ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.818.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 818/2023-310
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Czech Investment Fund SICAV, a. s. , se sídlem v Praze 10, Počernická 272/96, IČO: 02789027, zastoupené Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem se sídlem v Praze 1, Soukenická 1090/14, proti žalované SXB Czech, s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 573/12, IČO: 04486447, zastoupené Mgr. Tomášem Běhounkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, o strpění umístění části stavby na pozemku žalované, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 162/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2022, č. j. 29 Co 231/2022-280, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Tomáše Běhounka, advokáta se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 3. 2022, č. j. 48 C 162/2018-237, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala strpění umístění ochozů na kovových pilotech na pozemku žalované parc. č. 140/52 v k. ú. Lhotka (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 11. 2022, č. j. 29 Co 231/2022-280, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné pro řešení čtyř právních otázek (viz dále), při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil do ustálené rozhodovací praxe Nejvyšší soudu a své rozhodnutí založil na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalobkyně v dovolání neuvedla žádný důvod přípustnosti dovolání. Podrobně se vyjadřuje k jednotlivým dovolacím argumentům a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl jako nepřípustné.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Pro rozhodnutí ve věci bylo stěžejní právní posouzení povahy „soustavy zastřešených ochozů na kovových pilotách upevněných v zemi“. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku dospěl při posouzení, zda jde o samostatnou věc či součást nemovitostí žalobkyně, k závěru (viz bod 22 a násl.), že soustava sporných ochozů vznikla coby samostatná věc – stavba. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2548/99 a 22 Cdo 3830/2017 dospěl k závěru, že soustava ochozů měla při svém vzniku funkční vztahy k několika věcem – stavbám, budovám A, B, C, D. S těmito několika věcmi také byly prostřednictvím ochozů – těsně navazujících – budovy propojeny. Oproti soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že soustava ochozů je součástí budovy ve vlastnictví žalované (nikoliv dovolatelky), uzavřel, že jde o samostatnou věc. Protože se však žalobkyně domáhala v rámci řešení předběžné otázky vyslovení závěru, že soustava ochozů je součástí její budovy, potvrdil odvolací soud zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku jako věcně správné, neboť ani odlišné posouzení uvedené právní otázky nemělo vliv na správnost rozhodnutí soudu prvního stupně.
Tyto konečné právní závěry uvedené v předchozím odstavci dovolatelka právní argumentací přímo nezpochybňuje. V dovolání však zpochybňuje postup, prostřednictvím kterého odvolací soud k těmto závěrům dospěl, a k tomuto postupu formuluje jednotlivé právní otázky.
První otázku hmotného práva formuluje takto: „Může soud při řešení otázky, zda určitá stavební konstrukce je či není součástí jiné stavby, tj. hlavní stavby (budovy), nebo samostatnou věcí, opomenout zabývat se odborným stavebně technickým hlediskem, tedy fyzickou a technickou stránkou věci, a vycházet výlučně z funkčního hlediska?“
Podle dovolatelky se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1671/2005 nebo 24 Cdo 1212/2020.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
Odvolací soud stavebně technické hledisko při svém rozhodování neopomněl a nevyšel výlučně z hlediska funkčního. V bodě 22 odůvodnění rozsudku výslovně konstatoval, že „relativně volnější fyzické propojení sporných ochozů s oběma budovami je totožné, stejně jako technická možnost fyzického oddělení sporných ochozů od obou budov“. Proto se zabýval zejména funkční souvislostí sporných ochozů s oběma budovami. Vzal tedy v potaz všechna hlediska, s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu jim však nepřisoudil stejný význam. To je zcela v souladu s potřebou individuálního posouzení každého případu, přičemž dovolací soud ponechává soudům nižších stupňů úvahou prostor, jehož hranicí je princip tzv. zjevné nepřiměřenosti. Své úvahy pak odvolací soud uzavřel především dominujícím závěrem, že sporné ochozy mají funkční vazby k oběma budovám, tj. jak k budově ve vlastnictví žalobkyně, tak k budově ve vlastnictví žalované, přičemž tento funkční vztah vznikl již v době výstavby celého areálu. S tímto určujícím závěrem pak dovolání nijak nepolemizuje a podle přesvědčení dovolacího soudu zde není nic, co by zakládalo prostor k úvaze o zjevné nepřiměřenosti závěrů odvolacího soudu.
Druhou otázku procesního práva formuluje dovolatelka tak, zda „může soud o otázce, k jejímuž posouzení je třeba odborných znalostí, rozhodnout toliko na základě vlastního názoru.“
Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Odvolací soud v době 19 odůvodnění rozsudku podrobně vysvětlil, z jakých důvodů akceptoval skutková zjištění soudu prvního stupně, ke kterým nebylo potřeba provádět znalecké dokazování, jestliže soud prvního stupně vyšel mimo jiné z ohledání na místě samém a dalších důkazů. Na tyto úvahy odvolacího soudu dovolací soud odkazuje; i zde je nutno ponechat soudům jistý úvahový prostor, nejde-li o nepochybnou potřebu skutkových zjištění opírající se o odborné otázky. Odvolací soud učinil hodnotící závěr, že ke zjištění fyzické propojenosti sporných ochozů s přiléhajícími dalšími částmi soustavy vnějších krytých ochozů navazujících na budovy ve vlastnictví žalobkyně a žalované „zjevně není třeba odborné znalecké posouzení“. Stejně tak je podle odvolacího soudu logická i úvaha o stavebně technické možnosti přerušení ochozů v jakékoliv části bez nutnosti odborných znalostí z oboru stavebnictví. Odkázal v této souvislosti na zjištění soudu prvního stupně, že je dobře patrné, že soustava ochozů nemá žádnou vnitřní přirozenou stavební hranici – je volně průchozí ze všech stran a v žádné části se původním stavebním provedením neodlišuje od zbytku.
Tato část dovolání ostatně zjevně směřuje k tomu, že se dovolatelka snaží prokázat
– odkazem na neprovedené znalecké dokazování – viz dále, že sporné ochozy jsou stavebně technicky propojeny s její budovou a jejich oddělením by došlo ke znehodnocení nemovitostí žalobkyně. To ovšem odvolací soud nepopírá, naopak výslovně pro formulaci právních závěrů vychází z toho, že při „hypotetickém odstranění sporných ochozů by nezanedbatelnou funkční újmu utrpěla nejen budova žalobkyně, ale i budova žalované“, neboť objektivně sporné ochozy mají vazby k oběma budovám. Závěr o újmě budovy žalované ostatně ani dovolání nepopírá. Proto také při své právní úvaze a formulaci právních závěrů ohledně povahy sporných ochozů upřednostnil odvolací soud funkční hledisko neoddělitelnosti před hlediskem fyzické či technické oddělitelnosti, neboť ta se dotýká rovnocenně obou účastnic.
Třetí otázku vymezuje dovolatelka tak, zda „má soud povinnost vypořádat se v odůvodnění rozhodnutí se všemi právně relevantními námitkami vznesenými účastníky v průběhu řízení u něho vedeného a vyjádřit jejich posouzení přesvědčivým způsobem v odůvodnění rozhodnutí.“
Zde se podle dovolatelky odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 850/2001 a 30 Cdo 1060/2013.
Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
V této souvislosti dovolací soud uvádí, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila na závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srovnej například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). K tomu lze dodat, že z §157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09 (tato i další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1793/2020 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz )].
Současně však platí – jak vysvětlil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005 – že požadavku na zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků odpovídá požadavek, aby se nalézací soud vypořádal se všemi právně relevantními námitkami vznesenými účastníky v průběhu u něj vedeného řízení a jejich posouzení přesvědčivým způsobem vyjádřil v odůvodnění rozhodnutí. Pokud tak odvolací soud neučiní, přičemž řešení námitky účastníka je rozhodující pro výsledek sporu, pak ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. zatíží řízení vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, Nejvyšší soud zdůraznil, že „jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí“.
Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. 3076/13 (bod 19), uvedl, že „ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. ÚS 961/09). Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soud nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. ‚rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu‘ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí ‚nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument‘ (kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští.“
Z citovaných rozhodnutí, jakož i z rozhodnutí Ústavního soudu vyplývá, že závěr o přesvědčivosti a přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí je formulován vždy na základě konkrétní procesní situace a individuálně daných okolností věci, které s sebou přinesly potřebu řešení skutkových či právních otázek, jimiž se soudy zabývaly, a svá rozhodnutí s různou mírou přesvědčivosti odůvodnily. Judikatorní závěr o nedostatku přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí vychází z okruhu sporných skutkových či právních otázek, které měly soudy v řízení z podnětu relevantních námitek účastníka řízení řešit, ale buď je neřešily vůbec, anebo zcela nedostatečně. Současně platí, že náležitosti odůvodnění se odvíjejí také od kvality námitek účastníků řízení a jejich konkretizace.
Z dovolací argumentace je dovolacímu soudu naprosto zřejmé, že tato část dovolání odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s dovolatelkou navrženými důkazy. Směřuje tak spíše k problematice tzv. opomenutých důkazů.
Z judikatury Ústavního soudu se podává, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, jakož je třeba i zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést. Jinými slovy, rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení nevyhoví, pak musí v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů ( srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07).
Nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ procesní taktiky ( srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14). Z uvedené judikatury Ústavního soudu vychází i Nejvyšší soud (viz např. rozsudek ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2915/2011).
Obecně přitom platí, že opomenuté důkazy jsou zásahem do práva na spravedlivý proces, nicméně z hlediska účelu dovolacího řízení, které představuje mimořádný zásah do právní moci rozsudku, je třeba i tuto problematiku posuzovat s přihlédnutím ke každé konkrétní věci; o porušení práva na spravedlivý proces nepůjde tam, kde opomenuté důkazy nebudou již podle toho, co mají dokázat, způsobilé prokázat tvrzený skutkový stav (anebo zpochybnit soudem zjištěný skutkový stav).
O opomenuté důkazy však v dané věci nejde.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí (bod 16 odůvodnění) výslovně u každého jednotlivého žalobkyní navrženého důkazu vysvětlil, z jakého důvodu ho neprovedl – buď pro jejich nadbytečnost z hlediska právního posouzení věci, nebo proto, že je „neměl za relevantní pro posouzení věci“.
Odvolací soud pak výslovně konstatoval (bod 19 odůvodnění rozsudku), že „soud prvního stupně opatřil dostatek skutkových zjištění pro rozhodnutí ve věci a jeho skutková zjištění vyplývají z obsahu spisu“.
Tím dal jasně najevo (byť implicitně), že se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně ohledně toho, které důkazy bylo potřeba provést ke zjištění skutkového stavu v rozsahu umožňujícím právní posouzení věci.
Čtvrtou otázku formuluje dovolatelka způsobem, zda „může soud dospět v rámci odvolacího řízení ke zjištění odlišného skutkového stavu oproti soudu prvního stupně, aniž by ohledně takové odlišně zjištěné skutečnosti zopakoval dokazování jako celek?“
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, protože na jejím řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (§213 odst. 2 o. s. ř.).
Chce-li se odvolací soud odchýlit, resp. doplnit skutková zjištění, která učinil soud prvního stupně na základě důkazů provedených v nalézacím řízení, a to předloženými listinami ve spojení s výpověďmi svědků a účastníků řízení, je nutné, aby tyto důkazy (nejde-li pouze o důkazy listinné) sám opakoval, a sjednal si tak rovnocenný podklad pro případné zhodnocení těchto důkazů (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2729/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2378/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3680/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 993/2018).
Odvolací soud nevyšel oproti soudu prvního stupně z jiného skutkového stavu věci, aniž by opakoval dokazování. Výslovně v odůvodnění rozsudku (bod 19) konstatoval, že soud prvního stupně si opatřil dostatečná skutková zjištění, z nichž odvolací soudu vyšel; pouze dospěl k jiným právním závěrům než soud prvního stupně. I kdyby však chtěl dospět k jiným skutkovým závěrům ve vztahu k důkazům, které soud prvního stupně provedl, nemusel by je opakovat, a to z toho důvodu, že soud prvního stupně neopřel dokazování o výslechy svědků či účastníků. K tomu pak dovolací soud dodává, že ani potřeba odchýlit se od skutkového zjištění učiněného jedním konkrétním důkazem by zjevně nezakládala povinnost zopakovat dokazování jako celek, taková potřeba by se maximálně vztahovala právě k tomu důkazu, ze kterého dané skutkové zjištění vyplývá. Potřeba opakovat v těchto případech dokazování jako celek z občanského soudního řádu ani z žádného rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyplývá.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 21. 11. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu