ECLI:CZ:NS:2023:20.CDO.168.2023.1
sp. zn. 20 Cdo 168/2023
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného J. D. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Alenou Raisovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Krhanická č. 988/7, proti povinné F. R. E. S. , se sídlem XY identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Jiřím Urbanem, advokátem se sídlem v Holasicích, Fučíkova č. 154, za účasti insolvenční správkyně povinné Mgr. Ing. Petry Hýskové , se sídlem v Praze 2, Tyršova č. 1835/13, identifikační číslo osoby 74360809, pro 3 050 717,08 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora Mgr. Daniela Vlčka, Exekutorský úřad Praha 7, pod sp. zn. 101 Ex 03609/15, o dovolání povinné a o dovolání insolvenční správkyně povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. srpna 2022, č. j. 11 Co 265/2022-430, takto:
I. Dovolání povinné se odmítá .
II. Dovolání insolvenční správkyně povinné se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku usnesení Městského soudu Praze ze dne 23. srpna 2022, č. j. 11 Co 265/2022-430, v níž byl potvrzen výrok I. usnesení soudního exekutora Mgr. Daniela Vlčka, Exekutorský úřad Praha 7, ze dne 13. dubna 2022, č. j. 101 Ex 03609/15-410.
III. Usnesení Městského soudu Praze ze dne 23. srpna 2022, č. j. 11 Co 265/2022-430, se zrušuje v rozsahu, jímž byly potvrzeny výroky II. a III. usnesení soudního exekutora Mgr. Daniela Vlčka, Exekutorský úřad Praha 7, ze dne 13. dubna 2022, č. j. 101 Ex 03609/15-410, rovněž se zrušují výroky II. a III. usnesení soudního exekutora Mgr. Daniela Vlčka, Exekutorský úřad Praha 7, ze dne 13. dubna 2022, č. j. 101 Ex 03609/15-410, a věc se v uvedeném rozsahu vrací soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Soudní exekutor Mgr. Daniel Vlček, Exekutorský úřad Praha 7, usnesením ze dne 13. dubna 2022, č. j. 101 Ex 03609/15-410, stanovil odměnu soudního exekutora ve výši 499 270,20 Kč včetně DPH (výrok I.), stanovil náklady exekuce na správce závodu ve výši 83 242,51 Kč včetně DPH (výrok II.) a rozhodl, že vymožené plnění, které po odpočtu nákladů exekuce činí 297 949,29 Kč, se vydává insolvenčnímu správci ve prospěch majetkové podstaty insolvenčního řízení (výrok III.). V odůvodnění rozhodnutí soudní exekutor uvedl, že dne 6. listopadu 2018 (v průběhu exekuce) bylo proti povinné zahájeno insolvenční řízení a následně byl vyhlášen konkurs, jehož účinky trvají dosud. Soudní exekutor proto v souladu s ustanovením §46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též jen „e. ř.“), rozhodl o vydání výtěžku exekuce po odpočtu nákladů exekuce insolvenčnímu správci. Odměna soudního exekutora byla určena podle ustanovení §5 odst. 1, §6 odst. 1 a §27 vyhlášky č. 330/2001 Sb. (dále téže jen „exekuční tarif“) jako 15 % z vymoženého plnění ve výši 2 750 717,08 Kč (resp. 2 750 800 Kč po zaokrouhlení) k čemuž byla dále přičtena daň z přidané hodnoty. Do nákladů exekuce na správce závodu soudní exekutor zahrnul odměnu správce závodu, kterou podle §24 exekučního tarifu a §2 odst. 2 vyhlášky č. 485/2000 Sb., o výši odměny správců podniku, způsobu jejího určení a určení náhrady jejich hotových výdajů, ve znění účinném do 31. prosince 2021, určil částkou 45 000 Kč, a dále hotové výdaje správce závodu. K nákladům exekuce na správce závodu soudní exekutor rovněž přičetl daň z přidané hodnoty.
Městský soud v Praze k odvolání oprávněného, povinné i insolvenční správkyně povinné usnesením ze dne 23. srpna 2022, č. j. 11 Co 265/2022-430, usnesení soudního exekutora potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud mimo jiné uvedl, že námitka povinné a insolvenční správkyně povinné, že částka 2 750 717 Kč, nebyla uhrazena za povinnou, ale za společnost F. C. L. (solidární dlužník), není důvodná. Odvolací soud uvedl, že již v usnesení č. j. 33 EXE 3609/2015-397 exekuční soud přiléhavě vysvětlil, že tato částka byla složena společností P. C. P. za povinnou. Odvolací soud v tomto ohledu pro stručnost na odůvodnění uvedeného rozhodnutí exekučního soudu odkázal, plně se s ním ztotožnil a dodal, že daná skutečnost vyplývá i z přiloženého prohlášení povinné a plátce k bezhotovostnímu převodu, jímž byla společnost P. C. P., ze dne 1. června 2017, které je součástí spisu, je řádně podepsané S. P., který za obě společnosti jednal a prohlásil účel poskytnutí platby, tedy projev vůle učinil srozumitelně a určitě. Následně S. P., za povinnou pro účely tohoto exekučního řízení výslovně požádal o zařazení vymoženého plnění do exekučního řízení a shrnul důvody, které k jeho rozhodnutí vedly, tedy že v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 204 C 51/2016, jehož předmětem byl spor o tom, zda částka 2 750 717 Kč má být zařazena do exekučního řízení či nikoli, byla společností P. C. P. žaloba vzata zpět. Odvolací soud proto dospěl (oproti názoru insolvenční správkyně povinné) k závěru, že okolnost, že u platby je variabilní symbol transakce odpovídající společnosti F. C. L., je zcela irelevantní. Okolnost, že insolvenční správkyně podala u Městského soudu v Praze žalobu, která je vedena pod sp. zn. 194 ICm 2933/2019, o vrácení této částky do majetkové podstaty společnosti, potom podle odvolacího soudu nepředstavuje v poměrech souzené věci překážku věci zahájené, proto byla nedůvodná i námitka povinné o předčasnosti vydání napadeného usnesení. Odvolací soud se dále zabýval otázkou „dobrovolnosti“ plnění povinného ohledně uvedené úhrady a dospěl k závěru, že v poměrech souzené věci je nutno částku 2 750 717 Kč považovat za relevantní pro výpočet výše odměny soudního exekutora. Odvolací soud se rovněž zabýval přiměřeností vyčíslené odměny soudního exekutora, jež má odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti, a zdůvodnil, proč se rozhodl odměnu ve shora stanovené výši nesnížit.
K námitkám povinné a insolvenční správkyně povinné, že správci závodu nenáleží odměna, odvolací soud uvedl, že z obsahu spisu se podává, že soudní exekutor ustanovil správce závodu, který prováděl činnosti týkající se mj. jednání s nájemníky, provedení jejich soupisu, vyzval dlužníka k součinnosti ohledně předložení účetnictví, vyhodnocoval účetní podklady, vydával souhlasy a prováděl platby související s provozem podniku, a proto mu náleží odměna ve výši 45 000 Kč podle §24 exekutorského tarifu ve spojení s §2 odst. 2 vyhlášky č. 485/2000 Sb. Z obsahu spisu sice nevyplývá, že by správce vypracoval zprávu o ceně závodu, nicméně v poměrech této konkrétní věci je podle odvolacího soudu nutno vzít v úvahu, že dne 6. listopadu 2018 bylo s povinnou zahájeno insolvenční řízení, což je skutečnost, kterou správce podniku nemohl nijak ovlivnit, a proto mu nevyhotovení zprávy o ceně podniku nelze z hlediska jeho nároku na odměnu přičíst k tíži. I pro tento případ vyhláška č. 485/2000 Sb. ve znění účinném do 31. prosince 2021 stanovila v §2 odst. 2, že odměna správce podniku činí 45 000 Kč. Pokud jde o hotové výdaje, tyto byly podle odvolacího soudu správcem závodu řádně prokázány a vyúčtovány.
Usnesení odvolacího soudu napadly povinná i insolvenční správkyně povinné dovoláním.
Povinná ve svém dovolání namítla, že odvolací soud nesprávně identifikoval částku 2 750 717,08 Kč jako platbu za povinnou, podle dovolatelky šlo ve skutečnosti o platbu za společnost F. C. L., která byla k úhradě exekučního titulu zavázána společně a nerozdílně s povinnou. Odvolací soud se tak podle povinné odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, z níž vyplývá, že dobrovolné plnění třetí osoby za spoludlužníka, který nebyl nijak zahrnut do exekučního řízení, nemůže být plněním vymoženým soudním exekutorem v rámci exekuce a stát se tak základem pro výpočet jeho odměny. Dále měl odvolací soud podle názoru povinné rozhodnout o odměně soudního exekutora v minimální výši, neboť soudní exekutor nevyvíjel žádné úsilí k vymožení exekvované pohledávky, k čemuž povinná odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 1. března 2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 3401/2017, s nimiž je napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle jejího názoru rovněž v rozporu. Konečně povinná namítla, že z důvodu nevyhotovení zprávy o ceně závodu nemá správce podniku nárok na paušální odměnu ve výši 45 000 Kč. Povinná z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Insolvenční správkyně povinné ve svém dovolání formulovala dvě právní otázky, na jejichž řešení podle jejího názoru napadené rozhodnutí závisí. Tyto otázky znějí: 1) „Lze za dostatečný podklad pro rozhodnutí o odměně soudního exekutora považovat prohlášení povinného a osoby s ním personálně propojené za situace, kdy obsah tohoto prohlášení odporuje ostatním zjištěným skutečnostem, a z obsahu spisu navíc vplývá, že povinný a osoby s ním personálně propojené opakovaně předkládají účelová či vyloženě nepravdivá tvrzení a důkazy?“ a 2) „Vzniká správci závodu nárok na odměnu podle ustanovení §2 odst. 2 vyhlášky č. 485/2000 Sb. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) v situaci, kdy správce závodu nevyhotovil zprávu o ceně závodu ve smyslu ustanovení §338mb odst. 1 občanského soudního řádu?“ První otázka podle dovolatelky dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a při řešení druhé otázky se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2015, sp. zn. 26 Cdo 1351/2014. Insolvenční správkyně povinné navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že usnesení soudního exekutora se mění tak, že odměna soudního exekutora a náhrada hotových výdajů soudního exekutora celkem činí 7 865 Kč včetně DPH, náklady exekuce na správce závodu činí 0 Kč a insolvenčnímu správci se ve prospěch majetkové podstaty insolvenčního řízení vydává částka 872 597 Kč.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.) – dále též jen „o. s. ř.“. Zjistil, že obě dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. Dovolání nejsou objektivně nepřípustná, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím dle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ale usnesením o vydání plnění vymoženého v exekuci insolvenčnímu správci podle ustanovení §46 odst. 7 e. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2019, sp. zn. 20 Cdo 3202/2019).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním povinné a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Neztotožňuje-li se povinná se závěrem odvolacího soudu, podle něhož byla platba ve výši 2 750 717,18 Kč plněním za povinného, zakládá kritiku správnosti závěru odvolacího soudu na odlišném skutkovém základu, než jaký byl odvolacím soudem zjištěn. Pomíjí však, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), jak již uvedl Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 27. srpna 2014, sp. zn. 33 Cdo 3032/2014.
Nejvyšší soud neshledal důvodnou ani námitku, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. března 2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06, a s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 3401/2017. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že způsob výpočtu odměny soudního exekutora ustavený exekutorským tarifem v zásadě není důvod nerespektovat, jestliže však ustanovení §11 odst. 1 písm. a) exekutorského tarifu vede k tomu, že odměna soudního exekutora má být stanovena v relativně vyšší částce, např. řádově statisíců nebo dokonce miliónů korun, je povinností exekučního soudu vyhodnotit přiměřenost takto vypočtené odměny ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu. Za takové situace je třeba důsledně respektovat, že „dobrovolné“ plnění povinného po zahájení exekučního řízení je nutno brát v potaz do té míry, aby nedocházelo ke zjevně nepřiměřenému postihu povinného. Exekuční soud přitom musí přihlédnout zejména k tomu, že odměna exekutora má odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů exekuce. Soud je povinen vyhodnotit, zda takové okolnosti exekučního řízení neodůvodňují přiznání nižší odměny exekutorovi, a to bez ohledu na limity stanovené exekučním tarifem. Tento závěr Nejvyššího soudu byl poté usměrněn nálezem Ústavního soudu ze dne 25. ledna 2022, sp. zn. I. ÚS 2353/21, v němž Ústavní soud vysvětlil, že žádný právní předpis nesvěřuje exekučnímu soudu pravomoc jakési druhotné moderace odměny soudního exekutora dle jeho uvážení (diskrece), tedy další snížení odměny pod sazby stanovené v §11 odst. 1 písm. a) a b) exekutorského tarifu. Případná další korekce odměny stanovené podle tohoto ustanovení exekutorského tarifu ze strany exekučního soudu, založená judikaturou, nalezne své uplatnění jen ve zcela výjimečných případech, hodných zvláštního zřetele. Vesměs půjde toliko o případy, kdy odměna soudního exekutora, byť i ve snížené sazbě dle §11 odst. 1 exekutorského tarifu, nadále představuje pro povinného nepřiměřený postih, popřípadě kdy se soudní exekutor dopustí významnějšího pochybení při provádění exekuce. Exekuční soud je v takovém případě k námitkám povinného povinen ozřejmit, které konkrétní výjimečné okolnosti zavdávají důvod k mimořádnému (sekundárnímu) snížení odměny soudního exekutora a jaký je jejich dopad na povinného. Rozhodně nepůjde o běžnou situaci, kdy povinný sice „dobrovolně“ splní vymáhanou povinnost ve lhůtě dle §46 odst. 6 e. ř., avšak již pod tíhou v mezidobí vydaných exekučních příkazů, jimiž byl zajištěn jeho majetek a omezeno nakládání s ním.
V nyní řešené věci se odvolací soud od uvedených závěrů nijak neodchýlil zejména z toho důvodu, že uvedené závěry se vztahují k situaci, kdy povinný sice plnil až po nařízení exekuce, avšak ještě před jejím nuceným provedením. Rozhodovací soudní praxe je naopak dlouhodobě ustálená v závěru, že je-li povinným plněno až po uplynutí třicetidenní lhůty podle §46 odst. 6 e. ř., žádné snížení odměny soudního exekutora se neuplatní (viz např. shora citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2353/21). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není s uvedenou judikaturou v rozporu. Naopak, odvolací soud se ve svém rozhodnutí přiměřeností vyčíslené odměny soudního exekutora zabýval a dospěl ke správnému závěru, že v tomto případě není dán důvod ke snížení odměny soudního exekutora.
Co se týče námitky povinné, že z důvodu nevyhotovení zprávy o ceně závodu nemá správce podniku nárok na paušální odměnu ve výši 45 000 Kč, povinná v dovolání neuvedla, který z předpokladů přípustnosti uvedených v §237 o. s. ř. v této otázce uplatňuje, přičemž tato skutečnost není zjistitelná ani z obsahu dovolání. Jde přitom o obligatorní náležitost dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014). V této části proto dovolání trpí vadou, která znemožňuje dovolacímu soudu posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání povinné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Podstatu první části dovolání insolvenční správkyně povinné směřující proti stanovené výši odměny soudního exekutora (viz první dovolatelkou formulovaná otázka) představuje kritika hodnocení konkrétních důkazů odvolacím soudem a jeho skutkových závěrů, což však přípustnost dovolání bez dalšího založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Samotné hodnocení důkazů přitom nelze se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v §132 o. s. ř. úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 25 Cdo 4250/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2016, sp. zn. 21 Cdo 664/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2015, sp. zn. 25 Cdo 4293/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2017, sp. zn. 23 Cdo 2948/2017). Nejvyšší soud proto dovolání insolvenční správkyně povinné v uvedeném rozsahu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Druhou část dovolání insolvenční správkyně povinné (viz druhá dovolatelkou formulovaná otázka) insolvenční správkyně povinné shledal Nejvyšší soud důvodnou.
Podle ustanovení §24 exekutorského tarifu se na stanovení výše a způsobu určení odměny správce závodu a správce nemovité věci a na stanovení náhrady hotových výdajů v souvislosti s činností správce závodu a správce nemovité věci se použije obdobně vyhláška upravující odměnu správce závodu
Podle ustanovení §2 odst. 2 vyhlášky č. 485/2000 Sb., o výši odměny správců podniku, způsobu jejího určení a určení náhrady jejich hotových výdajů, ve znění účinném do 31. prosince 2021, nebyla-li soudem určena zjištěná cena podniku podle §338n odst. 1 a 2 o. s. ř., činí odměna správce podniku 45 000 Kč.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 22. října 2015, sp. zn. 26 Cdo 1351/2014, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 65/2016, uzavřel, že předpokladem pro přiznání paušální odměny 45 000 Kč podle ustanovení §2 odst. 2 vyhlášky č. 485/2000 Sb., je podání zprávy o ceně podniku a z ní plynoucí výsledek rozhodování soudu o (ne)účelnosti dražby podniku.
Přiznal-li odvolací soud v nyní řešené věci správci podniku paušální odměnu ve výši 45 000 Kč, přestože správce podniku zprávu o ceně závodu nevyhotovil, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Argumentace odvolacího soudu spočívající v tom, že správce podniku nemohl ovlivnit skutečnost, že dne 6. listopadu 2018 bylo s povinnou zahájeno insolvenční řízení, a proto mu nevyhotovení zprávy o ceně podniku nelze z hlediska jeho nároku na odměnu přičíst k tíži, není správná, neboť správce závodu byl do své funkce ustanoven již 19. ledna 2016, tedy téměř tři roky před zahájením insolvenčního řízení. Vzhledem ke skutečnosti, že určení zjištěné ceny podniku je prvním krokem ke zvážení dalšího účelného postupu ve výkonu rozhodnutí (viz shora uvedené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1351/2014), měl správce závodu více než dostatečně dlouhou dobu k vyhotovení zprávy o ceně závodu. Za této situace mu proto nelze přiznat paušální odměnu podle §2 odst. 2 vyhlášky č. 485/2000 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2021.
Usnesení odvolacího soudu tak v rozsahu, jímž byl potvrzen výrok II. (a tedy i výrok III., který z něho vychází) usnesení soudního exekutora Mgr. Daniela Vlčka, Exekutorský úřad Praha 7, ze dne 13. dubna 2022, č. j. 101 Ex 03609/15-410, spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadené usnesení v daném rozsahu bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro usnesení soudního exekutora, dovolací soud zrušil v rozsahu výroku II. a na něm závislém výroku III. i toto rozhodnutí, a podle ustanovení §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. e. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 3. 2023
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu