ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1309.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 1309/2023-199
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. H. , zastoupené JUDr. Pavlem Kiršnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, proti žalovanému L. Š. , zastoupenému Mgr. Filipem Macháčkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Ruská 614/42, o zaplacení 369 666,67 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 276/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2022, č. j. 22 Co 52/2022-169, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 197 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou na žalovaném, H. B. (původně druhé žalované) a T. Š. (původně třetí žalované) domáhala zaplacení částky 589 000 Kč s příslušenstvím, kterou poskytla za účelem pořízení automobilu partnerovi žalobkyně L. Š. staršímu. Ten před vrácením zápůjčky žalobkyně dne 30. 1. 2019 zemřel, přičemž předmětný dluh přešel na žalovaného (a na druhou a třetí žalovanou) jako na dědice partnera žalobkyně.
Obvodní soud pro Prahu 3 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 9. 2021, č. j. 17 C 276/2020-65, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 6. 5. 2022, č. j. 17 C 276/2020-134, uložil druhé a třetí žalované zaplatit žalobkyni částku 589 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), vůči žalovanému žalobu zamítl (výrok II), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a druhou a třetí žalovanou (výrok III) a mezi žalobkyní a žalovaným (výrok IV) a zamítl žalobu, aby druhá a třetí žalovaná byly povinny k úhradě částky 582 000 Kč s příslušenstvím společně a nerozdílně (výrok V).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně a druhé žalované napadeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou tak, že odvolací soud schválil smír uzavřený mezi těmito účastnicemi, podle něhož je druhá žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 123 000 Kč s příslušenstvím a ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok I napadeného rozhodnutí), rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 369 666,67 Kč s příslušenstvím, přičemž povinnost žalovaného dle tohoto výroku zaniká v rozsahu plnění druhé žalované podle výroku I napadeného rozhodnutí a v rozsahu plnění třetí žalované dle výroku I rozsudku soudu prvního stupně co do částky 123 333,33 Kč s příslušenstvím; v rozsahu plnění žalovaného nad částku 123 333,33 Kč náleží žalovanému náhrada vůči druhé a třetí žalované; ve zbytku odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil (výrok II napadeného rozhodnutí) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi žalobkyní a žalovaným (výrok III napadeného rozhodnutí).
Proti tomuto rozsudku (v rozsahu výroků II a III) podal žalovaný včas dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalobkyně se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila s právním názorem i postupem odvolacího soudu, uvedla, že judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, s níž žalovaný argumentuje, již byla překonána, a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
Napadl-li žalovaný dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i v té části výroku II napadeného rozsudku, jíž odvolací soud částečně potvrdil výroku II rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ve vztahu k žalovanému, je v tomto rozsahu jeho dovolání subjektivně nepřípustné (podané tím, kdo k němu není oprávněn), neboť v této části napadeného rozsudku bylo žalovanému vyhověno a nebyla mu způsobena žádná újma na jeho právech, která by byla odstranitelná zrušením uvedené části rozsudku (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4311/2011, uveřejněný pod číslem 101/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §218 písm. b) o. s. ř. odmítl a dále se zabýval přípustností dovolání ve zbývajícím rozsahu.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalovaný v dovolání odvolacímu soudu vytýká, že poté, co věc posoudil po právní stránce zcela odlišně než soud prvního stupně, sám ve věci rozhodl a rozsudek soudu prvního stupně změnil. Podle dovolatele však bylo na místě, aby odvolací soud daný rozsudek zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, aby účastníkům řízení bylo umožněno vyjádřit se k právnímu názoru odvolacího soudu, případně navrhnout další důkazy. Jestliže tak odvolací soud neučinil, porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a odchýlil se od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1081/2002, a nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 287/05.
Uvedenou námitkou však dovolatel vytýká toliko vadu řízení, nikoliv otázku hmotného či procesního práva (§237 o. s. ř.), přičemž taková námitka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě není. Dovolací soud k tomu doplňuje, že vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020, a ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 542/2022).
K tomu Nejvyšší soud dodává, že zásada dvojinstančnosti, jak byla formulována starší judikaturou Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98) a poté i Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněný pod číslem 30/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), byla vývojem legislativy (novela zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, provedená zákonem č. 59/2005 Sb.) i judikatury překonána. Namísto toho je kladen důraz na to, aby rozhodnutí odvolacího soudu nebyla pro účastníky nepředvídatelná a překvapivá (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, a článek Ištvánek, F., Spáčil, J . „Quo vadis, dvojinstanční zásado“. Právní rozhledy, 2006, č. 20, s. 727; srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22 Cdo 624/2021).
V usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1599/2013, Nejvyšší soud souhrnně vyložil, že „dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012) a ani ústavně zaručeným právem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07). Navíc ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. (týkající se možnosti odvolacího soudu doplnit dokazování v odvolacím řízení) nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž naopak určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat, a v případě splnění těchto podmínek tedy ponechává na jeho úvaze, zda dosud neprovedené navržené důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení §219a odst. 2 o. s. ř. zruší. Odvolacímu soudu se povinnost provést tyto důkazy neukládá, ale ani se mu to nezakazuje, a v rozporu se zákonem není tedy postup, kdy odvolací soud tyto důkazy provede a vezme je v úvahu při rozhodování ve věci samé, i když mohl za účelem provedení těchto důkazů rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2433/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 84/2013).“
Dále v usnesení ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5242/2015, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 2557/16, odmítl, Nejvyšší soud vyslovil, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012). O překvapivé rozhodnutí jde pouze tehdy, jestliže odvolací soud založí své rozhodnutí na skutečnostech, které účastníkům nebo některému z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je podle dosavadních výsledků řízení za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci. Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1696/2017).
Jestliže odvolací soud v projednávané věci při jednání dne 6. 9. 2022 účastníky podrobně seznámil se svým předběžným právním názorem, a umožnil jim tak vyjádřit se k němu a reagovat na něj v průběhu odvolacího řízení (srov. bod 13 odůvodnění napadeného rozhodnutí), Nejvyšší soud neshledává, že by napadené rozhodnutí bylo ve světle shora citované judikatury překvapivé.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného směřující proti výroku II rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. 10. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu