ECLI:CZ:NS:2023:20.CDO.3648.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 3648/2022-143
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Republikové centrum vzdělávání, s. r. o. , se sídlem v Praze 10 - Vršovicích, Kubánské náměstí 1391/11, identifikační číslo osoby 25289667, zastoupené JUDr. Ondřejem Málkem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 6, proti povinnému J. H. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Pavlem Maršálkem, advokátem se sídlem v Liberci, Vrchlického 802/46, pro 87 452,75 Kč, pro 15 567 Kč a pro 11 374 Kč, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 73 EXE 61067/2021, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 29. dubna 2022, č. j. 29 Co 26/2022-107, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1) Ve shora označené věci Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 29. 4. 2022, č. j. 29 Co 26/2022-107, potvrdil usnesení Okresního soudu v Liberci (dále „okresní soud“ či „soud prvního stupně“) ze dne 16. 12. 2021, č. j. 73 EXE 61067/2021-75, ve výroku o zamítnutí návrhu povinného na zastavení exekuce, vedené pověřeným soudním exekutorem Mgr. Stanislavem Molákem, Exekutorský úřad Havlíčkův Brod, pod sp. zn. 050 EX 1452/21, pro vymožení pohledávek oprávněné vycházejících z práva na náhradu nákladů nalézacího řízení.
2) Soud prvního stupně i odvolací soud vyšly ze zjištění, že mezi oprávněnou (v procesním postavení žalované) a povinným (jakožto žalobcem) bylo u Obvodního soudu pro Prahu 10 vedeno řízení o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jež měla vzniknout v souvislosti s porušením „smlouvy o zabezpečení stravování“ ze dne 21. 1. 2013 ze strany oprávněné. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 9. 2017, č. j. 15 C 336/2015-138 (dále „exekuční titul 1/“), ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2018, č. j. 62 Co 189/2018-280 (dále též „exekuční titul 2/“), byla žaloba zamítnuta a soudy žalobci uložily povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 87 452,75 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 15 567 Kč. Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. srpna 2021, č. j. 25 Cdo 693/2020-419 (dále „exekuční titul 3/“), dovolání žalobce odmítl (výrok I.) a žalobci uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 374 Kč (výrok II.).
3) Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že exekuční tituly jsou vykonatelné se zřetelem k tomu, že proběhlo řádné nalézací řízení včetně jeho přezkumu Městským soudem v Praze i Nejvyšším soudem a povinný nepředložil žádný důkaz, který by jakkoliv měnil opodstatněnost vymáhané pohledávky či dokládal, že by exekuční tituly byly vydány v rozporu s dobrými mravy. Na základě detailního rozboru nalézacího řízení soudy obou stupňů nezjistily, že by řízení bylo vedené nehospodárně či že mělo být rozhodováno mezitímním rozsudkem. Ani pro aplikaci §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), nebyly v nalézacím řízení dány žádné přesvědčivé důvody, nelze-li je založit (pouze) na skutečnosti, že povinnému byl pro řízení k ochraně jeho zájmů ustanoven advokát. Ohledně možnosti přihlásit pohledávku vycházející ze soudního rozhodnutí, jímž účastníku vzniká nárok na náhradu nákladů řízení, do řízení insolvenčního, zde konkrétně vedeného proti povinnému u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 76 INS XY, soudy odkázaly na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015, sen. zn. 29 ICdo 62/2014, uveřejněný pod číslem 85/2015 Sb. rozh. obč. (dále „R 85/2015“), se závěrem, že práva přiznaná exekučními tituly 1), 2) a 3) vznikla až po uplynutí lhůty pro přihlašování pohledávek, které proto „neměly a nemohly být do insolvence přihlášeny“; osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení přiznaného povinnému usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 3. 3. 2021, č. j. KSLB 76 INS XY, se na ně z tohoto důvodu nevztahuje.
4) Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených otázek 1/ zda výše uvedené - a zároveň nesprávné právní posouzení - porušení práv dovolatele garantovaných mu Úmluvou a jejími protokoly v nalézacím řízení nebo 2/ zda to, že v nalézacím řízení nebyla zohledněna v nákladovém rozhodnutí soudu skutečnost, že soudy rozhodly „negativním“ mezitímním rozsudkem, a která by se projevila v nižší přiznané náhradě nákladů řízení ve smyslu hospodárnosti řízení a dále i v tom, že by oprávněnému nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, které ovšem ve skutečnosti nemohly vzniknout, nebo 3/ zda to, že odvolací exekuční soud nerespektoval osvobození dovolatele od placení pohledávek podle §414 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále „insolvenční zákon“), které se vztahuje i na pohledávky vzniklé v průběhu insolvenčního řízení, konkrétně na pohledávku oprávněného, které vzhledem k ustanovení §170 insolvenčního zákona, případně vzhledem k přihlašovacím lhůtám a taxativnímu výčtu pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených, nebylo možné v insolvenčním řízení uspokojit, ba dokonce o nich bylo rozhodnuto přes zákonný zákaz insolvenčního zákona (§140b), představuje existenci „jiného důvodu“ podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a tedy v takovém případě exekuční soudy měly exekuční řízení zastavit.
5) Odvolací soud podle názoru dovolatele jen mechanicky převzal závěry Ústavního soudu, podle kterých nebylo shledáno porušení základních práv dovolatele. Dovolatel na základě obšírné argumentace shrnuje a rozebírá jednotlivé fáze nalézacího řízení a pojmenovává důvody pro aplikaci §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého je možno zastavit exekuci i tehdy, jestliže by výkon rozhodnutí byl zcela nespravedlivý či odporující principům demokratického státu, s čím souvisí mj. okolnost, že v nalézacím řízení nebyly provedeny jím navrhované důkazy, že smlouva o zabezpečení stravování nebyla právně hodnocena jako smlouva o dílo, že v kontradiktorním řízení soudce neseznámil dovolatele se svým odlišným názorem v otázce vymezení jednotlivých smluvních typů, že odůvodnění exekučních titulů nebylo řádné a že došlo k svévolnému odmítnutí jím podaného dovolání proti exekučnímu titulu 2). Soudy v nalézacím řízení ani nezohlednily skutečnost, že rozhodovaly „negativním“ mezitímním rozsudkem pouze o základu věci, tj. o určení, zda dovolatel má právo na zaplacení ušlého zisku ze sjednané ceny díla. Dovolatel by tak měl oprávněnému uhradit v přepočtu nezákonnou náhradu nákladů řízení ve výši minimálně 79 860 Kč z celkové přiznané náhrady nákladů řízení 114 393, 75 Kč, což je pro něj likvidační, přičemž celkově exekučně vymáhaná částka činí 147 015,35 Kč. Insolvenční soud dále dovolatele osvobodil od placení pohledávek, a to podle ustanovení §414 insolvenčního zákona, které se vztahuje i na pohledávku oprávněného z titulu přiznané náhrady nákladů nalézacího řízení. Pohledávka oprávněné má povahu naturální obligace a nelze ji vymáhat v exekučním řízení. Odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §140b insolvenčního zákona, jehož smysl tkví v zákazu „vyrábění takových pohledávek“, které vzhledem k ustanovení §170 insolvenčního zákona, případně k přihlašovacím lhůtám a taxativnímu výčtu pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených, nebudou moci být v insolvenčním řízení beztak uspokojeny.
6) Nejvyšší soud jako soud dovolací o dovolání povinného rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (§36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů /dále „ex. řád“/) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (srov. §243a odst. 1 o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné.
7) Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně a dlouhodobě zdůrazňuje, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. usnesení ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98 , uveřejněné pod číslem 4/2000 Sb. rozh. obč., ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002 , uveřejněné pod číslem 62/2004 Sb. rozh. obč. /dále „R 62/2004“/, ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003 , uveřejněné pod číslem 58/2005 Sb. rozh. obč., a dále např. usnesení ze dne 21. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008 , a ze dne 5. srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007 ). Exekuční řízení je totiž ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV, nebo nález Ústavního soudu ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15).
8) Ukládá-li judikatura Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16, nebo nález ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18) obecným soudům zohledňovat mimořádné okolnosti každé jednotlivé věci, jejichž existence je s to odůvodňovat zastavení exekuce za použití ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., činí tak pouze ohledně případů zcela výjimečných, především těch, kde by exekuce vedla ke zjevné nespravedlnosti nebo by byla v rozporu s principy právního státu, platí-li však stále zásada, podle které obecné soudy v exekučním řízení nejsou oprávněny přezkoumávat správnost exekučního titulu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. července 2019, sp. zn. III. ÚS 3700/17, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2019, sp. zn. 20 Cdo 2559/2019, a ze dne 14. září 2022, sp. zn. 20 Cdo 2388/2022). Prostor pro zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. se vytváří jen tehdy, vyznívá-li „nespravedlnost“ plnění přisouzeného exekučním titulem již s ohledem na zcela základní okolnosti případu (k přezkumu všech okolností případu není exekuční soud povolán) natolik zřetelně, že exekučnímu soudu nezbývá, než zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných, veskrze ústavněprávních, tj. měl-li by být vykonán exekuční titul, který je svým obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, ze dne 12. listopadu 2019, sp. zn. 20 Cdo 3459/2019, ze dne 7. prosince 2021, sp. zn. 20 Cdo 2179/2021, nebo bod 16 nálezu Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2018, sp. zn. II. ÚS 502/17).
9) Takto ukotvenou rozhodovací praxi Nejvyšší soud dále rozvinul v usnesení ze dne 24. srpna 2022, sp. zn. 20 Cdo 1596/2022, v němž připustil, že rozpor s dobrými mravy a případná kolize se základními principy demokratického právního řádu vedoucí ke zcela zjevné nespravedlnosti a vyžadující zastavení exekuce je představitelná i ohledně pohledávky (exekučního titulu) na náhradu nákladů řízení přiznané soudy v nalézacím řízení, nicméně i zde lze prolomit zásadu zákazu přezkumu exekučního titulu po stránce věcné pouze za předpokladu zcela zjevně nespravedlivě vedené exekuce.
10) Výše definovanou rozhodovací praxi dovolacího soudu a Ústavního soudu odvolací soud v napadeném rozhodnutí plně respektoval, posoudil-li všechna specifika nalézacího řízení a dospěl-li k závěru, že se - oproti očekávání dovolatele - žádné mimořádné okolnosti srovnatelné s těmi, jež vyplývají z judikatury (srov. opět nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16), a které by bránily exekuci pohledávek přiznaných ve sporu úspěšnému účastníku řízení z titulu náhrady nákladů řízení (jejich konkrétně uložené výše), z pozic „mimořádně argumentačně silných“ nenabízí. Podstata námitek dovolatele přitom míří k označení vad nalézacího a navazujících přezkumných řízení, v nichž byly exekuční tituly vydány (nedostatky odůvodnění, nedodržení poučovací povinnosti, neprovedení důkazů, způsob vyřízení dovolání), přičemž takové vady - i kdyby existovaly - se do exekučního řízení nepřenášejí a exekuční soudy se jimi nemohou zabývat (viz např. R 62/2004 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2007, sp. zn. 20 Cdo 935/2007). Zásada zákazu přezkumu věcné správnosti exekučního titulu se tudíž v posuzované věci plně prosadí (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 24. listopadu 2020, sp. zn. IV. ÚS 2834/20), a dovolání proto není v tomto rozsahu podle §237 o. s. ř. přípustné.
11) Namítá-li dále dovolatel, že odvolací soud nerespektoval §414 odst. 2 a §140b insolvenčního zákona, nepřihlédl-li k okolnosti, že po dobu, po kterou trvaly účinky rozhodnutí o úpadku, nalézací soudy „vyráběly“ pohledávky, na které se má vztahovat jeho osvobození od placení pohledávek podle §414 odst. 1 insolvenčního zákona, pomíjí především znění posledně zmíněného ustanovení (pro věc rozhodné od 1. 6. 2019), podle kterého insolvenční soud (za tam určených podmínek) dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, vyjma pohledávek vzniklých po rozhodnutí o úpadku. Nadto je třeba významově podtrhnout oběma soudy výstižně citovaný rozsudek R 85/2015, jímž se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil mj. k závěru, že nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2011, sp. zn. 31 Cdo 488/2009, uveřejněného pod číslem 146/2011 Sb. rozh. obč.).
12) V poměrech projednávané věci je rovněž nepochybné (což ostatně dovolatel v dovolání uznává), že pohledávky přiznané exekučními tituly vznikly (pravomocně) až poté, co insolvenční soud rozhodl o úpadku dlužníka (povinného) s účinností ke dni 26. 11. 2015, tj. vymáhané pohledávky neexistovaly ani v době rozhodnutí o úpadku, ani v době, kdy uplynula propadná třicetidenní lhůta určená k přihlášení pohledávky rozhodnutím o úpadku (27. prosince 2015). Oprávněná proto pohledávky nemohla úspěšně přihlásit do insolvenčního řízení povinného (k vymezení pohledávek, jež jsou vyloučeny z uspokojení v insolvenčním řízení, srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněné pod číslem 54/2012 Sb. rozh. obč.), z čehož zároveň plyne, že na exekvované závazky účinky osvobození od placení pohledávek ve smyslu §414 odst. 1 insolvenčního zákona nedopadají.
13) Přípustnost dovolání, kterou dovolatel konstruoval na předpokladu posouzení otázek dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neřešených, z výše uvedených důvodů naplněna nebyla, neboť dovolatelem ohlášené otázky již konstantní judikatura dovolacího soudu vyřešila a odvolací soud se od této rozhodovací praxe neodchýlil.
14) Současně je třeba pro úplnost uvést, že dovolání vůči výrokovým částem exekučních titulů přiznávajícím oprávněné náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 15 567 Kč a náhradu nákladů řízení dovolacího ve výši 11 374 Kč není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, jehož předmětem byla (v daných fázích) v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžitá plnění jednotlivě nepřevyšující 50 000 Kč (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2018, sp. zn. 20 Cdo 1685/2018). V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má totiž rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku. Předpoklad přípustnosti dovolání je tudíž třeba zkoumat zvlášť ve vztahu ke každému nároku, o němž bylo v řízení rozhodnuto, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018).
15) Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání povinného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16) O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (viz §87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 1. 2023
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu