ECLI:CZ:NS:2023:27.CDO.2401.2022.1
sp. zn. 27 Cdo 2401/2022-535
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Marka Doležala, v právní věci žalobkyně JUDr. Zdeňky Pechancové , se sídlem ve Zlíně, Štefánikova 3326, PSČ 760 01, identifikační číslo osoby 18175422, jako insolvenční správkyně dlužnice C. A. S., identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Zdeňkem Rumplíkem, advokátem, se sídlem ve Slavičíně, Dlouhá 300, PSČ 763 21, proti žalovanému T. K. , narozenému XY, bytem XY, o zaplacení 554.778 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 79 Cm 99/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2022, č. j. 4 Cmo 173/2020-482, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2022, č. j. 4 Cmo 173/2020-482, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 4 se žalobkyně B. T. C. R. (od 3. 10. 2013 s firmou C. A. S., od 2. 1. 2014 C. A. S.) [dále jen „společnost“], domáhala po žalovaném zaplacení částky 4.599.791 Kč s příslušenstvím.
[2] Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2014, č. j. MSPH 59 INS XY, byl zjištěn úpadek a prohlášen konkurs na majetek společnosti, insolvenční správkyní společnosti byla ustanovena JUDr. Zdeňka Pechancová, která 2. 9. 2015 vstoupila do řízení na místo žalobkyně.
[3] Dne 2. 9. 2015 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět v rozsahu 4.045.013 Kč a trvala na žalobě v rozsahu 554.778 Kč s příslušenstvím, představující částku, která byla žalovanému vyplacena dne 5. 2. 2010 jako odstupné, mzda za měsíc leden 2010 a náhrada mzdy za nevyčerpanou dovolenou.
[4] Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 8. 10. 2015. č. j. 48 C 411/2012-96, řízení v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby zastavil.
[5] Rozsudek ze dne 18. 7. 2018, č. j. 48 C 411/2012-275, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu o zaplacení 554.778 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zastavil řízení v části 7,5 % ročního úroku z prodlení z částky 4.045.013 Kč od 8. 6. 2012 do zaplacení (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.), byl k odvolání žalobkyně usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2019, č. j. 23 Co 372/2018-317, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně „k objasnění věcné příslušnosti soudů v této věci“.
[6] Obvodní soud pro Prahu 4 předložil věc Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o věcné příslušnosti. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 4. 2019, č. j. Ncp 186/2019-334, určil, že věcně příslušnými jsou v prvním stupni krajské soudy; věc byla tudíž předložena Městskému soudu v Praze jako věcně příslušnému v prvním stupni.
[7] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 9. 2019, č. j. 79 Cm 99/2019-355, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 544.778 Kč s úrokem z prodlení od 20. 1. 2013 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v rozsahu úroku z prodlení od 8. 6. 2012 do 19. 1. 2013 (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. a IV.).
[8] Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Žalovaný působil od 25. 8. 2004 do 16. 12. 2009 ve funkci jednatele společnosti.
2) Dne 1. 6. 2007 uzavřel žalovaný se společností (neplatnou) pracovní smlouvu na funkci vedoucího společnosti a vedoucího její pražské kanceláře (dále jen „pracovní smlouva“).
3) Na základě pracovní smlouvy byla žalovanému dne 5. 2. 2010, po výpovědi pro nadbytečnost ze dne 25. 11. 2009, vyplacena částka 554.778 Kč jako odstupné, mzda za měsíc leden 2010 a náhrada mzdy za nevyčerpanou dovolenou (dále jen „plnění“).
4) Žaloba na zaplacení této částky byla podána 14. 12. 2012, žalovaný vznesl námitku promlčení.
[9] Souběžně probíhalo mezi týmiž účastníky (v opačném procesním postavení) řízení, ve kterém se žalovaný domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. V tomto řízení Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 1. 2016, č. j. 21 Cdo 2831/2015-557, zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 a věc vrátil soudu prvního stupně k dalším řízení. Uvedl, že uzavřením pracovní smlouvy nebyl platně založen pracovní poměr a „uzavřená pracovní smlouva na výkon této funkce je neplatná“, jelikož se činnost, kterou měl žalobce (v projednávané věci žalovaný) vykonávat na základě pracovní smlouvy, překrývala s činností statutárního orgánu. Usnesením ze dne 27. 2. 2018, č. j. 21 Cdo 5217/2017-725, pak Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobce (v projednávané věci žalovaného) proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2017, č. j. 62 Co 13/2017-659, kterým bylo potvrzeno zamítnutí žaloby o určení neplatnosti výpovědi.
[10] Soud prvního stupně – s odkazem na právní názor Nejvyššího soudu ohledně neplatnosti pracovní smlouvy (viz odstavec [9]) – dovodil, že plnění přijaté žalovaným od společnosti bylo plněním bez právního titulu.
[11] K námitce žalovaného se soud zabýval otázkou promlčení nároku, přičemž, s ohledem na skutečnost, že byl žalovaný v postavení člena statutárního orgánu společnosti, vycházel z předpisů upravujících výkon funkce statutárního orgánu – zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“ nebo „obchodní zákoník“).
[12] Protože žaloba byla podána 14. 12. 2012, dospěl soud k závěru, že čtyřletá promlčecí doba (§397 obch. zák.) dosud neuplynula; žalobě proto vyhověl.
[13] V části, v níž se žalobkyně domáhala úroku z prodlení za období od 8. 6. 2012 do 19. 1. 2013 pak žalobu zamítl, jelikož se úrok z prodlení odvíjí od výzvy k vrácení bezdůvodného obohacení. Výzva v tomto případě učiněna nebyla, soud proto určil jako počátek prodlení žalovaného až okamžik, kdy mu byla doručena žaloba, tedy 20. 1. 2013.
[14] K odvolání žalovaného (do výroku I.) a žalobkyně (do výroku III.) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 2. 2022, č. j. 4 Cmo 173/2020-482, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba na zaplacení částky 554.778 Kč s příslušenstvím zamítá (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
[15] Odvolací soud (taktéž s odkazem na právní názor Nejvyššího soudu) shledal pracovní smlouvu neplatnou pro rozpor se zákonem.
[16] Odvolací soud však nesouhlasil s právním posouzením soudu prvního stupně, podle něhož je na věc třeba nahlížet jako na vztah mezi společností a členem statutárního orgánu. Protože žalovaný byl z funkce jednatele společnosti odvolán již 16. 12. 2009, „na vztahy vzniklé ode dne 17. 12. 2009 (včetně poskytnutých a přijatých plnění) je třeba nahlížet mimo rámec ustanovení §66 odst. 2 obch. zák.“, dovodil odvolací soud.
[17] Podle názoru odvolacího soudu je třeba nárok posoudit jako bezdůvodné obohacení podle §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“ nebo „občanský zákoník“), včetně dvouleté promlčecí doby podle §107 odst. 1. obč. zák. Takto stanovená promlčecí doba uplynula dne 5. 2. 2012, uplatnil-li tudíž žalovaný námitku promlčení, nelze žalobkyni právo na vydání plnění přiznat.
II. Dovolání a vyjádření k němu
[18] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dvou otázek hmotného práva, a to:
1) Otázky posouzení počátku subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na bezdůvodné obohacení podle §107 odst. 2 obč. zák., při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K tomu dovolatelka poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, a ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5129/2014.
2) Otázky právní (občanskoprávní, obchodněprávní, pracovněprávní) povahy povinnosti jednatele vydat společnosti bezdůvodné obohacení vzniklé v důsledku přijetí plnění z neplatné pracovní smlouvy pro nepřípustný souběh pracovního poměru s funkcí jednatele, bylo-li plnění přijato po skončení funkce jednatele. Tato otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena
[19] Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu „změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhovuje“, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[20] Ve vztahu k první otázce dovolatelka oponuje názoru odvolacího soudu, podle něhož promlčecí doba nároku na vydání bezdůvodného obohacení v projednávané věci počala běžet dnem 5. 2. 2010, tedy okamžikem přijetí plnění žalovaným (kdy byla podle odvolacího soudu dovolatelce známa jak výše bezdůvodného obohacení, tak osoba, která se bezdůvodně obohatila).
[21] Odvolací soud nesprávně nezohlednil skutečnost, že neplatnost pracovní smlouvy byla najisto postavena až rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2831/2015. K otázce subjektivní vědomosti pak poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 2. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 190/15 (správně ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15), podle něhož „nebyl zákaz souběhu funkce statutárního orgánu a pracovněprávního vztahu českými zákony nikdy výslovně zakotven a byl pouze v jednotlivých případech dotvářen obecnými soudy“.
[22] Ve vztahu k druhé otázce dovolatelka nesouhlasí s tím, že odvolací soud posoudil vztah mezi žalovaným a společností jako občanskoprávní. Napadá názor odvolacího soudu, který dovodil, že k datu přijetí plnění již žalovaný nebyl ve funkci jednatele společnosti, a proto se nemohlo jednat o vztah obchodněprávní (mezi jednatelem a společností).
[23] K tomu dovolatelka namítá, že nelze rozlišovat povahu vztahu bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění z neplatné pracovní smlouvy podle toho, zda plnění přijal žalovaný jako jednatel, nebo jako již odvolaný jednatel. V obou případech podle dovolatelky jde o plnění z téhož právního vztahu, jehož povaha se odvoláním z funkce jednatele nezměnila, vztah proto může mít povahu buď obchodněprávní nebo pracovněprávní, nikoli však občanskoprávní, jak dovodil odvolací soud.
[24] V návaznosti na to pak odvolací soud nesprávně vyhodnotil otázku promlčení dovolatelkou požadovaného nároku, když použil právní úpravu občanského zákoníku namísto úpravy promlčecí doby obchodního zákoníku nebo zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „zák. práce“ nebo „zákoník práce“).
[25] Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítá, že dovolání není důvodné, neboť vztah mezi ním a společností byl vztahem pracovněprávním, a navrhuje dovolání zamítnout.
III. Přípustnost dovolání
[26] Dovolání bylo podáno včas, osobou splňující podmínku podle §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
[27] Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou formulované otázky právní povahy vztahu mezi osobou vykonávající funkci statutárního orgánu obchodní společnosti a touto společností, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
a) Použitá právní úprava
[28] Rozhodné hmotné právo se podává z §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014. Nejvyšší soud tudíž věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku.
[29] Podle §66 odst. 2 obch. zák. vztah mezi společností a osobou, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního či jiného orgánu společnosti anebo společníkem při zařizování záležitostí společnosti, se řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, pokud ze smlouvy o výkonu funkce, byla-li uzavřena, nebo ze zákona nevyplývá jiné určení práv a povinností. Závazek k výkonu funkce je závazkem osobní povahy. Smlouva o výkonu funkce musí mít písemnou formu a musí být schválena valnou hromadou nebo písemně všemi společníky, kteří ručí za závazky společnosti neomezeně.
[30] Podle §261 odst. 3 písm. f) obch. zák. se touto částí zákona řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy mezi společností nebo družstvem a osobou, která je statutárním orgánem nebo jiným orgánem nebo jeho členem.
[31] Podle §397 obch. zák., nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.
[32] Podle §107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.
[33] Podle §451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí musí obohacení vydat; bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
[34] Podle §1 písm. a) zák. práce upravuje tento zákon právní vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli; tyto vztahy jsou vztahy pracovněprávními.
b) K povaze právního vztahu mezi jednatelem (resp. osobou vykonávající činnost statutárního orgánu) a společností
[35] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se k souběhu pracovního poměru a funkce statutárního orgánu podává:
1) Činnost statutárního orgánu (popřípadě jeho člena, jde-li o kolektivní orgán) obchodní společnosti nebo družstva fyzická osoba nevykonává v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem, neboť výkon funkce statutárního orgánu obchodní společnosti není druhem práce ve smyslu ustanovení §34 odst. 1 písm. a) zákoníku práce.
2) Členové statutárního orgánu obchodní korporace nevykonávají činnosti spadající do náplně této funkce (do působnosti statutárního orgánu) ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti dle pokynů obchodní korporace. Naopak, je to právě statutární orgán (jeho členové), kdo (jako výkonný orgán) řídí činnost obchodní korporace. Jinými slovy, činnost (člena) statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu §2 odst. 1 zákoníku práce.
Srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 737/2004, ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 21 Cdo 894/2004, ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1634/2004, ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4028/2009, ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3104/2010, ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2687/2014, ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3613/2015, ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1355/2017 a ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1876/2017.
[36] V minulosti rozhodovací praxe Nejvyššího soudu považovala ujednání o výkonu funkce člena statutárního orgánu v pracovním poměru vskutku za absolutně neplatné pro rozpor se zákonem (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1116/2014, ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 496/2014, ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2687/2014, ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2310/2015 a ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4393/2016).
[37] Změnu rozhodovací praxe přinesl nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15, a zejména na něj navazující rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, uveřejněný pod číslem 35/2019 Sb. rozh. obč., z nichž dále vyplývá:
1) Člen statutárního orgánu obchodní korporace a tato obchodní korporace se mohou odchýlit od pravidla vyjádřeného v §66 odst. 2 větě první obch. zák. (podle kterého se jejich vztah řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě) i tak, že si pro svůj vztah ujednají režim zákoníku práce. Ustanovení §2 odst. 1 zákoníku práce totiž nebrání tomu, aby na základě vůle stran byly zákoníku práce podřízeny i vztahy, jejichž předmětem není výkon závislé práce (srov. bod 45 nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 190/15).
2) Jelikož však výkon funkce člena statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu §2 odst. 1 zákoníku práce, ani takové ujednání neučiní ze vztahu mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací vztah pracovněprávní. Ani tehdy, „podřídí-li“ se zákoníku práce, nelze člena statutárního orgánu považovat (v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) za zaměstnance (§6 zák. práce) a obchodní korporaci za zaměstnavatele (§7 zák. práce). I nadále se bude jednat o vztah obchodněprávní, který se řídí obchodním zákoníkem a dále – v důsledku smluvního ujednání – těmi (v úvahu přicházejícími) ustanoveními zákoníku práce, jejichž použití nebrání kogentní právní normy upravující (především) postavení člena statutárního orgánu obchodní korporace a jeho vztah s obchodní korporací.
3) Spory ze smlouvy mezi statutárním orgánem společnosti (resp. jeho členem) a touto společností, jejímž předmětem je úprava vzájemného vztahu při plnění činností spadajících do působnosti statutárního orgánu, jsou sporem mezi obchodní společností a členem jejího statutárního orgánu, týkajícím se výkonu funkce statutárního orgánu, k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy.
Obdobně viz rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019 (uveřejněný pod číslem 24/2020 Sb. rozh. obč.), nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3478/2016, ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2741/2018, a ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1597/2019.
[38] Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že existoval-li mezi žalovaným a společností vztah spočívající ve výkonu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu, šlo o vztah obchodněprávní (a pro povahu této činnosti nemohlo jít o vztah pracovněprávní). Je-li takový vztah obchodněprávním, i když je ujednán mezi společností a osobou, která funkci statutárního orgánu (fakticky) nevykonává, pak v případě, kdy takový vztah vznikne v souběhu s funkcí jednatele, ponechává si obchodněprávní povahu i po odvolání jednatele z funkce. Obchodněprávní povaha takového vztahu je totiž dána povahou činnosti, nikoli v závislosti na trvání funkce statutárního orgánu společnosti.
[39] Ani skutečnost, že žalovaný byl z funkce jednatele společnosti odvolán předtím, než mu byla dána výpověď, tak nemůže mít vliv na obchodněprávní povahu vztahu mezi žalovaným a společností, jehož podstatou je výkon činnosti spadající do působnosti statutárního orgánu.
[40] Posuzoval-li odvolací soud otázku promlčení žalobou uplatněného nároku podle právní úpravy občanského zákoníku, posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, a ve výsledku nesprávně právně posoudil otázku promlčení dovolatelkou uplatněného nároku.
c) Shrnutí rozhodnutí
[41] Jelikož právní posouzení věci není správné a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se (s ohledem na vyslovený právní názor) musel zaobírat první dovolací otázkou – rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
[42] V dalším řízení odvolací soud zohlední, že i za situace, kdy mezi společností a členem jejího voleného orgánu nebyla uzavřena smlouva o výkonu funkce (respektive pokud v poměrech projednávané věci pracovní smlouva uzavřená mezi společností a žalovaným nebyla schválena valnou hromadou), má tento člen právo na odměnu určenou podle ustanovení §571 odst. 1 obch. zák. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 994/2005, uveřejněný pod číslem 20/2008 Sb. rozh. obč., ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1866/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2379/2010, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1639/2012, či ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4347/2013 a ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3828/2019).
[43] Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
[44] V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 7. 2023
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu