ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.23.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 23/2023-273
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce I. V. , zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Strži 2102/61a, proti žalované I. P. , zastoupené Mgr. Jiřím Kučerou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1418/23, o zaplacení 245 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C 267/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2022, č. j. 20 Co 222/2022-189, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11 616 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 15. 3. 2022, č. j. 21 C 267/2019-158, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 245 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení žalobci (výrok II).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že se žaloba zamítá (první výrok) a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) napadl žalobce včasným dovoláním, v němž namítal nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a navrhl změnu napadeného rozsudku tak, že žalované bude uložena povinnost zaplatit žalobci částku 245 000 Kč s příslušenstvím, případně navrhl napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Naplnění předpokladu přípustnosti dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání (včetně jeho doplnění) navrhla dovolání zamítnout.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud neshledal dovolání přípustným pro řešení otázky „jakým způsobem je třeba posuzovat projevy vůle učiněné subjekty práva a jaké z těchto projevů plynou právní následky“, resp. otázky „výkladu právních jednání a uzavírání smluv konkludentním způsobem“ v souvislosti s dohodou o narovnání, při jejímž řešení se měl podle žalobce odvolací soud odchýlit od jím citované judikatury Nejvyššího soudu (zejména od rozsudků ze dne 17. 10. 2012, 22 Cdo 498/2011, ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1299/2004, ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1615/2021, ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2338/2020, či ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1617/2007, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ). Argumentuje-li žalobce při tvrzení o odklonu napadeného rozhodnutí od citované judikatury tím, že jednání žalované spočívající v plnění v souladu s návrhem dohody o narovnání bylo jednáním směřujícím k přistoupení k navržené dohodě o narovnání, a tudíž že projev vůle žalované mohl být vykládán jedině jako její souhlas s dohodou o narovnání za investice do nemovitosti, zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem prostřednictvím prezentace vlastních skutkových závěrů odlišných od těch, z nichž při svém právním posouzení vycházel odvolací soud. Odvolací soud totiž mimo jiné uzavřel, že žalovaná poskytla předchůdkyni žalobce finanční plnění 100 000 Kč, z nějž žalobce dovozoval konkludentní uzavření dohody o narovnání, poté co bylo mezi žalovanou a předchůdkyní žalobce jednáno o uzavření dohody o narovnání v písemné formě, žalované byl předložen písemný návrh dohody o narovnání, který nebyl podepsán, přičemž plnila v termínu a ve výši odlišné od písemného návrhu dohody o narovnání, v němž byla navrhována platba ve výši 300 000 Kč (tj. neplnila v souladu s návrhem dohody o narovnání, jak tvrdí žalobce v dovolání). Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. Na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 4/2014“, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
Odvolací soud se přitom neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které konkludentní právní úkon je takový projev, který nemá znaky výslovného projevu, ale vyjadřuje vůli jednajícího takovým způsobem, že se zřetelem ke všem okolnostem případu nezanechává pochybnosti o tom, že jde o projev vůle jednajícího a jaký je obsah jeho vůle (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2534/2018, ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1615/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2017, sp. zn. 26 Cdo 936/2017), pokud dospěl k závěru, že dohoda o narovnání nebyla konkludentně uzavřena, neboť platbou významně odlišnou (svou výší i datem úhrady) od platby uvedené v písemném návrhu dohody o narovnání, který předtím nebyl podepsán, žalovaná neprojevila svou vůli akceptovat návrh dohody o narovnání v jeho podstatných náležitostech (nedošlo k akceptaci oferty), přičemž vycházel též ze skutkových zjištění o okolnostech, za kterých žalovaná platbu provedla, tj. že tuto platbu označila jako „první splátku za vyrovnání za XY“ (nemovitost, jejíž byla žalovaná podílovým spoluvlastníkem a do jejíž rekonstrukce předchůdkyně žalobce investovala finanční prostředky, se nacházela v obci XY – poznámka Nejvyššího soudu) a následné další platby označila jako „platba za rekon …“, nikoliv jako platby na základě dohody o narovnání, že i po uskutečnění platby bylo nadále bylo mezi stranami jednáno o obsahu dohody o narovnání, byl zpracován a žalované zaslán další návrh dohody o narovnání a žalovaná zadala zpracování znaleckého posudku ohledně zhodnocení nemovitosti. Jinak řečeno, odvolací soud se od citované rozhodovací praxe neodchýlil, pokud z platby žalované dovodil její vůli hradit předchůdkyni žalobce určité prostředky za rekonstrukci nemovitosti, avšak nikoliv podle písemného návrhu dohody o narovnání (v rozsahu v tomto návrhu uvedeném), tj. nikoliv vůli zcela akceptovat podmínky navrhované předchůdkyní žalobce v písemném návrhu dohody o narovnání.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., je odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jež spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z §241a odst. 2 o. s. ř. (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále zmíněná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz ). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. R 4/2014).
Těmto požadavkům žalobce nedostál ve vztahu k otázce, zda „daná problematika“ měla být řešena podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného ke dni 31. 12. 2013, či podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014. Pokud v úvodu dovolání ohledně předpokladů jeho přípustnosti obecně uvedl, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pak k výše uvedené otázce neoznačil žádnou konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu (ať již uvedením spisové značky konkrétního rozhodnutí, nebo dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací praxe), s níž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. Pokud žalobce považoval za vymezení předpokladu přípustnosti formulaci, že „hodnocení této otázky ponechává v gesci dovolacího soudu“, nejedná se o řádné vymezení předpokladu přípustnosti dle §237 o. s. ř. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v této části.
Namítá-li žalobce s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 4809/12, na nález Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. II. ÚS 55/22, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2821/2014, překvapivost napadeného rozhodnutí, uplatňuje tím fakticky námitku vady řízení, která však přípustnost dovolání nemůže založit. Vady řízení samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Pro úplnost lze dodat, že pokud odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, v návaznosti na podané odvolání se (stejně jako soud prvního stupně) zabýval otázkou konkludentního uzavření dohody o narovnání a při jejím řešení se přiklonil k argumentaci uplatněné žalovanou v průběhu řízení o tom, že dohoda o narovnání konkludentně uzavřena nebyla (jak uvádí i sám žalobce v bodě 47 dovolání – poznámka Nejvyššího soudu), ke které měl žalobce možnost se opakovaně vyjádřit při jednání před soudy obou stupňů, pak nelze považovat napadené rozhodnutí za překvapivé (tj. za rozhodnutí, které z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat). Překvapivé s následkem pro výsledek řízení nemohlo být ani právní posouzení otázky použití jiných předpisů (aplikace právní úpravy obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb. oproti právní úpravě uvedené v zákoně č. 89/2012 Sb., kterou aplikoval soud prvního stupně), neboť odvolací soud (i sám žalobce v dovolání) uvedl, že tato skutečnost neměla na výsledek právního posouzení věci žádný vliv.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i v jeho druhém výroku, kterým bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné (zčásti též pro vady).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 3. 10. 2023
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu