ve smyslu zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů). Vyjma toho oba soudy nižších stupňů zjevně nehodnotily důkazní prostředky jednotlivě a ve vzájemné souvislosti, pouze upřednostnily zájmy poškozeného, v jehož výpovědi však převládají „subjektivní stesky“.
II. 4.
Zásada subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio
14. Obviněný taktéž poukázal na to, že soudy obou nižších instancí měly v rámci svého rozhodování zohlednit zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio. V rámci této námitky vyjádřil přesvědčení, že v každém projednávaném případě je nezbytné posuzovat okolnosti spáchané trestné činnosti z hlediska její povahy a závažnosti (podle §39 odst. 2 tr. zákoníku) a její společenskou škodlivost se zřetelem na tuto zásadu (podle §12 odst. 2 tr. zákoníku).
15. Na základě rozsáhlých citací z právní teorie a standardní judikatury dovolatel konstatoval, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny zákonné znaky, je trestným činem, a proto je nutné z něj vyvodit trestní odpovědnost. V případě méně závažných trestných činů (zejména přečinů) je však tento závěr korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech, kdy uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na předmětnou zásadu není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
16. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněn principem ultima ratio , z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. K tomu obviněný dodal, že nejde o samostatný znak trestného činu, který by se hodnotil mimo formální znaky trestného činu, jak tomu bylo při materiálním pojetí trestného činu, ale o zásadu, která musí být zvažována a případně použita v průběhu celé interpretace a aplikace konkrétní trestněprávní normy (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
17. V návaznosti na výše uvedené obviněný tvrdí, že oba soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům předmětné skutkové podstaty, pročež okresní soud obviněnému uložil podmíněný trest odnětí svobody při samé dolní hranici stanovené trestní sazby s odkladem na nejnižší možnou délku zkušební doby.
II. 5.
Shrnutí a závěrečný návrh dovolatele
18. Jelikož trestní příkaz samosoudkyně Okresního soudu v Děčíně ze dne 26. 3. 2019, č. j. 4 T 17/2019-131, způsobuje překážku věci rozhodnuté, která dosud neodpadla, nemůže být s ohledem na zásadu ne bis in idem ve vztahu k obviněnému opakovaně rozhodováno o totožném skutku. Z této skutečnosti plyne nesprávnost a nezákonnost rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 19. 7. 2022, č. j. 4 T 17/2019-262, stejně jako navazujícího usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 11. 2022, č. j. 4 To 306/2022-327. Souběžně je dovolatel přesvědčen, že v řízení nebylo prokázáno jednání, které je mu kladeno za vinu, ježto popsané jednání nenaplňuje zákonné znaky skutkové podstaty předmětných přečinů, za které byl odsouzen, jakož ani nebylo soudy obou stupňů postupováno s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio .
19. Vzhledem k tomu dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.11.2022, č. j. 4 To 306/2022-327, stejně jako rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 19. 7.2022, č. j. 4 T 17/2019-262 (jakož i další rozhodnutí obsahově navazující na citovaná rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu) a aby přikázal, aby věc byla Okresním soudem v Děčíně v potřebném rozsahu znovu projednána a rozhodnuta.
II. 6.
Stanovisko nejvyššího státního zástupce
20. K podanému dovolání se ve svém písemném stanovisku ze dne 15. 6. 2023, sp. zn. 1 NZO 467/2023-14, vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále pouze „státní zástupce“), který úvodem předeslal, že obviněný v rámci svého dovolání uplatnil námitky, které již vznášel před okresním soudem a následně i v rámci svého odvolání. Nicméně oba soudy nižších stupňů se s těmito námitkami řádně vypořádaly, přičemž státní zástupce se s argumentací obou soudů bez výhrad ztotožnil a v podrobnostech na ně odkázal.
21. Stran námitky dovolatele, že jeho odsouzení brání pravomocný trestní příkaz Okresního soudu v Děčíně ze dne 26. 3. 2019, č. j. 4 T 17/2019-131, na kterém byla (byť omylem) vyznačena doložka právní moci, státní zástupce uvedl, že nesprávné vyznačení právní moci je toliko chybným úředním postupem a pravdivost právní moci potvrzuje takové vyznačení jen do okamžiku, kdy je dokázán opak. V návaznosti na to státní zástupce dodal, že tato námitka ve svých důsledcích směřuje v neprospěch obviněného, neboť jejím prostřednictvím dovolatel usiluje o zrušení rozhodnutí rozsudku, jímž mu byl uložen mírnější trest odnětí svobody, s tvrzením, že nepřestal existovat trestní příkaz, kterým mu byl za totožné trestné činy uložen přísnější trest odnětí svobody. Je to však pouze nejvyšší státní zástupce, který je oprávněn podat dovolání v neprospěch obviněného, tudíž by v tomto bodě bylo dovolání podáno osobou neoprávněnou.
22. Stran námitky, ve které dovolatel namítl, že soudy nižších stupňů se nevypořádaly s pohnutkou jeho jednání, nicméně nikterak nekonkretizoval, jakou pohnutku má vlastně na mysli, státní zástupce pouze stručně dodal, že jde o námitku, u níž není zřejmé, že by mohla odpovídat nějakému ze zákonem vymezených dovolacích důvodů. Podobně námitkou, že poškozený Š. nebyl po utrpěném úrazu omezen v obvyklém způsobu svého života po dobu jednoho týdne, dovolatel vyjádřil toliko svůj nesouhlas s předmětným skutkovým zjištěním, přestože oba soudy nižších stupňů ve svých odůvodněních řádně odůvodnily dobu trvání jeho léčby po dobu jednoho týdne. Nadto dovolatel neoznačil žádný konkrétní „zjevný rozpor“ mezi konkrétním důkazem a omezením poškozeného v obvyklém způsobu života. Celkový obsah jeho námitek by mohl směřovat spíše k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo , nicméně se jedná o zásadu procesní, kterou je možno zkoumat v dovolacím řízení pouze za podmínek shora uvedeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu – konkrétně v případě zjevného nesouladu nebo dalších zde uvedených vážných porušení práv obviněného na spravedlivý proces. Pokud však dovolatel takové vady sám neoznačil, neodpovídá ani tato námitka žádnému zákonnému dovolacímu důvodu.
23. Obviněný následně brojí proti posouzení svého jednání jako trestného činu výtržnictví, k čemuž obecně popisuje, jaké znaky by výtržnictví mělo mít. K vlastní trestní věci však jen stručně poznamenal, že soudy se s uvedenými obecnými kritérii „nevypořádaly“ a že odvolací soud tak učinil „přes námitky dovolatele“. Ani z této námitky není zřejmé, na základě jakého dovolacího důvodu obviněný vyjádřil svůj nesouhlas, přičemž takto formulované námitky žádnému dovolacímu důvodu neodpovídají.
24. K námitce dovolatele založené na zásadě subsidiarity trestní represe státní zástupce dodal, že obviněný za pomoci četných citací z nauky i judikatury učinil obsáhlý obecný výklad uvedené zásady, avšak poté toliko zmínil, že soudy v jeho trestní věci dospěly k závěru, že „posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty“. Soudy však takový závěr neučinily. Naopak okresní soud shledal, že jednání obviněného dosáhlo intenzity trestného činu a odvolací soud se následně zabýval společenskou škodlivostí jednání obviněného, v rámci které jednoznačně odmítl užití principu ultima ratio i zásady subsidiarity trestní represe, neboť v projednávaném případě neshledal okolnosti, které by z jednání obviněného učinily případ zcela výjimečný. Ostatně takové okolnosti neuvedl ani samotný dovolatel, pouze konstatoval, že tyto okolnosti shledaly soudy, v čemž se zcela mýlí. Pokud by s jistou rezervou bylo možno považovat takto formulovanou námitku za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, jednalo by se o zopakování námitky, uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly, pročež je takové dovolání zjevně neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
25. Závěrem státní zástupce shrnul, že námitky uvedené dovolatelem dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem jsou zjevně neopodstatněné, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Současně z hlediska §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu vyjádřil svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
26. Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněným bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájci obviněného k jeho případné replice, která však byla Nejvyššímu soudu doručena skrze datovou schránku až dne 3. 8. 2023, tedy až po konání neveřejného zasedání o podaném dovolání.
III.
Přípustnost dovolání
27. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu.
28. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, což znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
IV.
Důvodnost dovolání
29. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
30. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu je naplněn za podmínky, že ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1, odst. 4 nebo v §11a tr. řádu, pro který trestní stíhání nelze zahájit a pokud již bylo zahájeno, musí být zastaveno. To znamená, že příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl o zastavení trestního stíhání [podle §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. řádu] a místo tohoto vydal odsuzující rozsudek (rozhodnutí ve věci samé podle §265a odst. 1, 2 tr. řádu), které je pro obviněného méně příznivé (nejčastěji se jedná o odsuzující rozsudek). Z toho vyplývá, že předmětný dovolací důvod se týká toliko nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech podle §11 odst. 1, odst. 4 nebo podle §11a tr. řádu, neboť výlučně v těchto ustanoveních zákon taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání.
31. Obviněný ve svém dovolání odkázal rovněž na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Stalo se tak v době, kdy s účinností od 1. 1. 2022 byla změněna právní úprava řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., jímž byl v řízení o dovolání v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“ . Uvedená změna ve svých důsledcích znamená, že za právně relevantní dovolací námitku ze strany obviněného lze považovat:
- správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno,
- procesní bezvadnost provedeného dokazování a
- správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu.
32. Cílem tohoto dovolacího důvodu přitom byla kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v §265a odst. 2 tr. řádu. Nově zařazený dovolací důvod tedy věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou:
- případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu),
- případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.),
- vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno.
33. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022 však reálně nedošlo k rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Jak již bylo konstatováno shora, smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto nutno vykládat zcela shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.
34. Obviněný ve svém podání současně odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu však nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
35. Obviněný ve svém dovolání odkázal rovněž na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, a to v jeho druhé alternativě, která je dána tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. řádu.
36. Obecně lze konstatovat, že pod tuto variantu se řadí případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. řádu, tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. řádu s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. Pokud tedy soud druhého stupně napadené rozhodnutí na podkladě odvolání věcně přezkoumal a následně jej zamítl podle §256 tr. řádu, je možné dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu uplatit pouze v jeho druhé alternativě, tedy za podmínky, že v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený pod §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. řádu. Osobě obviněného tedy v takovém případě nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, nýbrž tento soud, přestože v řízení o řádném opravném prostředku napadené rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumával, podle mínění obviněného jím vytýkanou vadu řádně neodstranil.
37. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
V.
K meritu věci
38. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného J. S. splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že dovolatelem vznesené námitky jsou z části formálně nepodřaditelné pod uplatněné dovolací důvody, zatímco z části pod tyto důvody formálně podřaditelné jsou, nicméně po přezkumu projednávaného případu byly vyhodnoceny jako zjevně neopodstatněné.
39. Nejvyšší soud nejprve prověřil, že Okresní soud v Děčíně odvodil své skutkové závěry z řádně provedených důkazů, mezi nimiž dominují zejména výpovědi poškozeného J. Š., svědkyň M. T. a V. T. (tj. ex-přítelkyně obviněného, která je současnou partnerkou poškozeného, a její sestry přítomné u předmětného útoku), jakož i řada listinných důkazů, zejména znalecký posudek MUDr. Jiřího Fialky, CSc., odborné vyjádření psychiatra MUDr. Mariana Korandy a praktické lékařky MUDr. Dany Kučerové, ambulantní zprávy o utrpěných zraněních a další méně podstatné důkazy (vztahující se zejména k potvrzení o finančních ztrátách poškozeného). Všechny tyto důkazy Okresní soud v Děčíně vyhodnotil v souladu s §2 odst. 6 tr. řádu, tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na posouzení všech okolností případu jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. S jeho výroky o vině i o uložených trestech se následně bez výhrad ztotožnil i Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací.
40. Přes tyto skutečnosti obviněný S. podal proti usnesení odvolacího soudu (ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu) mimořádný opravný prostředek, ve kterém se opětovně zřekl odpovědnosti za spáchané přečiny, neboť je i nadále přesvědčen o tom, že svým jednáním nenaplnil zákonné znaky aplikovaných skutkových podstat a že postupem soudů nižších stupňů došlo k výše popsaným pochybením. S ohledem na tyto námitky Nejvyšší soud danou věc znovu přezkoumal, nicméně v rámci svého přezkumu neshledal, že by postupem soudů nižších stupňů došlo k jakýmkoli pochybením, tím méně k takovým, která by vedla k porušení jeho procesních práv, včetně jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces.
41. Z provedených skutkových zjištění (zejména výpovědi poškozeného a přítomných svědkyň) nad veškerou pochybnost vyplynulo, že dne 31. 5. 2018 obviněný S. v reakci na telefonický hovor s poškozeným a SMS zprávy, které obdržel od svědkyně T., ve večerních hodinách před rodinným domem v ul. XY v XY napadl osobu poškozeného způsobem popsaným v tzv. skutkové větě rozsudku okresního soudu, v důsledku čehož mu způsobil zranění, která si vyžádala lékařská ošetření a následné léčení, pro která byl poškozený v pracovní neschopnosti po dobu čtrnácti dnů, přičemž v obvyklém způsobu života byl omezen prokazatelně po dobu jednoho týdne.
42. Přestože jmenovaní svědci trpí vůči osobě obviněného určitou mírou antipatie, věrohodnost jejich výpovědí byla potvrzena zcela objektivními skutkovými zjištěními, vyplynuvšími jednak z kamerového záznamu ze dne 31. 5. 2018 (který byl pořízen zařízením instalovaným před vchodem do rodinného domu) a jednak z lékařských zpráv a následně soudem vyžádaného znaleckého posudku, potažmo výpovědi znalce během hlavního líčení. Na základě těchto skutkových zjištění byla bez důvodných pochybností prokázána nejen osoba útočníka, ale i průběh a následky útoku, stejně jako utržená zranění poškozeného.
V. 1.
K obsahu podaného dovolání
43. V prvé řadě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ve své judikatuře nejednou zdůraznil, že za situace, kdy dovolatel své námitky dostatečně nekonkretizuje, není Nejvyšší soud povinen je za obviněného dohledávat či domýšlet (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 435/2013, podobně i rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07). Nicméně pevnou a zcela obligatorní součástí konkretizace dovolatelových výhrad je i vlastní subsumpce (neboli podřazení) každé vznesené námitky pod zcela konkrétní dovolací důvod, neboť předmětný odkaz limituje rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu.
44. Obsah uplatněných námitek tedy musí věcně odpovídat některému či některým zákonem stanoveným důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až m) tr. řádu, přičemž samotný odkaz na důvod či důvody dovolání je nutné chápat materiálně. Proto také toliko formální odkaz na některý z důvodů dovolání uvedený v záhlaví podaného dovolání (aby byl splněn požadavek §265f tr. řádu) a následné ponechání úvaze dovolacího soudu, pod který dovolací důvod si tu kterou námitku sám podřadí, je postupem zcela nesprávným (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2023, sp. zn. 11 Tdo 439/2023, apod.).
45. Po celou dobu své existence Nejvyšší soud ve své judikatuře akcentuje, že dovolání není „druhé odvolání“. Obviněný je povinen jednotlivé námitky podřadit pod konkrétní dovolací důvod (či důvody), neboť v rámci dovolacího řízení již není možné vznášet jakékoli výhrady, nýbrž pouze ty, které trestní řád výslovně připouští. Obzvláště je takovéto podřazení důležité, pokud dovolací důvod obsahuje několik možných variant [jako je tomu např. u dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) či písm. m) tr. řádu]. Aby byla řádně zajištěna srozumitelnost i odborná úroveň mimořádného opravného prostředku, je obviněný oprávněn podle §265d odst. 2 tr. řádu podat dovolání toliko prostřednictvím svého obhájce. Pokud však advokát jménem svého klienta toliko zopakuje argumenty vznesené a již soudy řádně vypořádané (v krajním případě je toliko „okopíruje“ z již podaného odvolání) a před takto vytvořený dokument toliko vybere některý z dovolacích důvodů (který by snad námitkám, průběžně vznášeným v průběhu celého trestního řízení mohl odpovídat), podstupuje reálné riziko odmítnutí předmětného podání pro faktické nerespektování zákonných náležitostí obsahu dovolání.
46. Ve vztahu k písemnému podání obviněného J. S. je nutné konstatovat, že ve světle výše uvedeného je jeho mimořádný opravný prostředek „hraniční“, neboť dovolatel v úvodní části svého písemného podání toliko formálně odkázal na dovolací důvody, které uznal za vhodné, načež již vršil své námitky bez jejich řádného podřazení (s výjimkou první námitky stran překážky res iudicate ) pod ten který z dovolacích důvodů. V rámci své argumentace přitom ponechal i výhrady, které jsou v dovolacím řízení již neakceptovatené, přičemž své podání zatížil obecnými citacemi z právní nauky a stabilizované judikatury, jež však byly nejednou bez zřejmé věcné souvztažnosti s projednávanými námitkami.
V. 2.
Námitka překážky věci rozsouzené
47. Dovolatel s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu namítl, že pro předmětný skutek popsaný ve výrokové části rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 19. 7. 2022, č. j. 4 T 17/2019-262, byl již uznán vinným trestním příkazem téhož soudu ze dne 26. 3. 2019, č. j. 4 T 17/2019-131. Následně však byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Obviněný v této souvislosti setrval na svém názoru, že podle vyznačené doložky právní moci nabyl předmětný trestní příkaz ke dni 27. 4. 2019 právní moci, v důsledku čehož ve věci nastala překážka věci rozhodnuté, pro kterou již není možné v téže věci znovu meritorně rozhodnout (aniž by dříve došlo ke zrušení původního meritorního rozhodnutí cestou mimořádných opravných prostředků).
48. Z přiloženého spisového materiálu však vyplývá, že identickou námitkou obviněného se zabývaly již oba soudy nižších stupňů, načež dospěly k odmítavému stanovisku (pečlivě tuto námitku vypořádal odvolací soud v bodě 5. odůvodnění svého usnesení). V návaznosti na vyjádření obou nižších soudů Nejvyšší soud konstatuje, že přestože ve věci nepochybně došlo k tomu, že soud prvního stupně na písemném vyhotovení trestního příkazu nesprávně vyznačil doložku právní moci, když přehlédl, že toto rozhodnutí dosud nebylo doručeno obhájci obviněného (kterým byl zastupován již od přípravného řízení a v době vydání trestního příkazu tato obhajoba stále trvala), jednalo se toliko o pochybení soudu v úředním postupu, které však nemá na projednávaný případ žádný věcný dopad (viz č. l. 131).
49. Jak je dovolatel nepochybně informován, okresní soud toto pochybení včas zjistil a následně napravil tím, že předmětné rozhodnutí obhájci doručil ještě v rámci zákonné lhůty (viz zápis ze dne 27. 5. 2019 na č. l. 136 verte). V reakci na to obviněný dal podnět svému obhájci, aby proti němu podal odpor, čímž v souladu s §314g odst. 2 tr. řádu došlo ke zrušení předmětného rozhodnutí a ve věci bylo nařízeno hlavní líčení. Byť tedy reálně došlo k chybnému vyznačení doložky právní moci (kterou okresní soud na příslušném listu navíc nepřeškrtl), trestní příkaz včasným podáním odporu jednoznačně právní moci nenabyl (a ani nabýt nemohl, neboť okamžikem včas podaného odporu k tomu oprávněnou osobou došlo k automatickému zrušení daného trestního příkazu přímo ze zákona), ve věci bylo nařízeno hlavní líčení a řízení tak kontinuálně pokračovalo. Překážka věci rozsouzené tak jednoznačně nenastala a z výše rozvedených důvodů ani nastat nemohla.
50. Dovolatel ve svém podání výše uvedenou situaci tvrdošíjně odmítá a nadále setrvává na svém názoru, že právní moc předmětného rozhodnutí nastala. Tímto tvrzením se však dostává do absurdní polohy, když připouští, že by v právním státě nastala právní moc rozhodnutí (a tedy i absolutní nezrušitelnost nepravomocného rozhodnutí) omylem – tedy na základě zjevného chybného úkonu administrativního aparátu.
51. Ještě více nelogická je skutečnost, že dovolatel usiluje o zrušení rozhodnutí rozsudku Okresního soudu v Děčíně, jímž byl uznán vinným pro spáchání dvou přečinů, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců (s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trávní šestnácti měsíců) a prosazuje platnost trestního příkazu téhož soudu ze dne 26. 3. 2019, č. l. 4 T 17/2019-131, jímž mu byl za totožné trestné činy uložen úhrnný trest citelně přísnější, konkrétně trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců (s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců). Ve svém důsledku tedy obviněný tvrdí, že dosud existuje odsouzení přísnější (trestní příkaz), zatímco on se domáhá toho, aby bylo zrušeno odsouzení mírnější (následný rozsudek). Taková námitka je však nepřípustná, neboť pokud by byl předmětný trestní příkaz skutečně pravomocný, kterak se dovolatel pokouší prosadit, pak by jej již neměl možnost napadnout žádným opravným prostředkem (vyjma návrhu na povolení obnovy řízení) a navíc – jak správně podotkl státní zástupce – podle §265d odst. 1 písm. a) tr. řádu je k podání dovolání v neprospěch obviněného oprávněn toliko nejvyšší státní zástupce.
52. Z výše uvedeného je nepochybné, že ani přes rozsáhlou citaci standardní judikatury stran otázky právní závaznosti doložky právní moci nemohl Nejvyšší soud námitce obviněného o údajném nerespektování procesní zásady ne bis in idem přiznat jakoukoli relevanci.
V. 3.
Námitka vztahující se k závažnosti spáchaného přečinu ublížení na zdraví
53. V další části dovolání obviněný namítl, že oba soudy nižších stupňů se nezabývaly pohnutkou k jednání, které je mu kladeno za vinu. Podle jeho slov nebylo řádně posouzeno naplnění materiální stránky přečinu ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku ve znaku ublížení na zdraví (respektive způsobení poruchy zdraví poškozeného). V návaznosti na citovanou judikaturu obecných soudů dovolatel zdůraznil, že ne každá porucha zdraví je ublížením na zdraví ve smyslu naplnění skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, když souběžně tvrdí, že znesnadnění obvyklého způsobu života poškozeného musí trvat nejméně sedm kalendářních dnů (byť není vyloučena ani doba kratší). Teprve poté dovolatel svou námitku konkretizuje tvrzením, že poškozeným utrpěná tělesná zranění nebyla nikterak významná (když již po týdnu byl schopen ujet svým osobním vozidlem vzdálenost celkem 240 km), z čehož má být zřejmé, že se vůči osobě poškozeného nedopustil žádného „brutálního“ násilí.
54. V prvé řadě není vůbec jasné, pod který dovolací důvod obviněný zamýšlel výše uvedenou argumentaci podřadit. Poznámka o tom, že soudy nižších stupňů se nezabývaly pohnutkou či motivem, který jej vedl ke spáchání předmětného přečinu, obviněný nikterak nerozvedl. Z další části je patrno, že dovolatel usiluje o celkovou bagatelizaci jím spáchaného útoku. V této souvislosti prezentoval výklad pojmů „ublížení na zdraví“ a „poruchy zdraví“, aby následně konstatoval, že jeho útok nebyl závažný ve smyslu naplnění míry společenské škodlivosti.
55. K druhu a závažnosti utrpěných úrazů se však v projednávaném případě vyjádřil soudem oslovený znalec MUDr. Jiří Fialka, CSc., který u hlavního líčení nejen objektivizoval utrpěná zranění poškozeného Š., když utržená zranění poškozeného označil jako lehká, která na jeho zdraví nezanechají žádné trvalé následky. Ke čtrnáctidenní pracovní neschopnosti znalec dodal, že její délka odpovídá celkovému zdravotnímu stavu (zahrnující rovněž stav psychický), neboť praktická lékařka MUDr. Kučerová při jejím „vypsání“ vycházela rovněž ze subjektivních pocitů pacienta. Avšak úměrně tomu, co poškozený utrpěl, vyhodnotil znalec šest až sedm dní jako dobu léčení akutních následků útoku, po jejichž uplynutí poškozený sám usoudil, že je již fyzicky schopen cestovat svým osobním vozidlem (č. l. 257 verte – 258).
56. Z výše uvedeného (stejně jako z doloženého kamerového záznamu zachycujícího celé napadení – viz. č. l. 97a) tedy jednoznačně vyplynula míra intenzity útoku obviněného na osobu poškozeného, kterou soud skutečně nehodnotil jako závažnou či „brutální“, na straně druhé ji však nemohl podceňovat coby zanedbatelnou „strkanici“ (tedy situaci, kdy se útočník i napadený vzájemně verbálně i fyzicky napadají, nicméně si během útoku nezpůsobí žádná fyzická zranění). Je však s podivem, že dovolatel zdůrazňuje, že poškozený Š. byl po uplynutí cca sedmi dnů již fyzicky schopen svým osobním vozidlem absolvovat delší cestu, když přesně tato doba odpovídá jím citovaným judikatorním závěrům stran naplnění zákonných znaků ublížení na zdraví ve smyslu §146 odst. tr. zákoníku ve spojení s §122 odst. 1 tr. zákoníku.
57. S jistou mírou benevolence lze tedy uzavřít, že obviněný patrně s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu – nicméně bez řádného poukazu na jednu ze tří zákonných variant – toliko polemizuje se způsobem, jakým okresní a následně i krajský soud vyhodnotil provedené důkazy. Takový postup se však již nemohl setkat s procesním úspěchem ve věci, neboť skutková zjištění odpovídají skutečnostem, která z provedených důkazů vyplynula a mezi nimi nelze shledat žádný, natož zjevný rozpor.
V. 4.
Námitky proti právní kvalifikaci projednávaného skutku
jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku
58. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu dovolatel namítl, že jeho jednání nelze právně kvalifikovat podle §358 odst. 1 tr. řádu, neboť z provedených důkazů nelze dovodit, že napadením poškozeného Š. se dopustil „výtržnosti“, jakož ani to, že na jeho osobu zaútočil „na místě veřejnosti přístupném“. Podle jeho názoru měly soudy nižších stupňů zkoumat, zda trakt domu za brankou předmětného rodinného domu v XY v ul. XY je místem, kam má přístup širší okruh lidí. Vzápětí však s ohledem na citovanou konstantní judikaturu připustil, že přítomnost lidí v době činu není vyžadována, neboť zcela postačuje, že výtržnost by mohla být více osobami toliko postřehnuta. Navíc podle jeho mínění nejsou předmětem ochrany primárně individuální zájmy jednotlivců, nýbrž veřejný pořádek (coby hodnota, která individuální zájmy jednotlivých občanů přesahuje). Poté opět s poukazem na standardní judikaturu dovolatel uzavřel, že při posuzování činů „výtržnické povahy“ je nutné uvážit intenzitu a průběh útoku, dále okolnosti, za nichž byl čin spáchán, pohnutku činu, následky jednání i osobu pachatele.
59. Nejvyšší soud nejprve obecně uvádí, že znak „výtržnosti“ je naplněn jednáním, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro něho typický zjevně neukázněný postoj pachatele k zásadám mezilidského občanského soužití (usnesení Nejvyššího soudu ze 7. 12. 1989, sp. zn. 6 Tz 37/89, uveřejněné pod č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Lze připustit, že zpravidla se jedná o fyzické nebo psychické násilí, které vzbuzuje obavy o bezpečnost lidí nebo majetku, popř. zvířat. Napadení má povahu výtržnosti především tehdy, jedná-li pachatel svévolně, bezohledně, arogantně, jeho jednání postrádá přijatelný či omluvitelný důvod, je prostředkem vlastního sebeprosazování na úkor veřejnosti i výrazem jeho záporného vztahu k veřejnému pořádku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 6 Tdo 756/2017 ).
60. Takovému jednání zcela odpovídá útok obviněného S., neboť jak správně okresní soud akcentoval – zatímco obviněný na poškozeného útočil, ten se napadení nikterak nebránil. Navíc útoky obviněného byly opakované (nejprve poškozeného udeřil hřbetem ruky a poté pěstí), následně jej strhl na zem a zaklekl, dokud k němu nepřistoupil jeho spolujezdec M. S. a teprve na jeho přímluvu obviněný své útoky ukončil. Jelikož se rozhodně nejedná o přípustný či běžný způsob řešení konfliktů, byl veřejný pořádek jednoznačně porušen, v důsledku čehož jednání obviněného prokazatelně dosáhlo intenzity trestného činu.
61. Dále platí, že „místem veřejně přístupným“ je každé místo, kam má přístup široký okruh osob a kde se také více lidí zpravidla zdržuje, pročež by výtržnost mohla být postřehnuta více lidmi, byť zde v době činu nejsou přítomni. Proto je třeba z hlediska výkladu znaku „místo veřejnosti přístupné“ vycházet z konkrétních okolností každého případu a rozlišovat, zda jde o místa veřejnosti přístupná zcela běžně, oproti místům, která jsou veřejnosti přístupná omezeně (např. úřady, soudy, muzea, galerie), od míst, která jsou obecně veřejnosti přístupná v určenou dobu, ale i „soukromé“ kanceláře a další podobné prostory, které obecně veřejnosti nejsou přístupné, anebo půjde-li o místa, která jsou dokonce obecně veřejně nepřístupná. Avšak „přístupností“ se ve smyslu §358 tr. zákoníku rovněž rozumí i pouhá možnost vidět a slyšet projev pachatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1341/2016), a proto je možno za „místo veřejnosti přístupné“ považovat i místa činu, která sice nejsou přímo veřejnosti přístupná (ve smyslu, že by do nich/na ně osoba z veřejnosti mohla kdykoli vstoupit), avšak pachatel neučinil žádná opatření vedoucí k tomu, aby dění na takovém místě veřejnost nemohla pozorovat – např. zahrada za plotem, který nevytváří překážku ke sledování situace z ulice, lešení u stavby, které je běžně pozorovatelné okolo procházejícími osobami apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 8 Tdo 838/2019, uveřejněné pod č. 7/2020 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1257/2016 ).
62. Dovolatel se jednoznačně mýlí, pokud tvrdí, že soudy nižších stupňů nezkoumaly, zda trakt domu za brankou předmětného rodinného domu v XY, ul. XY je místem, kam má přístup širší okruh lidí, respektive zda se jedná o místo veřejně přístupné. Okresní soud k této otázce jasně uvedl, že k činu došlo za brankou plotu na schodech rodinného domu, takže jednání se obviněný dopustil na soukromém pozemku, jež není volně přístupný – ovšem je na něj dostatečně vidět z veřejně přístupné ulice, pročež třetí osoby měly možnost napadení poškozeného sledovat (bod 26. odůvodnění rozsudku okresního soudu). Podobně i odvolací soud konstatoval, že místo činu se nachází v řadové zástavbě na soukromém pozemku, který však bezprostředně sousedí s veřejnou komunikací, z níž je na dané místo dobře vidět, takže i s ohledem na denní dobu bylo možné spáchání činu pozorovat vícero osobami (bod 13. odůvodnění usnesení krajského soudu).
63. Taktéž hodnocením jednání obviněného coby iniciátora výtržnictví se oba soudy nižších stupňů podrobně zabývaly. Okresní soud v této věci zdůraznil, že veřejný pořádek byl porušen útokem obviněného a naprostou pasivitou poškozeného (bod 26. odůvodnění rozsudku), načež odvolací soud v této souvislosti zdůraznil bezdůvodnost napadení, déletrvající útoky ze strany obviněného, jakož i upuštění od jejich pokračování teprve po iniciativě M. S. (bod 13. odůvodnění usnesení).
64. Následující poznámka obviněného, že předmětem ochrany nejsou primárně individuální zájmy jednotlivců, nýbrž veřejný pořádek (coby hodnota, která individuální zájmy jednotlivých občanů přesahuje), je přinejmenším problematická – zejména proto, že individuální zájmy občanů nelze od zájmu veřejného nikterak oddělovat. Ostatně souhrn společenských vztahů upravenými právními i neprávními normativními systémy za účelem zachovávání veřejného pořádku je základní podmínkou pro zajištění klidného a bezporuchového chodu společnosti. Není proto jasné, z jakého důvodu dovolatel tuto poznámku ve svém dovolání uvedl, ježto zde opět chybí jakákoli argumentační souvislost s projednávaným činem.
65. To samé je možné konstatovat i k dalšímu odkazu na standardní judikaturu (viz r ozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 1975 sp. zn. 11 Tz 31/75, uveřejněný pod č. 4/1976 Sb. rozh. tr.). V tomto ohledu dovolatel prohlásil, že při posuzování činů výtržnické povahy je nutné, aby soud uvážil intenzitu a průběh útoku, okolnosti, za nichž byl čin spáchán, pohnutku činu, následky jednání pachatele i jeho osobu. Nicméně všechny tyto okolnosti oba soudy nižších stupňů řádně hodnotily a v odůvodněních svých rozhodnutí se s nimi řádně vypořádaly. Lze snad připustit, že v odůvodněních pouze chybí explicitní zmínka o pohnutce činu, nicméně i ta z provedených důkazů jednoznačně vyplynula, neboť obviněný spáchal projednávaný trestný čin v afektu (slovy obviněného „bouchly v něm saze a na poškozeného vylítl, ať se do vztahu mezi ním a M. T. neplete“, viz č. l. 197verte). Šlo tedy o útok na základě nahromaděných a nezvládnutých emocí obviněného spojených s touhou „sjednat si respekt“, nicméně zcela neadekvátní vzniklé situaci, hraničící až s pomstychtivostí. Ostatně obviněný své emoce nezvládá dlouhodobě, neboť z provedených důkazů vyplynulo, že nejednou napadl i svoji expřítelkyni – svědkyni M. T. Také z tohoto důvodu byl jeho telefonicky avizovaný „výstup“ souběžně zdokumentován několika audiovizuálními prostředky.
66. V návaznosti na výše uvedené lze konstatovat, že obviněný v této části své argumentace sice vznesl – z hlediska dovolání - námitky hmotněprávního charakteru a v záhlaví svého podání odkázal i na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, nicméně Nejvyšší soud byl nucen dané námitky se shora rozvedených důvodů odmítnout jako zcela neopodstatněné.
V. 5.
Námitka proti neaplikování zásady subsidiarity trestní represe
a principu ultima ratio
67. Obviněný znovu bez výslovného odkazu na konkrétní, zákonem vymezený dovolací důvod namítl, že soudy nižších stupňů v projednávaném případě neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio. Podobně jako v předchozích částech svého dovolání, tak i v rámci této námitky rozsáhle citoval závěry plynoucí z právní nauky i ze standardní judikatury. Přesto v návaznosti na tento rozbor již pouze stručně a v rozporu s realitou konstatoval, že soudy nižších stupňů údajně dospěly k závěru, že projednávané trestné jednání neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, tudíž nelze projednávaný skutek právně kvalifikovat jako trestný čin z důvodu jeho nedostatečné společenské škodlivosti. Z tohoto důvodu mu měl okresní soud – za souhlasu krajského soudu – uložit trest při samé dolní hranici stanovené trestní sazby. Jak je však patrné z obsahu obou dovoláním napadených rozhodnutí, soudy nižších instancí k takovémuto, obviněným prezentovanému závěru v žádném případě nedospěly.
68. Nejvyšší soud k této otázce zdůrazňuje, že trestným činem je chápán protiprávní čin, který je za trestný označen a který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku. Pouze v případě méně závažných trestných činů je toto legální vymezení (vycházející z formálního pojetí trestného činu) korigováno použitím materiální zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle které lze trestní odpovědnost pachatele uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Při posuzování míry společenské škodlivosti posuzovaného skutku je tato zásada využívána ve dvojím smyslu – jednak jako interpretační pravidlo a současně jako materiální korektiv. Ve smyslu korektivu je tato zásada aplikována v situacích, kdy byl spáchán trestný čin, nicméně se jedná o skutek tak malé závažnosti, že de facto není společensky škodlivý. Tak je tomu v případech, kdy spáchaný skutek neodpovídá ani nejméně závažným, běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu, a proto k jeho postihu postačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Posláním této zásady je tedy vyloučit z působnosti trestněprávních norem případy s minimální společenskou škodlivostí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011).
69. Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ultima ratio“ , který zdůrazňuje, že trestní právo se má uplatnit pouze tam, kde se jiné prostředky z hlediska ochrany práv jeví jako nedostatečné. Trestněprávní řešení je proto chápáno jako nejzazší prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (tj. občanskoprávní, obchodněprávní či správněprávní). Naopak tam, kde k regulaci dostačují prostředky civilního nebo správního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale i nepřípustné (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 897/2005, sp. zn. 5 Tdo 315/2010, sp. zn. 8 Tdo 1031/2012, či stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012). S tímto postojem Nejvyššího soudu je v souladu i judikatura Ústavního soudu, která mimo jiné opakovaně zdůrazňuje, že trestní právo v zásadě nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 469/02, sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 69/06, sp. zn. I. ÚS 541/10, sp. zn. II. ÚS 1098/2010).
70. V posuzovaném případě dovolatel kontinuálně zpochybňuje, že projednávaný skutek je natolik společensky škodlivý, aby jej bylo nutné kvalifikovat jako trestný čin. Podle jeho náhledu postačuje jeho útok postihnout toliko podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (poznámka Nejvyššího soudu - dovolatel v tomto směru patrně přehlédl, že již s účinností od 1. 7. 2017 byl zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, nahrazen novým zákonem č. 250/2016 Sb., odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů, a zákonem č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů) , a proto na mnoha místech svého podání označuje hodnocení utržených poranění ze strany poškozeného jako „subjektivní stesky“, přičemž jednání poškozeného hodnotí jako účelové, jehož cílem je způsobit mu trestní stíhání. Není to však dovolatel, kdo má povinnost projednávaný skutek objektivně posoudit. Tuto úlohu zaujímají nezávislé soudy, přičemž ty dospěly ke zcela odlišnému závěru.
71. Jak již bylo uvedeno výše – okresní soud konstatoval, že jednání obviněného jednoznačně dosáhlo intenzity trestného činu (v bodu 26. odůvodnění jeho rozsudku). Ještě výstižněji se vyjádřil krajský soud, který výslovně uvedl, že obviněný se vůči osobě poškozeného dopustil hrubého narušení veřejného pořádku, které nepochybně naplnilo skutkovou podstatu hned dvou přečinů, pročež je projednávaný skutek po všech stránkách kriminálním činem (bod 14. odůvodnění jeho usnesení). Jednoznačně tedy šlo o výtržnost, nikoli o přestupek proti občanskému soužití, kterak se dovolatel pokouší tvrdit.
72. Soudy obou stupňů v rámci dokazování taktéž neidentifikovaly žádnou konkrétní okolnost či okolnosti, které by z útoku poškozeného učinily případ výjimečný či hodný zvláštního zřetele. Ostatně ani sám dovolatel žádnou takovou námitku nevznesl, toliko tvrdí, že takové okolnosti shledaly soudy nižších stupňů, což je však tvrzení nepravdivé a veskrze manipulativní. Za podmínky, že předmětný skutek byl soudy nižších stupňů shodně právně kvalifikován jednak jako přečin ublížení na zdraví a současně jako přečin výtržnictví ve smyslu výše uvedených právních kvalifikací, a zároveň nebyly zjištěny žádné okolnosti mimořádného charakteru (které by měly za následek, že by skutek nebyl posouzen jako dostatečně společensky škodlivý), není na místě, aby byla aplikována zásada subsidiarity trestní represe ani princip ultima ratio . V důsledku toho byl obviněnému za projednávaný čin v souladu s příslušným ustanovením trestního zákoníku uložen zcela adekvátní trest.
V. 6.
Výrok o trestu
73. Dovolatel vůči výroku o trestu explicitně nevznesl žádnou námitku a rovněž neodkázal ani na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu. Avšak v rámci svého podání zmínil, že Okresní soud v Děčíně mu uložil trest při samé dolní hranici stanovené trestní sazby s odkladem na nejnižší možnou délku zkušební doby, čímž v kontextu svých námitek vyjádřil s takto vyměřeným trestem nespokojenost – ostatně opakovaně poznamenal, že jeho jednání mělo být posouzeno toliko jako přestupek. S takovým názorem však nebylo možné vyjádřit souhlas.
74. Pokud okresní soud obviněnému (při ohrožení trestní sazbou odnětí svobody stanovenou podle §146 odst. 1 tr. zákoníku na šest měsíců až na tři léta) uložil toliko trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců, nelze takový trest vzhledem ke společenské škodlivosti projednávaného útoku za žádných okolností hodnotit jako nepřiměřený či nepřiměřeně přísný. To platí zvláště v situaci, kdy soud prvního stupně daný trest ukládal jako trest úhrnný, tj. za dva sbíhající se úmyslné trestné činy. Za zcela zákonné a přiměřené je nutné vyhodnotit i obviněnému uloženou povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR majetkovou škodu ve výši 6.350 Kč a poškozenému J. Š. jednak majetkovou škodu v částce 19.485 Kč a dále nemajetkovou újmy (bolestné) v částce 10.621,50 Kč, ježto oba poškozené subjekty své nároky řádně zdokladovaly.
75. Zákonné podmínky pro aplikaci výše uvedených trestů tedy byly ze strany Okresního soudu v Děčíně (za plného souhlasu Krajského soudu v Ústí nad Labem jako soudu odvolacího) respektovány, pročež výslednou sestavu trestů nelze za žádných okolností hodnotit jako neadekvátní projednávanému provinění obviněného. Naopak, soudy nižších stupňů se v rámci své rozhodovací činnosti stran tohoto případu nikterak nezpronevěřily imperativům přiměřenosti, humánnosti a spravedlnosti ukládaných trestních sankcí.
V. 7.
Shrnutí
76. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že obviněný ve svém dovolání odkázal též na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, a to v jeho druhé alternativě, který je dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. řádu. Jelikož však Nejvyšší soud – z výše rozvedených důvodů - zjistil, že v napadených rozhodnutích obou nižších soudů nedošlo ve smyslu obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. e), g), h) tr. řádu k porušení zákona, nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu.
77. Celkově pak lze shrnout, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Děčíně) neshledal pochybení ve smyslu obviněným uplatněných dovolacích důvodů, ale ani žádných jiných dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až m) tr. řádu.
VI.
Závěr
78. V souvislosti s dovolatelem přednesenou argumentací je třeba zdůraznit, že obviněný své námitky uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž oba nižší soudy se s nimi řádně vypořádaly. Současně platí, že soudy nižších stupňů se v nyní posuzované věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněného J. S. mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost.
79. Obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu, byť volné uvážení nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15). V nyní posuzovaném případě však byly všechny základní zásady trestního řízení plně respektovány, a to včetně ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces. Současně byl projednávaný skutek správně právně kvalifikován, neboť v projednávané věci byly prokazatelně naplněny všechny zákonné znaky skutkových podstat přečinů ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
80. Nejvyšší soud tak po provedeném přezkumu napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne ze dne 21. 11. 2022, č. j. 4 To 306/2022-327, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 19. 7. 2022, č. j. 4 T 17/2019-262, v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněného J. S. nedošlo ve smyslu jím uplatněných dovolacích důvodů §265b odst. 1 písm. e), g), h), m) tr. řádu k porušení zákona, včetně práva obviněného na spravedlivý proces. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání jmenovaného obviněného v souladu s §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 26. 7. 2023
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu