ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.3108.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 3108/2022-124
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce B. B., narozeného XY, se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Martinem Chludem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Palackého třída 801, proti žalované TRICOR Packaging Systems k. s. (dříve THIMM Packaging Systems k. s.), se sídlem v Chotětově, Průmyslová 12, identifikační číslo osoby 25108972, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 127/13, o zaplacení 147 232 Kč s příslušenstvím a 7 112,38 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 11 C 202/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2022, č. j. 22 Co 90/2022-105, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 003 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 8. 12. 2021, č. j. 11 C 202/2021-78, zamítl žalobu o zaplacení částky 147 232 Kč s příslušenstvím a částky 7 112,38 EUR s příslušenstvím (výrok I) a ouložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).
Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částky 7 112,38 EUR a 147 232 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (výrok I), a rozhodl, že žalobci se nepřiznává náhrada nákladů za řízení před soudem prvního stupně (výrok II), ani náhrada nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Rozsudek odvolacího soudu, v rozsahu výroku I, napadla žalovaná včasným dovoláním, jehož přípustnost spařovala v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Namítla nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby je Nejvyšší soud zamítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka sestávající z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz ). Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., neboť podle důvodové zprávy k tomuto zákonu účelem změny nebylo rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3187/18; rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti dostupná na https://nalus.usoud.cz ).
V posuzované věci žalovaná napadla dovoláním výrok I rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 7 112,38 EUR s příslušenstvím a částku 147 232 Kč s příslušenstvím. Třebaže soudy rozhodovaly o těchto částkách jediným výrokem, z obsahu spisu je zřejmé, že sestává z více nároků na zaplacení neuhrazených cen za jednotlivé dodávky zboží (palet) uskutečněné předchůdkyní žalobce společností Afrodix s. r. o., identifikační číslo osoby 24134058, které vyúčtovala žalované celkem 13 fakturami (vystavenými v období od 10. 4. 2018 do 4. 5. 2018 na částky 1 581,71 EUR, 1 912,28 EUR, 1 489,03 EUR, 286,23 EUR, 105,45 EUR, 586,61 EUR, 1 151,07 EUR, 13 939 Kč, 9 946 Kč, 23 813 Kč, 26 194 Kč, 51 304 Kč a 22 036 Kč) v nichž bylo společností Afrodix s. r. o. vždy současně oznámeno postoupení konkrétní pohledávky fakturou uplatněné na žalobce. Ve smyslu výše citované konstantní judikatury tak jde o samostatné nároky s odlišným skutkovým základem (opodstatněnost každého z nich byla závislá na posouzení rozdílných skutečností). Jelikož kromě jediného (nároku ve výši 51 304 Kč s příslušenstvím) žádný z uplatněných nároků nepřevyšuje částku 50 000 Kč a nejde o vztah ze spotřebitelských smluv nebo o pracovněprávní vztah, je přípustnost dovolání v rozsahu takových nároků vyloučena podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Na tom nic nemění ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání proti napadenému rozsudku (jako celku), neboť není-li možnost podat dovolání v zákoně stanovena, pak jde vždy – bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sb. rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 931/2018).
Vzhledem k uvedenému se dovolací soud dále zabýval dovoláním jen v rozsahu, jímž byla napadena ta část výroku I rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodováno o nároku žalobce na zaplacení částky 51 304 Kč s příslušenstvím.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit. Pouhé vymezení dovolacího důvodu přípustnost dovolání založit nemůže (srov. například usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Těmto požadavkům žalovaná nedostála, pokud v dovolání pouze odcitovala znění §237 o. s. ř. obsahující čtyři vzájemně se vylučující podmínky přípustnosti a namítla, že odvolací soud „nesprávně právně posoudil obsah dohody o úhradě dluhu mezi žalobcem a společností Afrodix s. r. o., …, s akceptací této dohody ze strany žalované“, aniž pro takto vymezený dovolací důvod uvedla, kterou z podmínek přípustnosti dovolání konkrétně považuje za splněnou. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze v této části posoudit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Žalovaná v dovolání vyjádřila přesvědčení, že odvolací soud nesprávně právně posoudil také otázku platnosti oznámení o postoupení pohledávky. V další dovolací argumentaci pak k tomu poukázala na formu oznámení o postoupení pohledávky, které bylo uvedeno na každé faktuře, a odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu (bez bližšího upřesnění), podle níž je oznámení o postoupení pohledávky jednostranným právním jednáním adresovaným dlužníku, pro který sice nejsou předepsány žádné zvláštní náležitosti, musí však vyhovovat obecným požadavkům kladeným na právní jednání. Lze je učinit i zcela neformálně, to však neznamená, že je může vůči dlužníkovi učinit kdokoliv. Zdůraznila, že pokud „oznámení postupu pohledávek neučiní ten, který k tomu byl za společnost oprávněn, nejedná se o řádné jednání postupitele ve vnějších vztazích, toto jednání jej nemůže zavázat a nemůže ani způsobit předpokládané účinky“. Odvolací soud podle ní nesprávně právně posoudil oznámení o postoupení pohledávek, které „způsobem, jakým bylo v tomto případě realizováno, nemohlo způsobit předpokládané právní účinky“. Ačkoliv ani ve vztahu k takto vymezenému dovolacímu důvodu žalovaná výslovně neformulovala, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání má za splněný, lze z výše uvedené argumentace dovodit, že patrně měla za to, že se odvolací soud při posouzení otázky, zda oznámení o postoupení pohledávky učiněné na faktuře způsobilo předpokládané právní účinky, odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 32 Cdo 118/2007, v němž byly v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 vysloveny závěry obdobné těm, které žalovaná citovala.
Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil (k použitelnosti předchozích judikaturních závěrů o účincích notifikačního jednání na poměry právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1271/2020), pokud uzavřel, že postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno doručením faktury, na které bylo (na základě rámcové smlouvy o postoupení pohledávek, v níž se předchůdkyně žalobce zavázala, že bude na vystavených fakturách uvádět text, že majitelem pohledávky je žalobce) společností Afrodix s. r. o. uvedeno, že pohledávka byla v plné výši postoupena na žalobce, a žalovaná tak byla povinna podle §1882 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, splnit pohledávku žalobci. Tvrdila-li žalovaná nově v dovolání, že oznámení o postoupení pohledávek za společnost Afrodix s. r. o. neučinil ten, kdo k tomu byl za tuto společnost oprávněn (bez jakékoliv bližší konkretizace), uplatnila tím v rozporu s §241a odst. 6 o. s. ř. novou skutečnost, k níž v dovolacím řízení nelze přihlížet. Odvolací soud měl z obsahu faktury za prokázané, že oznámení o postoupení pohledávky v ní obsažené činila společnost Afrodix s. r. o. (nikoliv osoba, jejíž jednání tuto společnost nezavazovalo) a tuto skutečnost žalovaná v řízení před soudy nižších stupňů nezpochybňovala.
Pokud žalovaná v dovolání argumentovala, že nebyla respektována příslušná ustanovení procesních předpisů, neboť „odvolací soud se nezabýval otázkou, ani důkazní řízení k tomu nesměřovalo, jaký vliv na postup žalované měl (pozdější – poznámka Nejvyššího soudu) pokyn společnosti Afrodix s. r. o., aby žalovaná uhradila na účet Finančního úřadu a nikoliv na účet postupníka“, namítala tím vadu řízení. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení žalované o procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalované odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 11. 1. 2023
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu