ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.3237.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 3237/2022-444
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) A. J. , narozená XY, b) K. D. – J. , narozená XY, obě bytem XY, c) E. J. , narozená XY, bytem XY, a d) J. J. , narozený XY, bytem XY, všichni zastoupeni Mgr. Zuzanou Vondráčkovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Zbraslavské náměstí 458, proti žalované: Fakultní nemocnice Bulovka , se sídlem Praha 8, Budínova 2, IČO 00064211, zastoupená JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 28, o 895.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 209/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2022, č. j. 55 Co 130/2022-415, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 11.374 Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Macha.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 24. 9. 2018, č. j. 11 C 209/2011-277, uložil žalované zaplatit každé ze žalobkyň a) až c) 240.000 Kč s úrokem z prodlení od 29. 7. 2012 do zaplacení a žalobci d) 175.000 Kč s úrokem z prodlení od 29. 7. 2012 do zaplacení, zamítl žalobu všech žalobců ohledně úroku z prodlení za období od 27. 7. 2012 do 28. 7. 2012 a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu a o soudním poplatku. Obvodní soud, vázán právními názory Městského soudu v Praze, jenž usnesením ze dne 14. 10. 2016, č. j. 55 Co 334/2016-220, zrušil jeho předchozí rozhodnutí v této věci, dospěl k závěru, že nárok žalobců na jednorázové odškodnění za smrt B. J. – otce žalobkyně a), manžela žalobkyně b), syna žalobkyně c) a bratra žalobce d) – je důvodný. Vyšel ze zjištění, že dne 29. 11. 2009 byl B. J. hospitalizován v nemocnici provozované žalovanou po prodělaném (jeho prvním) epileptickém záchvatu. V průběhu hospitalizace si přitom jiný pacient při společném kouření venku před budovou všiml, že se B. J. neobvykle projevoval (trhané pohyby, přehnaně hlasitá mluva) a byl současně nedostatečně oblečen s ohledem na dané roční období. Dále bylo zjištěno, že B. J. byl dne 1. 12. 2009 přistižen při strhávání plakátů a vyhrožování personálu na oddělení biochemie-urologie, k tomu byl kolem osmé hodiny ranní povolán strážník ostrahy nemocnice, který jej (aniž by v té době znal jeho totožnost) nalezl na oddělení dětské chirurgie, kde se B. J. procházel, na dotazy odpovídal slovem „Bulovka“ a následně se posadil ke stolu s letáčky. Strážníku se na něm nezdálo nic podezřelého a vzdálil se. Přibližně od desáté hodiny dopoledne začali B. J. postrádat jeho příbuzní, neboť jim nezvedal mobil a od nemocničního personálu se dozvídali, že je na vyšetření, kolem třinácté hodiny se pak nemocnice aktivně zapojila do hledání. Přes následné pátrání policie a rodiny byl B. J. nalezen mrtev až dne 12. 12. 2009 poblíž areálu nemocnice na špatně přístupném místě u vlakového tunelu, kam se podle závěrů policie dostal přímou cestou z nemocnice. Příčinou jeho smrti bylo podchlazení a vyčerpání organismu. Soud uzavřel, že s nejvyšší pravděpodobností zemřelý ve stavu duševního rozrušení po opuštění budovy nemocnice došel na místo, kde byl následně nalezen mrtev. Soud na základě znaleckého posudku konstatoval, že žalovaná při samotné léčbě postupovala lege artis, avšak povinností poskytovatele zdravotní péče je v rámci hospitalizace zajistit pacientům i další nutné služby jako je strava, ubytování, úklid a bezpečnost. Žalovaná v tomto směru porušila svou prevenční povinnost, neboť pracovník ostrahy nemocnice sice neměl žádné oprávnění posuzovat duševní stav pacienta, měl však okamžitě zajistit jeho bezpečnost a pacienta odvést k příslušnému lékaři, jenž by posoudil, zda potřebuje medikaci, detenci apod. Nestalo-li se tak, je zjevné, že nemocnice nemá vypracované žádné bezpečností postupy pro danou situaci nebo je nedodržuje, a že pochybila, neposkytla-li pacientovi takovou ochranu, jakou od ní lze spravedlivě požadovat. Porušila tak obecnou prevenční povinnost ve smyslu §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále též jen „obč. zák.“, což bezprostředně vedlo k úmrtí B. J. Je proto podle §444 odst. 3 obč. zák. povinna nahradit pozůstalým škodu včetně úroku z prodlení v zákonné výše ode dne, kdy se podle §563 obč. zák. dostala do prodlení s plněním.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 1. 2019, č. j. 55 Co 407/2018-310, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním dovodil, že byť vlastní lékařský postup byl lege artis, tíží žalovanou při hospitalizaci pacienta i další odpovědnost zahrnující poskytnutí základní ochrany. Žalovaná nedostála své prevenční povinnosti ve smyslu §415 obč. zák., pokud neměla dne 1. 12. 2009 od ranních do odpoledních hodin náležitý přehled o tom, kde se její pacient nachází. Měla přitom vědět, že na plánované vyšetření v jejím objektu se pan J. nedostavil, nevrátil se ani na své oddělení, a to i s ohledem na to, že byl telefonicky sháněn svou rodinou přes zdravotnický personál. V tomto směru lze přihlédnout i k tomu, že nemocnice měla interní předpis upravující postup v takovýchto situacích, rozlišující, zda pacient může způsobit újmu sobě i okolí či nikoliv. Soud zohlednil i roční období, v němž k posuzovaným událostem došlo, neboť ztráta pacienta v oděvu neodpovídajícím počasí začátkem prosince značila minimálně zvýšené riziko pro jeho zdraví.
K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3245/2019, uvedená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Poukázal na to, že nemůže-li provozovatel nemocnice nikoho nutit k léčbě (k pobytu na lůžku či k absolvování vyšetření), lze jen stěží požadovat, aby průběžně kontroloval, zda pacient léčbu důsledně dodržuje, případně ho k ní přiměl proti jeho vůli. Samotné vzdálení se z příslušného oddělení tak nemusí automaticky značit riziko pro život či zdraví pacienta, avšak je třeba odlišit situaci, v níž je akutní stav pacienta takový, že jeho absence na oddělení může ohrozit jeho samotného či jiné osoby, takže by v souladu s příslušnou zákonnou úpravou bylo možné pacienta podrobit léčebným úkonům i bez jeho souhlasu. V projednávané věci je určující, zda žalované byly nebo měly být včas známy konkrétní faktory, pro něž bylo třeba zakročit a přijmout mimořádná opatření týkající se sledování pacienta či dozoru nad ním, a to v době, kdy mohla účinně zasáhnout. Rovněž je třeba se zabývat tím, zda je případně mezi takto daným porušením povinnosti žalované a úmrtím pana J. příčinná souvislost.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 15. 12. 2021, č. j. 11 C 209/2011-391, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zrekapituloval skutková zjištění ohledně situace předcházející zmizení pana J. a následně nalezení jeho těla a zabýval se dále tím, zda nemocnice porušila nějakou povinnost při ochraně zdraví a života zemřelého pacienta a zda porušení dané povinnosti vedlo k jeho úmrtí. Ze znaleckého posudku přitom vyplynulo, že samotná léčba byla prováděna lege artis a lékaři se nedopustili žádného pochybení. Soud přihlédl k §23 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2011, podle nějž vyžaduje-li to zdravotní stav pojištěnce, poskytne se mu hrazená péče formou péče ústavní; ústavní péčí se rozumí péče v nemocnicích a v odborných léčebných ústavech. Dále pak aplikoval §23 odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, účinný v době posuzované události, podle nějž vyšetřovací a léčebné výkony měly být poskytovány na základě souhlasu nemocného a pouze ve výjimečných zákonem stanovených případech, včetně situace, v níž osoba jevící známky duševní choroby nebo intoxikace ohrožuje sebe nebo své okolí (viz §23 odst. 4 tohoto zákona), bylo možné provádět vyšetřovací a léčebné výkony, a bylo-li to podle povahy onemocnění třeba, převzít nemocného i do ústavní péče bez souhlasu nemocného. Reflektoval dále rozhodovací praxi Ústavního soudu, z níž se podává, že je třeba respektovat vůli nemocného a šetřit jeho práva (k tomu viz např. teze vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 2843/18, či v jeho usnesení ze dne 18. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 639/2000), a z toho vyplývající závěr vyslovený Nejvyšším soudem, že nemůže-li provozovatel nemocnice nikoho nutit k léčbě, nejedná-li se o některou ze zákonných výjimek, pak lze jen stěží požadovat, aby kontroval dodržování léčby ze strany pacienta. Je-li na neuzavřeném oddělení v návaznosti na povahu léčených diagnóz běžné, že se pacienti opakovaně vzdalují ze svých pokojů, ať už za účelem vyšetření či jiným, je obtížné rozlišit mezi dočasnou nepřítomností a záměrným trvalým opuštěním nemocnice. S ohledem na chování pacienta a průběh incidentu před odchodem z nemocnice je zřejmé, že nemocnice neporušila svou prevenční povinnost, neboť na oddělení byla pacientovi zajištěna řádná péče, jejíž podstoupení bylo na svobodné vůli pacienta. Není v možnostech pracovníků nemocnice monitorovat pohyb pacientů, kteří se mohou zdržovat i mimo své pokoje, a není v tomto směru možné dovozovat pochybení zdravotnického personálu. Nepochybil ani pracovník ostrahy, nezabránil-li pacientu opustit nemocnici, neboť neměl oprávnění posuzovat jeho duševní stav ani mu bránit v odchodu z nemocnice. Nelze tak uzavřít, že by jednání zdravotnického či nezdravotnického personálu nemocnice naplňovalo znaky porušení prevenční či jiné povinnosti a vedlo by k úmrtí pacienta.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 5. 2022, č. j. 55 Co 130/2022-415, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé a změnil je v nákladových výrocích tak, že se náhrada nákladů řízení nepřiznává ani žalované, ani státu. Konstatoval, že soud prvního stupně své rozhodnutí založil na dostatečně zjištěném skutkovém stavu a věc posoudil správně i po právní stránce. Žalovaná postupovala při poskytování zdravotní péče lege artis; tvrdí-li žalobci, že žalovaná měla znát psychický stav zemřelého pana J. a podle toho postupovat, opomíjejí, že takovéto pochybení nemocnice by se nepochybně odrazilo v závěru znaleckého posudku, neboť v tomto případě by lékařský postup jako lege artis neobstál. V řízení bylo prokázáno, že epilepsie jako onemocnění u něj nebylo prokázáno, přístup zdravotnického personálu byl k němu zcela standardní (pacient nebyl na uzavřeném oddělní, nebylo právem nemocnice jej jakkoliv omezovat). Nelze přitom pokládat za pochybení soudu prvního stupně, nevypořádal-li se se všemi důkazy provedenými k návrhu účastníků, jestliže nemohou představovat podklad pro meritorní rozhodnutí soudu. Napadený rozsudek lze mít tudíž za přezkoumatelný. V řízení nebyla prokázána ani příčinná souvislost mezi smrtí pana J. a jeho opuštěním nemocnice. Přestože příbuzní pana J. zjistili, že se na neurologickém oddělení žalované nenachází, a přestože věc byla ohlášena prakticky již po pěti hodinách Policii ČR, podařilo se tělo pacienta nalézt až po dvanácti dnech. Nebylo přitom zjištěno, že by panu J. byla sdělena nesprávná závažná diagnóza. Odvolací soud označil posouzení otázky, zda žalovaná zanedbala svou prevenční povinnost soudem prvního stupně, za správné, a to i s ohledem na tehdy platný interní předpis žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání všichni žalobci s tím, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek hmotného a procesního práva; zčásti jde o otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zčásti o otázky neřešené. Vytýkají odvolacímu soudu, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, pokud nepřezkoumatelný rozsudek nezrušil, byť z jeho odůvodnění není zřejmé, jaké důkazy vzal za podklad pro své rozhodnutí, jak je hodnotil a jaké závěry na jejich základě vyslovil. Odvolací soud v tom nerespektoval rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 3219/2018, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, sp. zn. 20 Cdo 1045/99 a sp. zn. 29 Cdo 2543/2011). Postupem nerespektujícím §219a odst. 1 o. s. ř. porušil odvolací soud právo žalobkyně na spravedlivý proces, jak vyplývá např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 2110/07. Rovněž tak se odvolací soud odchýlil od judikatury v otázce hodnocení důkazů tím, že některé důkazy vůbec nehodnotil, případně nezdůvodnil, jak je hodnotil – jde zejména o účastnické výpovědi žalobkyň b) a d) a svědeckou výpověď J. V. Nerespektoval ani teze vyslovené v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 388/2001, sp. zn. 24 Cdo 890/2020, sp. zn. 30 Cdo 396/2013, či sp. zn. 33 Odo 388/2001. Nesprávná aplikace §132 o. s. ř. může vést k porušení práva na spravedlivý proces, viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16. S tím souvisí i otázka opomenutí důkazů a z toho plynoucí nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, neboť soud v rozporu s §157 odst. 2 o. s. ř. neuvedl, proč v rozsudku nečiní žádná skutková zjištění z provedených důkazů, a o které důkazy jde (viz zmíněné výpovědi). Nerespektoval tak rozhodovací praxi reprezentovanou rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 817/2003 či sp. zn. 32 Cdo 3219/2018. Opomenutí důkazu je pak Ústavním soudem opět hodnoceno jako porušení práva na spravedlivý proces, jak se podává např. z jeho nálezu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17, či ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2841/13. Odvolací soud pouze konstatoval, že se soud nemusí vypořádat se všemi důkazy provedenými k návrhu účastníků, avšak nevyjádřil se k otázce opomenutých důkazů a přistoupil k nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvého stupně obecným a paušalizujícím způsobem, ačkoliv z něj není zřejmé, z jakých zjištění a důkazů provedených dříve v řízení a vypořádaných v předchozích rozhodnutích vycházel, přičemž důkazy, jež přímo zmiňuje, neskýtají oporu pro učiněné závěry. Dovolatelé dále vytýkají odvolacímu soudu závěr o nezanedbání prevenční povinnosti žalovanou odůvodněný tím, že v případě krátkodobého opouštění lůžka pacientem nelze dovozovat porušení prevenční povinnosti. Podle jejich názoru je třeba zabývat se tím, zda byly nebo nebyly zdravotnickému personálu známy konkrétní důvody, pro něž bylo třeba zakročit. V tom nebyla respektována rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentovaná v této věci rozsudkem sp. zn. 25 Cdo 3245/2019. Rovněž tak je podstatná doposud neřešená otázka, zda lze porušení interního předpisu nemocnice pro případ svévolného opuštění oddělení pacientem pokládat za porušení prevenční povinnosti. Dovolatelé zdůraznili, že žalované musely být známy okolnosti vyžadující přijetí určitých mimořádných opatření. Věděla, že má v péči neurologického pacienta po prodělaném epileptickém záchvatu, u nějž doposud nebyla dosud známa příčina, a bylo třeba provést další vyšetření, pacient nebyl přítomen na ranní vizitě a nedostavil se na plánované vyšetření. Nadto v deset hodin na oddělení volala manželka pacienta s tím, že jí nebere telefon a na oddělení neví, kde je, přičemž další hovor se uskutečnil v jednu hodinu odpoledne. Nastaly-li všechny tyto momenty současně, muselo být pracovníkům žalované zřejmé, že nejde o běžné vzdálení se z oddělení. Žalované musely být známy další známky zhoršeného duševního stavu, trhané pohyby a hlučnost, popisované svědkem, jenž si šel společně s panem J. zakouřit, i pracovníkem ochranky. Laický popis tedy označoval jednání pana J. za nestandardní, tím spíše je pak měl zaznamenat a reagovat na ně zdravotnický personál, jenž tak měl mít informace o změně psychického stavu pana J. Z příslušné interní směrnice vyplývá, že se svévolné opuštění zdravotnického pracoviště pokládá za mimořádnou událost a personál je povinen zapsat do dokumentace podstatné údaje o zmizení pacienta, čas zjištění jeho nepřítomnosti, prohledání oddělení, atd., a v případě, že mu hrozí zdravotní riziko, zapíše se i čas kontaktování policie. U žalované tak byl nastaven postup při svévolném odchodu pacienta. I v porušení interního předpisu tak lze spatřovat porušení prevenční povinnosti. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání zpochybnila opodstatněnost tvrzení dovolatelů a přípustnost podaného dovolání a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Zpochybňují-li dovolatelé závěry odvolacího soudu o absenci protiprávního jednání ze strany žalované, poněkud opomíjejí, že odvolací soud vyloučil odpovědnost žalované za vzniklou újmu nejen z tohoto důvodu, ale též proto, že mezi tvrzeným protiprávním jednáním a újmou v podobě úmrtí pana B. J. neshledal příčinnou souvislost. Tento závěr přitom dovolatelé nezpochybňují. Jelikož podmínky ke vzniku odpovědnosti za škodu musí být splněny kumulativně (tedy musí být dáno jak protiprávní jednání, tak příčinná souvislost mezi ním a vzniklou újmou), pak obstojí-li rozhodnutí soudu odvolacího soudu již z tohoto důvodu, nemohou otázky týkající se protiprávnosti mít povahu otázek, jejichž zodpovězení (a to i případně způsobem konvenujícím pohledu dovolatelů) by bylo způsobilé přivodit jiné rozhodnutí o předmětu sporu, a na jejichž řešení by tak napadené rozhodnutí v souladu s §237 o. s. ř. záviselo (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1043/2021, či ze dne 25. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1333/2022).
Poukazují-li dovolatelé na rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne sp. zn. 25 Cdo 3245/2019), činí tak v podstatě především ve skutkové rovině, neboť zpochybňují skutkové podklady pro závěr, že stav zemřelého B. J. nevyžadoval přijetí mimořádných opatření směřujících k omezení jeho volného pohybu či dozoru nad ním. Poukazují přitom toliko na dílčí zjištění nasvědčující rozrušenosti či atypickým projevům pacienta v relativně krátkém časovém úseku před tím, než začal být pohřešován, přičemž současně pomíjejí, že zhodnocení projevů žalovaného (včetně jeho projevů podle výpovědí žalobci zmíněných osob) bylo předmětem znaleckého posudku, jenž byl rozhodujícím důkazem pro závěr odvolacího soudu, že nebyly důvody pro přijetí mimořádných opatření. Znalecký posudek analyzoval diagnózu pacienta a postup při jejím stanovení, aniž by shledal, že by z ní plynula nutnost omezit volnost pohybu pacienta a mít nad ním zvýšený dozor. Ve vztahu k těmto závěrům odvolacího soudu, které jsou v souladu s ustálenou judikaturou zdůrazňující nezbytnost posuzovat správnost postupu tzv. ex ante, tedy dovolatelé nevznášejí relevantní právní otázku, způsobilou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Argumentují-li pak dovolatelé interní směrnicí žalované o postupu při mimořádné události v podobě svévolného opuštění oddělení pacientem, pak v podstatě usilují opět o změnu náhledu na skutkové závěry, neboť směřují k tomu, aby svévolné opuštění nemocnice bylo ztotožněno s pouhým vzdálením se B. J. z oddělení. Jak z logiky věci, tak i ze zvoleného termínu „opuštění“, je však zřejmé, že takto označená událost není pouhým dočasným vzdálením se z oddělení (k němuž, jak bylo zjištěno i v dané věci, docházelo na daném neuzavřeném oddělení běžně a ani mu nemohlo být nijak bráněno, což by ostatně nepřiměřeně omezovalo jak pacienty, tak chod oddělení), nýbrž o mimořádnou situaci, jejíž povaha pak musí být k určitému momentu zjevná natolik, že musí být zřejmé, že pacient odešel z oddělení s úmyslem se tam nevrátit. Jak skutková podstata námitek dovolatelů, tak dovoláním nezpochybněný závěr o absenci příčinné souvislosti, vylučují dovodit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Jakkoliv jsou pochopitelné úvahy žalobců, zda někdo mohl jednat způsobem, jenž by zabránil následné tragické události, je z pohledu právní úpravy odpovědnosti za škodu významné, zda existovala, a to v době přiměřeně předcházející dané události, právní povinnost žalované postupovat určitým způsobem. Porušení takové povinnosti nebylo zjištěno.
K námitkám procesních pochybení může Nejvyšší soud přihlížet jen u přípustného dovolání (viz §242 odst. 3 o. s. ř.). Procesní vada může být při posuzování přípustnosti dovolání relevantní jen tehdy, je-li provázána s otázkou procesního práva (viz stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, Pl. ÚS-st. 45/16, a jeho nález ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 1995/18, dále pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1136/2021, bod 37, ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1429/2020, a ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1750/2022). Poukazují-li dovolatelé na procesní otázku řešenou rozporně s judikaturou prostřednictvím odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3219/2018, vyslovující se k požadavkům přezkoumatelnosti rozhodnutí, je třeba podotknout, že jde vždy do značné míry o individuální posouzení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1428/2021). Stěžejní přitom bude, zda lze bez obtíží z rozsudku seznat, jakými úvahami se odvolací soud řídil a z jakých důvodů rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Případné nedostatky odůvodnění přitom nebyly na újmu uplatnění práv dovolatelů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 92/2019, a ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4718/2017). I když rozhodnutí soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění (a to včetně náležitého vypořádání provedených důkazů), není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu opravného prostředku – na újmu uplatnění práv odvolatele (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3749/2021). Byť tedy v rozhodnutí soudu prvního stupně není důsledně vypořádáno hodnocení účastnických výpovědí žalobkyně b) a žalobce d) a svědecké výpovědi J. V. a odvolací soud tento postup neshledal vadným s poukazem na to, se nemusí vypořádat se všemi důkazy, jestliže nemohou být podkladem pro meritorní rozhodnutí, nečiní tento nedostatek rozhodnutí nepřezkoumatelným. Vytýkané nedostatky nebyly na újmu uplatnění odvolacích a dovolacích námitek žalobců, z rozsudku je zřejmé, jaké skutečnosti (týkající se zjištění stavu a projevů zemřelého v průběhu hospitalizace v době před zjištěním, jeho zmizení) měly soudy za určující pro své posouzení. I přes verbální úspornost rozhodnutí, která není po zrušení předchozích rozhodnutí dovolacím soudem zcela na místě, je jinak zřejmé, že svědecké výpovědi (týkající se zjištění nekontaktnosti pana J. ze strany jeho příbuzných a jejich snahy při pátrání po jeho osobě) neměly soudy za důkazy přinášející podstatné informace pro posouzení počínání žalované v rozhodné době. Ostatně ani dovolatelé nepoukazují na to, jak by tyto výpovědi měly modifikovat skutkové závěry a měly tak potenciál ovlivnit výsledné rozhodnutí ve věci.
Poukazují-li dovolatelé na to, že namítaná procesní pochybení mohla rovněž vést k zásahu do jejich práva na spravedlivý proces, přehlížejí, že i podle rozhodovací praxe Ústavního soudu není relevantní každá procesní vada, ale pouze vada, jež má v celkovém kontextu všech ve věci relevantních okolností ústavně právní rozměr, a je tedy vadou kvalifikovanou (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 258/16, a ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. II. ÚS 2429/17). Ústavní soud již dříve vyslovil, že přezkoumává soudní řízení jako celek a u namítaného porušení subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu zkoumá, jak případné porušení procesních práv zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. I. ÚS 2333/22, a rozhodnutí v něm odkazovaná). Požadavek na jistou intenzitu vady, tedy že jde o tzv. vadu kvalifikovanou, ostatně vyslovil Ústavní soud i ve vztahu k opomenutým důkazům (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 596/08). Z dovolateli uplatňované argumentace se podává, že vytýkaná pochybení se netýkala závěrů stěžejních pro výsledné rozhodnutí ve věci a skutkových závěrů je podkládajících, i poukazované nedostatečně vypořádané svědecké výpovědi se vztahovaly k momentům neosvětlujícím protiprávnost jednání žalované. Lze se tedy přiklonit k tomu, že vytýkaná pochybení nedosahují ve svém důsledku intenzity zakládající porušení práva na spravedlivý proces.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobců podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí
V Brně dne 9. 1. 2023
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu