ECLI:CZ:NS:2023:11.TDO.835.2023.1
sp. zn. 11 Tdo 835/2023-332
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 9. 2023 o dovolání obviněného L. M. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Oráčov, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2023, sp. zn. 4 To 22/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 20 T 123/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného L. M. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 20 T 123/2021, byl obviněný L. M. (dále též jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za uvedené jednání byl okresním soudem podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, to vše za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 11. 2020, sp. zn. 2 T 36/2020, jímž byl uznán vinným sbíhajícím se přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný stejně jako státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně, která tak učinila toliko proti výroku o trestu, a to výlučně v neprospěch obviněného, odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Ostravě svým rozsudkem ze dne 13. 4. 2023, sp. zn. 4 To 22/2023, a to tak, že z podnětu odvolání obviněného napadené rozhodnutí okresního soudu podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil v celém rozsahu a z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu zrušil ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu poté krajský soud nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku jej odsoudil, a to za tento zvlášť závažný zločin a za sbíhající se přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 11. 2020, sp. zn. 2 T 36/2020, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a čtyř měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně obviněnému podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil i trest propadnutí věci v podobě omamných a psychotropních látek a plastové drtičky podrobně specifikovaných ve výrokové části rozsudku, to vše za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 11. 2020, sp. zn. 2 T 36/2020, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Novém Jičíně, která byla jako správná převzata i Krajským soudem v Ostravě, se obviněný předmětné trestné činnosti dopustil v podstatě tím, že:
ačkoliv je metamfetamin, zvaný pervitin, psychotropní látkou, která je zařazena do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách a je uveden v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, vydané na základě zmocnění uvedeného v §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách,
v přesně nezjištěné době od 1. 12. 2019 do 1. 5. 2020 ve XY, okres XY, v XY, okres XY, a jinde na území Moravskoslezského kraje s vědomím, že v České republice není bez příslušného zákonného povolení možné volně nakládat s metamfetaminem-pervitinem, si tuto psychotropní látku opatřil a následně ji prodal, a to
- P. Ch. v jednom případě prodal pervitin v celkovém množství 70 gramů za celkovou částku 56.000 Kč,
- M. Z. ve třech případech prodal pervitin v celkovém množství 7 gramů za celkovou částku 7.300 Kč,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Opavě sp. zn. 3 T 63/2007 ze dne 29. 5. 2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 4 To 153/2007 ze dne 26. 7. 2007, mimo jiné odsouzen za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 odst. 2 písm. a, b) tr. zákona a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, který následně vykonal dne 5. 12. 2017.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněný L. M. podal prostřednictvím své obhájkyně dovolání, kterým napadl rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2023, sp. zn. 4 To 22/2023 (ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 20 T 123/2021), a to v celém jeho rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu, neboť podle jeho názoru rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, přičemž napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
5. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný úvodem namítl, že skutková zjištění, která odvolací soud převzal od soudu nalézacího, jsou v rozporu s dalšími důkazy, které byly provedeny v hlavním líčení. Dovolatel opětovně namítl, že se nižší soudy řádným způsobem nevypořádaly s provedenými důkazy hovořícími ve prospěch jeho obhajoby. Soudy se podle jeho tvrzení řádně nevypořádaly zejména s výpovědí svědka P. Ch. učiněnou v hlavním líčení před soudem prvního stupně, kdy tento svědek zcela jednoznačně odmítl, že by získával návykové látky od osoby obviněného, přičemž tato jeho výpověď plně koresponduje s dalšími provedenými důkazy svědčícími ve prospěch obviněného, např. s výpovědí svědkyně W.. Dovolatel současně poukázal na skutečnost, že ze strany nižších soudů nebyly odstraněny rozpory panující mezi dalšími provedenými důkazy, zejména pak výpověďmi jednotlivých svědků, byť tyto obecně tvrzené rozpory ve svém dovolání dále nikterak blíže nekonkretizoval, když toliko odkázal na své odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
6. Obviněný současně namítl, že za situace, kdy z provedeného dokazování vyplývá několik verzí skutkového děje, je obecný soud povinen v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vysvětlit, z jakých důvodů se přiklonil k té které verzi, přičemž je vázán principem neviny a zásadou in dubio pro reo. Opačný stav, tj. preference jedné verze skutkového děje bez náležitého vysvětlení, proč soud ostatní verze skutkového děje nepovažuje za prokázané, je porušením těchto zásad, přičemž zásada volného hodnocení důkazů není a být nesmí projevem libovůle orgánů činných v trestním řízení. Dovolatel má přitom za to, že se odvolací soud při svém rozhodování výše uvedenými principy neřídil. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ve všech jeho výrocích, a následně přikázal, aby věc byla tímto soudem v potřebném rozsahu znovu projednána a rozhodnuta.
7. K podanému dovolání se ve svém písemném stanovisku ze dne 7. 8. 2023, sp. zn. 1 NZO 586/2023-17, vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), podle kterého obviněný ve svém dovolání toliko opakuje svoji obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a kterou shrnul ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. Za situace, kdy dovolatel pouze odkazuje na obsah svého odvolání, státní zástupce připomíná rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr., podle něhož „…dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně“.
8. Z namítaných rozporů mezi svědeckými výpověďmi dovolatel naznačil konkrétní důvody pouze u svědka Ch., nicméně s touto výpovědí se již vypořádal nalézací soud v bodech 18. a 19. odůvodnění svého rozsudku, kde vysvětlil, proč uvěřil výpovědi tohoto svědka z přípravného řízení a nikoliv z hlavního líčení, načež se výpovědí tohoto svědka zabýval i odvolací soud v bodě 12. odůvodnění svého rozsudku. V této části tak státní zástupce shledává dovolání zjevně neopodstatněným, neboť obviněným tvrzený rozpor byl odstraněn již nalézacím a odvolacím soudem.
9. V části dovolání, v níž obviněný poukazuje na porušení zásady in dubio pro reo , státní zástupce na podkladě jím citované bohaté judikatury Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne
20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016 či ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018) připomíná, že Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo dodržení této procesní zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Rovněž z judikatury Ústavního soudu podle státního zástupce jasně plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14 publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu). Námitky obviněného argumentující porušením zásady in dubio pro reo tedy nemohou samy o sobě založit žádný dovolací důvod, a to ani ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022. Podle dosavadní judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je Nejvyšší soud oprávněn a povinen posoudit, zda porušení zásady in dubio pro reo nabylo závažnosti porušení ústavního práva obviněného na spravedlivý proces a pouze v takovém extrémním případě by se i porušení této zásady podle státního zástupce mohlo stát dovolacím důvodem. Samotné porušení zásady in dubio pro reo ovšem dovolacím důvodem není a být ani nemůže, neboť i výběr mezi různými alternativami skutkových zjištění je výsledkem provádění důkazů podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, k nimž dovolací soud ani Ústavní soud v zásadě již přístup nemají, pokud nemají samy zopakovat celé dokazování.
10. Vzhledem k tomu, že obviněný ve svém dovolání toliko zopakoval námitky, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, resp. důvody svých námitek ohledně ostatních svědků, vyjma svědka Ch., dovolatel ve svém dovolání nikterak blíže nevysvětlil a pouze odkázal na své odvolání, dospěl státní zástupce k závěru, že dovolání je zjevně neopodstatněné, pročež navrhl, aby jej Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodováno ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu v neveřejném zasedání.
11. Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněným bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájkyni obviněného k její případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla tomuto soudu nikterak předložena.
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněného bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu.
13. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující relevantním ustanovením trestního řádu, tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
IV.
Důvodnost dovolání
14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
15. Obviněný L. M. ve svém dovolání předně odkázal na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Cílem tohoto dovolacího důvodu, který byl do trestního řádu zaveden až novelou účinnou od 1. 1. 2022, přitom byla kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších rozhodnutí taxativně uvedených v §265a odst. 2 tr. řádu. Tento do zákona nově zařazený dovolací důvod věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou:
- případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu),
- případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.),
- vada spočívající v tzv. důkazu opomenutém (tj. důkazu, který byl sice některou z procesních stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení jím ani nebylo věcně adekvátně odůvodněno).
16. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022 však reálně nedošlo k rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Jak již bylo konstatováno shora, smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto nutno vykládat zcela shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.
17. Obviněný současně odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, na jehož základě je možné dovolání iniciovat tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž bylo napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, není v rámci tohoto dovolacího důvodu možné, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Posouzení správnosti právních závěrů je možné posuzovat pouze na základě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, eventuálně soudem odvolacím, jež dovolací soud zásadně nemůže měnit. Vedle vad týkajících se právního posouzení skutku je možno vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
18. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
V.
K meritu věci
19. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného L. M. splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování předmětného spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněným vznesené dovolací námitky neodpovídají nejen jím uplatněným, ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, jež jsou taxativně uvedeny v §265b odst. 1 tr. řádu. Obviněný totiž prostřednictvím svých námitek vznesených v rámci jím podaného mimořádného opravného prostředku opětovně usiluje toliko o zpochybnění skutkových závěrů učiněných nalézacím soudem stran jeho trestné činnosti, jíž kategoricky popírá, přičemž za tímto účelem předkládá vlastní hodnocení provedených důkazů a opětovně poukazuje na jím tvrzené procesní nedostatky v řízení, na jejichž základě se snaží rovněž o vyloučení části klíčových důkazů. Ve svém dovolání tedy obviněný, a to navzdory výslovného uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, nevznáší jedinou námitku směřující proti právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení a svými námitkami usiluje pouze o přijetí jím předkládané verze skutkového stavu, tedy že se jednání, jímž byl pravomocně uznán vinným, vůbec nedopustil, na základě čehož usiluje o negaci závěru stran naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným. Současně nelze přehlédnout, že obviněný prakticky veškeré námitky, jež vtělil do svého dovolání, uplatnil již ve svém odvolání, jakož i v nalézacím řízení, přičemž tyto byly soudy nižších stupňů v jejich rozhodnutích řádně a přesvědčivě vypořádány (viz bod 12. odůvodnění rozsudku krajského soudu a body 18. a 19. odůvodnění rozsudku okresního soudu).
20. V rámci své námitky směřované vůči procesu dokazování obviněný namítl vadu v podobě existence tzv. zjevného rozporu mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků jemu přisouzeného trestného činu, a obsahem provedených důkazů, když vyjádřil přesvědčení, že se oba nižší soudy řádně nevypořádaly s existujícími rozpory mezi jednotlivými provedenými důkazy, zejména mezi výpovědí svědka P. Ch. učiněnou v přípravném řízení a jeho výpovědí učiněnou u hlavního líčení, v rámci které jednoznačně odmítl, že by od osoby obviněného získával jakékoli návykové látky. S touto výpovědí svědka Ch. přitom podle obviněného korespondují i další provedené důkazy svědčící ve prospěch jeho obhajoby, zejména výpověď svědkyně W., jež byla učiněna ve fázi přípravného řízení, tedy ještě před výpovědí svědka Ch. u hlavního líčení.
21. Nejvyšší soud předně připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. řádu). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Oba nižší soudy přitom svá rozhodnutí vydaná v nyní posuzované věci řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění svých rozhodnutí vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jakož i to, jakým způsobem se vypořádaly s obhajobou obviněného.
22. Jak již bylo konstatováno shora, obviněný se ve svém dovolání opětovně vymezil proti provedeným důkazům, které jej z trestné činnosti usvědčily, zejména proti výpovědi svědka P. Ch. učiněné v řízení před soudem prvního stupně, respektive proti závěrům, které okresní soud z těchto důkazů vyvodil, když negoval skutková zjištění nalézacího soudu, která jako správná potvrdil i soud odvolací, aby cestou dovolacího řízení dosáhl pro něho příznivějšího rozhodnutí. V daném případě však nebylo zjištěno, že by nižšími soudy přijaté závěry nasvědčovaly jakémukoli extrémnímu (resp. zjevnému) rozporu mezi skutkovými zjištěními a skutečným stavem plynoucím z výsledků provedeného dokazování, tedy tomu, že by rozhodná skutková zjištění soudů nižších stupňů neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo tomu, že by tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení z provedených důkazů nevyplývala, nebo byla dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Takovéto námitky obviněného tak s ohledem na jejich nepodřaditelnost nejen pod jím uplatněné, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod taxativně uvedený v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
23. V této souvislosti Nejvyšší soud opětovně připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se totiž nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. O takovou situaci se však v nyní posuzované věci zcela zjevně nejedná, neboť skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností. Za případ extrémního (zjevného) nesouladu přitom nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy nižších soudů, splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. řádu, ústí do skutkových a na ně navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, přičemž z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám formální logiky ani požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
24. Za účelem zpochybnění správnosti skutkových zjištění nalézacího soudu, jež byla potvrzena i soudem odvolacím, stran jednání, jímž byl uznán vinným, obviněný předložil své vlastní úvahy o věrohodnosti výpovědi svědka P. Ch. V rámci své polemiky s hodnocením tohoto klíčového důkazu tak, jak bylo provedeno soudy nižších stupňů, obviněný namítá, že jeho obhajoba byla potvrzena právě výpovědí svědka Ch. učiněnou v řízení před soudem, jež koresponduje i s dalšími provedenými důkazy, zejména s výpovědí svědkyně W. z přípravného řízení, přičemž nižší soudy se s touto výpovědí jmenovaného svědka řádně nevypořádaly.
25. Ve světle těchto námitek Nejvyšší soud ve shodě s Krajským soudem v Ostravě konstatuje, že Okresní soud v Novém Jičíně v předmětné věci postupoval v souladu s §2 odst. 5 a odst. 6 tr. řádu, tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Provedené důkazy poté vyhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech zjištěných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Skutkový stav, tak jak je finálně popsán ve výroku o vině rozsudku krajského soudu a jak vyplývá i z dalších skutečností popsaných v odůvodnění rozsudků nalézacího i odvolacího soudu, je přitom plně v souladu s provedenými důkazy, aniž by vyvstávaly jakékoli, natož důvodné, pochybnosti o jeho správnosti. Obviněný byl podle odvolacího soudu z předmětného jednání usvědčen zejména výpovědí svědka P. Ch. učiněnou v rámci přípravného řízení, v níž jmenovaný svědek velmi podrobně a věrohodným způsobem popsal okolnosti a průběh nákupu pervitinu v množství 70 gramů v roce 2020 od osoby obviněného, byť ve své následně učiněné výpovědi v rámci řízení před soudem prvního stupně kategoricky popřel, že by kdy od obviněného jakékoli návykové látky získal. Se skutkovými závěry soudu prvního stupně se následně plně ztotožnil i odvolací soud, kterak je patrné z bodu 12. odůvodnění jeho rozhodnutí. Nejvyšší soud se přitom ve shodě se soudy nižších stupňů nemůže nikterak ztotožnit s námitkou obviněného, podle které je na místě označit předmětnou usvědčující výpověď jmenovaného svědka z přípravného řízení za zjevně nevěrohodnou, a to v důsledku tímto svědkem v rámci hlavního líčení tvrzené skutečnosti, že na policii záměrně nevypověděl pravdu, neboť se chtěl dostat domů a policisté na něj tlačili, že musel drogy někde získat, pročež jej napadla osoba L. M., jehož tak nepravdivě označil. V tomto směru však nelze pominout skutečnost, že výpovědi svědka P. Ch. činěné ve fázi přípravného řízení byla přítomna mimo jiné obhájkyně obviněného, která proti způsobu provedení tohoto úkonu nevznesla žádných námitek. U hlavního líčení byl navíc slyšen svědek O. P., policista realizující předmětný výslech svědka Ch., který jednoznačně odmítl, že by byl v rámci tohoto úkonu na jmenovaného svědka coby vyslýchanou osobu činěn ze strany policie jakýkoli nátlak. Ten nebyl potvrzen ani vyjádřením H. W., která při podání vysvětlení výslovně uvedla, že ji měl svědek Ch. sdělit, že L. M. „pustil, protože si ho tam chtěli nechat“. Přehlédnout nelze ani fakt, že svědek Ch. v přípravném řízení k celé věci vypovídal velmi podrobně, když se vyjadřoval mimo jiné k přesnému času a místu předání drogy, ke způsobu jejího předání či její kvalitě, což závěr o věrohodnosti této jeho výpovědi, kterak správně poukázal již odvolací soud, ještě více posiluje.
26. Pakliže obviněný v rámci podaného dovolání napadl skutkové závěry odvolacího soudu mimo jiné obecným tvrzením, že tento soud náležitě neodstranil podle jeho mínění existující rozpory mezi výpověďmi jednotlivých svědků, načež odkázal na své odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ve kterém tyto rozpory podrobně popsal, je namístě připomenout, že Nejvyšší soud ve své judikatuře již mnohokrát uvedl, že pokud dovolatel své námitky dostatečně nekonkretizoval, není dovolací soud povinen je za obviněného domýšlet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 435/2013, podobně i rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07). Podle státním zástupcem odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, uveřejněného pod č. 46/2013-I. Sb. rozh. tr. současně platí, že Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. řádu tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů dovolatel nemůže svoji námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně.
27. Soud prvního stupně tedy podle zjištění Nejvyššího soudu v odůvodnění svého rozsudku své myšlenkové procesy při hodnocení důkazů vážících se k dotčenému jednání, jímž byl obviněný L. M. uznán vinným, náležitým způsobem odůvodnil, přičemž zde nejsou patrny jakékoliv rozpory, jež by mimo jiné odporovaly principům formální logiky apod. Identické závěry stran správnosti skutkových zjištění poté učinil též soud odvolací, jenž v bodech 10. a 11. odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku konstatoval, že v postupu nalézacího soudu neshledal – stran skutkových závěrů o vině - žádný nesoulad se zákonem, a tedy žádné pochybení, přičemž jeho náhled na hodnocení provedených důkazů je totožný s tím, kterak jej učinil soud prvního stupně.
28. Nejvyšší soud tedy veškeré výše uvedené a veskrze polemické skutkové námitky obviněného učiněné v jeho mimořádném opravném prostředku kategoricky odmítl, neboť jsou toliko projevem jeho urputné snahy zvrátit skutkové závěry nižších soudů ve svůj prospěch, a to přesto, že se v rámci svých tvrzení sám dopouští zjevné deformace provedených důkazů, které vykládá izolovaně po jejich vytržení ze vzájemného kontextu. Naopak lze konstatovat, že žádná z nalézacím soudem hodnocených svědeckých výpovědí nestála v dané věci zcela osamoceně, přičemž nelze z ničeho vyvodit, že by kterýkoli ze slyšených svědků vypovídal účelově ve snaze obviněnému v této věci jakkoli uškodit. Po analýze všech skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem je totiž jednoznačně zřejmé, že mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími rozhodnými skutkovými zjištěními je patrná zjevná logická návaznost, pročež byly výpovědi svědků oproti výpovědní verzi obviněného zcela oprávněně vyhodnoceny jako dostatečně konzistentní (vyjma vzájemně si odporujících výpovědí svědka Ch. z přípravného řízení a z řízení před soudem prvního stupně), podrobné a souvislé, celkově tedy věrohodné. Naproti tomu popis skutkového děje učiněný ze strany obviněného zůstal po provedeném dokazování i nadále celkově nepřesvědčivý, když byl tento opřen pouze o ničím nepodložené tvrzení jeho osoby, že se žalovaného skutku nedopustil, resp. že mu pervitin naopak poskytl svědek P. Ch.
29. Za dané situace tak lze ke zjištěnému skutkovému stavu v souladu s výše uvedeným souhrnně konstatovat, že oba nižší soudy posuzovaly věrohodnost provedených důkazů, včetně klíčových výpovědí svědků P. Ch., O. P. a M. Z. a dalších důkladně a pečlivě, načež ze všech souvislostí, které se nabízely, logickým a přesvědčivým způsobem vyvodily shora uvedené skutkové závěry, respektujíce přitom princip presumpce neviny. Nejvyšší soud tedy v dané věci neshledal žádných pochybností v tom smyslu, že by skutkové závěry nalézacího soudu neměly oporu v provedených důkazech, přičemž k identickému závěru dospěl v napadeném rozhodnutí rovněž soud odvolací. V nyní posuzované věci se přitom nejednalo ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jež by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo . Naopak odlišná interpretace jednotlivých skutkových zjištění obviněným nemá procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, kdy mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé je patrná zjevná logická návaznost. Za tohoto stavu Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. Ke svým skutkovým zjištěním následně nalézací soud přiřadil i odpovídající právní kvalifikaci, přičemž s jeho postupem a naznačenými závěry se Nejvyšší soud plně ztotožňuje, stejně jako tak již dříve učinil soud odvolací (který tak učinil až na nutnost precizace popisu skutku stran doplnění původně absentující specifikace obviněným distribuované návykové látky ve vztahu k její úpravě v příslušných mezinárodních úmluvách a vnitrostátních právních předpisech, jakož i nutnost převzít výrok o trestu propadnutí věci, který byl obviněnému původně uložen trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 2 T 36/2020, ve vztahu k němuž byly dány zákonné podmínky §43 odst. 2 tr. zákoníku pro uložení souhrnného trestu).
VI.
Závěr
30. V souvislosti s uplatněnou argumentací dovolatele je třeba zdůraznit, že obviněný L. M. veškeré své dovolací námitky uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž se s nimi oba soudy nižších stupňů již řádně vypořádaly. S ohledem na charakter námitek obviněného považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout mimo jiné i právní závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (tj. obviněného). Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
31. Za daného stavu je dále třeba zdůraznit, že nalézací soud se v nyní přezkoumávané věci nezpronevěřil přísnému pravidlu prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbal o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů, načež se s jeho skutkovými závěry ztotožnil rovněž soud odvolací (který sice k odvolání obviněného zrušil celý rozsudek okresního soudu, resp. též k odvolání státní zástupkyně podanému v neprospěch obviněného ve výroku o trestu, nicméně do skutkové věty svého rozsudku převzal jako správné skutkové závěry soudu prvního stupně stran prokázání viny obviněného, jež doplnil původně absentující specifikací obviněným distribuované návykové látky ve vztahu k její úpravě v příslušných mezinárodních úmluvách a vnitrostátních právních předpisech). K tomu lze jen doplnit, že obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu, byť volné uvážení nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15), přičemž nejinak tomu bylo i v nyní posuzované věci, v níž byly tyto zásady řádně dodrženy.
32. Současně v dané věci nebylo Nejvyšším soudem shledáno, že by v rámci provedeného řízení došlo k porušení práva obviněného na odvolání v důsledku nedostatečného vypořádání odvolacích námitek, respektive nevyhovujícího odůvodnění jím napadeného rozsudku krajského soudu. Naopak, odvolací soud se se zásadními námitkami obviněného, stejně jako s hlavními procesními i hmotně právními aspekty dané věci řádně vypořádal. V této souvislosti lze odkázat např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mimo jiné vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (viz např. věc García proti Španělsku). V této souvislosti lze odkázat též na obdobně koncipovanou aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 999/2016, usnesení ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1281/2018, aj.
33. Nejvyšší soud tak s ohledem na shora uvedené po přezkumu napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2023, sp. zn. 4 To 22/2023, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 20 T 123/2021, v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k jednoznačnému závěru, že dovolání obviněného L. M. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, pročež toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 21. 9. 2023
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu