ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.3611.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 3611/2022-427
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce J. D. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. Lubošem Hádkem, advokátem se sídlem v Železném Brodě, Hrubá Horka č. 50, proti žalovanému V. M. , narozenému dne XY, bytem v XY, o 76 230 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 111 C 34/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. června 2022, č. j. 35 Co 130/2021-389, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 990 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. 6. 2022, č. j. 35 Co 130/2021-389, neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace (nebo jeho části) není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2004 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Omezil-li se dovolatel ve svém dovolání pouze na konstatování, že „splnění předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel spatřuje ve znění zák. ust. §237 o. s. ř., a to proto, že odvolací soud rozhodl výrokem v odst. I., aniž by řešil otázku hmotného práva a potažmo i práva procesního, přičemž při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, kde nebyla řádně po právu vyřešena právní otázka meritorní povahy“, aniž by (vedle polemiky s jednotlivými částmi odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) jakkoliv formuloval, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, nebo vymezil (odvolacím soudem řešenou) otázku hmotného nebo procesního práva a od kterého svého řešení této otázky se má podle mínění dovolatele dovolací soud odchýlit, pak je nepochybné, že jeho dovolání výše uvedeným požadavkům nevyhovuje.
Namítá-li dovolatel, že „odvolací soud věc posuzoval podle nesprávné kombinace právní úpravy, obsažené již v rozhodnutí prvého soudu, kdy prvý, tak i odvolací soud použil kombinaci zák. ust. §4 zák. č. 262/2006 Sb. /Zákoník práce/ a §§2053 a 2910 zák. č. 89/2012 Sb. a celou causu zhodnotil způsobem, kterým se dopustil porušení hmotného práva a potažmo i práva procesního, když věc nezhodnotil dle §2053 a §2910 zák. č. 89/2012 Sb. /dále jen Nový občanský zákoník, NOZ/, s aktualizovanou zprávou, mezi kterýmižto zákonnými ustanoveními neexistuje zcela zřejmý causální nexus spolu s tímto zák. ust. §2991 odst. 1, odst. 2 NOZ., neposuzoval i causální nexus se zák. ust. §3 odst. 1, odst. 2 písm. d) NOZ, ve vzájemné kombinatorice a provázanosti, kdy zejména v posledním paragrafovaném ustanovení Nového občanského zákoníku je deklarováno pravidlo, platné již z doby římského práva, které se v právní praxi užívá dodnes a jedná se o pravidla: pacta sunt servanda“, a že podle jeho názoru je „uznávací prohlášení bez právních či faktických vad a jedná se o zcela běžný právní úkon“, vyslovuje tím pouhý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem, aniž by jakkoliv formuloval, v čem je řešení přijaté odvolacím soudem nesprávné a znamená odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. v čem řešení představuje otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř. důvod, proč by již řešená otázka měla být vyřešena jinak. Přehlíží přitom, že pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. [zpochybňuje-li hodnocení důkazů a skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel (namítá-li zejména, že žalovaný „si byl zcela jasně vědom, jakou listinu podepisuje a jaký je její obsah“, že „listinu podepsal s vědomím, že se jedná o oprávněnou částku v důsledku následné škody“, že žalobce „prokázal, že žalovaný pracoval na strojní pile, jenž byla ve vlastnictví dovolatele a nikoliv na strojní pile ve vlastnictví společnosti DUKOS.CZ s.r.o.“, že žalovaný se žalobci „přiznal, že řezáním strávil dobu 350 hodin, což potvrdila i svědkyně E. D.“, že „na žalované částce 76.230 Kč se dovolatel se žalovaným dohodli a tato se stala předmětem uznávacího prohlášení“, nebo že odvolací soud „popírá hodnotu úředního záznamu z PČR ze dne 2. 6. 2015“), a na tomto základě pak buduje své vlastní – od odvolacího soudu odlišné – právní posouzení věci]. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. pak nezaloží ani námitky dovolatele, že odvolací soud neprovedl důkaz označenými fakturami, že dovolatel předložil „svazek listinných důkazů, kterými se prvý soud odmítl zabývat, jejich provedení tedy bezdůvodně zamítl a z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu … vyplývá, že se tímto odvolací soud vůbec nezabýval“, neboť uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
Dovolání žalobce směřuje proti výroku I rozsudku odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“, tedy i proti jeho části o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení; v této části není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2023
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu