ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2051.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2051/2022-215
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce L. C. , narozený dne XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Petrou Štemberkovou, advokátkou se sídlem v Zápech 7, proti žalovanému S. D. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Ing. Šimonem Petákem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, V Kolkovně 921/3, o žalobě na určení, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 421/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2022, č. j. 30 Co 143/2021-188, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2022, č. j. 30 Co 143/2021-188, se v té části výroku I, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že kupní smlouva ze dne 8. 11. 2019 uzavřená mezi žalobcem a žalovaným o převodu vlastnického práva k pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v obci a k. ú. XY, žalobce nezavazuje, a ve výroku II zrušuje a věc se v daném rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalovaného odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení domáhal určení, že kupní smlouva ze dne 8. 11. 2019 uzavřená mezi žalobcem, zastoupeným A. de B., narozeným dne XY, a žalovaným, jejímž předmětem byl prodej pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v k. ú. a obci XY (dále jen „kupní smlouva“), je neplatná, že z kupní smlouvy nevznikají práva a povinnosti (tedy že nikdy nevznikla) a že jí žalobce není vázán. Zástupce žalobce totiž údajně zneužil skutečnosti, že žalobce neovládá český jazyk, a neupozornil ho na skutečnost, že udělená plná moc jej opravňuje také k prodeji předmětné nemovitosti; uzavřením kupní smlouvy tak došlo k překročení zástupčího oprávnění.
2. Okresní soud v Kutné Hoře jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 8. 2021, č. j. 5 C 421/2019-162, zamítl žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy, případně na určení, že tato kupní smlouva nikdy nevznikla, eventuálně na určení, že žalobce není v důsledku překročení zástupčího oprávnění A. de B. kupní smlouvou vázán (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že kupní smlouva žalobce nezavazuje, a v části týkající se určení, že tato smlouva je neplatná a že z ní nevznikají práva a povinnosti, se žaloba zamítá (výrok I napadeného rozhodnutí), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II napadeného rozhodnutí).
4. Odvolací soud po skutkové stránce vyšel z toho, že žalobce dne 10. 11. 2018 podepsal listinu, o níž se domníval, že zmocňuje A. de B. ke koupi shora označené nemovitosti a k jednání s úřady; text této dohody o plné moci však A. de B. opravňoval rovněž tuto nemovitost jménem žalobce prodat. Podle odvolacího soudu přitom nebylo možno učinit spolehlivý skutkový závěr o tom, že žalobce ovládal český jazyk natolik, aby dokázal porozumět obsahu dohody o plné moci, a podpisem dané listiny tak projevil svou vůli odpovídající jejímu obsahu. A. de B. následně jménem žalobce s žalovaným uzavřel dne 8. 11. 2019 kupní smlouvu, jíž měla být předmětná nemovitost převedena z žalobce na žalovaného.
5. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že (na rozdíl od opačného závěru soudu prvního stupně) ve věci byl dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení toho, že žalobce není kupní smlouvou vázán. Zatímco samotné vlastnické právo žalobce k předmětné nemovitosti nebylo zpochybňováno, a nebylo by tak možno shledat jeho naléhavý právní zájem na určení existence tohoto práva, žalovaný mohl na základě kupní smlouvy požadovat vklad svého vlastnického práva k předmětné nemovitosti do katastru nemovitostí; požadované určení tak bylo s to zabránit ztrátě vlastnického práva žalobce. Odvolací soud dále konstatoval, že jelikož žalobce tvrdil, že nerozumí českému jazyku, a nepochopil tak obsah předmětné dohody o plné moci, bylo na žalovaném, aby tvrdil a prokázal takové okolnosti jejího podpisu, z nichž by bylo zřejmé, že žalobce naopak jejímu obsahu rozuměl dostatečně. Jelikož žalovaný uvedenou procesní povinnost nesplnil, odvolací soud za nastalého stavu non liquet vycházeje z pravidel dělení důkazního břemene uzavřel, že předmětná plná moc byla s ohledem na §553 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, nicotným právním jednáním; jestliže tak A. de B. na jejím základě jménem žalobce uzavřel kupní smlouvu, tato smlouva žalobce (v souladu s §440 odst. 1 o. z.) nezavazuje a v rozsahu, v němž se žalobce domáhal určení této právní skutečnosti, je jeho žaloba také důvodná.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v rozsahu obou jeho výroků) napadl žalovaný dovoláním. V něm v prvé řadě namítá, že dovolací soud posoudil otázku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (představovanou rozsudkem Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 655/2001, a ze dne19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 880/2006, a ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3107/2011), když uzavřel, že žalobce správně požadoval určení toho, že jej kupní smlouva nezavazuje, a nikoli určení svého vlastnického práva k předmětné nemovitosti. Podle žalovaného měl nadto žalobce správně žalovat na určení nicotnosti dohody o plné moci, neboť právě z té pramenil spor posuzovaný ve zdejším řízení.
7. Žalovaný dále namítá, že odvolací soud (v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1760/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4459/2014, a ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2828/2021) konstatoval, že žalovaného tížilo břemeno tvrzení a důkazní ohledně toho, že žalobce rozuměl obsahu dohody o plné moci udělené A. de B., a proto nesprávně identifikoval, v čí neprospěch měl za stavu non liquet rozhodnout; podle žalovaného však bylo v prvé řadě na žalobci, aby prokázal, že obsahu listiny nerozuměl.
8. V neposlední řadě žalovaný upozorňuje, že odvolací soud nesprávně uvedl, že žalovaný uzavřel jménem žalobce kupní smlouvu, ačkoli jako zástupce žalobce ve skutečnosti vystupoval A. de B., přičemž k uvedenému závěru (v rozporu s již citovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4459/2014) dospěl, aniž by k tomu prováděl dokazování.
9. Z výše uvedených důvodů tak žalovaný navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se žaloba v celém rozsahu zamítá a žalovaný má právo na náhradu nákladů řízení, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
10. Žalobce se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacího soudu a zdůraznil, že jeho naléhavý právní zájem na určení právní skutečnosti byl dán: v projednávané věci totiž nebylo na místě požadovat určení, že je žalobcem vlastníkem předmětné nemovitosti, neboť vklad vlastnického práva žalovaného (na základě kupní smlouvy) dosud nebyl zapsán v katastru nemovitostí. Žalobce dále označil skutková zjištění učiněná odvolacím soudem za správná a připomněl, že žalovaný neunesl své důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že žalobce ovládal český jazyk na dostatečné úrovni. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, případně aby je jako nedůvodné zamítl.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a osobou k tomu (zčásti) oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
13. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
14. Napadl-li žalovaný dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i v té části výroku I napadeného rozsudku, jíž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba na určení, že kupní smlouva je neplatná, resp. že z ní nevznikají žádná práva a povinnosti, se zamítá, je v tomto rozsahu jeho dovolání subjektivně nepřípustné (podané tím, kdo k němu není oprávněn), neboť v této části napadeného rozsudku bylo žalovanému vyhověno a nebyla mu způsobena žádná újma na jeho právech, která by byla odstranitelná zrušením uvedené části rozsudku (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4311/2011, uveřejněný pod číslem 101/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
15. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §218 písm. b) o. s. ř. odmítl a dále se zabýval přípustností dovolání ve zbývajícím rozsahu.
16. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
17. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Dovolatel předně namítá, že žalobce neměl na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť se jednalo o určení právní skutečnosti, tedy že žalobce není kupní smlouvou vázán. Dospěl-li odvolací soud k opačnému závěru, odchýlil se tím od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované např. rozsudkem Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002).
19. Nejvyšší soud v minulosti uvedl, že určovací žaloba podle §80 o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné procesní prostředky, vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu, přičemž platí, že takový závěr je podmíněn též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá a vůči komu žaloba o určení směřuje (srov. např. žalovaným citovaný rozsudek ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002). Žaloba na určení ve smyslu §80 o. s. ř. není zpravidla opodstatněna tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Jestliže například právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (například vlastnictví), není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo o určení existence práva nebo právního vztahu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996 na str. 113, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003).
20. V projednávané věci odvolací soud vycházel z toho, že zatímco vlastnické právo žalobce není sporné, neboť je v katastru nemovitostí veden jako vlastník předmětného pozemku, žalovaný disponuje listinou týkající se převodu předmětných nemovitostí (kupní smlouvou), na jejímž základě by bylo možno provést změnu zápisu v katastru nemovitostí ve prospěch žalovaného. Pokud za daných okolností odvolací soud uzavřel, že závazné určení, že je žalobce vlastníkem nemovitostí, by k právní jistotě ani ke zlepšení právního postavení žalobce nevedlo, avšak závazné vyslovení skutečnosti, že žalobce není kupní smlouvou vázán, je s to budoucímu vkladu vlastnického práva žalovaného (a tomu odpovídající ztrátě vlastnického práva žalobce) zabránit, a proto má žalobce na požadovaném určení naléhavý právní zájem, od shora citovaných závěrů judikatury Nejvyššího soudu se neodchýlil a uvedená námitka žalovaného přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají.
21. Dovolací soud má za to, že nelze přisvědčit ani související námitce žalovaného, podle níž měl žalobce žalovat na určení nicotnosti dohody o plné moci udělené jeho zástupci A. de B. Otázka existence této smlouvy má ve vztahu k posouzení požadovaného určení pouze povahu otázky předběžné, a její závazné posouzení soudem by tak samo o sobě nebylo s to odvrátit budoucí spory a odstranit nejistotu v právním postavení žalobce (představovanou hrozbou ztráty nemovitostí). Závěr odvolacího soudu o tom, že žalobci svědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení (aniž by bylo nezbytné nejprve požadovat určení neplatnosti či nicotnosti právní moci), se tak ani v tomto ohledu nepříčí požadavkům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované zejména shora citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu se sp. zn. II Odon 50/96, a proto citovaná námitka žalovaného nezakládá přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
22. Dovolání však je přípustné pro posouzení otázky rozdělení důkazního břemene, neboť jde o otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
23. Dovolání je důvodné.
24. Podle §120 odst. 1 o. s. ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.
25. Dovolací soud v minulosti opakovaně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010, ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1287/2020, a ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021) vyložil, že při řešení otázky důkazního břemene vychází z tzv. Rosenbergovy teorie dělení důkazního břemene, označované jako teorie analýzy norem, která je i současnou civilistickou doktrínou považována za primární a odpovídající procesním pravidlům obsaženým v účinném občanském soudním řádu (k tomu srovnej: Rosenberg, L.: Die Beweislast auf der Grundlage des Bürgerlichen Gesetzbuches und der Zivilprozessordnung, první vydání 1900, druhé, podstatně doplněné vydání 1992, citován v: Macur, J.: Dělení důkazního břemena v civilním soudním sporu, Brno, Masarykova univerzita, 1996, str. 65 a násl., a 79).
26. Tato teorie vychází ze struktury právních předpisů a na důkazní břemeno usuzuje podle právních účinků tvrzených jednou nebo druhou procesní stranou. Podle teorie analýzy norem je nutno vycházet ze základního pravidla, podle něhož každá strana má tvrdit a dokazovat skutečnosti, které odpovídají skutkovým znakům právní normy, na níž zakládá svůj nárok nebo námitky v daném řízení. Rozhodujícím kritériem dělení důkazního břemene jsou v tomto pojetí právní normy. Předmětem dokazování jsou sice skutečnosti, ale v souvislosti s otázkami dělení důkazního břemena je nutno je posuzovat pouze jako bezprostřední předpoklady určitých právních účinků, resp. následků, které nastávají ve vlastním slova smyslu jako důsledky působení právních norem na lidské chování.
27. Základní pravidlo dělení důkazního břemene vycházející z této teorie stanoví, že procesní strana, jejíhož procesního cíle nelze dosáhnout bez použití určité právní normy, nese břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně splnění skutkových předpokladů uplatnění této normy. Každá strana má proto dokázat skutkové předpoklady právní normy, která je této straně příznivá. Při úvaze o tom, které normy mají být pokládány za příznivé žalobci a které za příznivé žalovanému, se vychází z principu stavby norem, který je dán vzájemným postavením tzv. základní normy a protinormy. Základní norma zakládá určitý právní nárok či právo. Protinorma se pak vyznačuje tím, že působí ve dvojím možném směru proti normě základní. Buď zabraňuje vzniku účinků základní normy, takže tyto její účinky se vůbec nemohou uplatnit a právní výsledek jejího působení nenastane, anebo nastane situace, kdy protinorma uplatní své působení později, takže právo, které vzniklo a uplatnilo se jako účinky normy základní, bude později působením účinků protinormy zrušeno (Macur, J.: Dělení důkazního břemena v civilním soudním sporu, Brno, Masarykova univerzita, 1996, str. 65 a násl.).“
28. Nesprávné posouzení otázky rozdělení důkazního břemene je nesprávným právním posouzení věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 26 Odo 841/2006).
29. Odvolací soud v projednávané věci vycházel z toho, že tvrdí-li žalobce, že nerozumí českému jazyku, a tedy ani obsahu dohody o plné moci ze dne 10. 11. 2018, bylo na žalovaném, aby tvrdil a prokázal takové okolnosti podpisu dohody o plné moci, které by umožnily učinit spolehlivý závěr o tom, že jejím podpisem žalobce projevil svou vůli odpovídající obsahu této dohody, tedy že žalobce český jazyk ovládal na dostatečné úrovni či byl s obsahem dohody o plné moci jinak seznámen (srov. bod 22 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
30. Pokud však žalobce tvrdil, že obsahu dohody o plné moci nerozuměl, z čehož odvolací soud dovozoval, že uzavření této dohody žalobcem je nutno považovat za nicotné právní jednání (§553 odst. 1 a §554 o. z.), a kupní smlouva tak žalobce v souladu s ustanovením §440 odst. 1 o. z. nezavazuje, skutečnost, že žalobce obsahu této dohody nerozuměl, představovala skutkový předpoklad právní normy, na níž žalobce v projednávané věci zakládal svůj uplatněný nárok (z níž v řízení dovozoval pro sebe příznivé následky). V souladu se shora citovanou judikaturou (a v ní citovanou literaturou) tudíž důkazní břemeno ohledně prokázání této skutečnosti tížilo žalobce.
31. Z uvedeného je tak patrné, že výše uvedené odlišné právní posouzení otázky rozdělení důkazního břemene učiněné odvolacím soudem, na jehož základě tento rozhodl v neprospěch žalovaného, nemůže ve světle závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu obstát, a je tedy nesprávné.
32. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že napadené rozhodnutí je překvapivé.
33. Za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené rozhodovací praxi považováno takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, uveřejněný pod číslem 134/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či jeho usnesení ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07, z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pak rozsudek ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 24, ročník 2007, rozsudek ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9, ročník 2010, a dále např. rozsudky ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010, a ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011).
34. O takový případ jde i v projednávané věci, neboť ačkoli v řízení mezi účastníky nebylo sporu ohledně skutečnosti, že jménem žalobce při uzavírání kupní smlouvy jednala třetí osoba, tedy A. de B., odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel z toho, že jménem žalobce ve skutečnosti jednal žalovaný (srov. body 22, 24 a 25 odůvodnění napadeného rozhodnutí), aniž by však účastníky s tímto svým novým posouzením skutečností, které do té doby vyšly v řízení najevo, seznámil či dal jim příležitost se k němu vyjádřit. Takový procesní postup je v rozporu s ustanovením §6 věty první o. s. ř. Ústavní soud a shodně s ním též Nejvyšší soud důsledně posuzují překvapivost rozhodnutí soudu jako odepření práva na právní slyšení ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a tedy jako porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2214/2017). Odvolací soud tak svým postupem zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V. Závěr
35. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu v té části výroku I, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že kupní smlouva ze dne 8. 11. 2019 uzavřená mezi žalobcem a žalovaným o převodu vlastnického práva k pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v obci a k. ú. XY, žalobce nezavazuje, včetně navazujícího výroku II o nákladech řízení před soudy obou stupňů podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
36. Ve zbývajícím rozsahu pak Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §218 písm. b) o. s. ř. odmítl (srov. bod 15 odůvodnění tohoto rozsudku).
37. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu