ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2115.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 2115/2023-135
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně SETERM CB a. s. , IČO 26031949, se sídlem v Hrdějovicích 544, zastoupené Mgr. et Mgr. Jánem Procházkou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, U Černé věže 304/9, proti žalované UCED Distribuce s. r. o. , IČO 01907786, se sídlem v Praze 8, Karlín, Sokolovská 675/9, zastoupené Mgr. Františkem Klímou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, o zaplacení částky 331 715 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 26 C 53/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 4. 2023, č. j. 19 Co 188/2023-112, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 051,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 12. 2022, č. j. 26 C 53/2022-88, zamítl žalobu o zaplacení částky 331 715 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 60 258 Kč (výrok II).
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 4. 2023, č. j. 19 Co 188/2023-112, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 24 103,20 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Zaplacení částky 331 715 Kč s příslušenstvím se žalobkyně po žalované domáhala jednak z titulu nároku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 291 787 Kč za pozdní úhradu ceny díla ve výši 597 925 Kč dle smlouvy o dílo uzavřené dne 12. 12. 2018 mezi účastnicemi, jíž žalobkyně žalované vyúčtovala fakturou ze dne 4. 7. 2019, splatnou dne 3. 8. 2019, ale žalovaná ji uhradila až dne 3. 4. 2020. Dále pak žalobkyně žalobou požadovala i částku 39 928 Kč, představující zákonný úrok z prodlení z ceny díla ve výši 597 925 Kč za období od 4. 8. 2019 do 3. 4. 2020. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že cena díla se nestala splatnou a ona ji uhradila jen jako projev dobré vůle, neboť vyúčtovat ji byla žalobkyně oprávněna nejdříve k datu uvedenému na předávacím protokolu jako datum předání díla bez vad a nedodělků, k čemuž však nedošlo. Faktura na cenu díla byla tudíž vystavena předčasně.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, a to v obou jeho výrocích.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila tak, že navrhla jeho odmítnutí, neboť v něm žalobkyně opakuje své námitky proti zjištěnému skutkovému stavu, jenž nemůže dovolací soud přezkoumávat, a dále dle žalobkyně dosud neřešená otázka nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu významná. Žalobkyní tvrzené procesní vady pak nemohou dle žalované přípustnost dovolání samy založit, navíc odvolací soud se žádného pochybení nedopustil.
Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost a částečně i pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat a které nebyly žalovanou v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že dovolání do části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a do výroku II není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobkyně řídila nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012, jež jsou, stejně jako další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupná na http://www.nsoud.cz ).
Ohledně dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, se Nejvyšší soud zabýval tím, zda dovolání obsahuje všechny náležitosti dle §241a odst. 2 o. s. ř. a jeho přípustností dle §237 o. s. ř.
Otázka, zda text uvedený v protokolu ze dne 28. 6. 2019 „Zhotovitel dopřesní a předá 4 ks provozního schématu dokončené stavby do 5. 7. 2019“ představuje vytčení vady či nedodělku díla, což žalobkyně popírala a tvrdila, že se o vadu či nedodělek nejedná, neboť se netýká díla specifikovaného ve smlouvě o dílo, a namítala, že v otázce, co lze považovat za vadu či nedodělek díla se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a to např. od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 32 Cdo 13/2009, ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1060/2017, nebo ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 23 Cdo 692/2020, přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá. Odvolací soud ve svém rozsudku totiž uzavřel, že ve smlouvě o dílo bylo jako hmotněprávní podmínka vyúčtování ceny díla (jenž by přivodilo její splatnost) sjednáno sepsání předávacího protokolu, z něhož bude vyplývat, že dílo bylo předáno bez vad a nedodělků, k čemuž však nedošlo [takový obsah protokol ze dne 28. 6. 2019 dle závěru odvolacího soudu neměl, neboť z něj nevyplývá, že by vůbec došlo k předání a převzetí díla, a navíc v kolonce „Soupis vad a nedodělků (včetně termínu odstranění)“ je obsažen žalobkyní zmiňovaný text], splatnost ceny díla tudíž dle odvolacího soudu dosud nenastala a žalovaná tak nebyla v prodlení s její úhradou. Skutečnost, zda bylo ke dni 28. 6. 2019 dílo provedeno řádně či nikoliv (tj. zda existovaly nějaké vady a nedodělky), pak považoval odvolací soud za nepodstatnou a nezabýval se jí (viz odstavce 14, 16 a 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Z výše uvedeného je tak zřejmé, že námitka žalobkyně se s právním posouzením odvolacího soudu (jenž mimo jiné uzavřel, že ze sporného protokolu předání a převzetí díla vůbec nevyplývá) míjí a nemůže přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. založit. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je totiž jedním z předpokladů přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, nebo ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 777/2014). Z těchto důvodů se odvolací soud nemohl svým právním posouzením odchýlit od žalobkyní uváděných rozsudků Nejvyššího soudu, které se věnují otázce, co lze za vadu díla považovat. Výklad příslušných ustanovení smlouvy o dílo, na němž výše uvedený (pro rozhodnutí věci stěžejní) závěr odvolacího soudu o sjednání hmotněprávní podmínky pro vyúčtování ceny díla a o jejím obsahu spočívá, pak žalobkyně žádnou v dovolání konkrétně formulovanou právní otázkou nenapadla.
Pokud žalobkyně výše uvedenou otázkou zpochybňovala závěry odvolacího soudu ohledně obsahu protokolu ze dne 28. 6. 2019 v tom směru, zda v něm strany vytkly vady a nedodělky díla či nikoliv, tak tímto žalobkyně napadá výsledek výkladu této listiny provedený odvolacím soudem, což je námitka, která nemůže přípustnost dovolání založit. Nejvyšší soud totiž ve své rozhodovací praxi uzavřel, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jím projevené) cestou jeho výkladu, není řešením otázky hmotného práva v intencích §237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl (srov. například usnesení ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019). Postup odvolacího soudu při výkladu právního jednání však žalobkyně v dovolání řádně nezpochybnila, neboť v tomto směru pouze obecně uvedla, že „Elementární právní doktrína českého práva vychází z premisy, že posuzovat je třeba podle obsahu, nikoliv podle formy, což ostatně vyplývá i z pozitivního práva, konkrétně pak z ustanovení §556 občanského zákoníku“, ale neuvedla v tomto směru žádný z předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř., ačkoliv se jedná o jednu ze základních náležitostí dovolání dle §241a odst. 2 o. s. ř. Z dovolání musí být zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se při řešení sporné otázky v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), což je přístup, který byl potvrzen i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sb. (jež je, stejně jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, dostupné na http://nalus.usoud.cz ). V této části je tedy podané dovolání vadné.
Přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nemůže založit ani dle žalobkyně dosud v judikatuře dovolacího soudu neřešená otázka, zda za situace, váže-li smlouva o dílo vznik nároku zhotovitele na úhradu ceny díla na podepsání předávacího protokolu díla bez vad a nedodělků, lze za tyto vady a nedodělky považovat jen vady a nedodělky týkající se přímo díla specifikovaného ve smlouvě o dílo, nebo jakékoliv výtky či poznámky v předávacím protokole zapsané v části určené pro zápis „vad a nedodělků“, které však vadami a nedodělky díla nejsou, a zda tedy takto vyplněný protokol zakládá vznik nároku zhotovitele na úhradu ceny díla či nikoliv. Jak je zdůrazněno již výše, odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru, že protokol ze dne 28. 6. 2019 kromě žalobkyní zmiňovaného textu v kolonce „Soupis vad a nedodělků (včetně termínu odstranění)“ neobsahuje nic o tom, že by došlo k předání a převzetí díla, za „předávací protokol“, tedy protokol potvrzující předání a převzatí díla, jej tudíž nepovažoval (viz odstavec 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Pokud tedy žalobkyně staví svoji právní otázku na závěru, že zde existuje předávací protokol, v němž jsou dle ní uvedeny jen výtky či poznámky, jež nepředstavují vady a nedodělky díla, tedy že k předání a převzetí díla došlo, tak v tomto směru staví svou otázku na vlastních skutkových závěrech a její námitky tudíž ve skutečnosti směřují proti skutkovým závěrům odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, však Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch, které v dovolání na podporu svých právních argumentů zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
Jestliže žalobkyně v dovolání rovněž namítala překvapivost rozsudku odvolacího soudu, neboť z průběhu odvolacího jednání se domnívala, že rozsudek soudu prvního stupně bude zrušen, a to zejména z důvodu absence skutkových zjištění a závěru o skutkovém stavu, k čemuž však nakonec nedošlo, a proto ve věci již nepředkládala další důkazy a netrvala na provedení zamítnutých důkazů či opakování důkazů provedených, příp. se k nim nevyjadřovala, nemůže tato námitka sama o sobě přípustnost dovolání založit, neboť by se mohlo jednat o (jak i žalobkyně v dovolání výslovně namítá) případnou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě splněno není. Tvrzení žalobkyně o procesních pochybeních nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. (jež ve vztahu k této tvrzené vadě žalobkyně v dovolání ani neuvádí), přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 13. 12. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu