ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.727.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 727/2023-751
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce L. D. , zastoupeného JUDr. Zdeňkou Nocarovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jirchářích č. 148/4, proti žalované M. č. P., zastoupené Mgr. Bc. Patrikem Frkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ohradské náměstí č. 1628/7, o neplatnost odvolání z funkce tajemníka, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 82/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2022, č. j. 62 Co 339/2022-709, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Bc. Patrika Frka, advokáta se sídlem v Praze 5, Ohradské náměstí č. 1628/7.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2022, č. j. 62 Co 339/2022-709, není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatel v něm uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z jeho námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Namítá-li dovolatel v dovolání, že napadený rozsudek odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, a předestírá-li v něm dovolacímu soudu k řešení otázku, zda, „pokud žalovaná fakticky znemožnila žalobci splnit jeho povinnost“, může být nesplnění takové povinnosti považováno za zákonný důvod pro odvolání žalobce z funkce tajemníka žalované, pak přehlíží, že na vyřešení této (dovolatelem předestřené) právní otázky dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť v posuzované věci nebylo soudy zjištěno, že by žalovaná „fakticky znemožnila žalobci splnit jeho povinnost“. Ve vztahu k námitce žalobce, že povinnost jmenovat své zástupce po projednání v radě nemohl splnit proto, že po komunálních volbách mu nově zvolený starosta bránil v účasti na jednání rady a jeho účast si tam nepřál, a že žalobce proto na jednání rady nemohl docházet (uplatněné žalobcem již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně), odvolací soud naopak v bodě 37 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že pokud žalobce byl v té době v pracovní neschopnosti, tak jeho „pracovní závazek byl suspendován“ a žalovaná jednala zcela po právu, pokud žalobci účast na jednání rady neumožnila, a zdůraznil, že z ustanovení §81 odst. 5 písm. c) zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ani z jiných jeho ustanovení nelze dovodit, že by projednání jmenování zástupce radou městské části muselo nutně proběhnout za přítomnosti tajemníka, že tajemník mohl takovýto návrh učinit písemně v dostatečném časovém předstihu, že k projednání jmenování zástupce tak mohlo dojít v nepřítomnosti žalobce, a že žalobce tedy mohl návrh na jmenování svého zástupce provést písemně tak, že by tento návrh předložil k jednání radě městské části, což však neudělal (ostatně to ani netvrdil).
Dovolatel tak v dovolání předestírá vlastní skutkový závěr, že žalovaná fakticky znemožnila žalobci splnit jeho povinnost, odlišný od toho, k němuž dospěly soudy v projednávané věci, na kterém pak buduje své vlastní (od soudů odlišné) právní posouzení věci (že je „přinejmenším v rozporu s dobrými mravy, aby žalovaná vytvořila žalobci překážku v plnění jeho povinností a následně toto použila jako důvod pro jeho odvolání z funkce“ a že jednáním žalované, resp. napadeným rozsudkem odvolacího soudu, „došlo k porušení zásady nemo turpitudinem suam allegare potest“ ). Přestože tedy dovolatel namítá, že dovoláním napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti je podstatou jeho dovolání nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů.
Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Dovolatel navíc – jak podotýká též žalovaná ve svém vyjádření k dovolání – nebere náležitě v úvahu, že soudy v projednávané věci shledaly odvolání žalobce z funkce tajemníka platným proto, že žalobce (byť tak činil v době, kdy byl uznán dočasně práce neschopným) v období mezi 24. 10. 2014 až 23. 2. 2015 „uděloval jednotlivým zaměstnancům úřadu pověření ad hoc ke svému zastupování bez předchozího projednání v radě“, čímž závažným způsobem porušil povinnosti tajemníka vyplývající pro něj z ustanovení §81 odst. 5 písm. c) zákona o hlavním městě Praze ve spojení s §103 tohoto zákona, podle něhož je tajemník městské části povinen jmenovat po projednání v radě městské části své zástupce, tedy z důvodu, že žalobce (v rozporu s právními předpisy) jmenoval své zástupce bez projednání v radě městské části, a nikoli z důvodu, že svého zástupce po dobu své dočasné pracovní neschopnosti (kdy byla jeho povinnost jmenovat svého zástupce suspendována) nejmenoval („nezajistil“).
Poukazuje-li dovolatel „nad rámec výše uvedeného“ na skutečnost, že „i kdyby opravdu porušil svoji povinnost, muselo by se toto projevit v chodu úřadu m. č. P.“,avšak že „žádné takové problémy nikdy žalovaná netvrdila, natož aby je prokazovala“, postrádá jeho dovolání v této části vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, které je povinnou náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.). V případech, v nichž dovolání může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti považuje za splněné. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
Závěr o přípustnosti dovolání nemohou založit ani námitky dovolatele, že soudy „nikdy neprovedly žádné dokazovaní“ k dovolatelem v dovolání předestřeným skutečnostem, přestože to bylo žalobcem navrhováno, a že se „fakticky“ jedná o „opomenutý důkaz“. Uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – naplněn není. Dovolatel nadto v dovolání ani neuvádí, jaké konkrétní (jím navržené) důkazy, které podle jeho mínění měly být soudem provedeny, soudy v projednávané věci „opomněly“.
Kromě toho o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jde při zjišťování skutkového stavu věci například tehdy, jestliže v rozporu s ustanovením §120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy, nebo jestliže okolnosti rozhodné pro posouzení věci sice nebyly tvrzeny, ale měly být zjišťovány jako skutkový podklad pro posouzení skutečnosti, jíž je soud povinen se zabývat z úřední povinnosti (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 870/2002, uveřejněný pod č. 56/2003 v časopise Soudní judikatura). O žádný z těchto případů se však v projednávané věci nejedná. Soud není povinen – jak vyplývá z ustanovení §120 odst. 1 o. s. ř. – provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Je tedy oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy. Okolnost, že soud takto postupoval a že neprovedl účastníkem navržené důkazy, nepředstavuje automaticky vadu řízení (srov. například usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Co 344/71, publikované ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084–1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1850/2011). O tom, zda soud provede navržený důkaz, nemusí vydat zvláštní rozhodnutí; rozhodne-li se navržený důkaz neprovést, vypořádá se s touto otázkou v odůvodnění svého rozsudku (jak to v projednávané věci učinil soud prvního stupně v bodech 42–46 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodě 32 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 9. 2023
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu