ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2684.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2684/2022-404
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce D. H. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Karlem Kadlecem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vojtěšská 232/15, proti žalované Louda Auto a.s. , se sídlem v Choťánkách č. p. 166, identifikační číslo osoby 46358714, zastoupené JUDr. Andreou Jamborovou, advokátkou se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 44, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované Generali Česká pojišťovna a.s. , se sídlem v Praze 1, Nové Město, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení 258 643 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 46/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2022, č. j. 4 Cmo 143/2020-370, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 664 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její právní zástupkyně.
III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou domáhal na žalované náhrady škody ve výši 231 200 Kč s příslušenstvím za poškození automobilu při opravě prováděné žalovanou, dále vrácení zaplacené ceny opravy ve výši 6 141 Kč s příslušenstvím, nákladů na právní zastoupení ve výši 13 183 Kč s příslušenstvím a nákladů za zpracování znaleckého posudku výši 8 119 Kč s příslušenstvím.
Krajský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 3. 2020, č. j. 46 Cm 46/2012-329, zamítl žalobu o zaplacení 258 643 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výroky II a III) a vůči státu (výrok IV).
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku IV co do výše náhrady nákladů vůči státu, jinak v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I napadeného rozhodnutí), změnil ve výroku II co do platebního místa, jinak také v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II napadeného rozhodnutí), potvrdil ve výrocích I a III (výrok III napadeného rozhodnutí) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výroky IV a V napadeného rozhodnutí).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalovaná v podaném vyjádření k dovolání odmítla argumentaci žalobce, ztotožnila se s postupem i se závěry odvolacího soudu a navrhla Nejvyššímu soudu, aby dovolání žalobce zamítl.
Vedlejší účastnice na straně žalované v podaném vyjádření k dovolání rovněž vyjádřila svůj souhlas se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu a navrhla Nejvyššímu soudu, aby dovolání žalobce nevyhověl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval rovněž o požadavku žalobce na zaplacení částky 6 141 Kč jako náhrady za zaplacenou cenu opravy a částek 13 183 Kč a 8 119 Kč jako náhrad za vynaložené náklady právního zastoupení, resp. zpracování znaleckého posudku.
S ohledem na skutečnost, že v rozsahu, v němž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nárocích žalobce na náhradu škody ve výši 6 141 Kč, 13 183 Kč a 8 119 Kč s příslušenstvím, bylo dovoláním napadeným výrokem rozhodnuto o peněžitých plněních nepřevyšujících 50 000 Kč, Nejvyšší soud dovolání v uvedeném rozsahu odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 ve spojení s §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání ve vztahu k nároku žalobce na zaplacení částky 231 200 Kč s příslušenstvím.
Žalobce v dovolání především polemizuje se závěry, k nimž soudy nižších stupňů dospěly na základě v řízení provedených znaleckých posudků, a kritizuje způsob, jakými soudy tyto znalecké posudky hodnotily. Nejvyšší soud však již mnohokrát judikoval, že námitky dovolatele k hodnocení důkazů odvolacím soudem a ke skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům soudu, tedy námitky, jimiž je namítán rozpor mezi skutkovými zjištěními (závěry) a právním posouzením věci, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019). Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, nebo ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017), což ale pro projednávanou věc neplatí.
Dovolání není přípustné ani pro žalobcem namítaný rozpor napadeného rozhodnutí se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, podle kterého důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. V některých případech strana zatížená důkazním břemenem však objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana má tyto informace k dispozici. Jestliže pak strana zatížená důkazním břemenem přednese alespoň „opěrné body“ skutkového stavu a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení, nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany nezatížené důkazním břemenem; nesplnění této povinnosti bude mít za následek hodnocení důkazu v neprospěch strany, která vysvětlovací povinnost nesplnila.
Žalobce v dané věci tvrdí, že v řízení (znaleckým posudkem Ing. Oto Kuhna) prokázal pochybení žalované při provádění opravy předmětného automobilu žalobce, a bylo (v souladu se shora citovanými závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 883/2010) tak na žalované, aby prokázala, že při opravě automobilu postupovala v souladu s výrobcem stanovenými postupy oprav. Odvolací soud však v napadeném rozhodnutí výslovně uzavřel, že pochybení žalované při provádění oprav (a tedy porušení její zákonné či smluvní povinnosti) v řízení prokázáno nebylo (srov. bod 24 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Žalobce tak uvedenou námitkou ve skutečnosti pouze opět zpochybňuje správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů, čímž však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nelze. Z téhož důvodu přípustnost dovolání nemohou založit ani související odkazy žalobce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1144/2014, usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 3312/16, nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/17 či plenární stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Dovolatel dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1959/2019, když akceptoval skutkové závěry vyplývající z revizního znaleckého posudku znalce Ing. Karla Doležala, a nevyhověl návrhu žalobce na vypracování dalšího revizního znaleckého posudku.
V citovaném rozsudku Nejvyšší soud připomněl, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněným pod číslem 38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013, uveřejněným pod číslem 109/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se při hodnocení důkazu znaleckým posudkem soud musí zabývat tím, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných znaleckých závěrů, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti nebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. To samozřejmě neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem a že jej musí bez dalšího převzít. Má-li pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, popřípadě je-li znalecký posudek nejasný nebo neúplný, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalce požádat, aby podal potřebná vysvětlení, zejména aby posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek; nebude-li tím pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku či jeho nejasnost nebo neúplnost odstraněna, soud za účelem přezkoumání znaleckého posudku ustanoví jiného znalce, popřípadě, jsou-li splněny podmínky uvedené v ustanovení §127 odst. 3 o. s. ř., státní orgán, vědecký ústav, vysokou školu nebo instituci specializovanou na znaleckou činnost.
V projednávané věci z obsahu spisu nevyplývá, že by soudy nižších stupňů měly pochybnosti o věcné správnosti revizního znaleckého posudku, když podle odvolacího soudu znalec Ing. Karel Doležal „přesvědčivě a podrobně popsal svůj postup při zpracování posudku a vysvětlil, jak dospěl ke svým závěrům“, „vysvětlil, proč případná [podle názoru žalobce vyžadovaná – pozn. dovolacího soudu] větší zkušenost s kompresory není v této konkrétní věci nezbytná“ a znalecký posudek také splňoval všechny formální náležitosti (srov. bod 22 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Pokud se za daných okolností odvolací soud ztotožnil se skutkovými závěry vyplývajícími z předmětného revizního znaleckého posudku a neshledal potřebu vypracováním dalšího revizního znaleckého posudku, od závěrů žalobcem citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1959/2019 se neodchýlil a ani tato námitka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
K namítaným vadám řízení (nepřezkoumatelnost rozhodnutí, jeho nedostatečné odůvodnění, neprovedené důkazy) může dovolací soud přihlédnout tehdy, pokud je dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což v tomto případě není. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020). Nejvyšší soud navíc konstantně judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalobce nebyly.
Ve vztahu k námitce žalobce, že soudy nižších stupňů neprovedly všechny jím navržené důkazy, pak Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že odvolací soud se v poměrech projednávané věci nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené např. v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1850/2011, a ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4265/2014, v nichž Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého soud v občanském soudním řízení není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení zvážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Je oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy. Uvedeným judikatorním požadavkům odvolací soud dostál, jestliže zdůvodnil, proč důkaz navržený žalobcem v odvolacím řízení neprovedl (tj. že se s ohledem na již provedené dokazování a závěr soudů nižších stupňů o dostatečné odborné kompetenci znalce Ing. Karla Doležala jednalo o důkaz nadbytečný – srov. bod 22 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Odvolací soud tudíž svůj postup odůvodnil dostatečně a přípustnost dovolání nemůže založit ani tvrzený zásah do základního práva žalobce (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, a ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1600/15), neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by k takovému zásahu došlo.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, žalovaná i vedlejší účastnice se mohou domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 18. 1. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu