ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.2757.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 2757/2022-1052
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v exekuční věci oprávněné Národní rozvojové banky, a. s. se sídlem v Praze 1, Jeruzalémská č. 964/4, IČO 44848943, zastoupené Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem v Praze 4, Kaplická č. 1037/12, proti povinným 1) J. H. , narozenému dne XY, bytem v XY , zastoupenému JUDr. Richardem Čičkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Baště sv. Ludmily č. 252/3, 2) J. K. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Irenou Lazurovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Dědinách č. 733/22, a 3) K. L. , narozenému dne XY, bytem v XY, o soudní prodej zástavy, o návrhu na zastavení exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 35 EXE 2090/2018, o dovolání povinného 2) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2021, č. j. 14 Co 378/2021-606, takto:
Dovolání povinného 2) se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání povinného 2) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2021, č. j. 14 Co 378/2021-606, neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. a dovolatel v něm uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z jeho námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., a dovolání tak trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace (nebo jeho části) není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2004 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Omezil-li se dovolatel ve svém (byť velmi obsáhlém) dovolání pouze na konstatování (v různých podobách mnohokrát opakované), že odvolací soud se „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, aniž by jakkoliv formuloval právní otázku, při jejímž řešení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil, pak je nepochybné, že jeho dovolání výše uvedeným požadavkům nevyhovuje.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemohou založit námitky dovolatele směřující proti bodům 1 až 51 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, tedy proti jeho narační části, která má popisný charakter a nevyjadřuje tak závěry odvolacího soudu o právním posouzení věci.
V další části svého dovolání povinný 2) – vedle nesouhlasu se skutkovými závěry odvolacího soudu – vyjadřuje svůj nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem [s právními závěry o relativní (nikoliv absolutní) neplatnosti smlouvy (úvěrové i zástavní) v důsledku podvodného jednání jedné ze stran, o tom, že neplatnosti úvěrové smlouvy z tohoto důvodu se mohla dovolávat jen oprávněná, že okolnosti týkající se způsobu čerpání úvěru (že úvěr nebyl čerpán ke sjednanému účelu) nemají vliv na platnost úvěrové smlouvy a neovlivňují ani právní povahu pohledávky, že není porušením právní povinnosti věřitele, pokud v důsledku porušení povinnosti dlužníka použít peněžní prostředky ke sjednanému účelu nepostupuje podle ustanovení §507 obch. zák., o promlčení práva dovolat se neplatnosti zástavní smlouvy (že promlčecí doba uplynula 25. 1. 2011), o tom, že na straně povinného 2) se (vzhledem k nezachování obvyklé míry opatrnosti a nevyvinutí běžné péče) při podpisu zástavní smlouvy nejednalo o omluvitelný omyl ve smyslu ustanovení §49a obč. zák., o řádné identifikaci zajištěné pohledávky v zástavní smlouvě, o tom, že posuzované zástavní právo vzniklo, o tom, že nedošlo k promlčení zástavního práva, a o tom, že v řízení o nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) prodejem zástavy, jako druhé fázi soudního prodeje zástavy, se neuplatní ustanovení §21 z. ř. s.], aniž by – jak již bylo uvedeno – formuloval právní otázku, která byla vyřešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu; bez nastolení právní otázky je potom nedostačující odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu učiněný v dovolání. Dovolatel zde přehlíží, že pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
Právní posouzení věci odvolacím soudem je navíc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na niž odvolací soud v obsahu výstižného a vyčerpávajícího odůvodnění svého rozhodnutí přiléhavě odkázal (srov. zejména bod 60 až 97 usnesení odvolacího soudu).
Vedle uvedeného (pouhého) nesouhlasu s právním posouzením věci je podstatou dovolání především nesouhlas dovolatele se skutkovými závěry, z nichž odvolací soud vycházel, a se způsobem, jakým k těmto skutkovým závěrům dospěl (s hodnocením důkazů) [zejména že „ze žádného ustanovení obchodních podmínek ani úvěrové smlouvy samotné neplyne povinnost oprávněné zkoumat faktickou existenci vysokozdvižných vozíků, na jejichž nákup byl úvěr poskytnut“, že „podmínkou čerpání úvěru bylo právě a jen předložení dokumentů ze strany obligačního dlužníka, přičemž … je zřejmé, že postačovalo předložení byť jediného z těchto dokumentů“, tj. účetního či daňového dokladu, kupní či jiné smlouvy, že „oprávněná byla oprávněna, nikoli povinna sledovat účelovost poskytnutých prostředků a realizaci projektu“, že „právní předchůdce druhého povinného vyhověl žádosti o pomoc svého obchodního partnera T. V. při zajištění účelového úvěru na nákup vysokozdvižných vozíků, zběžně přečetl zástavní smlouvu, důvěřoval T. V., úvěrovou smlouvu ani J. K. nezná, název obligačního dlužníka mu nic neříká“, že „při zachování obvyklé míry opatrnosti a vyvinutí běžné péče … zástavní dlužníci mohli zjistit … že neposkytují zajištění na nějakou přechodnou dobu (jak se domníval svědek K.), že úvěrová smlouva nepředpokládá nahrazení jimi poskytnutého zajištění jiným zajištěním“, že „v zástavní smlouvě uzavřené dne 25. 1. 2008 byla zajišťovaná pohledávka specifikována tak, že se jedná o pohledávky oprávněné vyplývající ze smlouvy o podřízeném úvěru v programu PROGRES č. 2008-1360-RM, kterou oprávněná uzavřela jako věřitel se společností Kagil Services s.r.o. dne 17. 1. 2008 a podle níž uvedené společnosti poskytla podřízený úvěr ve výši 5 000 000 Kč, včetně jejich příslušenství a smluvních pokut vyúčtovaných na základě této smlouvy, jakož i nároků oprávněné z odstoupení od smlouvy“, že „veřejná podpora byla dle čl. IX odst. 1 úvěrové smlouvy poskytnuta k úvěru, tj. k částce 5 000 000 Kč a byla …. vyčíslena částkou 1 553 379 Kč“, že „veřejná podpora byla … poskytnuta ve formě snížené 3% úrokové sazby a její vyčíslení tak představuje rozdíl mezi úrokovou sazbou obvyklou a sníženou“, že „v řízení jsou vymáhány úroky z úvěru ve výši 175 927,19 Kč, tj. 3% p. a. z dlužné částky po splatnosti od 15. 3. 2014 do 13. 8. 2015, dále jistina ve výši 4 543 808,32 Kč a úroky z prodlení z jistiny a shora uvedených úroků v podobě tzv. zvýšené jistiny úvěru ve smyslu čl. VI odst. 9 obchodních podmínek, tedy nikoli veřejná podpora“, že „o jednorázové splacení úvěru pro jeho nesplácení ve smyslu čl. X odst. 1 písm. a) obchodních podmínek mohla oprávněná požádat nejdříve dne 15. 2. 2014“, že oprávněná přihlásila svou pohledávku z úvěrové smlouvy v insolvenčním řízení vedeném s úpadcem – obligačním dlužníkem – „naprosto shodně jako jsou vyčísleny v tomto řízení“], namítá-li především (v obsahu dovolání opakovaně, i když ne vždy formulačně stejným způsobem), že „zástavní smlouva nezajišťuje předmětné promlčené pohledávky, ani pohledávky, jež nebyly Oprávněnou navíc poskytnuty v souladu se smluvní úvěrovou dokumentací, ani s podmínkami programu PROGRES“, že součástí pohledávek jsou „nezákonně pohledávky na vrácení veřejné podpory“, že „čerpání účelového úvěru na Projekt v programu PROGRES vyžadovalo VŽDY ze strany Oprávněné … předložení faktury a smlouvy dohromady, tedy Oprávněná před načerpáním úvěru musela mít k dispozici účetní či daňový doklad + kupní či jinou smlouvu, tedy 2 dokumenty“, že „Oprávněná vůbec neověřovala ničeho, neprováděla běžnou správu úvěru s náležitou péčí, která se od ní jako od bankovní instituce ze zákona požaduje“, že „protismluvní a nezákonné čerpání úvěru nastalo dne 1. 2. 2008, tedy od tohoto data se rozběhla zákonná lhůta 3 let, od kdy mohlo být Oprávněnou zástavní právo uplatněno poprvé“, a předestírá-li vlastní skutkové a právní závěry [že oprávněná se dopustila „protismluvního a nezákonného jednání a nepoctivého obchodního styku“, zaměstnanci oprávněné se dopustili „vědomě nedbalého jednání … při poskytování (ne)účelového úvěru, … neoprávněně proplacené veřejné podpory, tedy přímého a vědomého porušení podmínek programu PROGRES“, že „úvěr nebyl prokazatelně čerpán jen na způsobilé výdaje, ale šlo v podstatě o proplacení fiktivní faktury na neexistující zboží“, že „obligační dlužník na 100% porušil podmínky Programu … a Oprávněná tak měla již v roce 2008 (a ne v roce 2015!!!) … vyzvat písemně klienta k vrácení veřejné podpory“, že oprávněná porušila „články“ obchodních podmínek, smlouvy o podřízeném úvěru, smlouvy o zřízení zástavního práva a zásadu pacta sunt servanda a „zneužila své postavení bankovní instituce“, že pohledávka vyplývající ze smlouvy o úvěru „nikdy nebyla proplacena“, že oprávněná „přímo zapříčinila omyl porušením svých povinností a zjevný podvodný záměr obligačního dlužníka byl prokazatelně realizován v důsledku porušení povinností oprávněné v souvislosti s poskytováním úvěru“, že „obligační dlužník nesměl čerpat veřejnou podporu v celé výši 1.533.379,- na rozdíl v úrokové sazbě ve smlouvě oproti úrokové sazbě tržní a odklad splátek jistiny“, že „jistina měla být plně uhrazena již v roce 2014“, že oprávněná „zapříčinila realizaci úvěrového a dotačního podvodu“, že podvodného jednání při uzavírání zástavní smlouvy se dopustily „obě dvě smluvní strany“, že oprávněná „omyl vyvolala úmyslně“], na základě čehož činí své vlastní (od odvolacího soudu odlišné) právní posouzení věci.
Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Není zpochybněním právního posouzení věci, jestliže dovolatel předkládá vlastní skutkovou verzi vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů, a tedy z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud.
Předestírá-li dovolatel vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud též neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací se námitkami povinného 2) řádně zabývaly, v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnily, z jakých důkazů vycházely. Dovolací soud v postupu soudů zjevný rozpor s ustanovením §132 o. s. ř. neshledal.
V části dovolání, ve které dovolatel namítá „nesprávný jazykový výklad“ čl. III, odst. 6, písm. a) Bod 2 Obchodních podmínek pro poskytování podřízených úvěrů v programu PROGRES, dovolání neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., neboť dovolatel neuvádí, od které „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit. Vzhledem k tomu, že dovolatel svými námitkami napadá výklad právního úkonu (úvěrové smlouvy, jejíž součástí jsou obchodní podmínky), dovolatel nepřiléhavě odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu (nález ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, usnesení ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. II. ÚS 618/04, a stanovisko ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 1/96), které výklad právního úkonu neřeší, neboť řeší otázku výkladu právních norem (předpisů). Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. zde nezakládá ani námitka, že odvolací soud si nezjistil „závazné stanovisko ČNB – při čerpání účelového úvěru v programu PROGRES“, která není dovolacím důvodem ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., ale mohla by (kdyby byla důvodná) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, ke které však dovolací soud může přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné.
Namítá-li dovolatel „nezákonnou a především nepřiměřenou výši vymáhaných úroků z prodlení“, dovolání v rozporu s ustanovením §241a odst. 3 o. s. ř. postrádá argumentaci, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení odvolacím soudem a (stejně jako v předchozím případě) vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. uvedením „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit (v této souvislosti zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 20 Cdo 4044/2019, tuto otázku neřeší).
Za situace, kdy se soudy platností úvěrové a zástavní smlouvy v tomto řízení (ve druhé fázi soudního prodeje zástavy) zabývaly, nezávisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu na řešení otázky „osvědčení výše zajištěné pohledávky v první fázi soudního prodeje zástavy“, neboť dovolatel tím brojí proti usnesením soudů vydaným v první fázi řízení o soudním prodeji zástavy (proti jejich závěru, že skutečnosti rozhodné pro nařízení soudního prodeje zástavy byly v této fázi řízení osvědčeny). Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1871/2017, pak není v této souvislosti případný, neboť uvedené rozhodnutí řeší jinou právní otázku a vychází z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než je dán v nyní projednávané věci, a závěry v něm přijaté na posuzovanou věc nedopadají. Rovněž na projednávanou věc nedopadá dovolatelem odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 173/01, vztahující se k otázce dokazování.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. pak nemohou založit ani další námitky dovolatele [že „soud nevyhověl návrhu na provedení výslechu klíčového svědka J. Š. … s odkazem na nadbytečnost důkazu bez řádného a prokazatelného odůvodnění“, že byl zamítnut rovněž návrh na výslech P. P., že odvolací soud nevypořádal požadavek na „opakovaný výslech P. K.“ a svědka O. K. a zástavních dlužníků, že soudy „nesprávně aplikovaly z. ř. s. vs. o. s. ř. a ex. ř. ohledně mezí a rozsahu dokazování a přípustnosti provádění důkazů s ohledem na uplatněné námitky …, když nezákonně odmítly vést dokazování … s odkazem na neprokázanou a neodůvodněnou nadbytečnost navržených důkazů“, že odvolací soud se nesprávně „vypořádal s návrhem na zastavení exekuce … zástavního dlužníka K. L.“, že soudy „neprovedly dokazování řádně, tedy nemohly, a ani nezjistily náležitě skutkový stav a v žádném případě pečlivě nepřihlédly ke všemu, co vyšlo v řízení najevo“, že odvolací soud „nepřihlédnul k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, ani k jiným vadám, jež měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“, že soudy „provedly nezákonně podle vlastních kritérií předběžnou selekci důkazů a upravily s jejím využitím důkazní situaci podle vlastní volby“, čímž došlo k „nezákonnému přechodu do II. fáze řízení, která zástavní dlužníky znevýhodnila a způsobila to, že si nejsou v řízení všichni účastníci rovni“, a že „tímto postupem soudy znevýhodnily zástavní dlužníky a neposkytly jim soudní ochranu a spravedlnost“, že soud „nevypořádal námitky zástavních dlužníků ohledně odlišné výše pohledávky i výše vymáhané peněžité povinnosti v obou řízeních (insolvenční řízení vs. soudní prodej zástavy), když navíc nepravdivě uvedl, že jsou shodné“, že soud „odmítl vést dokazování“ k námitce, že „pohledávka na vrácení veřejné podpory jsou součástí nezákonně vymáhaného peněžitého plnění“, že „soudy nevedly žádné dokazování a bezpečně nevyvrátily námitky zástavních dlužníků ohledně nezákonné skladby vymáhané částky“, že „soud prvního stupně sice ve věci provedl dokazování, nicméně v odůvodnění svého rozsudku, v němž jednotlivé důkazy hodnotil, neuvedl, jaká skutková zjištění z každého provedeného důkazu učinil, a jak jednotlivé důkazy hodnotil, když některé z nich hodnotil nepravdivě a také rozporně se spisem, jiné zásadní důkazy ve prospěch zástavních dlužníků opomněl uvést úplně“, že „nekompletní souhrnné uvedení důkazů … není přípustné a má za následek nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí“, že odvolací soud měl ve smyslu „ust. §213 odst. 4 o. s. ř.“ doplnit dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, že odvolací soud nesprávně dokazování „částečně zopakoval“, že svědci „na straně zástavních dlužníků“ měli mít „shodná práva při výslechu“ a měla jim být předložena zástavní smlouva z roku 2008, „když tato práva měla … i skupina svědků B., Š. i M.“, vytýká-li soudům „nesprávně přepsaný obsah protokolu o jednání O. K.“, že soudy neodůvodnily neprovedení důkazů, že nebyla vypořádána námitka dovolatele ohledně „závazného právního názoru“ vyplývajícího z „bodů 15, 16, 17, 18, 19 usnesení č. j. 14 Co 234/2019-169“], které nejsou dovolacím důvodem ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (způsobilým založit přípustnost dovolání), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, ke které (jak již bylo uvedeno) dovolací soud může v souladu s ustanovením §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné; přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu překvapivost jeho rozhodnutí, pak pomíjí to, že zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného (pro případ, že by se ukázalo, že dosavadní nárok nemůže obstát). Rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněného pod č. 136/2017 Sb. rozh. obč.). O takový případ se však v projednávané věci – jak je zřejmé z obsahu spisu a z napadeného rozhodnutí – nejedná.
Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.). Poměřováno těmito závěry odůvodnění usnesení odvolacího soudu není zjevně nepřezkoumatelné, jak namítá povinný 2), když z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které byl návrh na zastavení exekuce zamítnut.
K tomu lze dodat, že z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Usnesení odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje.
Dovolací soud na rozdíl od dovolatele neshledal důvody pro podání návrhu Ústavnímu soudu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení [„ust. §357 zákona č. 292/2013 Sb. i navazující část tohoto zákona, jež není upravena v zákoně č. 99/1963 Sb. (lex generalis), a §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.] pro rozpor s ústavním pořádkem [srov. §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], který dovolatel spatřuje v tom, že uvedená ustanovení „si navzájem v rámci řízení I. fáze (dokazování je zapovězeno, probíhá jen osvědčení) a II. fáze [přezkum exekučního titulu je ze zákona nepřípustný, aplikace §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. se nerealizuje] soudního prodeje zástavy přímo odporují, a v souhrnu je jejich aplikace neústavní pro neexistenci nalézacího řízení; to způsobuje, že zástavní dlužníci … nejsou nikdy v průběhu předmětného řízení soudního prodeje zástavy účastni žádného nalézacího řízení (ani v I. ani ve II. fázi)“, což dovolatel shledává v rozporu s „čl. 11 Listiny“, že se zástavní dlužníci nemohou bránit „neústavnímu exekučnímu titulu“ v rozporu s „čl. 36 Listiny“, a že „současný stav soudního prodeje zástavy“ shledává v rozporu se „zásadou spravedlnosti“ a „čl. 6 Úmluvy“.
Nejvyšší soud proto dovolání povinného 2) podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [ §87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Dovolatel v dovolání navrhl odklad právní moci a vykonatelnosti usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3425/16 dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Obdobně je nutno posoudit i návrh na odklad právní moci napadeného rozsudku. Návrhem dovolatele na odklad právní moci a vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 2. 2023
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu